0037332

PRVNÍ KAPITOLA

3ĨHYiçQę R NQLKiFK „Knihy!“ ulevila si Pentlička. To slovo z ní vylétlo jako nevrlý výbuch. „Co jsi říkala?“ otázal se Tommy.

Pentlička se na něj přes místnost zadívala. „Řekla jsem: ‚Knihy‘.“ „Vím, co myslíš,“ pokývl Thomas Beresford.

Před Pentličkou ležely tři velké přepravní bedny. Z každé již byly vytahány různé knihy, ale většina ještě zůstala uvnitř. „Je to k neuvěření,“ posteskla si Pentlička. „Myslíš to, kolik místa zaberou?“ „Ano.“ „Pokoušíš se je všechny narovnat na police?“ „Nevím, o co se vlastně pokouším,“ odtušila Pentlička. „To je právě to divné. Člověk občas neví, co přesně chce. Ach, bože,“ povzdechla si. „To mi tedy u tebe připadá dost neobvyklé,“ poznamenal její manžel. „Potíž s tebou obyčejně spočívá v tom, že vždycky až moc dobře víš, co chceš.“ (9)

AGATHA C H R I S TI E

„Jde mi o to,“ jala se vysvětlovat Pentlička, „že stárneme, začínáme být dost – jen si to připusťme – revmatičtí, zvlášť když se potřebujeme po něčem natáhnout. Víš, třeba jak saháme po knihách nebo zvedáme věci z polic anebo si klekneme, abychom se podívali na něco ve spodním fochu, a pak se nám jen těžko vstává.“ „Ano, ano,“ souhlasil Tommy, „to je výčet našich obecných zdravotních obtíží. To jsi měla na mysli?“ „Ne, neměla. Chtěla jsem mluvit o tom, jak je pěkné, že jsme si mohli pořídit dům a našli jsme právě takové místo, na jakém jsme si přáli žít, a takový dům, o jakém jsme vždycky snili – po drobných úpravách samozřejmě.“ „Po propojení několika pokojů,“ dodal Tommy, „a přistavění toho, čemu ty říkáš veranda, zatímco náš stavitel to nazývá zastřešenou teráskou, i když já bych raději mluvil o lodžii.“ „A bude to moc hezké,“ prohlásila Pentlička rozhodně. „Až to bude hotové, tak to vůbec nepoznám! To je ten správný komentář?“ zajímal se Tommy. „Vůbec ne. Jen tvrdím, že až to uvidíš dokončené, budeš nadšený a uznáš, jak důvtipnou a chytrou a umělecky nadanou manželku máš.“ „Dobře. Zapamatuju si, co mám správně říct,“ prohlásil Tommy. „To si nemusíš pamatovat,“ namítla Pentlička. „Prostě to tak budeš cítit.“ „A co to má společného s knihami?“ otázal se Tommy. „No, přivezli jsme si s sebou dvě nebo tři bedny knih. Ty, o které jsme tak moc nestáli, jsme prodali. Dovezli jsme si jen ty, se kterými jsme se nedokázali rozloučit, a pak tu jsou samozřejmě taky knihy, které tady zůstaly po těch lidech – nemůžu si honem vzpomenout na jejich jméno –, co nám tenhle dům prodali. Nechtěli si toho moc odvážet a říkali, že ( 10 )

