0037315

titlist_Zweig_Sestava 1 18.1.16 15:35 Stránka 1

St e fa n Z w e i g

Zmatení citů

Pět novel

odeon

Přeložila Jana Zoubková

MEISTERERZÄHLUNGEN Translation © Jana Zoubková, 2016 ISBN 978-80-207-1688-0

V březnu roku 1912 došlo při vykládání zámořského parníku v neapolském přístavu ke zvláštní nehodě, o níž noviny přinesly rozsáhlé, ale velmi fantasticky vyšperkované zprávy. Ačkoliv jsem byl pasažérem Oceánie, nebyl jsem stejně jako ostatní cestující svědkem té podivné události, protože se odehrála v noci během nakládky uhlí a vykládání nákladu, kdy jsme všichni odešli na pevninu, abychom se vyhnuli hluku, a strávili tu dobu v kavárně nebo v divadle. Nicméně já osobně si myslím, že domněnky, které jsem tehdy nevyjádřil veřejně, jsou skutečným vysvětlením oné události.

Vzhledem k tomu, že od té doby uplynulo tolik let, si snad mohu dovolit zveřejnit důvěrný rozhovor, který té zvláštní epizodě předcházel.

Když jsem si chtěl u lodní agentury v Kalkatě objednat místo na Oceánii pro zpáteční plavbu do Evropy, úředník s politováním pokrčil rameny. Prý ještě neví, jestli mi bude moci zajistit kabinu, loď je teď těsně před obdobím dešťů vždycky vyprodaná už z Austrálie, a on musí počkat na telegram ze Singapuru. Druhý den mi naštěstí sdělil, že mi může rezervovat lůžko, ovšem v dosti nekomfortní kabině v podpalubí uprostřed lodi. Nemohl jsem se už dočkat návratu domů, a tak jsem dlouho neváhal a místo si rezervoval. Úředník mě informoval správně. Loď byla přeplněná a kabina mizerná, malý stísněný pravoúhlý prostor poblíž parního stroje, osvětlený pouze nejasným světlem z kulatého lodního okénka. Zatuchlý hustý vzduch byl cítit olejem a plesnivinou. Ani na chvíli se nedalo uniknout elektrické7

mu ventilátoru, který mi jako šílený ocelový netopýr kroužil nad hlavou. Zespoda se ozýval rachot a sténání stroje, jako kdyby nosič uhlí neustále stoupal po schodech, seshora byly bez přestání slyšet kroky lidí z promenádní paluby. Jakmile jsem si uložil kufr do zatuchlého hrobu z šedivých traverz, prchal jsem zpátky na palubu a jen co jsem se na ní vynořil, vpíjel jsem sladký jemný větřík, který vál přes moře od pobřeží, jako ambru.

Ale i promenádní paluba byla přeplněná a plná neklidu.

Neustále se tu hemžili lidé vystavení nucené nečinnosti, za neustálého hovoru chodili s těkavou nervozitou z jednoho konce paluby na druhý. Ničila mě švitořivá koketérie žen, zástup lidí pohybující se v neutuchajícím klábosení kolem křesel po úzké palubě a nepřetržité potkávání všech se všemi. Viděl jsem právě nový svět, vpily se do mě obrazy prudce se střídající ve zběsilém letu. Chtěl jsem si je promyslet, rozčlenit, uspořádat, vybavit si vše, co se mi horce zjevilo, ale v této neustále se pohybující tlačenici nenastala ani minuta klidu. Řádky v knize mizely v míhajících se stínech kolemjdoucích mluvků. Na těkající ozářené lodní ulici nemohl být člověk ani chviličku sám.

