0037662

upici pokladeN 001 az 280.indd 3

K LASIK A DO K APSY

LUPIČI NEDOBYTNÝCH POKLADEN Výbor z detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století

(ed. Michal Jareš)

KNIŽNÍ KLUB

15.09.15 13:10

Copyright © 2015 by Euromedia Group, k. s.

Preface © 2015 by Michal Jareš ISBN 978-80-242-5029-8

upici pokladeN 001 az 280.indd 4

15.09.15 13:10

Obsah Michal Jareš: K začátkům české detektivky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Karel Hostinský: Klamem za stopou. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Josef Štolba: Clarkson, detektiv.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 František Ruth: Lupič nedobytných pokladen. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Karel Drzka: Magda Novotná. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Alfons Bohumil Šťastný: Indický škrtitel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187 Jaroslav Hašek: Pátrání po vrahu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 223 Viktor Dyk: Vedlejší možnost Fridolína Kocourka. . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 Karel Čapek: Kupón. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 Karel Leger: Soukromý detektiv. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263

upici pokladeN 001 az 280.indd 5

15.09.15 13:10

upici pokladeN 001 az 280.indd 6

15.09.15 13:10

Michal Jareš

K ZAČÁTKŮM ČESK É DETEKTIVKY V časopisu Přítomnost vyšel na počátku roku 1926 (14. 1.

1926, č. 1) článek Františka Langera nazvaný Proč se u nás nepíší detektivky?. Šlo o kratší zamyšlení nad žánrem, který v české kultuře zdánlivě dlouhodobě absentoval. „Tyhle praobyčejné detektivky jsou v průměru zcela dobré literární výrobky. Máme při nich dojem, že činí jakýsi nárok na toho, kdo je dělá. Je k jejich psaní především zapotřebí kombinačního talentu, který si dovede sestavit opravdový děj. Děj je na detektivce nejen kostrou, ale celým tělem. Nedostatek děje nelze žádným švindlem zamaskovat.“ Důvodů, proč česká detektivka vlastně není, našel Langer hned několik: „Protože naši literární řemeslníci nestačí na ně svými schopnostmi.

Protože se u nás nedělá poctivé literární řemeslo, které si žádá trochu ducha, dovednosti a pracovitosti. Protože naši řemeslníci nemají dosti počestnosti k svým zákazníkům, aby jim dali co nejvíce za jejich peníze. Protože to vlastně nejsou ani řádní

upici pokladeN 001 az 280.indd 7

7

15.09.15 13:10

řemeslníci.“ Bylo by jistě zajímavé zjistit, nakolik se situace od té doby proměnila a kolik dnes máme opravdu schopných literárních řemeslníků. Každopádně původní česká detektivka vychází, je snad i čtená, ale málokdo ji sleduje v její celé šíři. Nemá zkrátka svůj fanklub, svou komunitu, je rozprostřena mezi široké čtenářské pole a na něm porůznu roste.

V době, kdy Langer psal svůj článek, však uplynulo již minimálně padesát let od prvních povídkových pokusů české provenience, ve kterých se objevovalo detektivní pátrání, prvních „případů“. Vycházely jednak z překladů dobově úspěšných krváků, v nichž se dá již místy hovořit o uceleném detektivním pátrání, byť s romantickou zápletkou, jednak z postupného „usazování“ žánru v českém kulturním prostředí. Nebudeme zde opakovat všechny historické poučky o Poeových povídkách, novelách Wilkieho Collinse či o románech Émila Gaboriaua, které v českých překladech vycházely od konce sedmdesátých let 19. století, ale zaměříme se na ryze domácí produkci. Například označení „detektiv“ je v české literatuře běžné už od roku 1878, kdy vychází povídka Josefa Štolby Clarkson, detektiv. Práce policie a detektivů se v románech i čtivu pro široké vrstvy objevuje ještě před rokem 1900. Dnes bohužel vidíme pouze některé z pověstných vrcholků ledovce a „podhoubí“ zůstává více méně skryté. Ve všeobecném povědomí jsou známé vlastně jen texty Arbesovy (Svatý Xaverius), poté maximálně František Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1908) Huga Vavrise (tedy Huga Vavrečky) či pokus o detektivku

