Panstvi Edenbrooke_001 az 003_Sestava 1 3/4/16 3:39 PM Stránka 3
Panství Edenbrooke JU LIAN N E D O N ALDS O N OVÁ
Kapitola 1
Bath, Anglie, 1816 Mou pozornost upoutal dub. Když jsem procházela pod jeho košatou zelenou klenbou, náhodou jsem vzhlédla. Vítr si pohrával s listy a mě napadlo, jak už je to dlouho, co jsem se naposledy zatočila a radostně zavířila. Zastavila jsem se pod větvemi a snažila se vzpomenout si, kdy jsem naposledy cítila potřebu přinejmenším několikrát se zatočit kolem dokola. A právě v tu chvíli se objevil pan Whittles. „Slečno Daventryová! Jaké nečekané potěšení!“ Překvapeně jsem sebou trhla a zoufale se rozhlédla po tetě Amelii, která zřejmě teprve stoupala po štěrkové cestě, zatímco já se zastavila ve stínu stromu. „Pane Whittlesi! Já… neslyšela jsem vás přicházet.“ Alespoň jedním uchem jsem byla obvykle naladěna na zvuky signalizující, že mě pronásleduje. Jenže ten dub odvedl mou pozornost. 5
PANSTVI EDENBROOKE.indd 5
31.3.2016 11:37:05
J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ
Zářivě se na mě usmál a vysekl mi tak hlubokou poklonu, až mu zapraskaly nitě korzetu. Široký obličej se mu leskl potem, řídnoucí vlasy měl přilepené k hlavě. Bylo mu přinejmenším dvakrát tolik co mně a byl směšnější, než bych dokázala snést. Ze všech jeho odpudivých rysů mě ale nejvíc děsila jeho ústa. Když mluvil, rty se mu doslova třepetaly a vytvořila se na nich vrstva slin, která pokryla jejich okraje a spojila se mu v koutcích úst. Snažila jsem se na něj necivět, když pronesl: „Nádherné ráno, není-liž pravda? Jsem vlastně dojatý a chtěl bych říci: Ach, jak nádherné ráno, ach, jak nádherný den, ach, jak nádhernou dámu jsem potkal cestou ven!“ Uklonil se, jako by slyšel potlesk. „Mám však něco lepšího než tento veršík a chci se o to s vámi podělit. Napsal jsem novou báseň, jen pro vás.“ Vykročila jsem směrem, odkud se podle mého odhadu blížila teta. „Má teta by byla velice potěšena, kdyby si mohla poslechnout vaši poezii, pane Whittlesi. Jsem si jista, že je pouhých pár kroků od nás.“ „Ale slečno Daventryová, doufal jsem, že svou poezií potěším vás.“ Přistoupil ke mně blíž. „Líbí se vám, že?“ Schovala jsem ruce za záda pro případ, že se mě pokusí za ně vzít. Kdysi už to udělal a bylo to opravdu nepříjemné. „Obávám se, že nemám pro poezii takový smysl jako teta…“ Podívala jsem se přes rameno a vydechla úlevou. Moje teta, stará panna, právě přicházela. Byla to výtečná gardedáma – skutečnost, kterou jsem až do téhle chvíle nedokázala dostatečně ocenit. 6
PANSTVI EDENBROOKE.indd 6
31.3.2016 11:37:05
Pa n s t v í E d e n b r o o k e
„Marianne! Tady jsi! Ach, pane Whittlesi. Z té dálky jsem vás nepoznala. Ten můj zrak, však víte…“ Usmála se na něj s ruměncem ve tváři. „Složil jste další verše? Vaše básně se mi líbí. Jak krásně to se slovy umíte.“ Teta by se k panu Whittlesovi dokonale hodila. Díky jejímu špatnému zraku jí částečně zůstaly utajeny jeho ošklivé rysy. A jelikož měla víc vlasů než rozumu, neděsila ji jeho nemotornost a neohrabanost tak jako mě. Vlastně jsem se už nějakou dobu snažila obrátit pozornost pana Whittlese na ni, zatím ale neúspěšně. „Skutečně tomu tak je, mám novou báseň.“ Z kapsy vytáhl kus papíru a láskyplně ho pohladil. Olízl si rty a velká kapka slin mu zůstala v koutku. Upřeně jsem na ni hleděla, i když jsem nechtěla. Jakmile začal číst, pohupovala se sem a tam, ale neupadla. „Slečna Daventryová, tak správná a dokonalá, barva jejích očí je krása neskonalá! Nejsou zelené ani fádně hnědé; mají barvu moře a jsou zaoblené.