Prolog
Těžké lemy sukní a vysokánské podpatky se roztančily po parketu. Přešly jsme halu k dvojitým dveřím, za nimiž tiché hučení naznačovalo, že muži už jsou uvnitř. Místnost byla ozářená svícemi, mezi pohovkami a nízkými křesílky byly rozestavěné malé stolky. Čekající muži na sobě měli černé obleky z pevného saténu s kabátkem s krovkami. Lesk pevné látky odrážel bělost naškrobených košil. Občas se ve světle svíček zableskl manžetový knoflíček nebo tenké zlaté hodinky či pod zářivým hedvábným kapesníčkem vykoukl vyšívaný monogram. Působilo by to směšně a teatrálně, kdyby všechno nebylo do posledního detailu tak dokonalé. Byla jsem jako hypnotizovaná, srdce mi tlouklo pomalu a z hloubi. Yvette si odvedl muž s pštrosím pérem v knoflíkové dírce. Zvedla jsem hlavu a uviděla, že ke mně se blíží jiný, s gardénií v klopě. „Takže takhle to funguje?“ „Ano, po dobu jídla. Potom si můžete vybrat. Bonsoir.“ „Bonsoir.“ Byl vysoký a štíhlý, tělo měl mladší než tvář, která byla tvrdá a vrásčitá, šedivějící vlasy sčesané z vysokého čela a velké oči s těžkými víčky připomínaly byzantského svatého. Odvedl mě k pohovce, počkal, až se usadím, a podal mi obyčejný křišLálový pohár s bílým vínem, čistým a svěžím. Všechno bylo hrozně formální, ale mně se ta choreografie líbila. Julien uměl ocenit rozkoš z očekávání. Téměř nahé číšnice se objevily s talířky langustových koláčků, pak přišla kachní prsíčka v medu a zázvoru, dortíky s malinami a jahodami. Jídlo bylo jen takové gesto, zasytit nás nemohlo.
MAESTRA
| 8
„Po červeném ovoci chutná ženská kundička tak krásně,“ poznamenal můj společník. „Já vím.“ Občas si někdo tiše povídal, ale většina lidí se jen dívala a pila a očima přejížděla od jednoho ke druhému a k rychlým pohybům číšnic, které měly těla jako tanečnice – štíhlá, ale s vypracovanými svaly, lýtka v pevných botách plná. Odskočily si z corps de ballet na melouch? Přes sál jsem zahlédla v přítmí Yvette, dostávala právě na stříbrné vidličce s ostrými hroty fíky plněné mandlemi, tělo natažené jako had, s lákajícím kouskem tmavého stehna pod červeným hedvábím. Číšnice slavnostně obešly sál s kalíšky na zhasínání a v oparu včelího vosku ztlumily světla. Najednou jsem ucítila na stehně mužskou ruku, kroužila a hladila, nespěchala. A mně se mezi nohama rodilo napětí. Dívky roznesly mělké lakované tácky s kondomy a křišLálovými lahvičkami lubrikačních olejíčků. Některé páry se líbaly, spokojené s vybraným partnerem, jinde se zdvořile vstávalo a přecházelo přes místnost najít kořist, která byla vybrána už dříve. Yvette měla kimono rozevřené, její muž měl už hlavu v jejím klíně. Zachytila jsem její pohled, svádivě se usmála a nechala hlavu padnout do polštářů v extatickém pohybu narkomana, který právě dostal dávku.
PRVNÍ ČÁST ZVENČÍ
Kapitola jedna
Kdybyste se mě zeptali, jak to začalo, mohla bych po pravdě říct, že napoprvé šlo o náhodu. Bylo asi šest večer, čas, kdy se město opětovně vychýlí ze své osy. Ulice nad námi skučela ostrým větrem dalšího květnového dne k zblití, ve stanici bylo nedýchatelno a vlhko, všude nastláno odhozenými bulvárními novinami a obaly od fastfoodu, podráždění turisté v nevkusném dovolenkovém oblečení se cpali mezi odevzdané a zasmušilé pravidelné cestující. Čekala jsem na nástupišti v Green Park na linku Piccadilly po dalším báječném začátku dalšího báječného týdne plného šikany a posměšků v super báječné práci. Odjel vlak z protější koleje a davem se vzneslo kolektivní zasténání. Na ukazateli naskočilo, že další souprava zůstala stát v Holbornu. Někdo v kolejišti, nejspíš. Typické, říkali si všichni. Proč to musejí dělat vždycky zrovna v největší špičce? Cestující na druhé straně odcházeli, mezi nimi i dívka na nebezpečně vysokých podpatcích a v pronikavě modrých šatech bez ramínek. Loňská kolekce Alaïi pro Zaru, napadlo mě. Nejspíš zrovna míří na Leicester Square s dalšími nulami. Měla super vlasy, nádhernou kaskádu narudlé, uměle prodloužené hřívy protkané nějakou zlatou nitkou, která se blýskala v záři neonu. „Judíííííí! Judy! Jsi to ty?“ S nadšením na mě mávala. Tvářila jsem se, že neslyším. „Judy! Tady jsem!“ Lidi se začínali otáčet. Dívka doklopýtala nebezpečně blízko žlutému bezpečnostnímu pásu.
