0037765

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

8/5/15

10:44 PM

Stránka 3

VELCÍ PANOVNÍCI EVROPY 100 nejvýznamnějších císařů, králů a knížat evropských dějin

Sestavili Jana Jůzlová a Radek Diestler

KNIŽNÍ KLUB

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:01 PM

StrĂĄnka 4

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:01 PM

Stránka 5

OBSAH PŘEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Theoderich I. Veliký (454–526) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Chlodvík I. (asi 466–511) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Justinián I. Veliký (482–565) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 Pipin III. Mladší (715–768) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Karel Veliký (747–814) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Rostislav I. (?–po 870) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Svatopluk I. (?–894) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Alfréd Veliký (asi 849–899) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Simeon I. Veliký (865–927) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Svatý Václav (asi 907–935) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Boleslav I. Ukrutný (915–972) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Ota I. Veliký (912–973) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Měšek I. (kolem 930–992) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36 Boleslav II. Pobožný (?–999) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Ota III. (980–1002) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40 Štěpán I. Svatý (asi 975–1038) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Knut I. Veliký (?–1035) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 Jaroslav I. Moudrý (asi 978–1054) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Břetislav I. (asi 1005–1055) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 Vilém I. Dobyvatel (1028–1087) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Jindřich IV. Sálský (1050–1106) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 Vratislav II. (I.) (1032/35–1092) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Alfons I. Dobyvatel (1109/1112–1185) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 Friedrich I. Barbarossa (1122–1190) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Jindřich II. Plantagenet (1133–1189) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Filip II. August (1165–1223) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Jan I. Bezzemek (1166–1216) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Přemysl I. Otakar (kolem 1165–1230) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66 Friedrich II. Štaufský (1194–1250) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Ludvík IX. Svatý (1214–1270) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Rudolf I. Habsburský (1213–1291) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Přemysl II. Otakar (asi 1233–1278) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 Václav II. (1271–1305) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Filip IV. Sličný (1268–1314) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Ludvík IV. Bavor (asi 1283–1347) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Jan Lucemburský (1296–1346) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82 Kazimír III. Veliký (1310–1370) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

5

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:01 PM

Stránka 6

Eduard III. (1312–1377) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Karel IV. (1316–1378) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 88 Ludvík I. Veliký (1326–1382) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Václav IV. (1361–1419) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92 Vladislav II. Jagiełło (1362–1434) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 Jan I. Veliký (1357–1433) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Zikmund Lucemburský (1368–1437) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Jiří z Poděbrad (1420–1471) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Mehmed II. Dobyvatel (1432–1481) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 102 Matyáš I. Korvín (1440–1490) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Katolická Veličenstva (Isabela I. Kastilská a Ferdinand II. Aragonský) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Jindřich VII. (1457–1509) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Maxmilián I. (1459–1519) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Manuel I. Veliký (1469–1521) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Zikmund I. Starý (1467–1548) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Jindřich VIII. (1491–1547) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 František I. (1494–1547) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Karel V. (1500–1558) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Süleyman I. Nádherný (1494–1566) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Ferdinand I. Habsburský (1503–1564) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 Zikmund II. August (1520–1572) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Ivan IV. Vasiljevič Hrozný (1530–1584) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Marie Stuartovna (1542–1587) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130 Filip II. (1527–1598) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 Alžběta I. (1533–1603) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Rudolf II. (1552–1612) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Jindřich IV. Navarský (1553–1610) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 Gustav II. Adolf (1594–1632) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140 Ludvík XIII. (1601–1643) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Karel I. (1600–1649) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144 Karel X. Gustav (1622–1660) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 Karel II. (1630–1685) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 Jan III. Sobieski (1629–1696) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Jakub II. (1633–1701) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Leopold I. (1640–1705) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 Ludvík XIV. (1638–1715) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156 Karel XII. (1682–1718) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158 Petr I. Veliký (1672–1725) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 August II. Silný (1670–1733) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

6

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:01 PM

Stránka 7

Karel VI. (1685–1740) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Karel VII. Albrecht (1697–1745) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Ludvík XV. (1710–1774) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Marie Terezie (1717–1780) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 Friedrich II. Veliký (1712–1786) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Kateřina II. Veliká (1729–1796) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Josef II. (1741–1790) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Ludvík XVI. (1754–1793) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178 Jiří III. (1738–1820) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 František II. (I.) (1768–1835) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182 Alexandr I. Pavlovič (1777–1825) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184 Napoleon I. (1769–1821) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Karel XIV. Jan (1763–1844) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Friedrich Vilém III. (1770–1840) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Leopold I. (1790–1865) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Napoleon III. (1808–1873) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Alexandr I. Jan Cuza (1820–1873) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 Vilém I. (1797–1888) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198 Viktorie (1819–1901) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 František Josef I. (1830–1916) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 Ferdinand I. (1861–1948) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 Vilém II. (1859–1941) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Mikuláš II. Alexandrovič (1868–1918) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208 Alžběta II. (* 1926) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 CHRONOLOGICKÉ PŘEHLEDY PANOVNÍKŮ JEDNOTLIVÝCH STÁTŮ . . . . . . . . . . 212 GENEALOGICKÉ PŘEHLEDY NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH PANOVNICKÝCH RODŮ . . . . 227 POUŽITÁ LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 ABECEDNÍ SEZNAM PANOVNÍKŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 ZDROJE OBRÁZKŮ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254

7

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:01 PM

StrĂĄnka 8

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:01 PM

Stránka 9

PŘEDMLUVA V letošním roce si připomínáme 90. výročí vyhlášení Československé republiky. Z hlediska historického vývoje neznamená devět desítek let takřka nic, ale protože je to pořád víc než nejvyšší průměrná délka lidského života, podléháme snadno pocitu, že republikánské zřízení je tu odjakživa. Přitom na počátku revolučního roku 1848, tj. právě před 160 lety, existovaly v Evropě jen dvě republiky (Švýcarsko a San Marino) a do osudového roku 1914 přibyly pouze dvě další (Francie a Portugalsko).

