0037607

titul list Hon na ovci_Sestava 1 25.2.16 10:02 Strรกnka 1

Hon na ovci

Haruki Murakami O D EO N

Přeložil Tomáš Jurkovič

A WILD SHEEP CHASE Copyright © Haruki Murakami, 1982 Translation © Tomáš Jurkovič, 2016

ISBN 978-80-207-1693-4

Kapitola 1 2 5. 1 1. 1 9 7 0

1 Pikniky ve středu odpoledne

O tom, že umřela, jsem se dozvěděl od kamaráda. Dočetl se to náhodou v novinách a pak mi zavolal a do telefonu mi beze spěchu přečetl celý ten odstavec z ranního vydání. Kraťounký, nanicovatý článek, jaké u novin dávají psát nováčkům čerstvě vylezlým z univerzity, aby se trochu zapracovali v oboru.

Dne toho a toho na tom a tom nároží náklaďák řízený šoférem A. B. porazil občanku X. Y. Komisař Tenaten teď vyšetřuje, zda není vina na straně řidiče.

Znělo to málem jako jedna z těch krátkých básniček, jaké se tisknou na titulní strany časopisů. „Kde se bude konat pohřeb?“ zeptal jsem se. „Jo, tak to nevím,“ zaznělo v telefonu. „Hele, měla ta holka vůbec nějakou rodinu?“ Jistěže i ona měla rodinu.

Ještě ten den jsem zavolal na policii a přeptal se na adresu a telefon k ní domů. Pak jsem se ozval přímo tam a zjistil datum pohřbu. Jak jednou někdo řekl: když si dáš tu práci, dozvíš se skoro všechno.

Dům, kde bydleli, byl v jedné z nejobyčejnějších čtvrtí To7

kia. Otevřel jsem kapesní atlas města a označil si v něm adresu červenou propiskou. Ta čtvrť opravdu nepatřila k nejluxusnějším: trati metra, státních drah a autobusových linek se tu proplétaly jedna přes druhou jako nitě v našišato upletené pavučině.

Do toho tu ještě sem tam tekl nějaký ten vodní tok a povrch zemský brázdilo tolik rušných ulic, že konečný výsledek připomínal vrásčitou a rýhovanou kůru cukrového melounu.

Na pohřeb jsem v příslušný den vyrazil od Wasedy tramvají.

Vystoupil jsem skoro až na konečné a hned otevřel svůj atlas města, byl mi tu ale platný asi tolik, jako bych s sebou měl glóbus. Než jsem se proto dostal na danou adresu, absolvoval jsem spousty nákupů cigaret a dotazů na správný směr.

Dům to byl prastarý, ještě dřevěný, obehnaný hnědým prkenným plotem. Za brankou byl po levé straně dvorek tak úzký, že v tom snad mohl být nějaký zvláštní záměr. V koutě tam stálo odložené staré nepoužívané porcelánové ohřívadlo s nahromaděnou dešťovou vodou. Mohlo jí tam být nějakých patnáct centimetrů. Země na dvorku byla černá a prosáklá vlhkostí.

Z domova odešla někdy v šestnácti, a zřejmě i proto se pohřeb konal jen ve vší tichosti v rodinném kruhu. Smuteční hosty tvořilo téměř výhradně samé obstarožní příbuzenstvo, organizaci akce zajišťoval její sotva třicetiletý starší bratr nebo snad švagr.

Její otec byl pomenší chlapík okolo pětapadesáti. V černém obleku, smuteční pásku na rukávu, stál hned u brány, nehybnost sama a připomínal asfaltku, z níž právě opadla velká voda.

Při odchodu jsem mlčky sklonil hlavu. Udělal přesně to samé.

+ 8

Poprvé jsem ji potkal na podzim v devětašedesátém, když mi bylo dvacet a jí sedmnáct. Kousek od univerzity v kavárničce, kde jsem se často scházel s kamarády. V podniku, který sice za moc nestál, aspoň jste v něm ale mohli dosyta poslouchat hard rock a k tomu popíjet naprosto nejhnusnější kafe pod sluncem.