Pokoušel jsem se o to tři dny, rezignovaně se díval na lidi i na moře, ale moře bylo pořád stejné, modré a prázdné, jen při západu slunce se náhle zalilo všemi barvami. A lidi, ty jsem po třikrát čtyřiadvaceti hodinách znal zpaměti. Každý obličej mi byl do omrzení důvěrně známý, ostrý smích žen a hlučná hádka dvou holandských důstojníků už byla únavná. Zbýval jen útěk. Ale v kabině bylo horko a dusno, v salónu anglické dívky nepřetržitě předváděly špatnou hru na klavír v obehraných valčících. Nakonec jsem rázně změnil časový pořádek dne, do kabiny jsem se uchýlil už odpoledne, předtím jsem se otupil několika sklenicemi piva, a prospal jsem večeři a taneční večer.

8

Když jsem se probudil, byla úplná tma a v rakvi mé kabiny panovala otupělost. Ventilátor jsem vypnul, takže mi těžký a vlhký vzduch svíral spánky. Smysly jsem měl otupělé.

Potřeboval jsem dlouhé minuty, abych se zorientoval v čase a místě. Už muselo být po půlnoci, protože jsem neslyšel ani hudbu, ani neutuchající tok kroků. Jen stroj, dýchající srdce leviatana, pohánělo skřípavě tělo lodi do neviditelna.

Vymotal jsem se na palubu. Byla prázdná. A když jsem zvedl zrak nad dýmající komín a přízračně se lesknoucí stěžně, uhodil mě do očí magický jas. Obloha zářila. V protikladu ke hvězdám, které se bíle blyštěly, byla temná, ale přece zářila, jako by pouhá sametová opona zahalovala nesmírné světlo, jako by blikající hvězdy byly jen průrvy a trhlinky, jimiž pronikal nepopsatelný jas. Nikdy jsem neviděl takové nebe jako oné noci, jiskřivé, ocelově modré, a přece třpytivé, tryskající, valící se a překypující září, jež se linula z měsíce i z hvězd a jako by žhnula z tajemného nitra. Ve svitu měsíce se proti sametově modrému nebi ostře blyštěly všechny obrysy lodi natřené bílým lakem, lana, ráhna, všechny linie, všechny kontury se rozplývaly v tom tekoucím lesku.

Světla na stožárech a kulaté oko strážního koše nad nimi jako by visely v prázdnotě, pozemské žluté hvězdy mezi zářivými nebeskými.

Přímo nad hlavou mi stálo magické souhvězdí Jižní kříž přibité jiskřivými diamantovými hřebíky v nedohlednu, zdánlivě plující, ale pohybovala se jen loď, tiše se pohupovala a dýchající přídí prorážela jako gigantický plavec temné vlny.

Bez hnutí jsem hleděl vzhůru, jako bych byl v lázni, kde teplá voda prýští shora, jenže to bylo světlo, bílé a vlahé mi stékalo po rukou, jemně oblévalo ramena a hlavu a pronikalo do nitra, veškerá otupělost se náhle rozplynula. Volně a lehce jsem dýchal a vzduch jsem náhle blaženě cítil na rtech jako čirý nápoj, měkký, jemný, aromatický, lehce omamný 9

vzduch s vůní ovoce, s vůní vzdálených ostrovů. Poprvé od chvíle, kdy jsem vstoupil na palubu, mě zachvátila svatá touha snít a smyslnější touha žensky se poddat měkké náruči, která mě obklopovala. Chtěl jsem ulehnout a upřít zrak vzhůru na bílé hieroglyfy. Ale křesla a lehátka byla uklizená, na prázdné promenádní palubě jsem nenašel místo k zasněnému spočinutí.

Pomalu jsem tápal dál k lodní přídi, zcela oslněný světlem, jež jako by ke mně stále silněji pronikalo ze všech předmětů. Křídově bílé, ostře jasné světlo hvězd už téměř bolelo a já se toužil schovat někde ve stínu, natáhnout se na rohož, necítit ten jas na sobě, jen nad sebou, odrážející se od předmětů, jako když člověk pozoruje krajinu z temného pokoje.