“ Odtrhla jsem zrak od té chvějící se kapky slin. „Pěkný nápad. Barva moře. Mé oči se však zdají být spíš šedé než modré. Líbila by se mi báseň, ve které bych měla šedé oči,“ usmála jsem se nevinně. „A-ano, jistě. Sám jsem často uvažoval nad tím, že vaše oči jsou šedé.“ Na chvíli svraštil čelo. „Á, už to mám! Měl bych napsat, že mají barvu rozbouřeného moře, protože rozbouřené moře, jak jistě víte, často vypadá šedě. To se dá jednoduše změnit a nebude třeba báseň přepisovat, jak jsem to musel udělat pětkrát předtím.“ 7
PANSTVI EDENBROOKE.indd 7
31.3.2016 11:37:05
J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ
„Jak chytré,“ zamumlala jsem. „Vskutku,“ souhlasila teta Amelie. „Mám toho víc. Slečna Daventryová, tak dokonalá a správná, líbí se mi jejích vlasů barva! Jak ony ve světle svíček září, ach, ten odstín jantaru vše prozáří.“ „Výborně,“ pronesla jsem. „Nikdy jsem si ale nemyslela, že mám vlasy barvy jantaru.“ Podívala jsem se na tetu. „Napadlo vás to někdy, teto Amelie?“ Naklonila hlavu na jednu stranu. „Ne. Opravdu ne.“ „Vidíte? Je mi líto, že s vámi nesouhlasím, pane Whittlesi, ale pokládám za důležité povzbudit vás k co nejlepší práci.“ Přikývl. „Líbilo se vám víc, když jsem vaše vlasy přirovnával k barvě svého koně?“ „Ano,“ povzdechla jsem si. „To bylo neskonale lepší.“ Tahle moje hra už mě začala unavovat. „Asi byste se měl hned vydat domů a báseň přepsat.“ Teta vztyčila ukazováček. „Já jsem si často říkala, že máš vlasy barvy medu.“ „Med! Ano, to je přesně ono.“ Odkašlal si. „Jak ony ve světle svíček září, ach, ten odstín medu vše prozáří.“ Zazubil se, čímž nám předvedl svá mokrá ústa v celé jejich kráse. Křečovitě jsem polkla. Jak jen dokázal jeden člověk vytvořit tolik slin? „Teď je to dokonalé. Měl bych to přednést v pátek na večeři u Smithsů.“ Přikrčila jsem se. „Ach ne, pane Whittlesi, to by ji znehodnotilo. Tak krásnou báseň je nejlepší uchovat si v srdci.“ Natáhla jsem se pro papír. „Smím si ji, prosím, nechat?“ Zaváhal 8
PANSTVI EDENBROOKE.indd 8
31.3.2016 11:37:05
Pa n s t v í E d e n b r o o k e
a pak mi ji vložil do ruky. „Děkuji,“ řekla jsem s nehranou upřímností. Teta Amelie se pana Whittlese zeptala na zdraví jeho matky. Jakmile začal popisovat hnisající bolavé místo na matčině chodidle, můj žaludek se začal bouřit. Bylo to zkrátka až moc nechutné. Poodstoupila jsem a znovu se upřeně zahleděla na strom, který mě upoutal už dříve. Byl obrovský a mně se znovu zastesklo po venkově. Korunou se stále proháněl a točil vítr a já se sama sebe ptala, co mě před pár okamžiky přimělo se tady zastavit. Kdy jsem se já naposledy s chutí zatočila? Byl to kdysi můj zvyk – babička by to nazvala zlozvykem, kdyby o něm bývala věděla – vedle dalších mých zvyků, jako třeba sedět celé hodiny v sadě nad knihou nebo se projíždět krajinou na hřbetě mé klisny. Od doby, kdy jsem se naposledy zatočila dokolečka, uplynulo nejméně čtrnáct měsíců. Čtrnáct měsíců od chvíle, kdy mě odvezli z domova a utrápenou vysadili u babičky v Bathu, zatímco můj otec se odebral do Francie, aby tam truchlil po svém. Čtrnáct měsíců. O celé dva měsíce déle, než jsem se zprvu obávala, že v tomhle městě s dusnou a tíživou atmosférou budu muset zůstat. Ačkoliv jsem neměla důvod tomu věřit, doufala jsem, že rok truchlení v ústraní bude dostatečný trest. A tak jsem před dvěma měsíci, v den výročí matčiny smrti, celý den čekala, že se otec vrátí. Zas a znovu jsem si představovala, že zaklepe na dveře a mně se rozbuší srdce. Představovala jsem si, jak spěchám otevřít. Představovala jsem si, 9
