0037681

Poznámka autora

Tato kniha vznikla neobvykle. Dlouho jsem chtěl napsat

politickou satiru, která by pomohla osvětlit, jak fungují určité aspekty vládnutí a médií, a to způsobem, jenž u konvenční žurnalistiky nepřichází v úvahu. Peter Chadlington, člen významného politického rodu Gummerů, měl už dávno námět na román, který by pojednával o výbušném tajemství v samém srdci vlády. Můj agent Ed Victor nás seznámil a Peter mi vylíčil svůj nápad. Následně jsme se několikrát sešli a probrali možnosti a vyznění knihy. Poté jsem sepsal román, který pro vydání připravili redaktorka Philippa Harrisonová, legenda ve svém oboru, a Robert Lacey z nakladatelství Fourth Estate. Peteru Chadlingtonovi jsem tedy nesmírně zavázán jako původci myšlenky, na níž stojí celá zápletka. Navíc byl tak laskav, že mě představil jistým politickým a finančním osobnostem, které mi pomohly dosáhnout co největší věrnosti detailů. Je však třeba říci, že sám Peter by napsal značně odlišnou knihu. Patrně by nepodpořil a neodsouhlasil vše, co se objevilo v té mojí, a nelze mu přičítat jakoukoli odpovědnost za mé soukromé předpojatosti, žerty a výstřednos-

Hlava_statu.indd 5

26.4.2016 9:35:27

P ON DĚ L Í 18 . Z Á Ř Í

ti. Některé z postav a příběhů v románu jsou přímo odvozeny z mé třicetileté zkušenosti politického reportéra, ačkoli samozřejmě skoro všechno ostatní je smyšlené. Andrew Marr duben 2014

6

Hlava_statu.indd 6

26.4.2016 9:35:27

Předmluva

V posledních padesáti letech patřily k mým stálým váš-

ním politika a umění politického přesvědčování. Po většinu této doby jsem měl v hlavě základní námět tohoto románu. Andrew Marr jej obratně a s vervou přepracoval v zábavnou politickou satiru. Bez něj by nápad stále jen vířil mou myslí. Někteří mohou po přečtení následujících stránek prohlásit příběh za příliš fantaskní: „Tohle by se nikdy nestalo.“ Neměli bychom však zapomínat, že mnohé z toho, co dnes považujeme za „normální“ politické chování, bychom před padesáti – či dokonce před dvaceti – lety měli za nemyslitelné. Dnes se téměř vše jeví jako politicky možné. Jak již uvedl Andrew, při psaní tohoto románu byly velmi užitečné rady politiků a finančníků a také přístup do několika institucí – včetně Downing Street 10 –, jež zajistily maximální možnou přesvědčivost prostředí. Peter Chadlington duben 2014 7

Hlava_statu.indd 7

26.4.2016 9:35:27

Obyvatelé Británie budou hlasovat o konečném „ano“ či „ne“ setrvání v Evropské unii v referendu, které se uskuteční ve čtvrtek 21. září, oznámil včera v Dolní sněmovně předseda vlády. „Tím se tato otázka vyřeší pro příští generace a směřování této velké země bude stanoveno pro naše děti a vnuky,“ pronesl za jásotu řadových poslanců „velké koalice“. Oznámení následuje po mnoha odkladech a zklamáních pro zastánce tohoto referenda, jež by nyní podle premiéra nemělo být oddalováno „víc než pár měsíců, v zájmu nás všech“. Předseda vlády, který byl minulý týden v Hannoveru doladit dohodu s německým kancléřem o volnější, tržněji orientované EU, ujistil Dolní sněmovnu, že jeho jednoznačnou volbou bude „ano“. Olivia Kiteová, která z opozičních lavic vede snahy odpůrců setrvání a ještě nedávno patřila do premiérova týmu jako ministryně vnitra, slíbila „nekompromisní, vášnivou, otevřenou a vlasteneckou kampaň“, která Británii přesvědčí, aby konečně z přetrhala svazky s tím, co označila za „nenásilnou, korumpující diktaturu“ Bruselu. Z výzkumu pro náš list vyplývá, že hlasování za tři měsíce bude těsné a že nerozhodnuté voliče výrazně ovlivní charakter a vůdcovské schopnosti předsedy vlády.

National Courier, Londýn, čtvrtek 22. června 2017

9

Hlava_statu.indd 9

26.4.2016 9:35:27

1

Pondělí 18. září Tři dny do referenda

Hlava_statu.indd 11

26.4.2016 9:35:27

Kohout na smetišti

Vítr vanul v prudkých poryvech. Zbývaly poslední tři

dny do referenda, které rozhodne o osudu Británie. Zlatý kohoutek se pyšně kýval pod balkonem v nejvyšším patře jedné z nejodpudivějších budov v londýnské City. Dokonce i mezi opuchlými skleněnými hroty, struhadly na sýr a všemožnou zeleninou, jež se v roce 2017 mačkaly na horizontu hlavního města, tento výplod zběsilých osmdesátých let dvacátého století v barvách pastrami a citronu – příšerné odstíny, neuvážené proporce, laciné materiály – dokládal, že architektura patří k nejnápadnějším důkazům kulturního a společenského úpadku. A restaurace Zlatý kohoutek v jejích útrobách naznačovala, jakou představu mají nezaujatí angličtí manažeři o francouzské venkovské kuchyni. V posledních letech „Kohout“ dosáhl jistého věhlasu, protože venkovní terasu si lidé ze City často volili k dobrovolnému odchodu ze života. Jihoasijská účetní, kterou šikanovali v práci, skočila po večeři. Obchodník ze City, jehož ztráty se co nevidět měly provalit, se vrhl o osm podlaží níže po dvou martini. Téměř proslulý prezident Společnosti pouličních prodejců ovoce 13

