Issuu

Prolog J

eho kůže. Mohla bych prstem sledovat stopy všeho, čím si prošla. Háčkovitá jizva na levém koleni – bouračka, motorka „Rudý démon“, 1974; stehy nad pravým obočím – sečná rána ploutví surfu, Cabarita, 1982; slabá, tmavě modrá linka, vlastnoručně vyrobené tetování na levém zápěstí – střední škola, můj monogram. Znám jeho kůži, ten dotek, vůni, znám každou píď jeho těla. Joshua Keaton. Překulí se ke mně – ležíme pod chladivou přikrývkou v oceánu postele v hotelu Du Laurent, nevyspaní a uhřátí. Můj žaludek se pohupuje na vlnkách nevolnosti a hlavu trýzní pulsující bolest ve spáncích, což je, jak už vím, předzvěstí kocoviny, která by porazila vola, jak by řekla Simone. Vyklouznu z postele a zamířím do koupelny, kde zírám do zrcadla na holku, co tohle vyvedla, pod očima kruhy jako mýval. Něco mám ve vlasech, něco růžového a kulatého. Konfetu.

Zivot na trampoline.indd 7

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

To jak jsme včera stáli na dlažbě před kostelem, obklopeni ženami v slavnostních šatech a dětmi, které se prodíraly mezi proužkovanými nohavicemi pánských obleků. Těsně předtím, než jsme šli dovnitř, mi otec položil ruku na tvář. „To bude dobré, Lulu,“ řekl – a bylo. Když jsme vstoupili do kostela, Josh se obrátil a pohlédl na mě. A v tu chvíli se všechno kolem rozplynulo – santalové svíce, kytičky růžových poupat připevněných ke kostelním lavicím – a já jsem se znova ocitla u pultu Snowova obchodu na rohu a s Joshuou jsme se na sebe dívali s ohromenými úsměvy na našich šestnáctiletých tvářích. Síla toho pohledu mě nesla uličkou a já jsem odhodlaně mířila k Joshuovi, abych ho už nikdy neopustila a snášela s ním dobré i zlé, a myslela jsem jen na to budoucí a společné, místo abych se trápila detaily přítomnosti. Vklouzla jsem zpátky do postele, Josh se přisunul ke mně a položil si hlavu na mou hruď, kde se zvedala a klesala s mým dechem, a jeho tmavé kudrliny se zachytily mezi mými prsty. V pološeru ke mně vztáhl ruce a jeho ospale pootevřené oči se vzápětí doširoka otevřely zděšením. „Lulu,“ povídá. „Co to, sakra…“ Zprudka se posadí na posteli a z jeho úst se hrne proud nadávek, které na nás prší stejně jako včera konfety. Protože ačkoliv jsem se probudila ve zválené novomanželské posteli vedle Joshuy Keatona, jehož kůži jsem tak důvěrně znala, nebyla jsem jeho nevěsta.

Zivot na trampoline.indd 8

2.3.2017 15:36:08

Část první

Zivot na trampoline.indd 9

2.3.2017 15:36:08

Kapitola jedna S

oučástí paniky je okamžik, kdy čas znehybní jako čínské lampiony zavěšené nad ulicí a vy si můžete nalhávat, že všechno bude v pořádku, jen když zachováte klid. Ozvalo se klepání na dveře, rázné a úsečné jako zakašlání, následované sérií hlasitějších úderů pěstí bušících do dřeva. Odvlekla jsem Joshe (který se potácel hotelovým pokojem a klopýtal o bílé prostěradlo, jež si tiskl k hrudi, jako by tím nějak mohl zakrýt, co udělal – co jsme společně udělali) do koupelny. „Joshi,“ řekla jsem a popadla ho přitom za ramena ve snaze udržet ho v klidu aspoň na tak dlouho, abych se mu mohla podívat do očí. „Musíme zachovat klid. Vím docela jistě, že tam za dveřmi je Annabelle – a my musíme nějak vysvětlit, proč jsi tady, než sem přijde a oběma nám utrhne hlavu.“ Joshovi se rozšířily oči, jak si uvědomil závažnost situace. „A kurva,“ hlesl výstižně. Ale už bylo pozdě – oba jsme slyšeli, jak se dveře hotelového pokoje otevřely a dovnitř vtrhl hurikán Annabelle. Vykoukla jsem, uviděla ji stát vedle vyděšeného hotelového manažera svírajícího v ruce sadu univerzálních klíčů, a zavřela jsem dveře koupelny tak tiše, jak jen to šlo.

