L. S. Hiltonová ULTIMA
IKAR
Prolog
Noc před prodejem jsme kráčeli městem ruku v ruce. Londýn se zdál celý nový. Byla to vzácná, klidná noc, podél řeky se na nábřeží táhla rozvěšená světýlka, nehybné hladiny rybníků v St. James’s Parku se ametystově leskly pod korunami stromů obtěžkanými létem. Později v ložnici měl na rtech ještě ozvěnu mé vůně, jak mě políbil. Nerozsvítila jsem, jenom jsem otevřela okno. Chtěla jsem cítit vlhkem nasáklý sladký a těžký vzduch Londýna, jak mi proudí na kůži. Sedla jsem si mu na obličej, cítila, jak se roztahuju na jeho jazyku. Pomaličku jsem se zvrátila vzad, prohnula se na špičce jeho ptáka, jeho ruka mě svírala zezadu na krku, mé zkroucené tělo bylo jako ztělesněné očekávání, protahovalo nás, zadržovalo, než mě převalil na bok, až se mi nohy ocitly podél jeho trupu. Políbil mě na kotník a vklouzl do mě, pohyboval se lenivě, s prsty roztaženými na mém břiše. „Ti amo, Judith.“ Miluji tě. „Ukaž mi to.“ „Kam to chceš?“ Chtěla jsem to všude. „Chci to do kundičky. Chci to do vlasů, do krku, na kůži, do zadku. Chci to do poslední kapky. Chci tě pít, chci se napít tvé šťávy.“ Znovu mě otočil a nastavil si mě na všechny čtyři, dlaněmi jsem se opírala o pelest. Popadl mě za zápěstí a stočil mi ruku za záda. Přišpendlil mě k polštářům a narazil do mě plnou vahou svého těla. Jediným ztěžklým, tupým pohybem. Roztáhla jsem nohy ještě víc a nabízela mu vlhkou štěrbinu mezi nimi.
L. S. HILTONOVÁ | 8
„Ještě?“ Znovu. „Ještě?“ Odtáhl se do kleku a vklouzl do mě prstem, pak dvěma, třemi. „Chci slyšet, jak o to prosíš. No tak. Pros o mýho ptáka.“ „Prosím. Nepřestávej. Musíš mě vopíchat. Prosím.“ „Hodná holka.“ Byla jsem tam prosáklá, až vyklouzl, když ho do mě znovu zasunul. Sáhla jsem si zezadu pod stehno, abych si mohla hrát s jeho koulemi, když zrychloval a zrychloval a zasouval do mě ten zarudlý nástroj, až jsem zasténala, když jsem se udělala. „Teď. Otoč se a otevři pusu.“ Později jsem šátrala po jeho tváři ve tmě, políbila ho na víčka, do koutku úst, do sladkého dolíčku pod uchem. „Můžu se tě na něco zeptat?“ Obličej jsem mu tiskla ke krku, rty přisáté na pravidelném, známém rytmu jeho tepu. „Ptej se, lásko moje.“ „Kdy přesně jsi mě plánoval zabít?“ Jeho srdce zůstalo klidné. Bez napětí, bez reakce. Nadzvedl se nade mnou na lokti a přisál svoje rty k mým ústům v hřejivém příslibu modřiny. „Zítra, sluníčko. Nebo možná pozítří.“
PRVNÍ ČÁST PŘÍPRAVA
Kapitola jedna
Před šesti měsíci Na jihu Itálie jsem nikdy předtím nebyla, ale zdálo se, že moje návštěva bude krátká a poslední. Především proto, že mi inspektor Romero da Silva z Guardie di Finanza zrovna mířil zbraní na srdce. Stáli jsme na pláži kdesi v Kalábrii, přesněji řečeno stáli jsme na betonové platformě zasahující do rozbouřeného moře páchnoucího sírou. Asi sto metrů od nás kotvila zrezavělá hranatá nákladní loď, připojená tlustou