lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 7
BRATŘI TOUPOVI vynořili se jako duchové z temného chřtánu bayou, nejdřív přízračné světlo prosakující mlhou a pak chrapot motoru: hliníkový motorový člun uhánějící po hladině černé jako lak. Z dálky ty postavy působily jednolitě, jako siamská dvojčata. Jak se člun blížil, těla se pod můrami obsypanými světlomety rozštěpila. Jeden stál na přídi a druhý na zádi: dvojčata Reginald a victor Toupovi. když byli malí, i jejich vlastní matka měla problém je rozeznat. ale to bylo už dávno, teď měli za sebou takřka polovinu života a jejich matka byla už léta mrtvá. Střelená do spánku v neworleanském hotelu Roosevelt těsně předtím, než jejich otec obrátil zbraň proti sobě. Dnes tudy svištěli pod dorůstajícím měsícem, se čtrnácti kilogramy marihuany ukrytými pod nepromokavou plachtou v nádrži na návnadu. Reginald s lodí brázdil hladinu a victor dřepěl na přídi a dalekohledem s nočním viděním prohledával bayou. Tuhle trasu jeli už tolikrát, že by o močálu mohli vyprávět věci, které se z žádné mapy vyčíst nedají. v těchhle končinách člověk zřídkakdy někoho potkal. Rozhodně ne po soumraku, ne takhle daleko a ne mimo krevetářskou sezónu. a o to jim samozřejmě šlo. victor v dálce zahlédl záblesk pohybu. Na ostrůvku asi kilometr před nimi se mihotalo a poskakovalo jakési světýlko připomínající bludičku a nakonec zaprskalo a zhaslo.
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 8
8 ✗ TO M C O OP ER victor zvedl dlaň a Reginald vypnul motor i světla. octli se v temnotě, přes hladinu se k nim táhl pruh měsíční záře a slyšet bylo jen sborový zpěv hmyzu a žab a tichounké pleskání vln o trup lodi. „Co je?“ zeptal se Reginald. victor neodpověděl. Mžoural do dalekohledu a čekal. Reginald se přesunul za jeho záda, za hlasitého vrzání černých rybářských holínek sahajících až do pasu. když stáli bok po boku, jejich vzájemná podoba byla neuvěřitelná. Tytéž černé vlasy rozdělené na straně pěšinkou a cynické obličeje, tytéž prohnané, kovově šedé oči. oba se mírně vykláněli do noci, s tělem ztuhlým v náklonu jako dva ohaři větřící kořist. avšak byly mezi nimi i rozdíly, jakkoli jemné. Reginaldovi na rozdíl od victora začínalo růst panděro. Reginald neměl žádné tetování, zato victor měl potetované paže a krk: hlavu velkého bílého žraloka s otevřenou tlamou, mořskou pannu s trojzubcem a v ohbí pravého lokte pavučinu s černou vdovou číhající uprostřed. Další rozdíly už by člověk musel hledat pod povrchem. Nějakou dobu se nic nepohnulo. Hvězdy byly rozprostřené po celé šíři obzoru, ve shlucích tak spletitých a hustých, že to vypadalo, jako by někdo na černé plátno rozprskl bílou barvu. Malý medvěd, kasiopeja a orion připomínaly číselné rébusy, které člověk musí pospojovat, aby získal výsledný obrázek. victor se v broďácích zavrtěl a zaostřil dalekohled. Světlo se znovu rozsvítilo, uhánějíc mezi stromy. „Myslí si, že jsme fuč,“ řekl victor. „kdo?“ zeptal se Reginald. victor neodpověděl, jen dál hleděl před sebe. asi sto metrů od ostrůvku kotvila polorozpadlá krevetářská loď a na břehu ležela vytažená piroga s mdlým světýlkem tábornické plynové svítilny. kapradím se prodíral jakýsi člověk v broďácích a přejížděl nad zemí cívkou detektoru kovů. v druhé ruce třímal cosi, co vypadalo napůl jako lopata a napůl jako rýč.