Hlava_statu.indd 13

26.4.2016 9:35:27

P ON DĚ L Í 18 . Z Á Ř Í

a zeleniny, stižený záletnou manželkou, pronesl vtipnou řeč před svými nejlepšími přáteli, přehoupl se přes zábradlí, odrazil se od střechy projíždějícího autobusu a skonal v křečích pod koly dodávky zásobující kuchyně. Toho pondělního rána ležel v našedlém pološeru na chodníku pod Zlatým kohoutkem první mrtvý v kariéře mladé policistky, schoulený do prenatální polohy. Prohlédla si tmavě modré sako portugalského střihu, značkové německé džíny stažené přes kotníky, odřené, ale zánovně vypadající anglické boty, jejichž špičky se rozbíhaly v podivném úhlu, a konečně kštici vlnitých tmavých vlasů, spočívající v kaluži temné lepkavé tekutiny. Byl to vcelku mladý a dříve pohledný muž. Nějaká dívka se o něj teď strachuje. Nebo možná chlapec. Zatímco poblíž zastavovaly kvílející služební vozy a vyvrhly další strážníky, kteří odstrčili fascinované čumily, natáhli kolem mrtvoly pásku a poté ji obklopili igelitovým stanem, mladá policistka zvedla zrak k trčícímu kovovému balkonu a nápadnému kovovému ptáku, protivně skřípajícímu ve větru. Zvláštní, pomyslela si. Ve stanu se saniťáci v zeleném skláněli nad tělem. Po jediném pohledu na pokroucenou postavu však bylo jasné, že nemohou nic dělat. Policistka přešla ke dveřím Zlatého kohoutka a zalomcovala s nimi. Tudy se vcházelo do vestibulu s výtahem. Zamčeno. Všechno bude zamčené. Je moc brzy. I uklízečky se objeví až za hodinu. Tak jak k tomu došlo? Něco jiného je, když se opilý zoufalec vrhne dolů pozdě večer nebo uprostřed jídla, ale kdo by šplhal ke Zlatému kohout14

Hlava_statu.indd 14

26.4.2016 9:35:28

T Ř I DN Y D O R E F E R E N DA

kovi v pondělí v šest ráno a pak skákal? Všude kolem jsou dostupnější místa – třeba mosty přes Temži. O tři hodiny později, když se tělo lehce rozkolébalo a pevně připoutáno k nosítkům na kolečkách putovalo do rychlého dodávkového vozu, zazvonil mrtvému v kapse mobilní telefon.

15

Hlava_statu.indd 15

26.4.2016 9:35:28

Ken Cooper, bez nálady

Volal statný muž, který seděl vzadu v mercedesu s řidičem,

uvízlém v dopravním ruchu centra Londýna. Byl na cestě do redakce jednoho z dříve významných britských listů, National Courieru. Ken Cooper nesnášel zadní sedadla. Ošklivila se mu chuť chvatně zhltnuté snídaně v ústech i vůně zahřáté kůže. Nenáviděl odporný pocit vyvolaný pročítáním deníků, zatímco řidič poslouchal, jak nějaký přiblble vtipný moderátor po telefonu zpovídá jeho vlastní – tedy Kenovy – čtenáře. Hnusila se mu představa rozhádané schůzky s krysami z marketingu a potkany z distribuce, kterou zahájí den v kanceláři. Jak to proběhne? „Kevin se zaměřil na výzkum cílových skupin, šéfe. Máme v novinách moc starých obličejů. Potřebujeme hezké mladé lidi. Potřebujeme míň politiky. Trochu jsem se na to podíval, a víte, co by pro nás byl ideální příběh? Kdyby někdo přepadával zazobanou mládež před nóbl klubem kvůli rolexkám. Potřebujeme víc přepadení a víc zazobané mládeže.“ 16

Hlava_statu.indd 16

26.4.2016 9:35:28

T Ř I DN Y D O R E F E R E N DA

Plazi. Havěť. Sotva jim mohl něco vyčítat. Všechny deníky jsou dneska stejné a vedou je roztěkané, nervózní děti. Ken začínal nenávidět branži, kterou odjakživa miloval. Rozčilovala ho ta chytrácká zkratka, jíž se jeho řidič vydal a která je zavedla přímo do tohohle zmatku, do tepny ucpané téměř nehybnou německou technikou. Znechucovala ho vyhlídka na oběd s majitelovým synem, lasicovitým absolventem Etonu, který měl zálibu v nachovém tvídu a jehož přítelkyně byla po většinu víkendů na obálkách poloviny barevných příloh. Samotný majitel, ten hrubý cynik, který v šedesátých letech zbohatl v nemovitostech, mu nevadil. Syna však Ken nesnášel. A nesnášel svůj mercedes. Rychlejší by bylo jet na kole. Nejspíš i skákat po jedné noze. Nikdy v dějinách lidstva nebylo nasazeno takové množství strojů, aby tak pomalu přepravily tak málo lidí na tak krátkou vzdálenost. Jenže zkuste o tom napsat do novin. A přece auto se šoférem patřilo k posledním požitkům, které zbyly šéfredaktorům celostátních deníků, jejichž náklady klesaly a kdysi mocné legie reportérů se změnily v hysterické čety nevalně placených tupců. Ranní cestu tedy využíval k přečtení svých vlastních novin, přičemž divoce podtrhával chyby a škrtal nepovedené titulky, a poté přehlédl konkurenci a sepsal témata, která jeho lidem unikla, případně hlediska, o nichž se opomněli zmínit. Pak zkontroloval Witter, poznamenal si pár nápadů pro ranní poradu a vyřídil několik hovorů, aby si zvedl náladu. Alespoň v redakci panoval řád a jasná hierarchie – Kena často napadlo, že kdyby byl soukromý život zorganizovaný 17

Hlava_statu.indd 17

26.4.2016 9:35:28

P ON DĚ L Í 18 . Z Á Ř Í

stejně dobře jako pracovní, svět by byl celkově mnohem šťastnější a systematičtější. V práci lidé znali svoje místo a mohli se chovat neurvale nebo bujaře, aniž se někdo urazí. Za dveřmi jeho domu panovala tajemně odlišná pravidla. Bývalá manželka se mu vyrovnala ohnivým temperamentem a při několika příležitostech se rychleji oháněla pěstmi, když šlo do tuhého. Dnes ráno nejprve zavolal vedoucímu zpravodajství. Dozvěděl se příznivé novinky nebo přinejmenším pár opravdových. Včera odpoledne bylo na blátivý břeh Temže pod Battersea Parkem vyplaveno tělo. Courier se o tom doslechl od místních poldů, kteří pobírali peníze od jeho reportérů. Vánoční obálky byly pořád v kurzu. Policie uvedla, že mrtvola patří podsaditému bělochovi ve věku přibližně šedesáti let. Hlavu a ruce někdo uřízl. Ruská mafie? Podle policejních informací však jediným náznakem totožnosti zesnulého bylo tetování královského námořnictva. Takže ať to byl kdokoli, šlo o Brita. Vedoucí zpravodajství na případ nasadil posledního opravdového investigativního reportéra v novinách, Luciena McBrydea. Jenomže Kenu Cooperovi se teď nedařilo přimět toho arogantního spratka, aby zvednul ten zatracenej telefon. Připomněl si, že McBryde se posledních pár dnů choval zvláštně. Tvrdil, že je na stopě senzačnímu politickému odhalení. Jistě, politika zrovna byla plná senzací. Referendum rozpoltilo zemi. Britové vždy propadali politickému nadšení jen zvolna – jedno z velkých tajemství jejich národního přežití. Avšak nyní se rodiny přely nad večeří a kance18