Zivot na trampoline.indd 11

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

„Joshuo.“ Annabellin hlas, prosycený mrazivou zdvořilostí, prořízl místnost. „Hned vylez z koupelny, a Tallulah, mohla bys taky jít ven, prosím?“ Bylo to ono prosím, co rozhodlo. Annabelle Andrewsovou jsem znala od doby, kdy jsme byly holky. Viděla jsem ji naštvanou, slyšela jsem ji zuřit a soptit a ječet jako jezinka, když nebylo po jejím, viděla jsem ji plakat, srazit na zem v nočním klubu chlapa, který na ni byl sprostý, viděla jsem, jak pár dalších chlapů rozbrečela. Ale nikdy v životě jsem ji neviděla zdvořilou. Ztuhlá hrůzou jsem vystrčila Joshe ze dveří, aby se jí postavil, a sama se zamkla uvnitř. Během pár vteřin, po několika tlumených výkřicích a jedné velké ráně, kterou muselo způsobit prásknutí dveřmi, všechno ztichlo. Ležela jsem na kachličkové podlaze, nechala se obejmout její chladivostí, a za tichého předení hotelové klimatizace jsem zavřela oči a vzpomínala. Na všechno.

Bylo mi dvanáct, když Annabelle Andrewsová vplula do mého života. Prošla třídou přímo kolem sestry Scholastiky, která se nás, sedmačky, pokoušela nadchnout svým obvyklým, vzletným stylem. „Tak, dívky, seznamte se prosím s nejnovější členkou rodiny Svaté Rity, Annabelle Andrewsovou, která do naší rozkošné Jalovcové zátoky přišla ze Sydney, kde – Annabelle, ještě jsme pro tebe nevybrali místo.“ „To nevadí, sestro,“ odpověděla Annabelle. „Budu sedět tady.“

Zivot na trampoline.indd 12

2.3.2017 15:36:08

Život na trampolíně

Žádné „Můžu si sednout sem?“ nebo „Nesedí tady někdo?“ Prostě: „Budu sedět tady.“ Annabelle si s úsměvem od ucha k uchu položila učebnice na lavici vedle mě a přivlastnila si mě. „Jak se jmenuješ?“ zašeptala, zatímco sestra Scholastica prošustila kolem nás, zjevně vyvedená z míry touto odchylkou od normy. „Tallulah,“ odpověděla jsem taky šeptem. „Tallulah a dál?“ „De Longlandová,“ dodala jsem. „Ale nikdo mi neříká Tallulah – všichni mi říkají Lulu.“ Od té chvíle mi nikdy neřekla Lulu, pro ni jsem vždycky byla Tallulah. „Tallulah de Longlandová,“ pronesla zvolna, a aniž mi věnovala pozornost, nechala si všechna ta L převalovat na jazyku, než vyřkla verdikt. „To,“ prohlásila, „je vážně velkožasné jméno.“ Annabelle ráda spojovala dohromady části různých slov, a vytvářela tak vlastní jazyk. Časem mi dovolila tento jazyk sdílet, a když jsem přišla se slovem, které se jí obzvlášť líbilo, prohlásila: „Tallulah, to je genberoucí!“ Brzy jsme spolu mluvily převážně jen Annabelliným jazykem, čímž byli z hovoru vyloučeni všichni ostatní, což Annabelle jen vyhovovalo. „Ostatně,“ opakovala mi znova a znova, když mě táhla pryč od Stelly Kellyové a Simone Wilsonové, které před Annabelliným příchodem byly mými nejlepšími kamarádkami, „proč bychom měly ztrácet čas s osobami, které jsou – přiznejme si to upřímně, Tallulah – obyfádní?“ Na sklonku onoho prvního odpoledne, kdy Annabelle odmítala ustoupit – nebo spíš odsednout – a opustit tak

Zivot na trampoline.indd 13

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

místo vedle mě, byla dohoda zpečetěna a z nás se staly nejlepší kamarádky, ať už to mělo přinést cokoliv. Zbožňovala jsem ji. Byla dokoječná. Občas mě napadlo, že si mě Annabelle vybrala čistě kvůli jménu. Vedle všech těch Tracey Stewartových a Lorraine O’Neillsových bylo Tallulah de Longlandová to nejvelkožasnější, co se ve Škole svaté Rity pro mladé dámy, či jak říkávala Annabelle, Škole svaté Rity pro mladé lesbičky, dalo najít. Zkrátka si mě, z důvodů mně neznámých, vyvolila a já jsem od první chvíle, co jsem začala docházet do Annabellina domu plného velkolepého chaosu, kde její matka Annie pronášela své dramatické proklamace a její otec Frank roztržitě bloudil sem a tam, měla strach, že bych o to všechno mohla přijít. Napadalo mě, že Annabelle jednou otevře ty svoje zelené kočičí oči a uvidí, že tam nepatřím. Jednoho dne se probudí, dojde jí, že jsem vetřelec, a zavrhne mě, vrátí mě zpátky mezi Tracey a Lorrain, kde bylo mé pravé místo. Představovala jsem si, jak vykřikne: „Panebože, Tallulah, nikdy jsem si neuvědomila, jak jsi všedněvná!“ Ale neudělala to a já jsem na to nakonec během našich každodenních cest ze školy a hašteření, ke které z nás půjdeme domů, zapomněla. Annabellin dům, kterém se v Zátoce říkalo Dům u řeky, střežila dvojice mýtických okřídlených nestvůr u brány, linie střechy pomalu mizela pod baldachýnem propletených větví a zahrada v kaskádách spadala až k řece. „Bydlím v džungli!“ vzdychla Annabelle dramaticky pokaždé, když jsme došly k bráně. Byla to pravda, ale ne celá.

