2015
Nechapej_me_spatne.indd 3
3.6.2016 13:17:19
Č
ekárna byla špinavě bílá. Kolem celé místnosti stály modré plastové židle opěradly ke zdi. V rohu si s hlavami u sebe šuškaly dvě ženy, obklopené nákupními taškami. Když se náhodou ocitnete na takovém místě, hned máte chuť vzít nohy na ramena. Kim seděla u okna. Rozčepýřené světlé vlasy jí trčely na všechny strany. Posadil se. V nemocnicích je vždycky přetopeno. Ale nesundal si sako, aby to nevypadalo, že něco očekává. Například přivítání. „Něco nového?“ Zavrtěla hlavou. Šepot v rohu zesílil. Jedna z žen si neklidně poposedla a taška z Tesca se skácela na zem a rozevřela se. Harry zahlédl krabice s pizzou a litrovou krabici mléka. Nabídl se Kim: „Nechceš, abych ti pro něco skočil?“ Vzhlédla. Pod očima jí vystupovaly nafialovělé kruhy. „Vypadáš hrozně,“ poznamenal. „Dík.“ Jako obvykle na sobě měla černé džínsy, ke kterým si 5
Nechapej_me_spatne.indd 5
3.6.2016 13:17:19
zřejmě ve spěchu natáhla seprané triko. Ještě se na něm dal rozpoznat smajlík a červená písmena BRIXTON LIVE! Opravil se: „Jen jsem chtěl říct, že vypadáš unaveně.“ Neodpověděla. „Kafe?“ „Cože?“ „Chceš, abych ti přinesl kafe?“ „Ne.“ Po chvíli to zkusil znovu: „Čaj?“ „Harry, sklapni!“ vyjela na něj tak ostře, že jedna z žen v rohu vzhlédla. „Nebyla bych ti volala, kdybych tušila, že budeš chtít celou noc prožvanit.“ Pomalu odpověděl: „Přesto jsem rád, žes zavolala.“ Nahrbila se, jako by kapitulovala. „Říkala jsem si, že bys o tom měl vědět.“ Obě ženy se na ně upřeně zadívaly. Hrajeme jim tu divadlo, projelo hlavou Harrymu. Vystoupení v nemocnici pro nedělní večer. Vrhl na ně zářivý úsměv, aby pochopily, a obě sklopily oči. Jedna z nich si narovnala tašku z Tesca a přisunula si ji blíž k židli. V místnosti se na nějakou dobu rozhostilo ticho. Harry měl na jazyku spoustu otázek. Chtěl si sundat sako. Chtěl si dojít pro kafe – v ideálním případě z automatu slibujícího dvojité espreso. Ale nebyl schopen pohybu. Připadal si jako moucha lapená do sítě a spoutaná lepkavým vláknem. Dveře se otevřely. Žena v modré tunice a kalhotách se rozhlédla po místnosti. Kim zbledla a napřímila se. „Nevstávejte,“ oznámila jí žena. „Jen jsem vás chtěla informovat, že končíme. Mám po službě, takže se uvidíme až zítra. Pokud tu ještě budete.“ 6
Nechapej_me_spatne.indd 6
3.6.2016 13:17:19