Existuje tedy řada důkazů, a ještě více hodnověrných indicií, že se nelze jednoduše distancovat od minulosti a dlouhodobě ignorovat zásadní jevy a trendy historie – nedokázal to ani komunistický režim v Československu, i když u nás nedošlo k masivním projevům části veřejného mínění ve prospěch obnovy monarchie jako v jiných postkomunistických zemích, jež v Rusku zcela nedávno vyústily v požadavek svatořečení cara Mikuláše II., zavražděného rovněž před 90 lety.

V České republice sice vědomý monarchismus přežívá na okraji politického spektra, nicméně existuje a stále existovat bude. Naproti tomu nevědomý a silně naivní monarchismus má překvapivě velkou výměru živné půdy, jinak by nedávné „všelidové hlasování“ stěží vybralo za největšího Čecha všech dob českého krále Karla I. a v jeho osobě též římského císaře Karla IV. Úcta k pomazaným a korunovaným hlavám se navíc přenáší na ty nekorunované, a tak Československá republika dostala do vínku dar v podobě zákonného usnesení, že se T. G. Masaryk zasloužil o stát. Česká republika toto usnesení vztáhla i na osobu Edvarda Beneše – zřejmě její zákonodárný orgán nepochopil, že některé dary bývají danajské, zvlášť uvážíme-li, co všechno potkalo Československou republiku a jak nakonec dopadla.

Stejně naivní, jako je již zmíněný lidový monarchismus, bývají i představy o metafyzické (nadpřirozené) legitimitě a reálné (přirozené) funkci monarchie. Češi rádi čtou knihy, zvláště pokud pojednávají o „svátečně nažehlených“ stránkách historie – a nejen historie národní či státní. Jsem však přesvědčen o tom, že pokud o ní hlouběji a s náležitou empatií přemýšlejí, pak sotvakdo může podlehnout oblíbenému, rovněž „národnímu“ rozpoložení – závisti. Už jenom narodit se za dunění oslavných salv obvykle znamenalo neradostné dětství v duchu neustálého dohledu a všemožného drilu, nezřídka v izolaci od méně urozených, a tedy obvykle i šťastnějších vrstevníků. Čekatelé trůnu se zpravidla netěšili většině nezadatelných lidských a občanských práv – například sami nerozhodovali ani o těch nejintimnějších záležitostech, jakými jsou láska a manželství, ba i jejich právo na soukromé vlastnictví podléhalo řadě až ponižujících omezení. Není divu, že mnozí rezignovali na úřad, slávu a pocty ve prospěch soukromého štěstí (zvláště v tom kupodivu vynikali „vykřičení“ Habsburkové) a mnozí v důsledku neradostných zkušeností poněkud „zdivočeli“ a stali se tyrany. Snad proto si lidé zvykli spojovat nástup nového panovníka na trůn s tolika nadějemi.

Vraťme se k výše zmíněnému 90. výročí a položme si otázku, co zbylo z nadějí, jež vzbudil (zdaleka ne u všech současníků!) zánik celé řady monarchií v důsledku první světové války. Může vůbec podobné morální, civilizační a materiální kataklyzma, jaké ve své době představovala tato válka, vnést do následujícího vývoje pozitivní kvalitu, a pokud ano – nebude zastíněna kvalitou povýtce negativní? Je skutečně jen náhoda, že republikánský systém, který vystřídal zaniklé monarchie, vyústil v mnoha případech v diktaturu? Je náhoda, že tam, kde se jednalo o paskvil republikánského zřízení, a v prvním případě dokonce o zcela krátkodobý paskvil, tj. v Rusku a Německu, vznikl moderní tota-

9

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:01 PM

Stránka 10

PŘEDMLUVA litarismus? Nevyvolávala náhodou v celé řadě aspektů nacistická a komunistická diktatura reminiscence špatně pochopeného, odsvěceného a znesvěceného panovnického absolutismu?

Je proto k zlosti i smíchu zároveň, že nedávno Rada pro lidská práva OSN, kde má bohužel zastoupení řada vyložených diktatur, navrhla Velké Británii „uspořádání referenda o potřebě psané ústavy, nejlépe republikánské(!)“. Britové si s podobným zřízením zalaškovali jednou – v 17. století – a rychle se vrátili z temna cromwellovské diktatury k monarchii. Francouzi se po svržení krále v roce 1792 vrátili v následujícím století k monarchii ještě třikrát (jednou ke království a dvakrát k císařství) a dnes má jejich prezident tolik pravomocí, co žádný parlamentní nebo konstituční monarcha. Američané rebelovali v 18. století proti anglickému králi, hned vzápětí však Georgi Washingtonovi nabídli panovnický úřad, ale bez kladné odezvy. Na počátku třetího tisíciletí se Washingtonův nástupce v úřadě prezidentském těší daleko větší moci a vlivu než všichni monarchové světa dohromady. Španělé si nakrátko vyzkoušeli republikánské zřízení v letech 1873–1874 a 1931–1947. Oba pokusy se zvrhly ve vojenskou diktaturu a druhý z nich v nejkrvavější občanskou válku v dějinách země. Po smutných zkušenostech s terorem levicových populistů a nemilosrdnou nacionalistickou diktaturou bezpochyby většina Španělů uvítala rok 1975, kdy byla nastoupena cesta k současné parlamentní monarchii.