upici pokladeN 001 az 280.indd 8

8

15.09.15 13:10

od Čestmíra Jeřábka – Lidumil na kříži (1925). Pořádně se původní česká detektivka nadechuje na konci dvacátých let, s příchodem Emila Vachka (Tajemství obrazárny, 1928), Karla Čapka a jeho Povídek z jedné a druhé kapsy (1929) či Josefa Trojana (Stopa v dešti, 1929). O třicátých letech pak můžeme ve srovnání s předchozím obdobím hovořit téměř jako o žních, na českém detektivním poli se objevují prózy Eduarda Fikera (Ochránce nebohých, 1933), jenž je společně se zmíněným Emilem Vachkem pokládán za zakladatele české varianty žánru.

František Langer ve svém článku jedním dechem zamítnul čistě populární literární výrobky z počátku století: „Mezi detektivky nezařazuji cliftonky a nickcarterky a ostatní toho druhu. Ty všecky jsou ještě pod podlahou literatury, je to literatura papírnická a kolportážní jako pouťové písničky a krváky.“ Z dnešního pohledu lze tvrdit, že česká detektivka žije dlouhou dobu svým vlastním, nenápadným životem, plíží se pod onou zdánlivou podlahou literatury, abychom časem – i díky postmoderně devadesátých let – pochopili, že je důležité porozumět i věcem, jež se dějí mimo to, co vidíme (tedy pod podlahou), protože mohou velmi výrazně ovlivňovat celý náš život.

V roce 1906 vychází první sešity o dvaatřiceti stranách přinášející dobrodružství detektiva Léona Cliftona. Díky koupené licenci vydávají další nakladatelé sešitové příběhy, v nichž se objevují vždy ukončené příběhy hrdinů, mezi které patří jména jako dodnes proslulý Nick Carter (avšak

upici pokladeN 001 az 280.indd 9

9

15.09.15 13:10

zejména díky filmu Adéla ještě nevečeřela), ale také dnes již neznámá: detektivové Black, Frank, Stagart, John Born a další. „Sešitková válka“ mezi nakladateli Hynkem, Knappem a Storchem a dalšími trvala řadu let a vyznat se v ní je dodnes nevyřešenou hádankou literární historie. Tento rébus klade na své řešitele nemalé nároky: mimo jiné orientaci v spletité houšti původní tvorby, překladů, adaptací, pseudonymů, což je úkol o to složitější, že valná většina sešitkové produkce je vzhledem ke svému „spotřebnímu charakteru“ nedostupná – knihovny tento typ četby buď vůbec neschraňovaly, či jej v rámci různých bojů proti braku zlikvidovaly.

Detektivní povídka se stává běžnou součástí novin i časopisů, v roce 1910 vzniká dokonce – jak jinak než krátkodobě – první žánrový časopis Maska, ve kterém hojně publikoval autor Karel Drzka. Původní detektivka byla v prvních dvaceti letech 20. století možná živější než v prvních patnácti letech století jednadvacátého. A právě tento rozmach vyvolal ve stejné době i typickou reakci – parodii. Autoři typu Jaroslava Haška nebo Viktora Dyka parodovali ve svých povídkách právě tuto podobu detektivky – trochu naivní, dětinskou, ale zároveň v něčem až přespříliš brutální a naturalistickou, plnou náhod i romantických lásek, stejně jako plnou spiritismu, jedů a šílenství. Doba, ve které neexistoval noir ani neonoir, masoví vrazi, terorismus ani mix thrilleru a vyšetřovacích týmů. Všechny tyto texty nám dnes mohou přijít vlastně divné, naše vnímání se od začátku 20. století

upici pokladeN 001 az 280.indd 10

10

15.09.15 13:10

příliš posunulo, své učinil také film rychlými střihy a „hláškováním“ někdy až příliš psychopatických jedinců. V našem prostředí chybí onen geniální velký detektiv (i když Léon Clifton se díky svému otci stvořiteli A. B. Šťastnému snažil), ale máme doslova stovky malých detektivů, kteří v boji za spravedlnost, v boji dobra a zla vytrvají až do posledního dechu.

