0037739

Inside IS – 10 dnů v „Islámském státě“

Inside IS_patitul.indd 1

10/1/15 9:53 PM

Jürgen Todenhöfer I NSI DE I S – 10 TAGE I M „ I SL A M I SC H E N STA AT “ Copyright © 2015 by C. Bertelsmann Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany Alle Rechte vorbehalten Karten © Peter Palm, Berlin Translation © 2015 by Vítězslav Čížek

ISBN 978-80-249-2933-0

Inside_IS.indd 4

1.10.2015 19:15:42

Frederikovi, jenž na cestě a při vytváření této knihy podal obdivuhodný výkon.

Inside_IS.indd 5

1.10.2015 19:15:42

OBSAH

I II III IV V

VI VII VIII

IX X

Inside_IS.indd 7

Zrození „Islámského státu“ 9 Cíle Západu 17 Hledání pravdy 31 Cesta na frontu IS 37 Chat s terorem 45 Salim 47 Abú Katada 70 Matka džihádisty 121 Konkretizace cesty 127 Cesta do „Islámského státu“ – hrubý náčrt hororového snu 155 Až těsně k hranici 157 Deset dní v IS 163 Otevřený dopis chalífovi „Islámského státu“ 255 Doslov k Džihád Johnovi 265 Rejstřík osob 269

1.10.2015 19:15:42

I Zrození „Islámského státu“ „Islámský stát“ jako by se právě teď vynořil z šera dějin. A už se stačil probojovat do centra světové politiky. Jenže existuje už delší dobu. Je dítětem irácké války z roku 2003.

V srpnu 2007 jsem se poprvé setkal s jedním z jeho bojovníků v iráckém Ramádí, o něž se bojovalo. Rami, spíše plachý sedmadvacetiletý student historie, se přidal k teroristům, protože mu američtí vojáci při domovní prohlídce zastřelili matku. Přímo před očima. „Co byste na mém místě udělal vy?“ zeptal se mě trpce, když poznal, že přes všechno utrpení, jímž prošel, nechápu jeho rozhodnutí. Zaujímat šlechetná stanoviska k odporu a terorismu je snadné, když člověk sám žije v míru a blahobytu. A jestli prý jsem už někdy přemýšlel o tom, co se musí odehrát v nitru člověka, než se sám vyhodí do vzduchu jako sebevražedný atentátník. K mému mlčení jen dodal: „Přestaňte nás napadat a ponižovat. Odtáhněte z našich zemí. Potom al-Káida zmizí sama od sebe.“ Vzestup al-Káidy na faktor v chaosu mocenské hry o Irák začal už před čtyřmi lety, v roce 2003. Zosobňoval ho tehdy sedmatřicetiletý jordánský sunnita Abú Musab az-Zarkáví.

Původně měl v úmyslu svrhnout se svou „Stranou monoteismu a džihádu“ jordánskou královskou rodinu. Leč invaze USA do Iráku mu nabídla úplně jiné možnosti. Konečně 9

Inside_IS.indd 9

1.10.2015 19:15:42

bojovat proti Američanům a vést džihád proti šíitům, které považoval za zrádce islámu a odpadlíky. Ti po svržení Saddáma Husajna získali neomezenou moc a sunnity, dříve tak vlivné, brutálně vyhnali z politického života Iráku.

Zarkáví začal již brzy po americké invazi budovat iráckou bojovou jednotku. Přidal se k ní menší počet arabských bojovníků, které spolu s al-Káidou propašoval přes Sýrii do Iráku. Zarkáví disponoval celkem dvěma tisícovkami mimořádně efektivních bojovníků, z toho jedním tisícem v provincii Anbár. Zbytek bojoval hlavně v Dijále a některých sunnitských čtvrtích Bagdádu. K jeho vyhledávaným obětem patřili iráčtí vojáci, policisté, a zejména šíité. Podle údajů USA vyhodili Zarkávího lidé v srpnu 2003 do vzduchu mešitu imáma Alího v Nadžafu. Jedna vlna krvavých atentátů stíhala druhou.

