Mým skvělým dětem, Beatie, Trevorovi, Toddovi, Nickovi, Samovi, Victorii, Vanesse, Maxxovi a Zaře. Jste mým největším požehnáním a miluji vás víc, než se dá slovy vyjádřit. Ať jsou vaše trápení malá, a požehnání a výhry velké. Mám vás moc ráda máma
V_utajeni.indd 5
30.6.2016 17:43:54
Ideální člověk není ten, s nímž může být člověk šťastný, ale ten, bez něhož šťastný být nemůže. Anonym
V_utajeni.indd 7
30.6.2016 17:43:54
Marshall
V_utajeni.indd 9
30.6.2016 17:43:54
1 P
táci na sebe pokřikovali časně ráno těsně před rozedněním a oznamovali další nádherný den v bujné džungli jižně od Bogoty. Pablo Echeverría vyšel z chýše, kde žil s Palomou. Byl snědý, měl tmavohnědé oči, vlasy zastrčené za uši mu sahaly téměř k ramenům a plnovous měl trochu přerostlý. Paloma čekala jejich první dítě a porod už se blížil. Ona měla světlé vlasy i pleť, zatímco on byl tmavý, a její jméno ji vystihovalo. Španělsky znamená Paloma „holubice“. Byla symbolem míru v džungli, kde žili a kde Pablo pracoval. Byl pravou rukou jejího bratra. Raul Vásquez López patřil k nejmocnějším lidem v Kolumbii, ačkoli žili velice prostým životem. Pablo pro něho pracoval už tři roky, od příchodu z Ekvádoru se postupně vypracovával a získával Raulovu důvěru. Raulovi se říkalo El Lobo, vlk. Byl chytrý, odvážný a rychlý, přesně jako vlk. Pablo byl synem jednoho ekvádorského generála, kterého rebelové zabili při vojenském převratu. Potom se začal věnovat obchodu s drogami a po třech letech práce v Ekvádoru si našel cestu k Raulovi. Poslední tři roky pracoval pro něho, protože tvořili úspěšnou a výkonnou dvojici. Pablo a Paloma nebyli manželé, ale všem to bylo úplně jedno. Plánoval, že se s ní ožení, až se dítě narodí. Zatím se s Raulem zabývali úplně jinými věcmi. Raul byl rád, že Pablo žije s jeho mladší sestrou. Ten 11
V_utajeni.indd 11
30.6.2016 17:43:54
mladík byl nejen chytrý, schopný a důvěryhodný, ale byl to také slušný člověk. Paloma během osmi měsíců těhotenství nebyla na žádné lékařské prohlídce, ale bylo jí devatenáct a byla v pořádku. Plánovala, že porodí v táboře. Pablo pročítal knihy o tom, jak jí při porodu pomoct, kdyby se něco zvrtlo, do Bogoty trvala jízda dvě hodiny. Bratr Palomy byl o dvacet let starší než ona, Pablo oslavil dvacáté osmé narozeniny. Byl poměrně mladý na to, jak vysoko se dostal v Raulově hierarchii, ale Raul dokázal rozeznat talent a informace, které získal o Pablovi v Ekvádoru, prokázaly, že má pravdu. Zakládal si na svém neomylném a prozíravém úsudku o tomto muži, Pablo ho zatím nikdy nezklamal. Bez problémů plnil Raulovy příkazy a skvěle řídil jejich nákupní i transportní operace. Během jeho tříletého působení nedošlo k žádným problémům, chybám ani uklouznutím. Jednoduchý život v táboře mu vyhovoval. Raul vysílal Pabla pravidelně do Bogoty i Cartageny, ale mladík se vždycky rád vracel zpátky k Raulovi, jehož bral jako bratra, k životu s ostatními muži a k Palomě, která na něho čekala v jejich chýši. Tu postavil vlastníma rukama. První rok v táboře žil s ostatními muži ve stanu z vojenských přebytků, ale když se sblížil s Palomou, toužili po soukromí a nějakém místě jen pro sebe. Dívka vyrůstala v Raulových táborech, protože jejich rodiče zemřeli. I její tři starší bratři pracovali pro Raula. Pablo ji brzy upoutal, i ona jemu nevyhnutelně padla do oka. Do té doby Raul bránil její počestnost. To, že ji Pablovi svěřil a dal mu souhlas, bylo vyjádřením jeho hluboké úcty k Pablovi. Pro Pabla byla dívka nevídanou výhrou. Miloval sladkou vůni její pleti, když se k ní na noc přitulil, její jemnost i vzduté břicho ukrývající teď 12
V_utajeni.indd 12
30.6.2016 17:43:54
