Issuu

CASSANDRA CLAREOVÁ

PEKELNÉ STROJE KNIHA PRVNÍ

Mechanický anděl

KNIŽNÍ KLUB

ISBN 978-80-87543-84-9

Pro Jima a Kate

PÍSEŇ TEMŽE Když slaná se příchuB do vln vloudí, řeka se vzedme, ztmavnou proudy, voda nabere barvu čaje, zvedá se ke břehům zeleným, na nichž se s rachotem pekelným otáčí ozubená kola strojů zrůdných, jejichž duch ukrývá se v soukolí tajemstvím obestřených. Kolečka ze zlata zuby mají a velká kola rozhýbají ruce, co věčně nabírají vodu z řeky a mění ji v páru, jež celý ten stroj pohání. Hladina stoupá, zanáší stroj bahnem, rzí, a solí, jež zadírá se do soukolí. Železných nádrží těžká těla kymácí se a tupě duní jak obří zvon, bubny a děla, hřmění se nese do daleka a pod tím vším se valí řeka. – Elka Clokeová

Prolog Londýn, duben 1878 Démon se rozprskl ve spršce krve a vnitřností. William Herondale ucukl dýkou, kterou třímal, leč pozdě. Mazlavá kyselina v démonově krvi již požírala lesklou čepel. Zaklel a zahodil zbraň. Přistála ve špinavé kaluži a začala doutnat jako uhašená zápalka. Démon samozřejmě zmizel – vrátil se do pekelného světa, odkud přišel, i když tu po něm zůstala spoušB. „Jeme!“ zavolal Will a otočil se. „Kde jsi? Viděl jsi to? Zabil jsem ho jedinou ranou! To není tak špatné, co ty na to?“ Odpovědi se však nedočkal. Byl si jistý, že jeho lovecký partner stál ještě před chvílí za ním ve vlhké křivolaké uličce a kryl mu záda. Nyní však zůstal ve stínech sám. Podrážděně se zamračil – předvádět se bez publika nebylo zdaleka tak zábavné. Ohlédl se k místu, kde se ulice zužovala a v dálce za ní bylo vidět černé rozbouřené vody Temže a tmavé obrysy kotvících lodí, les stožárů připomínající holý sad. Jem nikde. Nejspíš se vrátil do lépe osvětlené Narrow Street. Pokrčil rameny a vydal se nazpátek, kudy přišel. Ulice Narrow Street protínala čtvrB Limehouse mezi doky u řeky a stísněnými chudinskými chatrčemi táhnoucími se na západ k Whitechapelu. Byla úzká, věrna svému názvu, lemovaná skladišti a křivými dřevěnými domky. Momentálně zela prázdnotou, dokonce i opilci, kteří se potáceli domů z hospody U Hroznu o kus dál, již našli místo, kam na noc složit hlavu. Will měl Limehouse rád, líbil se mu pocit, že je na kraji světa, odkud každý den odplouvají lodě vstříc nepředstavitelně vzdáleným přísta7

vům. A rozhodně nevadilo, že je to námořnická čtvrB plná heren, opiových doupat a nevěstinců. Na takovém místě se člověk snadno ztratí. Dokonce se mu neprotivil ani zdejší vzduch, v němž bylo cítit kouř, lanoví, tér, cizí koření a špinavá voda Temže. Rozhlédl se po prázdné ulici, otřel si tvář rukávem kabátu ve snaze zbavit se kapek démoní krve, které svědily a pálily. Kabát měl potřísněný zelenočernou tekutinou, na hřbetu ruky ošklivý šrám. Hodila by se hojivá runa. Nejlépe od Charlotte. Ta uměla kreslit iratze obzvlášB dobře. Od stínů se oddělila postava a namířila si to k němu. Vykročil jí v ústrety, vzápětí se však zarazil. Nebyl to Jem, ale nějaký obyčejně vyhlížející policista s helmou připomínající zvon, v těžkém svrchníku, s nechápavým výrazem. Civěl na Willa, nebo spíš skrze Willa. Ten už si sice na ochranné kouzlo zvykl, přesto mu stále připadalo divné, že se lidé dívají skrze něj, jako by vůbec nebyl. Pocítil náhlé nutkání sebrat policistovi obušek a sledovat, jak se chlap bude prohledávat a snažit se přijít na to, kam zmizel. Párkrát už něco podobného udělal, ale Jem jej za to pokaždé napomenul, a ačkoli jeho námitky tak úplně nechápal, nestálo mu za to přítele rozčilovat. Policista zamžikal, pokrčil rameny a prošel kolem něj. Vrtěl hlavou a mumlal si pro sebe něco o tom, že by měl přestat s ginem, než začne mít vidiny. Will ustoupil stranou a nechal jej projít, pak křikl: „Jamesi Carstairsi! Jeme! Kde jsi, ty mizero?“ Tentokrát se ozvala tichá odpověU. „Tady. Běž za čarodějným světlem.“ Will se vydal za zvukem Jemova hlasu. Zdálo se, že vychází z tmavé mezery mezi dvěma skladišti; ve stínech zahlédl slabé světlo připomínající mihotavou záři bludiček. „Slyšel jsi mě předtím? Ten démon shax si myslel, že mě dostane těmi svými zatracenými klepety, ale zahnal jsem ho do uličky a…“ „Ano, slyšel jsem tě.“ V ústí temné uličky se objevil mladík, ve světle lamp se zdál bledý – mnohem více než obvykle. Neměl žádnou pokrývku hlavy a pozornost tak okamžitě poutaly jeho 8