Naše antologie, jejíž název je variací titulu novelky Františka Rutha, si neklade za úkol víc než jen maličko poodhalit temnotu a vpustit trochu světla na dosud neznámé, ale tušené pevniny české detektivní tvorby. Soustřeďujeme se na přelom 19. a 20. století (s dvěma mírnými přesahy do konce dvacátých a začátku třicátých let 20. století), přičemž se snažíme postihnout některé polohy dobové detektivky. Ty jsou často pořádně bizarní a doufáme jen, že se nám ve výboru podařilo zachytit i právě onen pel drobného šílenství a nelogičností, které v sobě z dnešního pohledu starší detektivky mají.

Podobných antologií je u nás kupodivu jako šafránu.

Kromě souboru Sherlockové Holmesové (1988), obsahujícího mj. povídky Karla Poláčka, Jaroslava Haška, Ignáta Herrmanna, Jana Weisse, Eduarda Basse nebo cliftonku (Chicago v nebezpečí), existuje snad jen trochu jinak zaměřený výbor nazvaný Příběhy se záhadou (1983). Vlastně to jen potvrzuje náš vztah k detektivce jako takové – čtou ji všichni, ale její ucelené antologie chybí. Karel Čapek o ní psal v Marsyovi v roce 1931: „Zdá se opravdu, že detektivka už

upici pokladeN 001 az 280.indd 11

11

15.09.15 13:10

překročila svůj vrchol; byla to taková jakási přechodná móda.

Avšak na každé pomíjivé módě je pozoruhodné to, že obsahuje něco strašně starého. (...) Viděli jsme, že se v detektivce vracejí prastaré motivy důmyslných soudců, hádanek, Enšpígla a epického lovu. (...) Myslím to, jářku, v dobrém i špatném: detektiv je úhrnný typ našeho věku, tak jako Cid je úhrnný typ rytířského středověku. Žije plně a dychtivě v současnosti, vždy up to date, vždy se chápaje všeho, co mu poskytuje věda, technika, noviny, poslední okamžik; není člověka současnějšího nad něho.“ Moderní je detektivka dodnes – a vedle její skandinávské podoby, vedle seriálů i filmů bychom měli možná trochu vidět i tu naši, existující více jak 140 let.

upici pokladeN 001 az 280.indd 12

15.09.15 13:10

Karel Hostinský Co soudíte o těch skvrnách?

Povídky s náběhem k detektivnímu šetření se ukrývají v dobovém tisku i v kalendářích již hluboko v 19. století. Zejména kalendářové historky jsou plné nejrůznějších vražd, jejich následného vyšetřování i mravoučných konců. Vybraná povídka dnes v podstatě neznámého Karla Hostinského s poněkud hrdým podtitulem „kriminální novela“ vyšla v roce 1876 ve Vlastenském kalendáři na obyčejný rok 1877 a patří k této první vlně textů s – více či méně – původní kriminální zápletkou. Stále ještě v této povídce cítíme spíše romantizující příběh s řádně krvavým podtónem než čistou detektivku, ale například postava soudního adjunkta Kvapila už jasně nabývá rysy budoucích vyšetřovatelů a zástupců zákona. Můžeme si na této povídce ukazovat spíše její nedostatky než kvality: za vrcholky chabé prozaické konstrukce můžeme považovat neskrývaně záporný německý živel stejně jako nejasné a neodůvodněné pátrání. Ale zároveň Klamem za stopou dokazuje dlouhou tradici, kterou detektivka v českém písemnictví

upici pokladeN 001 az 280.indd 13

13

15.09.15 13:10

má. Jen ji bohužel v historii žánru stále příliš nezdůrazňujeme, ale vlastně není divu – o původní české detektivce se hovoří od třicátých let 20. století a její kořeny z 19. století stále čekají na objevení… nebo možná na vypátrání?

