0037290

Melancholie 3_Bezcasi_001 az 003.qxp_Sestava 1 12.02.2023 13:03 Stránka 3

BÍLÁ MELANCHOLIE

BEZČASÍ

EUROMEDIA GROUP

„Pokud ptáčeti vezmete matku a položíte k němu místo ní gumovou botu, ptáče ji přijme místo matky. Pokud ptáčeti ukážete dva předměty, něco tvrdého a studeného, co ale obsahuje krmení, a něco teplého, co je jen příjemné, ptáče si vždycky vybere to měkké a teplé.“ Per Qviding: Stinin život a smrt

Kapitola 1

Seřaďovací nádraží v Tomtebodě

Nákladní vlak plný dřeva z Norrlandu dorazil na seřadiště do Tomtebody časně ráno. Strojvedoucí přesně nevěděl, kdy pojede dál, doslechl se, že by ještě mohlo dojít k dalším zpožděním. Vlastně tu ani správně neměl být, kvůli různým problémům na trati nebyl náklad odeslán do celulózky v Bråvikenu nejkratší cestou přes Hallsberg, ale přes železniční most Getingmidjan v centru Stockholmu. Zřejmě ho bude muset vyložit jižně od města.

Strojvedoucí v posledních letech uvažoval o návratu do Finska, do jedné ze zemí s nejmenší liberalizací trhu železniční dopravy.

Za stejnou službu zaplatí finští občané polovinu toho, co jejich švédští sousedé. Ve Švédsku bylo nejvíce privatizovaných železnic v celé Evropě. Žádné analýzy dopravní situace tady nedokázaly narušit liberální mýtus o všeobecné nadřazenosti trhu. Připomíná to hru party kluků s vláčky, pomyslel si.

Když pak dostal další informace o aktuální situaci na trati, rozhodl se, že se vydá na obhlídku vagonů. Správně ji měl provést už v Borlänge, ovšem to se z logistických důvodů nestihlo.

Nejdřív si ale zakouří, na to se tolik těšil. Vyšel z kabiny strojvedoucího. Venku svítalo, nádraží bylo zalité žlutým světlem. Opřel se o zábradlí táhnoucí se podél kolejí a ubalil si cigaretu.

Viděl, že bude krásný den – už nyní vál vlahý vítr. Cigaretu bez filtru si zasunul do úst a ucítil přitom chuť tabáku, který z ní na okraji částečně vyčníval ven. Cancour, jak se říká v jeho bývalé domovině, chutnal sladce po višních.

Nahoře na jednom ze zadních vagonů vezoucích méně kvalitní smrkové dřevo šustila ve větru bílá plachta. Vyčuhoval sice jen její cíp, ale i tak hrozilo, že o něco zachytí a strhne s sebou i část nákladu. Někdy i všelijaký odpad, který se tam občas dostal, když vagon nakládaly jeřáby. Toho by si ale snad všimli už ve Svegu, ne?

7

Strojvedoucí si nakonec nezapálil, cigaretu zastrčil do náprsní kapsy a vykročil podél zábradlí. Když se přiblížil k vagonu, zahlédl přímo pod plachtou ještě něco jiného.

Hergot!

Překročil koleje a vyskočil na vagon. Chytil se přitom jednoho z řady železných sloupů, došlápl na silný kmen. Povytáhl se, aby měl lepší rozhled.

Pak ji uviděl.

No jasně, je to ruka.

Z rukávu tmavě zelené bundy čouhala špinavá ruka. Když zafoukalo a plachta se zavlnila, všiml si vlasů.

Dlouhých plavých kudrn plných drobných úlomků kůry a třísek.

Mrtvola, pomyslel si strojvedoucí. Zvažoval, jestli se na ni má podívat zblízka, anebo raději zavolat policii. Nejistými pohyby se přesunul k dalšímu sloupu.

V životě viděl jen jednoho mrtvého, byl to jeho otec, veterán ze zimní války. Na podzim roku 1965 se vysmál do obličeje své posttraumatické stresové poruše, odešel do lesa za svým domem v Karleby, vložil si do úst granát a vytrhl závlačku. Když ho pak našli, nebyl na to málo, co z něj zbylo, pěkný pohled.