B RÁ NA O SUD U

kdybychom jim udělali nabídku, ponechali by nám řadu věcí včetně knih, a my jsme sem přijeli a prohlédli si to…“ „A udělali jsme jim nabídku,“ dokončil Tommy. „Ano. Patrně ne tak velkou, jak doufali. Některé kusy nábytku a ozdoby byly opravdu příšerné. No, ty jsme si naštěstí nemuseli nechat, ale když jsem přišla a viděla všechny ty knihy – víš, byly tam i dětské, některé se povalovaly dole v obývacím pokoji – a pár jich patřilo k mým oblíbeným. Chci říct, že pořád jsou. Tehdy jsem si řekla, že by bylo pěkné je mít. Víš, třeba příběh o Androklovi a lvu. Pamatuju se, že jsem si ho četla, když mi bylo osm. Napsal to Andrew Lang.“ „Prosím tě, Pentličko, to jsi byla tak chytrá, že sis v osmi letech byla schopná číst?“ „Ano, četla jsem si už od pěti let,“ prohlásila Pentlička. „Když jsem byla malá, tak to uměl každý. Mám dojem, že jsme se to ani nemuseli nijak zvlášť učit. Někdo předčítal příběhy nahlas, tobě se líbily, a tak sis zapamatoval, kam která kniha na polici patří, a směl sis je sám prohlížet, a pak jsi najednou zjistil, že vlastně čteš, aniž by ses musel namáhat s hláskováním nebo něčím takovým. Později už to bylo horší,“ dodala, „protože jsem pak nikdy pořádně nevěděla, jak se co správně píše. Kdyby mě ve čtyřech někdo naučil hláskovat, mohla jsem potom daleko lépe ovládat pravopis. Otec mě učil sčítání a odčítání a taky samozřejmě násobení, protože tvrdil, že malá násobilka je ta nejužitečnější věc, jakou se v životě můžeš naučit, a taky jsem se učila dělení.“ „To musel být chytrý pán!“ „Nemyslím, že by byl nějak zvlášť chytrý,“ poznamenala Pentlička, „ale byl hrozně, hrozně hodný.“ „Nevzdalujeme se nějak moc od tématu?“ „Ano, vzdalujeme,“ souhlasila Pentlička. „No, jak jsem řekla, pomyslela jsem si, že si zase přečtu o Androklovi a lvo( 11 )

AGATHA C H R I S TI E

vi – myslím, že ten příběh byl v knížce Andrewa Langa o zvířatech – hrozně se mi to líbilo. A byl tam i příběh o ‚jednom dni mého života v Etonu‘ od jakéhosi etonského školáka. Nenapadá mě, proč jsem si to přála číst, ale byla to jedna z mých oblíbených knih. Taky tam byly klasické příběhy a paní Molesworthová, Hodiny s kukačkou, Větrná farma…“ „Dobrá, dobrá,“ přerušil ji Tommy. „Nemusíš mi přeříkávat celý seznam svých literárních triumfů z raného mládí.“ „Jde mi o to,“ navázala Pentlička, „že dneska už je neseženeš. Občas dojde k novému vydání, jenže je obvykle pozmění a jsou tam jiné obrázky. Tuhle jsem vůbec nemohla poznat Alenku v říši divů. Všechno vypadalo tak podivně. Některé knihy se ještě dostanou. Paní Molesworthová, jedna či dvě pohádkové knížky – Růžová, Modrá a Žlutá – a pak samozřejmě i řada pozdějších, které mě taky bavily. Spousta knížek Stanleyho Weymana a podobně. Tady jich hodně zůstalo.“ „Dobře, zkrátka tě to lákalo,“ shrnul to Tommy. „Měla jsi pocit, že je to prima kauf.“ „Ano. Tedy – proč na mě vlastně mluvíš německy? Posmíváš se mi a nezajímá tě to?“ „Ale ne,“ hájil se Tommy. „Nevím, co mě to napadlo, ale rozhodně mě to velice zajímá.“ „Taky jsem je dostala strašně levně, to mi věř. A – a teď jsou tady všechny ty knihy i s našimi na jedné hromadě.

Máme jich tolik, ale police, které jsme si nechali udělat, na ně podle mého nebudou stačit. Co tvoje doupě? Nebylo by tam místo na pár knih?“ „Ne, to tedy nebylo,“ ohradil se Tommy. „Není tam dost místa ani na moje knihy.“ „Ach, bože, bože,“ povzdechla si Pentlička, „to jsme celí my. Myslíš, že bychom mohli nechat vestavět ještě jednu místnost?“ ( 12 )

