0037544

NEJS EM H R D I N A Život a práce člena týmu SEAL

Mark Owen a Kevin Maurer

K N I Ž N Í K L UB

Nejsem hrdina.indd 3

24.2.16 14:35

Mark Owen with Kevin Maurer NO HERO Copyright © 2014 by Mark Owen All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form.

This edition published by arrangement with Dutton, a member of Penguin Group (USA) Inc. Translation © 2016 by Zuzana Hocková Jacket design by Anthony Ramondo Jacket photograph courtesy of NRA Life of Duty ISBN 978-80-242-5215-5

Nejsem hrdina.indd 4

24.2.16 14:35

P O Z N Á M K A V Y D AVAT E L E

Autor předložil rukopis této knihy ke schválení bezpečnostní kanceláři ministerstva obrany USA (Defense office of Prepublicaton and Security Review, DOPSR). Část materiálu, která nebyla pro text podstatná, byla během revize odstraněna či přepsána. V některých případech nedošlo mezi autorem a DOPSR k dohodě, a nakonec byly tyto pasáže v textu knihy začerněny. Jména všech osob zmiňovaných v knize byla změněna z důvodu jejich bezpečnosti.

Názory vyjádřené v knize jsou autorovy a nemusejí nutně odrážet oficiální politiku či postoje ministerstva obrany či vlády USA.

5

Nejsem hrdina.indd 5

24.2.16 14:35

Nejsem hrdina.indd 6

24.2.16 14:35

PROLOG

Čtyřicet jmen

Když začaly přicházet ty esemesky, byl jsem doma ve Virginii, v režimu aktivní pohotovosti.

Byl srpen roku 2011 a město přetékalo turisty. Každý den jsem míjel stovky dovolenkářů, které hnala k oceánu vidina dne stráveného na pláži. Od pobřeží, které přetínal souvislý pás butiků a cedulí lákajících čerstvě opálená těla na kurzy minigolfu, jsem se držel co nejdál. Vnímal jsem všechen ten rej jen z povzdálí, myslí jsem byl v Afghánistánu a přemítal o svém dalším nasazení.

Už jsem měl po krk těch nekonečných přehlídek prázdných slov a plytkých gest politiků a hodnostářů. Cítil jsem se jako honicí pes, který větří kořist, jenže zůstává přiškrcený na vodítku.

Ale nejdřív musím přežít pohotovost.

Pohotovost byla utrpení.

Přicházela jedna zpráva za druhou. Na týdenních brífincích se probíraly nejnovější informace ze všech bojových front na světě, 7

Nejsem hrdina.indd 7

24.2.16 14:35

MARK OWEN

což nám na náladě vůbec nepřidalo. Zoufale jsme potřebovali být součástí toho dění, být zpět na misích, ne se o nich jen dočítat. V režimu pohotovosti jsme ale byli odkázáni na plánování misí, ke kterým s největší pravděpodobností nemělo nikdy dojít.

V zámoří jsme přitom běžně plánovali a uskutečňovali mise v řádech hodin. Většina operací, na kterých jsme pracovali v režimu pohotovosti, byla ovšem jen plodem momentálního nahodilého vnuknutí a brzy se na ně zapomnělo. Očekávalo se od nás, že se vyburcujeme a naplánujeme akci jenom proto, abychom se zase zklidnili, protože Washington zvolil jinou taktiku nebo horké místo mezitím vychladlo. Ještě tíživější však bylo přebývat u našich rodin a ve skutečnosti s nimi nebýt. Od svých nejbližších jsme si museli držet citový odstup, jelikož nás mohli v kterémkoli okamžiku znovu povolat do boje. Byl jsem sice doma a svým rodičům nablízku, ale duchem jsem byl odvelen.

Všichni moji parťáci to měli stejné. Každý z nás toužil po jediném – znovu se dostat do akce.

Zrovna jsem se najedl a měl před sebou celý večer. Při pohotovosti nikdo z nás nepil ani neflámoval. To poslední, co bychom si přáli, bylo objevit se v akci opilý nebo s kocovinou. Čekal mě jen další z nudných večerů strávených před televizí, když se mobil rozezněl sérií textovek o pádu helikoptéry. Všechny zněly stejně. „V Afghánistánu spadla CH-47. Naše?“ Takovým zprávám jsme říkali „zprámy“, něco mezi zprávou a fámou, z čeho se ve většině případů vyklubala úplná pitomost.

