0037651

Pripad svatecni sukne_001 az 003_Sestava 1 3/8/16 2:25 PM Stránka 3

PAVEL ŠOLTÉSZ

KNIŽNÍ KLUB

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 4

Copyright © Pavel Šoltész – dědicové c/o DILIA, 2000 ISBN 978-80-242-5254-4

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 5

Bobr, zvieře něco hlúpé, vždy sě rád u vodě kúpe.

Ten promluvi králi s kázní a řka: Vždy sě rád mej v lázni v teplé vanně sě kochaje, všeho jiného netbaje.

SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC (1394)

Hned na prahu je div neporazil ostrý zápach zmoklých kožešin. Venku se stmívalo, vlastně se od rána ani pořádně nerozednilo, foukal studený vítr a do obličeje šlehal protivný drobný déšť. Ve velké klenuté síni skomíralo pár páchnoucích olejových lampiček, bylo v ní syrovo a po holých kamenných stěnách stékaly kapky sražené páry. „Jestli nemáš ruce, koni,“ zaječel odněkud podrážděný hlas, „zavři aspoň kopytem!“ „Obkličujíť mne býkové mnozí, volové obstupují mne a otvírají na mne ústa svá,“ řekl pokojně Pavel Drak.

Peregrin Kameník, o hodně mladší, poslušně strčil do dveří. Lampičky se rozhořely jasněji a trochu ho překvapilo, že i na Štědrý den odpoledne je v lázních ještě tolik lidí. Síň byla plná mužských zavinutých v prostěradlech, jak právě vylezli z van. „Neříkal jsem, že máme jít radši do hospody?“ Pavel zavrtěl hlavou. „Tak domů. Stejně už jsem se dnes jednou koupal.“ „Doma bys na Štědrý den jenom překážel ženským.“ Pavel ukázal hlavou k šatně.

5

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 6

Byla v komoře vedle síně a místo dveří měla jen prázdný rám, takže bylo vidět dovnitř na plné věšáky. U komory stál drobný a štíhlý člověk; mohlo mu být tak čtyřicet.

Vlasy, husté, ale předčasně bílé, měl načesané do výšky, aby se zdál větší, než ho pánbůh stvořil, ale jinak vypadal docela slušně. Také nebyl ještě oblečený; měl na sobě jen nohavice a košili a pásek si přehodil kolem krku. „Úplně nová sukně,“ řekl a vzdorovitě se rozhlédl. „Nehnu se, dokud se nenajde. Rezavá z vlámského sukna a s podšívkou ze zeleného damašku.“ Zkřehlí naháči v tenkých prostěradlech se na něho dívali s mlčenlivým nepřátelstvím, nějaký mladík hvízdl. „Paráda,“ řekl s obdivem. „Jak tě o ní, Košilko, slyším mluvit, je pořád lepší. Vydrž, až se všichni oblékneme, a do té doby z ní bude sukně jako pro velmože. Vážně, to se ti vyplatí.“ „Tobě se vyplatí, když si budeš hledět svého. A neříkej mi Košilko.“ „Proč ne?“ podivil se mladík. „Protože ti ještě teče mlíko po bradě.“ „Tak víš co? Říkej mi taky tak. Aspoň než mě necháš obléknout.“ Pavel šťouchl do Peregrina. „Ten chlap je podvodník,“ pošeptal mu. „Který?“ „Ten, co se mu ztratila sukně.“ „Ty ho znáš?“ „Ne, ale jeho kousek. Sukně tady prostě není.“ „Přece nepřišel v košili.“ „Už dávno s ní na něho čeká za prvním rohem společník. Teď bude chtít, aby šatnář sukni zaplatil, a o peníze se oba rozdělí. Staré jako Krkonoše.“ 6