Zivot na trampoline.indd 14

2.3.2017 15:36:08

Život na trampolíně

Bujná zeleň skrývala výstavný, byť rozpadající se dům, v jehož prolamovaných zdech žili Annabellini rodiče Frank a Annie. Samozřejmě všichni věděli, o koho jde. Příjezd Andrewsových do našeho malého pobřežního městečka vzbudil asi takový rozruch, jako kdyby někdo vypustil do předzahrádek hejno pávů. Známí umělci „až ze Sydney“ opakovali všichni, jako by šlo o nějakou cizí zem, což byla nejspíš svým způsobem i pravda. Má první návštěva v Domě u řeky se odehrála v pátek odpoledne po škole. První, na koho jsem narazila, byl Frank, který s rozmáchlým gestem otevřel dveře, v ruce podnos s koláčky. „Ty musíš být Tallulah,“ prohlásil. „Pojď dál, jen pojď. Upekl jsem pro tebe kulaté lemmingtony. Co tomu říkáš?“ Lemmingtony jsem měla vždycky ráda, ale všichni věděli, že jsou hranaté, ne kulaté. Ty Frankovy, polité čokoládou a posypané kokosem, připomínaly spíš jakési hrbolaté koule. Napadlo mě, že moje máma Rose by dostala záchvat, kdyby je viděla. A taky mě napadlo, že Frank Andrews je ten nejúžasnější muž, jakého jsem kdy potkala. Byl pohledný – v tom klasickém hollywoodském stylu, jako všichni muži z Andrewsovy rodiny – jeho tvář připomínala mapu tvořenou hlubokými rýhami a rozeklanými brázdami, křížícími se pěšinami a stezkami na srázech lícních kostí. Byl opálený do ořechova, vysoký a štíhlý, šlachovité ruce a nohy mu zásadně čouhaly z bílého tílka a olivově zelených kraťasů značky Bonds umatlaných od barvy. „Pokud bych zemřel a ty jsi zůstala bez prostředků, Annie,“ prohlásil jednoho dne, když jsme všichni leželi na trávníku svažujícímu

Zivot na trampoline.indd 15

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

se k řece, „máš mé svolení uříznout mi jeden z údů a prodat ho jako originál od Franka Andrewse.“ „Jen jeden, Franku?“ odpověděla Annie. Frank se zasmál a stáhl si svou řeckou rybářskou čapku, o které Annie říkala, že ji má přirostlou k hlavě, přes oči. Byl krásný, tenhle Frank Andrews, a já myslím, že jsem do něj byla tak trochu zamilovaná od první chvíle, kdy otevřel dveře a nesmělé dvanáctileté holce nabídl ty nejhorší lemmingtony, jaké za svůj krátký život jedla. To první odpoledne jsme seděli u stolu – Frank, Annabelle a já – a jedli jsme je, a zatímco Annabelle s každým soustem obracela oči v sloup, on ty své rošťácky mhouřil, až se mu u očí tvořily vějířky. „Copak? Nechutnají ti, Belle? A co říkáš ty, Tallulah de Korativní?“ „Myslím, že jsou moc dobré, pane Andrewsi,“ odpověděla jsem a Annabelle se sarkasticky ušklíbla. Na to mě Frank obdařil tím svým úchvatným úsměvem a prohlásil: „Až budeš chtít, můžeš mi říkat Franku.“ Kdykoliv jsem ho v tom domě potkala – u Franka jsem vždycky měla pocit, že jsem na něj spíš nečekaně natreﬁla, než že jsem ho přišla navštívit – řekl mi něco, po čem jsem se cítila báječně. Třeba Tallulah de Likatesní, nebo Tallulah de Chberoucí, a Annabelle pak poznamenala: „To spíš Tallulah de Mentní,“ a všichni tři jsme se rozchechtali jako hyeny. S Annie jsem se při té první návštěvě nejspíš nesetkala, protože první setkání s Annie Andrewsovou nikdo jen tak nezapomněl. Annie… s rusou kšticí protknutou vlásenkami a propletenou šátky. S brožemi ve tvaru skarabeů a náramky vinoucími