MAESTRA
| 12
„To jsem já! Leanne!“ „Mává na vás kamarádka,“ ozvala se žena vedle mě ve snaze pomoci. „Za minutku nahoře!“ Hlas jako ten její už moc často neslýchám. A už vůbec jsem nečekala, že zrovna ji ještě někdy uslyším. Evidentně to nehodlala vzdát a vlak pořád nejel, tak jsem si hodila těžkou koženou brašnu přes rameno a tlačila se davem ven. Čekala v patře mezi nástupišti. „Ahoj! Jsem si říkala, že jsi to ty!“ „Ahoj, Leanne,“ snažila jsem se tvářit mile. Doklopýtala posledních pár schodů ke mně a vrhla se mi kolem krku jako dávno ztracená sestra. „No ne! To je náhoda. Netušila jsem, že žiješ v Londýně!“ Nepoznamenala jsem, že to možná bude tím, že jsme spolu nějakých deset let nemluvily. Na kamarádství přes Facebook si zrovna nepotrpím a rozhodně jsem si nemínila už nikdy připomínat, odkud jsem vyšla. Ale to už jsem si připadala jako mrcha. „Vypadáš bezvadně, Leanne. Moc se mi líbí ty vlasy.“ „Já už si vlastně neříkám Leanne. TeU jsem Mercedes.“ „Mercedes? To je… hezké. Já používám nejčastěji Judith. Zní to dospěleji.“ „Jo, jasně. No koukni na nás. Už jsme velký holky.“ Tehdy jsem asi ještě netušila, co to znamená. A ona nejspíš taky ne. „Poslyš, mám hodinku čas, pak musím do rachoty.“ Rachoty. „Nezajdem na rychlýho panáka? Pokecat a tak?“ Mohla jsem říct, že spěchám, že mám moc práce, vzít si její číslo a už jí nikdy nezavolat. Ale kam jsem měla spěchat? A v jejím hlase bylo navíc něco… něco podivně známého, co ve mně probouzelo pocit osamění a zároveň i zvláštní jistotu. Měla jsem poslední dvě dvacetilibrovky a do výplaty zbývaly ještě tři dny. Ale něco by se mohlo vyvrbit.
L. S. H ILTONOVÁ | 13
„Jasně,“ řekla jsem. „Zvu tě. PojUme do Ritzu.“ Dva šampaňské koktejly v baru Rivoli, 38 liber. Na Oyster kartě jsem měla 12 liber a dvě poslední v ruce. Do konce týdne toho moc jíst nebudu. Byla to možná pitomost, že jsem se takhle předváděla, ale někdy musíte světu ukázat, že se nedáte. Leanne – Mercedes – se nadšeně natahovala rukou s fuchsiovými gelovými nehty po maraschinu a lačně se napila. „To je super, díky. I když teU už mám radši Roederer.“ To mám za to, že se předvádím. „Pracuju tady nedaleko,“ nadhodila jsem. „V umění. V aukční síni. Věnuju se starým mistrům.“ To nebyla tak docela pravda, ale Leanne by stejně nejspíš nerozeznala Rubense od Rembrandta. „Luxuska,“ odvětila. To už se tvářila znuděně a pohrávala si s míchátkem pití. Napadlo mě, jestli lituje, že na mě zavolala, a sama jsem najednou nebyla otrávená, ale toužila jí udělat nějak radost. „Asi ano,“ prohodila jsem sebevědomě. Brandy a cukr se mi prodíraly do krve. „Ale mizerně placená. Vlastně jsem na mizině.“ Mercedes mi řekla, že je v Londýně už rok. Pracuje v šampaňském baru ve čtvrti St James’s. „Řekla bys, že to bude třída, ale ve skutečnosti je to pořád ta samá pakáž. Nic velkolepýho,“ dodala honem, „je to jenom obyčejnej bar. Ale dávají tam slušný dýško.“ Tvrdila, že si vydělá dva litry týdně. „Ale trošku se tam tloustne,“ dodala smutně a ukázala na ploché břicho. „Všechno to pití. No, aspoň za to nemusíme platit. Olly říká, že tím můžeme klidně zalít kytky.“ „Olly?“ „Majitel. Měla by ses někdy stavit, Judy. Trošku to roztočit. Olly pořád hledá nový holky. Dáš si ještě?“ Ke stolku naproti nám se usadil starší pár ve večerním, nejspíš šli do opery. Žena si kritickým pohledem změřila Mercedes od nohou s umělým opálením po nablýskaný výstřih. Mercedes se zavrtěla a záměrně pomalým pohybem rozpletla nohy a zase si je překřížila,
MAESTRA
| 14