„Jak to vypadá?“ chtěl vědět Harry. „Jste příbuzný?“ „Ne, není,“ odpověděla za něj Kim. Harry si přečetl jmenovku. Doktorka Annanová. „Je to jen kamarád,“ vysvětlila Kim po krátkém zaváhání. Harry po ní střelil pohledem. „Zatím žádná změna. Musíme být trpěliví a nechat působit léky,“ sdělila jim lékařka. „Kdy budeme něco vědět?“ zeptala se Kim. „To vám bohužel nemůžu říct. Nezbývá než čekat.“ To bylo všechno. Harry nechápal, jak ji Kim mohla nechat jen tak jít. Sledovali doktorku, jak odchází z místnosti, a Harry málem zakřičel, protože cítil, že potřebuje vědět víc. Ale nemá právo na informace. Nemá právo na nic. Cítil, že ho dvě ženy v rohu pozorují. Poslouchaly, aby jim nic neuniklo. „Není to úžasné?“ oslovil obě hlasitě. „Státní zdravotnictví. Jak báječný personál!“ Uhnuly před ním pohledem. „Ale vždyť ta doktorka byla dobrá,“ namítla Kim. „Já si nestěžuju.“ Čekal, že se začne hádat. Stará Kim by se do něj hned pustila. Udělila by mu přednášku o veřejném vlastnictví základních služeb. Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Ale mlčela. „Takže co teď?“ zeptal se. „Počkáme.“ Z očí jí vyprchal život. „Aspoň já počkám. Ty si dělej, co chceš.“ „Tady?“ „Jestli chceš, můžeš se podívat dovnitř. Je to postel nalevo.“ 7
Nechapej_me_spatne.indd 7
3.6.2016 13:17:19
„Ty tam půjdeš?“ „Teď ne.“ Na nevýrazné židli před holou stěnou vypadala malá a bezbranná. Nebyla to ona. Kim byla přece bojovnice. Navrhl jí: „Mohl bych zaskočit domů a něco ti přinést. Šaty na převlečení?“ Zavrtěla hlavou. Ale chápal ji. Když jde všechno do háje, čisté džínsy vám náladu nezvednou. Stejně se nikdy moc nestarala o to, jak vypadá. Na rozdíl od Evy, která chodila v dlouhých hippie sukních a zdobila se korálky a rozevlátými šálami. Ta si na sobě dávala záležet. Harry polkl. „Chceš, abych aspoň někomu zavolal?“ „Komu bys chtěl volat?“ „Tvojí matce?“ Jako by ji slyšel. Nikdy jsem dobře nesnášela nemoci. Ničí mě to. „Volala jsem jí ráno. Nemůže přijet.“ Harry pokýval hlavou. Nic jiného by nečekal. „Otci?“ Podívala se na něj, jako by mu přeskočilo. „Proč bys asi měl volat otci?“ Protože to je tvoje rodina. A v takové chvíli se to dělá. Obklopíte se lidmi, kteří vás podpoří. I když jste je neviděli několik let. „A co Jake?“ Kim vstala tak zprudka, že židle poskočila. „Harry, jestli nesklapneš, půjdu si sednout nějak jinam, jasný? Tohle není tvůj problém, tak to neřeš. Udělala jsem všechno, co se dalo. Volala jsem ti jen proto, že mi to přišlo vhodné. Ale nepotřebuju tě. Vystačím si sama.“ Nápadně se rozechvěla. Za okamžik se zas posadila. Ale nepřestávala se dívat směrem k oknu, přestože nemohla nic vidět – stromy, červené autobusy ani sanitky – přes bílé zatažené žaluzie. 8
Nechapej_me_spatne.indd 8
3.6.2016 13:17:20