vlasy. Měly totiž zvláštní jasně stříbrnou barvu, jako zbrusu nový šilink. I oči měl stříbrné, jemné rysy, jedině mírné sešikmení očí dávalo tušit, odkud pochází. Na bílé košili měl tmavé skvrny, dlaně celé rudé. Will strnul. „Krvácíš. Co se stalo?“ Jem mávl rukou. „Není to moje krev.“ Otočil se do uličky za sebou. „Je její.“ Will upřel oči za něj, do hustší tmy. Opodál zahlédl postavu zhroucenou v koutu uličky, pouhý stín v temnotě, když se však zadíval pozorněji, rozeznal bledou ruku a pramen světlých vlasů. „Mrtvá žena?“ zeptal se. „Obyčejná?“ „Ještě dívka, nanejvýš čtrnáct let.“ Will začal hlasitě a barvitě klít. Jem trpělivě vyčkal, až skončí. „Stačilo, abychom se sem dostali jenom o trochu dřív,“ vzdychl Will nakonec. „Ten zatracený démon…“ „V tom je právě ten háček. Nepřipadá mi to jako dílo démona.“ Jem se zachmuřil. „Shaxové parazitují na lidech, aby se mohli množit. Pokusil by se tělo odtáhnout do svého doupěte a naklást jí pod kůži vajíčka, dokud by ještě žila. Jenže tohle děvče někdo ubodal. Navíc si nemyslím, že se to stalo tady. Na to tu není dost krve. Podle mě ji napadli jinde a ona se dovlekla sem, kde zranění podlehla.“ „Jenže ten shax…“ „Říkám ti, že ten to podle mě nebyl. Zřejmě ji pronásledoval kvůli něčemu nebo někomu jinému.“ „Shaxové mají vynikající čich,“ uznal Will. „Už jsem slyšel, že je čarodějové využívají ke stopování, když někoho hledají. A tenhle jako by skutečně sledoval nějaký cíl.“ Podíval se za Jema na tu smutnou hromádku v uličce. „Zbraň jsi asi nenašel, viU?“ „Tady je.“ Jem něco vytáhl z kabátu – nůž zabalený v bílém plátně. „Je to miséricorde – dlouhá dýka. Podívej, jak úzkou má čepel.“ Will si ji vzal. Čepel skutečně byla úzká, zasazená v rukojeti z leštěné kosti, obojí potřísněné zaschlou krví. Will otřel zachmu9

řeně čepel o rukáv. Když ji očistil, všiml si vypáleného symbolu. Dva hadi navzájem si požírající ocas, tvořící dokonalý kruh. „Uroboros,“ pronesl Jem a nahnul se blíž, aby na dýku viděl. „Dvojitý. Co myslíš, že to znamená?“ „Konec světa,“ odpověděl Will s očima upřenýma na dýku. Pousmál se. „A začátek.“ Jem se zamračil. „Já těm symbolům rozumím, Williame. Ptám se, co podle tebe znamená na téhle dýce.“ Vítr od řeky cuchal Willovi vlasy. Odhrnul je netrpělivě z očí a prohlédl si nůž pozorněji. „Ten symbol není čarodějnický ani podsvětní, ale alchymistický. To obvykle ukazuje na lidi – ty pošetilé, kteří si myslí, že zahráváním s magií si obstarají přístup k bohatství a slávě.“ „Takoví obvykle končí jako krvavá hromada cárů masa uvnitř nějakého pentagramu,“ dodal zachmuřeně Jem. „Takoví obvykle okounějí v podsvětních čtvrtích našeho krásného města.“ Will dýku pečlivě zabalil do kapesníku a strčil si ji do kapsy kabátu. „Myslíš, že mi Charlotte dovolí vést vyšetřování?“ „Myslíš si ty, že se ti dá důvěřovat s podsvětem? Hráčská doupata, černá magie, ženy pochybných mravů…“ Will se usmál tak, jak se nejspíš usmíval Lucifer těsně předtím, než spadl z nebes. „Že bych se do toho pustil hned zítra?“ Jem vzdychl. „Dělej, co uznáš za vhodné, Williame. Stejně to děláš vždycky.“

Southampton, květen. Tessa si nevzpomínala, že by se jí někdy její mechanický anděl nelíbil. Kdysi patřil její matce, měla ho i ten den, kdy zemřela. Poté skončil v matčině šperkovnici, dokud jej jednoho dne nevytáhl Tessin bratr Nathaniel, aby zjistil, jestli ještě funguje. Anděl nebyl větší než její malíček, drobná mosazná soška se 10