gumovou hadicí k nízké kostce čističky vod vedle nás. Napadlo mě tam doplavat, ale da Silva už mi stačil sdělit, že by mě oddělal, pokud by to dřív nestihly místní proudy. Věřila jsem mu, za posledních pár hodin jsem už pochopila, že jeho schopnosti vést dvojí život překonávaly i moji praxi. Na druhé straně, riskovat jsem uměla. A viděla jsem něco, co da Silva vidět nemohl. Přes jeho rameno jsem totiž spatřila muže, který se po pláži blížil pomalu a cíleně k nám. Pochybovala jsem, že je to náhodný kolemjdoucí, protože v rukou svíral útočnou pušku. „Buď skončíme tady, nebo se vrátíš se mnou a zkusíme chvíli spolupracovat.“ Da Silva mluvil stejně klidně, jako držel pušku v rukou. „Spolupracovat?“ sykla jsem. V té chvíli jsem mohla vzpomínat na všechno, co jsem provedla a co mě sem přivedlo, na vše, čím jsem byla a čím jsem se stala. Ale nemyslela jsem na to. „Tak fajn,“ řekla jsem. „Do toho. Udělej to.“ Když se ozval výstřel, zatvářil se da Silva ještě překvapeněji než já, ale uznávám, že mě se ten týden pokoušel někdo zabít už
L. S. HILTONOVÁ | 12
podruhé. Ta kulka nevyšla ze Silvova caracalu, kterým mi stále mířil pevně na hrudník. Přišla zezadu, z pláže. Da Silva se dál držel ve střeleckém postoji, ale pomalu otáčel hlavu, až zahlédl postavu na srázu. Ten člověk vystřelil do vzduchu, jako varování. Měla jsem sto chutí poznamenat, že aspoň někdo tady to myslí vážně, ale asi nebyla ta nejvhodnější chvíle. Ucítila jsem slabý zápach střelného prachu, který se vznášel k šedivému prosincovému nebi. „Nech bejt tu holku!“ křikl muž. „Umíš plavat?“ sykla jsem na Silvu. „Proudy,“ poznamenal rozvážně. „To jsem myslel vážně.“ „Tak mě chytni,“ nařídila jsem mu. „Veď mě před sebou. A potom do toho odvodu.“ „Co když tě zastřelí?“ „Vždyť ses mě chystal střelit sám.“ „Tu holku!“ Zbraň teď mířila na nás. Da Silva přiskočil, popadl mě za rameno a přetočil k sobě. Pak se obrátil, jako bychom tančili. Vyměnili jsme si pozici, stál teď zády k pulzujícím vlnám. Zbraň mířila přímo na mě. No, aspoň nějaká změna. „Řekl jsem, ať ji pustíš!“ Zbraň a muž za ní se blížili mezi odpadky. Da Silva si chránil tělo za mnou, přidržoval mě v kravatě pod bradou, o krok ustoupil, pak o další. Ještě jeden, a cítila jsem, jak jeho sevření polevuje. Potom mě pustil. Nad hlavou mi práskl druhý výstřel a já sebou s rukama pod rameny plácla na betonovou plochu. Šplíchlo to, pak nastalo ticho. Otočila jsem hlavu. Da Silva mi právě řekl, že jestli se pokusím uplavat, proudy mě stáhnou za pár minut, ale sám se vrhnul k odvodové trubce. Viděla jsem jen jeho spojené ruce, jak se krčil podél tubusu pod rozbouřenou hladinou. Muž na pláži se rozběhl. Měla jsem tak dvacet vteřin, než se ke mně dostane, to jsem toho moc vymýšlet nemohla. Trubka byla nalevo, stačilo by mi pár záběrů ve vlnách. Převalila jsem se na bok, zadržela dech a nechala tělo spadnout do vody.