a já i ten chudáček naproti jsme mohli zahlédnout záblesk černých krajkových tang. A přitom se pořád dívala té ženě do očí. Nikdo se nemusel ptát, kdo tu má problém. „Jak jsem povídala,“ řekla, když ta žena sklopila obličej rudý jak rak k nabídce koktejlů, „je tam sranda.“ Sranda. „Holky jsou tam odevšad. Když se trošku napajcuješ, můžeš vypadat světově. No tak.“ Shlédla jsem na černý tvídový kostým od Sandra. Projmutý kabátek, plisovaná sukně. Mělo to vypadat profesionálně, přitom koketně, s nádechem avantgardy – tak jsem si to aspoň namlouvala, když jsem opakovaně opravovala lemy – ale vedle Mercedes jsem vypadala jako ošklivka v depresi. „To jako teU hned?“ „Jo, proč ne? V kabelce mám spoustu šminek.“ „Já ti nevím, Leanne.“ „Mercedes.“ „Promiň.“ „No tak, můžeš si vzít můj krajkový topík. S tvýma prsama to bude bomba. Nebo máš snad rande?“ „Ne,“ odpověděla jsem a zaklonila hlavu, abych zachytila poslední kapky bublinek a angostury. „Žádný rande nemám.“
Kapitola dva
Kdysi jsem někde četla, že příčina a následek jsou jako obrana proti nepředvídatelnosti a děsivé nepřesnosti, kterou přináší proměnlivá náhoda. Proč jsem toho dne s Leanne šla? Ten den nebyl o nic horší než jiné. Ale volby činíme dřív, než pro ně máme vysvětlení, bez ohledu na to, zda si to uvědomujeme. Ve světě umění máte jenom dva aukční domy, které musíte doopravdy znát. To ony stojí za stamilionovými obchody, ony sdružují sbírky zoufalých vévodů a oligarchů, co touží proniknout do vyšší společnosti, to ony vysílají tisíc let krásy a umění do tichých muzejních sálů a odtud je proměňují v tvrdé sexy prachy. Když jsem před třemi lety získala místo v British Pictures, měla jsem konečně pocit, že jsem to dokázala. Asi tak den nebo dva. Záhy jsem pochopila, že na obrazech ve skutečnosti záleží leda tak nosičům, těm chlápkům, co ty kusy přenášejí a zvedají. Ostatní by klidně mohli kšeftovat třeba se sirkami. Své místo jsem si vydobyla zásluhami, tvrdě a vytrvale jsem dřela a o umění toho věděla docela dost, ale musela jsem přiznat, že v naší firmě, které se říkalo Síň, jsem rozhodně za hvězdu nebyla. Po několika týdnech jsem si uvědomila, že vlastně nikomu nesejde na tom, zda odlišíte Brueghela od Bonnarda, ale že musíte rozklíčovat úplně jiné věci. Po třech letech se mi na mé práci ještě pořád něco málo líbilo. Ráda jsem procházela kolem dveřníka v uniformě do vstupního sálu vonícího orchidejemi. Užívala jsem si obdivné pohledy zákazníků, které jsou určeny jen „odborníkům“, když jsem stoupala po
MAESTRA
| 16
impozantním dubovém schodišti. U nás totiž všechno bylo staré nejmíň tři sta let a impozantní. Ráda jsem potajmu poslouchala rozhovory eurotajemníků, kterým francouzské a italské hlásky odskakovaly ze rtů ostře, jak ostré měli puky na kalhotách. Líbilo se mi to, a na rozdíl od nich jsem se nesnažila „dělat byznys“ třeba i u kadeřníka. Byla jsem hrdá na to, čeho jsem dosáhla, získala jsem totiž po roce dočasné výpomoci místo asistentky. Nehodlala jsem ovšem zůstat na tomto oddělení dlouho. Nechtěla jsem strávit zbytek života mezi obrázky psů a koní. Toho dne, kdy jsem potkala Leanne, všechno zahájil e-mail od Laury Belvoirové, zástupkyně vedoucího oddělení. Nesl hlavičku „Okamžitě k vyřízení!“, ale text tam nebyl. Přešla jsem do její kanceláře, abych se zeptala, co přesně chce. Šéfstvo nedávno absolvovalo kurz managementu, a tak Laura začala věřit na výhody elektronické komunikace od vlastního stolu, jen se bohužel ještě nedostala k tomu, aby taky něco napsala. „Potřebuju, abys něco připravila pro Longhiho.“ Chystali jsme několik oprav a restaurací benátského malíře pro blížící se italskou aukci. „Mám zkontrolovat tituly ve skladu?“ „Ale ne, Judith, to je Rupertova práce. Běž do Heinze a zkus identifikovat subjekty.“ Rupert byl šéfem oddělení, který se málokdy zjevil před jedenáctou. Heinzův archiv byl obrovský katalog pojmenovaných děl – měla jsem tam vyzkoumat, kteří angličtí šlechtici mohli v osmnáctém století mezi radovánkami sedět jako model Longhimu. Když identifikujete konkrétní osoby na obrazech, bývá to pro kupce zajímavější. „Dobrá. Máme fotografie těch obrazů?“ Laura si povzdechla. „V knihovně. Jsou označené jako Longhi – Jaro.“ Náš aukční dům zabíral celý blok, takže z oddělení do knihovny
