1
Ve dvaadvaceti letech se Fialka poprvé zamilovala. Byla to láska prudká jak tornádo, které se valí vpřed širou stepí. Taková, co dokáže všechno, co se jí octne v cestě, skácet, vyházet jedno za druhým do povětří, roztrhat na kusy a rozbít tak, že nezůstane kámen na kameni. A pak, aniž by sebemíň ztratila na síle, ještě svede přeletět oceán, obrátit v trosky Angkor Vat, spálit indické pralesy do poslední zoufalé tygří smečky, vyvolat v perské poušti písečnou bouři a pohřbít v záplavách písku nějaké exotické opevněné město. Úžasná, epochální láska. Objekt jejích tužeb byl o celých sedmnáct let starší a měl za sebou svatbu. A aby toho nebylo málo, byla to žena. Tím všechno začalo, a tím také – skoro – všechno končilo. Fialka se tehdy doslova zoufale pokoušela stát spisovatelkou z povolání. Ať už je v lidském životě možností volby kolik kdo chce, pro ni tu zbyla jen jediná cesta: sepisovat romány. Rozhodnutí bylo pevné jak tisíciletá skála a nepřipouštělo žádné kompromisy. Mezi Fialku a její literární přesvědčení by nikdo nevtěsnal ani vlas. Když dodělala v Kanagawě veřejnou střední školu, postoupila ke studiu literatury na jedné docela malé soukromé univerzitě někde v Tokiu. Ta univerzita se pro ni ale ani trochu nehodila. Byla naprosto nedobrodružná, neslaná nemastná a celkově k ničemu – rozumí se, celkově k ničemu pro Fialku – a člověka na 7