PANSTVI EDENBROOKE.indd 9
31.3.2016 11:37:05
J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ
jak se na mě usmívá a oznamuje mi, že přijel, aby mě odvezl domů. A přece toho dne před dvěma měsíci nepřijel. Celou noc jsem proseděla v posteli při zapálené svíčce a čekala, až se ozve zaklepání na dveře, které by mě osvobodilo z pozlacené klece. Ale rozednilo se, a nikdo nezaklepal. Povzdechla jsem si, když jsem zvedla oči k zeleným listům tančícím ve větru. Tak dlouho už jsem neměla důvod se radostně zatočit. A nemít ho v sedmnácti letech? To bylo opravdu vážné. „Mokvala.“ Hlas pan Whittlese si znovu vyžádal mou pozornost. „Pomalu z ní vytékal hnis.“ Teta Amelie trochu zezelenala a před ústy si držela ruku v rukavičce. Usoudila jsem, že je čas zakročit. Vzala jsem ji za paži a řekla panu Whittlesovi: „Moje babička nás očekává. Musíte nás omluvit.“ „Jistě, jistě,“ pronesl a znovu se uklonil, až mu korzet hlasitě zapraskal. „Doufám, že se brzy uvidíme, slečno Daventryová. Snad v lázeňské dvoraně Pump Room?“ Samozřejmě že jako další „příležitost“ k setkání navrhl centrum společenského dění v Bathu. Znal dobře mé zvyklosti. Zdvořile jsem se usmála a v duchu si poznamenala, abych se přinejmenším příští týden večeři v Pump Roomu vyhnula. Pak jsem tetu Amelii postrčila směrem k širokému zelenému trávníku, který odděloval štěrkovou cestu od Royal Crescentu. Budova, sklenutá do ladného půlkruhu ze zlatavého kamene, připomínala náruč připravenou k objetí. Babiččino apartmá v Royal Crescentu patřilo mezi nej10
PANSTVI EDENBROOKE.indd 10
31.3.2016 11:37:05
Pa n s t v í E d e n b r o o k e
lepší, jaké Bath nabízel. Přepych ale nemohl vynahradit skutečnost, že život tady nestál za nic. Tak zoufale se mi stýskalo po životě na venkově, že jsem po něm toužila dnem i nocí. Babičku jsem zastihla v salonu, seděla na židli a četla dopis. Stále byla oblečená ve smuteční černé. Když jsem vstoupila, zvedla oči a přejela mě kritickým pohledem. Jejím přísným šedivým očím nic neuniklo. „Kde jsi celé dopoledne byla? Zase jsi pobíhala venku jako nějaký sedlácký spratek?“ Když jsem tuhle otázku slyšela poprvé, roztřásla jsem se. Teď jsem se jen usmála, protože už jsem tuhle hru, kterou s babičkou hrajeme, znala. Pochopila jsem, že se babička na dobré slovní rozepře těší a libuje si v nich alespoň jednou denně. Věděla jsem i to, že svým drsným chováním maskovala to, co považovala za svou největší slabost – dobrosrdečnost, ačkoliv právě tu bych jí nikdy neměla za zlé. „Ne, tomu se věnuji pouze v liché dny, babičko. Sudé dny trávím tím, že se učím dojit krávy.“ Sehnula jsem se a políbila ji na čelo. Krátce mi sevřela ruku. Byl to ten nejhlubší projev náklonnosti, jakého byla schopna. „Hmmm. Předpokládám, že si myslíš, jak nejsi vtipná,“ pronesla. „Nemyslím. Naučit se dojit krávu vyžaduje spoustu cviku. Připadám si zatím strašně nešikovná.“ Viděla jsem, jak jí cukají koutky úst, což znamenalo, že se snaží zakrýt smích. Přitáhla si krajkový šál a pokynula mi, abych si sedla na židli vedle ní. 11
PANSTVI EDENBROOKE.indd 11
31.3.2016 11:37:06