Harry nahmatal v kapse saka telefon. „Jdu ven. Za chvilku jsem zpátky.“ Pokud ho slyšela, nedala to nijak najevo. Na chodbě čpící dezinfekcí se Harry – v ručně šitém kašmírovém obleku, jaký se nosí v City – opřel o stěnu. Beznaděj z něj vysála všechnu sílu a nohy ho přestaly poslouchat. Kim se udělalo zle. Úsilí, které musela vynaložit, aby se postavila Harrymu, ji stálo poslední kapku energie. Litovala, že nemá v kapse něco k jídlu – staré mentosky anebo čokoládu. Ale neměla nic. Ani hotovost v peněžence. S tím jí mohl pomoct. Peníze u sebe měl vždycky. Bankovky v tlustých roličkách, připravené, aby je mohl začít odmotávat a utrácet. „To je váš přítel?“ zeptala se jedna z žen v rohu. Obě si ji zvědavě prohlížely. Kim zavrtěla hlavou. „Já bych ho brala,“ pronesla ta silnější. Vlasy měla stažené dozadu tak pevně, že se jí čelo lesklo a vypadalo hladce vypnuté. Z uší jí visely zlaté kruhy. Obě ženy se zasmály. „Vypadá jako jeden herec z telky,“ svěřila se žena s náušnicemi kamarádce. „Ten Ital, co se pořád usmívá. Však víš.“ Otočila se zpátky ke Kim. „Tak kdo to tedy je?“ Kim si uvědomila, že se chvěje. Přejela si rukama po pažích, aby se uklidnila. „Jste v pořádku?“ 9
Nechapej_me_spatne.indd 9
3.6.2016 13:17:20
Kim se schoulila do klubíčka. „To je tím čekáním. Nic jiného mi není. Člověka to sebere. Jsme tu od dvou. A teď mu nabírají krev.“ Otřásla se. „Nesnáším krev. Vždycky jsem s tím měla problém.“ Dejte mi pokoj. Prosím vás, dejte mi pokoj. Nedokážu myslet na nic jiného než na to, že nechci myslet. Dveře se otevřely. Na prahu stála sestra v modré uniformě. V Kim se zatajil dech. Ale sestra se dívala na ženy v rohu. „Už můžete dovnitř.“ Nastal rozruch, ve kterém hledaly kabáty a zvedaly ze země tašky. Při odchodu se žena, která za ně mluvila, ohlédla za Kim a povzbudivě na ni kývla. „Doufám, že vám to dobře dopadne.“ Dveře hlasitě práskly. Kim zas osaměla. Až na to, že jako obvykle někde tady je Harry. Harry musí být u všeho. Kim skryla tvář do dlaní.
10
Nechapej_me_spatne.indd 10
3.6.2016 13:17:20
2006
Nechapej_me_spatne.indd 11
3.6.2016 13:17:20
N
evidím ji,“ hlásila Kim. Venku na horkém červencovém slunci se na sebe mačkali rodiče, smáli se a bavili jako hosté na svatbě. Ženy na sobě měly růžové hedvábí a krémově bílý len, muži světlešedé obleky. Zlaté náramky se blýskaly. Diamanty odrážely světlo jako elektrické výboje. Noví absolventi v černých talárech ve srovnání s nimi působili ponuře jako temné vrány. Kim stála nad kamenným schodištěm a pátrala pohledem mezi tvářemi pod sebou. Během celého ceremoniálu ji trápila nejistota. „Někde bude,“ uklidňovala ji Izzie. Jen jestli! Eva nikdy nechodila včas. Kim se zhluboka nadechla. Nemysli na to. Zachovej si čistou hlavu. Izzie vedle ní začala mávat. Kim se podívala dolů ze schodů, dav se rozdělil a pod nimi se objevil muž v pomačkaném obleku s rudým obličejem, který podpíral cosi připomínající rozložitý květovaný divan. Izzie se rozšířily oči překvapením. „Tak co, miláčku?“ zahlaholil muž s rudým obličejem a stoupl si na špičky, aby ji mohl políbit.
