001-003 Divka, ktera zvitezila..._Sestava 1 3/31/16 10:50 AM Stránka 3
Farida Khalaf Andrea C. Hoffmannová
Dívka, která zvítězila nad IS Příběh Faridy, jezídské otrokyně
Farida Khalaf je mé pravé jméno, ale dívka na obálce nejsem já. Svoji tvář nechci ukazovat. Jména všech ostatních lidí, o nichž v knize píši, jsou změněná. Jména osob veřejného života jsou pravá.
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 5
18.3.2016 15:49:54
Prolog
Otec mi vysvětlil, jak si mám stoupnout. „Levou nohu posuň trochu víc dopředu a jdi malinko do kolen.“ Opravil můj postoj tím, že mi jemně zatlačil na ramena. Jako pohraničník irácké armády uměl se zbraněmi zacházet. Pak mi ji dal do ruky, pověstnou AK-47. Kalašnikov vážil méně, než jsem očekávala. „Pravou ruku dej dozadu, ukazovák na spoušť,“ pokračoval otec. „Tak je to správně. Levou rukou uchop zbraň vpředu, tou budeš adjustovat hlaveň. Miř na kmen toho stromu tamhle vzadu.“ Zacílila jsem na jeden z morušovníků rostoucích v naší zahradě. „A pal!“ Prstem jsem váhavě, lehce přitlačila spoušť. Nic se nestalo. „No tak,“ dodával mi otec odvahu, „neboj se, Farido!“ Můj ukazovák stiskl ocelový kohoutek o něco silněji, ozvalo se cvaknutí. Otec se zasmál. „Přesně tak,“ pochválil mě. „Dobře!“ Tázavě jsem na něj pohlédla. „Ještě jsem zbraň neodjistil,“ vysvětlil mi. „Ale hned to napravím. Takhle.“ Ukázal mi, jak se to dělá. „Jsi připravená?“ „No jasně,“ odpověděla jsem plně soustředěná. „Teď ale opatrně.“ „O. K.“ 7
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 7
18.3.2016 15:49:54
„Zamířila jsi?“ Přikývla jsem. „Tak na to!“ Zahradou se rozlehl hlasitý výstřel. Pod zpětným nárazem pažby jsem trochu zavrávorala. „Skvěle,“ přikývl otec a ústa pod jeho mohutným knírem se roztáhla do širokého úsměvu. Šli jsme společně ke stromu, abychom se přesvědčili o úspěšnosti mého pokusu. A na pravém okraji kmene morušovníku jsem skutečně objevila kousek kovu. Prázdná patrona ležela na zemi asi metr od místa, z něhož jsem střílela. „Máš talent,“ prohlásil otec. „Při troše tréninku budeš brzy střílet líp než tvoje matka.“ „Opravdu?“ ujistila jsem se vzrušeně. Pohladil mě po vlasech. „Ano, jistě. Je to jenom věc cviku, není to nic těžkého. Zhotovím ti terč, který někde tady v zahradě pověsím. A pak můžeš trénovat. Časem tě přestane děsit hluk výstřelu a naučíš se lépe vyrovnávat zpětný úder pažby.“ Horlivě jsem přikývla. Byla jsem hrdá na to, že mě – patnáctiletou dívku – otec učí střílet. Moji matku a o dva roky staršího bratra Delana to naučil už před několika lety. Ale mého mladšího bratra Serhada ještě ne. Vnímala jsem to jako jasný důkaz toho, že mě považuje za dospělou. Přinejmenším natolik dospělou, abych dokázala bránit náš dům a majetek, kdyby bylo zapotřebí. Ve velké truhle v ložnici měl otec tři pušky. Jedna z nich byla jeho služební, armádní zbraň. Zbylé dvě koupil na trhu. „I ženy musí umět zacházet s puškou,“ konstatoval otec hluboce přesvědčeným hlasem. „Až našetřím nějaké peníze, koupím ještě jednu AK-47, abychom měli v případě potřeby každý svou.“ 8
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 8
18.3.2016 15:49:54
To, jak by ale měl takový „případ potřeby“ vypadat, mi neprozradil. A já v té době ještě neměla tak velkou fantazii, abych si pod tím dokázala cokoli představit. Vůbec mě nenapadlo, že by to nějak mohlo souviset se skutečností, že nejsme Arabové, nýbrž Jezídové. Myslela jsem spíš na zloděje, kteří by se mohli pokusit nás vykrást. O katastrofě, která nás později postihla, se mi nezdálo ani v těch nejhorších snech.
9
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 9
18.3.2016 15:49:54
Kapitola 1
Náš svět, jaký kdysi byl
Tenkrát jsme bydleli v Kochu, vesnici nacházející se v rovinaté oblasti jižně od severoiráckého pohoří Sindžár. Kocho mělo v té době asi 1 200 obyvatel. Na jaře zářila okolní krajina všemi barvami duhy. Rozkvetly nesčetné stromy i květiny na loukách, na nichž pastevci pásli svá stáda koz. V letních měsících horko způsobilo, že všechna ta nádhera začala vadnout a usychat. Proto vesničané vybudovali v okolí Kocha několik rybníků, z nichž zavlažovali políčka, včetně toho našeho. My jsme kromě toho denně zavlažovali i naši zahradu skrytou za vysokou zdí. To patřilo k mým úkolům. Ráno a večer jsem vzala velkou hadici, otočila kohoutkem na terase a zalila všechny záhony. Měli jsme nádhernou zahradu, v níž rostly morušovníky, mandlovníky a meruňky. A ve stínu těchto stromů se dařilo i zelenině, kterou matka pěstovala: cuketám, pórku, bramborám, cibuli, hlávkovému salátu, zelí a lilku. Kolem terasy našeho domu vysázela různé druhy růží, které především ve večerních hodinách prosycovaly vzduch omamnou vůní. Během teplých ročních období jsme tady, v tomto malém ráji, trávili většinu času: matka, moji mladší bratři Serhad, Šivan a Kenivar a já. Otec a starší brat Devan nám dělali společnost, pokud nebyli v práci. Dům byl patrový a měl pět místností – kuchyň, obývací pokoj, ložnici rodičů, moji ložnici a společnou ložnici mých čtyř bratrů. Jako jediná dcera v rodině jsem měla nárok na 11
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 11
18.3.2016 15:49:54