J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ
Pokukovala jsem po hromádce pošty na odkládacím stolku. „Přišlo mi dnes nějaké psaní?“ „Ptáš-li se na svého o nic se nestarajícího otce, pak ne, nepřišlo.“ Odvrátila jsem zrak, abych skryla zklamání. „Zřejmě je na cestách. Asi nemá čas napsat.“ „Nebo v tom svém sebestředném truchlení možná zapomněl, že má děti,“ utrousila. „Zbavil se odpovědnosti a hodil ji na někoho, kdo ji nikdy nechtěl, a už vůbec ne v tak pokročilém věku.“ Trhla jsem sebou; některé babiččiny jízlivé poznámky byly opravdu ostré. Tohle téma bylo obzvláště bolestivé, neboť mě trápilo, že jsem někomu přítěží, jenže jsem neměla kam se uchýlit. „Chcete, abych odešla?“ Prostě jsem se musela zeptat. Zamračila se na mě. „Nechovej se jako hlupačka. Stačí, že to musím snášet u Amelie.“ Složila dopis, který četla. „Dostaly se ke mně další špatné zprávy o mém synovci.“ Aha, Syčák Synovec. To jsem si mohla myslet. Nic babičku nenaštve tolik jako zprávy o posledním skandálu jejího dědice, pana Kelleta. Byl to zhýralec a ničema a všechny své peníze prohrál v hazardních hrách. Teď čekal, až zdědí babiččino značné jmění. Cecily, mé dvojče, si myslela, že je neodolatelný a romantický; já jsem zastávala úplně jiný názor. Byla to jedna z mnoha věcí, na kterých jsme se neshodly. „Co provedl pan Kellet tentokrát?“ zeptala jsem se. „Nic, co by bylo vhodné pro tvé nevinné uši.“ Povzdechla si, pak promluvila laskavějším hlasem. „Myslím, že jsem 12
PANSTVI EDENBROOKE.indd 12
31.3.2016 11:37:06
Pa n s t v í E d e n b r o o k e
asi udělala chybu, Marianne. Přivede nás do záhuby. Újma, kterou jménu naší rodiny způsobil, je veliká a nenapravitelná.“ Pozvedla si třesoucí se ruku k čelu, zdála se tak slabá a vyčerpaná. Překvapeně jsem z ní nespouštěla oči. Ještě nikdy jsem babičku neviděla tak zranitelnou. Jako by to snad ani nebyla ona. Naklonila jsem se k ní a vzala ji za ruku. „Babičko? Není vám dobře? Mohu vám něco přinést?“ Vymanila svou ruku z mé. „Nehýčkej mne, dítě. Víš, že nemám na takové chování trpělivost. Jsem zkrátka unavená.“ Potlačila jsem úsměv. Když byla schopná takhle odpovědět, je v pořádku. Ale její reakce byla neobvyklá. Většinou dokázala pustit nepatřičné chování pana Kelleta z hlavy a vzpomenout si, proč byl vždycky jejím oblíbencem. (Myslela jsem si, že ho má ráda proto, že se jí nikdy nebál.) Ale ještě nikdy jsem ji neviděla tak ustaranou a sklíčenou. Babička pokynula k hromádce dopisů na stole. „Přišel ti dopis. Z Londýna. Přečti si ho a nech mě pár minut o samotě.“ Vzala jsem dopis, poodešla k oknu a nechala jsem sluneční paprsky dopadnout na dobře známý rukopis. Zatímco mě tatínek odvezl do Bathu, pro mou sestru Cecily našel vhodnější místo. Posledních čtrnáct měsíců bydlela u naší sestřenice Edith v Londýně a zdálo se, že si to tam užívá každým okamžikem. Ačkoliv jsme dvojčata, nemáme toho moc společného. Jako žena mě ve všem předčí. Je mnohem krásnější a kultivovanější. 13
PANSTVI EDENBROOKE.indd 13
31.3.2016 11:37:06
J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ
Hraje na piano a andělsky zpívá. Bez obtíží koketuje s džentlmeny. Líbí se jí žít ve městě a sní o tom, že se provdá za muže se šlechtickým titulem. Má velké ambice. Mé sny se od těch jejích vždycky lišily. Přála jsem si žít na venkově, jezdit na koni, sedět v sadě a malovat, starat se o otce, cítit, že někam patřím, dělat něco užitečného a správného. Ale ze všeho nejvíc jsem chtěla, aby mě milovali za to, jaká jsem. Mé sny se v porovnání s těmi Cecilyinými zdály nenápadné a bezvýznamné. Někdy mě popadl strach, že to já jsem vedle Cecily nenápadná a bezvýznamná. Jediné, co od ní poslední dobou slýchávám, se týká její nejdražší přítelkyně Louisy Wyndhamové a jejího pohledného a titulovaného nejstaršího bratra, za kterého se Cecily rozhodla vdát. Nikdy mi neprozradila, jak se jmenuje – v dopisech ho nazývala jednoduše „bratr“. Měla jsem za to, že se bojí, aby si její dopisy nepřečetl někdo nepovolaný. Možná jí dělala starosti moje služebná Betsy, největší drbna, jakou jsem kdy poznala. Sestře jsem to neřekla, ale nedávno jsem se Betsy zeptala, jak se jmenuje nejstarší syn Wyndhamů, a ona vypátrala, že Charles. Jména sir Charles a lady Cecily vedle sebe vypadají dobře, pomyslela jsem si. Samozřejmě že pokud si ho Cecily vybrala za muže, pak si ho také vezme. Vždycky dostala to, co chtěla. Ještě nikdy v tom nezklamala. Než jsem zlomila pečeť na dopise, zavřela jsem oči a v tichosti zadoufala: Prosím, ať zase kolem dokola nepovídá o drahé Louise a jejím pohledném bratrovi. Nic jsem proti Wyndhamovým neměla – koneckonců naše matky se jako děti hodně 14
PANSTVI EDENBROOKE.indd 14
31.3.2016 11:37:06
Pa n s t v í E d e n b r o o k e
přátelily a já jsem na tu známost měla stejný nárok jako Cecily –, ale za poslední dva měsíce jsem nečetla o ničem jiném a chtěla jsem vědět, jestli jsem pro ni stejně důležitá jako Wyndhamovi. Otevřela jsem dopis. Nejdražší Marianne, mrzí mě, že se v Bathu cítíš jako ve vězení. Sama takové pocity nedokážu pochopit, neboť Londýn tolik miluji. Když na nás pomyslím jako na dvojčata, asi jsem dostala do vínku vřelý vztah k civilizaci, zatímco ty k přírodě. V tomhle případě si určitě nejsme podobné, viď? (Abych nezapomněla, jako tvá sestra ti dokážu odpustit, když píšeš třeba: „Byla bych radši, kdyby mou hlavu zdobily sluneční paprsky a vítr a obloha než pěkný klobouček.“ Ale naléhavě tě žádám, jiným lidem takové věci neříkej. Obávám se, že bys je pohoršila.) Jelikož vím, jak se teď trápíš, nebudu tě obtěžovat výčtem všeho, co jsem minulý týden podnikla. Řeknu ti pouze toto: má první sezona v hlavním městě byla tak zábavná, jak jsem doufala. Ale nebudu dnes pokoušet tvou trpělivost a víc se rozepisovat ze strachu, že dopis roztrháš dřív, než se dočteš o důležité novince, kterou ti chci říct. Má nejdražší přítelkyně Louisa Wyndhamová mě pozvala k sobě na jejich venkovské panství. Vyrozuměla jsem, že je velkolepé. Jmenuje se Edenbrooke a nachází se v Kentu. Na venkov vyrážíme za čtrnáct dní. Teď ale to nejdůležitější: zve také tebe! Lady Caroline vztáhla to pozvání i na tebe, jsme přece obě dcery její „nejdražší přítelkyně“ z dětství. 15
PANSTVI EDENBROOKE.indd 15
31.3.2016 11:37:06
J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ
Ach, řekni, že přijedeš, a budeme se mít tak báječně, že si to ani nelze představit. Možná budu dokonce potřebovat tvou pomoc, aby se mi povedlo stát se „lady Cecily“ (nezní to velkolepě?), bude tam totiž i bratr, a pro mě je to tedy šance omotat si ho kolem prstu. Kromě toho budeš mít příležitost seznámit se s mou budoucí rodinou. S láskou