ULTIMA | 13
Da Silva nelhal. Spodní proud byl tak silný, že jsem ho slyšela. Byl to hutný, neutichající hukot, který se hrnul pod natlakovaným tubusem. Ten chlad by mi málem vyrazil dech, kdyby se o to nepostaral už proud. Kolem hlavy se mi omotávala bunda ztěžklá vodou. Máchala jsem nekoordinovaně rukama a nohama, oslepená solí a smrtícími útoky paniky. Hladinu jsem prorazila ve chvíli, kdy padl další výstřel, a zoufale se snažila držet drsných okrajů tubusu. Podařilo se mi přes něj napůl přehodit jednu nohu, kluzká guma povrchu se mi zarývala do obličeje a špinavá voda vevnitř zuřivě tepala. Zuby jsem si stáhla bundu z ramene a osvobodila pravou ruku. Sáhla jsem s ní pod tubus, pustila se levou rukou a vtom se mi do obličeje vevalila vlna a smradlavá voda mi tu zatracenou trubici vyrazila. Byla jsem menší než da Silva a tubus byl příliš široký, abych se pod ním mohla plazit a přitom dýchat. Musela jsem si na tu věc napůl sednout a přitahovat se dopředu rukama. Znamenalo to, že jsem aspoň něco viděla. Jenomže když jsem zvedla hlavu, zahlédla jsem toho chlapa na pláži, jak šplhá po tubusu v místě, kde je spojený s platformou, a přitom už zase míří. Kéž bych to neviděla. Znovu vystřelil, ale musel mířit jinam než na mě. Jestliže se ovšem potřeboval dostat níž, muselo to znamenat, že da Silva je někde ve vodě dole. Muž opatrně postupoval vpřed, svíral ten tlustý tubus mezi nohama. Na lodi houpající se na hladině jsem neviděla žádné známky života. To si to rozdáme o přežití na palubě, jestli se tam dostaneme? Neměla jsem na obranu vůbec nic, leda sponku v zadní kapse džínů, které jsem si oblékla včera večer v Benátkách, přesvědčená, že se mě da Silva chystá zatknout. Tehdy byl život ještě pohádka. Kdybych měla čas, skoro bych si stýskala. Byla to asi deseticentimetrová spona, zahnutá tak, aby přidržovala drdol. Napnula jsem zledovatělé prsty a sponku vytáhla. Mysli, Judith. Spona nebyla žádná zbraň, i kdyby mi ten střelec umožnil dostat se tak blízko, že bych ji mohla použít. Své rytířství už vyčerpal a pochybovala jsem, že by se ostýchal zanechat cestou
L. S. HILTONOVÁ | 14
nějaké nevinné oběti. Strčila jsem si sponku mezi zuby a posunula se s námahou o pár zoufalých metrů dopředu. Pak jsem sklouzla bokem do moře. Nohama jsem svírala tubus, vytáhla sponu z pusy a zalapala po dechu. V očích mě pálila sůl. Levou rukou jsem šátrala za stehnem a pak jsem sponu vbodla do tlusté gumy tubusu. Vklouzla tam. Vší silou jsem ji vytáhla zase ven. Tubus sebou zprudka trhl doprava jako ocas obřího chřestýše a natlakovaná voda vytryskla ven. Vyvrhla mě na chvíli nad hladinu, než přišla další vlna, která mě smetla zpátky dolů. Snažila jsem se ten tubus zachytit, ale byl příliš tlustý a kluzký. Znovu se zazmítal a shodil mě. Pár přetěžkých záběrů mě vyneslo nahoru ke vzduchu, ale cítila jsem, jak mě něco stahuje směrem k tubusu. Po střelci ani stopy. Lapala jsem po dechu, šlapala vodu a vykašlávala palčivou špínu z krku. Nákladní loď byla pořád nějakých padesát metrů ode mě, ale proudy mě jako o závod stahovaly na druhou stranu. Bezmocně jsem sebou plácala. Nemělo smysl plavat, byla jsem vyčerpaná, šaty mě tížily, nemohla jsem zkrátka dělat nic než se nechat unášet. Chvíli se jenom tak vznášet na hladině. Nechala jsem hlavu padnout do hluboké vody a vzpomínám, jak zvláštní mi přišlo, že už necítím chlad. „Tady! Sem!“ Divila jsem se, že jsem neslyšela motor loďky. Da Silvův hlas mi zase málem přehlušilo hučení vln v uších. Jeho křik mi narušil ten zvláštní poklid. Proč to prostě nevzdá a nenechá mě být? Ráda bych ho tu zanechala nespokojeného. Přestala jsem hýbat nohama a vklouzla dolů, do náruče moře. Když jsem otevřela oči, byla kolem tma. Přinejmenším to jako noc vypadalo – mraky byly černočerné, osvěcoval je jenom srpek měsíce. Probudila mě zima. V šatech nasáklých a ztuhlých mořskou vodou jsem se celá třásla a cvakala jsem zuby jako taková ta dětská hračka na klíček. Ležela jsem na dřevěné palubě loďky, která mě bolavě zatlačila do zad, kdykoli se zhoupla na vlně. Hučení motoru