L. S. H ILTONOVÁ | 17
to trvalo chůzí čtyři minuty. Chodívala jsem takhle několikrát za den. I když navenek se Síň zdála jako dokonale moderní budova jedenadvacátého století, uvnitř byla vedená jako viktoriánská banka. Spousta zaměstnanců trávila pracovní dobu ploužením se po chodbách a přenášením papírů z jedné kanceláře do druhé. Archiv a knihovna ani nebyly pořádně vybavené počítači; občas jste tam narazili i na dickensovského ducha, který se zoufale krčil v přítmí mezi horami účtů a třikrát okopírovaných papírů. Vylovila jsem tam obálku s fotografiemi a vrátila se ke svému stolu pro tašku. Zazvonil mi telefon. „Allo? Tady Serena z recepce. Mám tu Rupertovy kalhoty.“ Tak jsem to stočila do recepce, kde jsem vyzvedla velký pytel od Rupertova krejčího, který sem přinesl kurýr z nějakých pět set metrů vzdálené Savile Row, a vrátila jsem se zase na oddělení. Laura jen zvedla hlavu. „Ty jsi ještě tady, Judith? Co ti tak dlouho trvá? No nic, když už jsi tady, mohla bys mi prosím tě přinést kapučíno? NechoU pro ně do kantýny, ale do té pěkné kavárničky v Crown Passage. A vezmi si účet.“ Přinesla jsem kávu a vydala se konečně do archivu. V tašce jsem nesla pět fotografií, scény z divadla Fenice, Zattere a kavárnu na mostě Rialto. Pár hodin jsem se probírala krabicemi a sepisovala seznam dvanácti možných osob, které v danou dobu pobývaly v Itálii, takže by se na portrétech mohly objevit. Heinzův rejstřík jsem překontrolovala s obrázky, aby se daná jména mohla objevit v katalogu, a všechno jsem zase odnesla Lauře. „Co to je?“ „Ty Longhiho postavy, co jsi chtěla.“ „Ale tohle je Longhi, kterého jsme prodávali před šesti lety. Prosím tebe, Judith. Ty správné fotky jsi měla dneska ráno ode mě v mailu.“ Daný e-mail nic neobsahoval. „Ale vždyL jsi říkala, Lauro, že jsou v knihovně.“
MAESTRA
| 18
„Myslela jsem elektronickou knihovnu.“ Nic jsem neříkala. Nalogovala jsem se do online katalogu, našla ty správné obrázky (ve složce označené jako Lunghi), stáhla si je do telefonu a vrátila se do Heinze. Cestou mi v uších bzučely Lauřiny poznámky o ztrátě času. Druhou sadu jmen jsem měla hotovou ve chvíli, kdy se Laura vrátila z oběda v Caprice, a začala jsem obvolávat hosty, kteří neodpověděli na pozvánku k soukromé prohlídce děl nabízených k prodeji. Pak jsem sepsala životopisy a poslala je Lauře a Rupertovi, Lauře jsem ještě ukázala, jak si otevře přílohu, a vydala se na metro, abych odjela do depozitáře Aplikovaného umění u Chelsea Harbour zkontrolovat vzorek hedvábí, který by podle Ruperta mohl ladit s rozvěšenými Longhiho obrazy. Asi nikoho nepřekvapí, že to neladilo. Většinu cesty zpátky jsem šla pěšky, protože Circle Line stála u Edgware Road. Vzala jsem to ještě do Lillywhite na Piccadilly, abych vyzvedla spacák pro Lauřina syna na školní výlet. A v 17:30 jsem se vyčerpaná a naštvaná objevila zase v práci, kde jsem si vyslechla další výtku, protože obrazy, na kterých jsem pracovala ráno, nebyly připravené k prohlídce na oddělení. „No vážně, Judith,“ poznamenala Laura, „nikdy se nikam dál nedostaneš, když budeš v jednom kuse courat někde po městě, místo aby ses věnovala umění.“ Když to vezmu kolem a kolem, možná až tolik nepřekvapí, že jsem ve chvíli, kdy jsem potkala Leanne v metru, byla zralá na panáka.