Hlava_statu.indd 18

26.4.2016 9:35:28

T Ř I DN Y D O R E F E R E N DA

lářemi zmítaly hádky o tématu zásadnějším než fotbal nebo depilace voskem. Kenovo auto už minulo deset vývěsních ploch s vrásčitou boxerskou tváří předsedy vlády – „Vaše volba, vaše budoucnost. Volte chytře.“ – a nejméně stejný počet, ne-li víc, plakátů protievropské kampaně, nyní vedené bývalou ministryní vnitra Olivií Kiteovou, jejíž rusé vlasy, bledý obličej a nápadně rudé rty stále víc připomínaly Alžbětu I. nebo aspoň Cate Blanchettovou – „Vaše země, vaše volba. Darujte svým dětem svobodu.“ Jenomže pokud měl Lucien McBryde co dodat k ohlušující debatě o budoucnosti Británie, prozatím se o to nepodělil s vedoucí politické rubriky ani s Kenem. Řekl jen, že dělá na něčem, co „všechno změní“. Působil ještě nervózněji a popudlivěji než obvykle, což ovšem mohlo být koksem. Taky se nedávno rozešel s přítelkyní. Ať McBryde pracoval na čemkoli, nyní nepřijímal hovor. Ken zamručel, rozhodl se nezanechat vzkaz a přepnul telefon do tichého režimu. Třeba za tím žádný příběh není a celá ta věc je jenom výmluva. Nebylo by to poprvé. Ken byl rád, že McBryde dostal to bezhlavé tělo z Battersea. Přijde na jiné myšlenky. Zklidní se. Zakousne se co něčeho solidního. Ale nechat telefon vyzvánět bylo v každém případě zatraceně nezdvořilé. Už minula devátá. Jak se ten cucák opovažuje nepřijímat hovor?

19

Hlava_statu.indd 19

26.4.2016 9:35:28

Svět Kena Coopera

Se stážistou to byl jenom pokus. Výkonný editor National

Courieru stážistu pokládal možná za největší úspěch své kariéry. Dnes ráno měl stážista za úkol sedět u okna s výhledem na ulici před redakcí a čekat, až se objeví stříbrný mercedes obsahující šéfredaktora. Poté vyrazí – „svižně, ale ne poklusem“ – do kanceláře výkonného editora a oznámí mu to. Během přibližně sto vteřin mezi zpozorováním vozu a vstupem Kena Coopera do otáčivých dveří zvládne výkonný editor svolat vedoucího zahraničního zpravodajství, vedoucího hospodářské rubriky, vedoucího společenské rubriky a vedoucího sportovního zpravodajství. Všichni budou se zbytečně vtíravými úsměvy čekat ve vstupní hale, až Cooper zamíří k výtahu. „Necelý milion. O osm procent míň než loni a o deset od jarní kampaně,“ oznámil výkonný editor. „Do prdele. Ve střední Anglii jsme zlevnili, a stejně jdeme do hajzlu? Telegraph klesl jenom o sedm procent, Guardian taky o sedm. Napadlo vás najmout nějaké novináře?“ 20

Hlava_statu.indd 20

26.4.2016 9:35:28

T Ř I DN Y D O R E F E R E N DA

Výkonný editor nepotřeboval najímat novináře. Ale to Kenu Cooperovi neřekl. Další na řadě byl vedoucí zahraničního zpravodajství. „Úplně nám utekl ten tajfun v Malajsii, šéfe. Dvacet tisíc mrtvých, a my nemáme na titulce ani řádek.“ „Do prdele. Dvacet tisíc včetně bohatých manželů z Chelsea, jejichž syn zrovna nastoupil na Harrow. Daily Mail to měl. My ne. Vaše chyba. Ne moje.“ Pak vedoucí hospodářské rubriky. „Čerstvá zpráva od sira Solomona Dundase, šéfe. Tu skotskou banku přece jenom rozdělí.“ „Hovno. Dundas je břídil, co se rád poslouchá. Jeho poslední tip stál za hovno. Už v novinách nechci nic, v čem by měl ty svoje ušmudlaný prsty.“ Vedoucí společenské rubriky nabídl šestici nejlepších receptů s čokoládou, článek o tom, proč se do módy vrací Bloody Mary, a rozhovor se synem Mii Farrowové. Ken mu doporučil, ať jde do hajzlu a vrátí se s něčím kurva zajímavým. Vedoucí sportovního zpravodajství, hubený muž s větrem ošlehanou tváří, holou hlavou a brýlemi bez obrouček, nadřízeného oslovil těsně před tím, než se otevřel výtah. „Šéfe?“ „Ano?“ zeptal se Ken. „Vlastně nic… Jenom – běžte do prdele, šéfe.“ Ken se zasmál. Začínal se cítit líp. Toto představení se opakovalo každý den. V poslední době napětí opadlo, protože městem hýbal jediný příběh. Všichni v National Courieru věděli, že titulní stranu obsadí 21

Hlava_statu.indd 21

26.4.2016 9:35:28

P ON DĚ L Í 18 . Z Á Ř Í

referendum, referendum, referendum. V komiksu bude referendum. V komentářích zazní ano i ne otázce pro referendum. Úvodník k referendu vysloví možná. Do ranní redakční porady stále zbývalo dvacet minut. Dost času na to, aby vedoucí zahraničního zpravodajství řekl svým klíčovým podřízeným, že mají jít do prdele a přinést něco zajímavého, aby šéf hospodářské rubriky vyřídil redaktorovi zabývajícímu se bankovnictvím, ať jde do hajzlu a přestane se spoléhat na pořád stejné staré zdroje, aby šéf společenské rubriky vynadal všem, kteří pro něj pracují, že jsou úplně na hovno, a aby šéf sportovního zpravodajství vykouřil tři cigarety. Takhle se dělá významný list. Stážistu do prdele nikdo neposlal. Nikdo ani neznal stážistovo jméno. Byl to hezky oblečený mladík těsně po dvacítce, s pěkně střiženými vlasy, pěstěnými nehty a vystudovanou žurnalistikou. Vyznačoval se, jak je pro novináře nezbytné, přiměřenou přesvědčivostí, jistou schopností psát a obrovskou dávkou vychytralosti. Navzdory těmto výhodám byl znám pouze jako „hoch“. Když si na to stěžoval výkonnému editorovi, ten mu podle pravdy objasnil, že na jeho jménu nezáleží, protože ho nikdy nikdo nebude potřebovat. Mladí žurnalisté pro Courier pracovali většinou jako stážisté a bydleli u rodičů ve čtvrtích Ealing, Primrose Hill nebo Highgate. Jelikož šlo o renomovaný list a v oboru se prakticky nedala najít práce, nikdo z nich vlastně nepobíral žádnou mzdu. Toto uspořádání bylo pro všechny výhodné. Rodiče se před známými mohli chvástat prestižním zaměstnáním svých dětí. Tisk získal stálý přísun bezplatné pracovní síly. A stážisté si to docela užívali. Občas si 22