složenými bronzovými křídly ne většími, než má cvrček. Měl drobnou kovovou tvář se zavřenými víčky ve tvaru půlměsíců, ruce zkřížené na meči. Úzký řetízek, připevněný pod křídly, umožňoval nosit anděla na krku jako přívěsek. Tessa věděla, že je v andělovi hodinový stojek; když jej totiž přiložila k uchu, slyšela mechanický tikot. Nate byl překvapený, že i po tolika letech stále funguje. Marně hledal nějaké tlačítko, kličku nebo něco jiného, čím by bylo možné anděla natáhnout. Nenašel nic. Pokrčil rameny a předal anděla Tesse. Od té chvíle jej nikdy nesundala; dokonce i v noci, když spala, jí ležel na hrudi a jeho nepřetržité tiktak tiktak připomínalo druhé bušící srdce. Nyní jej držela v prstech, zatímco Main mířila mezi dalšími obrovskými paroloděmi na své místo v southamptonském přístavu. Nate trval na tom, že má jet do Southamptonu místo do Liverpoolu, kam připlouvala většina zámořských lodí. Tvrdil, že Southampton je mnohem příjemnější, proto se Tessa při prvním setkání s Anglií neubránila zklamání. Byla pošmourně šedá. DéšB bubnoval na věže vzdáleného kostela, z komínů lodí stoupal černý kouř a špinil už tak šedou oblohu. V přístavu postával dav lidí v tmavém oblečení s deštníky. Tessa se mezi nimi pokoušela zahlédnout bratra, ale skrze mlhu a vodní spršku odletující od lodi nebylo možné rozlišit jednotlivé osoby. Zachvěla se. Vítr od moře studil. Nate ve všech dopisech tvrdil, jak je Londýn krásný, že slunce zde svítí každý den. Doufejme, že tam bude lepší počasí než tady, pomyslela si, jelikož si nevzala žádné teplé oblečení až na vlněný šál po tetě Harriet a tenké rukavice. Většinu oblečení prodala, aby měla čím zaplatit tetin pohřeb, s tím, že jí bratr nějaké koupí, až za ním přijede bydlet do Londýna. Ozval se pokřik. LoU Main, jejíž černě natřený trup se mokře leskl, zakotvila a čluny už si razily cestu rozbouřenými šedými vodami, aby přepravily zavazadla a cestující na břeh. Pasažéři se hrnuli z lodi v zoufalé touze konečně stanout na pevné zemi. Všechno bylo tak jiné, než když odplouvali z New Yorku. Tam 11

byla obloha modrá a vyhrávala kapela. Protože však Tessu nikdo nevyprovázel, nebyl pro ni ten den nijak zvlášB veselý. Svěsila ramena a připojila se k vystupujícím cestujícím. DešBové kapky ji bodaly do nechráněné hlavy a šíje jako ledové jehličky, ruce v chatrných rukavicích měla kluzké a mokré. Když stanula na pevnině, dychtivě se rozhlížela a hledala Natea. Už téměř dva týdny s nikým nepromluvila, na palubě lodi se vesměs držela v ústraní. Těšila se, až si konečně popovídá s bratrem. Ten však nikde nebyl. V docích se vršily hory zavazadel a všemožných beden a nákladu, dokonce i hromady ovoce a zeleniny, které strádaly a kazily se na dešti. Vedlejší loU měla odplouvat do Le Havru a kolem pobíhali promáčení námořníci a pokřikovali francouzsky. Tessa se pokusila poodstoupit stranou, ale málem ji ušlapal dav vystupujících pasažérů, kteří spěchali pod střechu železniční stanice. Natea stále ještě nezahlédla. „Slečna Grayová?“ ozval se hrdelní hlas s výrazným přízvukem. Před Tessou stál vysoký muž v černém plášti a vysokém klobouku, na jehož krempě se sbírala voda. Měl výrazné vypoulené oči jako žába a kůži hrubou jako tkáň jizvy. Tessa bojovala s nutkáním ucouvnout. Zná přece její jméno. Kdo jiný by ji tu mohl znát než někdo, kdo je ve spojení s Natem? „Ano?“ „Posílá mě váš bratr. PojUte se mnou.“ „Kde je?“ chtěla vědět, ale muž už odcházel. Šel nevyrovnaným krokem, jako by kulhal po starém zranění. Po chvíli váhání si vykasala sukně a pospíchala za ním. Proplétal se davem rychle a cílevědomě. Protlačoval se mezi lidmi, kteří uskakovali a stěžovali si na jeho hrubiánství. Tessa musela téměř běžet, aby mu stačila. Náhle zatočil kolem hromady beden a zastavil před velkým lesklým černým kočárem. Na boku se skvěl nápis zlatými písmeny, ale v hustém dešti a mlze jej Tessa nedokázala přečíst. Dveře kočáru se otevřely, ven se vyklonila jakási žena. Na 12

hlavě měla velký klobouk se závojem, který jí zakrýval tvář. „Slečna Theresa Grayová?“ Přikývla. Muž s vypoulenýma očima spěšně přiskočil a pomohl ženě vystoupit z kočáru – a po ní další, která ji následovala. Obě okamžitě rozevřely deštník a zvedly jej nad hlavu. Poté upřely oči na Tessu. Ta dvojice působila zvláštně. První žena byla velmi vysoká a štíhlá, s kostnatým pichlavým obličejem, nevýrazné vlasy sčesané do drdolu v týle. Na sobě měla zářivě fialové hedvábné šaty s několika tmavými skvrnami od deště, k nim stejně fialové rukavičky. Druhá byla menší a kypřejší s malými zapadlými očky. Na velkých dlaních měla natažené jasně růžové rukavice, připomínaly tak barevné pařáty. „Theresa Grayová,“ konstatovala ta menší. „Jak ráda vás konečně poznávám. Jsem paní Černá a toto je má sestra paní Temná. Váš bratr nás poslal, abychom vás doprovodily do Londýna.“ Tessa – prochladlá, promáčená a zmatená – si utáhla mokrý šál těsněji kolem ramen. „Nerozumím tomu, kde je Nate? Proč sem nepřijel?“ „Bohužel se kvůli obchodní záležitosti zdržel v Londýně. Mortmain ho nemohl postrádat. Ale posílá vám vzkaz.“ Paní Černá jí podala svinutý list promáčeného papíru. Tessa jej převzala a odvrátila se, aby si přečetla obsah. Byla to krátká zpráva od bratra, v níž se omlouval, že ji nepřišel přivítat do přístavu, ale že se může svěřit paní Černé a paní Temné – říkám jim Temné sestry, Tessie, ze zřejmých důvodů, a jim ta přezdívka očividně není proti mysli! –, které ji bezpečně dopraví k němu domů do Londýna. Uvedl, že jsou to jeho bytné a zároveň důvěryhodné přítelkyně a mají jeho plné doporučení. To jí stačilo. Dopis byl zcela jistě od Natea, poznávala jeho rukopis, navíc jí nikdo jiný nikdy neříkal Tessie. Polkla a zasunula vzkaz do rukávu. Pak se otočila k sestrám. „Dobrá,“ řekla a bojovala s přetrvávajícím zklamáním. Tolik se na bratra těšila. „Zavoláme nosiče, aby mi vzal kufr?“ 13