Tohle bude sotva horší, pomyslel si strojvedoucí. Sklonil se k plach­tě a odhrnul ji.

Pronikavě se na něj zadívalo černé oko. Ruka, která před chvílí vypadala jako mrtvá, ožila.

8

Kapitola 2

Midsommarkransen

Na tohle roční období bylo nezvyklé teplo, sedmadvacet stupňů ve stínu a téměř úplné bezvětří. Komisařka kriminální policie Jeanette Kihlbergová se posadila do houpací sítě na zahradě za domem, přinesla si s sebou hrnek ledového čaje a hodlala si užít poslední den volna. Vzala si týden předčasné dovolené, aby pokud možno dala do pořádku dům.

Při jeho prohlídce před osmi měsíci obcházela nevelký pozemek a prohlížela si dvě patra tohoto strašidelného zámku. Vypadal téměř stejně jako nyní. Na fasádě zbytky červené barvy, na dřevěných nárožních sloupcích bílé odřeniny, rozbité okapy a shnilé okenní rámy.

Nezabývat se vnějškem, který všichni vidí, ale zaměřit se spíše na to, co panuje uvnitř, je sympatické, pomyslela si. Ovšem jí samotné se to moc nedařilo.

Když se natáhla po hrnku a cigaretách, v síti zapraskalo. Bylo dusno, ve vzduchu jako by zcela chyběl kyslík, zmáhala ji únava.

Dům musí upravit k obrazu svému, a s tím bude ještě hodně práce.

Ležela v síti, dokud nedopila, pak vešla do domu a v obývacím pokoji zapnula televizi. Nechala ji puštěnou a posadila se s krabicí fotografií na pohovku. Chtěla si z nich několik vybrat, aby si je pak mohla připevnit na ledničku.

Zrovna běžel pořad o literatuře. Jeanette nesoustředěně poslouchala moderátora, postaršího kulturního činitele, jak představuje svého hosta, spisovatele. … ano, takže tohle je vaše patnáctá kniha. Poprvé se neodehrává v současnosti, jde o druhou polovinu devatenáctého století.

Mohl byste nám k tomu povědět něco víc?

Je to ve skutečnosti moje šestnáctá, ne patnáctá kniha…

9

Jeanette zvedla oči od fotografií. Když uviděla, s kým rozhovor probíhá, povzdechla si.

Peru Qvidingovi bylo stejně jako jí něco přes padesát a byl v nápadně dobré kondici. Před dvaceti lety, na konci devadesátých let, debutoval románem inspirovaným New age, který se jmenuje Cesta života. Jeanette jej četla a pamatovala si, že je to filozofická kniha, která se snaží čtenáře vybízet, aby se nikdy nevzdávali svých snů.

Zdála se jí povrchní a špatně napsaná, a proto ji dost překvapilo, že se okamžitě stala bestsellerem. Per Qviding díky ní zbohatl, objel s ní celý svět, obdržel spoustu prestižních ocenění a zúčastnil se nejrůznějších kulturních akcí hodných toho označení.

Jeanette se vrátila k fotografiím na stole. Hned jí padla do oka jedna, kterou si vytiskla na jaře. Byl na ní její syn Johan a jeho dívka během přestávky při kondičním běhání v San Francisku. Johanův úsměv a pohled naznačují, že dívka stojící po jeho boku je něco víc než jen jeho kamarádka.

Per Qviding v televizi zatím vyprávěl o svém novém románu, který prý vychází ze skutečných událostí. Jeanette si vybavila, co následovalo po úspěchu jeho první knihy. Qviding se rozvedl a vzal si svou literární agentku. Rozvod to byl velmi nehezký. Jeho bývalá manželka se v několika zahořklých rozhovorech nechala slyšet, že Cesta života je plagiát jejího vlastního textu. Nakonec se nějak usmířili. Jeanette nepochybovala o tom, že Qviding své bývalé ženě za mlčení zaplatil. Tohle všechno jsou ale jen pouhé spekulace. Exmanželka se už k tomu nemůže vyjádřit, neboť zemřela na rakovinu prsu.