„
13
Nechapej_me_spatne.indd 13
3.6.2016 13:17:20
„To bylo rozkošné,“ prohodil květovaný divan. „Celé jsem to probrečela.“ Izziin taťka vypadal, že se každou chvíli uškrtí vlastním límečkem. Vjížděl si prstem pod horní knoflíček a natahoval krk jako zoufalý fotbalový fanda, který nedohlédne na hřiště. „Takže jste dorazili v pořádku,“ hlesla Kim, aby přerušila houstnoucí ticho. „Z Newcastlu.“ „V pohodě,“ pronesl Izziin otec. „Jen kolem Alnwicku to trochu drhlo.“ „Mami,“ ozvala se Izzie, když se trochu vzpamatovala, „kdes vzala ty šaty?“ Její matka se zadívala dolů, jako by ji příjemně překvapil výhled, který se jí naskytl. „Ušila jsem si je. Co jim říkáš?“ „Máš s sebou kabát?“ Dav na ně nalehl. Izziina matka uklouzla a odjela na nablýskaných botách stranou. „Nezajdeme někam na čaj?“ nadhodila Izzie zoufale. Kim zavrtěla hlavou. „Ještě musím počkat.“ Dav hlučel stále hlasitěji. „Čekáš na rodiče?“ zeptal se Izziin taťka. Kim naprázdno polkla. Zas na ni plíživě jako chladná mlha zaútočil pocit opuštěnosti. Rodiče opravdu nečekala. Matku by ani ve snu nenapadlo táhnout se sem až z jižní Francie. A otec, který teď žil s novou ženou a malými syny v Leicesteru, ani nevěděl, kdy promuje. „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Na sestru.“ „Co takhle pár snímečků?“ navrhl Izziin taťka a vytáhl fotoaparát v odřeném hnědém koženém pouzdru. Kim propadla panice. Nechtěla se stát součástí cizích 14
Nechapej_me_spatne.indd 14
3.6.2016 13:17:20
rodinných vzpomínek. Kamarádila s Izzie od prvního ročníku, ale to neznamená, že chce skončit ve stříbrném rámečku na televizi v Newcastlu. Nenápadně se malinkými krůčky sunula stranou, když se nalevo od ní ozval výkřik a vzápětí dutý výbuch, jako by jí někdo u hlavy odpálil ohňostroj. Někdo zakřičel „Pozor!“, ale pozdě, neboť už dostala přímý zásah proudem šampaňského Cava či Prosecco, ale určitě bylo archivní (vždyť tohle byl Edinburgh). Zamrkala a vyprskla, zatímco někdo pronesl „Moc se omlouvám!“ a pak se skrz naskrz promočená ocitla uprostřed obležení lidí, kteří se jí snažili pomoct, osušovali ji kapesníčky a naléhali na ni, aby si svlékla promáčené půjčené šaty. Vysoká žena v zářivě modrém koktejlovém kloboučku znovu a znovu opakovala: „Chudinka holka. Podívejte se na ni. Podívejte se na ni! Jako zmoklá myš.“ A pak uprostřed toho všeho, zrovna když se otřepávala, aby se zbavila šampaňského ve vlasech, zaslechla povědomý hlas. „Kim?“ Kim se zaradovala a vzhlédla. Uviděla svoji světlovlasou sestru s jemně řezanými rysy a s přetrvávajícím výrazem lehkého údivu. A zároveň s tím, jak poznala povědomou tvář osoby, kterou milovala víc než kohokoli jiného na světě a která ji znovu probudila k životu od hlavy až po konečky prstů, zjistila, že Eva není sama, a srdce jí zděšeně zaškobrtlo. Vedle Evy se na ni usmíval Harry. Kim přimhouřila oči. „Zatraceně,“ pronesla k sestře, „co tady ten člověk dělá?“ 15
Nechapej_me_spatne.indd 15
3.6.2016 13:17:20