„To není třeba, není třeba.“ Veselý tón paní Temné zvláštně kontrastoval s jejími strohými nevýraznými rysy. „Už jsme zařídily, aby ho poslali napřed.“ Luskla prsty na muže s vypoulenýma očima a on vyskočil na sedátko kočího. Položila Tesse ruku na rameno. „Jen pojUte, dítě, pryč z toho deště.“ Tessa popošla ke kočáru, pobízena pevným stiskem paní Temné. V tu chvíli se mlha rozestoupila a odhalila zlatavý nápis na dveřích kočáru. Kolem dvou hadů navzájem si požírajících ocas se stáčela slova „Klub Pandemonium“. Zamračila se. „Co to znamená?“ „Nic, co by vás mělo znepokojovat,“ odtušila paní Černá, která již nastoupila a rozprostřela si sukně na jednom z pohodlně vyhlížejících sedadel. Kočár byl uvnitř přepychově zařízen, sedadla čalouněná měkkým fialovým sametem, na oknech visely záclonky se zlatými střapci. Paní Temná Tesse pomohla nastoupit a vyškrábala se nahoru za ní. Tessa se posadila a paní Černá za svou sestrou zabouchla dveře a zamezila tak vyhlídce na šedivou oblohu. Když se usmála, zuby jí v šeru zasvítily, jako by byly z kovu. „Udělejte si pohodlí, Thereso, máme před sebou dlouhou cestu.“ Tessa se dotkla mechanického anděla na své hrudi. Jeho pravidelné tikání ji uklidňovalo. Kočár se dal do pohybu a rozjel se do deště.

O ŠEST TÝDNŮ POZDĚJI

1 TEMNÝ DŮM

Za zdejším slzavým údolím nečeká nic než hrůzy stín. – William Ernest Henley, „Invictus“ (Neporažený)

„Sestry si přejí, abyste za nimi přišla do jejich komnat, slečno Grayová.“ Tessa odložila rozečtenou knihu na noční stolek a otočila se na Mirandu, která stála ve dveřích jejího pokojíku – přesně jako každý den touto dobou se stejným vzkazem. Za chvíli Mirandu požádá, aby počkala na chodbě, a ona odejde. O deset minut později se vrátí a zopakuje se totéž. Pakliže po několika takových pokusech neposlechne, Miranda ji popadne a odtáhne vzpouzející se a křičící dolů po schodech do přetopeného a páchnoucího pokoje, kde čekají Temné sestry. Tak to šlo každý den celý první týden, který Tessa strávila v Temném domě, jak začala říkat místu, kde ji věznili. Nakonec pochopila, že křik ani vzpouzení jí nijak nepomohou, je to jen zbytečné plýtvání silami. Silami, které bude lepší zachovat pro jiné věci. „Okamžik, Mirando,“ řekla. Služebná vysekla neobratnou poklonu, odešla z pokoje a zavřela za sebou. 17

Tessa vstala a rozhlédla se po pokojíku, který jí posledních šest týdnů sloužil za vězeňskou celu. Byl malý, s květovanými tapetami, skromně zařízený – prostý stůl z jedlového dřeva s krajkovým ubrusem, u nějž jedla; úzká mosazná postel, v níž spala; okenní parapet, na který vyskládala své knihy, a malá židle, na níž každou noc sedávala a psala dopisy bratrovi – které, jak věděla, nebude moci odeslat, proto je schovávala pod matrací, aby je Temné sestry nenašly. Tímto způsobem si vedla jakýsi deník a přesvědčovala sama sebe, že se s Natem jednou shledá a předá mu je. Přešla k zrcadlu, které viselo na protější stěně, a uhladila si vlasy. Temné sestry, jak si zřejmě skutečně přály být nazývány, vyžadovaly, aby vypadala upraveně, ačkoli jim jinak na jejím vzhledu nezáleželo – naštěstí, protože když se na sebe podívala, spokojená být nemohla. Viděla bledý ovál tváře, jemuž dominovaly propadlé šedé oči – popelavý obličej bez barvy ve tvářích a beze špetky naděje. Nosila nelichotivé staromódní černé šaty, které jí po příjezdu daly sestry. Její kufr se přes veškeré ujišBování nikdy neobjevil a tyto šaty nyní představovaly její jediný oděv. Rychle se odvrátila. Ne vždy ji pohled do zrcadla děsil. Obecně se soudilo, že matčinu krásu zdědil světlovlasý a pohledný Nate, ale Tessa byla se svými hladkými hnědými vlasy a klidnýma šedýma očima vždycky spokojená. Jana Eyrová měla také hnědé vlasy, stejně jako spousta dalších hrdinek z románů. Dokonce jí nijak nevadilo, že je vysoká – pravda, vyšší než většina chlapců v jejím věku, ale teta Harriet vždycky říkávala, že pokud se vysoká žena umí nést, působí majestátně. Právě teU však nevypadala majestátně ani trochu. Působila bledě, ztrhaně a obecně vzato jako ustrašený vrabčák. Napadlo ji, jestli by ji takhle Nate vůbec poznal. Vzápětí jako by se jí srdce smrsklo v hrudi. Nate. Tohle všechno dělala pro něj, ale někdy jí chyběl tak moc, že měla pocit, jako by spolykala skleněné střepy. Bez něj by na světě zůstala dočista sama. Nikoho jiného neměla. Nikoho, komu by záleželo na tom, 18