Jeanette se zamyslela nad Åkem, svým bývalým manželem, umělcem, nad jeho úspěchy, díky nimž zbohatl. Od chvíle, co se Åkemu podařilo prorazit, už brzy uplyne deset let. A přestože to ona ho po celá předešlá hubená léta živila, on jí za to nikdy ani nepoděkoval.

Na fotografii viděla jejich úsměvy, jejich syna, jemuž je nyní třiadvacet. Oficiálně ho měli ve společné péči, ovšem neoficiálně nemá velký umělec nejmenší zájem svého jediného potomka vídat.

Jeanette nevěděla, jestli se vůbec stýkají.

Se samotou člověk buď bojuje, anebo ji vítá, pomyslela si.

Pokud šlo o ni, zvolila si ji sama – se dvěma výjimkami. Vedle prázdného místa v srdci po Johanovi v něm zůstal ještě jeden prázdný kout.

10

Přibližně ve stejné době, kdy ji opustil Åke, poznala ještě někoho jiného. Osobu, která později zmizela z jejího života, aniž dostala šanci jí v tom zabránit.

Sofia Zetterlundová, která jí pomohla vyřešit jeden neobyčejně složitý případ.

Sofia Zetterlundová, která se časem stala její blízkou přítelkyní.

Někým, do něhož se po čase možná zamilovala.

Zatracená Sofia!

Je ale pozdě na tom něco změnit. Je pozdě na všechno. Je pozdě pořídit si další děti, změnit směr života.

Nedávno jsem procházel pozůstalost v domě své babičky u Ljus­ dalu v Hälsinglandu. V jedné krabici ležely deníky z šedesátých let devatenáctého století. Napsala je jedna má příbuzná. Jmenovala se Stina a žila v jisté izolované vesnici v Jämtlandu.

Jeanette se znovu podívala na obrazovku. Čímsi ji zaujal Qvidingův hlas. Odložila snímek s Johanem i deset let staré vzpomínky.

Musela uznat, že Qviding je zdatný vypravěč. Dalo by se říct, že je schopen vzbuzovat důvěru. Jako starý přítel.

Stina pak z nějakého důvodu odjela do Stockholmu, pravděpodobně byla jednou z těch, které z domova vyhnal hlad. Stala se na Södermalmu známou postavou. Bloudila ulicemi, vykládala něco nesrozumitelného, zavřeli ji do ústavu pro choromyslné a diagnostikovali u ní jakousi formu extáze s nutkáním kázat a zpívat náboženské písně… Jsem si zcela jistý, že Stina pomatená nebyla.

Chtěla nám cosi sdělit. O nějakém svém zážitku z dětství, v němž šlo o život. Právě tohle jsem se pokusil zpracovat ve svém posledním románu. Toto téma mi není zcela cizí, mám totiž vlastní zkušenosti…

O soukromém životě Pera Qvidinga toho Jeanette moc nevěděla, snad jen to, že tento autor se příliš neukazuje na veřejnosti a objevuje se jen při uvádění svých nových románů. Jakkoli už nemívaly tak skvělé recenze jako jeho debut, čtenáři je dál kupovali. O Qvidingově soukromí se toho tedy moc nevědělo, bulvár zato často referoval o jeho majetku.

Vždycky jsem hodně dbal na svou integritu, o tomhle se jsem proto dosud nikde nezmiňoval. Nyní ale cítím, že nastal čas promluvit…

Jeanette poměrně překvapeně poslouchala, jak Qviding hovoří o tom, že v mládí pracoval jako zdravotník na anesteziologii, 11

za tímto spořádaným životem nicméně skrýval těžké problémy s alkoholem a závislostí na lécích. Když se jednou opět opil, což se dělo v podstatě denně, vyrazil s motorovým člunem na moře. Došlo k nehodě, málem se utopil, skončil v kómatu. A zatímco lékaři bojovali o jeho život, ocitl se v jakémsi mezním stavu.

Ten zážitek nebyl psychický ani fyzický… Šlo o něco jiného.

Kupodivu jsem po sedmi dnech procitl. Když Bůh odpočíval, probudil jsem se…

Utonutí? ptala se v duchu Jeanette.

Díky, Pere. Četba o tomto zážitku i o vaší příbuzné Stině bude jistě vzrušující… O těchto tématech si ale budeme dál povídat až po pauze. Za chvíli na viděnou.