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 7

Z komory se vynořil šatnář, vysoký, hubený a trochu nachýlený stařec s hlavou porostlou řídkým bílým chmýřím jako špatně oškubaná husa. Bezradně rozhodil ruce. „Není tu…“ „No, to je mi ale překvapení,“ řekl člověk s načesanou čupřinou. „Ale já jsem se celý den nehnul od šatny!“ „Tak víš co, dýchni na mě.“ Šatnář honem nepochopil, co tím myslí. „Co? Já? Proč?“ „Neumíš česky? Povídám, abys na mě dýchl.“ Šatnáři to konečně došlo. „Chceš říct, že jsem ožralý?“ Host se s ním dál nebavil, hbitě sáhl za dveřní rám, vytáhl odtud džbánek a čichl k němu. „Co je tohle?“ „Polož to! To bylo pro zákazníka!“ „Jo? Pro zákazníka? A kdopak mu to sem přinesl, když ses nehnul od šatny?“ Starý šatnář bezradně zamrkal. „No!“ naléhal host. „To byla jen chvilka a on tu zatím hlídal.“ „A kde je teď? Ve vaně?“ „Co by dělal ve vaně? Nepřišel se koupat. Napil se a zase odešel.“ „S mou sukní pod kožichem, pařeze! Znáš ho aspoň?“ „Jinak bych ho nenechal samotného.“ „Kdo je to tedy?“ „Ten tak zrovna potřebuje tvou sukni,“ řekl šatnář. „Může si jich koupit, kolik chce.“ „No kdo?“ „Sedlář Simeon, abys věděl.“ 7

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 8

Chvíli bylo ticho. „Znáš sedláře Simeona?“ zeptal se šatnář. „On tu byl?“ „Povídám, ne?“ Člověk s bílou kadeří se zamyslel. Ti, co čekali zavinutí jenom v prostěradlech, se už začínali třást a modraly jim nosy. Prostořeký mladík si odhrnul z čela mokré zrzavé pačesy. „Hele, Košilko, co kdybys nás přece jenom nechal napřed obléknout?“ zkusil to znovu. „Tebe nechám napřed, až se budou topit štěňata.“ „Já jen, že ta sukně, co zůstane nakonec, bude logicky tvoje.“ „Zavři zobák, vráno neochmejřená, když přemýšlím.“ „Prosím poníženě za prominutí, hlavo vznešená. Uznávám, že zrovna teď jsi o něco ochmejřenější než ostatní, ale tím spíš bys měl mít soucit s námi holátky. Už bychom zase rádi do teplého hnízdečka.“ „Naser si do něho.“ Mladík se zděsil. „Ale urozenosti, jak se to vyjadřuješ? Chtěl jsem ti jen naznačit, že už bychom všichni rádi domů.“ Z temných koutů síně se ozvalo souhlasné bručení. „Já snad nechci domů?“ řekl nešťastně majitel ztracené sukně. „Ty máš aspoň košili,“ namítl mladík. „Je Štědrý den, tak ti stačí vytáhnout si ji z nohavic, mávat cestou rukama a každý bude myslet, že letí anděl. Kdyby ne, můžeš pro jistotu chvílemi zavolat Pokoj lidem dobré vůle.“ „Mně,“ pravila hlava vznešená pomalu, „stačí vytáhnout košili z nohavic a víš, co mi můžeš.“ Mručení z temných koutů zesílilo a začínalo být hrozivé.

8

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 9

Náhle se však ozvaly ještě jiné zvuky. Trochu připomínaly podrážděné slepičí kvokání. Současně se vzadu v síni zavlnily bílé závěsy. Oddělovaly ji od místnosti s vanami a celé matně zářily, protože za nimi se nesvítilo olejovými lampičkami, nýbrž pořádnými svíčkami. Po závěsech se divoce míhal stín lidské postavy; někdo zmateně hledal místo, kde se dají rozhrnout a kudy se dá projít. Konečně ho našel.

Do místnosti vrazil mužík s tenkýma nohama a rukama, s vyčnívající, hladce oholenou bradou a s ústy, jejichž jeden koutek mířil nahoru a druhý dolů, jako by každý patřil jinému obličeji; mokré tmavé vlasy se mu lepily k lebce. Byl také jen v prostěradle, ale měl je pečlivě nařasené přes rameno, jako se kdysi na Kapitolu nosily tógy.

Zatím nemohl mít ani ponětí, co se v síni děje, a kráčel důstojně k šatně, jako by očekával, že se před ním dav začne rozestupovat. Jenže dav se k ničemu takovému neměl a to ho zarazilo. „Co je to tady?“ zeptal se dotčeně.

