Agatha Christie Charles Osborne
ČERNÁ KÁVA
K N I Ž N Í K LU B
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 3
17.3.2016 15:25:51
PŘEDMLUVA
Téměř s určitostí mohu tvrdit, že moji babičku Agathu Christie přivedla k napsání vlastní hry nespokojenost s cizí divadelní adaptací jejího románu Vražda Rogera Ackroyda, kterou pod názvem Alibi uvedli na jevišti v roce 1928. Nikdy předtím se o divadelní hru nepokusila. Černou kávu, v níž vystupuje její oblíbený detektiv Hercule Poirot, dokončila v létě roku 1929. Dala ji přečíst svému agentovi, ten byl ale názoru, že text není pro inscenování dost dobrý, a doporučil jí, aby ho raději do divadla ani neposílala. Naštěstí ji jiný přítel, blízký spolupracovník vedení divadla, přesvědčil, aby takovou radu ignorovala, a hru v roce 1930 uvedlo divadlo Embassy v londýnské čtvrti Swiss Cottage.
(5)
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 5
17.3.2016 15:25:53
Černá káva se dočkala vřelého přijetí, v dubnu následujícího roku byla inscenace přesunuta do West Endu, kde ji několik měsíců úspěšně hráli v St Martin’s Theatre. (Zde ji pak vystřídala jiná autorčina pozdější hra z roku 1952 Past na myši, která zůstala na repertoáru o poznání déle.) V roce 1930 byl představitelem Poirota tehdejší populární herec Francis L. Sullivan, jeho společníka kapitána Hastingse hrál John Boxer, Luciu Amoryovou Joyce Blandová a doktora Carelliho shakespearovský herec Donald Wolfit. V inscenaci ve West Endu hrál Poirota dál Francis L. Sullivan, roli Hastingse ale převzal Roland Culver a roli doktora Carelliho Dino Galvani. O několik měsíců později získala Černá káva v ang lických filmových studiích ve Twickenhamu filmovou podobu. Režíroval ji Leslie Hiscott a role Poirota se ujal Austin Trevor, který detektiva ztvárnil i ve filmové verzi divadelní hry Alibi. Po několik dalších let hru s oblibou uváděla repertoárová divadla, v roce 1956 si v letní sezoně v divadle v Tunbridge Wells zahrál doktora Carelliho Charles Osborne, tehdy mladý začínající herec. Osborne si na hru vzpomněl po čtyřiceti letech, během nichž se stal nejen světově uznávaným odborníkem na operu, ale napsal také vynikající knihu Život a detektivní příběhy Agathy Christie. Navrhl Společnosti Agathy Christie Limited (která je držitelem autorských práv na spisovatelčino dílo), že by dvacet let po její smrti bylo nádherné nabídnout světu nový detektivní román. Nadšeně jsme souhlasili a výsledkem je tento příběh (6)
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 6
17.3.2016 15:25:53
s Herculem Poirotem, který se podle mého názoru čte stejně dobře jako původní romány Agathy Christie. Jsem si jistý, že Agatha by se k němu jako autorka hrdě hlásila. Mathew Prichard
(7)
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 7
17.3.2016 15:25:53
PRVNÍ KAPITOLA
Hercule Poirot seděl u snídaně ve svém malém, ale příjemně útulném bytě ve Whitehall Mansions. Pochutnal si na briošce a horké čokoládě a zcela výjimečně, neboť jako muž železných zvyků svůj snídaňový rituál měnil málokdy, požádal sluhu George, aby mu připravil ještě jeden šálek čokolády. Při čekání na něj znovu zabloudil pohledem na ranní poštu vyskládanou na stole. Stejně pečlivě jako vždy vyrovnal na jednu hromádku obálky, v nichž dopisy přišly. Opatrně je předtím otevřel nožem na papír ve tvaru miniaturního meče, který mu před mnoha lety daroval k narozeninám starý přítel Hastings. Na druhé hromádce ležely papíry, většinou oběžníky, jež ho ani v nejmenším nezajímaly, a za chvíli poprosí George, aby je vyhodil. Třetí hromádku pak tvořily dopisy vyžadující nějakou odpověď, (9)
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 9
17.3.2016 15:25:53
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