Jeanette si do kuchyně odnesla Johanovu fotografii, pár starých školních snímků a fotku z fotbalového tábora. Později si je připevní na lednici.

Posbírala ze stolu nádobí od snídaně a zapnula myčku. V obýváku zatím pokračoval pořad.

Stina věřila, že spatřila Boha, očistec i ráj. Jak jste asi pochopil, jsem nevěřící. Duchovno vnímám jako naléhavou potřebu nového diskurzu, slovům jako Bůh, andělé, nebe a peklo se raději vyhýbám. Teologie lidi děsí a brání seriózní diskusi.

Kdesi pod zvuky televize a myčky se ozval telefon. Jeanette se vrátila do obýváku a rozhlédla se.

Musíme skončit s oddělováním duchovního a vědeckého. Cožpak to není naprostý nesmysl, zkoumat něco, čemu nerozumíme?

Jen si zkuste představit, jak by to asi vypadalo, kdybychom takhle pohlíželi třeba na mikrobiologii… Naše znalosti a informace by teď byly nesrovnatelně menší. Na lidi, jako byla Stina, bychom neměli pohlížet jako na posedlé, pomatené nebo choromyslné.

To, co prožili, bychom měli brát vážně. Neměli bychom je nikam zavírat, ale učit se od nich…

Problémem velkého domu je, že telefon nejspíš využívá každé příležitosti se v něm někde schovat. Jeanette konečně zjistila, odkud se ozývá. Když se vrátila z nákupu, nechala ho na stolku v předsíni. Řekl bych, že Stininy zážitky jsou pro nás obzvlášť zajímavé v dnešní době, kdy stojíme před…

Jeanette televizi vypnula, přešla do předsíně a přijala hovor.

12

Volal Jimmy Schwarz, jeden z policejních náčelníků a současně její podřízený na policii City. „Jsem právě na cestě na Kvarnholmen,“ hlásil jí. „Já vím, že máš dovolenou, ale asi bys měla taky přijet.“ Zatímco jí Schwarz vysvětloval, o co jde, Jeanette si s jistým pocitem lítosti uvědomila, že víc než volno potřebuje práci.

Neperspektivní a nepodstatné úvahy se rozhodně nevyrovnají vraždě.

13

Kapitola 3

Bílá melancholie

V jihozápadním Jämtlandu, na pomezí lesů a hor, stojí tři dřevěné domy a z hor proudí potok, který nakonec vtéká do nedalekého jezera. Od domů k jezeru vede jediná stezka, a pokud se odsud chce někdo dostat někam jinam, musí nejprve překonat obtížný terén: zrádné mokřady, prastaré hluboké lesy, strmé skály a kamenité rokle. V lesích žijí vlci, medvědi, rosomáci, rysi a šelmy, o nichž žádný z nás, co tu žijeme, nemluví nahlas. Před několika lety jsme měli kozlíka, ale utekl nám a my ho pak našli napůl potopeného ve vodě a roztrhaného na kusy. V současnosti chováme jen slepice.

V jednom domě žije Ingar se svou rodinou a v druhém my, Qvidingovi. Jsou tady i dva menší domečky: jeden se používá jako skladiště a ukládá se do něj ozimové osivo a druhý, ten s ohrádkou, slouží jako kurník. Na plochách mezi domy máme několik nedu­živých záhonů, kde pěstujeme hlavně kořenovou zeleninu. Třetí a zároveň největší dům se nachází stranou od ostatních v ­malém údolí u skalní stěny, kde rostou husté smrky. To je dům Starších.

Večer často krouží nad horami sokol stěhovavý. Dravec jako by je strážil. Někdy, zejména v létě, se z některého domu ozývá zvuk smyčcových nástrojů. To jsem já, hraju na nyckelharpu, a Ingar, který hraje na violoncello.

Zrovna dnes večer hudba rázem utichne. Ingar přestane hrát, já také.

Ingar je na zvuk violoncella velmi citlivý, otáčí kolíky a přejíždí smyčcem po strunách, zavírá přitom oči a sklání hlavu na stranu, poslouchá. Vlivem vlhkosti, která se do domu vkrádá mezi prkny ve stěnách, se nám nástroje občas rozladí. Tohle vlhko nedokáže zahnat ani oheň v kamnech.