Hlava_statu.indd 22

26.4.2016 9:35:28

T Ř I DN Y D O R E F E R E N DA

výkonný editor dovolil pomyslet na tisíce bystrých mladých lidí z chudších rodin, kteří nikdy nedostanou šanci pracovat v novinách – ale vzápětí si zase uvědomil, že současný systém dává z ekonomického hlediska dokonalý smysl. Když jednoho dne výkonný editor seděl za svým stolem, přistihl se při úvaze, že pokud jsou zámožní rodiče ochotni dotovat své potomky, někteří by třeba zašli ještě dál a platili Courieru za jejich zaměstnávání. A tak stážistův otec, jenž byl bankéř, nyní platil třicet tisíc liber za to, že syn může dělat v novinách. Považoval to za dobře vynaložené peníze – jestliže utratil sto tisíc liber za obraz, aby o tom pak žvanil na večírcích, a mnohem více za nudné dovolené, kterými se pak chlubil, třicet tisíc byla malá cena za to, že mohl rozprávět o reportérské kariéře svého omezeného, avšak snaživého synka. Polovina peněz šla do fondů listu, druhá připadla výkonnému editorovi. Ten se obával, že Ken Cooper jednoho dne zjistí, co se děje, a že to bude zkažený den. Stážista tedy nemohl zůstat napořád. Byl to jenom pokus. Mezitím mu všichni budou říkat „hoch“. Stážistu, který snil o práci ve společenské rubrice, to však neodradilo. Držel se zuby nehty. Věřil, že jednou ho taky někdo pošle do prdele.

23

Hlava_statu.indd 23

26.4.2016 9:35:28

Jak se dělají dějiny

V okamžiku, kdy Ken Cooper nastupoval do výtahu, se

lord Trevor Briskett a jeho asistent Ned Parminter mačkali v příměstském vlaku z Oxfordu. Oba procházeli čerstvý Courier. Lord Briskett četl noviny od prostředka, přičemž začal úvodníkem a komentáři, pokračoval hospodářským a politickým zpravodajstvím a nesoustředěně prolistoval domácí zprávy, které už většinou slyšel včera večer nebo v sedm ráno v přehledu na BBC. Jedna celebrita se vyjadřovala ve prospěch domácího úklidu. Další si nebyla tak jistá. Přítelkyně někoho z televizní show se opila v klubu. Lord Briskett usoudil, že éra novin se nedůstojně chýlí ke konci. Ned Parminter list pročítal na iPadu, po jehož displeji rychle klouzal ukazovákem. Courier aspoň věnoval seriózní pozornost politice, i když zprávy jako by se vyjadřovaly ve prospěch vystoupení Británie z EU, zatímco komentáře rezolutně vyjadřovaly opačný názor. Ani jeden z nich se nezastavil u krátké zprávy o bezhlavém těle v Battersea. Těla, zejména bezhlavá, evidentně souvisejí s kriminálním podsvětím, a proto jsou politicky nevý24

Hlava_statu.indd 24

26.4.2016 9:35:28

T Ř I DN Y D O R E F E R E N DA

znamná. Briskett a Parminter sledovali závažnější příběh. „Volte chytře.“ „Volte svobodu.“ Země rozdělená vedví. Trevor Briskett, oděný do charakteristického zeleného tvídu a vyznačující se kudrnatými bílými vlasy a brýlemi s masivními rohovinovými obroučkami ve stylu A. J. P. Taylora a Bambera Gascoigna, byl ze svých televizních vystoupení dost známý na to, aby mu spolucestující věnovali druhý pohled. Na ulicích Oxfordu – onoho kachního rybníčku plného káchání a načepýřeného peří – ho lidé dokonce zastavovali. A po právu. Briskett byl totiž nejvýznamnějším politickým historikem konce dvacátého a počátku jednadvacátého století. Jeho pohotové životopisy – Blair, Thatcherová, Johnson – se pořád tiskly, zatímco paměti řady pozapomenutých politiků se po prodeji pár desítek kousků už dávno přesunuly do zlevněných knih a recyklovaného odpadu. Briskettovo pojednání o moderním ústavním zřízení bylo srovnáváno s pracemi proslulého viktoriánského novináře Waltera Bagehota. Jeho dějiny britské zpravodajské služby za studené války byly chváleny těmi správnými lidmi. Briskett, emeritní profesor Wadham College a držitel mnoha literárních cen, byl před pěti lety jmenován nezávislým členem Sněmovny lordů poté, co předsedal královské komisi vyšetřující bezpečnostní selhání na ministerstvu obrany. Pravidelně ho tipovali na dalšího nositele Řádu za zásluhy. Veškeré toto blyštivé pozlátko, které ho mohlo zatížit a zpomalit a vést ke změkčilosti a uspokojení, však na Trevora Brisketta nemělo takřka žádný vliv. V sedmdesáti 25