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 9
LA P KO V É ✗ 9 Něco zaslechl ve sluchátkách a strnul. Několikrát přejel detektorem přes stejné místo a pak asi minutu kopal svým lopato-rýčem. Sešel dolů na břeh, zatřepal nástrojem ve vodě, sedl si na bobek a jal se probírat hlínou jako ostřílený zlatokop. victor nechal dalekohled klesnout a zavrtěl hlavou. „Tak co?“ zeptal se Reginald. „Nějakej chlap,“ řekl victor. „kope díru.“ „proč?“ „Jak to mám kurva vědět? asi chce zakopat svoji starou.“ Reginald victorovi dalekohled vzal a přiložil si ho k očím. „Má detektor kovů.“ „Znáš ho?“ zeptal se victor. „Někde už jsem ho viděl. Teda jestli se nemejlím.“ „Detektor kovů,“ zopakoval victor. pohrdavě si odfrkl. „No to mi ho teda vyndej.“ „Co to má bejt? Myslíš, že je vod ropáků?“ victor neodpověděl. Sundal si z ramene svůj poloautomat Bushmaster a zaměřil v hledáčku mužovu tvář. vypadal tak něco kolem padesátky. vaky pod očima, rozcuchané vlasy visící na obě strany zpod jachtařské čepice. a hele – neměl ruku a místo ní měl protézu. „Nemá ruku,“ zahlásil victor. „Já už vím, kdo to je,“ odtušil Reginald. victor se zeptal, kdo. „pamatuješ na tu zrzku? S těma velkejma kozama? Jak se u nás párkrát zhulila? Renee?“ „Reagan,“ opravil ho victor. „Jo, jasně.“ „Reagan. Tak tohle je její fogič.“ victor znovu zvedl pušku a zadíval se do zaměřovače, s prstem spočívajícím na obloučku spouště. „Co to kurva děláš?“ houkl na něj Reginald. odjakživa byl tím diplomatičtějším z dvojčat, kdežto victor tím horkokrevnějším. Možná proto, že victor byl prvorozený syn, alfa, přišel
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 10
10 ✗ TO M C OOP ER na svět o celou hodinu dřív než Reginald. To byla aspoň jedna z Reginaldových teorií. „Je nebezpečně blízko,“ řekl bratrovi victor. „Hodíme s ním řeč.“ victor by mohl z fleku zmáčknout spoušť a chlapík by byl rázem na pravdě Boží. Nebylo by to poprvé. v těchhle končinách. ale nakonec pušku sklopil a řekl: „Ten sráč má z prdele kliku. a nemá vo tom ani páru.“
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 11
LINDQUIST Lindquist postrádal ruku. Byl si jistý, že ji přede dvěma hodinami nechal v pick-upu. Nestávalo se mu, že by někam zašantročil svou myoelektrickou ruku za třicet tisíc dolarů, a neměl ve zvyku ani nechávat pick-up odemčený, třebaže žil v městečku na slepém rameni řeky, kde se všichni navzájem znali. ve světle sodíkových lamp hemžícím se hmyzem parkovalo několik dalších pick-upů. kromě toho bylo slyšet jen šumlání cypřiše v nočním vánku a lahvově zelený buick hopsající po asfaltové silnici vedoucí kolem Sullyho baru. Lindquist se však dál znepokojeně rozhlížel po parkovišti vysypaném drcenými lasturami ústřic, jako by se jeho ztracená ruka zatoulala z vlastní vůle. Jako kdyby ji mohl zahlédnout, jak stojí vedle modrého vývěsního neonu hospody se zdviženým palcem a snaží se chytit stopa. Lindquist se vrátil dovnitř. Sully zrovna utíral hadrem bar a vzhlédl k němu přes okraj brýlí s drátěnou obroučkou. U jednoho ze zadních stolů seděli tři chlapi sklízející karty a pokerové žetony a i ti zvedli hlavu. Lindquist stál ve dveřích se rty semknutými v tenkou čárku a v obličeji se mu jako bouřková mračna sbírala jakási temná emoce. „Někdo mi vzal ruku,“ vyhrkl. „Jak vzal?“ podivil se Sully.