Američtí okupanti připisovali Zarkávímu téměř každý teroristický útok v Iráku. Jeho veřejná role začala převažovat nad jeho skutečným významem. Skutečnost, že vedle al-Káidy existuje ještě jeden mnohem mocnější „občanský odpor“ proti americké okupaci a že má ještě víc bojovníků, se systematicky zamlčovala. Na domácí frontě by se to totiž vysvětlovalo velice těžko. Představitelé USA potřebovali po svržení Saddáma Husajna výrazný a ďábelský obraz nepřítele, aby tím před svými voliči ospravedlnili nekonečné boje v Iráku. Zarkávímu tato role všudypřítomného teroristy zřejmě nebyla proti mysli.

Světoznámým se stal po cynickém nafilmování poprav západních rukojmí. V roce 2004 se objevilo video s názvem Abú Musab az-Zarkáví popravuje Američana. Američanovi Nicolasi Bergovi na něm uřízne hlavu. Údajně z pomsty za „hanebné skutky“ USA v Abú Ghrajbu. Berg a pozdější oběti měli oblečené oranžové kombinézy, jaké nosili vězni v Abú Ghrajbu. Krvavý akt popravy byl na rozdíl od 10

Inside_IS.indd 10

1.10.2015 19:15:42

aktuálních poprav za al-Baghdádího zobrazen nezkrácený.

Jinak ovšem al-Baghdádí v inscenování brutalit za Zarkávím v ničem nezaostává.

Na podzim 2004 Zarkáví oficiálně vstoupil do al-Káidy.

I to se nejspíš Američanům líbilo. Jeho teroristická skupina dostala oficiální název „Al-Káida v Iráku“ (AQI). Baghdádí tou dobou ostatně seděl v americkém vězení. Zarkáví zatím bez zábran vraždil dál. Tak brutálně, až si nakonec bin Ládinův zástupce Ajmán Zavahrí písemně stěžoval, že při Zarkávího sebevražedných atentátech přichází o život příliš mnoho civilistů. A víc šíitů než Američanů. Bin Ládin a Zavahrí – na rozdíl od Zarkávího – usilovali o smír mezi šíity a sunnity.

Jenže Zarkáví se nedal zadržet. Vůbec v ničem. Všude, kde vystoupil, se vedly spory kvůli jeho brutalitě a přísnému pojetí práva šaría v jeho AQI. I když dokázal prosadit šaríu jen v několika málo místech. Tam ovšem platila rigidní puritánská pravidla. Tabák, alkohol a hudba byly zakázané.

Zarkávího nelítostné metody v ničem nezaostávaly za někdejšími wahhábity před dvěma sty lety na Arabském poloostrově. Ti zas připomínali cháridžity, vrahy Alího, zetě proroka Mohameda před více než 1300 lety. Každý, kdo se jen o milimetr odchýlil od jejich omezené představy víry, byl nelítostně a krvavě pronásledován. I ženy, děti a starci. Extremisté 20. století se ještě dnes označují za moderní cháridžity.

Ozbrojeným silám USA se v červnu 2006 podařilo Zarkávího zlikvidovat při cíleném leteckém útoku v Bakubá.

Dvěma pětisetlibrovými bombami. USA nutně potřebovaly zaznamenat v Iráku nějaký úspěch.

Boj al-Káidy však pokračoval. Po integraci několika menších odbojových skupin „Al-Káida v Iráku“ provolala 11

Inside_IS.indd 11

1.10.2015 19:15:42

v říjnu 2006 „Islámský stát v Iráku“ (ISI). Jeho novým vůdcem se stal Egypťan Abú Ajjúb al-Masrí a prvním duchovním emírem Iráčan Abú Abdulláh al-Rašíd al-Baghdádí – nezaměňovat s momentálním „chalífou“ Abú Bakrem al-Baghdádím. Faktická existence a význam tohoto duchovního emíra je dodnes sporná. Počet bojovníků ISI stále obnášel asi 2000 mužů. Z politických důvodů však téměř všechny atentáty ostatních povstaleckých skupin platily za akce ISI/al-Káidy.