14

Je srpen a mně je šestnáct. Ještě nikdy jsem nezažila takhle syrové a deštivé léto. Ingar mi to může potvrdit, protože jsme stejně staří a on tady v Bílé Vodě žije od narození. Teď tu vládne nepříznivé počasí, které ne a ne skončit. Ještě že máme jeden druhého.

Když jsou lidé dva a umějí se nějak zabavit, snáze pak zapomenou na hlad.

Za okny se stmívá, v slabém světle soumraku si prohlížím Ingarovy ruce. Jsou hebké a jemné. Pamatuji si, kde byly v noci.

Ingar vypadá jako anděl. Má vlnité vlasy a oči tak hluboké, až se zdá, že vedou do jiného světa. Je škoda, že je občas zavře, jako právě nyní. I jeho srdce je dobré. Má moc rád Vidara, mého mladšího bratra. Těší mě to, protože Vidar je na této zemi jen krátce, pouhých sedm let.

Zkouším své struny. Nyckelharpa je hudební nástroj, pro nějž nebylo napsáno nijak mnoho významných skladeb. Je vidět, že přednost dostávají housle. Skoro ve všech notových záznamech vidím, že nyckelharpu je třeba naladit tak, aby zněla jako housle.

Ingar právě oči opět otevřel, podívá se na mě a současně začíná hrát, brnkáním reaguje na praskající dřevo v kamnech. Usměju se na něho a tvářím se, že se mě jeho pohled nedotkl.

Skladba, kterou jsme teď hráli, pochází ze země jménem Öster­ reich. Neleží přitom vůbec na východě, ale daleko na jihu. Všechny ty krásné melodie složil muž, jehož jméno zní Franz Schubert. Ve skladbě počítal s pianem. Nevím sice přesně, co je piano, v notovém zápisu je každopádně velké množství krátkých úderů. Snažím se je napodobit brnkáním na své struny a občas to zní opravdu pěkně.

Ingar na mě kývne. Začneme hrát znovu, od začátku.

Ze všeho nejraději mám, když se přestaneme ovládat a zapomeneme hrát podle not. Ingar někdy hraje rychle úmyslně, a že je moc rychlý, si uvědomí, teprve když ho doženu. V jeho očích se poté zableskne, začne hrát ještě rychleji, záměrně nedbá na tempo. Šlachy na rukou se mu napnou, smyčec tlačí na struny příliš silně. Já se přidám, hraju tak usilovně, až se mi tělem rozlije příjemný pocit.

Když dohrajeme, jsme zpocení a těší nás, že jsme porušili pravidla.

Melodie je prostá, stále dokola se v ní opakuje jen pár tónů, ovšem v hlavě se při ní rodí temné představy.

Největším zážitkem vždycky bývá, když notám vzdorujeme tak, jak by se to nemělo dělat. Vznikají při tom nové tóny, nové rytmy.

15

Je to naše společné dílo. Staré melodie ze vzdálených zemí přetváříme ve své, svým vlastním způsobem, který je dílem okamžiku.

Nás dvou, mě a jeho.

Hrajeme dál v sytě modrém světle letní noci a mně se při tom volně rozběhnou myšlenky. Myslím na svého otce, který nedávno daleko odjel, teď už je ale na zpáteční cestě. Pe má mě a Ingara rád, na rozdíl od matky, která poslední dobou nemá ráda nikoho kromě malého Vidara. Zdá se, že ji kromě něj nic jiného nezajímá, až na jedno: aby trestala ve jménu Boha. Boha – přinejmenším takového, jaký vystupuje ve starozákonních knihách, před Ježíšem – má tedy možná také ráda.

Tak takové věci se mně, Stině z Bílé Vody, honí hlavou, když s Ingarem hrajeme skladbu bez jediného přerušení. Když dohrajeme, Ingar se hlasitě zasměje, jakoby úlevou, opře si cello o rameno a vztáhne ke mně ruku.

Koneček jeho prostředníčku krvácí, já mu krev slíznu, zasunu si jeho prst do úst a po železe chutnající tekutinu ochutnám. Pak si s ním propletu prsty a dlouho takhle vedle sebe sedíme. Unavení, se spletenými prsty. „Co myslíš, co je za horami?“ ptám se.