Klopýtal jsem přes lanoví kolem železných kladek, až jsem konečně došel dopředu a hleděl dolů na příď nořící se do tmy a na rozptýlené měsíční světlo pěnivě se rozstřikující po bocích lodi. Příď se neustále zvedala a klesala a zařezávala jako pluh do černé lesklé hroudy a já v blyštivé hře cítil veškeré utrpení proráženého živlu a veškeré potěšení pozemské síly. Při tom jsem ztratil pojem o čase. Stál jsem tam hodinu, nebo to bylo jen pár minut? Obrovská kolébka lodi mě houpala a odnášela mimo čas. Cítil jsem jen, jak se mě zmocňuje únava a vnímal ji jako rozkoš. Chtěl jsem spát, snít, a přece jsem nechtěl opustit tohle kouzlo a sejít dolů do své rakve. Bezděčně jsem pod sebou nohou nahmatal kotouč lana. Sedl jsem si, zavřel oči, a přece ve mně nebyla tma, protože po víčkách, po těle mě laskala stříbrná zář.

Dole tiše šuměla voda, nade mnou neslyšný zvuk bílého toku vesmíru. A ten šum mi pozvolna přešel do krve, sebe jsem už necítil, nevěděl jsem, jestli slyším svůj dech, nebo je to vzdálené bušící srdce lodi, plul jsem, odplouval v neutuchajícím zvuku půlnočního světa.

Vytrhlo mě tiché suché zakašlání blízko mě. Rázem jsem 10

se probral z téměř mrákotného snění. Oči oslněné bílou září i při zavřených víčkách se nejistě rozhlížely. Přímo proti mně ve stínu palubního zábradlí se zaleskla skla brýlí a zazářil kulatý bod žhnoucí dýmky. Když jsem si sedal s pohledem upřeným na pěnu na přídi a pak vzhůru k Jižnímu kříži, očividně jsem si nevšiml muže, který tam musel celou dobu bez hnutí sedět. Bezděčně, ještě s omámenými smysly, jsem řekl německy: „Promiňte!“ – „Ale prosím…“ ozvalo se ze tmy rovněž německy.

Nedokážu vyjádřit, jak podivné a děsivé bylo sedět mlčky ve tmě těsně vedle člověka, kterého jsem neviděl. Zdálo se mi, jako by zíral přímo na mě a já na něj. Ale světlo nad námi, ten oslnivý tekoucí příval, byl tak silný, že ani jeden z nás neviděl víc než obrys druhého. Jen dech jsem snad slyšel a zapraskání, když potáhl z dýmky.

Mlčení bylo nesnesitelné. Nejraději bych odešel, ale to by bylo příliš náhlé a příkré. Z rozpaků jsem vytáhl cigaretu, vzplanula zápalka, úzký prostor se na vteřinu osvětlil. Za skly brýlí jsem spatřil neznámý obličej, který jsem na palubě nikdy neviděl, ani u jídla, ani na promenádě, a ať to bylo tím, že mě náhlé vzplanutí zápalky oslnilo, nebo to byla halucinace, ten obličej se mi zdál strašlivě rozervaný, temný a přízračný. Ale než jsem mohl pořádně zaregistrovat detaily, tma pohltila letmo osvícené rysy a já zase viděl jen obrys temné postavy ve tmě, občas červený ohnivý kroužek dýmky v prázdnu. Ani jeden z nás nepromluvil a mlčení bylo dusné a stísňující jako tropický vzduch.

Nakonec jsem to nevydržel. Vstal jsem a zdvořile řekl: „Dobrou noc.“ „Dobrou noc,“ ozvalo se ze tmy chraptivým, drsně zrezivělým hlasem.

Namáhavě jsem klopýtal přes lanoví a kolem stožárů.

Za mnou se ozvaly kroky, rychlé a nejisté. Byl to ten muž, 11

zastavil jsem se. Nedošel až ke mně, ve tmě jsem cítil v jeho chůzi úzkost a tíseň. „Promiňte,“ řekl potom prudce, „chci vás o něco poprosit.