A kdybychom ignorovali dosud existující kulturně-civilizační bariéry, docela snadno bychom pochopili převážně pesimistické ohlasy na nedávnou dobrovolnou abdikaci mocnáře v Bhútánu a ani bychom se možná nedivili tomu, že například v Thajsku je urážka panovníka dodnes zločinem proti majestátu. Pochopili bychom, proč dnes už není problém najít ve stále početnějším a vlivnějším „cechu“ politologů řadu osobností, jež přiznávají systému parlamentní a přinejmenším ještě konstituční monarchie řadu jednoznačných výhod oproti republikánskému zřízení. Vysvětlení je poměrně jednoduché: existence republik bezpochyby docela odpovídá přirozenému řádu světa, avšak existence parlamentních a konstitučních monarchií odpovídá jak zmíněnému řádu, tak i řádu nadpřirozenému.

Možná není daleko doba, kdy se o tom názorně přesvědčíme. Poslední otázkou je však otázka ceny za takové poznání.

Pavel Bělina

10

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:01 PM

StrĂĄnka 11

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

TT

HEODERICH

7/27/15

1:01 PM

Stránka 12

I. VELIKÝ

Ostrogótský král Theoderich vybudoval v severní Itálii nečekaně mocnou říši, která oblasti, po pádu Západořímské říše velmi neklidné, přinesla 30 let míru. Avšak ostrogótské království, rozpolcené mezi podřízenost Byzanci a svazky s jinými germánskými kmeny, smrt svého zakladatele o mnoho nepřežilo.

STRUČNÉ DĚJINY OSTROGÓTŮ Západogermánský kmen Ostrogótů založil ve 2. století n. l. říši v oblasti dnešní jižní Ukrajiny.

Podnikli řadu vpádů na území Římské říše, až byli roku 269 spolu s Vizigóty na hlavu poraženi a brzy poté se usadili. Kolem roku 375 za vlády krále Ermanaricha byli napadeni Huny. Po rozpadu Hunské říše (454) obsadili Panonii a vstoupili do služeb Východořímské (Byzantské) říše.

V PODRUČÍ BYZANCE Theoderich se narodil kolem roku 454 v Ostrogóty ovládané Panonii jako syn Thiudimera z rodu Amalů. Dětství a mládí strávil v letech 461–471 jako rukojmí v Konstantinopoli. Roku 471 se stal králem Ostrogótů v Panonii. Když v 70. a 80. letech 5. století bojechtiví Ostrogóti začali drancovat Balkán, jmenoval císař Zenon, který chtěl zaměřit jejich pozornost jiným směrem, roku 488 Theodericha římským vojevůdcem (magister militum) a patricijem s příkazem, aby se namísto Odoakera ujal regentství v Itálii.

ODOAKER Germánský vojevůdce Odoaker (kol. 430–493) byl synem knížete Skirů. Roku 476 se nechal provolat králem a sesadil posledního západořímského císaře Romula Augustula. Východořímský císař Zenon ho uznal a senát i papež podporovali. Později se však Byzanci Odoaker začal jevit jako příliš samostatný panovník a císař Zenon se rozhodl poštvat Germány raději proti sobě. Theoderich Odoakera během tří let války několikrát porazil a nakonec oblehl v sídelním městě Ravenně. Oba králové uzavřeli dohodu, že budou Itálii vládnout společně, ale po kapitulaci Ravenny a uzavření míru roku 493 dal Theoderich Odoakera zavraždit. ŘÍŠE S CENTREM V RAVENNĚ Říše, kterou Theoderich v Itálii vybudoval, se opírala o přísnou vzájemnou izolaci ariánských Ostrogótů a katolických Římanů, sňatky mezi oběma etniky byly zakázány.

Ostrogóti převzali obranu země, Římanům byla přenechána státní administrativa. Pro časté neshody mezi oběma skupinami nebyla však říše nikdy příliš stabilní. Byzanc sice roku 497 uznala Theodericha jako krále respektujícího svrchovanost východořímského císaře, Theoderich se však snažil

12

Detail mozaiky z kopule Baptisteria ariánů v Ravenně z konce 5. století, kdy město bylo centrem Theoderichovy ostrogótské říše.

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:01 PM

Stránka 13

(kol 454–526)

:

upevnit svou vládu spojenectvím s Vandaly, Vizigóty, Burgundy, Franky a Durynky. Tato snaha ztroskotala na franckém králi Chlodvíkovi I., jehož výbojné politice se Theoderich postavil na odpor začleněním vizigótské Provence do své říše.