Zivot na trampoline.indd 16

2.3.2017 15:36:08

Život na trampolíně

se jí vzhůru po pažích. Annabelle říkávala, že Annie slyšíte ještě dřív, než vstoupí na scénu – a Annin příchod byl vždy vstupem na scénu, i když se jen vracela z toalety. Jedinou nenápadnou věcí byl na ní hlas, tichý a chraplavý. Abyste ho slyšeli, museli jste se kolikrát naklonit až k ní a nechat se obklopit tím, co z ní vyzařovalo. „Mužům se to líbí, Lulu,“ řekla mi jednoho dne v Domě u řeky, a já jsem neměla důvod pochybovat. I kdyby Annie nežila s Frankem, i kdyby se neprovdala za příslušníka australské umělecké smetánky, i kdyby se jejich svatba nedostala v roce 1964 na obálku Women’s Weekly s nadpisem „Ztělesněná dokonalost“, i kdyby ona sama onu obálku necitovala v jednom ze svých obrazů, kde Frankovu hlavu nahradila hlavou páva a svoji rybářským háčkem, Annie by si našla způsob jak získat pozornost. Rozhodně si jí všimli v Jalovcové zátoce, kde Annie místnímu novináři z Pobřežního hlasatele krátce po svém příjezdu sdělila, že její rodina hledá trochu klidu. „Frank a já musíme malovat,“ řekla. „Nedokážete si představit, jaké požadavky na náš čas klade život ve městě, všechny ty nesmyslné věci, které se od nás žádají. Jsme umělci, ne úředníci, ale zřejmě to ne všichni dokážou pochopit.“ Četla jsem rozhovor s Annie stejně dychtivě jako každý v zátoce, včetně členů různých uměnímilovných spolků a galerií, kteří tiše vyškrtli Andrewsovy ze seznamu případných mecenášů.

„Tak ty jsi byla u Andrewsů?“ prohodil Harry, můj otec, toho dne u večeře, obvyklé hostiny přichystané mou matkou Rose:

Zivot na trampoline.indd 17

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

jehněčí pečeně, brambory s bylinkami, kaše z máslové dýně, zapečené batáty, hrášek s mátou, mrkvičky na medu, housky, máslo a výpek z masa, po kterých následoval rebarborový crumble se smetanou. (Upřímně, je zázrak, že nejsi OLBRÉZNÍ,“ říkávala Annabelle.) Přikývla jsem s pusou plnou hrášku a polkla jsem. „A…“ „A co?“ opáčila jsem a obrátila přitom oči v sloup stejně, jako to o něco dříve toho dne udělala Annabelle. „Pomazali tě medem a nutili tě výt na měsíc? Odvlekli tě do opiového doupěte? Nebo…“ zalapal Harry po dechu, „… ti propíchli uši?“ U Svaté Rity jsem byla jediná dívka bez náušnic – Rose mi nedovolila si propíchnout uši. „Moc legrační, Harry,“ prohlásila, když se objevila s další mísou brambor. Harryho škádlení bylo ozvěnou klepů, které se Jalovcovou zátokou šířily od chvíle, kdy se v ní Andrewsovi, podobni exotickým kočkám na lovu, objevili. Byla to ta nejdráždivější událost, která se v Zátoce přihodila od padesátých let, kdy moře vyplavilo na Wattle Beach kufřík plný amerických dolarů. „Peníze z organizovaného zločinu,“ říkali tehdy všichni, vzrušeni samotným zvukem těch slov. Andrewsovi byli obvykle označováni jako „přední umělecká rodina Austrálie“. Mohli se pyšnit malíři, sochaři, architekty, dramatiky a básníky. Proslavili se chvalně i nechvalně, tudíž Annabellinu rodinu znali i ti, kdo se v životě nepodívali na obraz. Frankovu otci, „Vrásčitému Jackovi“ Andrewsovi, jenž byl jedním z nejuznávanějších krajinářů na světě, složila australská pošta hold umístěním jeho podobizny na známku,

Zivot na trampoline.indd 18

2.3.2017 15:36:08

Život na trampolíně

což Annie po jeho smrti komentovala slavným výrokem: „No, aspoň že mu pořád můžeme lízat hlavu.“ Frankova matka, Christa, která stále žila a stále ve svém bílém ateliéru lila z vratkých žebříků barvu na rozměrná plátna, se proslavila jak svou prací, tak i tím, že Vrásčitého Jacka vždycky znova vzala zpátky poté, co zmizel, aby se, zahanbený a celý nesvůj, opět objevil u jejích dveří. Fergus, Frankův starší bratr, byl dokumentarista, který cestoval po světě a hledal vzácná či ohrožená zvířata, ztracené domorodé kmeny a – jak prohlásila Annie – lehké ženy. Vypadalo to, že se Annie a její švagr nemají zrovna v lásce, Annabelle se dokonce jednou zmínila o smršti dopisů mezi jejich právníky – prý málem došlo k soudu, když Annie v rozhovoru s nějakým novinářem o Frankově starším bratrovi řekla: „Ó ano, Fergus je úžasný, jak cestuje na ta vzdálená, neobjevená místa a oplodňuje všechny tamní ženy.“ Frank Annie přiměl k omluvě a celá věc splaskla, ale Annabelle tvrdila, že k Vánocům pak Fergus poslal skleněné korálky všem kromě Annie. Annabelle uměla Ferguse dokonale imitovat. Pořád ji vidím, jak dřepí za domem, zírá do neexistující kamery a říká: „Tolik tedy lidé kmene Wahi-wahi – kam půjdou, zatímco písečné duny postupují jejich územím bičovaném větry?“ a já zatím ležím v trávě a řvu smíchy. V Andrewsovic domě vládl zcela jiný rytmus. Místo abych s křikem prchala před nekonečnými neplechami svých dvou bratrů – ať už to byli umělí pavouci v botách nebo svědící prášek ve spacácích – seděla jsem s Annabelle bosa v obývacím pokoji a poslouchala nějakou desku z Frankovy sbírky:

Zivot na trampoline.indd 19

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

„V téhle pasáži to zazní, holky, Coltraneho tři akordy na jeden – slyšíte to? Teď!“ řekl a pokyvoval přitom hlavou. Annie přišla se sklenkou vína v ruce a začala tančit, Annabelle, pokud měla náladu, se k ní přidala, a já jsem seděla na koberci, kochala se pohledem na Franka, Annie a Annabelle, a divila se, jak jsem se tam ocitla. Má vlastní rodina mi naopak připadala neskutečně nudná, čehož jsem si nevšimla, dokud se neobjevila Annabelle. Dokonce i Simone a Stella, které jsem znala od školky, ustupovaly v její přítomnosti do pozadí – vedle její barevnosti a živosti vypadaly mé staré kamarádky jako výstřižky ze sépiové fotograﬁe. Do příjezdu Andrewsovic rodiny mi můj svět stačil, ale v tom jejich jsem zahlédla záblesk čehosi naprosto neodolatelného – a také příslib, že to není vše. Harry a Rose to podle všeho cítili také, a tak Rose po mé první návštěvě u Annabelle trvala na tom, aby má nová kamarádka přišla na oplátku k nám. Ta vyhlídka mě děsila celý týden. Nemusela jsem se však bát. Annabelle byla z mého domu nadšená od chvíle, kdy do něj vkročila. Milovala mé rodiče a Rosinu kuchyni. Měla dokonce ráda i Mattieho a Sama, mé šestileté bratry, dvojčata, kteří neplechou žili. „Chci jít k vám domů, Tallulah, no tak, chci vidět Harryho a Rose,“ říkávala. „Ne, byli jsme tam včera, proč bychom nemohli jít k vám?“ „Protože bychom to, jak sama dobře víš, Tallulah, vůbec nemusely najít.“ Nikdy jsem nechápala, proč Annabelle tak toužila chodit k nám – můj domov mi připadal tak všedněvný. Po letech jsem však na dům svého dětství vzpomínala

Zivot na trampoline.indd 20

2.3.2017 15:36:08

Život na trampolíně

s bolestným steskem. Zavřela jsem oči a přenesla se zpátky na ulici s rozpálenými chodníky a zavlažovači, které kroužily piruety na trávnících před domy. Cítila jsem čerstvě posečenou trávu a slyšela hlásky svých bratrů, jak na mě a Annabelle křičí, abychom si s nimi šly hrát „Hej, Lulu, hej, Starábelo, nechcete si kopat s balónem?“ Nesnášela jsem, když říkali Annabelle „Starábelo“, ale ona se jen zasmála a křikla: „Ne, díky, s prťaslíky si nehrajeme.“ Ze školy jsme kráčely Plantážní ulicí, minuly jsme dům Deanů, Hunterů a Delaneyů, dokud jsme nedošly až k nám – k domu, na němž k mé nekonečné hanbě visela velká cedule, na které stálo: De Longlandovo instalatérství – dokonale vyladěné trubky. Když Annabelle tu ceduli poprvé uviděla, myslela jsem, že dostane infarktvici. „Panebože!“ zaječela. „Dokonale vyladěné trubky, to si děláte srandu, dokonale vyladěné… Ježíši, já se počůrám.“ Když si konečně všimla, že já se zas tak moc nesměju, přestala se držet za břicho, sedla si a prohodila: „Vlastně je to fakt dobré.“ Sedla jsem si do strouhy vedle ní a ona mě vzala kolem ramen. „Tallulah,“ pronesla. „Nesměju se tobě. Říkám si, že kdybych potřebovala instalatéra, chápeš, vzala bych si někoho, kdo mi dokáže dokonale vyladit trubky.“ Obě jsme vybuchly smíchy a mé ponížení se rozpustilo ve dvou dolíčcích ve tvářích. Pak jsme vešly dovnitř, kde na nás s odpoledním čajem čekala Rose, která se usmívala a prozpěvovala si, takže všechno bylo v pořádku.