Vždycky tam seděla na stejném místě, lokty opřené o stůl, zabraná do čtení. Na nose brýle, co vypadaly jako rovnátka, a ruce nepříjemně kostnaté, stejně však v sobě měla něco, proč jste ji museli mít rádi. Kafe měla vždycky úplně vystydlé a popelník před sebou vždycky po okraj plný špačků. Lišil se pokaždé jen název knihy. Jednou to byl nějaký Mickey Spillane, podruhé Kenzaburó Óe, jindy zas souborné vydání básní Allena Ginsberga. Na titulu zkrátka nezáleželo, hlavní bylo, že jde o knihu. Studenti, co se v kavárně střídali jak na běžícím pásu, jí půjčovali, co bylo k mání, a ona se tím po řadě pročítala, jako když okusuješ kukuřici. Myslím, že jí v těch dobách čtivo nikdy nescházelo. Svět se tehdy přímo hemžil lidmi, co vám pořád chtěli půjčovat nějaké knížky.

Doors, Stones, Birds, Deep Purple, Moody Blues – i tím se tenkrát žilo. Atomsféra se v těch dobách málem dala krájet. Jeden měl skoro dojem, že do toho stačí jen trochu víc kopnout, a všechno se rázem začne kácet jako domeček z karet.

Popíjeli jsme lacinou whisky, provozovali ne právě uspokojivý sex, vedli nikam nevedoucí řeči a navzájem si půjčovali knížky. To byla náplň našich dní. A nad celým nanicovatým obdobím šedesátých let se pomalu začala s náramným rachtáním a skřípěním zatahovat opona.

Její jméno si už nevybavím. Vzpomněl bych si, vytáhnout znovu na světlo ten novinový výstřižek se zprávou o její smrti, 9

mně už teď ale na nějakých jménech nesejde. To její jsem už nadobro zapomněl a basta.

Občas potkávám kamarády ze starých dob a stane se, že se hovor najednou stočí i na ni. Ani oni si už nevzpomenou, jak se jmenovala. No jo, to už je let, a ona taky šla vždycky s každým… Kdo si má pamatovat, jak se jmenovala? Taky jsem se s ní párkrát vyspal. Copak teď asi dělá? Potkat ji dneska jenom tak na ulici, asi bych se cítil zvláštně…

Bylo nebylo, byla jednou jedna, která dala každýmu…

Takhle se ta holka jmenovala.

+ Přísně vzato vlastně nebyla pravda, že spala úplně s každým. Měla na tyhle věci svoje vlastní pravidla.

Reálně viděno ovšem spala skoro s každým.

Jednou jedinkrát se stalo, že jsem po ních chtěl – čistě ze zvědavosti – vědět, co ta její pravidla vlastně přesně obnášejí. „Hm…“ udělala jen a asi na půl minuty se zamyslela. „Mně samozřejmě není jedno, s kým to je. Někdo je mi i docela dost protivný. Možná to nejlíp shrnu, když řeknu, že ráda poznávám různé lidi. Že je to pro mě něco jako poznávat, jak funguje svět.“ „To, že s někým spíš?“ „Jo.“ Teď byla řada na mně, abych se důkladně zamyslel. „No… a už jsi teda něco poznala?“ „Něco málo jo,“ přikývla ona.

+ 10

Od zimy 1969 do léta 1970 jsme se pak skoro nevídali. Univerzita byla v jednom kuse buď obsazená stávkujícím studentstvem, anebo naopak vyklizená policií a já sám se beztak potácel ve svých vlastních drobných problémech.

Když jsem pak na podzim sedmdesátého vešel do naší staré kavárny, zjistil jsem, že sem teď začali chodit úplně jiní lidé a jediný, koho tu ještě poznávám, je jenom ona sama. Podnikem burácel ten samý hard rock co předtím, někdejší hutná atmosféra však byla nadobro ta tam. Jen ona a zdejší hnusná káva zůstaly stejné jako před rokem. Seděli jsme proti sobě u stolku, usrkávali kafe a bavili se o kamarádech ze starých dob.

Skoro nikdo z nich už na univerzitu nechodil. Jeden se zabil, další byl nezvěstný a tak podobně. „Co jsi celý rok dělal?“ zeptala se mě. „Všechno možné,“ opáčil jsem. „A jsi teď aspoň o něco chytřejší?“ „O něco málo jo.“ Té noci jsem se s ní poprvé vyspal.

