Motto … být pravnukem uhlobarona s „pověstí“ dona Juana, narozeného v Blížencích, plnit stránky hlavně bulváru, to není zrovna jednoduché žití…
DANIEL HŮLKA – Diagnóza Blíženec
Úvod
Nejsem si jistá, jestli knížka právě s Danem není riziko, protože je dopředu jasné, jaké důvody, proč píšu o něm a s ním, si bude většina recenzentů vymýšlet. Nikdo nepřipustí, že by jejich „zaručeně pravdivá“ vysvětlení mohla být blábol, když pravda je tak obyčejná a nezajímavá. Naše přátelství. Se vším, co k němu patří, v našem případě tiché, nevykřikované do světa, o to pevnější, důvěrnější, věrnější. Já zásadně totiž píšu své dlouhé rozhovory ve tvrdých deskách pouze s těmi, k nimž mám konkrétní vztah, které znám dlouho, dobře a oni znají mě. Můžeme si říci věci důvěrné i nepodstatné, protože víme, že jeden druhého nikdy nepodrazíme! Ty skvělé osobnosti nevybírám kvůli prodejnosti knih, jak mi nejednou bylo podsouváno, ale pro jejich skutečné „já“, které mi svěří, abych z nich s jejich souhlasem vytáhla pro čtenáře často i to, co se jinak neříká. Tentokrát k tomu byl důvod i maličko profesní. Ten, o kom a s kým si budu povídat je už roky obdivovaný, zatracovaný, pro mnohé nedostupný, pro jiné vstřícný, poctivý v životě i v profesi. Podařilo se mu být potřetí Draculou, pokaždé v jiné inscenaci, na jiném jevišti, naposledy navíc i s novými partnery… Je to chlap jako hora se srdíčkem na dlani, s úžasným smyslem pro humor a dnes už pomalu zapomínanou schopností dobré recese. Příjemný společník, otravný morous, malou chvíli snad i politik, dokonalá vizitka svého znamení. Proto název knížky: DANIEL HŮLKA – Diagnóza Blíženec.
7
Miroslava Besserová
Vzpomínám si, že naše „startovní“ setkání se odehrála vlastně natřikrát. První: V teplickém divadle po premiéře Polské krve, kde hrál Mirskiho. Bloudila jsem v pološeru zákulisím, hledala dámské šatny a Zuzku Mašátovou, kvůli níž jsem na představení přijela. První, na koho jsem narazila, byl Daniel Hůlka, jak se mi po pozdravu představil. Pravil, že mě bude navigovat – a šel, aniž by se přesvědčil, že ho tou tmou za jevištěm skutečně následuji. Hurá, konec chodby a světlo. Zastavil se u jedněch dveří, ale než na ně zaklepal, zeptal se, jak jsem se bavila. Ze mne vypadlo: „A víte, že jsem docela mile překvapená?“ Viditelně ho taková odpověď nenadchla, protože se zatvářil udiveně, zakroutil hlavou, pak mlčky pootevřel dveře do šatny a odešel. Připadal mi v ten moment jako nafoukaný dvoumetrový opereťák, který se neumí chovat. Navíc mě v tomto odhadu utvrdila později i recenze Polské krve od dramaturga jiného divadla. Všem v ní věnoval kus místa, i nepodstatné role velice důkladně rozebíral, a o Danovi pouze napsal, že odvedl dobrou práci, ale na Mirskiho je ještě mladý. Zřejmě si víc tenkrát nezasloužil. Druhé: Po premiéře pohádky Z pekla štěstí se nás rozhodl seznámit Zdeněk Troška, potom ještě jednou ten samý večer Zdeněk Borovec a nakonec i nic netušící Karel Svoboda. Pánové logicky předpokládali, že se neznáme, a chtěli tuto situaci napravit. Předtím, než tak učinili, mě každý po svém o fanoušky obleženém dlouhánovi poinformovali. Zdeněk Troška mu řekl, že jsem jeho kamarádka a spolužačka ze školy a bylo by fajn, kdybychom se spřátelili i my dva. Zdeněk Borovec mi vysvětlil svým kouzelně důkladným způsobem, proč Dana uznává jako interpreta. Prý je rád, že i přes své mládí se snaží všechny texty, které zpívá, pochopit, je mu každé slovo v písni rozumět, což nebývá u operáků zvykem. 8
DANIEL HŮLKA – Diagnóza Blíženec
Karel Svoboda byl lapidárnější. Tvrdil o něm, že má před sebou velkou kariéru, pokud nepodlehne oslnění slávou a bude na sobě pracovat. Moje generace je už taková. Má ráda, když ti, kteří se někde potkají a vypadá to, že by si mohli i v budoucnu rozumět, o čem povídat, se víc poznají. Budou i dál o sobě vědět. Myslíme si, že lidi třeba jen obdobné profese by se mohli, mají-li stejné názory, někdy i přátelit, být si v tom nejlepším smyslu slova užiteční. Dan se tedy třikrát ten večer zdvořile usmál, podal mi ruku a pobaveně pronesl: „Moc mě těší, Hůlka.“ Mně se nechtělo po zkušenosti z Teplic nikomu nic vyprávět. Třetí: To už jsme se sešli po vzájemné domluvě, když jsem připravovala knížku Herci v horoskopech. Příběhy přátel, jejich vztah a vzájemné propojení s faktory znamení, ve kterém se narodili. Přišlo mi logické, že by tam Dan také patřil. Při tomto setkání jsem dostala kytku v krabici – přijel totiž na motorce a vezl ji přikurtovanou za sebou na sedačce. (Říká se tomu tak, doufám?) Tentokrát byl kupodivu už moc fajn, během chvilky opadly oboustranně ochranné mimikry, a dnes je všechno docela jinak.