své vlastní malé království. Přesto jsem často litovala toho, že nemám sestru – o svoji místnost bych se s ní ráda podělila. Ale mohla jsem si k sobě kdykoli pozvat na návštěvu kamarádky. Nejčastěji u mě bývaly Evin a sestřenice Nura, s níž jsem chodila do stejné třídy. Evin byla o několik roků starší než my a školu již ukončila. Záviděly jsme jí, že má tolik volna, zatímco my musíme téměř každé odpoledne trávit psaním domácích úkolů. Rozvážná a klidná Evin pro nás byla něco jako starší sestra. Z bratrů mi byl nejbližší Delan, ten nejstarší. Trávili jsme spolu hodně času a měli společné zájmy. Rádi jsme například mezi stromy naší zahrady hráli fotbal. Delan mě taky učil řídit auto – potají, v horách. Otec to bohužel naučil pouze jeho a Serhada, našeho mladšího bratra. Ženy to podle jeho názoru umět nepotřebovaly. Ve vesnici ostatně nebylo zvykem chodit do autoškoly a získat řidičský průkaz. Původně měl mít náš dům dvě patra. Tak to otec alespoň plánoval, když ho začal s pomocí mého strýčka stavět. Bohužel mu však brzy došly peníze. Jako pohraničník, který si trochu přivydělával zemědělstvím, disponoval jen omezenými finančními prostředky. Kromě toho kladl důraz na to, aby všechny jeho děti vychodily školu. Zkrátka a dobře – naše rodina vždycky měla naléhavější potřeby než další patro. A časem jsme si zvykli na to, že ze střechy domu čouhají železné traverzy a dráty. Podobně ostatně vypadala polovina domů ve vesnici – přesahující stavební elementy signalizovaly, že se majitelé mohou kdykoli pustit do budování dalšího patra. A za letních nocí, když bylo v domě příliš teplo, jsme si dali matrace na střechu a spali tam, pod hvězdami. Matka to pojala pragmaticky: natáhla mezi traverzami šňůru, na kterou věšela prádlo. Což náramně vyhovovalo i nám, protože jsme mohli hrát fotbal mezi stromy 12
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 12
18.3.2016 15:49:54
na zahradě bez obav, že místo branky trefíme vyprané prostěradlo a bude z toho nepříjemnost. Teď ale na střeše stála již nějakou dobu míchačka a vedle ní byly naskládané pytle s cementem. Vše nakoupil Delan za peníze, které si vydělal jako stavební dělník. Důvod? Můj starší bratr se chtěl oženit, takže potřeboval vlastní byt, do něhož by se po svatbě mohl s manželkou nastěhovat. Zatím ale ještě neměl ani nevěstu. Při výletu do hor se mi přiznal, že dívka, do které byl původně zamilovaný, mu dala košem. Musela, protože její rodiče ji už bohužel slíbili jinému muži. A s tím se nedalo nic dělat. Teď Delan zaměřil pozornost na Zevin, jednu z našich sestřenic, kterou jsem si velmi oblíbila. „Budu se modlit za to, aby tě její rodiče přijali,“ slíbila jsem mu slavnostně. Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi se u nás považují za obzvlášť vhodná spojení; má se za to, že soužití příbuzných mají nejlepší předpoklad probíhat harmonicky. V sousedních vesnicích žili většinou Arabové muslimského vyznání. Ti se od nás lišili ve všech ohledech, nejen svým náboženstvím. Měli jiné zvyky, jiné tradice a jiný jazyk – mluvili arabsky, zatímco my kurdsky. A protože my Jezídové uzavíráme sňatky jen s příslušníky stejného náboženského vyznání, nespojovaly nás s těmito vesnicemi ani žádné příbuzenské vztahy. S muslimy jsme však udržovali přátelské, a především obchodní vztahy. Vzpomínám si, že do Kocha pravidelně jezdili muslimští obchodníci, kteří nám prodávali ovoce a sladkosti. My děti jsme z nich měly vždycky radost a jejich zboží potěšilo i dospělé. Každý z našich chlapců měl navíc svého muslimského „kmotra“, tedy muže, který ho držel v náruči při rituální obřízce. U příležitosti tohoto slavnostního aktu se obvykle 13
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 13
18.3.2016 15:49:54
schází celá vesnice a přihlíží. Při obřízce mého nejmladšího bratra Kenivara asistoval jeden otcův muslimský přítel. Tím se z něho stal jakýsi Kenivarův „strýček“, patron, který ho měl ochraňovat. I když muslimského kmotra nespojovalo s rodinou obřezaného dítěte pokrevní pouto, bylo jeho povinností pomáhat později svému svěřenci v chlapeckém i dospělém věku, kdykoli to bude potřebovat. Ceremoniál zároveň utužil pouto mezi muslimskou a jezídskou rodinou. Nicméně i navzdory těmto spojenectvím jsme měli my Jezídové u muslimů špatnou pověst. A věděli jsme to. Mnoho muslimů se ani nesnažilo tuto skutečnost skrývat – když k nám z nějakého důvodu zavítali, odmítli jíst naše jídlo z obavy, že by mohlo být „nečisté“. A protože Jezídové přikládají pohostinnosti velký význam, vždycky jsme to vnímali jako urážku. Jako dítě jsem dlouho nedokázala pochopit, proč o nás tak smýšlejí. Starší lidé nám ale řekli, že tomu tak bylo odjakživa. „Naše dějiny jsou dějiny pronásledování a utrpení,“ zasvětil mě dědeček z otcovy strany. Ten bydlel v sousedním domě, jak je u nás zvykem. Byl to důstojný starší pán s bílým knírem, vždy oblečený do tradičního bílého oděvu, který v naší kultuře symbolizuje duchovní čistotu. „Všichni nás pronásledovali – muslimští Kurdové, místodržící íránského šáha, osmanští sultáni. Dvaasedmdesátkrát nás zmasakrovali. Unášeli naše ženy, vyháněli nás z našich domovů, s tasenými meči nás nutili vzdát se naší víry.“ Dědeček mě pohladil svou velkou, drsnou rukou po hlavě a pokračoval, zatímco já se při jeho vyprávění o dávných příkořích páchaných na mém lidu tetelila strachem: „Měj se před nimi na pozoru, maličká! Říkají nám totiž abadat al-šaitan, vyznavači pána pekel.“ To mě skutečně vyděsilo. „Ale proč?“ 14
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 14
18.3.2016 15:49:54