+ O tom, jak vyrůstala, toho moc nevím. I když mi o tom myslím jednou někdo něco vyprávěl. Možná i přímo ona, když se mnou byla v posteli. V létě v prváku na vyší střední se hrozně pohádala se svým tátou a potom odešla z domova (a následně i z té střední školy). Ano, takhle to bylo. Nikdo pak neměl ani potuchy, kde vlastně bydlí a z čeho žije.

Jak byl den dlouhý, vysedávala na židli v rockové kavárně, pila jedno kafe za druhým, hulila jako fabrika a obracela stránky. Číhala přitom, až se objeví někdo, kdo za ni zaplatí kafe 11

a cigarety (byla to pro nás tehdy nemalá suma), a když se objevil, skončila s ním zpravidla v posteli.

A to je všechno, co o ní vím.

Od podzimu toho roku mě pak až do příštího jara jednou týdně v úterý večer navštěvovala v mém bytě na kraji Mitaky.

Snědla lehkou večeři, co jsem jí připravil, naplnila popelník až po okraj nedopalky a pak jsme se spolu milovali a z rádia nám k tomu hrál americký rock z Far East Network, puštěný na nejvyšší hlasitost. Ve středu ráno jsme se po probuzení prošli smíšeným lesem až ke kampusu Mezinárodní křesťanské university, stavili se tam v jídelně a poobědvali. Odpoledne jsme se buď posadili do haly a upíjeli slabou kávu, nebo se, když bylo venku pěkně, natáhli na záda do trávy na nádvoří kampusu a dívali se nahoru na nebe. Říkávala tomu „pikniky ve středu odpoledne“. „Když jsme tady, připadám si tu vždycky, jako bych byla doopravdy někde na pikniku.“ „Doopravdy někde na pikniku?“ „No jo. Všude je tu tolik místa, trávník, kam se jen podíváš, a lidi vypadají tak spokojeně.“ Seděla v trávě a pokoušela se zapálit si cigaretu. Povedlo se jí to až na kdovíkolikátou sirku. „Slunce vychází a zase zapadá. Lidi přicházejí a zase odcházejí. Čas letí jako vítr. Tobě to nepřijde jako jeden velký piknik?“ Bylo mi tenkrát jednadvacet a scházelo mi už jen pár týdnů do dvaadvaceti. Neměl jsem naději, že bych v nejbližší době zvládnul dokončit vysokou školu, neměl jsem ale ani pádný 12

důvod, abych z té školy odcházel. Všechno bylo podivně spletené a beznadějné a já se po pěkných pár měsíců nedokázal hnout z místa ani o jediný krok.

Jako by celý svět kolem byl v permanentním pohybu a jen já jediný trčel pořád tam, co předtím. Na podzim roku 1970 ve mně všechno, nač jsem se podíval, vyvolávalo depresi. Všecko se mi zdálo blednout přímo před očima. Štval mě dokonce i sluneční svit, vůně trávy a tichounké šumění deště.

Mockrát se mi tehdy zdál sen o nočním vlaku. Pokaždé jeden a ten samý. O nočním vlaku, kde jste se zalykali kouřem z cigaret, smradem ze záchodků a tím, jak tam bylo narváno k prasknutí. Tak narváno, že se tam nebylo pomalu ani kam postavit. A na sedadlech přilípnuté zaschlé zvratky. Bylo to tak nesnesitelné, že jsem se pak vždycky zvedl ze svého místa a vystoupil na jakémsi nádraží. V liduprázdné pustině, kde do tmy nesvítilo jediné světýlko z obydleného stavení a nikde nebyl vidět žádný železničář. Nebyly tam ani hodiny a jízdní řád. Nebylo tam zkrátka vůbec nic. Takový to byl sen.

Mám dojem, že se v těch časech našly i chvíle, kdy jsem na ni byl hnusný. Dnes už si na to moc dobře nevzpomínám. Možná že jsem byl nakonec opravdu hnusný jenom sám na sebe. Každopádně se zdálo, že ona sama si z toho vůbec nic nedělá. Že si to možná – když to hodně přeženu – naopak ještě dost užívá.

Proč, to jsem netušil. Ona po mně nakonec asi ani nechtěla, abych na ni byl hodný. Ještě dnes se při tom pomyšlení cítím divně. A je mi pak vždycky tak smutno, jako bych pod rukama ucítil ve vzduchu neviditelnou zeď.