Miroslava Besserová
Dane, co víš o svém znamení? Spoustu věcí, ale z principu a zásadně si pamatuju hlavně to lepší, pro mne výhodnější, příjemnější, to, co mi lichotí. Prosila bych konkrétněji. Například fakt, že jsem prý docela slušně gramotný, velice komunikativní, hodně společenský. Některé horoskopy o mně tvrdí, že jsem neúnavný pracant, výřečný, vtipný. To se mi moc líbí. Nekomentuj to, protože ostatní si dodám sám: Jen já vím, že někdy jsem bohužel lenoch, umím od všeho trochu, ale dokážu to prodat tak, abych vypadal dokonale, což je výsada pouze Blíženců. Ovšem pokud jde o domácí práce, ty zvládám suverénně, hlavně vaření není problém. Na manuální chlapskou práci si prý najímáš lidi, tak co, co? Zase chtěl někdo vypadat, že mě dokonale zná, a vyprávěl nesmysly? Na těžkou práci si každý rozumný chlap pozve na pomoc kamarády. Na specifickou, odbornou, mistry řemesla, ne? Proč bych měl třeba sám stavět plot, když bude legrace a půjde nám to líp, pokud se nás na něj vrhne víc? Ale třeba kominíkovi do toho nekecám, kácet stromy taky není moje parketa. Nech mě to dokončit! Žil jsem dlouho sám – ten stav se u mne vlastně střídá dodnes, jak se všeobecně ví, takže co si neudělám, není. Miluju pořádek, a to tak, že hodně. Za tuhle získanou vlastnost vděčím z velké části soužití v divadelní šatně při prvním Draculovi s Jirkou Kornem, který je svou pořádkumilovností vyhlášený. Jo, a taky jsem dost vynalézavý! To by ses divila, co všechno jsem schopný si z fleku vymyslet jenom proto, abych nemusel dělat to, či ono, upoutal pozornost na jiné věci než ty, co mě nebaví. Umím to i jinak než délkou vlasů nebo výškou. No jo, přiznávám, na těžkou fyzickou práci moc nejsem. Spokojená?
10
Zatím jdeš za kladného hrdinu.
DANIEL HŮLKA – Diagnóza Blíženec
Klid! Blíženec se ve mně pere přesně jak má, jenom ty rvačky nebývají vždycky ve správný okamžik, dobře načasované, tím pádem se správným výsledkem. Bohužel ne vždy mluví v můj prospěch. Ale musím se ohradit proti pomluvám v bulváru. Nejsem moc pověrčivý nebo tak velký hypochondr, jakého ze mne dělávají. Znamená to, že ani nezachováváš správné komediantské rituály? To ano, jen na rozdíl od starých hereckých bardů jsem schopný je podle okolností bez problémů měnit nebo si je přizpůsobit. Ale to není ono! Nemáš králičí pacičku pro štěstí a na premiéře si ji neschováváš v kostýmu? Co staré šminky od pamětníků? Nedáváš boty na stolek s líčidly? Ne, nic takového nedělám. Takové věci nemám rád. Nikdy jsem se třeba, jako řada mých kolegů, nenaučil číst osud z lógru. Pro mne zbytečná záležitost. Čáry na ruce taky nemám na čtení. Nechodím ke kartářce, přestože karty uznávám, anebo právě proto, že je sám hraju. Co třeba hvězdy? Hvězdy jsou krásné, když se na ně dívám na obloze, ale ještě nikdy nikdo mě nedonutil kombinovat jejich sestavy, postavení. Čučet do zázračné věštecké koule, to bych se asi hlavně hodně dobře bavil. Na seancích bych jim to kazil, protože bych se smál. Já dokonce nevěřím ani na šťastná a nešťastná čísla. Jako správný komediant v něco z nepraktických věcí věřit musíš! Věřím v jedinou věc, která zatím vydatně provází celý můj život. Na náhodu.