Cecily Zmocnila se mě taková radost, až jsem sotva popadala dech. Být zase v přírodě! Opustit Bath, který mě tolik svazuje! Být po tak dlouhém odloučení znovu se sestrou! Bylo toho víc, než jsem si byla schopná uvědomit. Znovu jsem si přečetla dopis, tentokrát pomalu, a vychutnávala si každičké slovo. Ve skutečnosti Cecily nepotřebovala mou pomoc, aby si získala náklonnost sira Charlese. Pokud přišlo na dvoření, nemohla jsem jí nabídnout nic, co by sama neuměla lépe. Tenhle dopis byl ale důkazem, že jsem pro ni stále důležitá – že na mě nezapomněla. Ach, jaká je to úžasná sestra! Mohly by se tím vyřešit všechny mé potíže. A já bych měla důvod se konečně zatočit. „Co ti sestra píše?“ zeptala se babička. Dychtivě jsem se k ní otočila. „Pozvala mě, abych s ní jela na panství Wyndhamových do Kentu. Odjíždí z Londýna za čtrnáct dní.“ Babička našpulila své vrásčité rty, tázavě si mě prohlížela, ale neřekla nic. Poklesla jsem na mysli. Snad by mi tu 16
PANSTVI EDENBROOKE.indd 16
31.3.2016 11:37:06
Pa n s t v í E d e n b r o o k e
cestu neodepřela, že ne? Ne, když věděla, co by to pro mě znamenalo? Přiložila jsem si dopis na hruď. Při pomyšlení, že mi odepře tohle nečekané štěstí, mě zabolelo u srdce. „Dáte mi svolení?“ Zrak jí sklouzl k dopisu, který stále držela – ten, který přinášel špatné zprávy o panu Kelletovi. Pak ho hodila na stůl a napřímila se na židli. „Smíš jet, ale pod jednou podmínkou. Změníš své nezkrotné způsoby. Už žádné pobíhání celý den po venku. Musí se z tebe stát kultivovaná mladá dáma. Vezmi si příklad ze své sestry; ona ví, jak se správně chovat ve společnosti. Moje dědička přece nemůže připomínat nezvedené dítě. Nechci se za tebe stydět jako za svého synovce.“ Upřeně jsem na ni hleděla. Její dědička? „Co tím míníte?“ „Přesně to, co si myslíš, že tím míním. Chystám se pana Kelleta vydědit a věnovat převážnou většinu svého jmění tobě. V tuhle chvíli tvůj podíl činí přibližně čtyřicet tisíc liber.“
17
PANSTVI EDENBROOKE.indd 17
31.3.2016 11:37:06
Kapitola 2
Věděla jsem, že mám otevřenou pusu, ale ne a ne ji zavřít. Čtyřicet tisíc liber! Netušila jsem, že je babička tak moc bohatá. „Samozřejmě se k tomu neváže žádné panství,“ pokračovala, „ale doufejme, že se na nějaké přivdáš. To nejmenší, co můžeš s mým jměním udělat, je snažit se dobře provdat.“ Zvedla se a poodešla k psacímu stolu. „Já Wyndhamovy znám. Sama lady Caroline napíšu a přijmu pozvání tvým jménem. Čtrnáct dní je tak akorát na to, abychom ti nechali ušít novou róbu. S přípravami musíme začít hned.“ Posadila se ke stolu. Ani jsem se nepohnula. Právě se mi změnil běh života, aniž by mě někdo varoval nebo mi na to dal čas. Zvedla oči. „Tak co mi k tomu řekneš?“ Polkla jsem. „Já… nevím, co říct.“ „Mohla bys začít třeba poděkováním.“ Pousmála jsem se. „Babičko, samozřejmě jsem vám vděč18
PANSTVI EDENBROOKE.indd 18
31.3.2016 11:37:06
Pa n s t v í E d e n b r o o k e
ná. Jen mě to… zaskočilo. Nejsem si jistá, jestli takovou zodpovědnost zvládnu.“ „To je právě hlavní smysl tvé návštěvy na Edenbrooku – udělat z tebe vhodnou dědičku. Wyndhamovi jsou velice vážená rodina. Hodně se toho od nich můžeš naučit. Je to ostatně moje podmínka. Udělají z tebe slušnou mladou dámu, Marianne. Budeš mi psát, co se učíš. Když ne, vrátíš se a vychovám tě sama.