jestli žije nebo ne. Někdy tomu děsivému pomyšlení podléhala a hrozilo, že se propadne do bezedné temnoty, odkud není návratu. Pokud na vás na celém světě nikomu nezáleží, existujete ještě vůbec? Cvaknutí zámku ji vytrhlo ze zamyšlení. Dveře se otevřely, na prahu stála Miranda. „Je čas, abychom šly,“ oznámila. „Paní Černá a paní Temná čekají.“ Tessa na ni znechuceně pohlédla. Nedokázala odhadnout, jak stará může Miranda být. Devatenáct? Pětadvacet? Na její hladké kulaté tváři bylo cosi bezvěkého. Vlasy barvy kalné vody měla stažené za uši. Podobně jako kočí Temných sester měla oči vypouklé jako žába, budila tak dojem, že je neustále překvapená. Tessa usoudila, že budou nejspíš příbuzní. Cestou dolů po schodišti rázovala Miranda vedle ní neladným trhaným krokem. Tessa se dotkla mechanického anděla na svém hrdle. Byl to zvyk – dělala to pokaždé, když musela za Temnými sestrami. Dotek přívěsku, který měla na krku, ji uklidňoval. Držela jej, zatímco míjely jednu podestu za druhou. Temný dům měl několik podlaží plných chodeb, ale Tessa z něj nikdy neviděla víc než komnaty Temných sester, halu, schodiště a vlastní pokoj. Konečně sešly až do tmavého sklepa. Bylo tu vlhko, stěny slizké nepříjemnou vlhkostí, ale sestrám to očividně nevadilo. Dvoukřídlé dveře vpředu vedly do jejich pracovny. Na opačnou stranu se táhla úzká chodba mizející ve tmě. Tessa netušila, co se v ní nachází, ale cosi na té černotě jí napovídalo, že je to jen dobře. Dveře pracovny sester byly otevřené. Miranda nezaváhala a napochodovala dovnitř, Tessa ji neochotně následovala. Nenáviděla tu místnost víc než jakékoli jiné místo na světě. Pro začátek tu vždycky vládlo horko a vlhko jako v bažině, i když bylo venku zataženo a chladno. Stěnami jako by prosakovala vlhkost, čalounění na židlích a pohovkách kvetlo plísní. Navíc to tu bylo divně cítit, jako břehy Hudsonu v parném dni: voda, odpadky a říční bahno. 19

Sestry už tu seděly jako pokaždé za ohromným vyvýšeným stolem, ustrojené v obvyklých pestrých barvách, paní Černá v lososově růžových šatech, paní Temná v paví modři. Zato jejich obličeje nad barevným saténem působily jako splasklé šedé balony. I přes horko v místnosti měly obě rukavice. „Můžeš odejít, Mirando,“ prohlásila paní Černá a roztáčela přitom masivní mosazný globus na stole kyprou rukou v bílé rukavici. Tessa se několikrát pokusila lépe si globus prohlédnout – cosi na rozvržení kontinentů působilo nesprávně, zejména prostor ve středu Evropy –, avšak sestry jí to nikdy nedovolily. „A zavři za sebou.“ Miranda bez hnutí brvou uposlechla. Tessa se snažila netrhnout sebou, když se dveře zabouchly a odřízly ji i od poslední špetky vzduchu. Paní Temná naklonila hlavu ke straně. „PojUte sem, Thereso.“ Z těch dvou byla vlídnější, spíše přemlouvala a přesvědčovala, kdežto její sestra prosazovala svou s pomocí políčků a výhrůžek. „Vezměte si tohle.“ Cosi jí podala: potrhanou růžovou látku svázanou do mašle, takovou, z jaké by mohla být stužka do dívčích vlasů. Tessa už byla zvyklá, že jí podávají věci. Věci, které kdysi někomu patřily: vázankové spony, hodinky, pohřební šperky a dětské hračky. Jednou také tkaničky od bot; jindy náušnici od krve. „Vezměte si to,“ zopakovala paní Temná netrpělivě. „A proměňte se.“ Tessa si vzala mašli. Ležela jí v dlani lehká jako motýlí křídlo. Temné sestry ji nevzrušeně sledovaly. Vybavily se jí knihy, které četla, romány, v nichž postavy stanuly před soudem, třásly se na lavici obžalovaných v Old Bailey a modlily se za zproštění viny. Často si v téhle místnosti připadala jako před soudem, aniž by ovšem věděla, z čeho je obžalovaná. Otočila mašli v ruce, vzpomněla si na první předmět, který jí Temné sestry daly – dámskou rukavici s perleBovými knoflíčky na zápěstí. Křičely na ni, aB se promění, políčkovaly ji a cloumaly 20