Hlava_statu.indd 25

26.4.2016 9:35:28

P ON DĚ L Í 18 . Z Á Ř Í

letech byl stejně bystrý, chlapecky nadšený, šibalský, pokud šlo o drby, a ochotný ke smíchu jako ve třiceti. Přesný popis pornografie ve ztraceném ministrově notebooku. Pokus vydírat významného člena vlády kvůli návyku jeho manželky na kokain. Koho si Olivia Kiteová bere poslední dobou do postele… Pokud se člověk chtěl něco dozvědět, zašel za Briskettem a ten si poklepal na nos, naklonil se dopředu, nasadil ďábelský úsměv a všechno vyklopil. Proto premiérovo rozhodnutí jmenovat Brisketta oficiálním historikem velkého evropského referenda bylo všeobecně obdivováno jako dosti odvážné. Předseda vlády, sám amatérský politický historik, argumentoval, že Britové před sebou mají natolik závažnou volbu, že si národ zaslouží její odpovídající, zevrubné zachycení schopným autorem. Slíbil, že Briskett bude mít během kampaně nebývalý přístup ke členům nejužšího týmu. Na Downing Street má dveře otevřené, budou mu zasílány kopie e-mailů, obdrží strategické dokumenty – všechno. A až bude po všem, lidé si jeho knihu možná doopravdy přečtou. Vzápětí po tomto premiérově oznámení Olivia Kiteová jménem odpůrců členství vydala tiskové prohlášení, že si lorda Brisketta rovněž váží, pokládá ho za autoritativní a nezávislý hlas a poskytne mu stejný přístup ke svému týmu. Političtí komentátoři byli toho názoru, že rozhodnutí poskytnout soudobým dějinám „čestné místo v přední řadě“, jak to nazval Briskett, je důkazem pevného přesvědčení předsedy vlády o výsledku referenda. Jeho zjevná víra ve vítězství, které se stane nezpochybnitelným stvrzením premiérské funkce, sama o sobě uškodila protivníkům. 26

Hlava_statu.indd 26

26.4.2016 9:35:28

T Ř I DN Y D O R E F E R E N DA

Olivia Kiteová neměla prakticky jinou možnost než uvítat Brisketta ve stanu prince Ruperta stejně vřele, jako byl uvítán v Cromwellově. Briskett se v záři reflektorů cítil jako ryba ve vodě. Chtěl odvést co nejvíc práce sám. Vzal s sebou pouze svého chráněnce Neda Parmintera, plachého, ale velmi nadaného doktoranda, který se podle jeho mínění mohl jednou také stát významným znalcem moderních dějin. Parminter s hustým černým plnovousem a pronikavýma tmavýma očima vypadal jako pravoslavný kněz v civilu. Třebaže sdílel Briskettův uhlazený smysl pro humor, v jeho romantickém anglickém vlastenectví byla stopa fanatismu. Společně tvořili vyváženou dvojici: Brisketta záliba ve westminsterských piklech přitahovala k impozantnímu, zásadovému, avšak bezohlednému předsedovy vlády. Parminter, odborník na vývoj parlamentu v sedmnáctém století, byl přirozeným podporovatelem Olivie Kiteové. O svých preferencích mezi sebou pochopitelně nikdy nehovořili. Nyní měli namířeno k samotnému premiérovi. Vlak klouzal západním Londýnem k nádraží Paddington a Briskett se na sedadle naklonil vpřed. „Sejdete se s tou… dívkou, Nede, po naší schůzce?“ Než zvolna odpověděl, Parminter se poškrábal ve vousech pod bradou, což svědčilo o nervozitě. „Je neocenitelná. Má dokonalý přehled o kampani Kiteové. Čte všechny e-maily, všechny zprávy, které Kiteové chodí na oficiální i soukromý mobil. Díky ní víme o všem, co se šustne.“ „A naše drahá paní Kiteová o tom ví?“ 27

Hlava_statu.indd 27

26.4.2016 9:35:28

P ON DĚ L Í 18 . Z Á Ř Í

„Zřejmě ano. Určitě o tom musí vědět. Jen je rozhodně loajální, takže si myslím, že to Kiteové nevadí.“ „Hodná holka. Hodná i na vás.“ „Je tu ještě jedna věc. Trochu zvláštní. Zdá se, že toho ví poměrně dost i o dění na druhé straně. Daleko víc, než by člověk čekal. Tajné kanály z Downing Street 10, možná.“ Briskett si potěšeně zamnul ruce. „Vážně? Takže spí s nepřítelem? Rozkošné. Ve chvílích, jako je tahle, nás musí především zajímat, co se odehrává v obou centrálách. Vychutnávejme si paniku, Nede, drobné roztržky, bezdůvodný pesimismus i pošetilou sebedůvěru. Ale v jistém smyslu víc záleží na tom, co je těžší objevit. Myslím to, co se děje mezi tábory. Tam leží ta nejhlubší tajemství. A jak zní celé jméno té pozoruhodné bytosti, Nede?“ „Jennifer Lewisová. Ale má radši Jen. Znám ji od vysoké.“ Briskett popuzeně sykl. „Chtěl jste říct, že jste ji poznal jako student Oxfordu, Nede. Opravdu nechápu, proč ponižujete sám sebe řečmi o ‚vysoké‘. Něco jiného by samozřejmě bylo chodit na Keele. Vzhledem k jejímu mládí a vysokému postavení předpokládám, že také studovala v Oxfordu. Nebo, chuděrka, v Cambridgi?“ „Somerville College v Oxfordu.“ „Hm. Filozofie, politologie a ekonomie?“ „Přesně tak.“ „Dobrá…“ Oba muži se odmlčeli, dokud vlak nebyl skoro v Paddingtonu. 28

Hlava_statu.indd 28

26.4.2016 9:35:28

Pod rebelskou vlajkou

Jennifer Lewisová se však toho odpoledne na schůzku

s Nedem Parminterem nedostavila. Přes noc dorazily překvapivé nové výsledky volebního průzkumu, které si na poslední chvíli vyžádaly několik úprav kampaně, a tak se nacházela přes šedesát mil východně od Londýna a zpracovávala čísla v nádherném prostředí sídla Danskin House. Olivia Kiteová, oblečená jen do krátkého, skoro průhledného kimona, mezitím procházela mezi řadami dobrovolníků a kontrolovala zprávy na svém mobilu. Nikoho ani nenapadlo, že by ji vyfotil. Tvořili soudržný, věrný tým. Po snídani se Olivia převlékla z kimona do jásavě zbarveného kostýmu od Isseyho Miyakeho. Dbala na to, aby se pro každý pracovní den ve svém vlastním domě vystrojila stejně, jako kdyby ji čekala audience u krále v Buckinghamském paláci. Koneckonců, panovník jí během kampaně asi pětkrát telefonoval. Některé rozhovory trvaly dlouho do noci. Danskin House se stal srdcem nacionalistického hnutí. Zde sídlilo velení vzbouřenců, symbolizující odpor proti Westminsteru stejně jako před téměř čtyřmi stoletími Oxford, kde svou královskou standartu vyvěsil Karel I. 29