jejich dítě. Raul toužil po tom, aby to byl chlapec. Pablo to sice nepřiznal, ale bylo mu to úplně jedno. Chtěl jen, aby pro ni byl porod snadný a dítě se narodilo zdravé. Paloma byla statečná dívka, zvyklá na primitivní podmínky, v nichž žili, a tvrdila, že z porodu strach nemá. Pablo cítil, jak ho dítě kope, když se k němu za chladných nocí v džungli přitulila a zezadu ho objala. Oblékl si starou vojenskou bundu z Ekvádoru, pod ní tričko, maskáčové kalhoty a obul staré vojenské boty, zapálil si první ranní cigaretu a zhluboka z ní potáhl. Jako obvykle se mu podařilo vyklouznout ven, aniž by Palomu probudil, a vydal se za Raulem na každodenní ranní šálek kávy, při němž probrali úkoly na ten den a stav probíhajících akcí. Měli své obchodní zájmy v Panamě, Ekvádoru, Arubě, Venezuele, v Bolívii a Mexiku, vyváželi doslova tuny kokainu do Mexika, Kanady, Afriky, Evropy i Spojených států. Raul organizoval největší a nejúspěšnější obchody s drogami v Jižní Americe. Odváželi zboží po souši, letecky i po moři na lodích a motorových člunech z Cartageny. Pablo odpovídal za koordinaci dopravy, zatímco Raul řídil veškeré operace z jejich tábora. Pablo se pohyboval v obou městech, kontroloval jednotlivé akce, tlumočil Raulovy příkazy a potom se vracel zpátky do tábora, aby podal hlášení El Lobovi, který s vojenskou precizností řídil celé jejich obrovské impérium. Raul si zasloužil úctu a obdiv už jen kvůli efektivitě, s níž své podnikání vedl. Všechno vybudoval sám, postupně přidával další a další oblasti, dokud jeho operace nezasahovaly většinu Jižní Ameriky. Pablo byl jeho nejdůvěryhodnější spojkou v terénu, ale všichni věděli, že srdcem, duší a mozkem podnikání je Raul, který celou tu obrovskou oblast zvládá. 13
V_utajeni.indd 13
30.6.2016 17:43:54
Pablo dokouřil cigaretu ve chvíli, kdy vcházel na mýtinu, kde stál Raulův tábor. Vojenský stan měl maskovaný, ale nikdo s jistotou nevěděl, kde v noci spí. Sice se každé ráno setkávali v jeho stanu, aby probrali pracovní záležitosti, ale kde je Raul v noci, netušil ani Pablo. V táboře se říkalo, že El Lobo spí s ostatními vlky. Jeho vztahy se ženami byly pomíjivé, nic pro něho neznamenaly. Považoval je spíš za přítěž než za přínos a dělával si z Pabla legraci, že jeho romantické nápady jsou mu cizí. Byla to sice slabost, ale on ji Pablovi toleroval, protože se Pablo dobře staral o jeho sestru a hezky se k ní choval. Raulovi záleželo jen na obchodech, nic jiného ho nezajímalo, snad jen loajalita jeho mužů. Jejich naprostou oddanost považoval za posvátnou hodnotu. Ti, kteří ho jakýmkoli způsobem zklamali, rychle zmizeli. Jejich rodiny, vztahy k ženám a osobní život ho nezajímaly. Raul kouřil havanské doutníky z limitované edice Romeo y Julieta – když Pablo ráno přišel, zastihl ho už se zapáleným doutníkem. Každý den nabídl Raul Pablovi z krabice na stole, ale Pablo vždycky odmítl. Někdy si dal s Raulem doutník večer, než se vrátil domů, ale hned po ránu neměl na tak silné kouření žaludek. Měl ale rád tu známou pronikavou štiplavou vůni, když vešel do stanu, a často vozil ty doutníky Raulovi z Bogoty. Tam je lidé jako Raul kouřili běžně. Přes způsob, jakým žil a vedl své podnikání, to byl muž vybraných chutí. Dostalo se mu vzdělání v Evropě, dva roky pobyl na Oxfordu. Mezi ním a Pablem probíhaly zajímavé rozhovory, když se pozdě večer usadili ke sklence brandy a doutníku. I Pablo měl dobré vzdělání, pocházel z vážené rodiny. Měli tak společného ještě něco víc než jen sdílené obchodní zájmy. 14
V_utajeni.indd 14
30.6.2016 17:43:54
Ve chvíli, kdy Raul zahlédl Pabla, se mu v očích mihl záblesk bratrského zájmu. Poplácal ho po rameni a objali se. Ti dva si byli i svým způsobem podobní, ačkoli Pablo byl mladší, vyšší a v lepší kondici. Oba byli snědí, oba se oblékali ve vojenském stylu. „Jak se má moje tlustá sestra?“ dobíral si ho Raul, když si Pablo naléval šálek silné černé kávy, kterou si Raul sám vařil a jíž během dne popíjel litry. Jeho šálek s kávou nebyl nikdy prázdný. „Je stále větší,“ prohodil Pablo hrdě. „Myslím, že už to brzy přijde.“ Měl z porodu trochu obavy, ale bylo mu jasné, že nemá smysl o tom před Raulem mluvit. Ten ho v takových chvílích nazýval starou babou. Raul věděl, že Pablo má pro Palomu velkou slabost, a vždycky to považoval za nebezpečné. Právě proto se sám s žádnou ženou nikdy nespojil, jen je využíval. Považoval ženy za příliš riskantní, snadno se mohly stát mužovou Achillovou patou, ale Pablovi to odpouštěl, protože Paloma byla jeho sestra. Když Pablo vešel dovnitř, Raul seděl s pohledem upřeným na stůl pokrytý mapami a seznamem lodí. Jakmile se Pablo posadil, posunul k němu seznam a doutníkem ukázal směrem k mapám. „Tak co si myslíš? Odešleme zítra Severní Ameriku? A koncem týdne zásilku do Evropy?“ Rád udržoval věci v běhu a nenechával zboží, které přišlo, příliš dlouho ležet na místě. Den předtím dorazila do Cartageny velká zásilka od jednoho z jejich dodavatelů a on se jí chtěl rychle zbavit. Platili sice úplatky vládním úředníkům na všech úrovních, ale El Lobo byl natolik zkušený, že nenechával zboží ve skladištích déle, než bylo nutné. „To zní dobře,“ prohodil Pablo s pohledem upřeným na mapy. „Nevidím důvod, proč bychom nemohli zítra 15