“ Myšlenky se mi honily hlavou a jen stěží jsem byla schopna některou z nich zachytit na tak dlouhou dobu, abych pochopila její smysl. „Jsi bledá,“ řekla babička. „Jdi nahoru a lehni si. Brzy se s tím vyrovnáš. Ale ani slovem se o dědictví nezmiňuj před svou služebnou! Není to informace, kterou by v tuhle chvíli měl někdo další znát. Když neumíš odehnat hlupáka jako pana Whittlese, proti vychytralejším mužům, kteří půjdou po tvém bohatství, budeš bezbranná. Rozhodnutí, kdy tu novinu dáme ostatním na vědomí, nech na mně. Musím o tom ještě uvědomit synovce.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nikomu to samozřejmě nepovím.“ Kousala jsem se do spodního rtu. „Ale co bude s dědictvím tety Amelie? A Cecily?“ Přezíravě mávla rukou. „Ameliin podíl na tom tvém nezávisí. O ni neměj starost. A Cecily jmění nepotřebuje, aby se dobře provdala. Ty ano.“ Zrodilo se snad tohle dědictví z lítosti? Protože babička si zkrátka myslela, že se bez něj nevdám? Cítila jsem, že bych měla být v rozpacích, ale byla jsem mimořádně klidná. Jako 19
PANSTVI EDENBROOKE.indd 19
31.3.2016 11:37:06
J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ
by mi někdo přestřihl důležité vedení mezi hlavou a srdcem. Pomalu jsem došla ke dveřím. Možná jsem si skutečně potřebovala na chvilku odpočinout. Otevřela jsem dveře a málem jsem se srazila s panem Whittlesem. Nejspíš se o ně opíral, protože klopýtl a vevrávoral do místnosti. „Omluvte mě!“ vykřikl. „Pane Whittlesi!“ Rychle jsem couvla, aby se mě náhodou nedotkl. „Já… vrátil jsem se pro svou báseň. Abych mohl provést změny, které jste navrhla.“ Za ním jsem v předsíni uviděla tetu Amelii. To vysvětlovalo jeho přítomnost v domě. Vyndala jsem báseň z kapsy a podala mu ji, dávala jsem si přitom pozor, abych se nedotkla jeho ruky. Zatímco šel pozpátku z místnosti a chodbou směrem ke vchodovým dveřím, uklonil se a čtyřikrát mi poděkoval. Ten člověk byl naprosto směšný. Při pohledu na něj mnou ale projelo rozechvění, které překlenulo tu zvláštní trhlinu mezi mou hlavou a srdcem. Čert vem dědictví – na to budu myslet později. Už brzy odjedu z Bathu a pana Whittlese, doufejme, nikdy víckrát neuvidím. Usmála jsem se, otočila se a vyběhla po schodech. Potřebovala jsem napsat dopis.
Psala jsem Cecily, že přijímám pozvání, ale o dědictví jsem se nezmínila. Nevěřila jsem, že by sestra byla k tomu, že ty 20
PANSTVI EDENBROOKE.indd 20
31.3.2016 11:37:06
Pa n s t v í E d e n b r o o k e
peníze nezdědí ona, tak lhostejná jako babička. Rozhodně jsem si nemohla nechat čtyřicet tisíc liber, zatímco moje dvojče se mělo těšit jen malému věnu. Z takové nespravedlnosti mi nebylo dobře. Po několika dnech jsem se rozhodla, že v budoucnu bude dost času to vyřešit. Koneckonců mi to jmění v tuhle chvíli ještě ani nepatřilo. A babička byla stále čiperná. Může trvat roky, než budou její peníze postoupeny do mého vlastnictví. Pokud jde o mě, nikomu to nepovím, dokud se tak skutečně nestane. Následující dva týdny uplynuly ve změti šílených návštěv švadlen, krejčích a kloboučníků. Měla jsem si všechny ty nákupy užívat, ale při pomyšlení, že budu na Edenbrooku jako na výstavě, se potěšení změnilo v úzkost. Co když Cecily před její budoucí rodinou ztrapním? Aby nakonec nelitovala, že mě pozvala. A umím si vůbec zachovat dekorum, které ode mě babička očekává? Všechny tyhle otázky mě sužovaly, dokud nenastal čas vyrazit z Bathu. Babičce stačilo, aby se na mě ráno v den odjezdu u snídaně podívala, a prohlásila: „Jsi zelená, dítě. Co s tebou je?“ Přinutila jsem se trochu usmát: „Je mi dobře. Jsem jen malinko nervózní, to připouštím.“ „Radši nic nejez. Vypadáš jako jedna z těch, kterým se na dlouhých cestách kočárem dělá špatně.“ Moc dobře jsem si pamatovala cestu do Bathu. Udělalo se mi špatně třikrát, jednou mi to skončilo na botách. Rozhodně jsem v takovém stavu nechtěla přijet do cizího domu. 21