Zivot na trampoline.indd 21

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

Náš dům možná vypadal jako kterýkoliv jiný v Plantážní ulici – tedy kromě toho, že ten náš se pyšnil onou obří cedulí s reklamou na Harryho podnikání – ale za plotem byly věci trochu komplikovanější. Rose trpěla úzkostmi a depresí, úzkost přicházela v panických záchvatech, kdy s vyděšenýma očima seděla v koutě, a když jí černý pes deprese vrčel do ucha, plakávala za kuchyňským stolem a zamoučenýma rukama si neklidně prohrabávala vlasy, zatímco Harry bezmocně postával opodál. „No tak, Rosey,“ říkával. „Hlavu vzhůru – Lulu ti udělá šálek dobrého čaje, co ty na to, lásko?“ Občas to zabralo a ona vzhlédla, otřela si tváře a řekla: „Nechápu, jak to se mnou vydržíš, Harry,“ jindy tam ale dál seděla, celá ztracená, až k ní můj otec, který měl červené ruce instalatéra, přistoupil a řekl: „Já vím, lásko, já vím,“ políbil ji do vlasů a pokusil se ji najít ve své mohutné, rozložité náruči. „Nemůže za to, Lulu,“ řekl mi Harry, když jsem, osmiletá a nechápající, stála před dveřmi její ložnice. „Vyjde ven, až se na to bude cítit. Poslyš, co kdybychom si zatím zahráli Monopoly, jen ty a já?“ Rose pochází z rozvrácené rodiny, prozradil mi Harry. Nebylo to jako u nás, žádná stálost a pevnost, řekl, u nich protékaly trubky a vrzala podlaha, studeně tam táhlo, dveře byly vytržené z pantů, ale nikomu to nevadilo natolik, aby je opravil. Špína, pokračoval Harry, prostě nepořádek a špína, a když odtamtud Rose ve třinácti utekla, nikdo ji ani nehledal. „A bylo to nakonec jen dobře,“ uzavřel Harry. Neměla jsem ráda, když mluvil o domě, kde Rose vyrůstala, nenáviděla jsem ty lidi, kteří se o ni neměli zájem starat,

Zivot na trampoline.indd 22

2.3.2017 15:36:08

Život na trampolíně

a nesnášela jsem, že to, co provedli jí, nějakým způsobem ubližovalo nám. Rose nakonec umístili do pěstounské rodiny, kde jí dvě sestry středních let stávaly po boku u velkých kamen na dřevo a zasvěcovaly ji do tajemství správného odměření surovin, učily ji, jak poznat ten správný okamžik a jak přidat to správné množství másla. Braly její ruce do svých a míchaly dřevěnou vidličkou, nabíraly, šlehaly, tvořily kopečky a zdobily polevou. Říkala, že ji zachránily. Večer pak všechny tři stály u dlouhého dubového stolu v obývacím pokoji, na kterém byly rozloženy díly papírového střihu, aby je Rose mohla nastříhat, špendlíky, které zapíchala do látky, i stuhy a knoﬂíky, jež bylo třeba vyjmout z nádob a přišít. Poskytly jejím nepokojným rukám nějakou zábavu a právě tam začala Rose svým oblíbeným šatům dávat jména. „Shirley,“ řekla, když si na první tancovačku vzala puntíkované šaty se zavazovačkou za krkem; „Maria,“ oznámila a vytáhla praktickou černou blůzu, kterou nosila v sobotu dopoledne, když chodila pracovat do galanterie pana Davida Jonese; „Myrtle,“ zasténala při pohledu na bílé, nabírané tunikové šaty, které ji sestry nutily nosit na hodiny tenisu týden co týden. Když jsem byla malá, tu a tam jsem se vkradla do jejího pokoje, abych nakoukla do krabice na dně její skříně, kde schovávala troje nejoblíbenější šaty. Zmáčknuté mezi archy bílého hedvábného papíru tam ležely Audrey a Constance pojmenované po dvou sestrách, které jí poprvé vložily nůžky do ruky, a Grace, kterou měla na sobě, když potkala Harryho.

Zivot na trampoline.indd 23

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

Grace jsem milovala – byla pryskyřičníkově žlutá, s kulatým límečkem a řadou perleťových knoﬂíků po celé délce předního dílu až k pasu, kde byla vsazena skládaná sukně. Grace měla dvě hluboké kapsy a v jedné z nich stále byl růžový kapesníček s písmenem R v rohu, vyšitým jednou ze sester. Vytáhla jsem ho a přitiskla k nosu, abych ho vzápětí pečlivě složila a vrátila zpátky do kapsy. Voněl jako moje máma, když byla šťastná. Ten rok, co jsem potkala Annabelle, v matčině garderobě šelestily Phoebe, Greta, Betty, Alexis, Madelaine, Lauren a Kitty, jež hřadovaly na svých polstrovaných ramínkách jako krásné sboristky. Variace těchto šatů nosila celé roky, měnila jejich styl, aby odpovídal době, ale ne jejich jména, a každé z nich jsem znala tak důvěrně, jako by to byly mé sestry. Jen Grace a Audrey a Constance zůstávaly nedotčené a nenahraditelné, složené mezi vrstvami hedvábného papíru, aby se jich malé ručky mohly dotýkat a laskat je. Rosinu náladu jsem mohla vyčíst ze šatů, které měla na sobě. Phoebe a ostatní děvčata pro dobré dny a řada pytlovitých tunikových šatů pro ty zlé. Těm beztvarým šatům jsem říkala Doris. Nevzpomínám si, kdy jsem je tak pokřtila, jen vím, že občas, když Rose seděla za tím kuchyňským stolem až moc dlouho, bylo pro mě jistou útěchou, když jsem si mohla říct: „To nic, prostě jen má svůj den s Doris.“