V_utajeni.indd 15
30.6.2016 17:43:54
vyřídit i zásilku do Evropy, na co čekat týdny?“ Ukázal na jméno lodi, která byla sice o něco menší než ostatní, ale dobře jim posloužila už několikrát předtím. „A až dorazí příští zásilka, pošleme ji okamžitě do Miami.“ Raul přikývl. I Pablo vždycky plánoval pohyb a skladování zboží s předstihem. Chtěli zásilky vyexpedovat co nejrychleji na lodích, o nichž věděli, že jsou bezpečné. Zatímco debatovali o podrobnostech a průběhu akce, vešli do stanu další čtyři muži. Dva z nich byli v maskáčích, další dva byli oblečeni stejně jako Raul a Pablo. Představovali mlčenlivou armádu temné strany. A o pět minut později se ve stanu objevilo dalších šest mužů, kteří s ostatními čekali na pokyny. Pablo pět z nich poslal vyřídit záležitosti v Bogotě, sám měl v plánu vzít si dva jako doprovod do Cartageny. Víc jich nepotřeboval. Byl zkušený střelec a dával přednost pohybu v malých skupinách. Raul poslouchal, jak Pablo vydává pokyny, mlčky souhlasně přikývl a znovu si zapálil doutník. Ostatním doutníky nenabízel, to byla výsada Pabla, když byli sami, byl to výraz jejich bratrského spojenectví. O půl hodiny později bylo pět z mužů pryč. Tři zůstávali v táboře, dalších deset bylo roztroušeno v džungli, ti byli součástí ochrany tábora. Pablo a El Lobo si vyměnili pár posledních slov, Raul pokýval hlavou a Pablo se chystal se dvěma muži odejít. „Uvidíme se večer,“ prohodil přes rameno. Po návratu vždycky přišel podat hlášení, aby Raul věděl, jak akce proběhla. Měli sice rozsáhlou komunikační síť, která byla velice účinná, ale Raul s Pablem komunikovali telefonem a e-mailem co nejméně, oběma to tak vyhovovalo. Raději se před akcí a po ní setkali osobně. 16
V_utajeni.indd 16
30.6.2016 17:43:54
Asi půl hodiny se Pablo se dvěma muži prodíral džunglí, až došli k důkladně skrytému džípu. Pablo si sedl za volant, zbývající dva muži odstranili ochranné maskování a naskočili do auta. Chvíli jeli po sotva znatelné pěšině, až se dostali na úzkou silnici plnou děr, po ní pokračovali asi půl hodiny. Dojeli na mýtinu s úzkou přistávací dráhou, byla to vlastně jen taková širší prašná cesta natolik dlouhá, aby na ní mohlo přistát malé letadlo. To se objevilo o deset minut později. Pablo ho objednal vysílačkou před odchodem z tábora, byl to způsob, jak během jednoho dne zvládnout tisíc pět set kilometrů dlouhou cestu do Cartageny a zpět. Za letu ani jeden z mužů nepromluvil, mlčel i Pablo, dokud se nesnesli na úzkou přistávací dráhu na předměstí Cartageny, kterou obvykle používali. Pablo toho nikdy moc nenamluvil. Uvažoval o akcích, které je třeba ten den zajistit, o zásilkách, které přijdou do několika měst, o jiných, jež čekají na expedici. U přistávací plochy měli připravené auto, kterým dojeli ke skladišti za městem, odtamtud pokračovali k malému ošuntělému domku, kde měli kancelář. Domek vypadal úplně neškodně a nikoho by ani nenapadlo, že se odtud řídí podnikání za miliony dolarů. Pablo zaparkoval auto za sousedním domem, kde na dvorku pobíhaly slepice, a vešel do stavení zadními dveřmi. Jeden z jeho mužů u nich zůstal stát, druhý se přesunul k přednímu vchodu. Všichni tři byli ozbrojeni. Pablo vyšel po rozvrzaném schodišti do patra, kde už na něho čekali další tři muži. Zdržel se s nimi necelou hodinu, předal Raulovy pokyny a ujistil se, že plán je jasný a všichni jsou připraveni ho realizovat. Dopravovali kokain do severní Afriky, byl ukrytý v potřebách pro zemědělce. Zatím to takhle fungovalo 17
V_utajeni.indd 17
30.6.2016 17:43:54