minimálně poděkování. Ty vyřídí po snídani, rozhodně ne dříve než v deset. Poirot byl toho názoru, že profesionál jako on by se do běžných pracovních záležitostí neměl pouštět před desátou. Něco jiného samozřejmě bylo, když pracoval na případu. Vzpomínal si, že jednou s Hastingsem vyrazili dokonce před svítáním, aby… Ale ne, Poirot nechtěl prodlévat v myšlenkách v minulosti. Ve šťastné minulosti. Svůj poslední případ, do něhož byla zapletená mezinárodní zločinecká organizace známá jako „Velká čtyřka“, úspěšně uzavřeli a Hastings se vrátil do Argentiny, na svůj ranč a ke své ženě. Ačkoli obchodní záležitosti spojené s rančem Hastingse právě teď do Londýna nakrátko přivedly, nebylo příliš pravděpodobné, že by se spolu znovu pustili do vyšetřování nějakého případu. Cítil se Poirot onoho krásného jarního rána v květnu 1934 nesvůj právě z tohoto důvodu? Ač vyhlašoval, že již odešel do penze, několikrát se podařilo zlákat ho obzvláště zajímavým případem zpátky k práci. Dělalo mu radost, že může být opět pachateli na stopě a po boku má Hastingse, partnera v diskusích, když si potřebuje utřídit své domněnky a teorie. Už několik měsíců ale Poirotův profesní zájem nic nevzbudilo. Copak už na světě nejsou žádní vynalézaví zločinci a zločiny? To už existuje jen násilí a brutalita, nechutné vraždy a vloupání, které Poirot vyšetřovat nehodlá, neboť je to pod jeho důstojnost? Z takových myšlenek ho vyrušil příchod George, který se neslyšně s vytouženým druhým šálkem čo( 10 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 10
17.3.2016 15:25:53
Č E R N Á K ÁVA
kolády objevil vedle něj. Vytouženým nejen proto, že si Poirot vychutná plnou, sladkou chuť, ale také nebude ještě několik minut muset myslet na to, že tohle nádherné slunečné dopoledne před sebou nemá nic zajímavějšího než pravidelnou zdravotní procházku po parku a potom cestu přes Mayfair do své oblíbené restaurace v Soho, kde poobědvá sám… Copak si dá?… Mohl by začít paštičkou, pokračovat mořským jazykem bonne femme a potom… Uvědomil si, že George položil šálek na stůl a teď mu něco říká. Bezchybný, klidný George, každým coulem Angličan, člověk s kamennou tváří, už nějakou dobu u Poirota pracoval a jeho představu o komorníkovi splňoval dokonale. Nikdy se na nic nevyptával, neobyčejně se zdráhal projevit vlastní názor na cokoli, byl studnicí informací o anglických aristokratech a stejně jako detektiv dokonale upravený. „Georgi, kalhoty žehlíte obdivuhodně, o vaší představivosti se to však říci nedá,“ poznamenal již několikrát Hercule Poirot. On sám měl naopak představivosti na rozdávání. Schopnost správně vyžehlit kalhoty však považoval za něco, s čím se člověk příliš často nesetká. Ano, měl skutečně velké štěstí, že se o něj stará právě George. „… a tak jsem se, pane, osmělil a slíbil mu, že mu dnes ráno zavoláte,“ sděloval mu sluha. „Promiňte prosím, Georgi, trochu jsem se zamyslel,“ ospravedlňoval se Poirot. „Říkáte, že někdo telefonoval?“ ( 11 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 11
17.3.2016 15:25:53
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
„Ano, pane. Včera večer, když jste byl v divadle s paní Oliverovou. Šel jsem spát dřív, než jste se vrátil, a nepovažoval jsem za nutné nechávat vám v tak pozdní hodinu vzkaz.“ „Kdo to byl?“ „Ten muž se představil jako sir Claud Amory, pane. Nechal tu své telefonní číslo, podle všeho je odněkud ze Surrey. Říkal, že jeho záležitost je choulostivá, a až budete volat, nemáte nikomu sdělovat své jméno, ale trvat na tom, že chcete mluvit přímo se sirem Claudem.“ „Děkuji, Georgi. Položte mi to číslo na stůl. Siru Claudovi zavolám, jen co si pročtu dnešní Timesy. Pořád ještě je na telefonát trošku brzo, i když jde o choulostivou záležitost.“ George se uklonil a odešel, Poirot pomalu dopil čokoládu a s novinami se uchýlil na balkon. Po několika minutách Timesy odložil. Zprávy ze světa byly jako obvykle deprimující. Ten příšerný Hitler si z německých soudů udělal pobočky nacistické strany, v Bulharsku se dostali k moci fašisté, a co bylo nejhorší, v Poirotově rodné Belgii panovaly obavy, že při výbuchu v dole poblíž Monsu přišlo o život dvaačtyřicet horníků. Zprávy z domova byly jen o trochu lepší. Navzdory obavám funkcionářů budou mít tenistky povoleno hrát v létě na turnaji ve Wimbledonu v šortkách. Útěchu člověku nepřinesly ani nekrology, lidé Poirotova věku i mladší se očividně rozhodli zemřít. ( 12 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 12