Tentokrát se ale bohužel potvrdila.

Už při první esemesce se mi hlava rozeběhla na plné obrátky.

Pokud je to pravda, nezáleží na tom, jestli ta helikoptéra patřila SEAL, Deltě nebo speciálním jednotkám. Všichni jsme byli na jedné lodi, vedli jsme jednu válku. Zavolal jsem svému dobrému příteli od leteckých sil nasazených v zámoří. Nebyl zrovna se svým týmem, protože se staral o nemocnou matku, ale doufal jsem, že bude něco vědět.

Nezvedal mi to.

8

Nejsem hrdina.indd 8

24.2.16 14:35

NEJSEM HRDINA

Procházel jsem jedno číslo po druhém a volal každému, kdo mohl vědět víc. A pak to přišlo. „Byla naše.“ Ta věta mě zasáhla jako elektrický proud. Před očima se mi objevili všichni moji kamarádi z jednotky. Mobil se mi rozbzučel, jak se zpráva začala šířit éterem. Pokaždé ta dvě samá slova. „Byla naše.“ Rozbolel mě žaludek. Nemohl jsem zůstat v klidu sedět. Přecházel jsem po kuchyni sem a tam se svěšenou hlavou a projížděl textovky v naději, že z nich vyčtu novou informaci, a pak s hrůzou četl dál, když jsem na nějaký kousek nové zprávy narazil.

Věděl jsem, že se mnoho kamarádů z mého týmu nesčetněkrát dobrovolně hlásilo do akce právě na tom místě. V té helikoptéře jsem mohl klidně sedět já. Sakra, před pár měsíci se mi stalo totéž. Sedět doma a čekat na další zprávy bylo ale nesnesitelně těžší – pocit tak bolestně blízký všem našim manželkám a přítelkyním.

Pak už jsem nemohl být sám. Vyndal jsem z lednice balení piv a vyrazil za kamarádem ze SEAL, který bydlel na konci ulice.

Tenhle večer si říká o několik láhví.

Slunce začalo blednout a ulice se vylidnily. Cestou k domu svého kamaráda jsem očima klouzal po okolí. Všechno nová výstavba, sem tam nějaký strom. Velké cihlové domy seděly na precizně zastřižených trávnících. O víkendech jsem pozoroval sousedy, jak starostlivě sekají trávníky a zastřihávají keře k naprosté dokonalosti. Jejich píle vnášela do ulice klid a harmonii.

Většina mých sousedů se nestarala o to, čím že se to vlastně já a kluci, kteří mě přicházeli navštívit, živíme. Procházel jsem kolem jejich domů a představoval jsem si, jak spřádají své plány na léto, kontrolují složenky nebo přemítají, který baseballový zápas si večer pustí. Propast mezi těmito světy – tím, co se děje v Afghánistánu, a poklidným životem u nich doma – byla nepopsatelná. Věděl jsem, že moji sousedé vojáky podporují a zajímají se o zahraniční mise, ale neměli ani nejmenší představu, jaké to ve skutečnosti je, jak často moji přátelé riskují vlastní životy. Válka se 9

Nejsem hrdina.indd 9

24.2.16 14:35

MARK OWEN

života běžného člověka netýkala, výjimkou byly jen rodiny, které vyhlížely návrat svého námořníka nebo vojáka.

Nikdy nebudou moci pochopit rozměr oběti, kterou naši vojáci každý den přináší. S tím se nedalo nic dělat, ale dnes večer to na mě dolehlo silněji než kdy jindy. Oběť byla přinesena. Teď bylo na nás, abychom nedopustili, aby se na ni zapomnělo. Propast mezi námi, kdo pokládáme vlastní životy, a zbytkem naší země mi nikdy nepřipadala tak bezedná jako ten večer.

Když jsem dorazil ke kamarádovi, otevřel mi dveře s obličejem stejně popelavým, jako jsem měl já. Jen pokýval hlavou a beze slova mě pozval dál. Tiše jsem došel k lednici a strčil piva dovnitř.

Dvě láhve jsem si nechal v ruce a vypařili jsme se na verandu.

Kamarádovu rodinu jsme nechali v obývacím pokoji.