„Protože si kdysi dávno tuhle lež někdo vymyslel.“ Dědeček se na mě podíval. Stejně jako jeho vlasy byly i jeho oči zastřené šedivým závojem. Podle všeho zvažoval, zda už jsem dost stará na to, abych pochopila věci, které mi říkal. „To je složitá historie,“ dodal pak. Ukázal na sanjaka, bronzovou sošku ptáka stojící na komodě. „Víš, kdo to je?“ zeptal se mě. „No jistě,“ odpověděla jsem dotčeně. „To je Melek Taus.“ Za jak hloupou mě dědeček povazuje? Každý ve vesnici přece zná pavího anděla. Dědeček spokojeně přikývl. „Správně,“ pochválil mě a lehce se směrem k sošce ptáka navzdory podivuhodně velkému bříšku uklonil. „Melek Taus je, jak jistě víš, nejvznešenější ze sedmi Božích andělů. Je nejkrásnější a nejdokonalejší ze všech světelných bytostí. Muslimové si však bohužel myslí pravý opak “ „Cože?“ vyhrkla jsem užasle. Od lidí ze svého okolí jsem věděla, že náš paví anděl je vznešená, nádherná božská bytost. A najednou jsem slyšela, že existují lidé, kteří věří v pravý opak. Jak mohli přijít na něco tak absurdního? „To celé je nedorozumění,“ pokračoval dědeček ve výkladu. „Původ to má v události, k níž došlo před velmi dávnou dobou. Na počátku věků, když Bůh stvořil zemi a člověka, přikázal andělům, aby před Adamem poklekli. A co udělali oni?“ položil mi dědeček otázku a zkoumavě se na mě podíval. „Uposlechli Boží příkaz,“ zkusila jsem hádat. „Správně. Přesně tohle udělali. Všichni až na jednoho – Meleka Tause. Ten jediný před Adamem nepoklekl.“ „Cože? On neuposlechl Boží příkaz?“ Tohle mě zaskočilo. „Ano,“ přiznal dědeček. A hned mi to vysvětlil: „Měl k tomu taky dobrý důvod. Správně totiž rozpoznal, že ten 15
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 15
18.3.2016 15:49:54
příkaz je ve skutečnosti zkouška. Bůh se chtěl přesvědčit o loajalitě svých andělů, zjistit, zda skutečně milují pouze jeho a nejsou ochotní uctívat nějakou jinou bytost. Už to chápeš? Melek Taus nepoklekl před Adamem, neboť veškerá jeho láska a úcta patří výhradně Bohu!“ „Takže v té zkoušce obstál?“ „Ano. Jako jediný z andělů zůstal věrný svému Pánu. Proto s ním byl Bůh nanejvýš spokojený.“ „Ale dědečku,“ přerušila jsem ho netrpělivě, „potom nechápu, v čem je problém?“ „Problém je v tom, že si muslimové tu událost vysvětlují úplně špatně,“ odpověděl dědeček roztrpčeně. „Domnívají se, že Bůh Meleka Tause zavrhl. Proto ho nazývají ,padlý anděl‘ a považují ho za ztělesnění všeho zla.“ Oči se mi rozšířily údivem. „Považujou ho za...?“ „Pssst!“ sykl dědeček a položil mi prst na ústa. „To jméno nesmíš nikdy vyslovit nahlas! Jinak bych tě musel zabít.“ Polekaně jsem vzhlédla do jeho tváře a doufala, že v ní objevím ironický úsměv a šibalské mrknutí okem. Ale nic takového se nestalo, jeho obličej si zachoval smrtelně vážný výraz. Bylo zřejmé, že nežertuje. „Slibuješ mi, že to nikdy neuděláš?“ naléhal na mne. „Ano, dědečku,“ špitla jsem a pevně sevřela rty na důkaz toho, že svůj slib myslím naprosto vážně. Nato začal dědeček hlubokým basem tiše zpívat. A já se přidala svým dětským hláskem: „Ó můj Pane, ty jsi anděl, vládce světa; ó můj Pane, ty jsi anděl, velkorysý král; jsi anděl velkolepého trůnu; můj Pane, od počátku věků jsi byl vždy ten Jediný.“ Konečně se dědeček usmál. „Melek Taus je shovívavý a milosrdný, Farido,“ ujistil mě. „To nezapomeň. Ať o něm ostatní vykládají cokoliv. Nikdy jim nevěř!“ 16
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 16
18.3.2016 15:49:54
„Nikdy!“ opakovala jsem po něm a ruku jsem sevřela v pěst. V tom okamžiku jsem pochopila celý rozsah problému naší existence: Muslimové považují nás Jezídy za služebníky Satana! A kvůli tomuto tragickému nedorozumění nás nenávidí. Náboženské rituály u nás neoddělitelně souvisely s přírodním děním. Každé ráno před rozedněním jsme všichni, moji rodiče, bratři i já, vylezli na střechu domu, abychom přivítali první paprsky vycházejícího slunce. Když byla venku velká zima, zůstali jsme v domě, shromáždění přesně na tom místě, kam sluneční paprsky dopadly nejdřív. Tváře jsme měli otočené k východu a stejně tak směřovaly k východu i rozevřené dlaně našich rukou. Podobně to ostatně dělají i křesťané a muslimové. Pak jsme ruce sepjali a modlili se: „Amen, amen, amen. Požehnané budiž naše náboženství. Bůh pomůže naší víře přežít.“ Ale my Jezídové se nemodlíme k slunci jako takovému; naše modlitby vždy směřují k Bohu. Slunce – stejně jako Měsíc a Venuši – uctíváme jen proto, že skrze ně k nám proudí božská energie. S tváří otočenou k těmto nebeským tělesům se k Bohu modlíme ráno, večer a ještě několikrát během dne. Světlo, především sluneční světlo, hraje v našem náboženství důležitou roli. Vždyť všechno na tomto světě nějak souvisí se sluncem. Bez něj by nic nerostlo, nemohli bychom obdělávat svá pole, nebylo by co sklízet, neměli bychom čím utišit hlad. Proto slunce uctíváme – je to naše nejvýznamnější spojení s Bohem. Také jednotlivá roční období u nás souvisejí s náboženskými rituály. Prvním takovým svátkem je novoroční sere sal čili „červená středa“, který se koná vždy první dubnovou středu. V tento den jsme ozdobili naše domy květinami 17
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 17
18.3.2016 15:49:54
a malovanými vejci, jež pro nás symbolizují zrození nového života i počátek světa. Jako dítě jsem musela ta pestrými barvami ozdobená vajíčka hledat v zahradě. A stejná vajíčka nosily moje matka a ostatní ženy na hřbitov, kde je nabízely jako hostinu zesnulým předkům. Kromě toho jsme slavili chile havine čili „čtyřicet letních dnů“ a sere chil zivistane neboli „čtyřicet zimních dnů“. Součástí obou těchto náboženských svátků byly nákladné obřady a třídenní půst na samém závěru. Nejdůležitější každoroční událostí však byla pouť do Lališe. Na podzim, když pominula největší letní vedra a počasí bylo zase příjemnější, se celá ves vydala k tomuto mystickému místu – do nádherného zeleného údolí zavlažovaného dvěma prameny, které považujeme za posvátné. Lališ se nachází asi sto padesát kilometrů od Kocha, severovýchodním směrem, v horách mezi Dohúkem a Mosulem. Pro mě je Lališ cosi jako druhý, duchovní domov, po mé rodné vsi nejbližší mému srdci. Asi proto, že mě tam rodiče brali vždy s sebou. Už jako malé dítě jsem se koupala v Bílém prameni. Lališ však má vedle svého pozemského půvabu i nebeský význam – my Jezídé věříme, že právě zde kdysi Bůh sestoupil na zem. A stvořil tu sedm andělů, Slunce, Měsíc, všechny hvězdy, zvířata a rostliny, řeky a moře. Takže vše, co známe, začalo kdysi dávno právě na tomto místě. I člověk byl stvořen na tom dokonalém kousku země. „My Jezídé pocházíme přímo od Adama,“ vysvětloval nám dětem otec, který během putování do Lališe rád vyprávěl staré příběhy. Jako všichni muži ze vsi také on vyměnil pro tuto příležitost světlemodrou vojenskou uniformu – kterou jinak nosil velmi rád – za bílou róbu a bílý šátek, který měl na hlavě upevněný po arabském způsobu černou čelenkou. Na rozdíl 18