11
Miroslava Besserová
Nevím proč, ale stejně ti nevěřím, že tak tvrdošíjně v nic nevěříš. Věřím, ale to je jiná kategorie víry, možná se ke mně nehodí, je docela zvláštní. Věřím, že existuje něco neuchopitelného mezi nebem a zemí, co nedokážeme naštěstí nijak pojmenovat. Možná je to vyšší moc, třeba tam nahoře skutečně někdo řídí všechno naše konání, stará se nám o duši. Pomáhá nám v nesnázích, pokud to uzná za dobré, léčí naši bolavou mysl, varuje, někdy nás naopak nechá se vycachtat v nepříjemnostech, abychom si příště dali pozor. Nějaká nadpřirozená bytost? Někdo, kdo nás umí často svým neviditelným a nepopsatelným zásahem i hodně zaskočit, potrápit, překvapit, Donutí nás svou nepolapitelnou existencí mnohdy přehodnotit pro život důležitá rozhodnutí, a tím i nenápadně pomoci. Narodil jsem se 1. června, na Mezinárodní den dětí, takže jistě chápeš, co mi tak sudičky mohly dát do vínku navíc. Já jsem si z toho všeho k danostem znamení ještě přidal: Nárok na to být pořád dítětem, hravým, upřímným a zvědavým, někdy chlubivým. Dobrý, ne? Kdo byl Ludvík Aškenazy, kdo Antonín Slavíček? To vyplňujeme nějaký dotazník nebo píšeme test vzdělanosti? U zpěváků se pouštíš na tenký led, bacha! Ten první byl spisovatel, básník, jednu dobu i zakázaný, protože skvělý. Ale zřejmě chceš jmenovat i nějakou jeho knížku, takže: Dětské etudy, které jsem četl stejně rád jako malý i velký, Putování za švestkovou vůní, Černá bedýnka, to jsou zase moc hezké básničky… ten druhý byl velice známý český malíř, mistr světla a stínu, krajinář… stačí? Obstál jsem?
12
DANIEL HŮLKA – Diagnóza Blíženec
Netušila jsem, že víš, vybrala bych něco těžšího.
Tady mě moc nenachytáš. Odmalička jsem totiž strašně rád četl. Dokonce jsem měl období, kdy to šlo tak daleko, že mě naši od knížek vyháněli, ať nesedím doma a jdu s klukama ven. Dodnes si přesně uvědomuju, jak mě ze začátku bavily hlavně Májovky. Tam bylo všem všechno tak krásně samozřejmý, skvěle popsaný! Dobro bylo dobrem, zlo zlem, žádný hnusný úhybný manévry. Jasně že jsem k nim později přibral i klasiku, detektivky, cestopisy, hodnotnou literaturu… co se tváříš? Ty si myslíš, že kecám a prošel jsem se pouze městskou knihovnou, protože jsem tam měl permanentku? Doma jsme měli spoustu knížek! Je jedno, co si myslím já, důležitý je čtenář. Přestaň se ksichtit. Zřejmě ti nepřipadám věrohodný v roli sečtělého intelektuála, protože takový nejsem, ale budeš se divit, mám toho načteného víc než ti, co si na takové intoše hrají. Panejo, nezdá se ti, že tohle je věta takového sečtělého intelektuála hodna? Úžasná reakce! Něco obyčejného by nebylo? Bez problémů. Vezmi mě na kolotoče nebo do lunaparku a krásně se vyblbnu! Budu tam sice mezi ostatními dost trčet, ale nevadí. Vystřelím ti papírovou kytku, koupím cukrovou vatu nebo buřta. Chceš? I velcí mají nárok na chvilku obyčejného korunového štěstí a radosti, ne? Všechno, kam se nasoukám, do kterých atrakcí se vejdu nebo složím, vyzkouším. Ale už jsi dospělý! Chtěla jsi slyšet herny? Ty ne. Herny nemusím, nemám je rád stejně jako automaty. Nesázím, to mě nebere. Ani to prostředí se mi nelíbí.