Otevřel jsem láhev a dlouze se napil. Pivo nemělo žádnou chuť. Ale mně šlo stejně jenom o účinek. Kamarád mlčky pil to své a procházel vzkazy na svém telefonu. Řádnou chvíli jsme jen tak seděli. Ani jeden z nás neměl chuť mluvit. Ta helikoptéra byla plná našich kamarádů a všichni jsou pryč. Bylo to paralyzující, potřebovali jsme něco udělat a přitom nebylo co.

Slunce konečně zapadlo a veranda se ponořila do tmy. Kamarádův obličej mi splynul s ostatními stíny. S rozsvěcením se neobtěžoval. Měl jsem pocit, že oba temnotu vítáme. Dělala tu bolest o něco snesitelnější.

Celé čtyři měsíce od dopadení Usámy bin Ládina se politici a média předháněli ve velebení jednotek SEAL. Ani nevím, kolikrát jsem slyšel zaznít slovo „hrdina“, létalo éterem všemi směry. „Hrdina“ se přitom nedá vyslovit tak snadno. Zašlo to tak daleko, že tohle slovo už přestalo mít v naší komunitě význam. Hrdinou mohl být každý.

Skutečná tíha ztráty na nás dolehla až potom, co se mi na obrazovce iPhonu začala objevovat jména.

Klopili jsme do sebe jedno pivo za druhým a vyprávěli si historky o klucích z helikoptéry. Oba jsme se snažili vzpomenout na ty nejlepší veselé příhody o každém z nich. Byla jich spousta.

Humor a smích nám vždycky pomáhaly přežít nejtěžší a nejvy10

Nejsem hrdina.indd 10

24.2.16 14:35

NEJSEM HRDINA

pjatější momenty. Lovili jsme v paměti cokoli, co by nás mohlo rozesmát. Kamarád šel zrovna dovnitř pro dalších pár piv, když mi na telefonu vybliklo další jméno.

Ray. Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Položil jsem telefon na stůl a začal přecházet po prknech verandy. S Rayem jsme se poprvé setkali v roce 1999 na pláži v San Diegu. Oba jsme se přihlásili na výcvikový kurz BUD/S jednotek SEAL. Ray studoval na univerzitě v Louisianě. Po prvním ročníku ale studií nechal, táhlo ho to k SEAL. Já jsem sice dostudoval, ale cíl jsem měl stejný – vstoupit do SEAL. Vzpomínám si, jak jsem stál v písku vedle Raye, sledoval příboj a poslouchal, jak na nás instruktoři řvou povely. Ray vypadal odhodlaně, soustředěně. Zdálo se, jako by na něj hluk a chaos kolem neměly žádný vliv.

Na první pohled působil Ray plaše. Na rozdíl ode mě byl přirozený atlet. Na střední hrál fotbal a měl štíhlou vytrénovanou postavu. Postupem času jsem si všiml, že Ray přirozeně vyniká ve většině fyzických úkolů, které nám instruktoři zadávali. Za jeho výkony stála nezdolná vůle. Nic nedělal na půl plynu. Ať už se jednalo o plavání, běh po pláži nebo zdolávání překážek, do všeho šel naplno a bez ohledu na okolnosti v každém tréninku vedl nebo se alespoň pohyboval v čele skupiny.

BUD/S jsme absolvovali společně v prosinci 1999. Raye poté zařadili do SEAL Team Three. Já byl přidělen k SEAL Team Five.

Oba jsme sice měli základnu v San Diegu, takže jsme se mohli dál často vídat, ale naše programy byly hodně nabité a leckdy jsme skončili na opačné straně zeměkoule.

Ray měl devět kočičích životů.

O tom, jak unikal smrti o vlásek, se vyprávěly celé legendy. Těsně před tím, než se měl dostavit před komisi pro výběr a výcvik, označovanou též zkratkou S&T, mu krkem prošla kulka. Tehdy byl se svou squadronou nasazen na šest měsíců na Guamu. Byly zrovna Vánoce a Ray a několik jeho kamarádů se rozhodli zajít trochu pobavit do místního baru. Došlo k malé potyčce s místními a Ray a jeho parťáci ze SEAL radši vyklidili pole. Naskákali 11

Nejsem hrdina.indd 11

24.2.16 14:35

MARK OWEN

do taxíku a vyrazili zpět na základnu, když se vedle nich objevilo auto a z otevřeného okýnka po nich začal pálit jeden z oněch chlapíků z baru.

Okno taxíku se vysypalo. Jedna střela zasáhla Raye do krku, ale prošla čistě ven. Larry, druhý SEAL v taxíku, to dostal do ucha.