+ 13

To zvláštní odpoledne 25. 11. 1970 si dodnes vybavuju s naprostou jasností. Pěšiny, sevřené z obou stran smíšeným lesem, zežloutly jinanovým listím, servaným ze stromů silným deštěm a připomínaly vyschlá potoční koryta. Já a ona jsme jimi chodili sem a tam, ruce zastrčené v kapsách kabátů. Bylo slyšet jen kroky nás dvou, jak šlapeme v listí, pak ještě pronikavé zavřísknutí nějakého ptáka – a pak už vůbec nic. „Co máš prosím tě za problém?“ zeptala se mě najednou. „Ale, celkem o nic nejde,“ odpověděl jsem.

Popošla kousek dopředu, posadila se na kraj cesty a zapálila si. Taky jsem si sedl, hned vedle ní. „Pořád máš ty zlé sny?“ „Ne pořád, ale často. Většinou se mi v nich zdá, že mi prodejní automat nevrátil drobné.“ Zasmála se a položila mi na chvilku dlaň na koleno. „Ty o tom asi nechceš moc mluvit, co?“ „Já o tom asi moc mluvit ani nedokážu.“ Zahodila na zem napůl dokouřenou cigaretu a pečlivě ji uhasila podrážkou tenisky. „Člověk nikdy nedokáže pořádně mluvit o tom, o čem chce mluvit nejvíc. Nemyslíš?“ „Já nevím,“ řekl jsem.

Zapleskala křídla a ze země vzlétli dva ptáci. Pomalu zmizeli z dohledu, jako by je do sebe vtáhla obloha, v tu chvíli bez jediného mráčku. Mlčky jsme hleděli do míst, kde se nám ztratili z očí. Pak vzala uschlou větvičku a nakreslila do hlíny několik záhadných obrazců. „Když spím s tebou, bývá mi občas hrozně smutno,“ řekla mi. „To je mi líto,“ řekl jsem já. „Není to tvoje vina. Ani ti nevyčítám, že mě objímáš a myslíš přitom na jinou. Na tom mi vůbec nesejde. Já –,“ odmlčela 14

se náhle a pomalu vyryla do hlíny tři rovnoběžné čáry. „Já ani nevím, čím to je.“ „Nepokouším se ti rozhodně nic skrývat,“ řekl jsem po kratší odmlce. „Sám pořád nemůžu zjistit, co se to vlastně stalo. Chtěl bych to všechno pochopit opravdu co možná nezaujatě. Nepřehánět víc, než je zdrávo, ani se na věci nedívat přespříliš realisticky. K tomu je ale potřeba hodně času.“ „Kolik?“ Zavrtěl jsem hlavou. „To fakt nevím. Možná, že bude stačit rok, možná to potrvá deset let.“ Hodila větvičku na zem, vstala a smetla si z kabátu suchou trávu. „Deset let je celá věčnost, nemyslíš?“ „Přesně tak,“ řekl jsem já.

Prošli jsme hájem až ke kampusu Mezinárodní křesťanské univerzity, tam se pak jako vždycky usadili v hale a ukusovali hot dogy. Úderem druhé odpoledne se na obrazovce televize, která tam hrála, začal znovu a znovu objevovat Jukio Mišima.

Ovládání hlasitosti bylo rozbité, a nebylo proto skoro slyšet, co Mišima říká, to ale nám dvěma bylo úplně jedno. Když jsme dojedli hot dogy, dali jsme si každý ještě jedno kafe. Jeden ze studentů vylezl na židli a začal otáčet knoflíkem, nakonec to ale vzdal, slezl zas dolů a někam odešel. „Chci tě,“ řekl jsem jí. „Nemám nic proti,“ usmála se ona.

S rukama v kapsách u kabátů jsme pomalu došli ke mně domů.

Když jsem se pak znenadání probudil, zjistil jsem, že tiše pláče. Pod přikrývkou se zachvívala její drobná ramena. Zapá15

lil jsem hořák přímotopu a podíval se na hodinky. Byly dvě hodiny ráno. Uprostřed místnosti plulo bílé měsíční světlo.