Hlava_statu.indd 29

26.4.2016 9:35:28

P ON DĚ L Í 18 . Z Á Ř Í

A přece bylo překvapivé, že právě sem se soustředil britský patriotismus. Dům působil neurčitě renesančním dojmem a pokrývaly jej holandské dlaždice. Jeho střechy a věžičky se blyštěly světle modrou a oranžovou. Pyšnil se italskou zahradou včetně kopií římských soch z osmnáctého století a řeckého chrámu nad jezírkem. Dlouhou chodbu uvnitř krášlila německá brnění a několik obstojných maleb, například od Holanďana Pietera de Hoocha a španělského papežence Murilla. Nezdravé tudorovské sídlo bylo po Slavné revoluci rozsáhle přestavěno v severoevropském slohu – glazované dlaždice, sochy, nabílené vnitřní stěny. Současný pán domu, manžel Olivie Kiteové Reeder, byl napůl Američan a napůl Egypťan. Přesto se Danskin House díky poloze u essexské říčky už dávno stal symbolem anglické národní identity a objevil se v televizním dokumentu o Jane Austenové a v Kristu všemohoucím, nedávném hollywoodském zpracování životopisu Ronalda Knoxe z pera Evelyna Waugha. Dnes ráno se na pozemku jeden nepříliš bystrý chlapec opíral o hrábě a sledoval kolonu aut, která drtila štěrk na příjezdové cestě a poté vychrlila cestující mezi sloupy kolem hlavního vchodu. Odplivl si. Možná je blázen, ale není tak hloupý, aby nepoznal, co se tady děje. Na zahradě za domem Reeder Kite prošel mezi otlučenou a zanedbanou Venuší a Adonisem po amputaci a nastavil shrbená záda teplu končícího léta. Smyslnou vůni opadávajících růží ještě posílil hrachor na laťkové mříži kolem slunečních hodin. Motýli a mouchy poletovali nad okrajovými záhony bohaté vlhké půdy, hustě posetými jarman30

Hlava_statu.indd 30

26.4.2016 9:35:28

T Ř I DN Y D O R E F E R E N DA

kou, česnekem a orlíčkem, mezi nimiž se pokoušely prosadit vikev a vrbovka. Místo překypovalo úrodností. Reeder se podrbal na vnitřní straně stehna, osahal se a zauvažoval, jak brzy po obědě dokáže uniknout zpátky do Londýna, kde ve svém řadovém domku bude čekat jeho milenka. Pokochal se svými novými teniskami Nike a dosud vypracovanýma nohama, zatnul břicho – pořád tam pár svalů zbývalo –, předpažil a udělal dřep. V tu chvíli se Olivia náhodou podívala z okna a spatřila, jak její polonahý manžel trénuje sílu a rovnováhu. Napadlo ji, že vypadá jako mrož pokoušející se o balet. Mezi teplotami uvnitř a vně domu panoval zvláštní nesoulad. Ve zdech Danskinu bylo chladno jako v hrobě. Veškeré lidské teplo, které tam kdysi bývalo, v posledních měsících zničila ta ženská z řadového domku v Londýně. Důsledky Reederova cizoložství se jako studená mlha rozlévaly po chodbách a číhaly pod postelemi. Olivia už neprohlížela jeho e-mailovou schránku ani mobilní telefony, ale místo toho zaměřila svůj hněv do posledního vzepětí energie v kampani před referendem. Každé ráno si nad snídaní odtažitě vyměnili pár frází. Někdejší zdání zdvořilosti nahradily dlouhé odmlky a vyčítavé pohledy. Jako ozvěna rozkladu rodiny byly z největších pokojů v přízemí odstraněny obrázky, knihy a domácí harampádí. Krabice starých fotografi í, kopaček, vonných svíček, cédéček a zavržených vánočních dárků byly napěchovány do skříní a zapomenuty. Na holých dřevěných podlahách přetrvávaly přízračné obrysy tureckých koberců. Na místě elegantních napodobenin starožitných židlí a leštěných 31

Hlava_statu.indd 31

26.4.2016 9:35:28

P ON DĚ L Í 18 . Z Á Ř Í

stolků se objevily řady chvatně smontovaných jednoduchých stolů a plastových křesílek. Někdejší jídelnu, obývací pokoj a druhou kuchyni opředly kabely, rozbíhající se všemi směry od počítačů a tiskáren. V koutech se kymácely věže z lepenkových krabic plných papírů a označených tlustým fixem. Na zdech byly přišpendlené mapy volebních obvodů, pokreslené čísly a názvy, a ve všech místnostech nepřetržitě běžely na televizích s plochou obrazovkou zpravodajské kanály BBC a Sky News. V pracovní době byly pokoje plné elegantně oblečených mladých lidí, kteří se s vážnými výrazy hrbili nad stoly, rameny si k nakloněným hlavám tiskli mobilní telefony a ťukali do klávesnic. Venku zvukovou kulisu obstarával hukot a svist živé venkovské Anglie a uvnitř znělo cvakání a mumlání. Rozhodnutí Olivie Kiteové přesunout ústředí kampaně „Ne Evropě, demokracie především“ z Westminsteru do výstavního venkovského sídla, kde se jí právě rozpadalo manželství, zpočátku působilo nepochopitelně. Ve skutečnosti to byl geniální tah, vytrhnout kampaň z politického establishmentu v Londýně a vytáhnout dvě stovky obětavých pracovníků z města. Díky kamarádství v odloučenosti měli pocit, jako by se účastnili lidového povstání – a v jistém smyslu tomu tak skutečně bylo. Řecko explodovalo, Španělsko se rozpadalo, Francie byla v pohybu a teď přišla řada na Británii. Daleko od staromódního a cynického Whitehallu se rozpoutalo léto horkých hlav. Pro muže a ženy sloužící pod Olivií Kiteovou se Danskin House stal válečným štábem. 32

Hlava_statu.indd 32

26.4.2016 9:35:28

T Ř I DN Y D O R E F E R E N DA

Dům nestál tak stranou, jak by se mohlo zdát. Hned za dubovým a borovým lesem, který obklopoval udržované zahrady a pruh parku, se rozkládalo rušné přístavní město s dobrým napojením na dálnici M11, po níž se sunul nekonečný proud kamionů, přivážejících osobní auta z Německa a kontejnery skoro se vším ostatním z Číny. Z vlakového nádraží se s jediným přestupem dalo dojet až na stanici londýnského metra Liverpool Street a místní taxikáři si už zvykli na vládní ministry a předsedy menšinových stran, nemluvě o televizních reportérech a dalších příživnících, kteří přijížděli ranními i večerními vlaky a důležitě se ptali na „bydliště paní Kiteové“. Bez ohledu na kontejnerové lodě, jež každých několik hodin připlouvaly do přístavu, byla Evropská unie v tomto severním koutě Essexu značně neoblíbená. Na hospodách a veřejných budovách visely vlajky Spojeného království a paní Kiteová tu byla dosti populární, částečně proto, že neustálé nevěry jejího manžela se staly bohatým zdrojem klepů. Pokud šlo o samotnou Olivii, ta získala zpět domácí území a označila je svou politickou identitou, takže si její znejistělý a vyhýbavý manžel začínal ve vlastním domě připadat jako cizinec. Lionel, jejich nejstarší syn a momentálně zapálený fanoušek skupiny REM, se o otci vyjadřoval jednoduše jako o „buranovi“. Chodbou v patře se rozléhala píseň „Living Well is the Best Revenge“, ale když Olivia na zahradě uviděla manželův zarudlý žabí obličej, nezdálo se jí, že hezký život by měl být tou nejlepší pomstou. „Ne, to ani náhodou. Pošlapat mu ksicht jehlovými podpatky, 33