upici pokladeN 001 az 280.indd 14

14

15.09.15 13:10

Klamem za stopou Kriminální novela

N

a úpatí horského svahu Krkonoš ležely rozsáhlé statky pana Toužila. Bohatství jeho bylo tak veliké, že člověk, když je přehlédl, ani uvěřit nechtěl, že všecko to jmění zděláno rukou a snažením jediného člověka a což podivnější ještě, prostého horského tkalce. A přece kde teď stály tři továrny a vila se vší nádherou vystavěná, nebylo před padesáti lety nic nežli chatrná chalupa tkalcova, v jejížto malé světničce stály tři stavy, u nichž pracoval muž, žena a najatý podruh ze vsi.

U stavu počal a teď byl bohatším nežli mnohý pán od stavu.

Ve všem pohodlí žil teď starý Toužil v nádherně stavěném a úpravně zřízeném domě, kterýž by byl pohostit mohl každé chvíle i nejmarnivějšího knížete. Byl ovšem již stár a nemohl již užívat pracným snažením zdělaných statků tou měrou, jakou mu dovolovalo jeho bohatství. Také nebylo štěstí jeho úplné. Na stará léta umřela mu žena, jež pomáhala mu pracovat i střádat, umřel mu před ní ještě nadějný syn, když si jej byl vychoval a správu statků svých mu chtěl svěřit. Zbyla mu pouze dcera Marie, kteráž s ním žila v tichém zámku a byla jeho jedinou nadějí a útěchou.

upici pokladeN 001 az 280.indd 15

15

15.09.15 13:10

Toužil sám spravoval jmění své jen pokud důležitá nějaká změna vyžadovala vlastního jeho zakročení, vrchní dohled nad továrnami a správu celého jmění svěřil zkušenému a naskrze poctivému panu Bečvářovi. Ten již drahně let byl jakoby samostatným pánem všech statků Toužila, kterýž svého správce považoval spíše za přítele a bratra nežli za služebníka. Mohl se ale také ve všem na pana Bečváře spolehnout; zkušenost a ryzí povaha jeho, jakovéž v obchodnickém světě bohužel málokdy se najde, nepřipouštěly Toužilovi žádnou pochybnost, že by jmění jeho lépe spravováno být mohlo, i kdyby snad on sám ve všech záležitostech se o ně staral a péči měl.

Při celé správě pomáhal panu Bečvářovi syn jeho Karel, mladý muž, který na domácích učilištích i v cizině byl sobě zjednal obsáhlého, povšechného odborného vzdělání. Mladý Bečvář, jakož byl jediným synem správce jmění Toužilova, tak byl také miláčkem starého pana Toužila. Když se jako dvacetiletý mladý muž vrátil z cest svých, které konal po Německu, Francii a Anglii, svěřil mu pan Toužil jaksi vyšší dohled nad vychováváním třináctileté své dcerušky.

I v této věci i vzhledem k pomoci, kterouž přispíval otci svému ve správě jmění Toužilova, byl tak přičinlivým, že během tří let dočinil se nejlepších výsledků a zjednal si všude uznání. Tovární zřízení opravil během této doby podle nejnovějších vzorů, kteréž v cizině již svou prospěšnost osvědčily a jestliže tovary Toužilovy mívaly vždycky hojný odbyt, přece nemohlo se zapřít, že přičiněním mladého Bečváře

upici pokladeN 001 az 280.indd 16

16

15.09.15 13:10

průmysl v továrnách Toužilových ještě se zvelebil a mnohem více se vytěžilo nežli dříve.