s ní a ona jim stále dokola s rostoucím zoufalstvím opakovala, že nemá tušení, o čem to mluví, co po ní chtějí. Neplakala, i když jí do pláče bylo. Nenáviděla pláč, zejména před někým, komu nedůvěřovala. Z jediných dvou lidí na celém světě, kterým věřila, byl jeden mrtvý a jeden uvězněný. Tohle jí řekly Temné sestry, že mají Natea, a jestli nebude poslušná, zabijí ho. Na důkaz jí ukázaly jeho prsten, ten, který zdědil po otci – byl od krve. Nedovolily jí vzít si jej nebo se ho dotknout, přesto jej poznala. Od té doby dělala všechno, co po ní chtěly. Pila lektvary, které jí dávaly, podstupovala hodiny trýznivých cvičení, nutila se uvažovat tak, jak žádaly. Přikázaly jí, aby si sama sebe představila jako hlínu, kterou někdo tvaruje a hněte na hrnčířském kruhu, její tvar je amorfní a proměnlivý. Nabádaly ji, aby se vmyslela do předmětů, které jí dávaly, představovala si je jako živé a vytáhla z nich ducha, který je oživuje. Trvalo jí to celé týdny, a když se poprvé proměnila, bylo to tak oslepivě bolestné, že se pozvracela a ztratila vědomí. Když se probrala, ležela na jednom z plesnivých sofa v pokoji Temných sester s vlhkým ručníkem na tváři. Paní Černá se k ní skláněla, dech kyselý jako ocet, oči rozzářené. „Dnes jste si vedla dobře, Thereso,“ chválila ji. „Velmi dobře.“ Když se toho večera vrátila do svého pokoje, našla v něm dárky, dvě nové knihy na nočním stolku. Temné sestry nějak zjistily, že miluje četbu. Poslaly jí Nadějné vyhlídky a – kdo by to byl řekl – Malé ženy. Tessa je k sobě přitiskla a o samotě a nestřežená se ve svém pokoji rozplakala. Od té doby bylo proměňování čím dál snazší. Ještě stále nechápala, co se v ní odehrálo, proč je to možné, ale zapamatovala si postup, jemuž ji Temné sestry naučily, podobně jako si slepý člověk dokáže zapamatovat počet kroků od postele ke dveřím z pokoje. Netušila, co ji obklopuje na tom zvláštním temném místě, kam ji posílaly, ale znala cestu, po níž jím procházela. I nyní se soustředila na tyto vzpomínky, stiskla růžovou látku 21

v dlani. Otevřela mysl a dovolila temnotě sestoupit, umožnit spojení se stužkou do vlasů a duchem v ní – přízračnou ozvěnou člověka, jemuž kdysi patřila –, odvíjejícím se jako zlaté vlákno vedoucí do stínů. Místnost, v níž se nacházela, nepříjemné horko, hlasité dýchání Temných sester, to vše zmizelo. Následovala vlákno, zatímco kolem ní sílilo světlo a ona se jím obalovala, jako by to byla pokrývka. Kůže ji začínala brnět a pálit tisíci malých výbojů. Tohle bylo na začátku nejhorší – myslela si, že umírá. Nyní už si zvykla a snášela stoicky, jak se celá třese od kůže ve vlasech po konečky prstů. Tikot mechanického anděla zavěšeného na jejím hrdle jako by zrychloval, jako by se chtěl sladit s jejím stále rychleji bušícím srdcem. Tlak pod kůží sílil – Tessa zalapala po dechu – a oči, které měla zavřené, se náhle otevřely dokořán. Pocit nabýval na intenzitě – a zničehonic zmizel. Hotovo. Malátně zamžikala. První okamžiky po proměně byly vždycky, jako když si člověk po potopení pod hladinu vytírá vodu z očí. Podívala se na sebe. Její nové tělo bylo štíhlé, téměř křehké, šaty na ní volně visely a končily v kaluži látky u jejích nohou. Ruce, semknuté před sebou, měla bledé a hubené, s okousanými nehty. Neznámé cizí ruce. „Jak se jmenuješ?“ chtěla vědět paní Černá. Vstala a dívala se na Tessu planoucíma bledýma očima. Vypadala téměř dychtivě. Tessa nemusela odpovídat. Dívka, v jejíž kůži se ocitla, promluvila za ni tak, jako duše promlouvají prostřednictvím médií – Tessa však o tom tímhle způsobem uvažovala nerada; její proměna byla mnohem důvěrnější a mnohem děsivější. „Emma,“ odpověděl hlas z jejích úst. „Emma Baylissová, paní.“ „A co jsi zač, Emmo Baylissová?“ Slova se Tesse řinula z úst a přinášela s sebou silné obrazy. Emma se narodila v Cheapsidu jako jedno ze šesti dětí. Její otec zemřel, matka prodávala v East Endu z vozíku mátovou vodu. Emma se ještě jako malá musela naučit šít, aby rodině zajistila 22

další příjem. Po nocích sedávala u malého stolku v kuchyni a ve světle lojové svíčky šila. Někdy, když svíčka dohořela a nebyly peníze na další, chodila na ulici a sedávala se šitím pod městskými plynovými lampami. „Tohle jsi na ulici dělala tu noc, kdy jsi zemřela, Emmo Baylissová?“ zeptala se paní Temná. Usmívala se úzkými rty, po horním si přejížděla jazykem, jako by předem tušila, jak bude znít odpověU. Tessa spatřila úzké tmavé ulice zahalené hustou mlhou, stříbrnou jehlu míhající se ve žlutém světle plynové lampy. Slyšela kroky, utlumené mlhou. Viděla ruce, které se natáhly ze tmy a popadly ji za ramena, ruce, které ji křičící vlekly do tmy. Jehlu a nit, jež jí vypadly z prstů, mašle vyrvané během zápasu z vlasů. Slyšela hrubý hlas, rozčileně hulákající. A náhle spatřila stříbrné ostří dýky, zalesklo se ve tmě a zabodlo se jí do těla. Krvácela. Cítila bolest spalující jako oheň a hrůzu, jakou nikdy nepoznala. Vykopla a podařilo se jí vyrazit muži dýku z ruky; popadla ji a utíkala, klopýtala, slábla, krev ji opouštěla rychle, tak rychle. Zhroutila se v tmavé uličce, za sebou slyšela nelidský syčivý výkřik. Cosi ji pronásledovalo. Doufala jen, že zemře, než ji to dostihne… Proměna se roztříštila jako sklo. Tessa s výkřikem klesla na kolena, potrhaná mašle jí vypadla z ruky. Byla to znovu její ruka, Emma zmizela, jako by svlékla kůži. Tessa ve své mysli osaměla. Hlas paní Černé zněl jako z velké dálky. „Thereso? Kde je Emma?“ „Je mrtvá,“ zašeptala. „Zemřela v uličce – vykrvácela.“ „Výborně.“ Paní Temná spokojeně vydechla. „Výborně, Thereso, to bylo skutečně dobré.“ Tessa mlčela. Přední díl šatů měla smáčený krví, ale necítila žádnou bolest. Věděla, že ta krev není její; něco takového se jí nestalo poprvé. Zavřela oči, všechno se s ní točilo, nutila se neomdlít. „Měly jsme tohle udělat už dřív,“ prohlásila paní Černá. „Ta věc s malou Baylissovou mi dělala starosti.“ 23