Tóga se mu sesmekla z ramene. Mrštně ji zachytil, než mu spadla docela, ale stejně se ukázalo, že k jeho tenkým končetinám patří i pěkné bříško a že je pod tógou jako levhart, plný okrouhlých červených skvrn až neslušně podobných těm, podle kterých zkušenější matky poznají, že jejich dcery líbal někdo někam, kam neměl. „Jsem po sázení baněk a nesmím prochladnout,“ prohlásil. „Ještě tě to nezačalo zajímat?“ zeptal se tiše Pavel Drak Peregrina. „Laurentius!“ vydechl Peregrin. „Tys věděl, že tu je?“ „Měl jsem to vědět. U něčeho takového přece nemůže chybět.“ 9

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 10

Laurentiův příchod do síně dal šatnáři dost času, aby si uvědomil, že najít co nejrychleji ztracenou sukni nemusí být nejvýhodnějším řešením jeho nesnází. Obrátil se k nakadeřenému hostu. „Tak vidíš,“ řekl. „Magister Laurentius je po sázení baněk. Všem je zima a my je tu zdržujeme. Podívej, já mám dvě sukně. Tak bych ti zatím jednu půjčil, kdyby ti nevadilo, že už je starší.“ „Napůl sežraná od myší,“ řekl host s opovržením. „Jenom místy spravovaná, ale čistá a teplá. Až tu nebude takový nával, podívám se po té tvé. Určitě se najde.

Svou bych ti půjčil, jen aby ses dostal domů.“ „Jak se mám podle tebe dostat domů,“ namítl host, „když mám všechno v té, co jsi mi ztratil?“ „Tak v ní počkáš tady, než…,“ začal šatnář, ale najednou se lekl. „Jak všechno?“ „Všechno.“ „Myslíš klíče?“ „Když říkám všechno, myslím tím všechno. Klíče i měšec.“ „Měšec s penězi?“ „Co se tak podle tebe nosí v měšci? Kozí bobky? Mám v něm…“ Skoro neznatelně zaváhal. „Mám v něm přes dvě kopy grošů.“ Šatnář se zachmuřil. „Předtím se o žádném měšci nemluvilo,“ zkusil to. „Mluví se o něm teď.“ „Tvoje sukně ze začátku taky nebyla, co jsi z ní udělal potom.“ „Nebudu se s tebou hádat.“ „Z vlámského sukna a damašku.“ „Najdi ji a uvidíš.“ 10

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 11

„Myslíš, že ji nenajdu?“ „Zatím to tak nevypadá.“ „Tak to jsi dost klidný.“ „Nejsem, sakra, klidný! Jenom už mě unavuješ.“ „Mně se zdáš docela klidný.“ Šatnář se rozhlédl po síni. „Že vypadá úplně klidný?“ „Dobře tedy, přišel jsem o sváteční sukni a jsem docela klidný.“ „No ne,“ řekl šatnář, „já jen jestli nejsi tak klidný proto, že od začátku víš, kde je.“ „Jsem klidný, protože ji buď najdeš, nebo zaplatíš.“ „Aha! Slyšíte? Prý zaplatím.“ „Sukni a všechno, co v ní mám. Měl jsi pořádně hlídat.

Od toho jsi tady.“ „A sukně?“ „Co ještě sukně?“ „Jestli je tady taky. Jestli tady vůbec kdy byla. Jestli s ní na tebe za prvním rohem nečeká…“ Nedořekl. Magister Laurentius už to nevydržel a skočil šatnáři do řeči. „Příteli, příteli, počkat a důkladně zvážit, co řekneš!“ Peregrin užasl.

Zrzavý mladík se zatím zahříval tak, že poskakoval chvíli na pravé a chvíli na levé noze, ale když uslyšel magistra Laurentia, okamžitě toho nechal a také strnul. Musel ho znát.

O Laurentiovi bylo známo, že píše latinské verše, a teď právě mu vytryskl z úst sice jenom český a možná bezděčný, ale přesto zcela nesporný hexametr.

Zrzavý mladík ho pohotově doplnil na celé distichon. „Nač kecat nesmysly sám, když tu máš doktory práv,“ poradil šatnáři vážně.