Ani bohatství, ani jakákoli jiná radost nevábila starého pana Toužila. Žil jen pro svou dceru Marii a jestliže těšil se ze svého bohatství, těšil se jen proto, že jím mohl přispět k štěstí své dcery. Jeho přáním jediným – jak v důvěrných rozmluvách s přítelem Bečvářem často vyznával – bylo pouze, aby dožil se chvíle, v které by viděl pojištěnu šťastnou budoucnost dítěte svého po boku šlechetného muže. „Vzhledem této věci,“ pravil k příteli Bečvářovi, „mám své určité úmysly a záměry a dosud také nejlepší naděje, že provedení záměrů těch nebudou se stavět překážky v cestu. Vadí mně mnohé věci, milý příteli, abych tě seznámil s úmysly těmi, ale složeny jsou také v závěti, aby přání má poznána byla, i kdyby náhle cokoli lidského se mi přihodilo.“ Neminulo mnoho času ode dne, kteréhož starý pan Toužil v důvěrné rozmluvě učinil příteli svému toto sdělení, když jednou časně z rána vyrušen byl pan Bečvář prudkým zvoněním u dveří svého bytu z ranního spánku. Takového něco se nepřiházelo a musily se neobyčejné věci stát. V županu pospíšil pan Bečvář sám ven, kde právě již syn jeho otvíral dveře. Před dveřmi stála zděšená postava sluhy pana Toužila, Jana. „Ach, pane řediteli,“ volal Jan celý bez sebe, „stalo se veliké neštěstí.“ „V továrně?“ tázali se oba Bečvářové najednou. „Nikoli!“ volal Jan. ,,Zabili nám starého pána!“

upici pokladeN 001 az 280.indd 17

17

15.09.15 13:10

Každý si může pomyslit, jak zpráva taková účinkovala na otce i syna. Zsinali oba a všeliká další slova přerušilo leknutí způsobené hroznou zprávou. Bylo k páté hodině ranní a fičel studený březnový vítr. Ale beze všeho dalšího oblékání běželi otec i syn rychlým krokem za služebníkem Janem do Toužilova zámku. V ložnici Toužilově hrozný je čekal výjev. Zkrvácený, s prolomenou lebkou ležel na loži svém starý pán a přes jeho mrtvolu omdlelá dcera jeho Marie.

Zděšené služebnictvo na chodbě a u dveří již prv se shromáždilo. Mladý Bečvář vida Marii, ana leží na otcově mrtvole, myslel snad, že i ona stala se obětí nějaké vraždy. Přiskočil s pronikavým výkřikem a pozvednuv ji, patřil strnule v smrtelně bledou tvář. Jan snad tušil, nač mladý pán myslí, a proto považoval za nutné učinit potřebné vysvětlení. „Neděste se ještě více, mladý pane,“ pravil. „Slečna Marie byla mnou zavolána, když jsem k obsluze starého pána ráno vstoupil a hrozné divadlo uviděl. Ach, pane, kdybyste byl slyšel to pronikavé, zoufanlivé vzkřiknutí – projelo mi srdcem, že jsem se třásl více nežli pohledem na starého pána.

Jako šílená vrhla se na lože a nehlesla více.“ Tím upokojeni byli oba přátelé zavražděného pána vzhledem slečny, kteráž beze smyslů ležela v náručí Karlově.

Ubohý mladý muž neměl té duchapřítomnosti, aby ihned učinil opatření a slečnu Marii vzkřísil ze mdlob. Také starý Bečvář stál u lože svého přítele a dobrodince jako zkamenělý. Chvíli pohlížel strnulým zrakem v zohavenou a krví politou tvář zavražděného, pak zakryl si oběma rukama

upici pokladeN 001 az 280.indd 18

18

15.09.15 13:10

tvář a stál hodnou chvíli jako socha nepohnutě. Konečně se vzchopil a třesoucím se hlasem dával potřebné rozkazy. „Pomoc lidská je zde marná,“ pravil. „Já se postarám o slečnu. Ty, Karle, dej zapřáhnout a odjeď do města pro soudní komisi. Čím rychleji vyřídíš celou věc, tím lépe.