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 18
18.3.2016 15:49:54
od muslimek nemají jezídské ženy povinnost se zahalovat, takže jsem mohla stejně jako ostatní dívky cestovat bez pokrývky hlavy. Také oblečení jsme měly vcelku moderní – pouť jsme absolvovaly ve stejných kalhotách, sukních a blůzách, v nichž jsme chodily i do školy; jen jsme dbaly na to, aby byl vždy alespoň jeden kousek našeho oblečení z bílé látky. „To je nejdůležitější rozdíl mezi námi a ostatními národy světa,“ pokračoval otec ve výkladu. „Oni jsou potomci Adama a Evy. Ale my jsme ez xwede dam, tedy ,stvořeni Bohem‘.“ Když jsme dorazili k posvátnému údolí, museli jsme si na otcův příkaz zout obuv a pokračovat naboso. Nikdo nesměl zdejší půdu poskvrnit podrážkami bot. „Nezapomínejte, že tudy kráčel i sám šejch Adi!“ připomněl nám. Šejcha Adiho, kazatele, který žil v Lališi před mnoha staletími, považujeme za reinkarnaci pavího anděla. Jeho hrobka se nachází ve svatyni zbudované na jednom z mírných svahů tohoto údolí. Stavební komplex v barvě písku s mnoha špičatými věžičkami je vidět už zdálky. V této svatyni dochází každoročně k nadpozemskému setkání. Pod předsednictvím páva se tu každé září sejde sedm andělů, kteří řídí chod světa. Diskutují o událostech nadcházejícího roku a činí rozhodnutí, která značnou měrou ovlivňují budoucnost lidstva. Úkolem nás poutníků bylo asistovat jim z pozemské strany a naladit je smířlivě. Pouti se zúčastňovali i naši duchovní vůdci; těm se Melek Taus během podzimního zasedání andělů zjevil a odkryl jim své záměry. My ostatní jsme si našli místo v blízkosti svatyně, kde jsme složili svá zavazadla do trávy. Stálo tu i několik domů pro hosty, které však byly vyhrazené jen velmi důležitým 19
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 19
18.3.2016 15:49:54
osobnostem a příslušníkům naší kněžské kasty. Obyčejní lidé jako my přenocovali pod širým nebem. Měli jsme velkou deku, kterou oba starší bratři připevnili na čtyři tyče. To byla naše „střecha“, která nás chránila před sluncem i deštěm. Krom toho patřily k naší výbavě také deky, nádobí a potraviny. Měli jsme s sebou – coby proviant – i kozu, kterou jsme přivázali k blízkému stromu. Milovala jsem čas strávený v Lališi. Pro nás mladé to byl především týden volna, které jsme si krásně užívali. Velkolepý podzimní výlet do nádherné přírody, se všemi známými a příbuznými. Měli jsme přesně stanovený program. První den pobytu se šlo k mostu Silat, jenž se nachází na dolním konci údolí. Je to místo přechodu mezi pozemskou a nadpozemskou částí údolí. Třikrát jsme si ve vodě tekoucí pod mostem umyli ruce, třikrát jsme most přešli s pochodněmi v ruce a odříkali: „Most Silat, na jedné straně peklo, na druhé ráj.“ Potom jsme přešli na opačný konec údolí a zpívali náboženské hymny. Stejnou proceduru jsme opakovali i ve dvou následujících dnech, tedy celkem třikrát. Pak se těžiště náboženských obřadů přesunulo k hrobce šejcha Adiho. Kazatelův sarkofág i sloupy kolem něj zdobily vzácné hedvábné šátky různých barev. Čtvrtý den našeho pobytu kněží šátky sundali a za našeho doprovodu je odnesli k prameni Kanyia Spi, kde je obřadně vyprali. Obětování býka pátý den rituálního týdne patřilo k vrcholům programu. Salva výstřelů oznamovala všem, že obřad brzy začne. Všichni muži, včetně mého otce a bratrů, spěchali k svatyni, neboť si tu podívanou nechtěli nechat ujít. Ale my ženy jsme na to příliš zvědavé nebyly. Matka se mi svěřila: „Stačí, abych cítila tu spoustu krve, a už je mi na zvracení.“ 20
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 20
18.3.2016 15:49:54
Mně se v Lališi líbily nejvíc ze všeho večery, při nichž muži předváděli tradiční tance. Za hudebního doprovodu quewelů, svatých pěvců, kteří přechovávali naše náboženské vědění, sedm mužů oděných do bílých říz dvakrát slavnostně obešlo symbol Slunce. V jejich čele šel fakír zahalený do tmavé kožešiny, na hlavě špičatý černý klobouk, o němž legendy vyprávějí, že takový nosil i Melek Taus. Tajemný taneční rituál, který se opakoval každý večer, mě doslova fascinoval. Noční tmu jsme společně s kamarádkami Nurou a Evinou často využily k tomu, abychom se nenápadně vytratily a sešly na odlehlejším místě s dalšími mladými lidmi. Pochopitelně jsme trávily čas raději ve společnosti svých vrstevníků než v rodinném kruhu. Někdy jsme se tak seznámily i s mladými lidmi z jiných vesnic. Dospělí to neviděli rádi – obávali se, že přitom dojde k nedovoleným kontaktům mezi příslušníky opačného pohlaví. Ale v celkovém chaosu a povznesené náladě posvátného týdne nás stejně neuhlídali. Rodiče se ve skutečnosti neměli čeho obávat – naše setkání s chlapci probíhala naprosto nevinně. Jako všechny jezídské dívky jsme byly i já a moje kamarádky vychovávány podle přísného mravního kodexu, v němž hraje panenství nevěsty mimořádně důležitou roli. Předmanželský sex pro nás vůbec nepřipadal v úvahu. Náš kontakt s chlapci stejného věku se omezil na škádlení a žertování, nanejvýš došlo k výměně kradmých pohledů.