Kapitola tři
Můj pohovor v klubu Gstaad spočíval v tom, že si mě Olly, obrovský zachmuřený Fin, kterému to tady patřilo, dělal tu vrchního číšníka a ještě vyhazovače, prohlédl od hlavy k patě. Měla jsem na sobě krajkovou blůzku v tělové barvě, do které jsem se narychlo navlékla na záchodcích v Ritzu. „Umíš pít?“ zeptal se mě. „Je z Liverpoolu,“ zachichotala se Mercedes, a bylo to. Následujících osm týdnů jsem tedy ve čtvrtek a v pátek pracovala v noci v klubu. Většina lidí mého věku by takovou pracovní dobu asi neuvítala, ale popracovní sklenička s týmem k mé kariéře nějak nepatřila. Název klubu, stejně jako všechno ostatní tady, měl vzbuzovat zdání světáckosti. Ale jediná opravdová věc, na kterou jste tady narazili, byly zásoby šampusu. Vlastně se to tu moc nelišilo od nočního klubu s názvem Annabel, který byl jen pár ulic odtud na Berkley Square. Stejné žluté zdi, stejné mizerné obrázky na stěnách, stejná sbírka tragických postarších břicháčů, stejná sebranka holek, co nebyly tak úplně šlapky, ale vždycky potřebovaly maličkou výpomoc s nájemným. Práce to byla jednoduchá. Půl hodiny před otvíračkou, tedy v devět hodin, se asi deset holek sešlo s barmanem Carlem v dokonale nažehleném, ale už trochu ošoupaném bílém saku na malé povzbuzení. Dál tu pracovala letitá bábinka, která seděla v šatně, a taky Olly. Přesně v devět hodin večer otevřel hlavní vchod a pronesl tentýž starý vtípek. „Tak holky, kalhotky dolů.“
MAESTRA
| 20
Když se otevřelo, posedávaly jsme tam, listovaly časopisy o celebritách nebo si s někým psaly tak hodinu esemesky, než začali přicházet první zákazníci. Skoro všichni chodili po jednom. Představa byla taková, že si vyberou holku, která se jim líbí, usadí se s ní do výklenku vyloženého růžovým sametem a budou „zabukovaní“, jak se říkalo. Když vás zabukovali, vaším cílem bylo vymámit z chlápka co nejvíc předražených láhví šampaňského. Nedostávaly jsme plat, jen deset procent z ceny každé láhve a to, co se nám zákazník rozhodl nechat. Svou první noc jsem se od stolu odpotácela v půli třetí láhve a musela požádat bábinku, aL mi přidrží vlasy, než se vyzvracím. „Pitomá holka,“ prohlásila s pochmurným uspokojením. „Ty to pít nemáš.“ Poučila jsem se. Carlo podával šampaňské v obrovských baňatých sklenicích, které vypadaly jako malé kulaté akvárium na zlatou rybku. My jsme obsah vylévaly do kbelíku s ledem nebo do kytek, jakmile se zákazník vzdálil od stolu. Nebo jsme ho taky měly přesvědčit, aby pozval „kamarádku“ na skleničku. Dívky tu nosily lodičky, žádná neměla otevřené střevíce. To taky mělo svůj důvod. Pána jste tak mohly přesvědčit, že se má napít ze střevíčku. A do louboutinky velikosti 39 toho nalijete překvapivě hodně. Když všechno selhalo, prostě jsme láhev převrhly na zem. Zpočátku mi přišlo nepochopitelné, že se to tady vůbec udrží. Působilo to hrozně edwardovsky, flirtovalo se tu těžkopádně a za dívčí společnost se platily nehorázné sumy. Proč by se nějaký chlap obtěžoval, když si může přes internet hravě sehnat prověřenou šlapku? Bylo to tak strašně staromódní. Ale postupně jsem přicházela na to, že právě kvůli tomu se ti pánové vracejí. Nešlo jim o sex, i když spousta z nich se po nás po pár skleničkách velikosti akvária sápala zdatně. Nebyli to žádní gambleři, o tom se jim ani nesnilo. Byli to obyčejní chlapíci ve středním věku, ženatí muži, kteří zatoužili na pár hodin předstírat, že mají skutečné rande, se skutečnou
L. S. H ILTONOVÁ | 21