PANSTVI EDENBROOKE.indd 21
31.3.2016 11:37:06
J U L I A N N E D O N A L D S O N O VÁ
„Asi máte pravdu,“ souhlasila jsem, odstrkávajíc od sebe talíř. Beztak jsem neměla chuť k jídlu. „Než odjedeš, chci ti něco dát,“ oznámila babička. Sáhla třesoucí se rukou pod krajkový šál, který měla na sobě, vytáhla nějaký medailon a podala mi ho. Opatrně jsem ho otevřela, a když jsem spatřila, co je uvnitř, zalapala jsem po dechu. Byla v něm miniatura mé matky, orámovaná něžným oválem. „Ach, babičko,“ vydechla jsem. „Ještě nikdy jsem ho neviděla! Kolik jí tady bylo let?“ „Osmnáct. Byl zhotoven těsně před tím, než si vzala tvého otce.“ Takže takhle moje matka vypadala, když jí bylo jako teď mně. Snadno jsem si dokázala představit, jaký rozruch musela v Londýně způsobit, protože byla neobyčejně krásná. Byl to jediný obrázek matky, který jsem měla, další její portréty totiž stále visely v tichých chodbách mého domova v Surrey. Zapnula jsem si řetízek kolem krku a cítila, jak mě tíha medailonu a jeho dotek na kůži uklidnily. Okamžitě ze mě spadla nervozita a dýchalo se mi mnohem snáz. Sluha nám sdělil, že je kočár připravený. Postavila jsem se a babička mě kriticky přejela pohledem od hlavy až k patě, než přikývla na souhlas. „Chci, aby sis pamatovala, za co vděčíš svému rodnému jménu. Nedělej nic, co by mi udělalo ostudu. Pokaždé když půjdeš ven, si nezapomeň vzít klobouk, jinak ti vyskáčou pihy. A ještě jedna věc…“ namířila na mě pokřiveným prstem se silnými klouby a pohrozila mi s naprosto vážnou tváří. „Nikdy, nikdy… nezpívej před lidmi.“ 22
PANSTVI EDENBROOKE.indd 22
31.3.2016 11:37:06
Pa n s t v í E d e n b r o o k e
Stiskla jsem rty a upřeně se na ni podívala. „Tu poslední radu jsem vskutku nepotřebovala.“ Babička potlačila smích. „Ne, nemyslela jsem si, že bys ji potřebovala. Kdo by totiž mohl zapomenout na tu hrůzu, když jsi něco takového předvedla naposled?“ Cítila jsem, jak se při pomyšlení na tu hanbu červenám. Ačkoliv od večera, kdy jsem takhle veřejně vystupovala poprvé, uplynuly čtyři roky, cítila jsem se poníženě pokaždé, když jsem si na něj vzpomněla. Dala jsem babičce a tetě Amelii sbohem, už jsem se nemohla dočkat, až budu na cestě, ale jakmile jsem vykročila ven, zavolal na mě povědomý hlas. Přikrčila jsem se. Opravdu se musím s panem Whittlesem ještě jednou setkat? Chvatně ke mně došel a mával ve vzduchu kouskem papíru. „Přinesl jsem vám upravenou báseň. Ještě neodjíždíte, viďte?“ „Obávám se, že ano. Takže sbohem, pane Whittlesi.“ „Ale – ale dnes přijede můj synovec a má velký zájem se s vámi seznámit. Vlastně přijel do Bathu právě proto.“ Netoužila jsem poznat žádného z příbuzných pana Whittlese. Chtěla jsem odjet a už se s ním nikdy nevidět. „Je mi líto.“ Ukázala jsem na kočár, kde stál lokaj a držel mi otevřená dvířka. „Nemohu čekat.“ Na tváři se mu objevil skleslý výraz a na okamžik se mu v očích zračilo něco jako velké zklamání. Potom mě chytil za ruku a pozvedl si ji k ústům. Polibek, který mi na ni uštědřil, byl tak mokrý, že mi na rukavičce zanechal otisk. Odvrátila jsem se, abych skryla znechucení. Najatý kočí mi pokynul 23
PANSTVI EDENBROOKE.indd 23
31.3.2016 11:37:06