21
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 21
18.3.2016 15:49:54
Kapitola 2
Poslední nádherné léto
Ve škole mi říkali „kalkulačka“. Tuhle přezdívku pro mě vymyslel náš učitel matematiky, protože jsem v jeho předmětu byla nejlepší z celé třídy. Pokaždé, když nám pan Ziamand dal matematickou úlohu, s níž si nikdo z mých spolužáků nevěděl rady, oslovil mě: „A co ty, Farido? Můžeš ostatním prozradit, jak na to?“ „Klidně,“ odpověděla jsem sebevědomě a rázným krokem jsem šla k tabuli. Kouskem křídy jsem pak napsala krok za krokem postup řešení. A ještě jsem k tomu přidala obsáhlý komentář s podrobným vysvětlením toho, jak jsem k jednotlivým krokům dospěla. Za zády jsem slyšela mručení spolužáků – především chlapce dost zlobilo, že umím počítat lépe než oni. „Co to má znamenat? Farida přece není naše učitelka!“ protestovali někteří z nich hlasem, který prozrazoval závist. Ale pan Ziamand se mě vždy zastal. „Raději dávejte pozor a poslouchejte, jak Farida našla řešení,“ napomínal kluky. „Farida je skvělá učitelka. Umí totiž matematiku mnohem lépe než já.“ Tahle pochvala mi vždycky vehnala červeň do tváří. Pochopitelně mě takový kompliment z učitelových úst nesmírně těšil. Popravdě řečeno jsem se matematiku ani nemusela moc učit, tenhle předmět, v němž je vše tak jasné, strukturované a logické, jsem prostě milovala. Dodnes je mi záhadou, 22
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 22
18.3.2016 15:49:54
jak někdo může tento krásný, harmonicky uspořádaný svět nechápat. Vždyť je tak jednoduchý. Mocniny, které jsme se učili na jaře roku 2014, mně šly obzvlášť dobře. Zatímco moji spolužáci dlouhé minuty okousávali tužky a marně si nad příkladem lámali hlavy, já měla výsledek během několika vteřin. Ostatní v tom viděli kouzelné čáry, já to přičítala své genialitě. Mým druhým oblíbeným předmětem byla fyzika. Ani ta mi nedělala nejmenší potíže. Bohužel jsme na ni měli učitele, jehož výklad byl zdlouhavý a neobratný, přímo nudný. Když pan Khalif vstoupil do třídy, položila jsem hlavu na lavici a pošeptala Nuře, která seděla vedle mne: „Teď si hodinku zdřímnu. Vzbuď mě, až to skončí.“ Nura se zachichotala a z tváře si odsunula pramen hnědých vlasů. Se svou světlou pletí a malým nosíkem to byla bezkonkurenčně nejhezčí dívka ve třídě. Ale na rozdíl ode mne měla s matematikou i fyzikou velké problémy. Když se potila nad úlohami, občas na mne vrhla skutečně zoufalý pohled a zašeptala: „Jak to děláš? Ty snad opravdu používáš kalkulačku!“ „Ne,“ ujistila jsem ji. „Přijď dnes odpoledne k nám a já ti to vysvětlím.“ Ale ve skutečnosti pro nás bylo společné učení jen vítanou záminkou, abychom mohly být spolu. Každá její návštěva mě těšila. A matka měla Nuru taky ráda. Protože otec pracoval ve směnách a pravidelně ho posílali na desetidenní službu k syrské hranici, byly jsme my ženy často samy a cítily se opuštěné. V takové situaci návštěva potěší. Zvlášť, když v naší společnosti platí zásada, že každý host je požehnání pro dům, do něhož vstoupí. Takže jsme odpoledne s učebnicí matematiky v ruce vylezly na střechu a zopakovaly si látku, která se dopoledne 23
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 23
18.3.2016 15:49:54
probírala ve škole. Opravdu jsem se snažila zasvětit Nuru do tajů matematiky a fyziky, ale učivo jí zkrátka nelezlo do hlavy. Bylo to, jako by lehký větřík vanoucí k nám z hor odnášel pryč všechna moje slova dřív, než se dostala k jejím uším. Nastavila jsem tvář slunečním paprskům a poslouchala zpěv ptáků v naší zahradě. Vlastně byl příliš krásný den na to, abychom ho promrhaly učením! „Víš co, uděláme si přestávku,“ navrhla jsem. Nura byla okamžitě pro. Zavřely jsme učebnice a seběhly dolů do zahrady. Z kuchyně jsem přinesla karafu s citronovou limonádou, kterou matka připravovala každé ráno. Nalila jsem nám oběma skleničku toho osvěžujícího nápoje, který jsem ještě ozdobila několika lístečky máty. Ta rostla přímo v naší zahradě a nádherně voněla. „Po učení dostane člověk hlad,“ prohlásila jsem a spiklenecky mrkla na kamarádku, která se zasmála. Tohle byla naše obvyklá výmluva, když nás matka přistihla na naší loupežné výpravě. Obě jsme hrozně rády mlsaly, ať již to bylo u nás nebo u ní doma, když jsem jí návštěvu oplatila. V každém případě jsme vzaly útokem nejdřív ledničku a potom všechno dobré, co rostlo v zahradě. Ze všeho nejraději měla Nura maliny. Ale obdivovala i naše květinové záhony s jejich jemnými, a přesto sytými barvami. „Letos jsou vaše růže ještě krásnější než loni,“ pochválila výsledky maminčiny i mé práce. „Ano,“ přikývla jsem hrdě. „Ale všimla sis i těch lilií?“ Ukázala jsem na vznešené květiny, které jsme pěstovali v různých barvách. Nura si k nim přičichla a lehce pohladila jeden list. „Jsou nádherné,“ uznala. Utrhla jsem jeden žlutý květ a vložila ho do její učebnice matematiky. „Teď k tobě řešení úloh přilétne jako ve spánku,“ ujistila jsem ji. 24
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 24
18.3.2016 15:49:54
Ona na oplátku taky utrhla jeden květ a vložila ho do mé knížky. „Na matematiku to nepotřebuješ,“ prohlásila, „ale budeš na mě mít vzpomínku.“ V tu chvíli jsem zaslechla matčiny kroky. A v příštím okamžiku již stála před námi, s motyčkou v ruce – zřejmě okopávala zeleninové záhony hned za rohem. „Doufám, že tu zase něco nepleníte?“ My jsme pevně sevřely učebnice a ujistily ji: „Ne.“ Maka nám příliš nevěřila – věděla, že se rády vzájemně obdarováváme květinami. Ale protože žádné neviděla, nemohla nám nic vytknout. „Měly byste dát těm květinám aspoň šanci, aby pořádně rozkvetly.“ Zatvářily jsme se dotčeně. „To přece děláme!“ Krátce před letními prázdninami přišel na naši školu učitel matematiky z jiné vesnice, pan Ahmed. S ním jsme měli psát závěrečný test. Byl to malý podsaditý chlapík, jemuž předcházela pověst, že je mimořádně přísný a náročný. A on sám svoji pověst potvrdil hned první větou: „Pokud někdo z vás správně vypočítá alespoň sedmdesát procent úloh, není vaše třída úplně špatná,“ naparoval se. Vypadalo to, že k nám přijel nejen s taškou plnou testů, ale i s rancem nacpaným předsudky. Byl to Arab a zřejmě se domníval, že my Jezídé musíme být hodně zaostalí, když žijeme tak odloučeně. Všichni moji spolužáci se roztřásli strachy. Nura měla tvář bílou jako křída. Mě však naplnil bojový duch. „Co to povídáte? Já jsem v matematice nejlepší. Určitě zvládnu víc než sedmdesát procent.“ Pana Ahmeda můj výpad zaskočil. „No, zdá se, že ti sebevědomí nechybí,“ konstatoval ne zrovna přátelsky. „Hned se přesvědčíme, co v tobě skutečně je.“ 25