holkou, hezkou holkou, pěkně oblečenou a slušně vychovanou, která si s nimi chce povídat. Mercedes s těmi vysokými podpatky a prodlouženými vlasy i nehty byla oficiálně „zlobivá holka“, určená pro zákazníky, kteří zatoužili po něčem rajcovnějším, ale nás ostatní chtěl mít Olly v klasických, dobře střižených šatech, bez přehnaného nánosu líčidel, s čistými vlasy a diskrétními šperky. Pánové nechtěli riskovat nebo si zahrávat, ani být v ohrožení, že na to přijdou jejich ženy. Nebo se možná chtěli uchránit ostudy a ponížení, kdyby se jim nepostavil. Bylo to k neuvěření patetické, ale oni si zkrátka jenom chtěli připadat chtění. Olly znal trh a uměl mu dokonale vycházet vstříc. V klubu byl i maličký taneční parket a Carlo občas zaskočil jako dýdžej. Tím se vzbuzoval dojem, že náš společník nás může kdykoli roztočit ve víru tance. Ale to jsme nikdy nepovzbuzovaly. Byl tady i jídelní lístek s dokonale přijatelným steakem a mušlemi a zmrzlinou – pánové ve středním věku se rádi dívají, jak se dívky krmí jídlem, po kterém se tloustne. Všechny odvážnější hrátky se držely pod pokličkou, maximálně se to pojalo jako diskrétní odskočení si. Dívky, které braly drogy nebo působily příliš lehce, nevydržely do druhého dne – a zdvořilé upozornění pravilo, že je přísně zakázáno nabízet eskortní službu mimo prostory klubu. Ti chlapi k nám měli vzhlížet. Začala jsem se na čtvrteční a páteční večery těšit. S výjimkou Leanne (pořád jsem jí nedokázala říkat Mercedes) nebyly holky ani extra přátelské, ani nepřátelské. Byly příjemné, ale hleděly si svého, a nezdálo se, že by je nějak zajímal můj život. Dost možná ani žádná podrobnost, kterou odhalily o tom svém, nebyla pravdivá. První noc, když jsme se na poněkud nejistých nohou potácely s Leanne po Albermarle Street, mi navrhla, aL si vyberu jméno, které budu v klubu používat. Mé druhé jméno bylo Lauren, neutrální a nicneříkající. Říkala jsem, že studuju historii umění. Všechny dívky evidentně něco studovaly, většinou to byla obchodní administrativa. A možná
MAESTRA
| 22
některé z nich opravdu do školy chodily. Ani jedna nebyla Angličanka. Práce v baru, aby si přilepšily a popolezly po společenském žebříčku, v nich jako v každé lehké holce oslovovala cosi z Elizy Doolittlové. Leanne se přízvuku zbavit nedokázala, já ho trošku upravila. Snažila jsem se mluvit jinak i v práci, snila jsem o jiném projevu, aby nebylo hned poznat, že mluvím jako vidlák. A Olly byl zjevně spokojený. Zněla jsem mu dostatečně „na úrovni“. V denní práci, na Prince Street, se používaly miliony nenápadných kódů. Postavení každého jednotlivce na společenském žebříčku bylo určeno do sebemenšího detailu a stačil na to jediný pohled. Naučit se pravidla bylo mnohem složitější než umět identifikovat jednotlivé obrazy, protože vtip byl v tom, že pravidla vám nikdo nevysvětlí, máte je mít vrozená. Hodiny, kdy jsem se usilovně učila mluvit a chodit, přinesly u většiny lidí ovoce – kupříkladu na Leanne má snaha změnit se udělala dojem, i když se tomu posmívala –, ale mně pořád unikala ta ukrytá skříňka s klíčky Alenky v Říši divů, které mi měly odemknout dveře, jimiž jsem nemohla proniknout, protože jsem je ani neviděla. V Gstaadu mě ovšem braly za „třídu“ a tamější holky byly přesvědčené, že mezi sexuální pracovnicí a přehlídkou debutantek z příloh bulvárních časopisů není žádný rozdíl. No, svým způsobem měly vlastně pravdu. V klubu se povídalo nejčastěji o šatech, jak získat značkové boty a kabelky, a o mužích. Některá děvčata tvrdila, že mají stálého přítele, hodně z nich bylo ženatých, a tak bylo jasné, že si na ně v jednom kuse stěžovaly. Další jenom volně randily a pak si samozřejmě stěžovaly na muže, se kterými měly zrovna schůzku. Natalia, Anastasia, Martina i Karolina byly přesvědčené o své pravdě, že muži jsou nezbytné zlo a že se to s nimi musí vydržet, abyste měly hezké boty, kabelky a sobotní večeře v japonské restauraci v Knightsbridgi. Hodně se probíralo, co se napsalo do esemesky, jak často a s jakou náklonností ty projevy přicházejí, ale veškeré emocionální reakce se šetřily na chvíle, kdy se ukáže, že daný muž se vídá s jinými