:

BOETHIUS Díky tomu, že Theoderich prožil mládí v Konstantinopoli, dostalo se mu vynikajícího římského vzdělání a na jeho dvoře v Ravenně působili četní pozdně antičtí myslitelé. Jedním z nejvýznamnějších byl státník a křesťanský filosof Boethius (kol. 480–524), který působil jako představený kanceláří na Theodorichově dvoře. Později byl dlouho vězněn kvůli údajnému spiknutí a bez soudu popraven. Je považován za důležitého prostředníka mezi myšlením antickým a středověkým (překlady a komentáře Aristotela). Byl autorem spisů o logice, matematice a teorii hudby. Nejznámější je jeho spis Filosofie utěšitelka (De consolatione philosophiae, 524, č. 1942 a 1995), který sepsal ve vězení. Bývá nazýván „posledním Římanem“.

KONEC OSTROGÓTŮ Po Theoderichově smrti (526) vládla v letech 526–534 jeho dcera Amalasuntha jako regentka za svého nezletilého syna Athalaricha. Po jeho smrti povýšila na svého spoluvladaře bratrance Theodahada, ale ten ji dal roku 535 zavraždit. Protože Theodahad byl na rozdíl od výrazně prořímské Amalasunthy stoupencem germánské samostatnosti, vytáhl již roku 535 do Itálie byzantský vojevůdce Belisarios, aby Ostrogóty vrátil pod byzantskou svrchovanost. Theodahad se nedokázal bránit, byl proto sesazen a zabit a za krále byl zvolen někdejší Theoderichův vojevůdce Vitigis, který se na potvrzení svého postavení oženil s Theoderichovou vnučkou Mataswinthou, posledním členem královského rodu Amalovců. Po neúspěšném boji s byzantským vojevůdcem Narsem roku 540 Ravenna kapitulovala a Vitigis dožil jako čestný zajatec v Byzanci. Ostrogótskou říši se pokusil vzkřísit ještě král Totila, který v letech 544–548 Belisariovi úspěšně vzdoroval a dokázal dobýt zpět téměř celou Itálii, v roce 552 však byl Belisariovým nástupcem Narsem poražen v bitvě u Busta Gallorum, ve které padl. Poslední ostrogótský král Teja Narsovi vzdoroval pouhý rok. Ostrogótská říše v Itálii definitivně skončila.

THEODERICH I. VELIKÝ kol. 454 Narozen v Panonii 461–471 Rukojmím v Byzanci 471 Králem Ostrogótů v Panonii 488 Pověřen byzantským císařem tažením proti Odoakerovi 493 Zavraždění Odoakera, obsazení Ravenny 497 Uznán Byzancí za krále pod byzantskou svrchovaností 507–508 Zabránil franckému králi Chlodvíkovi I. rozšířit Franckou říši do Provence 30. 8. 526 Zemřel v Ravenně Viz také: Chlodvík I. • Justinián I. Veliký

13

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

VV

ÁCLAV

7/27/15

1:11 PM

Stránka 92

IV. Václav IV. převzal po svém otci vládu na vrcholu moci lucemburské dynastie, ale nebyl schopen zvládat náročný dobový vývoj, podmíněný schizmatem v církvi a dalším vzestupem měst a šlechty. Byl ve sporu jak s pražským arcibiskupem, tak se zemskou šlechtou a svými vlastními příbuznými, stejně jako s mocenskými elitami v římskoněmecké říši.

Iluminovaná iniciála z Bible Václava IV. s trůnícím Václavem IV., lazebnicemi a znaky

CÍSAŘŮV DĚDIC Václav IV. byl synem císaře Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické. Karel IV. se tak dočkal následníka a dědice až ve 45 letech. Coby dvouletého dal Václava v roce 1363 korunovat na českého krále a později prosadil i volbu sotva patnáctiletého syna za římskoněmeckého krále.

VZPURNÝ ARCIBISKUP A UMUČENÝ VIKÁŘ Jan z Jenštejna (1350–1400), studovaný vzdělanec, kterého Karel IV. jmenoval kancléřem, se v roce 1379 stal pražským arcibiskupem. Vznik velkého papežského schizmatu v roce 1378 vnímal jako přímý čin ďábla, fanaticky podporoval římského papeže proti avignonskému a negativně tím ovlivnil česko-francouzské vztahy. Po morové epidemii 1380 nastoupil s programem askeze, který začal prosazovat jako vzor pro českou společnost. Záhy se dostal do rozporu s Václavem IV. a s jeho dvorem. Roku 1384 jej král sesadil z kancléřské hodnosti a dal poplenit biskupské statky. Na stranu arcibiskupa se nicméně postavili čeští páni. Když se králi nepodařilo zabránit volbě nového kladrubského opata a založit proti vůli Jana z Jenštejna nové biskupství v Kladrubech, použil v březnu 1393 proti vedení české církve bezprecedentního násilí. Pod záminkou dohody zajal arcibiskupa i s doprovodem a dal umučit generálního vikáře Jana z Pomuku. Legenda, že byl umučen, protože nechtěl prozradit královnino zpovědní tajemství, je až mnohem pozdější. Pod jménem Jan Nepomucký byl roku 1729 kanonizován a jeho kult se rozšířil po celém světě. Jan z Jenštejna roku 1396 rezignoval na arcibiskupský stolec a odešel do Říma.