17.3.2016 15:25:53
Č E R N Á K ÁVA
Když Poirot noviny zavřel, opřel se ve své pohodlné proutěné židli a nohy si položil na stoličku. Sir Claud Amory, běželo mu hlavou. Neříká mu to jméno něco? Někde už ho slyšel. Ano, sir Claud Amory byl v určitých kruzích dobře známý. Jenomže v jakých? Byl to politik? Advokát? Státní úředník na penzi? Sir Claud Amory. Amory. Na balkon zasvítilo ranní slunce a Poirot se rozhodl ještě si ho minutku dvě užít. Za chvíli na něj už bude příliš horko, žádným milovníkem slunečních paprsků nebyl. „Až mě sluníčko zažene dovnitř,“ rozhodl se, „dám si tu práci a podívám se do Kdo je kdo. Jestli se sir Claud v nějakém oboru proslavil, pak o něm v té obdivuhodné publikaci něco bude. A jestli ne…?“ Malý detektiv významně pokrčil rameny. Jako nenapravitelného snoba si ho sir Claud už dopředu získal svým titulem. Pokud ho najde v Kdo je kdo, encyklopedii, kde jsou uvedeny informace také o Poirotově kariéře, pak je sir Claud pravděpodobně někým, kdo si nárok na čas a pozornost Hercula Poirota dělá oprávněně. Jak vlastní zvědavost, tak náhlý závan chladného větru přiměly Poirota vrátit se dovnitř. Vešel do knihovny, zamířil k poličce s odbornými publikacemi a sáhl po tlusté červené knize s názvem Kdo je kdo vysázeným na hřbetě zlatými písmeny. Zalistoval, našel příslušné heslo a přečetl si ho nahlas.
( 13 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 13
17.3.2016 15:25:53
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
Amory, sir Claud (Herbert) – povýšen do šlecht. st. 1927; nar. 24. 11. 1878, vdovec (manželství od 1907), manželka Helen Grahamová († 1929); jeden syn; Vzdělání: gymnázium ve Weymouthu; King’s Coll., Londýn. Výzkumný fyzik – laboratoře spol. GEC, 1905; RAE Farnborough (radiotelegrafické odd.), 1916; Výzkumný ústav min. letectví, Swanage, 1921; v praxi potvrdil platnost nového principu urychlování elementárních částic: zkonstruoval lineární urychlovač s postupnou vlnou, 1924. Ocenění: Monroeova medaile Fyzikální společnosti. Publikace: články v odborných časopisech. Adresa: Abbot’s Cleve, no. Market Cleve, Surrey. Tel.: Market Cleve 314. Klub: Athenaeum. „No jistě,“ došlo Poirotovi, „vždyť je to ten slavný vědec.“ Vybavil si rozhovor, který před několika měsíci vedl s jedním členem vlády Jeho Veličenstva, když se mu podařilo získat zpět ztracené dokumenty, jejichž obsah by mohl vládu přivést do trapné situace. Mluvili o zajišťování bezpečnosti a tenhle člověk přiznal, že bezpečnostní opatření nejsou dostatečně přísná. „Například to, na čem teď pracuje sir Claud Amory,“ uvedl, „bude mít v jakékoli válce v budoucnu obrovský význam. On ale odmítá pracovat v laboratoři, kde bychom mohli jeho osobně i jeho vynález náležitě střežit. Trvá na tom, že bude bádat sám ve svém domě na ven( 14 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 14
17.3.2016 15:25:53
Č E R N Á K ÁVA
kově. Žádnou ostrahu tam nemá. Člověka z toho až mrazí.“ „To by mě zajímalo,“ dumal Poirot, když vracel encyklopedii Kdo je kdo na poličku, „jestli sira Clauda nenapadlo zaměstnat Hercula Poirota jako starého unaveného hlídacího psa. Tyhle válečné vynálezy, tajné zbraně, to není nic pro mě. Jestli sir Claud…“ Ve vedlejší místnosti zazvonil telefon a Poirot slyšel George hovořit. Hned nato se sluha objevil. „To je znovu sir Claud Amory, pane,“ oznámil. Poirot došel k telefonu. „Allo. U telefonu Hercule Poirot,“ představil se do sluchátka. „Pan Poirot? Nikdy jsme se nesetkali, ale máme společné známé. Jmenuji se Amory, Claud Amory…“ „Já jsem o vás pochopitelně slyšel, sire Claude.