Umyvadla byla nezvykle malá. Když někdo otočil kohoutkem, voda se odrazila od bílého smaltu a pocákala celou podlahu. Následkem toho byly dlaždičky pod nohama zrádné jako led. „Nenávidím ho,“ pronesla Kim. „Vím. Už jsi mi to říkala. Mockrát.“ Izziin přízvuk, typický pro obyvatele Newcastlu, byl silnější než obvykle. Přítomnost rodičů ho oživila jako cukr přidaný do kvasnic. „Neměla ho sem vodit. Měla se mě zeptat.“ „A co bys asi řekla?“ „Cože?“ „Kdyby se tě zeptala?“ Kim bojovně zvedla bradu. „Řekla bych ne.“ Právě dorazily do restaurace, aby oslavily, že se z nich konečně staly absolventky. Ostatní se usadili, ale Kim stále ještě cloumal vztek, a tak popadla Izzie za ruku a hnala ji po schodech vzhůru. Hněv v ní bublal a žhavil ji doruda jako roztavenou lávu. V duchu si představovala, že vybuchne jako sopka a všichni kolem ní zkamení. Když se Eva před lety na krátkou dobu nadchla pro homeopatii, prohlásila, že Kim má fosforečnou konstituci. To znamená, že je jako zápalka – rychle vzplane a stejně rychle shoří. Přestože o tom věděla, moc jí to nepomohlo. Radši by byla klidná a svatouškovská jako Gwyneth Paltrow. „Nezlob se, ale napohled vypadá docela normálně,“ pronesla Izzie. Izzie neskrývala obdiv k lidem, kteří dokážou zapadnout mezi ostatní. Nechápala, jak to dělají. Studovala časopisy, psala si seznamy zázračných kosmetických 16
Nechapej_me_spatne.indd 16
3.6.2016 13:17:20
výrobků a četla knihy o sebezdokonalování. Pozorně naslouchala, když se ostatní rozplývali nad jógou, plody kustovnice anebo kurzy japonštiny. Trápilo ji, že má nepoddajné vlasy, silná stehna a nezná nikoho, kdo by podobně jako ona horoval pro fagot. „Podívej se na takovou Kate Moss,“ říkávala s oblibou. „Kašle na všechna pravidla, a stejně z ní jsou všichni odvázaní. Jak to tedy mám dělat?“ Kim ji nechápala. Ať si každý dělá, co se mu líbí. Copak je možné, aby člověk byl někým jiným než sám sebou? „Povídal si s taťkou o Michaelovi Owenovi,“ ozvala se zas Izzie. Kim se tvářila nechápavě. „Newcastle United. Zraněné koleno. Světový pohár.“ „Přesně tohle Harry dělá,“ vybuchla Kim podrážděně. Opírala se o vysoušeč rukou na zdi, zatímco Izzie seděla na sklopeném prkénku nejbližší toalety s nohou mezi dveřmi, aby se nezabouchly. „Zjistí, co tě zajímá, a zatáhne tě do debaty.“ „Copak je na tom něco špatného? Když si někdo rád povídá?“ Dveře od vchodu se rozletěly, hlasitě práskly o zeď a dovnitř vtrhl řev z restaurace v přízemí. „Promiňte,“ vydechla žena v zelených šatech se zářivě rudými vlasy. „Nic se neděje,“ uklidňovala ji Izzie. „Jen se tu schováváme před Harrym.“ Žena uklouzla po mokré podlaze, naklonila se dopředu a střemhlav se řítila do jedné z kabinek. Uslyšely tiché zaúpění. Kim to zkusila znovu. „Snaží se být milý. Chce se každému zalíbit.“ 17
Nechapej_me_spatne.indd 17
3.6.2016 13:17:20
„Ty ho prostě nemáš ráda.“ „Vidím do něj.“ Izzie naklonila hlavu ke straně. „Takže ty tím chceš říct, že to všechno jen hraje?“ „Vidím mu to na očích. Není upřímný.“ „Není upřímný?“ „Něco skrývá,“ vyhrkla Kim netrpělivě. „Každý z nás něco skrývá.“ „Ty ne.“ „Jak to víš?“ Izzie se na ni pátravě zahleděla. Kim se neklidně zavrtěla. Vysoušeč rukou se sám od sebe zapnul. Zasáhl ji proud teplého vzduchu a měla co dělat, aby ho překřičela: „Není pro ni dost dobrý.“ „Pro Evu?