B RÁ NA O SUD U

„Ne,“ odmítl její nápad Tommy, „budeme šetřit. Předevčírem jsme si to slíbili, nepamatuješ se?“ „Jenže to bylo předevčírem,“ nedala se Pentlička. „Časy se mění. Udělám to tak, že na police tady narovnám všechny knihy, se kterými bych se nedokázala rozloučit. A potom – potom se můžeme podívat na ty ostatní a třeba je tu někde dětská nemocnice nebo nějaké jiné místo, kde by o ty zbývající mohli mít zájem.“ „Nebo bychom je mohli prodat,“ navrhl Tommy. „Nemyslím, že je to takový druh knih, které by si lidé nějak zvlášť chtěli koupit. Neřekla bych, že jsou cenné nebo něco takového.“ „Nikdy nevíš, kdy tě potká štěstí,“ prohodil Tommy. „Doufejme, že některý výtisk se ukáže splněním dávného antikvářova toužebného snu.“ „Zatím je ale musíme nandat do polic,“ připomněla Pentlička, „a samozřejmě se do každé podívat, abych věděla, jestli tu knihu opravdu chci a vzpomínám si na ni. Snažím se je aspoň zhruba – však víš – nějak roztřídit. Dobrodružné příběhy, pohádky, příběhy pro děti a takové ty o škole, kde jsou děti vždycky bohaté – to je L. T. Meadeová, tuším. Některé knížky jsme taky čítávali Deborah, když byla malá. Jak jsme všichni milovali Medvídka Pú! Taky byla Šedá slepička, ale tu jsem já moc ráda neměla.“ „Připadá mi, že už musíš být unavená,“ poznamenal Tommy. „Myslím, že bys toho teď měla nechat.“ „No, možná už toho nechám,“ souhlasila Pentlička, „ale nejdřív bych asi měla dokončit aspoň tuhle stranu místnosti, jen tam knihy narovnat…“ „Tak já ti pomůžu,“ rozhodl se Tommy.

Přešel k bedně, naklonil ji a vysypal knihy na podlahu. Nabral si jich plnou náruč, přistoupil k polici a nacpal je dovnitř. ( 13 )

AGATHA C H R I S TI E

„Dávám stejnou velikost do jedné řady, vypadá to úhledněji,“ prohlásil. „Tomu já neříkám třídění,“ namítla Pentlička. „Pro začátek to takhle stačí, důkladněji je můžeme roztřídit později. Víš, všechno hezky urovnat. Budeme je třídit, až bude pršet a nenapadne nás nic jiného, co bychom mohli dělat.“ „Potíž je, že si vždycky dokážeme vymyslet něco jiného, co by se dalo dělat.“ „Tady je jich dalších sedm a zbývá už jen horní roh. Podej mi tu dřevěnou stoličku, ano? Má dost silné nohy, abych na ni mohl vylézt? Dosáhnu tak nahoru.“ Poměrně opatrně si stoupl na stoličku. Pentlička mu podala náruč knih. Pečlivě je skládal na horní polici. K nehodě došlo až u posledních tří, které se jako vodopád zřítily na podlahu a těsně minuly Pentličku. „Ó, to by teda bolelo,“ postěžovala si Pentlička. „Nemohl jsem tomu zabránit. Podala jsi mi jich moc najednou.“ „No, vypadá to skvěle,“ ustoupila Pentlička o krok dozadu. „Už jen dej tady ty do druhé police odspodu, je tam mezera, a budeme hotovi s touhle bednou. To je dobře, protože to nejsou naše knihy, nýbrž ty, co jsme koupili. Třeba mezi nimi najdeme poklady.“ „To bychom mohli,“ přikývl Tommy. „Myslím, že nějaký poklad najdeme. Jsem přesvědčená, že určitě něco najdu. Třeba něco, co bude mít velikou peněžní hodnotu.“ „A co uděláme potom? Prodáme to?“ „Asi bychom to měli prodat, ano,“ usoudila Pentlička. „Taky bychom si to ale samozřejmě mohli nechat a ukazovat to lidem. Víš, ne zrovna se chlubit, jen tak prohodit: ‚Ach ano, ( 14 )

B RÁ NA O SUD U

skutečně máme jeden či dva zajímavé nálezy.‘ Já myslím, že nějaký zajímavý nález uděláme.“ „Co jako – nějakou starou oblíbenou knihu, na kterou jsi zapomněla?“ „To zrovna ne. Myslela jsem něco udivujícího, překvapivého. Něco, co nám úplně změní život.“ „Ach, Pentličko,“ povzdechl si Tommy, „ty máš takové úžasné nápady. Je daleko pravděpodobnější, že v tomhle domě najdeme něco, co bude úplná katastrofa.“ „Nesmysl,“ ohradila se Pentlička. „Člověk musí věřit. To je to nejdůležitější, co v životě potřebuješ. Naději. Nepamatuješ se? Já jsem vždycky byla plná nadějí.“ „Však já vím,“ povzdechl si znovu Tommy. „Kolikrát už jsem toho litoval.“

( 15 )