Vedení USA za dobu rostoucího odporu v Iráku utrpělo značné vojenské i politické šrámy. A bylo už válkou unaveno. Široko daleko se nenašly žádné zbraně hromadného ničení, kvůli nimž Američané válku údajně zahájili. Místo toho stoupal počet jejich padlých vojáků. USA proto změnily strategii. I v Iráku totiž platí, že s pytlem peněz se můžete dostat dále než s tankovou armádou. USA tak pomocí závratných milionových částek vyplacených vyhladovělým sunnitským kmenům dosáhly neoficiálního příměří. Byly založeny „Awaking Councils“ (Rady probuzení) a vytvořeny průbojné sunnitské milice, které se kvůli vymezení vůči zahraničním bojovníkům ISI jmenovaly „Synové Iráku“.

Sunnitské kmeny, motivovány příslibem, že se později budou moci podílet na moci a blahobytu Iráku, vyhnaly stále méně oblíbený ISI z jeho pevností. Menší buňky ISI sice zůstaly, především v Bagdádu, Dilíje a větších městech provincií Anbár, Falúdža a Ramádí, leč ISI se nacházel v existenciální krizi. Sunnitské kmeny tlačily k vojenské zdrženlivosti i „občanský odpor“. Jeho příslušníci měli na rozdíl od bojovníků ISI občanská povolání, k nimž se mohli vrátit.

Americké ozbrojené síly se na oplátku stáhly do svých základen. A tam se zahrabaly jako krtci. Američtí vojáci se 12

Inside_IS.indd 12

1.10.2015 19:15:42

ukazovali v iráckých ulicích jen zřídka. Americké podání, že Bushovo posílení amerických vojsk, tzv. „Surge“, srazilo Iráčany na kolena, je pouhá PR legenda. Byl jsem tou dobou u umírněných rebelů v provincii Anbár. A o něco později v Bagdádu. USA válku s Irákem jednoduše a na plné čáře prohrály. Dolarovými injekcemi si ale aspoň zachovaly tvář a při stažení na konci roku 2011 dělaly, jako kdyby válku přece jen vyhrály, byť s odřenýma ušima.

Ovšem americká vláda své velké sliby sunnitům nedodržela, stejně jako ta irácká. Sunnité, a především členové někdejší vládnoucí strany Baas byli nadále fakticky vyloučeni z politického života v Iráku. Poté, co zbavili ISI moci, už nedostávali žádné peníze. Spousta mladých sunnitů se octla bez práce. Místo aby se jim dostalo odměny, byli sunnité utlačováni a pronásledování zabijáckými milicemi. Šíitský předseda irácké vlády Núrí al-Málikí zavedl režim antisunnitského teroru. Jako pomstu za těžká léta pod Saddámem.

Západ tohle všechno věděl. Ale nezajímalo ho to.

Poté, co byli šéfové ISI al-Masrí a první al-Baghdádí v dubnu 2010 zabiti při americkém leteckém útoku, převzal v květnu velení prořídlých buněk ISI, které dosud podléhaly al-Káidě, osmatřicetiletý promovaný teolog Abú Bakr al-Baghdádí.

V roce 2011 se během takzvaného Arabského jara k ISI přidali i zchudlí bývalí velitelé Saddáma Husajna. I ti byli v roce 2003 vyloučeni z iráckých ozbrojených sil a nikdy nedostali novou příležitost. Islámský stát v Iráku se tím začal rozrůstat v malou efektivní bojovou jednotku. Al-Baghdádí pokračoval v Zarkávího polním tažení proti šíitům a Málikího vládě. Se stejnou brutalitou a stejně rigidním výkladem práva šaría podle AQI. Když se v Sýrii paralelně rozjížděl ozbrojený odpor proti Asadovi, al-Baghdádí tam koncem roku 2011 založil tero13

Inside_IS.indd 13

1.10.2015 19:15:42

ristickou organizaci Džabat an-Nusrá, které velel Syřan Abú Muhammad al-Džulání. Ta v následujících měsících stále úspěšněji bojovala proti syrskému režimu. Vzájemná blízkost ISI a al-Káidy se zpočátku zamlčovala. A z dobrého důvodu: al-Káida ani ISI se u Syřanů netěšily oblibě. „Alavitský kacíř“ Asad rebelům dokonale ztělesňoval obraz nepřítele. Sekulární navita, jeden z nejbližších spojenců šíitského Íránu a údajně tajně prozápadní, ba dokonce proizraelský. Většina rebelů, které jsem v Sýrii potkal, považovala Asada za přítele Izraele, přestože Izrael mnohokrát bombardoval jeho postavení. Proti obrazu nepřítele se nenajde žádný lék ani v Sýrii.