“ Izzie vyčkala, až řev ustane. „Je dost stará, aby se o sebe dokázala postarat.“ Kdepak. Nedokáže. Kdybys tušila! Není zdaleka tak silná, jak vypadá. „Člověk by spíš řekl, že udělala terno,“ pokračovala Izzie. „Je bohatý. Vypadá dobře. Ani jedna z ženských, které tu jsou, by ho neodmítla.“ Je jako toaletní papír přilepený na podrážku její boty. „Co ti udělal, že ho tak nenávidíš?“ Kim tak lomcoval vztek, že nevěděla, odkud začít. Izzie si povzdechla. „Vždyť já vím. Je to tvoje sestra. Nikdo pro ni není dost dobrý. Ale jestli ona o něj stojí, máš to předem ztracený. Jen se tím budeš zbytečně trápit.“ Ze sousední kabinky se ozvalo spláchnutí. Izzie se postavila. „Vzpomeň si na pokojnou modlitbu: ,Dej mi odvahu změnit to, co změnit můžu, klid přijmout 18
Nechapej_me_spatne.indd 18
3.6.2016 13:17:20
to, co změnit nemůžu, a dej mi moudrost jedno od druhého rozpoznat.‘“ Tohle byla pro Kim poslední kapka. Možná by ses tím měla řídit sama, projelo jí hlavou, a přestat se opičit po ostatních, aby ses zalíbila. Ale pak se zastyděla. Izzie se jí jen snaží pomoct. Když zas sešly do přízemí, kde na ně zaútočily výkřiky a řinčení příborů, přimáčkl je ke zdi číšník nesoucí stříbrný podnos. „Chceš si se mnou vyměnit místo?“ zakřičela na ni Izzie. „Mohla bych si sednout vedle něj, když ti to pomůže.“ Nic by se tím nezměnilo, pomyslela si Kim a pustila se za Izzie přeplněnou restaurací. I kdyby byl na druhém konci stolu. To sebevědomí, které z něj vyzařuje! Přesvědčení, že má vždycky pravdu. Čiší to z něj a otravuje vzduch. Vysmívá se všemu, na čem mi záleží. Připadám si vedle něj malá a bezvýznamná – jako bych byla mraveneček, který tu zmateně pobíhá, kdežto on nade mnou rázuje jako Bůh. Když jsem ho poprvé uviděla, zakryl mi slunce. Kolik mi tenkrát bylo – třináct? Ležela jsem vzadu na zahradě ve starých, roztrhaných šortkách a krátkém topu, prsty se dotýkala dlouhé trávy a nasávala do sebe žár prvního teplého dne po několika týdnech. Sousedka Christine říkala, že předpovědní mapa počasí v televizi byla celá oranžová. Cítila jsem, jak mi žhne kůže, slunce do mě zabodávalo tenounké žhavé jehličky. Vyhýbej se sluníčku, nabádala mě vždycky matka. Stárne se po něm. Opalování bylo jediným projevem mého pubertálního vzdoru. „Kim? To je Harry.“ Svět potemněl. Nastalo zatmění slunce. 19
Nechapej_me_spatne.indd 19
3.6.2016 13:17:20
Eva mi oznámila: „Jdem si koupit zmrzlinu. Dáš si taky?“ Odpověď se mi vzpříčila v ústech. Ospalá a oslněná horkem jsem ze sebe nemohla vypravit ani slovo. „Nedáš si s námi zmrzlinu?“ Hluboký hlas. Hlas kultivovaného mladého muže. Vzhlédla jsem. Ale tvář jsem neviděla – jen siluetu, která se nade mnou tyčila jako útes proti planoucímu bílému světlu. „Vždycky jsi takhle upovídaná?“ „Dej jí pokoj, Harry. Jen si chce užít sluníčka.“ Zakryla jsem si rukou oči. Až teď jsem uviděla, jak se tváří. „Harry?“ Smál se mi. Celý obličej mu zbrázdil smích, zubil se od ucha k uchu, jako by pohled na mě byl k popukání. „Harry? Tak pojď!“ Pohnul se a oslepilo mě slunce. Posadila jsem se a svět najednou ztratil barvy, jako by ho někdo vybělil. Sledovala jsem je pohledem, jak se loudají do domu. Byl o hlavu vyšší než Eva, ale hubený. Kost a kůže, zhodnotila by ho Christine. Když vyšli nahoru po betonových schodech, zastavil se. „Tak to je tvoje malá sestřička.