Střela mu vylétla ven nosem. Taxikář strhnul volant a spěchal s nimi do nemocnice. Ray si ránu ucpal tričkem a k ošetření na pohotovosti došel po svých.

K S&T se dostavil o pár měsíců později. Znovu jsme se setkali, dostali do stejné skupiny a absolvovali společně. Ale stejně jako po BUD/S nás po ukončení výcviku přidělili k jiným mužstvům.

Teď je Ray mrtvý. Nemohl jsem tomu věřit.

Kámoš přišel s další rundou piv a vrátil mě zpátky do přítomnosti. Zase jsme se propadli do mlčení. Vytáhli jsme mobily a pročítali vzkazy. Ale já nedovedl myslet na nic jiného než na Raye. „Hele,“ říkám, „viděls Rayův videozáznam z Afghánistánu?“ Kamarád se vědoucně uchechtl. „Na jeho místě bych byl už dávno mrtvej,“ odtušil.

Skoro každé ráno, když jsme přišli do práce a otevřeli maily, na nás čekala nějaká analýza provedené akce (AAR). Jednalo se o zprávu, kterou po uskutečnění akce předkládal každý, kdo se mise účastnil. V některých případech obsahovala AAR i videodokumentaci pořízenou malým bezpilotním letounem. Všichni, piloty vrtulníků počínaje a zpravodajskými analytiky SEAL konče, jsme detailně studovali AAR každé noční bojové akce a probírali vše, co se podařilo nebo udělalo špatně. AAR dostávali všichni členové komunity, ať už momentálně nasazení nebo ne, aby každý dostal příležitost poučit se ze situace, v jaké se ocitl zásahový tým. O mimořádně zajímavých operacích jsme si pak donekonečna povídali.

Rayova operace patřila mezi ty, které člověk musel vidět. Rayova jednotka byla v Afghánistánu a měla zaútočit na velitele Tálibánu, který se ukrýval v jedné z budov obehnaných hliněnou zdí.

Ray byl jedním z předsunutých odstřelovačů. Vylezl na střechu nedalekého domu, aby odtud kryl své útočící spolubojovníky.

12

Nejsem hrdina.indd 12

24.2.16 14:35

NEJSEM HRDINA

Bedlivě jsem sledoval, jak na videozáznamu útočníci neslyšně postupují k cílovému objektu. Věděl jsem přesně, jak se ti kluci cítí, sám jsem podobné věci dělal tisíckrát. Už jen z toho, jak jsem je pozoroval, se mi zrychlil tep. Věděl jsem, že mají všechny smysly napjaté k prasknutí a že jsou připraveni zareagovat na zvuk otevírajících se dveří nebo zakřupání kamínku pod párem tálibánských tenisek značky Cheetah. Přistihl jsem se, jak automaticky skenuji zdi ve snaze zachytit jakýkoli náznak pohybu.

Při krytí útoku si Ray musel ohlídat každý krok. Jsem si jistý, že při každém zavrzání tenké hliněné střechy se na řádnou chvíli zastavil s vědomím, že špatný pohyb by okamžitě prozradil jeho pozici lidem spícím v domě.

V okamžiku, kdy se útočící jednotka přibližovala ke svému cíli, se dveře přímo pod Rayem zprudka rozlétly. Pak se objevil nezaměnitelný tvar pancéřovky RPG – štíhlé zbraně s kuželovou hlavicí. Nastala krátká pauza, možná několik vteřin. Někdo uvnitř budovy zřejmě zaslechl Rayův pohyb na střeše nebo zaregistroval některého z útočníků venku. Bojovník Tálibánu se patrně snažil ve tmě rozeznat přibližující se členy SEAL. O pár sekund později vzduchem prosvištěla raketa, prolétla přímo před útočníky a vybuchla o nějaký kus dál.

Tlaková vlna zpětného zášlehu odpálené RPG byla natolik velká, že ji hliněná střecha nevydržela. Otevřela se jako obří tlama a spolkla Raye, který se rázem ocitl uprostřed domu.

Ray dopadl na hromadu zlámaných dřevěných trámů a hlíny.

Přes oblak prachu okamžitě spatřil pět Tálibánců svírajících kalašnikovy AK-47 a na hrudích ověšených sumkami s náhradními zásobníky. Několik dalších mužů se válelo po zemi stále ještě omráčených zpětným zášlehem pancéřovky.