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 25
18.3.2016 15:49:54
Sebral nám učebnice matematiky, abychom nemohli podvádět. Když mu Nura podávala tu svou, vypadl z ní liliový květ. Tvář mé kamarádky během zlomku vteřiny změnila barvu z bílé na sytě rudou. Rychle květ zvedla a položila před sebe na lavici. Já jsem taky vyndala květ ze své učebnice, než jsem ji odevzdala učiteli, a položila svou lilii vedle té Nuřiny. „Teď se nám nemůže nic stát,“ pošeptala jsem jí. Pan Ahmed nám rozdal listy se zadáním. „Je to opravdu velmi těžké, takže si z toho nic nedělejte, pokud to nezvládnete,“ opakoval znovu. Podle všeho nás měl za úplné idioty! Byla jsem pevně rozhodnutá vyvést ho z omylu. Soustředěně jsem se dala do počítání. Úlohy měly poněkud jinou strukturu než ty, které nám dával pan Ziamand. Ale daly se vyřešit, pan Ahmed rozhodně nepřišel s nějakým nerozluštitelným rébusem. Všechny příklady jsem vypočítala a výsledky pro jistotu ještě jednou zkontrolovala. Kradmým pohledem jsem se přesvědčila, že i Nura pilně počítá, a svůj papír s vyřešenými úlohami jsem posunula směrem k ní, aby mohla v případě potřeby opisovat. Učitel však pozorně sledoval dění ve třídě a hned si všiml, že už nepočítám. „Copak, tys to vzdala?“ zeptal se posměšně. „Ne, právě naopak. Už to mám hotové.“ Pan Ahmed údivem zvedl obočí. „V tom případě můžeš práci odevzdat,“ prohlásil. Vzal můj list s úlohami a poslal mě ze třídy. Jen o chviličku později vyšla na chodbu i Nura. Netrpělivě jsme pak čekaly, jak dopadneme. Opravené testy nám pan Ahmed rozdal o několik dní později. Když mi podával ten můj, ústa podivně roztáhl – nevěděla jsem, zda je to úsměv nebo úšklebek. Ale můj list byl plný červených háčků a dole stál naškrábaný výsledek: 99 procent. Nura vyřešila správně třetinu úloh, což stačilo k tomu, aby rovněž prošla. 26
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 26
18.3.2016 15:49:54
Po hodině si mě pan Ahmed zavolal k sobě. „S takovým matematickým nadáním, jaké máš ty, jsem se setkal jen málokdy,“ pochválil mě. „Uvažovala jsi někdy o tom, že by ses jednou mohla sama stát učitelkou matematiky?“ „To by bylo splnění mého nejkrásnějšího snu,“ ujistila jsem ho. „Myslíte, že by to bylo možné?“ „Samozřejmě. Já nebo pan Ziamand ti můžeme napsat doporučení, abys dostala stipendium.“ Nadšeně jsem přikývla. Takový skvělý návrh! Považovala jsem za velké vyznamenání, že i tak přísný učitel mě považuje za schopnou stát se učitelkou matematiky. Tak daleko to ještě nikdo z naší rodiny nedotáhl! Pocházíme totiž ze spíše skromných poměrů. Naši předkové byli drobní zemědělci a příslušníci nejnižší ze tří kast, na které se naše jezídská společnost dělí. Nedostávalo se jim proto pořádného vzdělání, ba právě naopak: považovali za zbytečné učit se číst a psát. Náboženské hymny a modlitby nás naši duchovní vůdci, šejchové a pirové, učili pouze ústně. To se změnilo až poté, co Saddám Husajn zavedl v roce 1970 povinnou školní docházku. I v naší vesnici postavili školu – ale učitelé pocházeli odjinud. Alespoň doposud. Budu snad první z Kochu, komu se podaří učit v rodné vesnici? Pyšná jako páv jsem spěchala domů, abych tu radostnou zprávu sdělila rodičům. Věřila jsem, že před sebou mám nádherné léto – zaklonila jsem hlavu a radostí zavýskla. Život to se mnou myslí dobře! V období prázdnin u nás vládla pohoda. Já odpočívala, dlouho jsem vyspávala a odpoledne trávila s kamarádkami Nurou a Evinou. Podnikaly jsme výlety do okolní přírody, prohlížely si časopisy, vzájemně si na hlavách vytvářely 27
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 27
18.3.2016 15:49:54
složité účesy – vyčesávaly jsme si kaštanové vlasy do výšky nebo z nich splétaly drdoly a copy. Ty jsme si nechávaly řadu dní, než matkám došla trpělivost a přikázaly nám: „Koukej si to už rozplést a vlasy pořádně rozčesat!“ Matka mě navíc varovala: „Nebo snad chceš, aby se ti v hlavě usadily vši? Ještě nám sem do domu zavlečeš nějaký hmyz!“ Jen nerada jsem si rozpustila drdol a rozloučila se s představou, že budu nejen první, ale taky nejatraktivnější učitelka matematiky v naší vesnici. Ale při domácích pracích jsem matce ráda pomáhala. Jako dcera jsem k tomu ostatně byla předurčená a nijak mi nevadilo mýt, prát, připravovat dříví na zátop nebo vytrhávat na záhoncích plevel. Nejraději ze všeho jsem ale vařila. Matka mě už záhy naučila připravovat různé pokrmy – aby se mnou byl můj budoucí manžel spokojený, jak říkala. Takže jsem už řadu jídel dokázala uvařit úplně sama. Nejlépe se mi dařil kamalles, na pánvi osmažené květy heřmánku. Věhlasný pokrm – přinejmenším v kruhu naší rodiny – byl i můj kebab z čerstvého jehněčího masa. Jakmile jsem začala otáčet rožeň nad otevřeným ohněm, celý dům naplnila líbezná vůně a všem se začaly sbíhat sliny. Bratři mlsně kroužili kolem mě jako neodbytné mouchy a nemohli se dočkat okamžiku, kdy oznámím: Jídlo je hotové! Otec s námi to léto bohužel nemohl strávit tolik času jako obvykle. Všichni vojáci, kteří sloužili na 600 kilometrů dlouhé hranici se Sýrií, totiž měli mimořádné služby vzhledem k napjaté situaci v této zemi, kde zuřila občanské válka. Teroristické skupiny sunnitů obsadily během uplynulých dvou let velkou část severní Sýrie. Centrální vláda autokratického vládce Bašára al Asada kontrolovala vlastně už jen hlavní město Damašek a jeho nejbližší okolí. Islamisté, 28
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 28
18.3.2016 15:49:54