“ „Podívejte, Poirote, dostal jsem se do zapeklité situa ce. Snad bych měl spíše říct, že jsem se do ní možná dostal, jistý si být nemohu. Pracoval jsem na sestavení vzorečku pro ostřelování atomu – detaily vám vysvětlovat nebudu, ale pro ministerstvo obrany je nanejvýš důležitý. S prací jsem již hotov, přišel jsem na vzorec, podle kterého se dá vyrobit nová, smrtelně nebezpečná výbušnina. Mám důvod se domnívat, že někdo v mé domácnosti se mi snaží vzoreček ukrást. Víc vám teď říct nemohu, ale byl bych vám velmi zavázán, kdybyste mohl jako můj host zavítat na víkend do mého domu Abbot’s Cleve. Rád bych, abyste vzoreček odvezl do Londýna a předal ho jednomu člověku na minister( 15 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 15
17.3.2016 15:25:53
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
stvu. Existují dobré důvody, proč tenhle úkol nemohu svěřit ministerskému kurýrovi. Potřebuji někoho, kdo působí jako nenápadný člověk z davu a s vědou nemá nic společného, zároveň je však dostatečně obezřetný…“ Sir Claud mluvil dál. Hercule Poirot letmo po hlédl do zrcadla na svoji plešatou hlavu vejčitého tvaru a dokonale navoskovaný knírek a pomyslel si, že nikdy za celou dlouhou kariéru ho nikdo za nenápadného nepovažoval a ani on sebe tak nevnímal. Možnost strávit víkend na venkově a setkat se s uznávaným vědcem ho ale lákala, svůj vděk nepochybně patřičným způsobem projeví i vláda. A to vše jen za to, že ze Surrey na Whitehall převeze v kapse podivný vědecký vzoreček, byť smrtelně nebezpečný. „Drahý sire Claude, velmi rád pro vás udělám, oč mě žádáte,“ přerušil jej Poirot. „Zařídím si to tak, abych dorazil v sobotu odpoledne, pokud vám to vyhovuje, a do Londýna se vrátím s čímkoli, co mi svěříte, v pondělí ráno. Velmi se těším, že se poznáme.“ „Zvláštní,“ říkal si, když pokládal sluchátko zpátky do vidlice. „O vzoreček sira Clauda by nepochybně mohli mít zájem cizí agenti. Je ale opravdu možné, že by o něj usiloval někdo z rodiny nebo ze služebnictva…? Těžko říct, víc se určitě ukáže během víkendu.“ „Georgi,“ zavolal na sluhu, „odneste prosím do čistírny můj těžký tvídový oblek a také smoking a kalhoty. Do pátku je potřebuji zpátky, na víkend jedu na ven( 16 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 16
17.3.2016 15:25:53
Č E R N Á K ÁVA
kov.“ Pronesl ta slova tak, jako by říkal „na celý život“ a „do středoasijských stepí“. Potom se vrátil k telefonu, vytočil číslo a vyčkával. „Můj milý Hastingsi,“ spustil po chvilce, „jak by se vám líbilo oddychnout si na pár dnů od svých londýnských obchodních záležitostí? V Surrey je v téhle roční době nádherně…“
( 17 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 17
17.3.2016 15:25:53
DRUHÁ KAPITOLA
Abbot’s Cleve, dům sira Clauda Amoryho, stál hned na kraji malého městečka, či snad trochu příliš velké vesnice Market Cleve, asi pětadvacet mil jihovýchodně od Londýna. Kolem samotného domu, rozlehlého, avšak architektonicky nevýrazného viktoriánského sídla, se rozprostíralo několik akrů hezké, zvlněné krajiny, místy hodně zalesněné. Štěrková příjezdová cesta se od domku u brány klikatila mezi stromy a hustými keři. Podél zadní zdi domu se táhla terasa a trávník se svažoval k poněkud zanedbané zahradě. V pátek večer, dva dny po telefonickém rozhovoru s Herculem Poirotem, seděl sir Claud ve své pracovně, malé, ale pohodlně zařízení místnosti v přízemí východního křídla budovy. Venku se začínalo stmívat. Tredwell, majordomus sira Clauda, vysoký muž smut( 18 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 18
17.3.2016 15:25:54
Č E R N Á K ÁVA