“ Znehybněla jsem a čekala. „Kdyby se trochu usmála, mohla by být docela hezká.“ Ranil mě tím. Rozzuřil. Čekali byste, že po letech na to zapomenu. Ale na něco takového se zapomenout nedá. Když jsem dospívala, většinu víkendů trávil u nás doma. Zabíral tu místo. Nebyl tu nikdo, kdo by ho vykázal do patřičných mezí. Táta od nás odešel. Máma se 20
Nechapej_me_spatne.indd 20
3.6.2016 13:17:20
vznášela v koktejlkách a oblaku chanelu a byla šťastná, když mohla strávit večer, týden nebo víkend s kýmkoli, kdo ji někam pozval. Nikdy byste neuhodli, že se narodila nad krámkem s rychlým občerstvením v Torquay. Když jste ji poslouchali, spíš by vás napadlo, že vyrostla někde v Kensingtonu – v jednom z těch honosných bílých domů s černým kovovým zábradlím, kde chůvy před sebou tlačí kočárky vyzdobené jako kočáry pro Popelku. Máma Harryho milovala. Jako Montgomery Clift zamlada. Znáš ho, drahoušku? Bože, ty filmy z padesátých let! Tvrdila, jak se k Evě hodí – vysoký a tmavý byl dokonalým protikladem její světlovlasé křehké krásy. Přesně tohle mámě připadalo důležité. Jak kdo vypadá. Takže táta odešel, po něm odešla máma, jen Harryho bylo všude plno. Vešla jsem do obýváku, protože jsem chtěla koukat na televizi, a on se tu rozvaloval na gauči – hlavu na jednom konci, nohy na druhém, a nebylo kam si sednout. Když nebyl na gauči, byl nahoře v pokoji u Evy. Seděla jsem u kuchyňského stolu, před sebou otevřenou matematiku k maturitě, upřeně jsem pozorovala počmárané obdélníky a poslouchala jsem, jak se smějou, a pak bylo slyšet bouchání a hekání, a celou tu dobu hrála hudba, staré věci z šedesátých let, které Eva milovala – Mamas and Papas, Janis Joplin, Jimi Hendrix. Byrds, jejichž hlasy se do sebe zaplétaly jako vlákna při tkaní a zas se rozplétaly. Eva tvrdila, že jednu z jejich písniček napsal král Šalamoun. Je v bibli. Všechno má svůj čas, každá věc pod sluncem má určenou chvíli. (Když něco nefunguje, nemá smysl vyvádět a stresovat se. To by bylo jako bušit hlavou o zeď.) Je čas rození i čas umírání. Je 21
Nechapej_me_spatne.indd 21
3.6.2016 13:17:20
čas plakat i čas smát se. Čas milovat a čas nenávidět. Čas boje i čas pokoje. Čas na počítání obsahů a obvodů. Do rohu učebnice jsem tužkou namalovala malou myš. Měla špičatý čumák, dvě uši velké jako talíře a dlouhý tenký ocas. Bušení ustalo. Museli skončit se sexem. Vybarvila jsem myši uši. Uslyšela jsem, jak se otevírají dveře ložnice. Možná to byli pořád ještě Byrds. Anebo to mohl být Bob Dylan. Někdo scházel ze schodů. Sáhla jsem po kusu papíru a zakryla jsem myš. Harry vešel do kuchyně. Byl tak vysoký, že hlavou vrážel do dveřního rámu. Černé lesklé kudrliny jako kokršpaněl. Bílá rozhalená košile, ve které vypadal ještě víc snědý. Nosil vždycky bílou košili. Jako by pořád pracoval v kanceláři. „Děláš úkoly?“ Neodpověděla jsem. Zadíval se na stůl. „Matika.“ K tomu jsem taky neměla co dodat. „Eva říkala, že ti nejde. Nemáš ji ráda.“ Ani jsem nevzhlédla. „Vůbec není těžká. Dej mi pět minut a vysvětlím ti to.“ Ta samolibost! Jen proto, že jsi chodil do soukromé školy. Z představy, že sedím vedle Harryho a učíme se spolu matiku, se mi dělalo nevolno. Sklonila jsem se nad svoje obdélníky. Poslouchala jsem, jak se přehrabuje ve skříňce, dělá si čaj a upouští lžíci do nerezového dřezu. 22