kteří ovládli sever země, vnucovali místnímu obyvatelstvu přísné islámské zásady a pronásledovali křesťany a ostatní příslušníky jiných vyznání. Nejúspěšnější a zároveň nejbrutálnější z těchto skupin si říkala Dolate islami fi Iraq va Suria – „Islámský stát v Iráku a Sýrii“, zkráceně Daes. V Evropě je známější pod zkratkou ISIS nebo jen IS. Tato teroristická organizace měla víc peněz a lepší výzbroj než všechny ostatní islamistické bojůvky. V posledních měsících dobyly jednotky IS taky řadu měst v blízkosti našich hranic se Sýrií. Šíité, křesťané, drúzové i alavité z příhraničních oblastí před hrůzovládou IS prchali, neboť jim hrozila smrt. „Je mi líto, že ty lidi musím vracet zpátky,“ povzdychl si otec, když jednou dostal pár dní dovolené a přijel domů. „Ti fanatikové s nimi nemají slitování.“ „A není naší povinností jim pomáhat?“ zeptala jsem se ho. „Musíme být opatrní,“ odpověděl. „Islámský stát má velké plány a někteří domnělí uprchlíci jsou jeho agenti, kteří sem přicházejí s úkolem zakládat v iráckých městech teroristické buňky.“ „Chtějí snad získat moc i tady u nás?“ „Pokud by to bylo možné, určitě by to udělali. Jejich cílem je ovládnout celý Blízký východ a své pařáty natahují i do Iráku. Ve Fallúdži a Ramádí se už zahnízdili. A také v Mosulu prý mají hodně sympatizantů, především z řad bývalých stoupenců Saddáma Husajna.“ Matka se oklepala, jako by zaháněla zlou předtuchu. „Co je to vlastně za lidi?“ Otec si povzdychl. „Jsou to ti samí, kteří nám udělali ze života peklo v době, kdy Irák obsadili Američané. Vzpomínáš si ještě na Zarkávího, jehož banda prováděla bombové atentáty a vraždila šíity i křesťany?“ 29
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 29
18.3.2016 15:49:54
„Ano,“ přikývla matka. Dokonce i já znala to jméno nechvalně proslulé v celém Iráku. „To přece byl vůdce irácké al-Kájdy. Ale ten je už dávno mrtvý?“ „To ano,“ potvrdil otec. „Ale má nástupce, kterým se stal Bakr al-Baghdádí. A věř mi, že není o nic lepší než jeho předchůdce. Pochází z jihoirácké Sámmary a několik roků tvrdnul v americké vojenské věznici. V době, kdy odtud Američané stáhli své jednotky, bylo jeho hnutí už prakticky mrtvé. Potom ale vypukla v Sýrii občanská válka a Baghdádí poslal zbytek svých milicí bojovat za hranice. Tam obdrželi tihle i jiní džihádisté pomoc od některých arabských států, především od Saúdské Arábie a Kataru. Zbraně jim však dodávalo i Turecko, které mělo zájem na svrhnutí Asada a posílení vlivu radikálních sunnitů v zemi. Jejich záměr vyšel dokonale, dnes má Baghdádího armáda větší vliv než kterákoli jiná skupina v Sýrii. Jeho muži jsou zkušení bojovníci a jeho finanční zdroje se zdají být nevyčerpatelné. Proto je IS tak nebezpečný.“ „Ale snad ne pro nás?“ vyděsila se matka. „Ne,“ zasmál se otec. Já však z jeho smíchu vycítila napětí. „Tady nemají šanci,“ ujišťoval nás a možná i sám sebe. „Na jihu je situace jiná. Ale zde se moji kolegové a já už postaráme, aby sem ta banda nepronikla.“ Matka mlčela. Nezdála se být úplně přesvědčená. „Nebo si snad myslíš, že se armáda o 350 000 mužích nedokáže vypořádat s tlupou teroristů?“ dodal ještě otec ve snaze ji uklidnit. Překvapilo mě, že si rodiče dělají starosti, i když to nevyslovují nahlas. Ani ve snu by mě nenapadlo, že džihádisté můžou ohrozit naši vesnici. Syrsko-irácká hranice, na které otec sloužil, byla vzdálená jen asi 50 kilometrů od Kocha; ale pro mě to tenkrát představovalo světelné roky. Sýrii jsem 30
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 30
18.3.2016 15:49:54
do té doby nikdy nenavštívila a občanská válka v sousední zemi byla něco, co se odehrává v televizi, daleko od mé reality a mého světa. To se však změnilo poté, kdy boje pronikly až do naší blízkosti. Jednoho dne – právě jsme se starším bratrem odnášeli do domu sklizeň meruněk – přiběhla Nura celá rozrušená. „Už jste to slyšeli?“ volala na nás zadýchaně. „Co jsme měli slyšet?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si z levého předloktí sfoukla včelu, kterou ke mně asi přilákala vůně meruněk. My však měli s těmi chutnými plody jiné plány – chtěli jsme z nich udělat marmeládu. Nura neodpověděla; vešla do domu a zamířila přímo do obýváku, ze kterého slyšela televizi. „Pusť to víc nahlas!“ vykřikla na Kenivara, mého mladšího bratra, který tam dřepěl na podlaze. My s Evinou jsme spěchaly za ní. Televize vysílala mimořádné zpravodajství. „Zlatá divize odletěla do města ve vrtulnících,“ slyšela jsem oznamovat hlasatele. Obrázky kamery ukazovaly helikoptéry irácké armády, z nichž vyskakovali černě odění ozbrojenci. Elitní jednotka našich ozbrojených sil, vytrénovaní muži s nejmodernějšími palebnými zbraněmi. „Co se děje, Nuro?“ „Počkej,“ odbyla mě a soustředěně sledovala televizní záběry. Na nich byla vidět Sámarrá, město v irácké provincii Saláh ad-Din. Sámarrá je vlastně sunnitská metropole, v níž se nachází jedna z nejdůležitějších šíitských svatyní. V minulosti zde často docházelo ke střetům mezi těmito muslimskými odnožemi, takže jsem si v prvním okamžiku pomyslela, že nejspíš sunnité zase jednou napadli toto posvátné místo. Ze zpravodajství jsem se však dozvěděla, že ráno pronikl 31
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 31
18.3.2016 15:49:54
do města konvoj aut plně obsazených po zuby ozbrojenými teroristy. Jednotky irácké armády se teď snažily město opět dobýt. Boje si podle všeho vyžádaly na obou stranách již mnoho padlých a zraněných. „Pro lásku Boží, snad se mému bratranci nic nestalo,“ zašeptala Nura. „Do Sámarry ho převeleli teprve nedávno.“ Soucitně jsme na ni pohlédli – její obavy byly opodstatněné. Služba v irácké armádě byla pro nás Jezídy vysněné zaměstnání, většina našich mužů ho ráda vykonávala. V tu chvíli jsem i já pocítila strach – co když teroristé přepadnou pohraniční stráž, v níž slouží otec? V uplynulých týdnech už došlo k několika takovým potyčkám, při nichž se džihádisté snažili proniknout na irácké území. Jako by jim nestačila Sýrie, urputně se snažili přenést boje i za její hranice. „Můžeme zajít za tvou tetou, třeba o něm něco ví,“ navrhla jsem. „Ale možná ještě neví vůbec nic, ani o těch bojích,“ namítla Nura, „a v tom případě bychom ji jen zbytečně vyděsili. Pokud se Ibrahimovi něco stane, dozvíme se to včas.“ Evin s ní souhlasila. „Máš pravdu. Lepší bude nic jí zatím neříkat.“ Zatímco televize v obýváku běžela dál, my se odebraly do kuchyně a začaly jsme čistit meruňky a zbavovat je pecek. Menší část jsme pak rozkrájely na malé kousky, posypaly cukrem a vložily do ledničky, aby nám později posloužily jako dezert. Zdaleka největší část však skončila v obrovském hrnci, který jsme postavily na plynový sporák. I do hrnce jsme nasypaly cukr, a rozhodně s ním nešetřily. Netrvalo dlouho a kuchyní se začala šířit nádherně sladká ovocná vůně. Bude to skvostná marmeláda! Televizní komentátor mezitím hlásil nejaktuálnější zprávy o vývoji bojů s teroristy. V Baqubě, městě ležícím severo32