Lotru, kterýž spáchal tuto hroznou vraždu, nesmí se dát čas, aby daleko mohl uprchnout.“ Karel odnesl na to slečnu Marii do její komnaty, kdež pak starý Bečvář k jejímu vzpamatování užil obyčejných prostředků. Ložnici starého pána uzavřel na klíč, aby vše zůstalo tak, jak bylo při odkrytí zavražděného, a tím snad přispělo se k nalezení stopy vrahovy. Když slečna konečně opět smyslů nabyla, ujížděl Karel dávno v největším trysku k městu. Slečnin bol byl tak veliký, že procitnouc ze mdlob, napořád ještě zůstávala jako zkamenělá a všecka slova útěchy, jichž i přes vlastní bolest starý pan Bečvář a společnice slečnina, jakási paní Skokanová, k ní mluvili, docela marnými zůstala. Ani slova, ani slzy nemohli z ní těšitelé její vynutit do samého návratu Karlova.

Soudní komise přišla dosti brzy. Karel se přičinil tak, že za malou hodinku i s pány vrátil se z města. Vyburcoval ze sna pana soudního adjunkta Kvapila, dobrého známého svého, i lékaře dra Smolíčka, starého, zkušeného pána. Oba se hrozné zprávy Karlovy zděsili a nemeškali k odjezdu s Karlem do „továren“, jak se v městě i v okolí říkalo, když se na Toužilovy statky vůbec myslilo, rychle se připravit. Vzali sebou ovšem i soudního sluhu a písaře. Mladý adjunkt Kvapil

upici pokladeN 001 az 280.indd 19

19

15.09.15 13:10

a dr. Smolíček, kteříž starého Toužila velmi dobře znali a si vážili, hned cestou se na jednotlivosti spáchané vraždy vyptávali, ale Karel jen málo jim mohl říci. Od Jana nezvěděl nic bližšího a když do ložnice starého pána vstoupil, viděl jen krev, zohavenou tvář Toužilovu a slečnu, ana beze smyslů leží přes otcovu mrtvolu. Víc jim nemohl říci.

V trysku přijeli do „továren“ a starý pan Bečvář uvítav je, provázel je na místo děsné vraždy. Mezitím co adjunkt Kvapil prohlížel sobě pokoj, ohledával lékař zavražděného.

Dvěma hlubokými ranami proražena mu byla železným nějakým nástrojem, podle všeho kladivem prostřední velikosti, lebka. Obě rány zasazeny takovou silou, že smrt hned po první ráně okamžitě následovat musila a vrah jen, aby svého díla byl zcela jist, ještě podruhé udeřil. Lebka byla dvakráte úplně proražena. Žádný zápas se smrtí nebylo na zavražděném pozorovat. Ruce i celé ostatní tělo ležely pod bílou přikrývkou.

Nálezy lékaře zaneseny do protokolu, jakož i udání adjunkta Kvapila. Všecky skříně u psacího stolku byly zotvírány, listiny a papíry přehrabány. Truhlu, v kteréž starý pán míval uloženy vždycky značné sumy hotových peněz, byla vypáčena a cele prázdna. Dle udání páně Bečvářova uloženo bylo v truhle za mnoho tisíc zlatých a stříbrných peněz, zvláště pruských a saských minci. Vrah uloupil všecko. Pouze balík směnek a jiný balík cenných papírů zůstaly v truhle.