ného vzezření a bezvadného vystupování, před nějakými dvěma třemi minutami ohlásil gongem večeři a ostatní členové rodiny se již jistě scházeli v jídelně na opačné straně od vstupní haly. Sir Claud ťukal prsty do desky pracovního stolu, jak měl ve zvyku, když se potřeboval přinutit k rychlému rozhodnutí. Padesátník střední výšky i střední postavy s prošedivělými vlasy sčesanými rovně dozadu z vysokého čela a s ostře, studeně modrýma očima měl teď v obličeji výraz, v němž se mísily obavy a zmatek. Na dveře pracovny někdo tiše zaklepal a ve dveřích se objevil Tredwell. „Promiňte, sire Claude, říkal jsem si, že jste možná neslyšel gong…“ „Slyšel, Tredwelle, děkuji. Mohl byste prosím ostatním vyřídit, že hned přijdu? Řekněte, že telefonuji. Skutečně si musím ještě někam rychle zavolat. Můžete začít podávat jídlo beze mne.“ Tredwell se potichu vytratil, sir Claud se zhluboka nadechl a přitáhl si k sobě telefon. Ze zásuvky ve stole vytáhl malý adresář, rychle do něj nahlédl a zvedl sluchátko. Chvilku naslouchal a poté promluvil. „Tady Market Cleve tři – jedna – čtyři. Potřeboval bych spojit s Londýnem.“ Nadiktoval číslo, opřel se a čekal. Prsty pravé ruky začal nervózně bubnovat do stolu. O několik minut později dorazil sir Claud Amory za ostatními na večeři a zaujal své místo v čele stolu, kde již sedělo šest lidí. Po jeho pravici to byla jeho neteř ( 19 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 19
17.3.2016 15:25:54
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
Barbara Amoryová a vedle ní Richard, její bratranec a jediný syn sira Clauda. Vpravo od Richarda zasedl doktor Carelli, Ital, který byl v domě hostem. Naproti siru Claudovi pak seděla Caroline Amoryová, jeho sestra. Svobodná žena středního věku se mu od úmrtí jeho ženy před několika lety starala o domácnost. Edward Raynor, sekretář sira Clauda, seděl napravo od slečny Amoryové a místo mezi ním a hlavou domu patřilo Lucii, ženě Richarda Amoryho. Atmosféra u jídla nebyla toho večera příliš veselá. Caroline Amoryová učinila několik pokusů navázat společenskou konverzaci s doktorem Carellim, ten jí sice zdvořile odpovídal, hovor však nijak nerozvíjel. Když se s poznámkou obrátila na Edwarda Raynora, obvykle zdvořilý a společensky zběhlý mladý muž sebou prudce trhl, zamumlal něco na omluvu a zatvářil se rozpačitě. Sir Claud byl při jídle stejně zamlklý jako jindy, možná dokonce mluvil ještě o něco méně. Richard Amory občas zneklidněně pohlédl přes stůl na svoji ženu Luciu. Jen Barbara Amoryová vypadala, že je v dobré náladě, a každou chvíli si s tetou Caroline vyměnila pár bezvýznamných vět. Když Tredwell podával moučník, sir Claud ho náhle oslovil, a to natolik hlasitě, aby ho všichni u stolu slyšeli. „Tredwelle,“ požádal ho, „zavolal byste do Jacksonovy autodílny v Market Cleve, aby k vlaku, který přijede v osm padesát z Londýna, poslali auto s řidičem? ( 20 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 20
17.3.2016 15:25:54
Č E R N Á K ÁVA
Bude v něm jeden pán, kterého jsem pozval, aby po večeři přijel na návštěvu.“ „Samozřejmě, sire Claude,“ odpověděl Tredwell a odcházel. Ještě byl v místnosti, když se Lucia šeptem omluvila, prudce vyskočila od stolu a rozběhla se pryč. Téměř do majordoma vrazila, když se za sebou chystal zavřít dveře. Přeběhla vstupní halu, rychle prošla chodbou a zmizela ve velké místnosti vzadu v domě. Knihovna – jak se místnosti říkalo – sloužila zároveň jako salonek. Zařízena byla spíše pohodlně než elegantně. Francouzské okno se otvíralo na terasu, druhé dveře vedly do pracovny sira Clauda. Na římse nad velkým otevřeným krbem stály starodávné hodiny, několik dekorativních předmětů a také váza s papírovými svitky připravenými na rozdělání ohně. Mezi nábytek v salonu patřila vysoká knihovna, na které byla položená plechová krabice, pracovní stůl s telefonem, stolička, stolek s gramofonem a deskami, pohovka, stolek určený na servírování kávy, další příležitostně používaný stůl se zarážkami na knihy a s knihami, dvě židle s rovnými opěradly, křeslo a ještě jeden stolek s květinou v mosazném květináči. Všechny kusy nábytku byly staromódní, ovšem ne natolik letité nebo nádherné, aby je člověk mohl obdivovat jako starožitnosti. Lucia byla krásná, mladá, pětadvacetiletá žena s hustými tmavými vlasy splývajícími na ramena a s hnědý( 21 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 21
17.3.2016 15:25:54
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