dobře. Zásilka do Evropy poputuje s textilem mířícím do Marseilles. Předtím už to všechno úspěšně a bez problému několikrát zvládli. Ani ne za hodinu byl Pablo na cestě zpátky ke vzletové dráze, několik minut po příjezdu už opět letěli. Akce dopadla dobře. Když se večer dostali do tábora, pečlivě skryli džíp na původní místo. Raul už na ně čekal. Pablo ho ujistil, že všechno proběhlo podle plánu. Vyřídili všechny zásilky procházející Cartagenou. Raul mu oznámil, že potřebuje, aby se následující den rozjel do Bogoty, což pro Pabla nebylo nic zvláštního. Téměř každý den se vydával do jednoho z měst, kde měli své obchodní zájmy. „Jedls něco?“ zeptal se ho El Lobo, zdálo se, že o něj má starost. Jeden z mužů koupil cestou na letiště u Cartageny sendviče, ale jinak měli na starosti jiné věci než jídlo. „Jedli jsme.“ Pablo se usmál, Raulův zájem ho dojal. Když byli sami, Raul se k němu choval jako k mladšímu bratrovi. Teď nalil sklenku brandy, posunul ji k němu a nabídl mu doutník. Tentokrát ho Pablo přijal. Raul byl spokojený s tím, jak všechno proběhlo. Věděl, že se může vždycky spolehnout na to, že Pablo jeho pokyny beze zbytku splní. Zasloužil si brandy, doutník i pochvalu od El Loba. „Moje sestra může počkat,“ prohodil Raul, který byl zvyklý rozhodovat o všem, a Pablo se usmál. Kdykoli se Pablo vrátil zpátky do chýše, Paloma byla šťastná, že ho vidí, na nic se nevyptávala a nikdy si nestěžovala. Život s Pablem pro ni představoval poslední dva roky malý kousek ráje ve světě tvrdých chlapů. V něm nebylo pro potřeby a požadavky žen místo a ona to dobře věděla. 18
V_utajeni.indd 18
30.6.2016 17:43:54
Oba muži si vychutnávali brandy a doutník, užívali si příjemný okamžik na konci dne. Raulovo podnikání přinášelo velkou míru stresu, denně se v něm přelévaly miliony dolarů a na chyby nebylo místo. Zatím k žádné nedošlo a právě tím si Pablo získal Raulovu důvěru. Byla už skoro půlnoc, když se Pablo vrátil do své chýše, Paloma už napůl spala v jejich posteli, což byla jen matrace položená na podlaze. Ospale se na něho v měsíčním svitu usmála, když ucítila, jak nahý Pablo vklouzl do postele k ní. Odhrnul přikrývku a prohlížel si její sametové tělo a břicho, které mu připadalo hodinu od hodiny větší, jak v něm jejich dítě rostlo. Objala ho kolem krku a on ji políbil. Za chvilku mu s vrnivým zvukem v náručí znovu usnula a on si ji obdivně prohlížel, dokud neusnul také. Další den po obvyklém ranním setkání s Raulem vyrazil Pablo džípem do Bogoty. Tentokrát jel sám. Ve čtvrti Macarena se setkal s mužem, který mu předal otlučený kufřík s penězi, obsah představoval výsledek jejich práce před několika dny. Pablo často přivážel Raulovi velké sumy peněz. Nevyptával se, co se s nimi děje dál, kam se ukládají, i když už dávno zaslechl, že Raul má osobní účty ve Švýcarsku a v dalších zemích v Karibiku. Pokud tomu tak bylo, Raul se s ním o tyto informace nepodělil. Byly věci, které si zatím El Lobo nechával pro sebe bez ohledu na to, jak moc Pablovi věřil. Pablo věděl, kam jdou peníze z některých operací, ale byl natolik prozíravý, že se na žádné podrobnosti nevyptával. Když se ten večer vrátil do tábora, Raul mu řekl, že potřebuje, aby se kvůli jedné operaci, menší než ta, kterou zorganizoval ten den, vrátil do Bogoty. 19
V_utajeni.indd 19
30.6.2016 17:43:54
Tentokrát nešlo o vyzvednutí peněz, ale jen o pokyny, jež bylo potřeba vyřídit osobně. Raul ho ujistil, že to nebude trvat dlouho. Nechtěl z toho jednání pořizovat záznam, připravovali půdu pro transport do Miami, který obvykle proběhl hladce, týkal se agentů, s nimiž spolupracovali už dlouho. Oba muži si chvíli povídali, ale Pablo už chtěl jít za Palomou, věděl, že na něho čeká s večeří, protože jí řekl, že jede jenom do Bogoty. S úsměvem ho objala, měla na sobě jednoduché bavlněné šaty, které si sama ušila, k tomu zlaté sandálky, jež jí přivezl z města. Moc rád jí vozil drobné dárky, kdykoli to bylo jenom trochu možné. Raul ho vždycky varoval, aby ji nerozmazloval, zdůrazňoval, že toho bude jednou litovat. Podle El Loba jsou ženy takové a on sám ženám nikdy v životě nevěřil. Posadili se k večeři, kolem se rozléhaly známé zvuky džungle a Pablo zaslechl nad hlavou zvuk malého letadla. Věděl, že ten den se má v táboře objevit několik mužů z Ekvádoru. Byli součástí Raulova impéria a Pablo věděl, že se s nimi a Raulem setká následující den, až se vrátí z města. Paloma se ho nevyptávala, co celý den dělal. Něco takového nedělala nikdy, její bratr ji dobře vycvičil. Hovořili o jiných věcech, a teď stejně dokázala myslet jen na dítě. Ten večer sotva něco snědla, břicho měla už opravdu veliké. Po večeři si lehli do postele, poslouchali zvuky kolem a těšili se ze vzájemné přítomnosti. Hladil ji na zádech a ona za chvíli usnula. Bílé bavlněné šaty zůstaly ležet na podlaze vedle postele. Dokonce i teď, ve vysokém stupni těhotenství, měla nádherné tělo. Pablo se musel vždycky usmát, když uviděl tu velkou oblinu, i ňadra měla teď větší a plnější, ale dlouhé 20