Jednoho večera, když už měla za sebou celé pololetí u Svaté Rity, mě Annabelle pozvala, abych přespala v Domě u řeky,

Zivot na trampoline.indd 24

2.3.2017 15:36:08

Život na trampolíně

a když jsem tam přišla, uviděla jsem, že Frank rozložil spacáky na trávníku za domem a vedle nich postavil plynovou lampu. „Bude to kouzelné, holky, jen počkejte,“ prohlásil a štrádoval sem a tam, aby z domu nanosil polštáře, knihy a pytlíky chipsů. Vzpomínám si, že jsme remcaly a stěžovaly si na komáry a větvičky tlačící do zadku, ale Frank měl pravdu. Ležely jsme pod ubrusem hvězd přehozeným přes nebe a později, když nad námi vyšel měsíc a podél plotu začaly běhat vačice, jsme si začaly šeptem sdělovat tajemství. „Táta pije,“ řekla Annabelle, hlavu položenou na mém rameni. „Vím, viděla jsem ho.“ „Ne, Tallulah, viděla jsi ho vypít sklenku vína, ale občas pije daleko víc.“ „To jsem nevěděla.“ „Jo. Nesnáším to a máma taky.“ „A co pak dělá?“ zašeptala jsem a bála se odpovědi. „Zpívá.“ „To není tak zlé.“ „Ale ano, je, zpívá a tančí a vykřikuje svoje pitomé básně a bere do ruky všechny věci v domě a pořád mele: ,Jen se podívej na tuhle sochu, Belle, podívej se na tuhle kytku…‘“ „Ach.“ „Je to trapné, Tallulah, je tak… moc.“ „A co dělá tvoje máma?“ „Řekne: ,Jsi pitomec, Franku,‘ a jde spát.“ „A co děláš ty?“ „Prostě čekám, než odpadne, a pak jdu spát taky.“

Zivot na trampoline.indd 25

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

Annabelle se zavrtala vedle mě a slova jí v chladném vzduchu vycházela z úst v podobě malých obláčků páry. „Tallulah,“ řekla Annabelle. „Proč svým rodičům říkáš Harry a Rose? Víš, já těm svým říkám Frank a Annie, protože – no, oni nejsou běžní rodiče, ne? Ale u tebe mi to připadá trochu divné.“ Otočila jsem se k ní, takže jsme ležely tváří v tvář s hlavami u sebe, a já jsem jí vysvětlila, že ani já nemám běžné rodiče. Řekla jsem jí o Rosině depresi a o tom, že nikdy doopravdy nebyla – tedy s výjimkou pečení – „mateřský“ typ matky, zvlášť poté, co se narodila dvojčata a ona na dlouhou dobu přestala být matkou úplně. Řekla jsem jí, jak jsem se starala o dvojčata – já a Harry – a jak jsem mámě někdy v té době začala říkat Rose, a jak se s tím můj táta svezl a stal se z něj Harry. Pak jsem se zhluboka nadechla a řekla jí o matčině skříni. „Rose dává svým šatům jména.“ „Co?“ „Dává jim všem jména.“ Řekla jsem jí o děvčatech – Phoebe a Kitty a Gretě – a o tom, jak Rose každé z nich vdechla osobnost v podobě příběhů, odkud pocházejí a co všechno viděly. Řekla jsem jí to a čekala, oči zavřené, na její soud. „Páni,“ vydechla. „To je vážně neuhromující.“ Náš dech tančil v nočním vzduchu. „Takže,“ řekla a přivinula se ke mně, „koho máš nejradši?“

Škola svaté Rity měla uprostřed dvůr, uprostřed dvora rostla velká makadámie a pod ní byly v různých úhlech roze-