ULTIMA | 15
se mi zarývalo do uší, v kterých mi tepalo. Ve světle řady ledek u kormidla jsem rozeznala sedícího da Silvu. Napadlo mě, že musím být v pekle – možná jsem byla odsouzená navěky plout po hladině řeky Styx s da Silvou po boku? Ale bolest ve stehnech a lepkavá žízeň mi bohužel prozradily, že jsem pořád svázaná se světem živých. Pokusila jsem se posadit a praštila se hlavou o sedátko vzadu. Da Silva se při tom zvuku otočil. „Takže jsi v pořádku, jak vidím.“ Odhalenou pravou paži jsem měla nataženou v nepohodlném úhlu nad hlavou. Když jsem se s ní pokusila pohnout, cítila jsem, že mám kolem zápěstí kov, který se mi zarývá do mokré kůže. Da Silva mě připoutal ke spodní části toho sedadla. „Vedle sebe máš trochu vody.“ Levou rukou jsem nahmatala plastovou láhev. Evian chutnal lépe než Lafitte ročník 1973. „Jseš hajzl,“ poznamenala jsem bez emocí. „Proč?“ „Zachránila jsem ti tam život! Mohl místo tebe střelit mě!“ „Já snad zachránil tebe, ne?“ Musela jsem uznat, že jistou logiku to má. „Kam jedeme?“ „Zmlkni.“ „Je mi zima.“ „Mlč už.“ Natáhla jsem si bolavé nohy, kam to jenom šlo, ale mezi mým chodidlem a da Silvou pořád zůstalo hodně místa. I kdybych ho snad dokázala skopnout přes palubu, neměla jsem šanci dostat se ke kormidlu, dokud jsem byla připoutaná. A co bych dělala dál? Neměla jsem peníze, telefon, doklady. Kdybych se dostala k pevnině, ať to bylo kdekoli, mohla bych možná do svého bytu v Benátkách těch nějakých jedenáct set kilometrů dojet stopem. Do bytu, kde momentálně spočívala mrtvola. To není zrovna nejlákavější
L. S. HILTONOVÁ | 16
vyhlídka. Navíc mi bylo hrozně – zvedal se mi žaludek z toho, jak jsem se nalokala mořské vody, byla jsem celá pomlácená a rozbolavělá, v nasáklých džínách a triku mi v prosincové noci byla příšerná zima. Tvrdla jsem uprostřed nicoty se špinavým italským poldou, který mě před pár hodinami chtěl oddělat, s chlápkem, po kterém evidentně taky někdo šel. Tomu teda říkám výlet. „Co je to za loď?“ „Půjčil jsem si ji, ne? Z té nákladní lodi. Nebyl čas se někoho zeptat, prostě jsem ji odvázal.“ „Viděl jsi, co se stalo s naším kámošem?“ „Říkal jsem ti přece, že jsou tu proudy. Už se s ním nemusíme trápit. A mimochodem, nemáš náhodou mlčet?“ „Musím se vyčurat,“ zaskučela jsem. „Klidně čurej do kalhot. Já tě neodvážu.“ „Fakt zlatej.“ „Řekl jsem, abys držela hubu.“ Nebylo tu moc co dělat než pozorovat temné mraky honící se po černém nebi. Když mě to unavilo, pozorovala jsem da Silvu. A když mě unavilo i tohle, nějak jsem zase usnula. Podruhé mě probudil chrčivý zvuk, jak loď vytahovali na břeh a dno drhlo o pevnou zem. Da Silva se postavil nade mnou, zatížil si mě kolenem na hrudi a rozepnul mi pouta. Zvuk kroků mi prozradil, že tu nejsme sami, ale na nikoho jsem přes da Silvu neviděla. „Můžeš tu loď přivázat.“ Zněl klidně, ale cítila jsem slanost z jeho kůže a pot pod tou solí. Bál se. „Vstávej.“ Opatrně jsem poslechla. Zadní část loďky, kde jsem předtím viděla da Silvu u kormidla, se pořád ještě pohupovala na vlnách. Popadly mě ruce a zvedly mě. Snažila jsem se rozeznat i tvář, ale jakmile jsem se ocitla na pevné zemi, zavázali mi oči tak rychlým a profesionálním pohybem, že mi bylo jasné, že nemá smysl křičet.