11

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 12

Peregrina to naplnilo obdivem. Nezmenšovala ho ani skutečnost, že ten uličník řekl zcela zřetelně „doktory“, a nikoli jen „doktora“, a že tedy poťouchlost neplatila jen magistru Laurentiovi; sám byl také mistr obojího práva a žádného třetího právníka v síni neviděl.

Zato magister Laurentius se zvlášť nenadchl. Prudce se napřímil a chvíli si odvážlivce nepřátelsky měřil. Ale viděl jen upřímné modré oči v pihovatém obličeji kulatém jako měsíc v úplňku a vlídně se usmívající ústa od ucha k uchu; buďto usoudil, že to ten chlapec myslel dobře, jen je trochu přiboudlý, nebo si včas uvědomil, že v celých lázních stejně asi nikdo nechápe, oč jde, a že by jeho vážnosti spíš uškodilo, kdyby to příliš rozmazával. Obrátil se, trochu váhavě, k majiteli ztracené sukně. „Daniel Komedka neřekl, že jsi tu sukni zašantročil.

Nemyslel to ani jako obvinění, ani jako urážku. Ale ty, Danieli, si příště dávej pozor, co povídáš.“ Bělovlasý host se na Laurentia podíval s nelibostí. „Jaký Daniel Komedka?“ dožadoval se. „Šatnář se jmenuje Daniel Komedka.“ „Tak co se do toho pleteš?“ Laurentius na něho výbojně vystrčil velikou bradu. „Já se jmenuji magister Laurentius Psittacus ze Samožer, jsem právník, a jestli bude Daniel Komedka souhlasit, jsem ochoten ho zastupovat.“ „Jak zastupovat? To za něho zaplatíš mou sukni?“ „To znamená, že místo s ním budeš jednat se mnou.“ „S tím nesouhlasím zase já.“ „Ty s tím nemáš co souhlasit nebo nesouhlasit, to je Danielova věc. Můžeš si jedině najít jiného právníka a se mnou pak za tebe bude jednat on. Vidím, že je tu náhodou mistr Peregrin Kameník.“ 12

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 13

„Na toho kašlu,“ řekl majitel sukně.

Pavel Drak zlomyslně dloubl do Peregrina loktem.

Plamínky v olejových lampičkách se náhle opět zatřásly, v síni se setmělo a vnikl do ní ledový průvan. „Zavírat!“ vyjekl Laurentius. „Jednáme tu o vážné věci, jsme polonazí a táhne nám na nohy!“ V otevřených dveřích na ulici se objevil vysoký muž v kožichu, mohutný jako medvěd. Lhostejně do nich strčil ramenem a vydal se dovnitř do síně. „Veselé Vánoce,“ zabručel.

Pohyboval se strnule, jako by měl strach, že každou chvíli upadne, a držel se trochu nakloněný, jako se při chůzi drží těhotné ženy. Ruce si i v místnosti nechal schované v huňatém rukávníku, pověšeném na šňůře kolem krku.

Místo obličeje jako by měl na límci jen tak položenou velikánskou nehybnou placku ze syrového těsta, místo úst jako by do ní někdo vyryl úzkou čárku nehtem a o kousek výš vytlačil palcem dvě mělké jamky pro bledé oči bez lesku. Vypadal velmi starý, ale možná tak jenom působily jeho neobratné pohyby. Šatnář zajásal. „Simeone!“ „Jo.“ „Dosvědčíš mi něco? Představ si, že se tento člověk pokouší…“ „Nech radši mluvit mě, Danieli,“ přerušil ho rychle Laurentius.

Medvěd se na něho se zájmem podíval. „Nejsi ty Vavřinec Papouch, mladíku?“ Magister Laurentius se skutečně původně jmenoval Vavřinec Papouch; teprve když na univerzitě dosáhl hodnosti mistra a začal psát básně, polatinštil si jméno.

13

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 14

„Magister Laurentius Psittacus ze Samožer,“ prohlásil důstojně.

