Agatha Christie
OPONA POSLEDNÍ PØÍPAD HERCULA POIROTA
K N I Ž N Í K LU B
Přeložila Veronika Volhejnová
Curtain: Poirot’s Last Case Copyright © 1975 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, POIROT and the Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and/or elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2015. Translation entitled OPONA: POSLEDNÍ PŘÍPAD HERCULA POIROTA Copyright © 2015 Agatha Christie Limited. All rights reserved.
ISBN 978-80-242-5078-6
PRVNÍ KAPITOLA
I Kdo z nás sebou nikdy poplašeně netrhl poté, co si uvědomil, že nějakou zkušenost, nějaký pocit už někdy zažil? „Tohle jsem už jednou dělal…“ Proč ta slova pokaždé vyvolají v člověku tak hluboké pohnutí? Takovou otázku jsem si kladl, když jsem seděl ve vlaku a sledoval plochou essexskou krajinu za oknem. Jak je to dávno, co jsem podnikl přesně tutéž cestu? Tehdy se mi zdálo (jak směšné!), že to nejlepší v životě mám už za sebou. Byl jsem zraněn ve válce, která pro mě vždycky zůstane tou válkou – ačkoli dnes už ji vymazala druhá, ještě zoufalejší. Mladému Arthuru Hastingsovi se v roce 1916 zdálo, že je už starý a zralý. Jak málo jsem tehdy tušil, že můj život teprve začíná. Nevěděl jsem také, že na konci té cesty se setkám s mužem, který určí směr celému mému životu. Jel jsem na návštěvu (5)
AGATHA C H R I S TI E
ke starému příteli Johnu Cavendishovi, jehož nedávno znovu provdaná matka vlastnila venkovské sídlo jménem Styles. Nečekal jsem víc než příjemné obnovení dávných známostí a rozhodně jsem netušil, že budu brzo vržen do všech těch temných zmatků, které provázejí záhadnou vraždu. Tehdy ve Styles jsem se znovu setkal s oním zvláštním malým mužíkem, Herculem Poirotem, kterého jsem poprvé viděl v Belgii. Jak dobře si vzpomínám na úžas, jaký se mě zmocnil, když jsem tu pokulhávající postavu s velikým knírem uviděl přicházet vesnickou uličkou. Hercule Poirot! Od těch dob mi byl nejdražším přítelem a jeho vliv formoval můj život. V jeho společnosti, během pronásledování dalšího vraha, jsem poznal svou manželku, nejupřímnější a nejlaskavější společnici, jakou kdy muž měl. Dnes spočívá v argentinské půdě; zemřela tak, jak by si byla přála, nikoli po dlouhém trápení ani ochablostí stáří. Zanechala tu však jednoho velice nešťastného muže. Ach, kdybych se tak mohl vrátit a prožít život ještě jednou! Kdyby tak dnes mohl být onen den roku 1916, kdy jsem poprvé cestoval do Styles… Kolik změn se od té doby událo! Jak prořídly řady známých tváří! Samotné Styles Cavendishovi prodali. John Cavendish byl mrtvý, i když jeho žena Mary (to fascinující, záhadné stvoření) dosud žila v Devonshiru. Lawrence se se ženou a dětmi přestěhoval do Jižní Afriky. Změny – všude samé změny. Ale kupodivu, jedna věc zůstala stejná. Mířil jsem na Styles za Herculem Poirotem. Jak mě ohromilo, když jsem od něj dostal dopis s hlavičkou Styles Court, Styles, Essex! Svého starého přítele jsem neviděl skoro rok. Když jsem se s ním setkal naposledy, šokovalo mě to a rozesmutnilo. Byl (6)
O P O NA
to teď už velmi starý muž, skoro zchromlý artritidou. Odjel do Egypta v naději na zlepšení svého zdravotního stavu, ale podle toho, co mi psal, se jeho stav po návratu ještě zhoršil. Přesto však byl jeho tón veselý…