OdpověU paní Temné byla strohá. „Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládne. Vzpomeň si, co se stalo s tou Adamsovou.“ Tessa okamžitě věděla, o čem je řeč. Před několika týdny se proměnila v ženu, která zemřela na kulku do srdce; po šatech se jí řinula krev, okamžitě se proměnila zpátky a křičela hrůzou, dokud ji sestry nepřesvědčily, že jí nic není. „Od té doby udělala ohromný pokrok, nemyslíš, sestro?“ poznamenala paní Černá. „Vzhledem k tomu, s čím jsme začínaly… vždyB ani nevěděla, co je zač.“ „To je pravda, byla skutečně naprosto nedotčená hlína,“ přitakala paní Temná. „Opravdu se nám podařil zázrak. Nedovedu si představit, že by Magistr neměl radost.“ Paní Černá se zajíkla. „Znamená to – myslíš, že už je čas?“ „Ale jistě, drahá sestro, je tak připravená, jak jen může být. Přišel čas, aby se naše Theresa setkala se svým pánem.“ Hlas paní Temné zněl chvástavě a bylo to tak nepříjemné, že to Tessu probralo z oslepujících závratí. O čem to mluví? Kdo je Magistr? Sledovala zpod přivřených víček, jak paní Temná zatahala za hedvábnou šňůru zvonku, jímž přivolávala Mirandu, aby Tessu vyzvedla a odvedla zpátky do jejího pokoje. Zdálo se, že lekce pro dnešek skončila. „Snad zítra,“ prohodila paní Černá, „nebo možná i dnes. Kdybychom Magistrovi řekly, že je připravená, jistě by sem bez otálení přispěchal.“ Paní Temná vystoupila zpoza stolu a zasmála se. „Chápu, že se nemůžeš dočkat, až dostaneš zaplaceno za všechnu naši námahu, drahá sestro, ale Theresa nemůže být jen připravená. Musí být také… prezentovatelná a svolná. Nemyslíš?“ Paní Černá zamumlala jakousi odpověU, kterou však přehlušilo otevírání dveří, jimiž vešla Miranda. Tvářila se stejně bezvýrazně jako vždy. Pohled na schoulenou a zakrvácenou Tessu na podlaze ji zřejmě nijak nevyváděl z míry. Tessa si pomyslela, že v téhle místnosti už zřejmě viděla mnohem horší věci. „OdveU to děvče do jejího pokoje, Mirando.“ Dychtivost se 24

z hlasu paní Černé vytratila, opět mluvila stroze. „Vezmi ty věci, které jsme ti daly, a obleč ji a připrav.“ „Věci… které jste mi daly?“ opakovala Miranda nechápavě. Paní Temná s paní Černou si vyměnily otrávený pohled. Přistoupily k Mirandě tak, že na ni Tessa neviděla. Zato slyšela, jak Mirandě cosi šuškají, zachytila pár slov – „šaty“, „šatna“ a „udělej, co budeš moct, aby jí to slušelo“, a nakonec poměrně krutou poznámku: „Nejsem si jistá, jestli je Miranda dost chytrá, aby dokázala uposlechnout nejasný pokyn tohoto typu, sestro.“ Aby jí to slušelo. Ale proč jim záleží na tom, jestli jí to bude slušet, když ji mohou přinutit, aby vypadala tak, jak se jim zamane? Co na tom, jaká je ve skutečnosti? A proč by na tom mělo záležet nějakému Magistrovi? Z chování sester však bylo zřejmé, že podle nich mu na tom záležet bude. Paní Černá vyplula z místnosti se sestrou v patách jako obvykle. U dveří se paní Temná zastavila a otočila se na Tessu. „Nezapomeň, Tesso, že všechny naše přípravy směřovaly k tomuto dni – k dnešní noci.“ Chytila si sukně kostnatýma rukama. „Ne abys nás zklamala.“ Dveře se za ní zabouchly. Tessa sebou trhla, zato Miranda jako obvykle nehnula brvou. Za celou dobu v Temném domě se Tesse ani jednou nepodařilo dívku vylekat nebo překvapit tak, aby jí unikl alespoň nestřežený výraz. „Jdeme,“ vybídla ji služebná. „Musíme nahoru.“ Tessa se pomalu zvedla. V hlavě jí víříly myšlenky. Život v Temném domě byl strašný, ale – jak si uvědomila až nyní – už mu téměř uvykla. Věděla, co ji každý den čeká. Uvědomovala si, že ji Temné sestry na něco připravují, ale netušila, co by to mohlo být. Věřila, snad naivně, že ji nezabijí. K čemu všechen ten speciální výcvik, kdyby měla jen obyčejně zemřít? Vychloubačný tón paní Temné ji však znepokojil. Něco se změnilo. Dosáhly toho, co od ní chtěly. Dostanou „zaplaceno“. Ale kdo jim má zaplatit? 25