V_utajeni.indd 20
30.6.2016 17:43:54
a půvabné nohy se nezměnily. Jinými slovy, byla to výjimečně krásná dívka, ovšem tady žila v odloučení izolovaně v bratrově táboře v džungli na místě, kde jí nikdo nevěnoval pozornost, jen občas se stávala předmětem závisti nebo obdivu. Jako Raulova sestra byla nedotknutelná a nedostupná, výjimku představoval jen Pablo. A jen on dokázal skutečně ocenit, jak je nádherná, milá a příjemná. Tady to ale bylo každému jedno. Když časně ráno odjížděl z tábora do Bogoty, aby se postaral o zajištění akce, Paloma ještě spala. Jednalo se jen o krátké setkání s mužem, jehož dobře znal a se kterým se sešel už mnohokrát předtím. Dohodli se na množství kokainu pro transport do Miami a na jeho ceně. Peníze si vymění z ruky do ruky později. Po schůzce se šel Pablo na chvíli projít a zastavil se v jedné kavárně. Objednal si šálek silné černé kávy, kterou mu číšník přinesl ven na terasu zalitou sluncem. Když dopil, objednal si další šálek, ačkoli káva byla opravdu silná. Číšník ji nedopatřením rozlil, když chtěl šálek položit na stůl. Horký nápoj se rozstříkl po stole, ale Pabla nezasáhl. Číšník s omluvou a se zahanbeným pohledem stůl utíral. Pablo nevypadal jako někdo, koho by bylo záhodno rozzlobit. Vznášelo se kolem něho napětí, jako když se lev chystá k útoku. Jak číšník utíral poslední kapky rozlité kávy, sotva slyšitelně zašeptal: „Teď.“ V tu chvíli Pablovi ztuhly rysy a vrhl na číšníka vražedný pohled. Vzápětí se zadíval jinam. Vyskočil, hodil na stůl několik mincí, číšník ho při tom zamračeně sledoval. Potom sotva slyšitelně sykl: „Ne,“ vyrazil od stolu a došel k džípu. O pár minut později byl už na cestě, oči měl ale stále chladné a neproniknutelné.
21
V_utajeni.indd 21
30.6.2016 17:43:54
2 P
ozději večer se Pablo setkal s Raulem a muži, kteří přijeli z Ekvádoru. Plánovali transport zboží do Panamy, ale jinak na tom setkání nebylo nic výjimečného. Později mu Raul nabídl doutník a Pablo ho přijal. Když si ho zapaloval, viděl, že si ho Raul důkladně prohlíží, ale to dělával běžně. Člověk měl v takových chvílích vždycky pocit, že mu dokáže číst myšlenky. „Tak co si o tom myslíš?“ zeptal se Raul na schůzku. „Myslím, že je to v pořádku.“ Nešlo o nic velkého a zdálo se, že všechno probíhá jako obvykle. Potom probrali dopravu zboží do Miami, což byla daleko složitější a zajímavější akce, také za daleko větší peníze. Nato mu Raul oznámil, že se následující den musí znovu vydat do Bogoty. Někdy Pablo nemusel odjet týden nebo dva, jindy, když přepravovali několik zásilek, bylo potřeba jezdit do města denně. Nevadilo mu to. Byly už skoro dvě ráno, když konečně odešel ze stanu a Raul zmizel v křoví do míst, kde v džungli tráví noc. Před rozloučením se oba jako obvykle objali. Když se Pablo vrátil do chýše, Paloma už tvrdě spala. Neuniklo mu, že jak se porod blížil, spala stále víc. Něco mu napovídalo, že to přijde během několika dnů. Tiše ležel vedle ní a za chvilku usnul. Před rozbřeskem už byl ale vzhůru a oblečený. Před odjezdem se nezastavil jako obvykle za Raulem, protože měl být v Bogotě hodně brzy. Doufal, že navečer už bude zpátky. Cesta do města mu ten den 22
V_utajeni.indd 22
30.6.2016 17:43:54