Starý muž přikývl. „Vavřinec Papouch. Prý jsi mazaný právník. Myslel jsem, že by ses mi mohl hodit.“ „K čemu?“ vyhrkl Laurentius dychtivě, ale stařec zavrtěl hlavou. „Ještě si to rozmyslím. Zdáš se mi trochu splašený.“ Ztěžka se posadil na lavici v koutě. „Kdo to je?“ zeptal se Peregrin šeptem Pavla. „Slyšel jsi přece: sedlář Simeon.“ „Víc o něm nevíš?“ „Taky mu říkají Král David.“ „Hraje na harfu?“ „To pochybuju. Sešel věkem, a ačkoli jej šaty přikrývali, však nemohl se zahřívati. A protož hledajíce děvečky krásné, nalezli Abizag Sunamitskou a přivedli ji králi.“ Peregrin se dovtípil. „Má mladou ženu?“ „Už druhou.“ „Hezkou?“ „Nijak prý zvlášť. První bylo o nějakých dvacet let míň než jemu a téhle snad o čtyřicet.“ Majitel ztracené sukně začal mít najednou naspěch. „Víš co, půjč mi přece jenom tu starou sukni,“ řekl šatnáři. „O té ztracené se domluvíme po svátcích.“ „No sláva,“ radoval se zrzavý mladík s úplňkovitým obličejem, „konečně se oblékneme. Věděl jsem, že tě nezdobí jen krásný vlas, ale také šlechetné srdce.“ Šatnář zůstal nerozhodně stát. „No jo, ale co si počneš bez klíče?“ „O to se nestarej a dělej.“ 14

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 15

Magister Laurentius zvedl pravici a napřímil se jako antická socha vykopaná někde u Trasimenského jezera, jen trochu zmenšená. „Okamžik,“ zarazil bělovlasého hosta. „Copak tak honem?“ „Co je ti do toho?“ „A není to náhodou tím, že jsem se tady objevil já?

Právník?“ „Chci domů.“ „Bez své sukně?“ „To se vyřídí po svátcích.“ „Až u toho nebudu?“ Host neodpověděl. „Takže až u toho nebudu,“ řekl Laurentius spokojeně. „Máme tady případ, ve kterém jde buď o to, získat zpátky ztracený svěřený majetek, nebo za něj dostat odpovídající náhradu. Je to tak?“ „Ne,“ řekl host zarputile. „Proč ne?“ podivil se Laurentius. „Protože přece nějakému právníkovi neřeknu jo. Zásadně.“ „Copak ta ztracená sukně nebyla tvůj majetek?“ „To byla. Nemysli si, že mě nachytáš.“ „A ztratila se?“ „Jinak bych tu, sakra, nestál s holým zadkem!“ „A Danieli Komedkovi jsi ji svěřil?“ „Svěřil. Tak ať mi půjčí jinou.“ „Festina lente, protože spěch je špatný rádce,“ řekl magister Laurentius. „Dále tě musím upozornit, že vědomě žádat za ztracený svěřený majetek náhradu vyšší, než je skutečná cena tohoto ztraceného svěřeného majetku, by byl podvod.“ 15

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 16

„Co?“ „No podvod,“ opakoval Laurentius. „Lidi, slyšíte ho?“ zvolal host. „Tak já přijdu o sukni, a jsem napřed zloděj a potom podvodník!“ „Uklidni se. Jen se ti pokouším vysvětlit, že budeš potřebovat svědky.“ „Jaké svědky?“ „Až budeš vymáhat náhradu.“ „Co mi mají dosvědčit? Každý přece vidí, že nemám sukni.“ „Například, kolik jsi měl v tom měšci.“ „Povídám, že přes dvě kopy.“ „Říkáš ty.“ „Kdo by to měl říkat? Ty chodíš po Praze a dáváš lidem na potkání přepočítat měšec?“ „Já jsem žádný měšec neztratil. A dále, jestli máme stanovit výši náhrady za uvedenou ztracenou sukni, musíme napřed nějak určit její skutečnou cenu, samozřejmě minus odpis za dobu, po kterou už byla používána.“ „Byla nová.“ „Neříkám, že ne. Ale i na to budeš potřebovat svědky.“ „Kolik svědků mám podle tebe, proboha, mít?“ „Podle mě ne; podle toho, jak to u soudu chodí. Ale vždycky radši víc než míň. To víš, unus testis, nullus testis.“ Majitel ztracené sukně už byl jako na trní. „Nevytahuj se na mě s latinou, jo? Nejsi sám, kdo umí amo, amas, amare!“ zvýšil hlas. „Quo usque tandem adulterabis?“ Laurentius zděšeně couvl. Slavnou Ciceronovu výstrahu Catilinovi, aby si nezahrával s lidskou trpělivostí, by byl asi přijal celkem klidně, ale když mu úplně cizí člověk nečekaně vmetl do tváře, že už má konečně přestat cizo16