Ingar neodpoví, ale věnuje mi úsměv.

Některá slova mlčí jako kámen v horách, napadne mě. Jiná šeptají… Přemýšlím, jak to vyjádřit. Jiná slova šeptají jako šumící les… anebo duní jako jarní vodopád. Později si to zapíšu do deníku.

Když s Ingarem kráčíme po stezce k jezeru, je už tma. Cítíme kaž­ dý kořen, nerovnosti jako by byly součástí našich těl. Víme, kam došlápnout. V polovině cesty se zastavím a vyzuju se. Je to už rok, co jsem šla venku bosá.

Vzpomenu si na jednoho chlapečka, o němž mi vyprávěla matka. Narodil se předčasně, proto byl neduživý a téměř hned zemřel.

Přesně takové je letošní léto. Odejde, aniž mu bylo dáno žít, churavé a postrádající smysl.

Dál směřujeme k vodě. Zem pod mýma nohama je chladná.

Stezku už brzy pokryje stříbřitá křupající jinovatka. Oči si pomalu, ale jistě zvykají na slabé světlo. Zadívám se na Ingara. Během jediného léta hodně zhubnul. Propadly se mu tváře a spánky, krk má pod dlouhými vlasy štíhlý a šlachovitý.

16

Jediný, kdo léto zvládl bez úhony, je můj otec. Po návratu z cesty má zakulacené tváře. Navštívil velkou vesnici jménem Särna. Na jihu zjevně není tak velký hlad, nicméně Pe si odtamtud mnoho jídla nepřinesl: malý pytlík s chlebem a několik sáčků s velkými tvrdými semínky, která jsme, aby byla vůbec k jídlu, nejdřív museli několik hodin vařit. Stejně pak byla suchá a chutnala skoro jako hlína. Jindy, když byl Pe na delší cestě v Norsku, mi odtamtud přivezl nový smyčec.

Zastavíme se na břehu a já si odložím boty na zem. Fouká studený vítr. Když ze sebe shodím šaty, naskočí mi husí kůže.

Sem se chodíme koupat odmalička. Teď jsme už skoro dospělí.

Potom ležíme nazí na zádech nedaleko břehu. Čas je jako záklopka propouštějící vteřiny a minuty určené pro zábavu a k zapomnění.

Jako bychom s Ingarem měli malý společný pokojík, v němž platí jen zákony našich těl, okolní svět do něj nesmí.

Přejedu si prsty po břiše a zatlačím na malou vybouleninu pod pupkem. „Byl jsi až tady,“ řeknu. „Skoro mě to bolelo.“ Ingar položí hlavu a já se zadívám na noční oblohu. Nahoře se pohybuje světlý bod, možná tam zaplála kometa nebo meteor.

Sleduji to světlo, dokud nezmizí za obrysem lesa.

Když tam dole ucítím jeho ústa, zajedu mu prsty do vlasů, které mám mokré po koupeli. Pak mu opatrně sevřu nohama záda.

On mi rukama objímá boky. Začnu jimi pohybovat, nejprve pomalu, pak zrychlím.

Najednou jako by nás něco vyrušilo. Strnu a nastražím uši.

Kdesi v šumění stromů uslyším hlasy. Jsou vzdálené, jako by se ozývaly za zdí. Zní to jako hlas muže a ženy.

Otevřu oči a opřu se o lokty. Ingar na mě pohlédne. „Jak je to dlouho, co jsme se sem vydali?“ zašeptám.

Ingar se usměje a pokrčí rameny. „Hledají nás,“ řeknu. „Tvůj otec a moje matka… Musíme se obléknout!“ Ingar mívá často po těle modřiny. Jeho otec je přísnější než moje matka. Ano, dost možná je ještě podivnější než Em. Nesmějí nás tady najít.

Mlčky se oblékneme. Pocit štěstí bývá zrádný, pomyslím si. Často se jím přivolá neklid. Rozum jako by trestal tělo za to, že si přespříliš dopřávalo.

17

Vracíme se zpět. Cítím nevolnost, protože se blížíme k domům.