dělala starost z jediného důvodu – že není s Palomou, kdyby porod začal. A v táboře nebyl nikdo, kdo by jí mohl pomoct, byla mezi nimi jedinou ženou. Myslel na ni cestou na schůzku, když do něho na chodníku prudce vrazil nějaký muž. Španělsky se omluvil a zadíval se Pablovi do očí. Okamžitě ho poznal, ale nereagoval, protože nechtěl přijít pozdě. „Teď ne,“ procedil Pablo skrz zuby, ale ten muž stejně tiše zopakoval: „Teď.“ Nebylo na něm však vůbec patrné, že by promluvil. Pablo s neproniknutelným výrazem tváře zabočil do úzké uličky, zašel za roh, obešel malý ošuntělý domek a zpod květináče vytáhl klíč. Rychle odemkl, vešel dovnitř a zavřel za sebou. Vyběhl po schodech, rozrazil dveře a před ním stáli tři muži v džínsech a běžném denním oblečení, kteří na něho očividně čekali. „Co to má sakra znamenat?“ rozkřikl se na ně. „Včera jsem jasně řekl, že teď ne. Za pět minut mám schůzku ohledně dodávky do Miami. Nechcete se ztratit?“ Hovořil naštvaně a bylo na něm znát napětí, ale mluvil na ně anglicky, ne španělsky. Jejich pohled ovšem připomínal neproniknutelnou stěnu. Nebyly na nich znát žádné emoce. Tohle byl čistý obchod, i když úplně jiného druhu. „Vědí o tobě, Everette, jsi ze hry. Skončil jsi. Někde v řetězu něco prasklo. Raul se to každou chvíli dozví. Možná už se to k němu doneslo.“ Pablo si vzpomněl na muže, kteří přiletěli z Ekvádoru, a uvažoval, jestli některý z nich neměl pro Raula nějaký vzkaz. Předešlý večer nic nepozoroval, ale El Lobo byl velice opatrný a určitě si to bude chtít ověřit. Možná proto ho poslal tento týden už potřetí do Bogoty. Jenomže Pablo nebyl připravený odejít. Byl důkladně zasvěcený do aktivit skupiny, hodně 23
V_utajeni.indd 23
30.6.2016 17:43:54
toho věděl, a protože Paloma bude každou chvíli rodit, neměl v žádném případě v úmyslu se stáhnout. „Kecy!“ křikl na muže znovu. V jejich výrazu se ale vůbec nic nezměnilo. „Proboha, vždyť jsem tam tři roky. Moje žena bude každou chvíli rodit.“ Třásl se vztekem a změtí pocitů a zdálo se, že se každou chvíli rozpláče. „Pokud se pokusíš zůstat, riskuješ životy všech, kteří jsou do té operace zapojeni. Vědí o tobě, Everette. Mluvíme o hodinách, které zbývají, než se to dozví Raul, a dost možná už o tom ví. Jsi prozrazený. Čeká na nás letadlo. Pokud po tobě El Lobo jde, nemusí se ti ani povést zmizet. Máš pět minut. Víš, co je potřeba udělat.“ Pablo váhal a díval se muži, který hovořil, do očí. Jmenoval se Bill Carter a byl jedním ze speciálních agentů protidrogové agentury DEA. Přiletěl pro něho z Washingtonu. Věděli, že je impulzivní, a nechtěli se dopustit žádné chyby. „A když odsud zmizím a vrátím se tam zpátky?“ „Do večera jsi mrtvý a ta dívka také. Může ji zachránit jedině to, že okamžitě vypadneš. Ví o tobě?“ Pablo ztrápeně zavrtěl hlavou. „Znáš směrnice. Nemůžeš zničit všechno, cos vybudoval, jen tím, že se tam teď vrátíš.“ To bylo Pablovi také jasné. V Raulových operacích byli zapojeni i další agenti jako on. Když je teď prozrazený, ohrozil by i je. Musí zmizet. Jenomže si vůbec nedokázal představit, že by měl opustit Palomu a dítě, které by se jim mělo během několika dnů narodit. Svoje dítě tak nikdy neuvidí, možná už nespatří ani Palomu. Celou dobu však věděl, že tenhle den nevyhnutelně nastane. Myslel si jen, že s nimi prožije víc času, že je třeba jednoho dne dokáže dostat do bezpečí. Teď ale věděl, že to byl jen bláhový sen. 24
V_utajeni.indd 24
30.6.2016 17:43:54
„Můj život je tady,“ pronesl smutně. Bill Carter promluvil tentokrát soucitně. „Tak jsme to měli všichni, když jsme pracovali v utajení. Já tak žil sedm let. Je to dlouhá doba. Ale musíš se připravit.“ Podal mu malý balíček. Pablo na okamžik zaváhal, ovšem potom si ho od něj vzal a vykročil do koupelny. Napadlo ho, že by vylezl oknem a vrátil se zpátky. Bylo mu však jasné, že pokud to udělá, zemře spousta dalších lidí a Palomě nijak nepomůže, pokud zemře i on. Věděl, že nemá na vybranou. Vzal si žiletku a oholil si vousy i hlavu. Pod oči si mázl trochu tmavého make-upu, což mu okamžitě přidalo několik let. V balíčku byla i další líčidla, jimiž si vytvořil jizvu na tváři, a kontaktní čočky, které mu změnily barvu očí. V ložnici měl připravené podobné oblečení, v jakém přišli ostatní agenti, navíc i baseballovou čepici. Když se převlékal, dokázal celou dobu myslet jen na Palomu v táboře. Bylo pro něho nepředstavitelné, že už by ji znovu nikdy neviděl. Byl odhodlaný se vrátit. Najde ji, ať bude kdekoli, a podnikne cokoli, aby ji mohl vzít s sebou domů. Věděl ale, že teď jiná možnost neexistuje, musí zmizet. Když se vynořil z ložnice malého domku, vypadal jako úplně jiný člověk. Jeden z mužů mu podal pas na jeho skutečné jméno – Marshall Everett – a odznak speciálního agenta DEA, který neměl v ruce tři roky. Protidrogová agentura ho před třemi lety přemístila do Kolumbie a ještě předtím trávil tři roky v Ekvádoru, aby si vytvořil identitu, s níž by ho El Lobo přijal. Ti tři muži vstali, každý měl přes rameno brašnu, a byli připraveni vyrazit. Potřebovali, aby byl do hodiny ve vzduchu a mimo tuto zemi, než se rozpoutá peklo a Raul vyšle za Pablem své lidi. 25