Okno vedoucí do zahrady bylo otevřené a v záhonku pod oknem hned shůry zřejmá byla šlépěj lupičova, kterýž tedy

upici pokladeN 001 az 280.indd 20

20

15.09.15 13:10

každým způsobem oknem prchl. Neklamným znamením toho byla stopa tří krvavých prstů, vytlačená na bílém polštáři položeném do otevřeného okna. Při vraždě si lupič dle této známky pokrvácel ruku a pak při skoku z okna opřel se rukou o bílý polštář. Jinak po vrahu nebylo v pokoji stopy.

Protokolárně zapsané výslechy služebnictva, starého i mladého Bečváře a slečny Marie sdělovaly v podstatě tyto podrobnosti: Do desíti hodin večer bavil se starý pán ve veselé společnosti v salonu od ložnice chodbou odděleném. Mimo slečnu Marii přítomni byli oba páni Bečvářové, jiní dva úředníci z továren páně Toužilových se svými dámami, dále správce statků hr. L…, kterýž as na půl hodiny cesty od továren měl veliké panství, a jakýsi pan Grünert, majitel veliké usedlosti ve Slukově, horské vesničce, rozložené po stráních ihned za továrnami. Byly to osoby vesměs známé. O desíti hodinách poručili se a odjeli hosté a slečna Marie provázela otce svého do jeho ložnice, kdež ještě s ním chvíli prodlela.

Sluha Jan byl posledním, kterýž vyšel z ložnice pánovy, jenž v noci dveře na klíč nezavíral. Když sluha Jan ráno před pátou hodinou přinášel starému pánu obuv a prádlo, nalezl jej krví zbroceného v loži, učinil pokřik v domě a běžel ihned k pánům Bečvářům, kteříž ihned se dostavili a potřebná opatření učinili.

Po sepsání protokolu chtěla se soudní komise již vzdálit, aby v zahradě pod oknem ještě učinila prohlídku. Touž dobou mladý Bečvář uzřel zespod koberce před postelí vyčnívat bílý papír. Shýbl se a zdvihl jej – zděšením však div že ne-

upici pokladeN 001 az 280.indd 21

21

15.09.15 13:10

omdlel. Papír vypadl mu z rukou. Adjunkt Kvapil rychle jej zdvihl – byla to navštívenka mladého Bečváře a na zadní její straně patrna byla stopa dvou krvavých prstů, jako na polštáři v okně. Adjunkt Kvapil sám se lekl, zavrtěl hlavou a slova nepromluviv, uschoval navštívenku do své tobolky. „Co o tom soudíte?“ zvolal třesoucím se hlasem Karel. „Bůh suď!“ pravil adjunkt. „Prozatím to uschováme.“ Odešli do zahrady a adjunkt bedlivě zkoumal šlépěj vrahovu, kterou týž zanechal v měkké prsti záhonku. I dále bylo ji znát. Lupič proběhl šikmo celou zahradu a přelezl její plot na severní straně ku vsi. Místo, kde přelézal, podle šlépějí docela bylo zjištěné. Pátravý zrak adjunktův pojednou se vyjasnil. Shýbl se a vytáhl zespod keře u plotu kladivo polité a potřísněné stydlou krví. Nástroj vražedný tedy byl nalezen a to zajisté byl důležitý a vzácný nález. Jan, kterýž byl přítomen prohlídce v zahradě, vykřikl podivením. „Co jest?“ tázal se adjunkt. „To kladivo je mi známé,“ pravil Jan. „Odkud je znáte?“ „Na zimu jsem je dal Pěchočovi, sluhovi u pánů Bečvářů.“ „Pane Bečváři, víte něco bližšího o celé věci?“ tázal se adjunkt mladého Bečváře, pronikavým zrakem na něj pohlížeje. „Ty můj Bože!“ zvolal Karel. „Snad by nepadalo podezření na nebohého starého Pěchoče?! Před dvěma dny pravil mi, že již několik dní hledá marně kladivo na rozbíjení uhlí. ,Ztratilo se, musil je někdo vzít,‘ pravil Pěchoč.“

upici pokladeN 001 az 280.indd 22

22

15.09.15 13:10