Počkal jsem, až se vypláče, potom jsem ohřál vodu a uvařil sáčkový černý čaj, který jsme pak spolu vypili. Čistě jen čaj, bez cukru, bez citrónu, bez mléka. Potom jsem zapálil dvě cigarety a jednu podal jí. Natáhla do sebe kouř, vyfoukla. Třikrát to takhle zopakovala a pak se rozkašlala. „Hele, nenapadlo tě někdy, že bys mne chtěl zabít?“ zeptala se po chvíli. „Tebe?“ „Jo.“ „Proč se ptáš?“ Špičkami prstů si mnula oční víčka, cigaretu stále mezi rty. „Jenom tak.“ „Nenapadlo,“ řekl jsem já. „Fakt?“ „Fakticky.“ „Proč bych tě vlastně vůbec měl zabíjet?“ „Vždyť já vím,“ přikývla otráveně. „Jen mě tak najednou napadlo, že by nebylo nejhorší, kdyby mě někdo zabil. Ve spaní, když bych o sobě vůbec nevěděla.“ „Já na tyhle věci ale nejsem, víš?“ „Vážně?“ „Nejspíš fakt ne.“ Zasmála se, uhasila cigaretu v popelníku, upila hlt černého čaje a pak si znovu zapálila. „Já se dožiju pětadvaceti,“ prohlásila. „A potom umřu.“

+ Když v červenci 1978 umřela, bylo jí šestadvacet.

16

Kapitola 2 ÄŒervenec 1978

1 Ujít šestnáct kroků

Počkal jsem, až mi za zády kompresor se syknutím zavře dveře výtahu a pak jsem sám pomalu zavřel oči. Následně jsem se pokusil sebrat dohromady střepy svého vědomí a ujít šestnáct kroků chodbou činžáku směrem ke dveřím. Se zavřenýma očima a rovných šestnáct kroků: ani o krůček víc, ani o krůček míň. Od whisky jsem měl hlavu vymazanou jak šroub se strženými závity a od cigaret plnou hubu dehtového smradu.

Svých šestnáct kroků ale zvládnu urazit se zavřenýma očima jak podle pravítka i v té největší opici. Ovoce dlouholeté, naprosto nesmyslné osobní disciplíny. Když se namažu, vypínám hrdě záda, zvedám hlavu a vtahuju ze všech sil do plic směsici ranního vzduchu a pachů betonové chodby. A potom zavírám oči a vyrážím na svou šestnáctikrokovou trasu po přímce, vedoucí skrz mlhu z whisky.

Tenhle svůj šestnáctikrokový svět jsem si osobně překřtil na nejzdvořilejší možný způsob opice. Není v tom vůbec nic složitého. Stačí, když přijmu jako fakt, že jsem pod obraz. Žádná ale, jenomže, jenže nebo přesto. Prostě jsem namol a to je všechno, a tím se najednou octnu v svém nejzdvořilejším možném ze způsobů ožralství. Je ze mne největší ranní 19

ptáče ze všech špačků, je ze mne poslední vagón nákladního vlaku hrkotajícího přes viadukt.

5, 6, 7…

Na osmém kroku dělám pauzu, otvírám oči a zhluboka se nadechuju. Trochu mi zvoní v uších. Zní to jak vítr z moře vanoucí skrz zrezlé ostnaté dráty. Hergot, kdy já byl vlastně naposled u moře?

24. 7., 6 hodin 30 minut ráno. Ideální roční doba a ideální čas na výlet k moři. Písečné pláže jsou prázdné, nikdo tu ještě nikde neoxiduje. Na čáře příboje jsou jak jehličí, střesené ze stromů větrem, rozseté stopy mořských ptáků.

Jo, moře…

A mašírujeme dál. Na moře fofrem zapomenout, to už je pěkných pár pátků passé…

Když jsem se zastavil na šestnáctém kroku a otevřel oči, stál jsem tak jako vždycky přímo před klikou u dveří. Vyndal jsem ze schránky dvoudenní nálož novin a nějaké dvě dopisní obálky a strčil si to všechno pod rameno. Z labyrintu věcí ve své kapse jsem potom vytáhl klíče, nechal si je v ruce a chvíli jen tiskl čelo na studený kov dveří. V uších jako by mi tiše praskalo. Tělo jsem měl nasáklé alkoholem jako chumáč vaty. Jen moje vědomí zůstávalo jakž takž funkční.