V_utajeni.indd 25
30.6.2016 17:43:54
Ten člověk, který byl po šest let práce v utajení Pablem Echeverríou, je beze slova následoval po schodech k nenápadně zaparkovanému autu. Nasedl dozadu a díval se z okénka. Kolem něho se míhala Bogota. Stačilo by vyskočit, dostat se k džípu a dojet zpátky do tábora, ale bylo mu jasné, že kdyby to udělal, celá utajovaná operace by se zhroutila a zemřela by spousta lidí. Rychle mířili k letišti, bezpečnostní službě ukázali odznaky a nastoupili do malého vojenského letadla, které na ně už čekalo. Ostraha je nijak důkladně nekontrolovala, o chvíli později už byli ve vzduchu a mířili do Washingtonu. Pablovi, nyní znovu Marshallu Everettovi, připadal pohled na krajinu pod nimi neskutečný. Věděl, že tam dole je žena, kterou miluje a kterou právě opustil. Uklidňovalo ho jedině to, že Paloma je Raulova sestra, což jí snad poskytne alespoň nějakou míru bezpečí. Nikdy neměla ani náznak podezření, že by mohl být agentem DEA působícím v utajení. A Marshall ze všech nejlépe věděl, že pro ni teď nemůže vůbec nic udělat. Pokud bude mít štěstí, doufal, že dokáže najít cestu, jak se vrátit, aniž by ji ohrozil, ale i tak to bude velice náročný úkol. Bill Carter se půl hodiny po startu podíval na hodinky a informoval Marshalla, že během hodiny na tábor zaútočí jeho muži. Už několikrát předtím se dostali k Raulovi hodně blízko, tentokrát však nechtěli, aby jim El Lobo unikl. Proto se snažili všechno zorganizovat co nejrychleji. Everett už je připravil o jeden den. Předešlý den se měl bez odkladů dostavit na domluvené místo, když číšník rozlil tu kávu, ale on je místo toho ignoroval. Billa to ovšem nijak nepřekvapilo. O Marshallovi bylo známo, že je tvrdohlavý a nezávislý. Byl 26
V_utajeni.indd 26
30.6.2016 17:43:54
skvělý agent, ochotný podstoupit neomezené riziko, ale už několikrát během posledních let neuposlechl nadřízené. Právě proto dorazil Carter osobně. Nepřipouštěl žádnou debatu, potřebovali dostat Marshalla pryč dřív, než ho drogoví překupníci zabijí, jakmile se dozvědí o tom prozrazení. „Řekněte jim, že tam mám ženu a je v devátém měsíci těhotenství, aby na ni dávali pozor, až budou ten tábor zajišťovat,“ pronesl Marshall zdrceně, potom se otočil a zavřel oči. Ani jeden ze tří mužů, kteří ho doprovázeli, se na něho nepokoušel po zbytek cesty promluvit. Hodinu po Marshallově odletu z Bogoty Raula informátoři z města varovali, že agenti americké DEA se chystají zaútočit na tábor. Právě se dozvěděl o Pablovi a poté, co si posbíral papíry a vydal pokyny svým mužům, vyrazil do chýše, kde Paloma právě podřimovala. Drsně ji chytil za ruku a vytáhl ji nahoru. „Tys o něm věděla, viď?“ obvinil ji s tváří těsně u jejího obličeje. „Co jsem věděla?“ Vypadala vyděšeně, protože dobře věděla, jak je její bratr nebezpečný, když ho zachvátí vztek. „Je to agent v utajení... Ten hajzl... A já mu věřil jako bratrovi... Je to jen prolhanej prevít a na tebe úplně kašle. Ty a to tvoje dítě jste byly jen součástí jeho krytí, aby nás převezl. Co ti řekl?“ „Nic...“ Vypadala hrůzou bez sebe. „To není pravda... On nemůže být...“ „Je to pravda. Zmizel. Auto nechal ve městě a vypařil se.“ 27
V_utajeni.indd 27
30.6.2016 17:43:54
„Vrátí se zpátky, vím to,“ vypravila ze sebe zajíkavě. „Na to je moc chytrej. Byla jsi jen součástí jeho hry. A co s tím teď budeš dělat?“ Ukázal znechuceně na její břicho, které instinktivně chránila rukama. „Vrátí se pro mě. Vím to.