II Nepřekvapuje vás, příteli, z jaké adresy vám píši? Vyvolává dávné vzpomínky, že? Ano, skutečně jsem ve Styles. Představte si, nyní je z něj zařízení nazývané penzion. Vede ho jeden z Vašich tak typicky britských starých plukovníků – ten, který hrdě nosívá kravaty ve školních barvách a potrpí si na tradice. O to, aby se provoz vyplatil, se stará jeho žena, bien entendu. V provozu se vyzná, ale jazyk má jako meč a nebohý plukovník tím velmi trpí. Já na jeho místě bych na ni vzal sekeru! Viděl jsem jejich inzerát v novinách a zachtělo se mi znovu navštívit místo, které bylo mým prvním domovem v této zemi. V mém věku člověku činí potěšení vracet se k minulosti. A pak, představte si, nalezl jsem zde jistého pána, baroneta, který je přítelem zaměstnavatele Vaší dcery. (Tato věta zní trochu jako cvičení z francouzštiny, není-liž pravda?) Okamžitě mě napadl plán. On si přeje přesvědčit Franklinovy, aby sem přijeli na léto. Já zase přesvědčím Vás a budeme všichni spolu, en famille. Bude to velice příjemné. A proto, mon cher Hastings, dépêches-vous, přijeďte jak nejrychleji možno. Objednal jsem vám pokoj s koupelnou (ono bylo totiž modernizováno, staré dobré Styles) a jednal (7)
AGATHA C H R I S TI E
jsem o ceně s paní Luttrellovou, až jsme došli k dohodě très bon marché. Franklinovi a Vaše okouzlující Judith už zde jsou několik dní. Vše je domluveno, přijeďte tedy bez průtahů. A bientôt, Váš Hercule Poirot Ta vyhlídka byla lákavá, a tak jsem neváhal a přání svého starého přítele vyplnil. Neměl jsem žádné závazky a žádný trvalý domov. Pokud jde o mé děti, jeden z chlapců sloužil u námořnictva, druhý byl ženatý a vedl náš ranč v Argentině. Starší dcera Grace se vdala za vojáka a byla momentálně v Indii. Moje nejmladší dítě byla právě Judith – vždycky jsem ji měl tajně nejraději, i když jsem jí ani trochu nerozuměl. Byla podivné, temné, tajnůstkářské dítě, které si nedalo poradit, což mě občas uráželo a občas děsilo. Manželka měla víc pochopení. Ujišťovala mě, že to Judith nedělá z nedostatku důvěry, spíš jde o jakési vášnivé nutkání. Ale i ona, stejně jako já, mívala občas o naše dítě strach. Říkala, že Juditiny city jsou příliš prudké a příliš koncentrované a její instinktivní rezervovanost ji připravuje i o jakýkoli bezpečnostní ventil. Judith mívala podivné záchvaty zachmuřeného mlčení, a když se jednou postavila na něčí stranu, činila tak vášnivě a až jaksi zatrpkle. Z celé rodiny jí to nejlépe myslelo, proto jsme rádi vyhověli jejímu přání studovat na univerzitě. Bakalářský titul získala před rokem a nastoupila jako asistentka lékaře, který se zabýval výzkumem tropických chorob. Jeho manželka byla nějak nemocná. Občas mě jímaly obavy, zda to, jak je Judith zabraná do práce a oddaná svému zaměstnavateli, neznamená, že ztrácí srdce, ale zcela věcný charakter jejich vztahu mě uklidnil. (8)
O P O NA
Byl jsem přesvědčený, že mě Judith má docela ráda, ale nikdy nebyla zvyklá dávat city najevo a často s netrpělivým pohrdáním odmítala mé, jak říkala, sentimentální a zastaralé nápady. Upřímně řečeno, měl jsem ze své dcery trochu strach! V téhle chvíli se řetězec mých myšlenek přetrhl, protože vlak zastavil v nádražíčku Styles St. Mary. Přinejmenším to bylo stále stejné. Čas se mu vyhnul. Pořád ještě stálo uprostřed polí, kde zdánlivě nemělo důvod k existenci. Když jsem ale taxíkem projížděl vesnicí, uvědomil jsem si, že samo Styles St. Mary se za ty roky změnilo k nepoznání. Benzinové pumpy, kino, dva další hostince a řady levných domků. Konečně jsme zahnuli do brány sídla Styles. Tady