Do háje práce…

Otevřít dveře na jednu třetinu, vecpat se dovnitř, zavřít.

V předsíni vládlo hrobové ticho. Mnohem hrobovější, než by bylo zdrávo.

Pak moji pozornost upoutaly červené lodičky u mých nohou. Známé červené lodičky. Stály tu mezi zablácenými tenis20

kami a lacinými plážovými sandály a připomínaly vánoční dárek, který se minul roční dobou. Celé je pokrývalo ticho jak velejemný prach.

Seděla za kuchyňským stolem, čelo položené na složených rukou, profil obličeje skrytý pod vrstvou rovných černých vlasů. Prosvítal jí zpod nich neopálený bílý krk. Měla na sobě šaty z látky s potiskem, které jsem na ní nikdy předtím neviděl. Pod nimi jí u krku byl vidět kousek ramínka podprsenky.

Svlékl jsem kabát, odložil černou kravatu, sundal hodinky.

Ona se mezitím ani nepohnula. Pohled na její záda mi připomněl staré časy předtím, než jsme se spolu potkali. „Nazdar,“ oslovil jsem ji, vůbec to ale neznělo jako můj hlas. Znělo to jako hlas, který sem naschvál dal někdo dopravit odněkud z nehorázné dálky. Odpověď jsem, přesně podle očekávání, nedostal žádnou.

Podle toho, jak vypadala, mohla teď zrovna tak dobře spát, jako brečet. Anebo taky být mrtvá.

Posadil jsem se proti ní za stůl a přitiskl si prsty na oči. Zářivé sluneční paprsky půlily stůl na dvě části. Já seděl v té, kam dopadalo světlo, ona v té, na kterou padal tmavý stín. Stín, v kterém všechno ztrácelo barvu. Na stolní desce stál květináč s uschlou pelargónií. Za oknem někdo kropil ulici vodou. Po sluchu i po čichu jste jasně vnímali krůpěje dopadající na asfalt. „Dáš si kafe?“ A zase žádná odpověď.

Když jsem se sdostatek ujistil, že mi skutečně neodpoví, zvedl jsem se z místa, v kuchyni namlel kávu pro oba a zapnul tranzistorák. A teprv poté, co jsem měl umleto, jsem si uvědo21

mil, že jsem si vlastně chtěl dát ledový čaj. Mně skoro vždycky všechno dojde, až když je po všem.

Tranzistorák ze sebe jeden za druhým chrlil neškodné populární songy, ideální pro ranní poslech. Jeden měl z těch písní skoro dojem, že se za posledních deset let neudála v našem světě jedna jediná změna. Rozdíl byl jen v jménech zpěváků a názvech těch výtvorů. A taky v tom, že jsem byl o deset let starší.

Ujistit se, že voda v konvici vře, vypnout plyn, nechat konev třicet vteřin chladnout a pak zalít kávový prášek. Natáhl do sebe tolik horké vody, kolik se jen dalo, a v momentě, kdy začal pomalu bobtnat, zaplavila místnost horká vůně. Venku se zatím rozeřvaly celé hordy cikád. „Bylas tu už včera večer?“ zeptal jsem se, v ruce konvici.

Vlasy na stole se jí sotva znatelně pohnuly nahoru a dolů. „Čekal jsem na tebe celou věčnost.“ Neřekla na to ani slovo.

Pára z konvice a prudké sluneční paprsky začaly proměňovat pokoj ve skleník. Zavřel jsem okno nad dřezem, stiskl vypínač klimatizace a postavil na stůl dva kávové šálky. „Dej si,“ řekl jsem. Můj hlas už zase začínal připomínat můj hlas. „………“ „Neblbni a dej si to kafe.“ Po sáhodlouhých třiceti vteřinách konečně pomalým, nepřerušovaným pohybem odlepila hlavu od stolu a nepřítomně se zahleděla na uschlou pelargónii v květináči. Na mokré tváře se jí přilíplo několik tenounkých vlasů. Jako aura se kolem ní vznášel vlhký odér. „Nestarej se,“ řekla. „Vlastně jsem vůbec nechtěla plakat, abys věděl.“ 22