PANSKÁ JEDNOTA Roztržka mezi panovníkem a církví narušila politickou stabilitu v zemi a vyšší šlechta začala usilovat o větší vliv. V roce 1394 založili přední šlechtici panskou jednotu, krále Václava zajali a předložili mu své požadavky. Propustili ho až na nátlak Václavova nejmladšího bratra Jana Zhořeleckého. Podruhé byl Václav IV. internován 1402–1403 za pomoci bratra Zikmunda, jenž si již budoval pozici dědice českého království, a celý rok držen ve Vídni. Po návratu uznal požadavky šlechty, rozvrat v českých zemích však pokračoval.

92

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:11 PM

Stránka 93

(1361–1419) PROBLÉMY V ŘÍŠI Domácí problémy oslabily Václavovu pozici i vůči říši. V roce 1400 byl Václav IV. kurfiřty sesazen a novým římskoněmeckým králem byl zvolen Ruprecht Falcký. Tím ovšem upadla i pozice Prahy jako významného politického a kulturního centra říše, jímž byla za Karla IV. Na vývoji odcizování českých zemí a říše nic nezměnil ani fakt, že po smrti Ruprechta Falckého se královský titul vrátil Lucemburkům, paradoxně třem najednou. Václav titul nikdy nepřestal užívat a koncil v Pise roku 1409 ho potvrdil, současně v září roku 1410 kurfiřti zvolili Zikmunda Lucemburského, ale volbu prohlásili za neplatnou a při opakování zvolili pro změnu moravského bratrance Jošta. Jošt však v lednu 1411 zemřel, takže reálným římskoněmeckým králem se stal Zikmund.

JAN HUS Konec 14. a počátek 15. století se nejen v Čechách nesl ve znamení změn v náboženském cítění lidí.

Přispěly k němu epidemie moru, které ve 14. století Evropu opakovaně postihly, stejně jako krize církve, projevená papežským schizmatem. Četní kazatelé i autoři spisů jako Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova či Tomáš ze Štítného kritizovali církev již před Janem Husem. Univerzitní mistr Jan Hus kázal v Betlémské kapli (nově postavené pro kázání v češtině roku 1391) v letech 1402–1412. Václav IV. stejně jako jeho manželka Žofie Jana Husa podporoval, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Později, se sílící Husovou kritikou prodeje odpustků, královy sympatie ochladly. Do pozdějšího vývoje již Václav příliš nezasahoval, ani v případě Husova vystoupení a upálení v Kostnici, ani při pozdější radikalizaci české společnosti.

BEZDĚTNÝ KRÁL Václav IV. byl podvakrát ženatý, nejprve s Johanou Bavorskou a po její smrti roku 1389 s její neteří Žofií Bavorskou. S žádnou ze svých manželek neměl dítě a nejsou známi ani žádní levobočci.

Dědicem se tedy stal jeho mladší bratr Zikmund, vzhledem k husitskému hnutí se však situace vyvinula trochu jinak.

VÁCLAV IV. 26. 2. 1361 1363 1376 1384–1393 1394 1400 1402–03 16. 8. 1419

Narozen v Norimberku Korunován českým králem Zvolen římskoněmeckým králem, k císařské jízdě a korunovaci nikdy nedošlo Spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna Panská jednota krále zajala Sesazen z římskoněmeckého trůnu Zajetí ve Vídni a ústupky české šlechtě Zemřel v Kunraticích u Prahy

Viz také: Karel IV. • Zikmund Lucemburský

93

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

MM

ARIE

7/27/15

1:12 PM

Stránka 130

STUARTOVNA Skotská královna Marie Stuartovna, oblíbená hrdinka mnoha knih, divadelních her i filmů, měla tu smůlu, že se narodila v nevhodný čas na nevhodném místě a vedle toho byla také trochu politicky neprozíravá. Přestože je její přímý politický význam minimální, do historie se svým pohnutým životem a tragickým koncem nesmazatelně zapsala.

FRANCOUZSKÁ KRÁLOVNA Marie Stuartovna se stala skotskou královnou coby šestidenní nemluvně, neboť její otec Jakub V. zemřel vzápětí po jejím narození na choleru. Korunována byla jako devítiměsíční v září 1543.

Regentem království byl nejprve James Hamilton, hrabě z Arranu, později Mariina matka Marie de Guise. Roku 1548 byla zasnoubena s francouzským následníkem trůnu Františkem a vzápětí odjela do Francie, kde byla vychovávána na královském dvoře. Roku 1558 se za o rok mladšího prince provdala. Roku 1559 náhle zemřel francouzský král Jindřich II. na zranění, která utrpěl v turnaji, a patnáctiletý František nastoupil na francouzský trůn jako František II. Slabý a neduživý chlapec však koncem roku 1560 zemřel, francouzským králem se stal jeho desetiletý bratr Karel IX. a Marie se vrátila do Skotska.

SKOTSKÁ KRÁLOVNA Po návratu domů se Marie Stuartovna ujala vlády ve Skotsku. Vychována na katolickém francouzském dvoře byla katoličkou a snažila se ke katolicismu navrátit Skotsko, kde se však mezitím rozšířil protestantismus díky kalvinistovi Johnovi Knoxovi a skotské presbyteriánské církvi. Hlavou protestantské šlechtické kliky byl Mariin nevlastní bratr (nemanželský syn Jakuba V.) James Stewart, hrabě Moray. Navíc neuznávala ani anglickou královnu Alžbětu I. – jakožto protestantku a navíc dceru počatou mimo manželský svazek –, o získání anglického trůnu se nicméně nijak nesnažila. Avšak jakožto pravnučka krále Jindřicha VII. byla anglickými katolíky považovaná za právoplatnou dědičku anglického trůnu.