ma očima, které se dokázaly rozzářit nadšením, teď se v nich však zračily potlačované, těžko popsatelné emoce. Uprostřed místnosti zaváhala, poté přešla k francouzskému oknu, odhrnula trochu záclonu a zadívala se do tmy. Téměř neslyšně si povzdechla, přitiskla čelo k chladivému sklu v okně a zůstala tak stát, pohroužena do vlastních myšlenek. dveře pracovna stůl pracovní stůl stolička
dveře stůl židle
křeslo
knihovna stůl židle
vk
a
stolek
po
ho
francouzské okno
dveře
krb
( 22 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 22
17.3.2016 15:25:54
Č E R N Á K ÁVA
Z haly se ozval hlas slečny Amoryové: „Lucio… Lucio… kdepak jsi?“ volala. O vteřinu později vstoupila slečna Amoryová, trochu příliš starostlivá žena v letech, o několik roků starší než její bratr, do knihovny. Došla k Lucii, vzala mladší ženu za paži a vedla ji k pohovce. „Tady, má milá, tady se posaď,“ naléhala a ukazovala na roh pohovky. „Za minutku za dvě budeš v pořádku.“ Lucia se posadila a na Caroline Amoryovou se s povděkem lehce usmála. „Ano, budu v pořádku,“ potvrdila. „Už mi začíná být lépe.“ Ačkoli mluvila anglicky bezvadně, možná až příliš bezvadně, občasný chybný tvar slova prozradil, že její mateřština to není. „O nic nejde, jen se mi z ničeho nic udělalo na omdlení,“ vysvětlovala. „Připadá mi to komické. Nikdy jsem na nic takového netrpěla. Vůbec mě nenapadá, proč se to stalo. Prosím, vraťte se k nim, teto Caroline. Bude mi tu takhle dobře.“ Caroline Amoryová starostlivě pozorovala, jak si Lucia vyndává z kabelky kapesník. Několikrát se jím lehce dotkla očí, vrátila ho zpátky do kabelky a znovu se usmála. „Budu v pořádku,“ zopakovala. „Samozřejmě, že budu.“ Nezdálo se, že by slečnu Amoryovou přesvědčila. „Opravdu jsi nevypadala dobře, má milá, myslím celý večer,“ dívala se na Luciu s obavami. „Celý večer?“ „Právě že celý večer,“ trvala na svém slečna Amoryová. Posadila se na pohovku hned vedle Lucii. „Možná ses trochu nachladila, má milá,“ švitořila starostlivě. ( 23 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 23
17.3.2016 15:25:54
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
„Co ti mám povídat, léto u nás v Anglii dokáže být pěkně zrádné. Tady u nás slunce pořád tak nehřeje jako v Itálii, a na to ty jsi zvyklá mnohem víc. Vždycky si říkám, že Itálie musí být rozkošná.“ „Itálie,“ zašeptala Lucia se zasněným pohledem a položila kabelku vedle sebe na pohovku. „Itálie…“ „Já vím, mé dítě. Musí se ti po tvé zemi velmi stýskat. Je to určitě obrovský rozdíl – ať už počasí, nebo ty úplně jiné zvyky. A my ti musíme připadat všichni tak chladní. Italové přece…“ „Ne, to ne. Nikdy se mi po Itálii nestýská,“ vykřikla Lucia s prudkostí, která slečnu Amoryovou překvapila. „Nikdy.“ „Ale, ale, dítě moje, za to se přeci člověk nemusí stydět, že se mu trochu zasteskne…“ „Mně nikdy!“ zopakovala Lucia. „Nenávidím Itálii. Vždycky jsem ji nenáviděla. Anglie je pro mě jako ráj a vy jste všichni tak laskaví. Hotový ráj!“ „To je od tebe skutečně hezké, že to říkáš, moje milá, i když si myslím, že chceš být jen zdvořilá. Je pravda, že se všichni snažíme, abys tu byla šťastná a cítila se jako doma, ale bylo by naprosto přirozené, kdybys občas po Itálii zatoužila. A potom také, když nemáš matku…“ „Prosím… prosím,“ přerušila ji Lucia, „nemluvte o mé matce.“ „Ne, samozřejmě že nebudu, když si to nepřeješ. Nechtěla jsem tě zarmoutit. Nemám ti přinést trochu čichací soli? Mám ji u sebe v pokoji.“ ( 24 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 24
17.3.2016 15:25:54
Č E R N Á K ÁVA