Ray měl jen pár vteřin na rozmyšlenou: zůstat v domě a postřílet pět bojovníků, nebo se dostat pryč dřív, než jeho parťáci ze SEAL, kteří si nemuseli jeho pádu všimnout, na budovu zahájí palbu.

Ray se rozhodl zmizet.

Na videozáznamu bylo vidět, jak se přehoupl přes okno a spadl na haldu pod ním. Zakřičel na své parťáky, aby se si jim dal 13

Nejsem hrdina.indd 13

24.2.16 14:35

MARK OWEN

poznat. Chtěl mít jistotu, že si ho nespletou s nepřítelem. Pak se odplazil kousek stranou a poklidně vytáhl z kapsy granát. Přikrčil se pod okenní parapet a hodil granát dovnitř. V Rayově obličeji nebyla ani stopa po nervozitě. Všechny jeho pohyby byly klidné a plynulé. V jeho provedení vypadaly šílené věci lehké jako facka.

Ray se odkulil pryč a vrhl se do úkrytu. Granát vybuchl a dírou ve střeše vylétl oblak suti a prachu. Střepiny zkosily všechny uvnitř.

Ray, stejně jako většina z nás, sloužil své zemi více jak deset let a většinu té doby se pohyboval na hraně ostří. Svými výkony inspiroval celý tým. Sám dobře vím, že sloužit po boku Raye, který při každé akci vydal ze sebe to nejlepší, pohánělo i nás ostatní k těm nejlepším výkonům. Jeho perfekcionismus zachraňoval ostatním životy.

Seděl jsem u svého kamaráda na verandě a dal bych cokoli za to, abych si mohl s Rayem dát ještě jednu rundu. Zbytek noci jsme si povídali o padlých kamarádech a zapomněli na všechno kolem. Nezáleželo na tom, jak umřeli, bolelo jen to, že už tu nebyli.

Následující dny začaly o pádu helikoptéry přicházet bližší informace. Bylo nutné, abychom se my všichni ostatní z jejich případu poučili, stejně jako jsme dříve získávali poučení z Rayových úspěchů. Padlí kluci byli toho večera součástí jednotky rychlé reakce (QRF). QRF je pohotovostní jednotka, která zpravidla vyčkává v blízkosti probíhající mise a v případě potřeby je okamžitě schopná vstoupit do boje jako posila, pokud se něco zvrtne.

Army Rangers dostali povel zaútočit na cíl ve vesnici Jaw-e-Mekh Zareen v údolí Tangi v provincii Vardak. Původně byl tento úkol nabídnut SEALs, ti ale vzhledem k jasnému svitu měsíce dané noci navrhovali odložení mise na jindy, až bude noc temnější a bezpečnější. Když se SEALs svého pověření vzdali, rozhodli se Rangeři zaútočit místo nich.

Cílem byl významný vůdce Tálibánu. Boje propukly téměř okamžitě poté, co se Rangeři dotkli země. Na obranu základny se rychle seběhli tálibánští bojovníci ze všech konců údolí. Bojovalo 14

Nejsem hrdina.indd 14

24.2.16 14:35

NEJSEM HRDINA

se přinejmenším dvě hodiny, když se najednou malá skupinka Tálibánců dala na ústup. Rangeři okamžitě zavolali na pomoc QRF. Měli obavu, že součástí prchající skupiny je sám velitel se svou ochrankou, a nechtěli ho ztratit.

Jakmile se helikoptéra – s volacím znakem Extortion Seventeen (Lichva sedmnáct) – přiblížila Rangerům na pomoc, jeden z Tálibánců vypálil z RPG přímo do ocasního rotoru. Ray a ostatní kluci neměli nejmenší šanci přežít.

O dva dny později byl podle hlášení velitelů z Afghánistánu bojovník, který pancéřovku odpálil, zabit při bombovém náletu stíhaček F-16.

Náš smutek to ale nijak nezmírnilo.

Později se začaly vynořovat zvěsti o jakémsi důmyslném plánu. Říkalo se, že Tálibán vlákal SEALs do pasti a sestřelil jejich vrtulník v odvetu za útok na Usámu bin Ládina. Ať už byla pravda jakákoli, tragédii Extortion Seventeen to nezmírnilo. QRF je do akce povolávána skoro pokaždé v okamžiku, kdy se něco začne kazit. Být členem QRF je nebezpečné. V jejím případě se nedá mluvit o nějakém okamžiku překvapení, hlavně když se na místo dostavíte ve vrtulníku CH-47 Chinook, což je něco jako létající školní autobus. A někdy vám zase ve správný čas a na správném místě chybí dostatečná zkušenost nebo štěstěna, která by vám pomohla.