Ingar se zastaví a podívá se na mě. Oči se mu ve slabém světle lesknou, otevře mi náruč a já do ní vklouznu. Přitisknu mu hlavu na prsa a poslouchám údery srdce. Obou našich srdcí.

Všechno zlé ze mě vyteče – do země a do skály.

Až se vrátím domů, budu si psát do deníku. Ingar mi ukazuje, jak může vypadat a chutnat skutečný život, to si zapíšu. V krvi je něco nového, neznámého, dodám. Něco, díky čemuž kolotá v žilách hlasitěji, ve spáncích tepe, prsa se chvějí. Nikdy – nikdy – nikdy nezářily barvy lesního kvítí tak jasně, šťavel nikdy nechutnal tak svěže a les tolik nevoněl.

Uplynou dva týdny a stezku mezi vesnicí a jezerem pokryje bílá námraza.

18

Kapitola 4

Kvarnholmen

Stockholm připomíná tělo na operačním stole. Pokud zrovna není třeba nahradit opotřebované klouby, ucpané tepny nebo různé vady na kráse, je třeba mu něco amputovat nebo přišít.

Poloostrov tísnící se mezi Saltsjönem a Svindersvikenem se v minulosti pod skalpelem ocitl už několikrát. Ještě před pouhým půlstoletím byl Kvarnholmen ostrovem, průliv pak byl ale vyplněn pylony a z ostrova se stal poloostrov. Podle plánů se má za několik let stát opět ostrovem. Beton bude odstřelen, aby uvolnil místo kanálu.

Celé území bylo současně podrobováno rozsáhlé kosmetické operaci, policie proto staveništi obklopenou plochu pod viaduktem vedoucím na Kvarnholmen ohradila.

Mrtvola ležela na místě budoucího kanálu, pod mostem na otevřené asfaltové ploše o rozloze asi sto krát sto metrů. Jeanette konstatovala, že muž byl zastřelen.

Přestože bylo po deváté večer, nad makadamovým povrchem se chvěl teplý vzduch. Zároveň se na něm mihl stín helikoptéry mířící na sever, na nábřeží Saltsjönu. Právě dorazili kriminalističtí technici a začali se společně s několika uniformovanými policisty připravovat k práci.

Jeanette došla k policejní pásce a zastavila se u ní, kus od ostatních. Na botách měla igelitové návleky a v ruce mobil. „Ano, předmět podobný pistoli,“ řekla. „Jedna svědkyně natočila pachatele na mobil z Kvarnholmského mostu. Máme jeho kvalitní popis. Je tady Schwarz. Ozvu se, jakmile budu vědět něco nového,“ zakončila a uložila si mobil do kapsy.

Vůz zásahové skupiny stál ve stínu jednoho z mostních pilířů.

Na zadním sedadle seděla svědkyně, dívka v bílých šatech a se studentskou čapkou na hlavě.

19

Dívka, zjevně opilá, měla přesto tolik duchapřítomnosti, že podezřelého při činu nafilmovala. Když přecházela most, uslyšela výstřel, pak se – v jedné ruce pivo, v druhé telefon – postavila k zábradlí. Nebýt opilá, možná by se natáčet neodvážila, pomyslela si Jeanette po návratu k vozu.

Kvalita videozáznamu byla skvělá. Zdálo se, že muži je asi třicet, je středně vysoký, s mírnou nadváhou, světlou bradkou a vyholenou hlavou. Na sobě má volné bílé tílko, modré džíny ustřižené těsně nad koleny a tmavě šedé tenisky. Pravděpodobně se dál zdržuje na Kvarnholmenu, protože zásahová vozidla byla na místě velmi rychle a zatarasila Svindersvikský most i průjezd mezi Finnbodou a tímhle místem položeným o něco níž. Pachatel je ozbrojený, zřejmě i dost vystresovaný, a soudě podle videozáznamu je navíc pod vlivem nějaké omamné látky.

Jeanette si hřbetem dlaně otřela pot z čela a zvažovala, jaké se teď vrahovi nabízejí možnosti. Pokud se nebude chtít prostřílet pryč, uvažovala, zas tolik jich nemá. Může se vzdát, anebo skočit do Saltsjönu.