se znovu zdálo, jako by se moderní doba vytrácela. Park zůstal víceméně takový, jak jsem si ho pamatoval, ale příjezdová cesta byla mizerně udržovaná a mezi štěrkem rostla spousta plevele. Za rohem jsem už uviděl samotný dům. Zvenčí se nezměnil, ale zoufale potřeboval nový nátěr. Stejně jako tehdy před lety, když jsem sem přijel poprvé, jsem spatřil, jak se nad jedním záhonem sklání ženská postava. Vynechalo mi srdce. Pak se vztyčila a vykročila ke mně a já jsem se div nezasmál nahlas. Větší kontrast k robustní Evelyn Howardové bych si nedokázal představit. Tohle byla křehká starší dáma se spoustou bílých kudrnatých vlasů, s růžovými tvářemi a chladnýma světle modrýma očima, které se vůbec nehodily k jejímu vstřícnému chování – upřímně řečeno, na můj vkus až přehnaně nadšenému. „Vy musíte být kapitán Hastings, že je to tak?“ začala. „A já jsem zrovna celá od hlíny, ani podat ruku vám nemůžu. Moc rádi vás tady vidíme – ani nevíte, kolik jsme toho o vás slyšeli! Musím se představit. Já jsem Luttrellová. Koupili jsme (9)
AGATHA C H R I S TI E
s manželem tohle místo v nějakém pominutí smyslů a od té doby se snažíme, aby nám něco vynášelo. Nikdy by mě bylo nenapadlo, že ze mě jednou bude hoteliérka! Ale varuju vás, kapitáne Hastingsi, já jsem obchodnice. Připočítám vám přirážku, kdy jen budu moci.“ Oba jsme se tomu zasmáli jako skvělému vtipu, mě ale napadlo, že paní Luttrellová to myslela zcela vážně. Pod tou tenkou vnější slupkou okouzlující staré dámy jsem zahlédl jádro tvrdé jako křemen. Sice občas mluvila s lehkým irským přízvukem, ale irskou krev neměla. Byl to jen póza. Pozeptal jsem se na svého přítele. „Á, ano, chudák pan Poirot. Jak ten se těší, až přijedete! To by dojalo i srdce z kamene. Je mi ho strašně líto, že tolik trpí.“ Vykročili jsme k domu a ona si svlékala zahradnické rukavice. „A taky vaše hezká dcera,“ pokračovala. „Ta je báječná! Všichni ji ohromně obdivujeme. Ale víte, já jsem staromódní a myslím, že to je škoda a hřích, když takováhle dívka, která by měla chodit na večírky a tancovat s mládenci, tráví čas rozřezáváním králíků a celý den se hrbí nad mikroskopem. Já bych takové věci přenechala ošklivkám.“ „Kde je Judith?“ zeptal jsem se. „Je tu někde?“ Paní Luttrellová udělala něco, čemu děti říkají „obličej“. „Chudinka malá. Je celý den zavřená v takovém tom domku na konci zahrady. Doktor Franklin si ho ode mě pronajal a nechal si ho celý vybavit. Má tam v klecích morčata, chudáčky malé, a taky králíky a myši. Nejsem si jistá, jestli se mi všechna ta věda dvakrát líbí, kapitáne Hastingsi. Á, tady jde můj manžel.“ Plukovník Luttrell se zrovna vynořil zpoza rohu domu. ( 10 )
O P O NA
Byl to hodně vysoký, vytáhlý starý muž s vyhublou tváří a mírnýma modrýma očima a měl ve zvyku nerozhodně si popotahovat za malý bílý knírek. Jeho chování bylo jaksi neurčité a trochu nervózní. „Georgi, kapitán Hastings přijel.“ Plukovník Luttrell mi stiskl ruku. „Přijel jste tím v pět – ehm – čtyřicet, ne?“ „A čím jiným by asi tak přijel?“ obořila se na něj zostra paní Luttrellová. „A kromě toho na tom nezáleží. Vezmi ho nahoru a ukaž mu jeho pokoj, Georgi. A pak bude možná chtít zajít rovnou za panem Poirotem – nebo byste radši nejdřív čaj?“ Ujistil jsem ji, že čaj nechci a raději bych svého přítele navštívil hned. „Dobře,“ kývl plukovník Luttrell. „Pojďte se mnou. Předpokládám – ehm –, že vaše zavazadla už odnesli nahoru – co, Daisy?