ULTIMA | 17
„Vy dva ji povedete. Já půjdu za vámi.“ Da Silva nemluvil italsky, nýbrž ztěžklým jižanským dialektem, kterému jsem stěží rozuměla. Za oba lokty mě někdo chytil. „Tudy, signorina.“ Z dechu toho člověka jsem cítila rybu a cibuli. Zmrzlé nohy mě neposlouchaly, jak jsem se snažila klopýtat po prudce se svažujícím břehu. „Minutku, hned tam budeme.“ Rybí dech mluvil hluše a praktickým tónem, jako by tohle dělal už mockrát. „Teď si nastoupíte do auta. To je ono. Attenzione alla testa.“ Pod pohmožděnými zády jsem ucítila měkký péřový polštář. Rybí dech se naklonil a zapnul mi pás, auto se zhouplo pod vahou dalších mužů. Teplo – požehnané, pronikavé luxusní teplo. Ať je to klidně moje poslední hodinka, jen když tady můžu zůstat. Ze začátku jsem se snažila počítat vteřiny, abych poznala, jak moc se vzdalujeme od moře, ale brzy jsem to vzdala. Teorie ochrany při únosu mi k ničemu nebyly: vždyť tu neměli nikoho, komu by třeba poslali moje uříznuté ucho. Nejspíš mě odváželi na nějaké klidné místo na venkově, kde mě zastřelí a pak moje tělo pohodí do škarpy. „Už jsme tady,“ ozval se da Silvův hlas a motor zastavil. Zopakovali jsme si ten podivný tanec nástupu a výstupu z auta, Rybí dech mi zase držel ruku na hlavě. „Tudy.“ Srdce se mi svíralo děsem. Přinutila jsem poslední zbytky sil vlít se do nohou, aby v nich uklidnily puzení se rozběhnout. Slyšela jsem odemykání dveří, Rybí dech mě popostrčil po několika schodech kupředu. Ostře to klaplo. Bezděky jsem sebou trhla, ale to jen zmáčkli vypínač a temnota pod látkou přes oči se mi trochu prosvětlila. „Zůstaň stát,“ nařídil da Silva. „Až uslyšíš, že se dveře zavřely, můžeš si ten hadr sundat. Ne dřív. Jasný?“
L. S. HILTONOVÁ | 18
Zmohla jsem se na přikývnutí. Znovu kroky, zapraskání pantů, bouchnutí, záře holé žárovky. Vypadalo to jako garáž nebo zahradní domek – holé syrové zdi, zaprášená betonová podlaha, bez oken. V jednom rohu odrbaný modrý spacák, vedle něj plastová zahradní židle a kýbl, na židli složená pánská košile a s podivnou pečlivostí urovnaný ručník. Vedle židle ležel květovaný porcelánový talíř se sendvičem a pomerančem. Dvoulitrová láhev vody. Jinak už vůbec nic. Několik minut jsem se klepala u stěny a snažila se zaslechnout, jestli se nevracejí. Když jsem se konečně přesvědčila, že jsem tu sama, vrhla jsem se jako zvíře po tom šunkovém sendviči a zhltla ho mohutnými sousty, která jsem v solí vyprahlých ústech zalila spoustou vody. Nevzpomínala jsem si, kdy jsem naposledy jedla – jsou to dva dny? Když jsem dojedla, nabrala jsem vodu do dlaně a omyla si zaschlou sůl z obličeje, aby mě nepálil. Pak jsem ze sebe srolovala džíny a oblékla si tu košili. Pomeranč jsem si nechala na později. Bylo příjemné moci se na něco těšit. Párkrát jsem obešla po betonové podlaze dokola, protahovala si tělo a vyháněla z kostí únavu. Lepší zábava mě ten večer už asi čekat neměla. Znovu jsem nastražila uši, jestli někde někdo neodemyká, ale nic jsem neslyšela, nezahlédla jsem ani jiskřičku dalšího světla, nezaslechla tlumené slovo ani netrpělivé přešlápnutí. Zevnitř na dveřích žádná klika nebyla. Zatlačila jsem na ty dveře dlaněmi a naslouchala, ve kterých místech vrznou panty. Ať jsem byla kdekoli, nechali mě tam teď samotnou. Pomaličku jsem oloupala pomeranč a rozdělila ho na dílky. Sedla jsem si na zem. Dávali by si se mnou tolik práce, aby mě nakrmili, kdyby mě chtěli zabít? A kdo to vlastně vůbec byl? Da Silvovi kolegové, jak jsem předpokládala, jen na sobě neměli uniformu Guardia di Finanza. Ten spacák mě moc nelákal, ale nakonec jsem se do té zatuchlé věci zavrtala a stočila se v koutě jako larva. Holá žárovka vypalovala zaprášené stíny v rozích místnosti. * * *