Komisařka Jeanette Kihlbergová sledovala kariéru svého mladšího kolegy Jimmyho Schwarze už od jeho aspirantských začátků. Byla u toho, když Schwarz coby čerstvý absolvent policejní školy uviděl první mrtvolu, a pogratulovala mu poplácáním po rameni, když vyřešil svůj první případ. Když se pak stal náčelníkem skupiny, pozvala ho do hospody na pár piv.

Nyní se Schwarzem míjela svižným krokem Harmoniku, letitou kancelářskou budovu, jejíž vzhled skutečně odpovídal jejímu jménu: byla to nízká podlouhlá stavba s řadou oken napodobujících otvory zmíněného hudebního nástroje. „Stockholm se nikde jinde tolik nepodobá New Yorku jako tady,“ řekla Jeanette a kývla směrem ke staré průmyslové čtvrti, nyní opravené a přestavěné na byty. Podle švédských měřítek jsou to věžáky. Stojí v tak těsných řadách, že do ulic mezi nimi nedopadají sluneční paprsky. Chvílemi se ozýval zvuk sirén a nad hlavami se jim vznášela helikoptéra. Její listy přetínaly sluneční světlo a na fasády díky tomu dopadaly jeho záblesky.

Jeanette se zdálo, že cítí pach Schwarzova adrenalinu. Možná byl ale cítit z ní. V pachu potu bylo cosi obzvlášť pronikavého. Vzpomněla si, jak kdosi tvrdil, že je to přebytek stresového hormonu.

20

Ona i Schwarz byli na adrenalinu závislí, jen na něj každý reagovali jinak. Schwarz obyčejně neustále něco povídal, zatímco ona bývala zamlklá a zaražená.

Schwarzův vzhled umocnila jeho léta strávená u policie. Vypadal teď jako prototyp pochůzkáře. Mohutná postava a tvář boxera. Vždycky to byl tvrdý chlap. Jeanette napadlo, že to možná souvisí s tím, že vyrůstal na předměstí v rodině drogově závislých. Zážitky s opilostí a bitkami zformovaly jeho vnitřní ustrojení stejně výrazně, jako policejní služba ovlivnila jeho vizáž. Na tváři, několik centimetrů pod okem, měl malou bradavičku, která vypadala z určitých úhlů jako slza. „Tady je to,“ pronesla Jeanette a přidala do kroku.

Na konci ulice zářila bílá betonová zeď. Za ní se rozkládalo staveniště. Podle informací operátora z vrtulníku by se měl pronásledovaný pachatel nacházet někde v těchto místech. Ve zdi byla kovová vrata. Vypadalo to, že se dají podlézt, mezera pod nimi byla dostatečně široká. Na staveništi vládl klid a kolem hromad odpadu a strojů poletoval prach. „Počkej ještě,“ řekl Schwarz a vytáhl vysílačku.

Zatímco rozmlouval s operátorem, Jeanette se zadívala na území za vraty. Staveniště jí připadalo obrovské, viděla na něm mnoho stavebních buněk naskládaných do dvou pater a kontejnery s nejrůznějšími druhy odpadu. U několika koster budoucích sedmiposchoďových domů se tyčil mohutný jeřáb.

Schwarzovi vyrazilo na čele několik krůpějí potu. „Teď se tu tedy nepracuje?“ Vysílačka zapraskala. „Ne,“ odpověděl operátor ve vrtulníku. „Mám informace, že se tu dva týdny nic neděje. Nikdo by tu proto neměl být. Kouknu se, jestli bychom nemohli získat nějaké kvalitnější záběry z termokamery a víc informací. Vydržte moment…“ Když se Jeanette zadívala na Schwarze, pochopila, že mu adrenalin vyprchává, on ale přesto dělá všechno pro to, aby si ho v těle aspoň trochu udržel. Věděla o něm, že se pod jeho vlivem dopouští přešlapů a vrhá se hlava nehlava do různých situací, aniž by přitom zvažoval možné následky.

S tím by se ale snad něco dalo dělat. Jeanette ho přihlásila na podzimní kurz na téma psychologie a ponoukala ho, aby začal znovu trénovat box. Věděla, že box může člověka navést k tomu, aby se naučil ovládat působení adrenalinu. Schwarz se v mládí řadil 21