13
Miroslava Besserová
Třeba něco sbíráš? Prstýnky, mám rád stříbro, Alfonse Muchu. No, nediv se, nespletl jsem se. Nesbírám jeho obrazy, na to nemám, ale určitě nevíš, že Mucha krom skvostných plakátů dělal i návrhy šperků… A jsem nafoukaný, že něco mám, jsem pyšný na jeden dárek, co jsem před lety dostal. Mám podle jednoho z těch jeho návrhů, dodnes opravdu pouze pro mne realizovaného, hned celou stříbrnou soupravu. Prsten a přívěsek na krk. Ukážu, bude se ti líbit… Nad čím teď přemýšlíš? Jestli se ke mně hodí? Nebo už uvažuješ o něčem jiném? Jak tě znám a odhaduju pochod tvých myšlenek, jsi schopná klidně ulítnout jinam a zeptat se na cokoli jiného. Tak do toho, a ne abys zklamala! Rozpětí paží? To je stejné jako výška, 198 centimetrů. Rozsah? Ten je tři oktávy plus mínus… Co jsem říkal, bude to skutečně o všem. Jasně, zapomněl jsi na vlasy. Co je s nimi? Dnes ráno jsou umytý! Nechceš mi tvrdit, že narážíš na délku? Vlastně, ty asi ano, takže: Poprvé jsem je měl tak dlouhé v osmnácti, ale protože vadily při volejbalu, šly dolů. Když jsem přišel na konzervatoř, tak to jsem byl pro změnu skoro dohola, na ježka, ale nevypadalo to moc dobře. Mám hlavu plnou jizev a byly vidět. Připadal jsem si jak kriminálník. Něco normálního by nebylo? Hned potom přišly na řadu radši normálně dlouhý. Ale když začala stávka v osmdesátým devátým, nechal jsem je růst s tím, že až skončí, ostříhám se a oholím. Jak vidíš, všechno je jinak.
14
Miroslava Besserová
Dodržet slovo, které jsem dal naštěstí jen sám sobě, vypadám hrozně. To si hlavu raděj obden myju. Nesměj se, ano, v tomhle jsem subreta. Dnes bych se ostříhal jedině kvůli krásné roli, pokud by to vyžadovala… vlasy narostou znovu, ale hezká práce se nenabízí dvakrát. Dane, kamarádi tvrdí, že máš hodně velký smysl pro humor a nevadí ti udělat si ze sebe legraci. Jak jsi na tom se sebevědomím? První tvrzení je pravda pravdoucí, dokonce až tak, že jsem schopný lavírovat na hraně mezi humorem a malérem. Ne vždycky totiž každý pochopí, co jsem svou nadsázkou nebo ironií chtěl říct. A moje sebevědomí? Byly doby, kdy jsem se strašně styděl… to, co je vidět, je spíš obrana než póza, ale stejně tomuhle tvrzení nikdo nevěří. Image se tomu taky někdy říká, ne? Takový obraz člověka, jak ho vidí jiní, anebo spíš jak by ho chtěli vidět, jak by měl podle nich vypadat. To bude ono. Jenže já tyhle kamufláže ani žádné podobné lsti na lidi nepoužívám. Opravdu? Zjistil jsem, že lepší, po pravdě i pohodlnější, je být přímočarý. Věci si vyříkat, netutlat je v sobě, nebýt nervózní, nedusit se tím, co mohlo být vysloveno. Nic nikomu nevnucuju, každý má právo volby i metody. Já jsem byl k takovému úhlu pohledu babičkou a tátou vychováván, odmalička veden. Období negace už dnes přenechávám mladším, plácání se ode zdi ke zdi mám za sebou. Znovu: opravdu? Opravdu. Hodně nadneseně řečeno: Jsem zpátky a rád u tátových klasických westernů – Tenkrát na Západě, V pravé poledne… tam byli skuteční chlapi rovní a mohli být proto i sebevědomí. Tím netvrdím, že by mě podobným obsahem nenadchnul i některý pozdější film, že jsem si „nevšiml“ svého času třeba skvělého příběhu 16
DANIEL HŮLKA – Diagnóza Blíženec