ULTIMA | 19
Mozek, zmítající se mezi vyčerpáním a ostražitostí, mě odváděl do spánku a zase zpátky. Když jsem dřímala, podvědomí mi promítalo film z posledních dnů – kostra Alvina Spencera chrastící na podlaze mého bytu v Benátkách, da Silvovy otázky na policejní stanici, dlouhá mlčenlivá jízda podél páteře Itálie. Když jsem zrovna bděla, snažila jsem se srovnat si myšlenky, ale pak přede mnou dveřmi prošel Cameron Fitzpatrick s uzlíkem zakrváceného plátna, a mně došlo, že jsem pořád v hloubi horečného snu. Fitzpatrick byl mrtvý. Věděla jsem to, protože jsem ho před lety zabila v Římě. A da Silva tam byl taky. Viděla jsem ho na loďce, plavil se pod zčernalou snovou oblohou na vlnách, které se proměnily v hladinu ve vaně, v chladnou vodu vonící po mandlích, která mě pomaličku, polehoučku stahovala dolů. Dusila jsem se vlastním přerývaným sípáním, ztuhlá na betonové podlaze pod monotónní září žárovky. Netušila jsem, jestli uplynuly minuty nebo celé dny. Pode dveřmi prosvítal nepatrný proužek světla. Jako housenka jsem se za ním plazila ve spacáku s láhví vody v ruce. Ztěžka jsem se posadila. Věřila jsem, že hraju vlastní hru, podle svých pravidel. Ale tu hru vymyslel někdo jiný, mnohem dříve, a tahal v ní za nitky, které nebyly vidět, a přece svazovaly. Vyloupla jsem se ze spacáku, otřepala se a snažila se přinutit zamženou mysl k soustředění. Vylekalo mě jakési zašustění. Krysa? Nebo snad škorpion? Ale byl to jenom nějaký brouk, tlustá lesklá potvora veliká jako můj palec, a jako beze smyslu plácal křídly o betonové stěny. Pozorovala jsem ho celé hodiny, jak se mi zdálo, dokud nepadl na zem, nezamáchal nohama v té smutné podívané a neznehybněl. Dloubla jsem do něj. Nic. Podivně mě to probralo. Kouskem papíru, do kterého jsem měla předtím zabalený sendvič, jsem brouka nadzvedla a přenesla ho doprostřed. Pak jsem natrhala slupky od pomeranče na malé kousky. Vlasy jsem měla zvlhlé mořskou solí a tahala jsem tak dlouho, dokud se mi nepodařilo z nich
L. S. HILTONOVÁ | 20
uvolnit pramínek, který jsem ovázala kolem kousku slupky. Judith. Položila jsem ho vedle brouka. To bude da Silva. Romero da Silva. Který byl poblíž celou tu dobu. Polda da Silva. Křivák da Silva. Přivezl mě sem do Kalábrie. Proč? Další kousky, naaranžované kolem brouka jako číslice na ciferníku. Do měkké části každé slupky jsem vyryla nehtem iniciály. Tady byl Rupert, můj starý šéf, vedoucí oddělení britské malby v Síni, v londýnské aukční síni, kde jsem kdysi působila jako elévka. A tady – vydrápla jsem další runu – byl Cameron Fitzpatrick, obchodník s uměním. Rupert s Fitzpatrickem plánovali velký podvod na Síni, chtěli prodat falešný obraz, který jsem ukradla, když mě Rupert vyhodil poté, co jsem zabila Fitzpatricka. Odstranila jsem z kroužku slupku s písmenem „F“. Fitzpatrick pracoval