Do povstání v Sýrii byla zapletena řada vlád zemí Blízkého východu a Západu, které měly na tamním převratu neobyčejný zájem. Saúdská Arábie, Katar, USA, Francie, Anglie a další se snažily podporovat odpor proti Asadovi. Nejen penězi a dodávkami zbraní, ale také prací s veřejností, jež leckdy připomínala dezinformační kampaň před iráckou válkou v roce 2003. Když jsem se při návštěvách Sýrie večer probíral západním internetovým zpravodajstvím, často jsem měl dojem, že západní média píší o úplně jiné zemi, a nikoli o té, v níž se nacházím a intenzivně prožívám tamní dění.

Zbraně, které přispěly k tomu, že se pokojné demonstrace proměnily v nelítostnou občanskou válku, se dopravovaly s laskavým souhlasem USA v obrovských cargo kontejnerech na lodích nebo letecky do Turecka. Odtud se převážely do Sýrie, kde se rozdávaly rebelům. Menší pašerácké stezky vedly přes Libanon a později přes Irák.

Dodávky měly požehnání důstojníků CIA, kteří na tajných místech určovali, komu má ta či ona zbraň připadnout. Ame14

Inside_IS.indd 14

1.10.2015 19:15:42

ričané tak měli údajně zajišťovat, aby zbraně nepadly do rukou rovnou Džabat an-Nusrá nebo dalším extremistickým skupinám. Přestože už neměli syrské území pod kontrolou a věděli, že zbraně později přistanou i u teroristických skupin.

Ty nejmilitantnější povstalecké skupiny si mohly v zahraničí vždycky vybrat ty nejlepší zbraně. Skupiny považované za umírněné jednoduše často prodávaly zbraně ze zahraničí organizacím blízkým al-Káidě. V Sýrii se z toho vyvinul kvetoucí a výnosný obchod.

Rovněž soukromí dárci a organizace ze Saúdské Arábie a Kuvajtu obstarávali ve velkém peníze, zbraně a bojovníky. Většinu peněz a zbraní dostávaly radikální islamistické skupiny. Podle platných zákonů těchto zemí to sice bylo zakázáno, ale na to se ohlížel jen málokdo.

Džabat an-Nusrá se do roku 2013 rozrostla do nejsilnější rebelské skupiny v Sýrii. Získala takovou moc a vliv, že se al-Baghdádí cítil nucen veřejně prohlásit, že Džabat an-Nusrá vlastně není nic jiného než ISI v Sýrii. V důsledku toho vyzval Džuláního, aby mu veřejně složil přísahu věrnosti.

Ten však odmítl a raději přísahal věrnost vůdci al-Káidy Ajmánu al-Zavahrímu. Džulání chtěl být filiálkou centrály, ale ne filiálkou filiálky.

Zavahrí proto vyzval al-Baghdádího, aby an-Nusrá a ISI nechal oddělené „jako dosud“, aby se každá organizace mohla soustředit na svou danou oblast. Al-Baghdádí to kategoricky odmítl a prohlásil, že an-Nusrá je nadále součástí ISI. A protože Zavahrí a Džulání nepolevili, al-Baghdádí oficiálně přerušil styky s al-Káidou a Džuláního prohlásil za odpadlíka. Džuláního následně opustila víc než polovina bojovníků an-Nusrá. Přeběhli k Baghdádímu a přísahali mu věrnost.

Rakka a severovýchod Sýrie se nyní octly pod kontrolou al-Baghdádího. Ten přejmenoval ISI na ISIS („Islámský 15

Inside_IS.indd 15

1.10.2015 19:15:42

stát v Iráku a al-Šámu – Levantě“). Později začal nazývat ISIS jenom IS, „Islámský stát“. Tento název už neobsahuje geografické vymezení. Koneckonců, IS má globální nároky. Když Abú Bakr al-Baghdádí vyhlásil chalífát „Islámský stát“, žilo v něm už šest milionů lidí.