DARNLEY, BOTHWELL A VZPOURA ŠLECHTICŮ Roku 1565 se Marie provdala za svého příbuzného Henryho Stuarta, lorda Darnleye, s nímž měla jediného syna, který se později stal skotským a anglickým králem Jakubem VI. (resp. I.). Po dvou letech manželství byl 10. února 1567 žárlivý a arogantní Darnley s Mariiným souhlasem zavražděn dobrodruhem Jamesem Hepburnem, hrabětem Bothwellem, za kterého se královna vzápětí provdala.

Tento čin vzbudil obrovský odpor skotské protestantské šlechty, která se proti ní vzbouřila a donutila ji k abdikaci (24. července 1567) ve prospěch jejího syna. Bothwell uprchl do Dánska, kde roku 1578

130

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:12 PM

Stránka 131

(1542–1587) zemřel. Marie utekla z vězení na zámku Loch Leven (kde mezitím potratila dvojčata, jež počala s Bothwellem), ale vojsko, se kterým se pokusila dobýt své pozice zpět, bylo poraženo a Marie hledala útočiště u anglické královny Alžběty I. INTERNACE Alžběta I. se s Marií ani nesetkala, ale vnímala ji jako vážnou hrozbu, proto ji nechala internovat. Pro Francii a Španělsko, stejně jako pro katolické kruhy v Anglii, však Marie nadále představovala vhodnou katolickou uchazečku o trůn, a tak ačkoli reálná politická moc bývalé skotské královny byla minimální, přesto byla vězněna následujících 19 let.

BABINGTONOVO SPIKNUTÍ A POPRAVA Anthony Babington sloužil v 70. letech 16. století Marii Stuartovně v internaci jako páže. V roce 1586 byla odhalena jejich šifrovaná korespondence, svědčící o plánu královnu osvobodit. O korespondenci věděl státní tajemník Walsingham, který ji zadržoval a nechával opisovat a dešifrovat, ale dále posílal na místo určení, aby se spiklenci domnívali, že jsou dosud utajeni. V červenci 1586 se v jednom z dopisů objevila zmínka o plánované vraždě anglické královny Alžběty I. a plánech na španělskou invazi, čímž Walsingham získal důkaz, který potřeboval k potření spiknutí. Účastníci byli odsouzeni za zradu a spiknutí proti koruně a 20. září 1586 v Londýně popraveni. V souvislosti s Babingtonovým spiknutím byla odsouzena i Marie Stuartovna, popravena byla až 8. února 1587 na zámku Fotheringhay.

JAKUB VI. Mariin syn, kterého naposledy viděla coby dvouletého, se jako Jakub VI. stal již roku 1567 skotským králem. Anglická královna Alžběta I., jež se nikdy neprovdala a neměla proto dědice, stanovila Jakuba svým nástupcem v Anglii, kde nastoupil po její smrti roku 1603. Tím byly Anglie a Skotsko spojeny v personální unii.

MARIE STUARTOVNA 8. 12. 1542 Narozena v Linlithgow 1542 Po smrti otce skotskou královnou 1558–60 Manželka francouzského krále Františka II. 1561 Ujala se vlády ve Skotsku 1565 Sňatek s Henrym Darnleyem 1567 Zavraždění Darnleye, sňatek s Jamesem Bothwellem 1568 Po vzpouře šlechty odstoupila, hledala pomoc u Alžběty I., uvězněna 8. 2. 1587 Popravena na zámku Fotheringhay

Viz také: Jindřich VII. • Jindřich VIII. • Filip II. • Alžběta I. • Jindřich IV. Navarský

131

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

AA

LŽBĚTA

7/27/15

1:13 PM

Stránka 210

II. Poslední kapitola je v mnoha ohledech výjimečná. Za prvé: pojednává o žijícím vládci, který stále setrvává „v úřadě“ (v únoru 2007 uplynulo 55 let od jejího nástupu na trůn).

Na příkladě Alžběty II. lze demonstrovat, jak se v posledním století změnil význam a role panovníků v evropských zemích. Jejich bezprostřední vliv na vnitřní a zahraniční politiku jejich země výrazně ochabl, zůstávají však „prvními reprezentanty“ své země, ztělesněním kontinuity monarchie v prudce se měnícím světě.

Britská královna Alžběta II. při oficiální návštěvě Francie

HEIRESS PRESUMPTIVE Cestu na trůn uvolnil Alžbětě skandál, který spáchal její strýc Eduard VIII. morganatickým sňatkem s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou, a jeho následná abdikace. Alžbětin otec Albert, vévoda z Yorku, tak nastoupil na trůn jako Jiří VI. a tehdy desetiletá Alžběta se stala dědičkou trůnu (heiress presumptive). Na trůn usedla v roce 1952, poté, co nejméně rok zastávala za svého nemocného otce státnické povinnosti. Jeho smrt ji zastihla v Keni, tehdy ještě součásti Britského impéria.

ANGLIE A SVĚT ZA VLÁDY ALŽBĚTY II. Málokterý panovník zažil za své vlády tak prudké změny své země a celého světa. Vládu začínala Alžběta II. za vrcholící studené války; nakonec se dožila rozpadu východního bloku a pádu železné opony. Ještě jako následnice trůnu zažila, jak se od Britského impéria odpoutaly první bývalé kolonie a v prvních letech její vlády se proces dekolonizace rozběhl na plné obrátky. Jakoby v protikladu proběhl za jejího panování proces sjednocování Evropy, kterému se nakonec neubránila ani Británie.