pro muže, kterého jsem znala jako Moncadu a se kterým prali v italských bankách špinavé peníze za falešné obrazy. Vedle kousku s písmenem „M“ jsem přidala další. Cleret. Renaud Cleret. Da Silvův kolega od policie. Clereta jsem zabila. Vykopla jsem ho prstem z kroužku. Co dál? Najednou jsem byla jako ostříž a šla jsem si za svým. Přestěhovala jsem se do Benátek a přijala novou identitu. Judith Rashleighová zmizela. Stala jsem se Elisabeth Teerlincovou, kurátorkou a majitelkou galerie Gentileschi. Vytrhla jsem ze zničeného trička vlákno a ovázala ho kolem Juditina kousku slupky. A další, „K“ pro Kazbiče. Moncada obchodoval s Kazbičem a jeho společníkem Balenským. Další slupka. Tenhle páreček pral na trhu s uměním špinavé peníze z prodeje zbraní. Vyhodila jsem z kruhu Moncadu a Balenského. Oba byli mrtví. Taková škoda. Kdo nám tu zbýval? Pírko ze spacáku posloužilo pro nového příchozího: Jermolova. Pavel Jermolov, bohatý ruský sběratel umění. Kazbič se mu pokoušel prodat jednoho Caravaggia. Aspoň tedy tvrdil, že je to Caravaggio. S Jermolovem jsme na to přišli spolu, na to spojení mezi Kazbičem, Moncadou a Balenským. Jermolova jsem nechala v kruhu. Nerozuměla jsem, nedokázala pochopit, co tam dělá da Silva
ULTIMA | 21
a proč se celou tu dobu plíží opodál. Vytrvale mě sledoval. Mumlala jsem si nad kousky smetí jako nějaká kněžka vúdú. „A“ za Alvina Spencera. Alvin byl… v cestě. Motal se ve světě umění a kolem Síně. Trochu moc se o mě zajímal. Tak musel jít, jen jsem se nějak nezvládla zbavit důkazu. Vzala jsem slupku a položila ji těsně vedle mrtvého brouka. Da Silva se o Alvinovi dověděl a tvářil se, že mě chce zatknout. Jenomže nezatkl. Lehla jsem si a uvažovala nad tou svojí mozaikou. Da Silva chtěl, abych pro něj pracovala. Tvrdil to, na pláži. A když nekývnu? Nejspíš by bylo jednodušší zbavit se mě tady než v Benátkách. Da Silva má přátele, známosti, na které se může obrátit – muže, kteří mě sem dovlekli. Ať je to kdekoli. Mafie. Zdálo se mi rozumnější se převalit, nějak jsem totiž necítila nohy. Doškrábala jsem se tedy k těm slupkám a rozložila je kolem brouka nanovo. Moncada byl mafie, Kazbič s Balenským byli na mafii taky napojení. Da Silva byl tím chybějícím článkem. Jako v ohni jsem sunula svoje pomerančové slupky k broukovi blíž a blíž, jako dítě hrající si s kostičkami lega. O mafii jsem toho věděla už docela dost. I dnes se ovšem v Itálii našli mocní lidé, kteří její existenci popírali. Před nějakými dvaceti lety vyslýchali kvůli mafii u soudu palermského arcibiskupa. Když se ho zeptali, co je to mafie, odpověděl, že to slovo zná jenom jako označení pracího prášku. Později se ovšem zjistilo, že sicilská církev má velmi úzké vztahy s bossy Cosa nostry. Takové oficiální popření samotného základního konceptu organizovaného zločinu naznačovalo, do jaké míry mafie v Itálii pronikla do státní správy. Pokud mohli zlomit biskupa, proč ne třeba policajta? To by vysvětlovalo, jak snadno a nenápadně mě sem da Silva dostal. Ale jestli měl tak mocná spojení, kdo byl ten muž na pláži, ten vrah, jehož tělo se teď pohupovalo na vlnách směrem k Puglii? Vodou nasáklá mysl mi vypověděla službu a já znovu usnula, tentokrát dost tvrdě. Když jsem se vzbudila, světlo pode dveřmi bylo pryč.