16

Inside_IS.indd 16

1.10.2015 19:15:43

II Cíle Západu A Západ opět vede válku na Blízkém východě. Je to už dvacátá, nebo třicátá válka v téhle oblasti bohaté na ropu?

Tentokrát vede válku proti IS, takzvanému „Islámskému státu“, jehož demonstrativní brutalita nahání světu hrůzu.

Ale je skutečně prvořadým cílem Západu zastavit středověké barbarství? Nebo intervenuje proto, že IS začal škodit jeho ropným zájmům? Každopádně se bojovníkům IS podařilo získat kontrolu nad „strategickým ropovodem“ z Iráku do Turecka a zničit hlavní tepnu iráckého ropného průmyslu.

USA byly vždy připraveny rozpoutat válku kvůli narušení svobodné těžby ropy a její přepravy. Dokud bojovníci IS vraždili a uřezávali hlavy jenom v Sýrii, daleko od mnohem větších iráckých ropných polí, Amerika mhouřila oči.

Dokonce islamisty nepřímo podporovala, a to prostřednictvím svých spojenců v zemích Perského zálivu, stejně jako další velké syrské teroristické organizace Džabat an-Nusrá, Islamic Front nebo Ahrár aš-Šám. Protože ty bojují proti Asadovi, spojenci Íránu, jenž se díky válce v Iráku z roku 2003 a svržení Saddáma Husajna stal pro USA příliš mocným. O co Západu v této nové irácké válce skutečně jde?

Vzestup Západu, jenž započal před pěti sty lety, nikdy nestavěl na altruismu. Nesledoval ideu civilizovat zbytek 17

Inside_IS.indd 17

1.10.2015 19:15:43

světa, nýbrž důsledně sledoval pouze svoje vlastní ekonomické zájmy. Stavěl na ukrutnosti svých armád. Hlavy západních států ovšem vždy předstíraly vznešené pohnutky, aby si zajistily podporu svých poddaných nebo voličů.

Napřed zabíjely příslušníky jiných kultur ve jménu křesťanství, později ve jménu lidských práv a demokracie. Ale ve skutečnosti jim vždycky šlo jen o peníze, moc a slávu.

Dodnes. Američan Samuel Huntington se shodne s mnoha historiky, když konstatuje: „Západ nedobyl svět převahou svých hodnot, nýbrž převahou v užívání násilí. Bojovníci na tento fakt rádi zapomínají, nebojovníci na něj nezapomenou nikdy.“ Západní násilí překonalo všechny hranice.

Překonalo dokonce i to, co nám dnes předvádí bestiální terorismus IS. Francouzský spisovatel a kolonista Louis de Baudicour vylíčil jedno z nesčetných barbarství Francouzů v Alžírsku: „Tady jen tak pro zábavu uřízl ženě prsy, tam zas jiné ženě sebral dítě, popadl ho za nohy a rozbil mu hlavu o zeď.“ Jiný Francouz, Victor Hugo, podává zprávu o vojácích, kteří si mezi sebou pohazovali dítětem a chytali ho na bajonet. Za uši naložené do soli se platilo 100 sous.

Uříznuté hlavy vynášely podstatně víc. Až do konce alžírské války v roce 1962 byla dekapitace alžírských bojovníků za svobodu na denním pořádku. Uříznuté hlavy se potom veřejně vystavovaly. Jako dnes v „Islámském státě“.

Iráčanům se za britské koloniální nadvlády nevedlo o nic lépe. Winston Churchill jim roku 1920 vyčítal „nevděčnost“ kvůli povstání proti britské koruně. Nasadil chemické zbraně, které měly „vynikající morální dopad“, jak hrdě zaznamenal.

V Libyi nakládali kmenové vůdce do letadel a pak je z velké výšky shazovali. Libyjská děvčata drželi v italských koloniálních vojskách jako sexuální otrokyně. V pouštních 18

Inside_IS.indd 18

1.10.2015 19:15:43

koncentračních táborech byly zavřeny statisíce civilistů, z nichž polovina žalostně zahynula.

Na těchto sadistických ukrutnostech se dodnes nic nezměnilo. Pouze jsme je vytěsnili nebo je nebereme na zřetel.