S postupující nocí jsme se dozvídali další a další zprávy. V té helikoptéře jsem přišel i o jiné kamarády. V Extortion Seventeen zahynulo celkem třicet osm kluků. Více jak tucet z nich patřilo k SEALs. Byl to jednoznačně nejtragičtější moment v celé dekádu se táhnoucí válce v Afghánistánu. Do smrti nezapomenu na tu řadu do vlajek zahalených rakví na cestě k poslednímu rozloučení.

Ray samozřejmě nebyl jediný kamarád, o kterého jsem za čtrnáct let u SEAL přišel. Ve svém telefonu mám uložených čtyřicet čísel, na která už nikdy nebudu moci zavolat. Seznam SEALs padlých po 11. září je samozřejmě daleko delší, ale s těmito čtyřiceti jsem měl to velké štěstí osobně sloužit a také se s nimi přátelit.

15

Nejsem hrdina.indd 15

24.2.16 14:35

MARK OWEN

Už s nimi nebudeme moci u piva vzpomínat na šťastné doby našich minulých akcí. Už nebudou žádné společné grilovačky ani výcviková soustředění. Všech těch čtyřicet kluků bylo víc než jen kolegové nebo kamarádi. Pojilo nás bratrství. Pokaždé, když procházím svým telefonním seznamem, u každého jména se mi okamžitě vybaví společný zážitek.

Všichni jsme do San Diega přijeli se stejným snem. Bylo to pouto, které spojilo kluka z aljašské pustiny se surfařem z Kalifornie a klukem z prasečí farmy z amerického Středozápadu, který spatřil oceán až první den výcviku.

O výcviku BUD/S jsem snil už od střední školy na Aljašce. Od první chvíle, co jsem obdržel svůj vysněný trojzubec, pověstný odznak, který nosí SEALs na svých uniformách, jsem toužil vyniknout v každém úkolu. Pro mě i pro mnoho mých kamarádů bylo členství v SEAL pouhý začátek našeho snu. Naším krédem se stalo být skvělým parťákem, neustále na sobě pracovat a být oporou ostatním. Žádná další ztráta kamaráda pro mě nebyla méně bolestná než ta předchozí. Naopak, s postupujícími roky u SEAL se do mě každá zarývala ještě hlouběji. Moji kamarádi obětovali pro svou vlast úplně všechno. Celé měsíce trávili daleko od svých rodin a přátel, dlouhé hodiny trpěli v mrazivých horách v Afghánistánu a někteří, jako můj kamarád Ray, zaplatili i cenu nejvyšší. Ani jeden z nich si ale o sobě nemyslel, že je hrdinou. Čekalo mě rozhodnutí.

U SEAL jsem sloužil čtrnáct let a po celou dobu jsem se snažil být jedním z nejlepších. Teď jsem se musel rozhodnout: nechat se znovu povolat a zůstat u námořnictva dostatečně dlouho, abych si vysloužil důchod – tedy dalších šest let –, nebo odejít a najít v životě nové poslání.

Byla to jedna z nejtěžších voleb, jaké jsem kdy musel učinit.

Patřit k SEAL a zároveň k jedné z nejprestižnějších ■■■■■■■ jednotek země nebylo jen otázkou práce. Stalo se to součástí mé identity a především díky tomu měl můj život smysl a řád. O zahraničních misích nelze uvažovat jako o práci, kterou člověk mů16

Nejsem hrdina.indd 16

24.2.16 14:35

NEJSEM HRDINA

že dělat na poloviční úvazek. Věděl jsem, že jakmile z toho vlaku jednou vystoupím, není cesty zpět. I většina znalostí, které jsem za celý svůj dospělý život nasbíral, najednou dostane jiný rozměr.

Při tomto rozhodování jsem strávil celé noci přezkoumáváním své kariéry a událostí a lekcí, které mě utvářely. Nakonec jsem se rozhodl námořnictvo opustit a vydat se na novou cestu. Na této cestě mě čekalo i znovuobjevování sama sebe.