Nechapej_me_spatne.indd 22
3.6.2016 13:17:20
Při odchodu se zastavil ve dveřích. Cítila jsem, jak mě odtud pozoruje. Pak pronesl: „Víš, kde mě najdeš. Kdyby sis to rozmyslela.“ Nemilosrdně jsem zaryla tužkou do papíru a přimalovala jsem myši na čenich velkou černou bambuli. Uraženě se na mě zadívala. Vždyť já dobře vím, kde tě najdu. Pořád u nás zacláníš. „Co vlastně děláš, miláčku?“ zeptala se Izziina matka, když se pohodlně uvelebila na židli a rozestřela kolem sebe bohatě nařasenou květovanou sukni. Nebyla jediným rodičem, který se v Edinburghu objevil ve výstředním oblečení. Ale rozhodně měla největší spotřebu látky ze všech přítomných. „Nic zvláštního,“ odpověděla Eva s úsměvem. „Je hudebnice,“ ujala se slova Kim, „a ekologická aktivistka.“ Jejich stůl byl zastrčený v rohu restaurace, částečně schovaný za dělicí přepážkou. To znamenalo, že jejich konverzace úplně nezanikla v bouřlivém juchání a jásání čerstvých absolventů všude okolo. Ale zároveň to znamenalo, že na ně zapomínala obsluha. Proto si připadám tak opilá, pomyslela si Kim a znovu si naplnila sklenku. Nemám čím zajídat alkohol. „Což znamená,“ ozval se Harry, „že putuje s kytarou po venkově a v holinách se brodí bahnem přes pole.“ Eva se zasmála. Kim se na něj zaškaredila. „Jak to můžeš vědět?“ 23
Nechapej_me_spatne.indd 23
3.6.2016 13:17:20
Evina tvář měla vždycky pravidelné rysy, zdůrazňované odstíny, jež na ně vrhalo světlo. Ale když se dnes večer přestala usmívat, bylo vidět, že má pod očima tmavé kruhy. Kim se zamračila. Děje se něco? Evu za normálních okolností nic nevyvádělo z míry. Někdy ji mátlo, jak se ostatní chovají. Ale obecně vzato byla přesvědčená, že se všechno nějak vyřeší, když moc nelpíte na maličkostech. „Jednou se mnou jel,“ přiznala Eva. „Do jedné komunity v západním Walesu. Je to malá zemědělská usedlost v lese. Řekla jsem mu, že něco takového nemůže pochopit, dokud to nezažije na vlastní kůži.“ Harry nasadil zoufalý výraz. „Donutili mě jíst čočku.“ „Vegetariánství,“ vysvětlila mu Kim, „je mnohem efektivnější způsob, jak uživit svět.“ „A kvašené tofu.“ „Jde o to, co nejlíp využít půdu, která je tak vzácná.“ „A konopí.“ Harry se zamračil. „Anebo to bylo to, z čeho se dělá látka?“ Do slovního souboje s Harrym se nemohl zapojit nikdo jiný. Kim si to dobře uvědomovala. Ale nedokázala se zastavit. „Nesnaž se mi namluvit, že když si dáš steak, týká se to jen tebe. Není to tak. Odnesou to ostatní.“ Izziina matka pohlédla do prázdného talíře před sebou a zatvářila se vyděšeně. „Když to shrnu,“ ujal se opět slova Harry, „Eva se narodila do špatného století. Chtěla by, aby se vrátil čas. Aby nebyly televize, auta ani moderní medicína. Ideální by pro ni byla středověká vesnice. Chodit pro vodu do studny. Dojit krávy. Dolovat brambory z rozbahněného pole.“ 24
Nechapej_me_spatne.indd 24
3.6.2016 13:17:20