Muslimský svět na ně nikdy nezapomněl. V mučírně Bagram u Kábulu se podle předních činitelů USA zacházelo s vězni ještě barbarštěji než na Guantánamu. Věznění tálibové byli znásilňováni bojovými psy (!) tak dlouho, dokud nepřiznali všechno. Zveřejnil jsem svědeckou výpověď jednoho západního bezpečnostního experta. Nikoho to nepobouřilo. Co by se bývalo stalo, kdyby takový pes znásilňoval americké vojáky?

Podobně barbarsky postupovali západní „bojovníci za lidská práva“ po roce 2003 v Iráku. Mladá Iráčanka Manal byla nucena dívat se v letištní věznici v Bagdádu na znásilňování mladého iráckého povstalce americkým vojákem. Stokrát vykřičela do světa své ponížení, šla s tím k soudu. Nikoho to nezajímalo. Nebyla to přece americká holka, kdo se z té podívané zhroutil.

Americké policistky podle nejnovějších zpráv zneužívaly guantánamské vězně. Někdy i dvě současně. Když tyto sexuální delikty vešly v USA ve známost, policistky dostaly pouze výstrahu. Zneužívat zajaté Araby zřejmě Západ nepovažuje za zločin. Podrobně o tom referoval Der Spiegel, ale skandál nikoho nezajímal.

Když se srovnatelných zločinů dopouštějí bojovníci IS, pobouření Západu nezná hranic. Sejdou se vlády, zasednou vojenské štáby a rozvíjejí strategie, jak zamezit takovým nestoudným útokům na „naše hodnoty“. Zločiny spáchané Araby jsou evidentně něco jiného než ty, jež pácháme my sami. V podstatě je to rasismus ve své nejodpornější formě.

19

Inside_IS.indd 19

1.10.2015 19:15:43

Podle francouzského filozofa Jeana-Paula Sartra Západ vždycky jednal s Araby jako s podlidmi „na stupni vyšších opic“. Arabové byli „obyvateli“ Arábie, ale ne jejími skutečnými „vlastníky“. Dokonce i veliký francouzský politik a publicista Alexis de Tocqueville položil otázku: „Nemáte při pohledu na dění ve světě dojem, že Evropan znamená pro jinou rasu to, co pro zvířata člověk? Podmaňuje si je, aby mu sloužili, a když už je nemůže dál ujařmovat, tak je zničí.“ Za posledních 200 let se ani jednou nestalo, že by kterákoli z arabských zemí napadla některou z těch západních. Vždy útočily evropské velmoci – a brutálně při tom zavraždily milion arabských civilistů. Pomluvy o krutostech muslimů staví všechny fakty na hlavu. Západ si počínal mnohem ukrutněji než oni.

A nejen v muslimském světě. Když se ptali Mahátmy Gándhího, co soudí o evropské civilizaci, odpověděl: „Myslím, že je to dobrý nápad.“ Realitu západní nadvlády v Indii ovšem shledával „satanskou“. Když jsem v roce 1975 jako mladý poslanec pronesl před Indírou Gándhíovou nevyžádanou přednášku o významu lidských práv pro západní politiku, zeptala se mě užasle: „Vy tomu vážně věříte?“ Bývalý vrchní velitel NATO Wesley Clark referoval, že mu krátce po 11. září v Pentagonu ukázali tajný seznam se sedmi zločineckými státy, které chtějí v příštích pěti letech napadnout. Mezi nimi Irák, Libyi, Sýrii a Írán. Bushovi váleční štváči si nechtěli nechat ujít jedinečnou příležitost, kterou jim poskytly teroristické útoky z 11. září 2001. Podle Clarkových slov chtěli využít příznivý okamžik, aby v několika válkách „destabilizovali Blízký východ, obrátili ho naruby a potom ovládli“. Počestné důvody se už najdou.

Pro západní veřejnost je skutečně těžké prohlédnout 20

Inside_IS.indd 20

1.10.2015 19:15:43

cynickou hru západní politiky. Opravdu věří, že my jsme „ti hodní“. Islám coby obraz nepřítele, jak ho Západ po staletí vykresloval, se vryl hluboko do našich myslí. Je to ale obraz zmanipulovaný.