L. S. H ILTONOVÁ | 23
ženami nebo nepřináší dostatečně hodnotné dárky. Kuly se pikle a zase se rozplétaly – za pomoci moderních vymožeností iPhonů –, mluvilo se o mužích vlastnících loU, dokonce i o mužích vlastnících letadlo. Jen jsem nikdy nezískala dojem, že by do tohoto světa patřilo i nějaké vlastní potěšení. O lásce se tady nehovořilo. Naší devizou byla svěží pleL a pevná stehna, což bylo to jediné, čeho si cenila druhá strana, jež už byla v takovém věku, že tyto atributy nemohla brát za samozřejmé. Starší muži, jak jsme se všechny shodovaly, byli pro práci jednodušší, i když sami dodaleka vykřikovali, co všechno jim už nefunguje. Plešatost a špatný dech a viagra byly běžnou realitou. Ale z koketních rozhovorů mezi děvčaty a těmito pány byste to ani nepoznali. Takhle to prostě chodilo, dívky s tím byly smířené a jen občas si některá z nás postěžovala. V Gstaadu jsem poprvé měla pocit, že mám něco jako kamarádky, a trochu jsem se styděla, že z toho mám radost. Ve škole jsem kamarády neměla. Odnesla jsem si pár modřin, měla pár případů záškoláctví, vypěstovala si nechutně povznesený přístup a taky zdravý vztah k sexu. Ale na kamarády čas nezbýval. S Leanne jsme měly nepsanou dohodu, že přiznáváme, že se známe ze severu a jsme kámošky (i když jsme si navzájem vlasy při zvracení na mejdanu nikdy nedržely), ale dál jsme to s nikým nerozebíraly. Kromě Frankie, což byla sekretářka oddělení v Síni, mi do života trvale patřily jen dvě ženy, korejské studentky medicíny na Imperialu, které se mnou bydlely. V koupelně jsme měly pověšený rozpis úklidu, kterého jsme se všechny zdvořile držely, ale jinak jsme spolu moc mluvit nemusely. S výjimkou žen, které jsem potkala na speciálních večírcích, kam jsem ráda chodívala, jsem od vlastního pohlaví vždycky zažívala jen pohrdání a nepřátelství. Nikdy jsem se nenaučila klevetit nebo radit nebo donekonečna naslouchat snům a touhám. Ale v Gstaadu jsem se najednou dokázala zapojit. V metru jsem místo Burlington Magazinu a The Economist začala číst bulvární Heat a Closer, abych se mohla zapojit do debaty o přiblblých
MAESTRA
| 24
seriálech, až nám dojdou řeči o chlapech. Vymyslela jsem si, že mám zlomené srdce, abych vysvětlila, proč nerandím. Nebyla jsem připravená a užívala si, jak mi radí, abych to uzavřela a šla dál. Své občasné noční výlety jsem si nechávala pro sebe. Ten zvláštní uzavřený malý svět mi vyhovoval. Svět venku se zdál tak vzdálený, jako by ani nebyl skutečný. Cítila jsem se v bezpečí. Leanne o penězích nelhala. Možná trošku přeháněla, ale pořád to byl dost výjimečný příjem. Když jsem si započítala procenta z prodaných láhví a odečetla taxík domů, vydělávala jsem každý týden čistě jen na dýšku kolem šesti set liber, v podobě zmuchlaných dvacek a padesátek. Někdy to bylo i víc. První dva týdny mi zaplatily dluh na kreditce, za pár týdnů jsem nasedla v neděli na vlak do outletového centra kousek od Oxfordu a trošku si zainvestovala. Černý kostýmek značky Moschino, který mi nahradil ten starý od Sandra, pateticky nenápadné bílé koktejlky Balenciaga, ploché střevíce od Lanvina, květované denní šaty DVF. Konečně jsem si nechala na Harley Street laserem upravit zuby, což pojišLovna nehradila, domluvila si schůzku u Richarda Warda a nechala se ostříhat tak, že účes byl sice na první pohled stejný, ale asi tak pětkrát dražší. Nic z toho jsem nedělala pro klub. Tam jsem nosila pár prostých šatů ze slušnějších obchodů a