“ „To je tvoje věc, Georgi,“ odsekla paní Luttrellová. „Já jsem pracovala na zahradě. Nemůžu dělat všechno.“ „Ne, ne, jistěže ne. Já – já se o to postarám, drahá.“ Vešel jsem za ním po několika schodech do domu. Ve dveřích jsme se málem srazili s šedovlasým, křehce působícím mužem, který spěchal ven s dalekohledem v ruce. Trochu napadal na nohu a měl dychtivou chlapeckou tvář. S drobným zadrháváním vysvětlil. „D-dole v platanech hnízdí párek pěnic černohlavých.“ Vešli jsme do haly a plukovník Luttrell vysvětlil: „To je Norton, příjemný chlapík. Je blázen do ptáků.“ V samotné hale stál u stolu mohutný muž. Zřejmě právě dotelefonoval. Vzhlédl a podotkl: „Nejradši bych všechny zedníky rozčtvrtil a stáhl z kůže. Nikdy nic neudělají správně, k čertu.“ ( 11 )
AGATHA C H R I S TI E
Působil ve svém hněvu tak komicky a zároveň sklesle, že jsme se oba zasmáli. Mně se ten muž okamžitě zalíbil. Byl to velmi hezký vysoký člověk dost přes padesát, s dohněda opálenou tváří. Vypadal, jako kdyby se hodně pohyboval venku, a také působil jako ten typ muže, který je stále vzácnější – Angličan ze staré školy, přímý a milující přírodu; a také jako někdo, kdo umí velet. Nepřekvapilo mě, když ho plukovník Luttrell představil jako sira Williama Boyd Carringtona. Věděl jsem o něm, že býval v Indii guvernérem provincie, a to velice úspěšným. Byl také skvělým střelcem a známým lovcem velké zvěře. Zkrátka muž, pomyslel jsem si smutně, jaký se v dnešní degenerované době už nerodí. „Aha,“ prohlásil. „těší mě, že poznávám osobně proslulého mon ami Hastings.“ Zasmál se. „Víte, ten milý malý Belgičan o vás hodně mluví. A samozřejmě tu také máme vaši dceru. Příjemná dívka.“ „Ta o mně předpokládám příliš nemluví,“ usmál jsem se. „Ne, ne, na to je moc moderní. Dnešním mladým dívkám je zřejmě trapné, když musejí připustit, že vůbec nějakého otce nebo matku mají.“ „Rodiče,“ kývl jsem, „jsou v podstatě ostuda.“ Zasmál se. „No, já takhle trpět nemusím. Bohužel žádné děti nemám. Vaše Judith je velmi pohledné děvče, ale zbytečně intelektuálské. Trochu mě to znepokojuje.“ Znovu zvedl telefon. „Doufám, že vám nebude vadit, Luttrelle, když pošlu vaši centrálu k čertu. Já nejsem trpělivý člověk.“ „Dobře jim tak,“ prohlásil Luttrell. Vykročil nahoru a já ho následoval. Vedl mě do levého křídla domu, ke dveřím až na samém konci, a já jsem si uvědomil, že mi Poirot vybral pokoj, kde jsem bydlel kdysi. Změnilo se to tu. Když jsem šel chodbou, byly některé ( 12 )
O P O NA
dveře otevřené a já jsem si všiml, že staromódní velké ložnice předělili tak, aby vzniklo několik menších. Můj vlastní pokoj příliš prostorný nebyl, a tak zůstal v původní velikosti, jen tu zavedli horkou a studenou vodu a část oddělili, aby vznikla malá koupelna. Byl vybavený v laciném moderním stylu, který mě trochu zklamal. Byl bych dával přednost něčemu více odpovídajícímu architektuře samotného domu. Zavazadla jsem měl už v pokoji a plukovník mi vysvětlil, že Poirot bydlí přesně naproti. Už mě tam chtěl odvést, když se z haly ozvalo řezavé zvolání: „Georgi!“ Plukovník Luttrell sebou trhl jako nervózní kůň a přitiskl si ruku na ústa. „Já – já – máte všechno? Kdybyste cokoli potřeboval, zazvoňte –“ „Georgi.“ „Už jdu, miláčku, už jdu.“ Odspěchal chodbou. Chvíli jsem stál a díval se za ním. Pak jsem s trochu rozbušeným srdcem přešel chodbu a zaklepal na dveře Poirotova pokoje.
( 13 )