Nebyli to muslimové, kdo vynalezl „svatou válku“ a na křížových výpravách zmasakroval přes čtyři miliony muslimů a Židů. Byli to křesťané, kdo se v Jeruzalémě „brodili po kotníky v krvi, než plačíce štěstím“ přistoupili k hrobu Vykupitele. Nebyli to muslimové, kdo ve jménu kolonializace Afriky a Asie zmasakrovali 50 milionů lidí. A rovněž to nebyli muslimové, kdo zosnoval první a druhou světovou válku se 70 miliony mrtvých. Nebyli to muslimové, nýbrž my, Němci, kdo zbaběle a hanebně zavraždil deset milionů Slovanů a šest milionů Židů, spoluobčanů, sousedů a přátel.

Kdy naši takzvaně křesťanští politici dělali čest křesťanství, tomu báječnému náboženství lásky? Kdy a kde jsme s našimi bratrskými náboženstvími, judaismem a islámem, jednali s respektem a láskou?

Kontinenty a země, které Západ dobyl za posledních pět set let, nepřijaly naše barbarství bez odporu. I když se větší část obyvatelstva přizpůsobila, téměř všude existovaly odbojové skupiny. Pokojné jako Gándhího „občanská neposlušnost“ v Indii. Ozbrojené jako někdejší FLN („Národní fronta osvobození“) v Alžírsku nebo legální irácký odboj proti invazi z roku 2003, k níž se USA uchýlily v rozporu s mezinárodním právem.

Rozpoznal to už francouzský spisovatel Jean Cocteau: „Čistota revoluce vydrží nanejvýš dva týdny.“ Legální odpor se velice rychle mění ve vražedný terorismus. A nejen v muslimském světě. Vedle křesťanských teroristů typu George Habáše, jenž dával brutálně vraždit židovské osadníky, existovaly i sionistické teroristické organizace jako Irgun Menachema Begina nebo „Bojovníci za svobodu Izraele“ 21

Inside_IS.indd 21

1.10.2015 19:15:43

Jicchaka Šamira, kteří měli teror už v názvu. Teroristé Begin a Šamir se později stali předsedy vlád. Západ si je mohutně předcházel a podporoval je.

Terorismus je celosvětový, nikoli muslimský fenomén. Podle údajů Global Terrorism Database, exkluzivního střediska oficiálně podporovaného vládou USA, došlo v roce 2013 v západním světě k 239 teroristickým útokům. Pouze dva z nich spáchali muslimové. Většinu z nich provedli neznámí pachatelé, následováni separatisty, levicovými extremisty, pravicovými extremisty, protestanty a dalšími.

Výrok „ne každý muslim je terorista, ale každý terorista je muslim“ je nešvar a nesmysl. I když islamistické teroristické útoky byly nadmíru krvavé. Mimochodem v Německu nebyl dodnes ani jeden Němec zabit „islamistickým“ teroristou. Ale jen v Německu pravicoví radikálové od roku 1990 zavraždili 29 muslimů. Vzpomeňme na vraždy spáchané NSU (Nationalsozialistischer Untergrund – Nacionálněsocialistické podzemí – pozn. překl.) v letech 2000–2006, žhářské útoky v Möllnu 23. 11. 1993 a 29. 5. 1993 v Solingenu, jimž padli za oběť převážně turečtí přistěhovalci. Antiislámští kazatelé nenávisti se těmito fakty nezatěžují. „Islámský“ terorismus posledních let ovšem neřádil prvoplánově na Západě, nýbrž na Blízkém východě. Vybičovaly ho protiteroristické války USA v Afghánistánu, Iráku a Libyi.

Jenže tento terorismus, jakkoli byl pro své oběti na Východě i na Západě příšerný, americkým světovým stratégům nikdy nevadil doopravdy. Naopak, dodával jim důležité záminky, aby mohli se souhlasem amerických voličů pokaždé znovu intervenovat na ose ropa a zemní plyn, tedy na takzvané ose zla. Ropa je zkrátka podle bývalého ministra zahraničí USA Henryho Kissingera příliš vzácná, než aby se mohla přenechat Arabům.

22

Inside_IS.indd 22

1.10.2015 19:15:43