L. S. HILTONOVÁ | 22
* * * Ležela jsem na boku, hlavu podloženou spacákem. Musela jsem zase ztratit vědomí. Byla tu ještě větší zima než předtím. Noc. Hutnější ticho v neviděném světě za stěnami mého vězení. Očima jsem přelétla svůj rozdrobený model, jehož obrysy dávaly smysl jenom mně. Kousek chleba za hranicí kruhu. Odlomila jsem z něj část a mnula ji v prstech, až změkla. Vytvarovala jsem hlavu, náznak zakulaceného těla. Katherine. Moje sestra Katherine. Na policejní stanici v Benátkách jsem se přiznala, že jsem zabila Alvina Spencera – co jsem mohla taky dělat, když jeho tělo sedělo v křesle u mě doma? Nedokázala jsem se ho zbavit, uklidit po sobě. A když se mě da Silva ptal proč, musela jsem myslet jenom na svoji malou sestřičku Katherine, která umřela. Ve vaně, co voněla po mandlích. Nikdy jsem na Katherine nemyslela. Nemohla jsem si to dovolit. Kdybych to udělala, vzpomínky by se mi rozletěly a ztemněly, byly by rozpité jako olej, když narazí na vodu. Víš, co jsi provedla. Ale nebyla to tvoje chyba. Nebyla, že ne? Byla to chyba tvojí mámy. S naléhavostí jsem smetla všechny ty kousky k sobě a vrávoravě je přenesla na druhý konec místnosti, kde jsem je hodila do koše určeného jako záchod. Tam patřily. Brouk se v tom kýblu vznášel. Nedokážu určit, kolik času jsem v té místnosti strávila, myslím, že to byly tak tři dny. Když jsem se probrala podruhé, slyšela jsem za zády bušení do dveří. A hlas, ve kterém jsem poznávala těžký italský přízvuk Rybího dechu, mi hlasitě přikazoval, abych se postavila do rohu tváří ke zdi a nasadila si zase masku na oči. Honem honem jsem se snažila poslechnout. Klaply tři zámky, než vešel dovnitř. Nepromluvil. Slyšela jsem ho pohybovat se místností, něco položil, pak to šplíchlo, jak zvedl kýbl. Byla jsem ráda, že to musel udělat, protože ho to ponížilo. Dveře se otevřely a zase zavřely. Na kratičkou chvíli jsem nosem pátrala po výparech z dopravy nebo olivovníků – možná
ULTIMA | 23
hnojiva, anebo snad chleba? –, po čemkoli, co by naznačilo, kde můžu být. Ale cítila jsem jenom prach. Zámky znovu klaply a pak už jsem slyšela jeho hlas, který říkal, že si můžu tu masku z očí sundat. Běžela jsem ke dveřím a snažila se naslouchat, ale slyšela jsem jenom kroky, jak odcházel, a pak zdáli motor auta. Moje zásoby se rozrostly o další láhev vody, balíček vlhčených ubrousků, další sendvič se šunkou, krabičku čokoládových sušenek, malý roztřepený ručník, banán a jahodový jogurt. Bez lžičky. Co nejlíp jsem se pokusila očistit a natáhnout si vlhké džíny, které začínaly páchnout po plísni. Zabalená do spacáku jsem pomaličku jedla a vnímala každé sousto té výživy. Zapálila bych si, ale uznávám, že by mi menší detox neuškodil. Zuby jsem si vyčistila vlhčeným ubrouskem a vnitřkem banánové slupky. Totéž se opakovalo i následující den. Nějaký čas jsem trávila tím, že jsem chodila kolem dokola po místnosti a dělala kliky a angličáky, abych se udržela v teple, a zbytek času jsem spřádala plány na útěk. Plastové víčko od jogurtu bylo příliš měkké, aby se dalo použít jako zbraň. Ale usoudila jsem, že bych se mohla přikrčit za dveřmi, chrstnout na Rybí dech ten kýbl a vyběhnout, než si vytře chcanky z očí. Měla jsem podle zvuku pocit, že odsud odchází dolů z kopce, pak doleva, možná k autu, takže bych mohla běžet rovně – ale kam vlastně? Rybí dech sice nechodil ozbrojený, ale nemohla jsem vědět, jestli je tu sám. Dokonce jsem neměla ani boty, protože tenisky, ve kterých mě unesli z Benátek, skončily v moři. Jestli tahle bouda, nebo co to vůbec je, stojí někde o samotě, což je vzhledem k okolnímu tichu docela pravděpodobné, jak daleko bych se v drsném terénu dostala, kdyby mě honil nejmíň jeden chlápek vytočený z toho, že má hovna v očích? Mohla bych Rybí dech uškrtit maskou na oči? Nezkoušela bych to poprvé, ale neměla jsem sílu a ani jsem neměla na své straně prvek překvapení. A ve srovnání s Alvinem Spencerem, který umřel u mě v benátské vaně, byl Rybí dech rozhodně profík.