Hlava_statu.indd 33

26.4.2016 9:35:28

P ON DĚ L Í 18 . Z Á Ř Í

spálit mu před jeho zrakem všechny sny, vytrhat mu jeden po druhém nehty a ponížit ho v novinách… to by byla nejlepší pomsta. Ale jestli tohle nejde, pak je hezký život nejspíš přijatelnou náhradní možností.“ Olivia byla dáma. Nehodlala však prodat svou kůži lacino. Měla v sobě víc z Olivera Cromwella než z kteréhokoli mdlého Stuartovce. Naproti tomu Jennifer Lewisová rozhodně vypadala jako šlechtična: dlouhá vlnitá postava, jemné bledé rysy a vlasy, pro jejichž barvu neexistoval příhodný popis – zlatavé obilí a měď, bříza bělokorá, kterou olizují plameny. Měla zelené oči a velké šikovné ruce, ale dokázala se také stát bojovnicí a dychtivým pěšákem parlamentní vzpoury Olivie Kiteové. Olivia se k ní chovala skoro jako k dceři a velice spoléhala na záhadný cit mladší ženy pro čísla a její realistické vnímání politiky. Během šílených týdnů kampaně před referendem stála Jen většinu času po šéfčině boku a věcně přijímala hovory a vydávala pokyny. Dnes ale jako by se její bystrý pohled ztrácel v zadumání. Nedokázala přestat myslet na poslední setkání se svým bývalým milencem, novinovým reportérem Lucienem McBrydem. Měl velký talent pro sebezničení a teď se zdálo, že to s ním jde z kopce nevídanou rychlostí. Z textovek, které od něj dostala přes víkend, vyplývalo, že jí ještě teď jejich velmi soukromým způsobem zanechává zprávy.

34

Hlava_statu.indd 34

26.4.2016 9:35:29

2

Sobota 16. září Pět dní do referenda

Hlava_statu.indd 35

26.4.2016 9:35:29

Otcové a synové

O dva večery dřív Lucien McBryde v hlubokém zamyš-

lení zvolna kráčel po St. James’s Street. (Zamyšlení nebylo dostatečně hluboké: prožíval svůj poslední víkend, i když o tom nevěděl. Kdyby to tušil, snažil by se intenzivněji vnímat lososově zbarvené světlo na zdech budov, neurčitou městskou vůni pozdního léta a poštolku vznášející se nad St. James’s Palace.) Samuel Johnson měl za to, že žít dobrý život znamená jednat mravně, jako kdyby měl člověk v příštím okamžiku zemřít, a zároveň spravovat každodenní záležitosti tak, jako kdyby měl žít dalších padesát let. Lucien McBryde zklamal v obou směrech. V oblasti mravů byly jeho hlavními selháními lenost a nezodpovědnost vyvažované šarmem, záliba v povzbuzujícím prášku a slabost pro stejně povzbuzující silné ženy. Na svou obranu říkal, že ačkoli je mnoho mužů pokládá jen za složité a nákladné nástroje svého vlastního uspokojení, on ženy doopravdy obdivuje – jejich vůně a chutě, to, jak chodí a mluví – a ony to zpravidla vycítí. „V podstatě jsem mužská lesbička,“ prohlašoval. 37

Hlava_statu.indd 37

26.4.2016 9:35:29

S OB O TA 16 . Z Á Ř Í

V profesním životě se McBryde choval, jako kdyby měl k dispozici nekonečnou bezstarostnou existenci s bezpočtem druhých šancí a oprav na poslední chvíli. Jeho daňová přiznání, účty, investice, penzijní spoření a hesla byly v naprosto chaotickém stavu. Posledních skoro deset let žil Lucien McBryde blaženě ze dne na den. Avšak jeho zásoba východů a západů slunce se povážlivě tenčila. Dnes večer McBrydea trápila bolest zubů. Konečně místo našel jazykem. Bolest mu potvrdila, že se nemýlí. Zkoumal patro a v myšlenkách se vrátil k událostem před dvěma měsíci, kdy mu zemřel otec a jeho život se začal vymykat kontrole. Starého Robsona McBrydea, Lucienova ovdovělého otce, bylo těžké milovat. V Lucienově případě za to částečně mohl věkový rozdíl, který se místo jedné generace blížil spíš dvěma. Avšak hlavní důvod spočíval v tom, že otci bylo nemožné se zavděčit. Robson McBryde, jehož tvář připomínala orla bělohlavého a vráskami se do ní vepsala desetiletí koncentrace a humoru, byl legendou na Fleet Street i mimo ni – válečný hrdina, který se vrhl na dráhu zahraničního dopisovatele na Středním východě a o prvních táborech v Gaze psal do Guardianu s takovou zuřivostí, že byl propuštěn kvůli nevyslovenému obvinění z antisemitismu (na základě tichého pokynu jednoho důležitého inzerenta tehdejšímu vzorově liberálnímu šéfredaktorovi). Robson putoval mezi novinami jako nemilosrdný moralista v oboru zahraničních věcí a chrlil nekonečný proud srozumitelných sloupků napěchovaných fakty o nemravnosti britské politiky na Středním východě i jinde. Již 38