Já… já…!“ zarazil se a nedokázal rozpaky mluvit dál. „Já… mám osobní… velmi osobní důvody držet se v ústraní… jedná se o úmrtí… vyhýbám se společnosti na palubě… Nemyslím vás… ne, to ne… Chci vás jen poprosit… budu vám velmi zavázán, když nikomu na palubě neřeknete, že jste mě tady viděl… Jsou to… takříkajíc osobní důvody, které mi brání být mezi lidmi… ano… bylo by mi trapné, kdybyste se zmínil o tom, že jste tady v noci… že jsem…“ Opět se zarazil.

Hned jsem mu vyšel vstříc a okamžitě ho ujistil, že jeho přání splním. Podali jsme si ruku. Potom jsem odešel do své kabiny a upadl do tupého, podivně zmateného spánku plného obrazů.

Slib jsem dodržel a nikomu na palubě neřekl o podivném setkání, ačkoliv pokušení bylo velké. Na zámořské plavbě se totiž sebemenší maličkost stává událostí, plachta na obzoru, delfín vyskakující z vody, nový flirt, letmý žert. Přitom mě mučila zvědavost, chtěl jsem se o neobvyklém pasažérovi dozvědět víc. Hledal jsem v seznamu cestujících jméno, které by mohlo být jeho, zkoumal jsem pasažéry, jestli k němu nemá někdo vztah. Celý den jsem cítil nervózní netrpělivost a vlastně jsem čekal jen na večer, jestli ho zase potkám.

Psychologické záhady mají nade mnou přímo znepokojivou moc, vzrušuje mě do morku kostí pátrat po souvislostech a zvláštní lidé ve mně dokážou pouhou přítomností zažehnout touhu je poznat, která není o nic menší než touha po ženě. Den se vlekl a prázdně se drolil mezi prsty. Šel jsem si brzy lehnout. Věděl jsem, že se o půlnoci vzbudím, něco mě probudí.

A skutečně jsem se probudil ve stejnou hodinu jako vče12

ra. Na ciferníku hodinek tvořily obě ručičky jedinou svítící čárku. Rychle jsem vyšel z dusné kabiny do ještě dusnější noci.

Hvězdy zářily jako včera a difúzním světlem zalévaly pohupující se loď, vysoko na nebi zářil Jižní kříž. Vše bylo jako včera – v tropech jsou si dny a noci podobnější, než jsme zvyklí v našich končinách – jen jsem necítil to měkké snivé pohnutí jako včera. Cítil jsem napětí, znepokojení a věděl jsem, kam mě to táhne, k tomu černému kotouči lan na přídi, kde možná ten záhadný člověk zase strnule sedí. Shora odbíjel lodní zvon, to mě popohnalo. Krok za krokem jsem šel dopředu, proti své vůli, a přece mě to tam táhlo.

Ještě jsem ani nedošel na konec, když na přídi zaplál červený kroužek – dýmka. Takže tam sedí.

Mimovolně jsem se zarazil a zastavil. Asi bych odešel, ale ve tmě se cosi pohnulo, vzpřímilo a udělalo dva kroky ke mně a náhle jsem těsně před sebou slyšel zdvořilý a stísněný hlas: „Promiňte,“ řekl, „chcete jistě na své místo, měl jsem dojem, že couváte, když jste mě uviděl. Prosím, jen se posaďte, já půjdu.“ Honem jsem mu řekl, jen ať zůstane, že jsem couvl, protože jsem ho nechtěl rušit. „Mě nerušíte,“ řekl s patrnou hořkostí, „naopak, jsem rád, že projednou nebudu sám. Už deset dní jsem nepromluvil ani slovo… vlastně už léta ne… a to je moc těžké, člověk se málem udusí, když v sobě všechno polyká… nedokážu sedět v kabině, v té… v té rakvi…. už nemůžu… a lidi nesnesu, protože se celý den smějí… To teď nesnesu… slyším ten smích až do kabiny a zacpávám si uši… ovšem vy nevíte, že… tedy nevíte nic a vůbec, co je jiným do toho…“ Zase se zarazil. A pak prudce vyhrkl. „Nechci vás obtěžovat… promiňte, že jsem se tak rozpovídal.“ 13