Přímý přenos z její korunovace, první svého druhu na světě, jako by symbolizoval prudký rozmach informačních technologií a médií, k němuž za její vlády došlo. A last but not least: vláda Alžběty II., panovnice, která udělila Řád Britského impéria The Beatles, je dobou boomu popkultury, pronikající vším, královskou rodinu nevyjímaje.

JEN O RODINNÝCH ZÁLEŽITOSTECH Se svým pozdějším manželem Philippem Mountbattenem se poprvé viděla, když jí bylo třináct: a i střízlivější komentátoři nezpochybňují skutečnost, že její volba řeckého prince byla dobrovolná a manželství šťastné. Jejich svatba v roce 1947 se pro válkou vyčerpanou Británii stala symbolem obratu k lepšímu příštímu. Manželství se sice vydařilo, což se ne zcela dá říci o dětech: zvláště manželské peripetie následníka trůnu prince Charlese s jeho chotí, proslulou lady Di (jejíž smrt byla vynikajícím příkla-

210

Princ Charles a lady Diana

zlom 001 – 211 kralici 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:13 PM

Stránka 211

(1926) dem toho, jak médiím a popkultuře neodolala ani tak kamenná instituce, jako je britská královská rodina), udělaly renomé windsorského královského domu a instituci monarchie v Británii vpravdě medvědí službu.

PRVNÍ REPREZENTANTKA Když se podíváme do některého z kompendií věnovaných historii světa, Evropy, případně Velké Británie po druhé světové válce, narazíme v něm na pestrou škálu osobností od Winstona Churchilla, Clementa Attleeho, Harolda Wilsona, Margaret Thatcherovou až po Tonyho Blaira (o siru Paulu McCartneym ani nemluvě). Na anglickou královnu však narážíme jen zřídkakdy. Docela dobře to symbolizuje změny, jakými v uplynulém století role panovníků evropských zemí vesměs prošly.

Z aktivních hybatelů politického a společenského dění se stali „prvními reprezentanty“ svých zemí bez většího bezprostředního vlivu. Symbolizují tradici, kontinuitu, zbytky řádu v postmoderním chaosu.

A o Alžbětě II., i když si ji někteří její poddaní berou do úst v hanlivých sloganech typu „Bože, chraň královnu a její fašistický režim“ (Sex Pistols, písnička God Save The Queen z roku 1977), to platí také.

NO FUTURE? Slovy „žádná budoucnost“ končí výše zmíněná písnička a občas se zdá, že je jedním ze symbolů soumraku britské monarchie, zbavené vlivu a erodované skandály vybraných rodinných příslušníků.

Jenže výzkumy veřejného mínění obvykle promluví jinou řečí: a tak je pravděpodobné, že monarchie přežije i Alžbětu II. I kdyby se v roce 2015 stala ve svých 89 letech nejdéle vládnoucím britským panovníkem. Zdraví jí ostatně slouží.

ALŽBĚTA II. 21. 4. 1926 20. 11. 1947 14. 11. 1948 15. 2. 1950 6. 2. 1952 2. 6. 1953 19. 2. 1960 10. 3. 1964 6. 2. 2007

Narodila se v Londýně jako první dcera Alberta, vévody z Yorku, později Jiřího VI., a Alžběty Bowes-Lyons Svatba s Philippem Mountbattenem Narození prvního syna, prince Charlese Narození první dcery, princezny Anny Po smrti otce Jiřího VI. nastoupila na trůn jako Alžběta II. (ve Skotsku I.) Byla korunována ve Wesminsterském opatství Narození druhého syna, prince Andrewa Narození třetího syna, prince Edwarda Oslavila 55. výročí své korunovace

211

zlom 212 - 256 prehledy 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

C Ch

7/27/15

1:21 PM

Stránka 226

HRONOLOGICKÉ PŘEHLEDY SKOTSKO

Plantageneti 1154–1189 1189–1199 1199–1216 1216–1272 1272–1307 1307–1327 1327–1377 1377–1399

Jindřich II. Richard I. Lví srdce Jan I. Bezzemek Jindřich III. Eduard I. Eduard II. Eduard III. Richard II.

Lancasterové 1399–1413 1413–1422 1422–1461

Jindřich IV. Jindřich V. Jindřich VI.

Yorkové 1461–1483 1483 1483–1485

Eduard IV. Eduard V. Richard III.

Tudorovci 1485–1509 1509–1547 1547–1553 1553–1558 1558–1603

Jindřich VII. Jindřich VIII. Eduard VI. Marie I. Tudorovna (Krvavá, Katolická) Alžběta I.

Stuartovci 1603–1625 1625–1649

Jakub I. (ve Skotsku VI.) Karel I.

1649–1660

Republika

Stuartovci 1660–1685 1685–1688 1689–1694 1689–1702 1702–1714

Karel II. Jakub II. Marie II. Vilém III. Oranžský Anna Stuartovna

Hannoverská dynastie 1714–1727 Jiří I. 1727–1760 Jiří II. 1760–1820 Jiří III. 1820–1830 Jiří IV. 1830–1837 Vilém IV. Sasko-kobursko-gothajská dynastie 1837–1901 Viktorie 1901–1910 Eduard VII. Windsorové 1910–1936 1936 1936–1952 od 1952

226

Jiří V. Eduard VIII. Jiří VI. Alžběta II.