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 32
18.3.2016 15:49:54
východně od Bagdádu, vybuchla bomba nastražená v automobilu. V Ramádí, hlavním městě irácké provincie Al-Anbar, které měl IS pod kontrolou již delší dobu, vzali jeho bojovníci útokem místní univerzitu. Hlasatel se sice snažil nelíčit události příliš dramaticky, nemohl však zamlčet skutečnost, že tam teroristé zajali jako rukojmí stovky studentů. „To je neuvěřitelné,“ šeptla jsem Evině. A v duchu jsem si umínila, že pokud to s mým stipendiem vyjde, půjdu matematiku studovat do nějakého města v kurdské oblasti. Třeba do Šingalu nebo Dohúku, kde máme vzdálené příbuzné. Sunnitský jih byl příliš nejistý – to definitivně ukázaly poslední události. Během odpoledne – mezitím jsme již marmeládou naplnily zavařovací sklenice – se situace částečně uklidnila. Studenti v Ramádí byli propuštěni na svobodu a nad Sámarrou znovu získala kontrolu irácká armáda. Trochu se nám ulevilo, byli jsme rádi, že se džihádistům nepodařilo trvale obsadit i toto město. Dost udivující byl sám fakt, že ho předtím tak snadno a rychle dobyli. Byla jsem zvědavá, co tomu všemu řekne můj otec, až se vrátí domů. Chystala jsem se ho zasypat spoustou otázek. Bylo jasné, že oddíly teroristů přitáhly ze Sýrie, takže musely nějak přejít hranici. Bude teď kvůli tomu posílena její ochrana? To by znamenalo, že otce už téměř neuvidíme. Doufala jsem, že jeho služba není příliš nebezpečná; zároveň mi však bylo jasné, že i kdyby byla, nepřiznal by to. Navečer si Nura dala do košíku několik sklenic s marmeládou a zvedla se k odchodu. Rozhodla jsem se udělat si malou procházku a šla ji doprovodit. Koneckonců nebydlela daleko. Cestou jsme na mnoha místech viděly postávat hloučky vzrušeně debatujících lidí. Události na jihu země pochopitelně nabízely dostatek látky k diskusím. Všimly 33
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 33
18.3.2016 15:49:54
jsme si, že lidé o nich hovoří překvapivě klidně, s odstupem – jako by probírali přírodní katastrofu, k níž došlo v nějaké jiné, vzdálené zemi. Mezi našimi lidmi převládalo mínění, že teror je problém týkající se pouze šíitů a sunnitů, kteří proti sobě bojují. A že nám žádné nebezpečí nehrozí – pochopitelně s výjimkou Jezídů sloužících v irácké armádě. Ti byli v ohrožení a nám jich bylo líto. Také Nuřina matka, moje teta, stála přede dveřmi svého domu a hovořila s několika sousedkami. Ve tváři měla ustaraný výraz, ale marmeláda, kterou jsme přinesly, ji přesto potěšila. „To je ale milé překvapení, Farido,“ políbila mě na čelo. „Ta je ze stromů ve vaší zahradě? Vyřiď mamince, že jí moc děkujeme!“ Pak nám sdělila, že Ibrahim už o sobě dal vědět. Zúčastnil se boje proti islamistům, přesně, jak jsme všichni tušili. A dokonce byl poraněný, kulka ho zasáhla do nohy a roztříštila mu stehenní kost. Teď ležel ve vojenské nemocnici. „Prý to není nic vážného a dobře tam o něj pečují,“ uzavřela teta svoji zprávu. Krátce předtím se všechno dozvěděla od své sestry, Ibrahimovy matky a mé druhé tety, která byla pochopitelně velmi zneklidněná. „Nebylo by lepší, kdyby se vrátil domů?“ nadhodila Evin. „Oni ho nepustí,“ povzdechla si teta smutně. Protože se hodně vojáků snažilo vyhnout službě, zavedlo vedení armády přísná pravidla přinejmenším pro řadové vojáky. „Musíme doufat, že se vojákům podařilo vyhnat džihádisty ze Sámarry a bude klid.“ Na několik následujících dní skutečně zavládl na jihu země mír. Teroristé zmizeli stejně záhadně a rychle, jako se předtím objevili, takže se pro nás stali jen jakýmsi přeludem, prchavou noční můrou, která naštěstí pominula. Speciální jednotky iráckých ozbrojených sil teď zajišťovaly bezpečnost 34
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 34
18.3.2016 15:49:55
měst společně s policií. Záhy se však ukázalo, že tyto sporadické útoky džihádistů byly pouze jejich geniální lest, s jejíž pomocí odvrátili pozornost iráckého velení od svých skutečných záměrů a cílů. Následujícího dne, 6. června 2014, vybuchla první autobomba i v Mosulu. Moji mladší bratři sledovali televizní vysílání od samého rána. Dvanáctiletý Kenivar vykřikl na celý dům. „Maminko, už zase vybuchla bomba!“ Matka a já jsme právě věšely prádlo. Se směsí zvědavosti a zlé předtuchy jsme se šly do obýváku podívat, co se děje. A po zbytek dopoledne jsme se už od televizní obrazovky neodtrhly. Události totiž dostaly děsivě rychlý spád. Během krátké doby došlo v Mosulu ke čtyřem dalším explozím. I v těchto případech šlo o bomby nastražené v automobilech. A všechny útoky se staly v blízkosti kontrolních stanovišť irácké armády. Jako by se nám IS vysmíval a oznamoval: Nic vás před námi neochrání! I chudáci obyvatelé Mosulu teď křičeli – bolestí a strachem. Televize ukazovala plačící ženy, vyděšené sousedy, lékaře ošetřující zraněné a sanitky, které je odvážely do nemocnice. A všude kolem stoupaly k nebi sloupy černého dýmu. Provinční metropole pomalu sklouzávala do úplného chaosu. Každý se pokoušel dostat někam do bezpečí, protože nikdo nevěděl, kdy a na jakém místě vznikne další exploze. Začala jsem si klást otázku, zda jsme my tady v Kochu skutečně v bezpečí. Reportér státní televize se snažil mluvit klidným hlasem. „Zranění byli převezeni do okolních nemocnic,“ oznamoval muž s napomádovaným účesem a šedobílou proužkovanou kravatou. „Není důvod k panice. Provoz byl odkloněn na objízdnou trasu, policie a speciální síly mají město plně pod kontrolou.“ 35
DIVKA KTERA ZVITEZILA NAD IS.indd 35
18.3.2016 15:49:55