Zivot na trampoline.indd 26

2.3.2017 15:36:08

Život na trampolíně

stavěny lavičky, jejichž barva už začala blednout, určené k posezení žákyň. „Uvidíme se ve tři,“ říkávaly si dívky, a cokoliv se u Svaté Rity chystalo, odehrávalo se pod oněmi větvemi. Jednou jsem takhle o přestávce seděla na lavičce a čekala na Annabelle, když se přede mnou zastavily dva páry nohou navlečených do punčoch. Stacey Ryanová a Jacki Goldsmithová. Piraní dvojka. „Čau Lulu,“ řekla Stacey. „Čau Lulu,“ opakovala Jacki. Dívala jsem se jim na chodidla. „Napadlo mě,“ začala Stacey, „že bys mi mohla pomoct s jedním malým problémem, co teď mám.“ „Jde o to,“ pokračovala, „že o víkendu jdu na oslavu a ráda bych si vzala Lucy, ale pak mě napadne, že by byla lepší Amanda, chápeš, protože je s ní daleko víc legrace, ale Jacki si myslí, že bych si měla vzít Ashley, protože vždycky žárlí, když ji nechám doma…“ Trvalo mi minutu, než jsem si přebrala, co říká, minutu, než jsem pochopila, že si utahuje z mojí mámy, a další minutu jsem přemýšlela, kdo jí to prozradil. Stacey pořád mluvila a právě říkala: „Co myslíš, Tallulah, koho si mám vybrat?“ Hleděla jsem na ni a věděla, že na konci obědové pauzy bude o mé rodině vědět celá škola. Všichni se dozvědí o mé bláznivé matce, o jejím sboru šatů a jejích plačtivých, zamoučených rukách. „Stacey,“ řekla jsem. „Moje máma je většinou vážně moc skvělá, ale…“

Zivot na trampoline.indd 27

2.3.2017 15:36:08

Frances Whitingová

Smršť čokoládově hnědého plisé a olivových paží přimáčkla Stacey ke stromu; Annabelle Andrewsová, jejíž zelené oči metaly blesky. „Abys věděla, Stacey,“ prohlásila. „Tallulažina matka pojmenovala i tebe.“ „Fakt?“ nedala se Stacey. „Jo,“ odpověděla Annabelle. „Zasraná blbá mrcha.“ Stacey se zmítala v Annabellině sevření, zatímco Jacki vedle mě jen šoupala nohama a otevírala a zavírala pusu jako ryba na suchu. „A pokud by tě někdy napadlo,“ zasyčela Annabelle Stacey do ucha, „o tomhle někomu říct, udělám ti z prdele trhací kalendář, rozumělas?“ Stacey se kousla do rtu a přikývla. „Fajn,“ přikývla Annabelle a pustila ji. „Jsem ráda, že jsme si to vysvětlily.“ Pak mě vzala za ruku a odvedla mě pryč.

„Udělám ti z prdele trhací kalendář?“ hlesla jsem. „Udělám ti z prdele trhací kalendář?“ Sakra, Annabelle, co jsi zač? Nějaký maﬁán? To bylo o něco později u nás doma, když jsme si přehrávaly, co se stalo. Já jsem imitovala rybu na suchu v Jackině podání a Annabelle se smíchy válela na mé posteli. Přemýšlely jsme asi dvě minuty, než jsme pojaly podezření, že to byli Mattie a Sam, kdo o Rose řekl Jackinu mladšímu bratru Marcusovi. Jejich přiznání nás pak stálo deset centů pro každého. Později toho večera jsem přemýšlela o Annabelle, o tom,

Zivot na trampoline.indd 28

2.3.2017 15:36:08

Život na trampolíně

jak se ve své plisované tunice zjevila jako anděl pomsty, a jak jsem ani na vteřinu nezapochybovala, že by to mohla být ona, kdo prozradil, jak se v naší rodině věci mají. „Přísahej,“ vyzvala mě tehdy té noci pod hvězdami. „Přísahám, že nikdy nikomu neřeknu o Frankovi,“ prohlásila jsem. „A teď ty.“ „Přísahám, že nikdy nikomu neřeknu o Rose,“ opakovala jako ozvěna. „A teď si vyber.“ Annabelle řekla, že si každá musíme vybrat nějakou hvězdu na nebi a na tu přísahat. „Tak jo,“ ukázala na nebe. „Vidíš tamtu malou vpravo, tu vedle Velkého vozu, co vypadá jakoby rozmazaně? Ta je moje.“ Ukázala jsem na jinou. „A ta je moje.“ „Fajn,“ řekla Annabelle. „A teď mě chytni za ruce.“ Klečely jsme té noci na vlhké trávě naproti sobě, dívaly se navzájem do očí a přísahaly, že jedna druhou nikdy nezradíme. Cítila jsem stisk jejích dlaní, zavřela jsem oči a věděla, že je to míněno naprosto vážně. Nikdy jsem si doopravdy nemyslela, že se to všechno jednoho dne změní. Že se to ve skutečnosti měnilo už během společných cest od jednoho z našich domů k druhému. Pod pevným povrchem už probíhaly záchvěvy, které nás nakonec měly roztrhnout a rozdělit stejně jako tektonické desky, o kterých jsme se učily v zeměpisu. O existenci oněch praskajících, pohybujících se desek pod námi jsem neměla nejmenší tušení, dokonce jsem ani necítila, že se posunují.

Zivot na trampoline.indd 29

2.3.2017 15:36:08