(králové mezi lety 1306 a 1625) 1306–1329 Robert I. Bruce 1329–1371 David II. Stuartovci 1371–1390 1390–1406 1406–1437 1437–1460 1460–1488 1488–1513 1513–1542 1542–1567 1567–1625

Robert II. Robert III. Jakub I. Jakub II. Jakub III. Jakub IV. Jakub V. Marie Stuartovna Jakub VI.

zlom 212 - 256 prehledy 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:21 PM

Stránka 227

GG

ENEALOGICKÉ PŘEHLEDY

GENEALOGICKÉ PŘEHLEDY NEJVÝZNAMNĚJŠÍCH PANOVNICKÝCH RODŮ Následující strany obsahují genealogické přehledy nejdůležitějších evropských královských rodů.

Rodokmeny se soustředí pouze na panovnickou linii v daném rodě, proto neobsahují všechny potomky jednotlivých párů, ale naopak ve výjimečných případech zmiňují potomky dcer, pokud jimi panovnická linie pokračovala. Rovněž jsou ve výjimečných případech uváděni někteří nevládnoucí potomci, a to v případech, že a) měli nějaký vztah k Čechám (u cizích rodů), b) jedná se o osoby v knize zmiňované.

Genealogické přehledy jsou řazeny po státech a v rámci států potom chronologicky. Pořadí je následující: ČESKÉ ZEMĚ Přemyslovci Lucemburkové Habsburkové Dynastie habsbursko-lotrinská ANGLIE A VELKÁ BRITÁNIE Normanská dynastie Anjou (Plantageneti), včetně Lancasterů a Yorků Tudorovci a Stuartovci Hannoverská dynastie Sasko-koburská (windsorská) dynastie FRANCIE Kapetovci, včetně Anjou Valois, včetně Valois-Orléans a Valois-Angouleme Bourboni

ŠPANĚLSKO Habsburkové Bourboni PRUSKO A NĚMECKO Hohenzollerni ŠVÉDSKO Dynastie Vasa a Pfalz-Zweibrücken-Kleeburg Dynastie Bernadotte RUSKO Romanovci, včetně Romanov-Holstein-Gottorp UHRY Arpádovci

227

ˇ

zlom 212 - 256 prehledy 7.0_2.vyd:kralici maketa 6.0

7/27/15

1:21 PM

Stránka 228

ČESKÉ ZEMĚ Bořivoj I. († 889) oo (sv.) Ludmila ze Pšova († 16.9. 921)

PŘEMYSLOVCI 1/2

Spytihněv I. († 915)

Vratislav I. († 13. 2. 921) oo Drahomíra Boleslav I. Ukrutný (asi 915–967 n. 72) český kníže od 935 oo Biagota

(sv.) Václav I. (905–935) český kníže od 921

Boleslav III. Ryšavý († 1037) český kníže 999–1002 a únor–březen 1003

Doubravka († 977) oo Měšek I. pol. král z rodu Piastovců († 992)

Boleslav II. Pobožný († 999) český kníže od 972 oo Emma († 1005)

Jaromír († 1035) český kníže 1003, 1004–1012 a 1033–1034

Oldřich († 1034) český kníže 1012–33 a 1034 oo Božena († 1052) Břetislav I. (1005–55) český kníže od 1034 oo Judita (Jitka) ze Schweinfurtu

Vratislav II. († 1092) český kníže od 1061 český král od 1086 oo 2. Adleyta Uherská oo 3. Svatava Polská

Spytihněv II. (1031–61) český kníže od 1055 oo Hidda Wettinská

Břetislav II. († 1100) český kníže od 1092 oo Lukarta z Bogenu

Bořivoj II. († 1124) český kníže 1101–1107 a 1117–1120 oo Herbirk Babenberská

Vladislav II. († 1174) český kníže od 1140 český král od 1158 oo 1. Gertruda Babenberská oo 2. Judita Duryňská

Děpolt († 1167) větev Děpolticů

Fridrich (1141–89) český kníže 1172–1173 a od 1178 oo Alžběta Uherská

Jindřich († po 1169) oo Markéta

Ota Olomoucký († 1087) oo Eufemie

Litold († 1112)

Svatopluk († 1109) český kníže od 1107

Konrád Znojemský (†1161) Konrád Ota Moravský († 1191) český kníže od 1189

Soběslav II. (1128–80) český kníže 1173–78 oo Eliška Polská

Václav II. (1137–92) český kníže září–prosimec 1191

Jindřich Břetislav († 1197) biskup od 1182 český kníže od 1193 Přemysl I. Otakar († 1230) český kníže 1192–93 a od 1197 český král od 1198 oo 1. Adléta Míšeňská oo 2. Konstancie Uherská

Markéta Dagmar († 1213) oo Waldemar II. Dánský zv. Vítězný

228

Soběslav I. Vladislav I. († 1140) († 1125) český kníže od 1125 český kníže 1109–1117 oo Adleyta Uherská a 1120–1125 oo Richeza Bergu

Konrád I. Brněnský († 1092) oo Wirpirk

Václav I. Jednooký pokračování na další straně

Vladislav III. Jindřich († 1222) český kníže červen–prosinec 1197 poté markrabě moravský

(sv.) Anežka (1211–82) abatyše u sv. Františka prohlášena za svatou 1989