Hlava_statu.indd 38

26.4.2016 9:35:29

P Ě T DN Í D O R E F E R E N DA

během suezské krize v roce 1956 ho citovali v Dolní sněmovně coby autoritu a tisk ho označoval za protivníka tehdejšího ministerského předsedy. Lucien vyrůstal v hrozivém stínu otcových morálních jistot. Dětstvím ho provázely noviny připravené na stole vedle snídaně, hněvivě namířené prsty, domluvy po návratu ze školy a smutné kroucení hlavou nad jeho nezájmem o současné dění a především nad jeho výkony v oboru vzdělávání. Starý Robson, liberál a přívrženec fabiánství ze staré školy, by nikdy nevztáhl ruku na dítě, avšak stálé zklamání ho občas dohnalo k nepříčetnému práskání dveřmi, což z něj činilo brutálně destruktivního humanistu, lidojeda čtoucího Guardian. Syn ležel se šachovnicí na podlaze nebo se díval na televizi a snil o tom, že ho adoptují rodiče nejlepšího kamaráda Jonathana, přívětiví lidé, o jejichž názorech nebylo nic známo. Otec syna nikdy nepovažoval za intelektuálně rovnocenného. Lucienovy pokusy udělat na něj dojem prostřednictvím školních esejů nebo konverzace zpravidla končily mrazivým mlčením nebo sarkastickými replikami. („Ha! Náš Mencken z Islingtonu si zřejmě spletl Ernieho s Nyem,“ nebo „Mladý Woodward, předpokládám? Írán a Persie jsou to samé, do prdele.“) Zničit sebeúctu mladého muže je překvapivě snadné. Když Lucien po univerzitě konečně sehnal práci jako reportér společenské rubriky ve středně významném listu, ani se otce nepokoušel přesvědčit, že to je přijatelný způsob, jak si vydělat na živobytí. Starý muž několik let vybrušoval své rozčarování, nenechal si ujít jedinou příležitost, aby 39

Hlava_statu.indd 39

26.4.2016 9:35:29

S OB O TA 16 . Z Á Ř Í

nepoukázal na úspěchy synových vrstevníků, a kladl podivné otázky ohledně zdrojů pro jeho skromné sólokapry. Robson na začátku kariéry prokázal jakousi laskavost Kenu Cooperovi, nyní šéfredaktorovi National Courieru, a od té doby spolu rádi poseděli a v několikaměsíčních intervalech se scházeli na oběd. Kdysi bývali tři, ale jejich báječný společník, energický mladý politik s vlasy jako hřebíky, který je léta rozesmával k slzám, šel posléze svou cestou, příliš zaneprázdněný a ctižádostivý na pijácká odpoledne. Protože za Blaira, Browna a Camerona dbal na to, aby nevyčníval, ani jednoho novináře nepřekvapilo, když v poměrně pokročilém věku vystoupil a stal se lídrem strany a potom premiérem. Jakmile Ken a Robson osaměli, jejich obědy probíhaly převážně v tichosti, avšak kdovíproč přečkaly Kenův pokračující úspěch ve třpytivém a plytkém světě moderní žurnalistiky. Dva přátelé z opačných konců politického spektra dojednali příměří, v němž se jediným námětem rozhovoru stal katastrofální úpadek země. Obvykle se bavili tím, že zaznamenávali jeho čerstvé příznaky a odhalovali jejich původ. Po dvaceti minutách zasmušilého mlčení Ken například pronesl: „Nepatřičnost.“ S trochou štěstí Robson projevil dostatek zájmu, a tak Ken pokračoval. „Naši předkové mluvili o lidském zlu. Ty a já… nejspíš bychom řekli, že něco – já nevím, zneužívání dětí nebo pokus o uškrcení manželky na veřejnosti – je ohavné. Dneska je to tak akorát nepatřičné. Hergot, vždyť oni neznají žád40

Hlava_statu.indd 40

26.4.2016 9:35:29

P Ě T DN Í D O R E F E R E N DA

né ostřejší slovo.“ (Zájmeno oni označovalo všechny pod padesát.) Robson dál srkal polévku a Ken trhal salát na kusy. Nakonec jeden z nich poznamenal: „Sráči.“ A tak to pokračovalo. Občas se první krok nezdařil. „Suchej zip. Zatracenej suchej zip,“ nadhodil třeba Robson, ale Ken jenom lhostejně vzhlédl a pokrčil rameny. Tak bylo zaručeno dalších zhruba třicet minut přátelsky beznadějného mlčení. Pouze na jedno téma Robson reagoval zamračením a zjevnou nelibostí. „Ten tvůj kluk přece jenom není úplně hloupý,“ začal Ken. „Minulý týden mu vyšel pěkný článek…“ Zástupce šéfredaktora Courieru dal Lucienovi práci, avšak Robson odmítal uvěřit, že to nebyla jistá forma protežování, a nikdy Kenovi neodpustil jeho domnělou naivitu. Jenomže Ken měl pravdu: Lucien McBryde opravdu nebyl úplně hloupý. A tak na polámaných křídlech poletoval z místa na místo, až v Courieru konečně vydělával dost peněz na to, aby se mohl bavit a hezky obléct, byť si nepořídil žádnou nemovitost či další znaky seriózního dospělého života. Lucien neprchal před otcem. To by pro něj bylo příliš vyčerpávající. Jen se klusem vzdaloval od dospělé zodpovědnosti, a jak kráčel po St. James’s Street, gratuloval si, že přinejmenším v tomto ohledu si vedl dobře. Poté však narazil na Jen Lewisovou a bezhlavě a zcela beznadějně se do ní zamiloval. 41

Hlava_statu.indd 41

26.4.2016 9:35:29

Matky a dcery

Vzhledem ke zdání, které budil její obličej – slonovino-

vě bílý, oválný, se smyslnými, vyzývavými rty –, Jennifer Lewisová sotva mohla pocházet z odlišnějšího prostředí. Vyrůstala u přísné tety na staré faře v Devonu a chodila na Královskou dívčí akademii za Exeterem. Tam Jennifer působila zcela normálně. Její útlá ramena se však ohýbala pod tíživým břemenem, jímž pro ni odjakživa byla její matka. Myfanwy Davies-Jonesová, velšská básnířka a spisovatelka románů s chumlem žlutých vlasů a pošramocenou pověstí, dorazila na King’s Road v červenci 1963 oklikou ze své hornické vesnice a vrhla se po hlavě do společenského života v té nejbouřlivější a nejpožitkářštější době, kterou západní část Londýna zažívala od druhé světové války. Přitahovala bohaté a nebezpečné muže, jako byli lord Croaker, tunelář a majitel zoologické zahrady, a pravicový novinář a politik sir Rufus Panzer. Kdysi dávno Panzer býval komunistou a dokonce se dobrovolně hlásil jako kulometčík do rudých oddílů za občanské války ve Španělsku. Po šedesátce zhubl a výrazně podporoval sílící toryovskou pra42

Hlava_statu.indd 42

26.4.2016 9:35:29