„Jdeme,“ naléhala Miranda. „Musíme vás připravit pro Magistra.“ „Mirando,“ oslovila ji tiše, jako by mluvila na nervózní kočku. Miranda jí dosud na žádnou otázku neodpověděla, to však neznamenalo, že nemá cenu to zkusit. „Kdo je ten Magistr?“ Nastalo dlouhé ticho. Miranda hleděla s neutrálním výrazem přímo před sebe. Pak kupodivu promluvila. „Magistr je velký muž,“ řekla. „Bude pro vás ctí provdat se za něj.“ „Provdat?“ opakovala Tessa zděšeně. Šok způsobil, že náhle vnímala vše kolem sebe naprosto zřetelně – Mirandu, zakrvácený koberec, masivní mosazný globus na stole, zastavený v pozici, v níž jej nechala paní Černá. „Já? Ale… kdo to je?“ „Je to velký muž,“ pronesla znovu Miranda. „Bude to čest.“ Popošla k Tesse. „TeU musíte se mnou.“ „Ne.“ Tessa couvala, až zády bolestivě narazila na stůl. Zoufale se rozhlížela. Mohla by se pokusit o útěk, ale neměla šanci dostat se kolem Mirandy ke dveřím. V místnosti nebyla žádná okna ani dveře do jiných pokojů. Kdyby se schovala za stolem, Miranda by ji jednoduše vytáhla ven a odvlekla do jejího pokoje. „Mirando, prosím.“ „Musíte jít se mnou,“ opakovala Miranda. Už byla téměř u ní. Tessa viděla svůj odraz v černých zřítelnicích dívčiných očí, cítila slabý nahořklý, téměř uhelnatý zápach, který se držel Mirandiných šatů a kůže. „Musíte…“ Se silou, která ji samotnou překvapila, popadla Tessa mosazný globus ze stolu, rozmáchla se a vší silou jím namířila Mirandě na hlavu. Ozvalo se ošklivé zadunění. Miranda se zapotácela… a vzápětí narovnala. Tessa vykřikla, upustila globus a jen zírala. Levá strana Mirandiny tváře byla promáčknutá jako papírová maska, do které někdo z jedné strany uhodil. Lícní kost měla zploštělou, ret namačkaný na zuby. Ale nikde ani kapka krve. „Musíte jít se mnou,“ řekla Miranda stále stejným tónem. Tessa ohromeně třeštila oči. 26

„Musíte… m-musíte… m-m-musíte… m-m-mmmmmmmmm m…“ Mirandin hlas se roztřásl a rozpadl v nesrozumitelné drmolení. Pohnula se vpřed k Tesse, pak sebou trhla do strany, začala sebou škubat a klopýtat. Tessa couvala pryč a zraněná dívka se otáčela čím dál rychleji. Potácela se po místnosti jako opilá, vydávala nesrozumitelné zvuky, až narazila do protější stěny – a to ji zřejmě omráčilo. Sesula se na zem a zůstala ležet. Tessa se rozběhla ke dveřím, zastavila se jen na chvíli, už na chodbě, a ohlédla se do místnosti. Nakrátko se jí zdálo, že z Mirandina ležícího těla stoupá černý kouř, ale nebyl čas to blíž zkoumat. Pustila se chodbou a nechala za sebou dveře otevřené. Hnala se ke schodům a vzhůru po nich, málem zakopla o sukni, bolestivě si o jeden schod narazila koleno. Zasténala, ale utíkala dál do prvního poschodí, kde se rozběhla chodbou. Byla dlouhá a stáčela se do oblouku, její konec mizel ve tmě. Cestou zjistila, že je chodba plná dveří. U jedněch zastavila a zkusila za ně vzít, ale byly zamčené, stejně jako ty vedlejší a další. Na konci chodby se nacházelo další schodiště, které vedlo dolů. Tessa po něm seběhla a ocitla se ve vstupní hale. Kdysi zřejmě bývala velkolepá, zašlá mramorová podlaha však dávno popraskala, vysoká okna po obou stranách zakrývaly záclony. Dovnitř dopadala jen trocha světla, jemuž se podařilo prodrat krajkovím, která ozařovala ohromné vchodové dveře. Tesse poskočilo srdce. Vrhla se ke klice, vzala za ni a dveře otevřela. Venku vedla úzká dlážděná ulice lemovaná řadovými domy. Tessu udeřil do tváře pach města – bylo to tak dávno, kdy se naposledy nadechla venkovního vzduchu. Začínalo se stmívat, obloha tmavla, zastřená cáry mlhy. Z dálky bylo slyšet hlasy, křik hrajících si dětí, klapot koňských kopyt. Před domem však byla ulice liduprázdná až na muže opírajícího se o plynovou lampu, v jejímž světle si četl noviny. Tessa seběhla po schodech rovnou k cizinci a popadla jej za rukáv. „Pane, prosím, pomozte mi…“ Otočil se a upřel na ni pohled. 27

Potlačila výkřik. Tvář měl bílou jako z vosku, zrovna jako když jej spatřila poprvé v southamptonském přístavu. Jeho vypoulené oči připomínaly Mirandiny, a když se usmál, zuby se mu leskly jako z kovu. Byl to kočí Temných sester. Otočila se na útěk, ale pozdě.