Vydání mé první knihy mne katapultovalo do zcela neznámého světa. Světa, v němž mne miliony neznámých lidí, najednou začaly oslovovat a chtěly naslouchat mému vyprávění. Většina lidí, s nimiž jsem se setkal, byla velmi vstřícná, nechyběly ale ani ohlasy kritické. Objevila se přede mnou nová výzva, na kterou mne žádné výcviky SEAL nemohly připravit.

Operátorem, jakým jsem byl v okamžiku odchodu z námořnictva, jsem se stal po absolvování třinácti misí v průběhu třinácti let. Vstup do nového světa byl pro mě těžký částečně i proto, že jsem neměl nejmenší tušení, zda v něm budu moci použít své dosavadní zkušenosti a schopnosti.

Lidé si při vyslovení názvu SEAL většinou představují superhrdiny, kteří skáčou z letadel a střílí po padouších. Což je také pravda, ale tyto schopnosti nás samy o sobě nevystihují. Když uděláme chybu, trénujeme znovu a znovu a znovu, než se nám to podaří udělat správně. Nejsme žádní superhrdinové. Jsme jen oddaní své práci.

Za našimi výkony stojí jen syrová dřina, odhodlání a nadšení, žádný „tajný recept“ nebo nadlidské schopnosti.

Příslušníci SEAL si o sobě nemyslí, že jsou něčím výjimeční, to je fakt. Snažíme se jen dělat většinu základních úkolů mimořádně dobře. Jeden z nejlepších velitelů, jaké jsem poznal, cvičil nováčky a probouzel v nich odhodlání dřít naplno a být součástí týmu. „Nakolik jsi ochotný se zapojit?“ ptával se jich. „Do všeho a kdykoli,“ zněla jediná přijatelná odpověď.

Učili jsme se, často dost tvrdě, jak podávat excelentní výkon.

Vyniknout přitom znamenalo být schopný komunikovat s ostatními, prověřovat, vést, naslouchat, učit se a učit ostatní, den za 17

Nejsem hrdina.indd 17

24.2.16 14:35

MARK OWEN

dnem, rok za rokem. Nestačilo jen zvládnout mílové přechody afghánských hor se sedmadvacetikilovou výstrojí na zádech, ale dovolit ostatním, aby na tebe řvali tvé chyby. Snést upozornění parťáků na vlastní chyby bylo kolikrát těžší, než strávit hodiny v ledovém příboji.

Nové výzvy, které mi přinesl první rok po odchodu od námořnictva, mě donutily vrátit se zpět v čase. Vybavoval jsem si lekce, které mi přinesly roky strávené u SEAL, momenty a lidi, o nichž vím, že si s sebou ponesu po zbytek života. Uvědomil jsem si, že důležité momenty mého života nejsou ty, o nichž referovaly palcové titulky novin u nás doma. Jsou to bezejmenné mise, které prověřily celý můj tým a naučily nás být lepšími. Jsou to chyby, které jsem s vděčností přežil a z nichž jsem se poučil, abych se jich příště vyvaroval. Nejcennější momenty jsou pro mne ty, které mi daly poznat opravdovou hodnotu bratrství SEAL. A právě o těchto momentech a lekcích, které se do mě hluboce vepsaly, vypráví tato kniha.

Přál jsem si, aby vám tyto příběhy daly nahlédnout do intimní stránky života a práce člena SEAL a lekcí, které mi dali kamarádi, s nimiž jsem sloužil, i naši předchůdci.

Být SEALem není jenom zaměstnání. Je to celoživotní závazek, že se budeme neustále vypínat k lepším výkonům a inspirovat k nim i spolubojovníky v týmu. Je to stav nepřetržitého vývoje, prověřování vlastních rozhodnutí a vyvozování ponaučení z neúspěchů a chyb, je to stav, v němž ženete sebe sama i své týmové parťáky k neustálému zdokonalování.

Lekce, které mi přineslo působení u SEAL, jsou odkazem mužů jako Ray, jež jsme ztratili, i všech ostatních současných a bývalých SEALs, kteří své životy obětovali své vlasti. Mnohá z těchto ponaučení si vyžádala cenu nejvyšší, životy našich kamarádů.

Tuto knihu věnuji svým bratrům.

SEALs jsou vedeni k tomu, aby byli učiteli mladším generacím a předávali své zkušenosti novým klukům v jednotce. Knihu Nejsem hrdina jsem napsal proto, že přesně to mám v plánu.

18

Nejsem hrdina.indd 18

24.2.16 14:35