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 17

ložit, přece jen ho to vyvedlo z míry; chvíli trvalo, než přišel na to, že jde nejspíš o neúmyslnou záměnu latinských slovíček, která znějí podobně. „Abuteris,“ opravil ho jemně, skoro jako by se omlouval, že si dovoluje někoho poučovat. „Citoval jsem jen staré právní pravidlo: Jeden svědek, žádný svědek.“ „Ježíši Kriste,“ zaúpěl host, „to se mám snad půl roku soudit, než si budu smět oblíknout vlastní sukni?“ „Právo,“ pravil magister Laurentius rozvážně, „se nedá ani pohnat bičem, ani zdržet opratí; jde svým krokem za spravedlností, rychleji, když je cesta dobrá, pomaleji, když je kamenitá nebo blátivá; ať taková nebo taková, vždycky je přímá, a tedy ze všech možných nejkratší.“ „Meleš, meleš, Vavřinče Papouchu, ale mouka žádná,“ ozvalo se náhle z kouta. U stěny stál sedlář Simeon, těstovitou tvář stále stejně bezvýraznou.

V ruce držel chumel látky, po jedné straně rezavý a po druhé zelený. „O jakou sukni se to pořád hádáte? Není to tahle?“ Zvedl ji nad hlavu, jako by ji chtěl vydražit.

Bělovlasý host zalapal po dechu a v síni nastalo ticho; všichni upírali oči na sukni. Starý Simeon jí zatřásl a začal prohmatávat rukávy. „Klíče v ní jsou. Dva.“ „Tři. Byly tři,“ vyhrkl host. „Velký, asi od domu, menší, snad od světnice – od čeho byl ten třetí?“ Majitel sukně se ošíval. „No od čeho?“ „Já… Já nevím. Možná byly jen dva.“ Simeon se tiše zachechtal. „Ne, jsou opravdu tři. Jeden jsem přehlédl.“ 17

PripadSvatecniKor1

3/4/16 5:21 PM

Stránka 18

„A co měšec?“ ptal se dychtivě starý šatnář. „Simeone, je tam taky měšec?“ „Taky.“ „Říkal, že v něm má dvě kopy grošů.“ Simeon vytáhl z rukávu sukně měšec a chvíli to vypadalo, jako by se ho chystal otevřít a přepočítat, kolik v něm je. Ale nakonec ho jen potěžkal a vrátil zase do rukávu. „To by mohlo být.“ Rozmáchl se a hodil sukni k šatně. Majitel ji chytil naslepo; nespouštěl oči ze starého sedláře. „Simeone,“ vydechl, „všechno ti vysvětlím, namouduši.“ „Ani nemusíš,“ řekl Simeon a vydal se ke dveřím, kupodivu daleko čileji, než když přišel, a také už nevypadal tak těhotně; cestou se spokojeně pochechtával. Vyšel na ulici a zmizel ve tmě.

Polekaný host si rychle začal oblékat sukni, jenže ve chvíli, kdy ji měl přes hlavu a byl v ní jako svázaný, se vzpamatoval šatnář a začal ho za ni tahat. „Tomuhle říkáš vlámské sukno?“ „Nech mě,“ ozvalo se zdušeně zpod sukně. „A damašková podšívka?“ Nebylo pochyby, že má pravdu. Sukno, třebaže opravdu rezavé, rozhodně nebylo vlámské a podšívka také ne damašková, pouze zelená, a místy dokonce notně zažloutlá skvrnami od potu. „Dej pokoj!“ dusil se její majitel.

Konečně hlava našla správnou díru. Vynořila se a bojovně se rozhlížela kolem, jen už nebyla tak načesaná. „Vlezte mi všichni na záda!“ zvolal host přeskakujícím hlasem a s páskem připraveným v ruce k případné obraně rychle couval k otevřeným dveřím. Pak se najednou obrátil a jedním skokem byl pryč.

18