pozdvihla je lakovkami s páskem přes nárt značky Louboutin. Ve skříni jsem si vyprázdnila poličku a tam uložila své nejvzácnější úlovky zabalené do jemňoučkého papíru z čistírny. Ráda jsem se na ně dívala a přepočítávala je jako garderobiérka. Jako malá jsem hltala knížky Enid Blytonové z prostředí internátů, St Clare’s a Whyteleafe a Malory Towers. Nové šaty teU pro mě byly něco jako tenisky, lakroska a uniforma toho, kým jsem se chystala stát. Začal tam chodit, když jsem byla v klubu měsíc. Čtvrtek býval v Gstaadu nejrušnější, to se pánové na služebních cestách vždycky rozšoupli, než odjeli na víkend domů na venkov. Ale tehdy zrovna
L. S. H ILTONOVÁ | 25
lilo jako z konve, a tak byli v baru jenom dva zákazníci. Časopisy a telefony jsme mít nesměly, jakmile se někdo objevil, proto byly holky neklidné a utíkaly ven na cigaretku, ale dávaly si pozor, aby nezmokly. Zazněl zvonek a objevil se Olly. „PosaUte se rovně, dámy! Je tady vaše šLastná noc!“ Za pár minut se dovnitř vevalil jeden z nejtlustších chlapů, co jsem kdy viděla. Ani se nepokoušel vylézt na stoličku u baru, žuchnul sebou rovnou do nejbližšího boxu a podrážděně odháněl Carla, než si sundal vázanku a otřel si obličej kapesníkem. Byl tak mohutný, že si s tím dokázal poradit jenom nejšikovnější krejčí, ale ten jeho to rozhodně nebyl. Pod rozepnutým sakem se odhalovala béžová košile napnutá přes břich, který mu ležel až na stehnech roztažených nohou. Přes límec se valily záhyby krku. Dokonce i nohy v botách přetékaly. Požádal o sklenici ledové vody. „TlusLouška jsem tu už chvíli neviděla,“ špitla jedna z dívek. Měly jsme doporučeno mluvit živě, hodně pohazovat vlasy a pokukovat koketně zpod sklopených řas, jako bychom se tu ocitly jen náhodou, v elegantních šatech a samy. Dokud si klient nevybral. TlusLoch si vybral rychle. Kývl na mě, až se masité líce rozklepaly, než se rozevřely v úsměvu. Přešla jsem k němu a všimla si vojenské značky na kravatě a pečetního prstenu zarytého do oteklého malíčku. Brr. „Jsem Lauren,“ vydechla jsem. „Chceš společnost?“ „James,“ představil se. Usadila jsem se jako slušňačka, nohy překřížené u kotníků, a podívala se na něj s hranou nedočkavostí. Nemluvíme, dokud neobjednají. „Asi chceš, abych ti koupil pití, že?“ zabručel, jako by sice věděl, jak to v klubu chodí, ale považoval to za nezdvořilé. „Děkuji, to by bylo milé.“ Nepodíval se na lístek. „Co je nejdražší?“ „Asi…“ zaváhala jsem.
MAESTRA
| 26
„Prostě to řekni.“ „To bude Cristal ročník 2005, Jamesi. Chtěl bys ho?“ „Sem s tím. Já nepiju.“ Kývla jsem na Carla, než si to rozmyslí. Ročník 2005 byl za nechutné tři litry. Tři stovky pro mě. Jedeme z kopce! Carlo přinesl láhev tak opatrně, jako by nesl vlastního prvorozeného syna, ale James na něj jen mávl, sám láhev otevřel a naplnil obří sklenice. „Máš ráda šampaňské, Lauren?“ zeptal se. Dovolila jsem si suchý úsměšek. „No, časem je to trochu monotónní.“ „Tak co kdybys ho nechala kamarádkám a sama si dala, co máš ráda?“ To se mi líbilo. Fyzicky byl odpudivý, to se muselo nechat, ale měl odvahu dát najevo, že ode mě žádnou přetvářku nečeká. Objednala jsem si Hennessy a pomalu ten koňak upíjela. Vyprávěl mi trochu o práci, dělal samozřejmě ve finančnictví, a pak se ztěžka zvedl a odkolébal se pryč. Na stole nechal pět stovek v nových padesátkách. Další večer se vrátil a probíhalo to úplně stejně. Leanne mi ve středu ráno poslala esemesku, aby mi řekla, že tam byl i v úterý a ptal se po Lauren. A ve čtvrtek tam byl nanovo, sotva jsme otevřeli. Pár dívek mělo „stálé zákazníky“, ale žádný nebyl tak štědrý. Získala jsem tím mezi nimi nové postavení. Kupodivu tam nevládla řevnivost. Byznys je holt byznys.