“ Raul tomu věřil také. Pablo je možná prevít, ale věděl, že je to v hloubi duše slušný člověk, který je schopný pro milovanou ženu riskovat život. A Raul teď toužil jen po pomstě za lži, kterým ho Pablo přiměl uvěřit, a za to, že z něho udělal blázna. Bez vteřiny váhání vytáhl z pouzdra pistoli, namířil ji na sestru a střelil ji do hlavy. Paloma se svezla k zemi. Chtěl, aby ji Pablovi muži našli a řekli mu, co udělal. Žena, kterou miluje, a dítě, po němž tolik toužil, jsou po smrti. Potom se Raul otočil na podpatku a zmizel. Marshall už několik hodin spal, když Billa Cartera zavolali do pilotní kabiny. Do přistání ve Washingtonu zbývala asi hodina. Bill obdržel zakódovanou zprávu, že tábor byl obsazen. Marshallovu ženu našli mrtvou, byla střelena do hlavy, a El Lobo zmizel ještě předtím, než se tam dostali. Znovu jim unikl. Jako by se rozplynul ve vzduchu, měli podezření, že zřejmě odletěl do Venezuely nebo do Ekvádoru, aby se tam ukryl a počkal, dokud se situace neuklidní. Bill se beze slova vrátil na své místo a nikomu se nezmínil o tom, co se právě dozvěděl. Bylo příliš brzo, aby řekl Marshallovi o jeho ženě. Má před sebou tři týdny rozborů a hodnocení, sdělí mu to ve správnou chvíli. Trávil s Raulem v Kolumbii tři roky, do Spojených států se vrátil jen na dva týdny, když ho přeřadili z úspěšné mise v Ekvádoru, kde si 28
V_utajeni.indd 28
30.6.2016 17:43:54
vybudoval základy, jež mu umožnily zapojit se do Raulových operací. Vlastně trávil v utajení už šest let. Žil plně životem Pabla Echeverríi a Bill věděl, že mu bude nějakou dobu trvat, než se vzpamatuje z šoku z náhlého stažení. Chtěli, aby při hodnocení spolupracoval, aby jim řekl všechno, co věděl a co pro Raula udělal. Posílal pravidelně kódované zprávy, aby měli přehled o zásilkách, místech, množství, praní peněz a lidech, s nimiž Raul obchodoval. Ale teď potřebovali získat všechny další podrobnosti. Bill věděl, jak těžké pro Marshalla bude vracet se po šesti letech do běžného života. Zažil to sám. Chvíli měli obavy, že se odmítne stáhnout. Jenomže svou práci vykonával zodpovědně, i když Bill cítil, že tentokrát to bylo o chlup. Rozhodujícím faktorem byla hrozba ztrát na životech jiných lidí. To Bill bezpečně věděl. Marshall by nikdy neohrozil jiné agenty bez ohledu na to, jak je sám ochoten riskovat. Marshall se probudil ve chvíli, kdy letadlo přistálo na letecké základně Andrews v Marylandu jen kousek od Washingtonu. Byl sice opálený, ale vypadal zničeně a pobledle. Zbavil se už jizvy, barevných kontaktních čoček, líčení a baseballové čepice, ale když se na sebe podíval na toaletě v letadle do zrcadla, vůbec se nepoznával. Měl oholenou hlavu, vousy byly také pryč, jeho pohled vypadal mrtvý a srdce se mu změnilo v kámen. Pablo Echeverría se rozplynul a domů se vracelo to, co zbylo ze zvláštního agenta DEA Marshalla Everetta. Bylo to to poslední místo, kde se toužil nacházet. Cítil se spíš jako robot než jako člověk, velká část z něho právě zemřela. Když vystoupili z letadla, Marshall věděl, že ho odvezou do střediska jednotek boje proti drogám, kde 29
V_utajeni.indd 29
30.6.2016 17:43:54
měl sídlo OCDETF, úřad pro potírání zločinů souvisejících s drogami. Tam ho čeká prohlídka. Pak už byla připravena helikoptéra, která ho dopraví do Quantica, společného zařízení DEA a FBI. Tam stráví tři týdny rozborů a vyhodnocování a bude se znovu přizpůsobovat starému životu a vracet se do něho. Součástí budou i psychologické testy, aby odhalily stav jeho mysli. Po návratu z Ekvádoru to zažil dva týdny, ale tentokrát šlo o něco jiného. V Ekvádoru nebyl tak úzce zapojen do operací, jako tomu bylo v Kolumbii, a když odjížděl z Ekvádoru, bylo mu pětadvacet a velice rychle se přesunul do Kolumbie. Teď je o tři roky starší, infiltroval se hluboko do Raulovy organizace, nechal za sebou svět a život, na němž mu z hloubi duše záleželo, ženu, kterou miloval, a miminko, jež se mělo každou chvíli narodit. Když ho vezli do střediska na základně, uvažoval o Palomě a dítěti. V kanceláři už čekal důstojník, který s ním krátce promluvil a předal mu jeho papíry, a Marshall se mohl přesunout do Quantica. Tam dorazil o půl hodiny později a odvedli ho do jeho pokoje. Byla to taková malá krychle s postelí, prádelníkem, židlí, stolem a malou ledničkou. Působila velice vojensky. Věděl, že v tomto zařízení budou i další agenti pracující v utajení, někteří z nich touží po samotě a ústraní, a právě o to usiloval i on. Chtěl, aby ho nechali na pokoji, jeho soukromým úvahám, než aby do něho dloubali a rýpali a nutili ho vyprázdnit mysl do počítače, vytěžit informace, které zůstanou ve středisku DEA a OCDETF, aby je zkušení agenti podrobili důkladné analýze.
30
V_utajeni.indd 30
30.6.2016 17:43:55