„Ne, děkuji vám,“ odmítla Lucia. „Opravdu, už mi je úplně dobře.“ „Ale mně by to nedělalo problém,“ nedala se odbýt Caroline Amoryová. „Mám moc příjemnou čichací sůl nádherně růžové barvy. Je v rozkošné lahvičce, voní dost výrazně. Chlorid amonný. Nebo je to kyselina solná? Nikdy si to nepamatuji. Ale rozhodně to není to, co se s tím čistí vana.“ Lucia se lehce pousmála, ale neřekla nic. Slečna Amoryová se zvedla a očividně se nemohla rozhodnout, zda se vydat hledat čichací sůl, nebo ne. Váhavě přešla za pohovku a přerovnala polštáře. „Ano, myslím, že ses musela náhle nachladit. Dnes ráno jsi byla zdravá jako rybička. Nerozrušilo tě setkání s tvým italským přítelem, doktorem Carellim? Objevil se tak náhle a nečekaně, že? Musel to pro tebe být úplný šok.“ Zatímco Caroline Amoryová nahlas uvažovala, vešel do knihovny Luciin manžel Richard. Slečna Amoryová si ho podle všeho nevšimla a vůbec si nedovedla vysvětlit, proč její slova Luciu tak vyvedla z míry. Opřela se na pohovce dozadu, zavřela oči a začala se třást. „Pro pána, má milá, co se děje?“ vyděsila se slečna Amoryová. „Není ti zase špatně?“ Richard Amory zavřel dveře a došel k oběma ženám. Podle tradičních měřítek to byl pohledný mladý Angličan, asi třicetiletý, střední výšky a poněkud robustní, svalnaté postavy, s pískově zbarvenými vlasy. „Vrať se a dojez si večeři, teto Caroline,“ obrátil se na ( 25 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 25
17.3.2016 15:25:55
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
slečnu Amoryovou. „Dám na Lucii pozor. Postarám se o ni.“ Zdálo se, že slečna Amoryová ještě váhá. „Á, to jsi ty, Richarde. Možná bych se opravdu měla vrátit,“ prohlásila a udělala několik kroků ke dveřím do haly. „Víš, jak tvůj otec nesnáší jakékoli narušování pořádku. Obzvláště když je v domě host. A navíc nejde o žádného blízkého přítele rodiny.“ Otočila se na Luciu. „Zrovna jsem říkala, viď drahá, jaké je to podivné, že se tady doktor Carelli takhle objevil, ačkoli vůbec netušil, že žiješ v téhle části světa. Zčista jasna na něj narazíš ve vesnici a pozveš ho k nám. Musela jsi být strašně překvapená, má milá. Nemám pravdu?“ „To jsem byla,“ přitakala Lucia. „Vždycky říkám, že svět je opravdu neskutečně malý. Tvůj přítel je velmi pohledný muž, Lucio.“ „Myslíte?“ „Vypadá jako cizinec,“ připustila slečna Amoryová, „ale krásu mu nikdo upřít nemůže. A anglicky mluví výborně.“ „Ano, řekla bych, že ano.“ Zdálo se, že slečna Amoryová nehodlá téma opustit. „Opravdu jsi vůbec netušila, že se pohybuje tady v našich končinách?“ dotírala na Lucii. „Ani v nejmenším,“ odpověděla Lucia důrazně. Richard Amory svou ženu upřeně pozoroval. Teď se znovu ozval. „Muselo to pro tebe být příjemné překvapení, Lucio,“ podotkl. ( 26 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 26
17.3.2016 15:25:55
Č E R N Á K ÁVA
Jeho žena na něj rychle pohlédla, ale neodpověděla. Slečna Amoryová se celá rozzářila. „To bych řekla,“ navázala na jeho poznámku. „Znala jsi ho v Itálii dobře, má milá? Patřil k tvým dobrým přátelům? Podle mě určitě musel.“ V Luciině hlasu náhle zazněl hořký tón. „Nikdy mým přítelem nebyl,“ prohlásila. „Aha, tak tedy jen známý. Ale tvoji šlechetnou nabídku, aby se ubytoval u nás, přijal. Někdy mám pocit, že cizinci jsou trochu vtíraví. To ale v žádném případě neplatí o tobě, drahá…“ Slečna Amoryová měla dostatek slušnosti, aby se zarazila a začervenala. „Vždyť ty jsi beztak z poloviny Angličanka,“ podívala se s lišáckým úsměvem na synovce a pokračovala: „Teď už je z ní vlastně úplná Angličanka, viď, Richarde?“ Richard Amory tetinu šibalskou poznámku nechal bez povšimnutí, došel ale ke dveřím a otevřel je, jako by tím chtěl slečně Amoryové naznačit, že se má vrátit k ostatním. „Dobře tedy,“ měla se teta rozpačitě k odchodu, „jestli jste si jisti, že tady nejsem nic platná…“ „To opravdu jsme.“ Richard jí podržel dveře a ostrým tónem ještě svá slova zdůraznil. Slečna Amoryová udělala směrem k Lucii nerozhodné gesto, ještě jednou se na ni nervózně usmála a odešla z knihovny. Richard si s úlevou povzdechl, dveře za ní zavřel a vrátil se ke své ženě. „Samé tlachy, tlachy, tlachy,“ ulevil si, „už jsem si myslel, že nikdy neodejde.“ ( 27 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 27
17.3.2016 15:25:55
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