Pulp Fiction, Královy řeči, že se nepodívám rád i na nějakou vydařenou detektivku nebo komedii. Ty mi něco povídej o tom, jak utíkám od tématu! Sebevědomí, tréma… Jo, jo, vracím se ke své první větě, protože se musím přiznat, jak důvěrně jsem znal slovo tréma, což mi opět bude málokdo věřit, ale býval jsem skutečně neuvěřitelný trémista. Šlo to tak daleko, že jsem třeba před vystoupením na konzervatoři fakt trpěl jak zvíře, zvracel, měl průjmy. Až tak? Tahle škola tě naopak trémy měla zbavit, ne? Na hodině jsem panu profesorovi zazpíval výborně, ale v okamžiku, kdy jsem vyšel před lidi – temno, byl jsem z nich úplně hotovej. Výsledek byl dobrý jenom proto, že jsem měl velkou kliku, nějakým zázrakem se dostavilo štěstí, jako se mi to ostatně často stává i dnes. To štěstí mělo i jméno? Tenkrát neslo jméno zlatého pana profesora Zdeňka Jankovského. Ten se mě po tátově smrti ujal, na konzervatoři se tak trochu o mě i staral, radil, pomáhal. Miluju ho dodnes, nedám na něj dopustit. Vždycky bude patřit k mým nejlepším lidem, pro které i já rád udělám cokoli. To on, právě proto, že mě tak důvěrně znal, stál jsem mu za tu námahu, se mnou dokázal na první pohled pro mnohé nemožné. Říkáš to hezky, ale zkus být konkrétní. Jak? Pomůžeš tím podobně postiženým trémistům. Třeba i tím, že mě přihlašoval, i když jsem nechtěl, snad na všechny koncerty konzervatoře. Díky tomu, hlavně díky jeho důvěře ta strašná, nezvladatelná tréma pozvolna odcházela. Začal jsem si pomalu, ale jistě zvykat na lidi v sále, na profesi, kterou jsem si vybral, na její podstatnou a důležitou část, předvádění se na veřejnosti. 17
Miroslava Besserová
Předvádění se si nevykládej špatně! To totiž neznamená, že je mou prioritou a nejsem použitelný pro normální život. Ještě k té trémě. Teď ji řeším tak, že ji před představením rozcházím v zákulisí. Špatný výklad bych si nedovolila! Nech toho. Nebudeš tomu věřit, ale vedle trémy mě ty koncerty navedly na úvahy o tom, co bude, až vpluju do reálného života. Jak to tam bude ve skutečnosti vypadat. Začal jsem uvažovat na téma, jak se říká – zadní kolečka. Samotného mě čím dál častěji překvapily okamžiky přemítání, lámání si hlavy a probírání toho, co od života a práce chci. Zřejmě díky tomu jsem měl jasno, už když jsem vyšel ze školy… Prosím tě, klidně mi skákej do řeči a ptej se, ale neobracej oči v sloup! To je děsný! Viděla ses u toho? Vážně jsem snad už ve škole věděl, co chci. Byl jsem prý i jako dítě hodně často skoro dospělý! Když myslíš? Údiv na špatném místě, ale poslouchej, jak to všechno šlo za sebou, abys mi věřila, že nekecám. Jako malý jsem se po pár obdivovaných výkresech dospělými rozhodl, že budu malíř. Pak mě nadchnul sport a až jako třetí variantu jsem si vymyslel, že bych mohl být muzikant. Chybí mi tam popelář, kosmonaut, prezident. „Dobrý postřeh, jenže prvním a posledním ještě klidně můžu být. Ve skutečnosti to bylo jinak. Sport a muzika po tátovi, který byl v obou disciplínách výborný. Až do svého zranění aktivně sportoval, stejně jako se to přihodilo mně. Co si pamatuju, hrál skvěle na klavír, bezvadně zpíval, uměl vyprávět neskutečné historky. K tomu byl pro mne úžasný i tím, jak poslouchal, co mu říkám. Vždycky reagoval na to, co vypravuju, a hlavně – mně se jeho argumenty zdály logické a srozumitelné. Táta chtěl, abych dělal především to, co mě baví. 18
Tak začni tím malováním.
DANIEL HŮLKA – Diagnóza Blíženec
Se pobavíš. Když jsem v tom svém výčtu měl jako první malování, tak mě zapsal do „Lidušky“ – Lidové školy umění – nejdřív na kreslení. Snažil jsem se, ale zřejmě málo, nebo mi to možná zase až tak dobře nešlo a pro malování je samotná snaha nanic. Naštěstí jsme hodně rychle pochopili, že malířem přes veškerou oblibu a obdiv tohoto oboru zřejmě nebudu.
Odmalička měl vlastní názor…