„Jenom se snažila být milá, Richarde.“ „To bych řekl. Ale snaží se zatraceně moc.“ „Myslím, že si mě oblíbila,“ špitla Lucia. „Cože? Aha, to ano,“ souhlasil Richard Amory nepřítomně. Stál a soustředěně si svoji ženu prohlížel. Chvíli vládlo napjaté ticho. Pak Richard popošel k Lucii blíž, shlédl na ni z výšky a zeptal se: „Určitě nechceš, abych ti něco donesl?“ Lucia k němu zvedla oči a nuceně se pousmála. „Ne, opravdu ne, děkuji, Richarde. Vrať se do jídelny. Už je mi úplně dobře.“ „Nevrátím,“ odmítl Richard. „Zůstanu s tebou.“ „Ale já bych byla raději sama.“ Odmlčeli se. Richard přecházel za pohovkou sem a tam. „Ty polštáře jsou takhle v pořádku? Nechceš ještě jeden pod hlavu?“ ujišťoval se znovu. „Takhle je to pro mě pohodlné,“ vzdorovala Lucia. „Čerstvý vzduch by ale byl příjemný. Nemohl bys otevřít okno?“ Richard došel k francouzskému oknu a potýkal se se západkou. „Sakryš!“ rozčílil se. „Staroch ho zamkl na ten svůj speciální vynález. Bez klíče ho neotevřu.“ „Co se dá dělat,“ pokrčila Lucia rameny, „to vůbec nevadí.“ Richard se vrátil od francouzského okna a posadil se na jednu ze židlí u stolu. Předklonil se a opřel si lokty o stehna. „Starý pán je opravdu skvělý. Pořád by jen něco vynalézal.“ ( 28 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 28
17.3.2016 15:25:55
Č E R N Á K ÁVA
„To je pravda. Musel za svoje vynálezy dostat strašně moc peněz.“ „Hromady,“ přitakal Richard smutně. „Ale jemu nejde o peníze. Vědci jsou všichni stejní. Neustále se snaží objevit něco, co vůbec k ničemu není, co nikoho na světě kromě nich nemůže absolutně zajímat. Ostřelování atomu, jen si to vezmi!“ „Nemůžeš ale popřít, že je tvůj otec významný muž.“ „Připouštím, že je jedním z předních vědců naší doby,“ potvrdil zdráhavě Richard. „Neuznává ale jiný pohled na věc než svůj vlastní.“ Mluvil čím dál tím podrážděněji. „Ke mně se chová naprosto příšerně.“ „Já vím. Drží tě tady, uvázaného u domu, jako bys byl nějaký vězeň. Proč tě vlastně donutil, abys odešel z armády a žil tu s ním?“ „Podle mě doufal, že mu budu pomáhat s prací. Mělo mu ale být jasné, že v tomhle ohledu jsem úplně k ničemu. Nemám na to zkrátka mozek.“ Přisunul si židli blíž k Lucii a znovu se předklonil. „Lucio, vždyť já jsem z toho někdy tak strašně zoufalý. On se tu válí v penězích a všechno do poslední pence strká do těch zatracených pokusů. Člověk by čekal, že mi dá část toho, co mi jednou stejně připadne, a nechá mě odtud odejít.“ Lucia se napřímila. „Peníze!“ vyhrkla prudce. „Všechno nakonec stejně skončí u nich. U peněz!“ „Připadám si tu jako moucha v pavoučí síti,“ pokračoval Richard. „Bezmocně, naprosto bezmocně.“ ( 29 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 29
17.3.2016 15:25:55
AGAT H A C HR I S T I E – C H AR L E S OS B ORNE
„Ale Richarde,“ vykřikla Lucia, „to já taky.“ Dívala se na něj s naléhavou prosbou v očích. Richard na ni pohlédl vyděšeně. Chtěl něco říci, ale Lucia ho předešla. „Cítím se úplně stejně. Bezmocně. A chtěla bych odtud pryč.“ Náhle se zvedla a šla k němu. „Richarde, proboha tě prosím, vezmi mě odtud pryč, než bude příliš pozdě,“ prosila rozrušeně. „Pryč?“ Richardův hlas zněl prázdně a zoufale. „Kam pryč?“ „Kamkoli,“ naléhala Lucia čím dál neklidněji. „Kamkoli na světě! Hlavně pryč z tohohle domu. To je to důležité, pryč z tohohle domu! Bojím se, Richarde, říkám ti, že se bojím. Jsou tady stíny…“ podívala se mu přes rameno, jako by je tam viděla, „všude samé stíny.“ Richard zůstal sedět. „Jak bychom mohli odejít bez peněz?“ chtěl vědět. Vzhlédl k Lucii. „Muž není ženě téměř k ničemu, když nemá peníze, že, Lucio? Nebo snad je?“ zeptal se zatrpkle. Odtáhla se od něj. „Proč to říkáš?“ zeptala se. „Co tím myslíš?“ Richard se na ni dál beze slova díval, obličej měl napjatý, ale zvláštním způsobem bez výrazu. „Co se to s tebou dnes večer děje, Richarde? Jsi nějaký jiný…“ Richard se zvedl ze židle. „Já jsem jiný?“ „Ano, co se děje?“ „Tak tedy…“ začal Richard, ale zarazil se. „Nic. O nic nejde.“ ( 30 )
Cerna_kava_08_(imprimatur).indd 30
17.3.2016 15:25:55