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 12
12 ✗ TO M C OOP ER „No ukradl,“ odpověděl Lindquist. „Nějakej hajzl mi šlohnul ruku.“ v baru se rozhostilo prekérní ticho. Chvíli bylo slyšet jen tiše vyhrávající jukebox: Merle Haggard a jeho „I Wonder If They Ever Think of Me“. Chlapi jeden na druhého vrhali nevěřícné pohledy a vrtěli hlavami. Nakonec se jeden z nich, Dixon, rozchechtal. pak se přidali i prejean a LaGarde, zbytek partičky. Zuby jim ve sluncem zbrunátnělých tvářích bíle zářily a úzká, borovicovým dřevem obložená místnost se v mžiku zaplnila jejich smíchem. „Jděte se bodnout, chlapi,“ ucedil Lindquist. Smích rázem ustal, jako když se z desky zvedne jehla gramofonu. „Děláš si prdel?“ zeptal se Dixon. Lindquist byl vyhlášený šprýmař, takže by to nebylo nic neobvyklého. „Nejspíš jsi ji nechal doma,“ řekl Sully. „To určitě,“ odfrkl si Lindquist. „Brnkni Gwen,“ radil LaGarde. „Třeba tam bude.“ Lindquist LaGardeovi věnoval výmluvný pohled. LaGarde položil dlaně na stůl a zahleděl se do země. Gwen Lindquista opustila před čtyřmi měsíci. Teď byla nejspíš u rodičů v Houmě, kam se obvykle uchylovala, když se pohádali. vždycky se za pár dnů vrátila, ale tentokrát ne. Chlapi nevěděli, co přesně se mezi nimi stalo, ale dovedli si to představit: nejspíš se jako vždycky rafli kvůli penězům, nezaplaceným účtům, dceři anebo bůhví čemu. Sully vyšel zpoza baru a chlapi se zvedli od stolu. Hledali pod barovým pultem i pod stoly, zkontrolovali všechny kabinky na hajzlíkách. pak vyšli ven a pročesali parkoviště. Lindquist ohýbal hřbet a díval se pod auta. Dixon šel na kraj parkoviště a botou prohrábl hustou ostřici. prejean udělal totéž na druhém konci. LaGarde vyšel na silnici a rozhlédl se na obě strany.
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 13
LA P KO V É ✗ 13 potom se chlapi sešli pod sodíkovými lampami a odháněli si od obličeje komáry. „pročs ji neměl připnutou?“ zeptal se Dixon Lindquista. „Tak si to zkus, v tomdle vedru,“ odsekl Lindquist. Dvacet minut nato dorazil šerif. Jmenoval se villanova. Sebral ze sedadla spolujezdce svůj khaki kovbojský klobouk, vylezl z auta a posadil si ho na hlavu, za niž by se nemusel stydět ani mastif. Chlapi ho sledovali a jejich tváře v modro-červeném blikajícím světle působily zlověstně. Lindquist villanovovi vyprávěl, jak hráli poker a jak zjistil, že mu někdo ukradl ruku, když se vrátil k autu. villanova z kapsy u košile vylovil malý kroužkový notes a zapsal si jména chlapů, kteří z baru odešli před Lindquistem. Lindquist trval na tom, že mu ruku musel uloupit někdo cizí. Nějaký ničemný pobuda, který byl tak zfetovaný a morálně pomýlený, že se mu nežinýrovalo ukrást někomu z auta protézu. „a vážně jseš si jistej, žes ji nenechal doma?“ otázal se villanova. Lindquist mu věnoval zpruzený pohled. „Ty snad z domu odcházíš bez ruk?“ ,Bez ruky za třicet tisíc babek,‘ chtělo se mu říct. Bez pojištění své ženy, která byla zaměstnaná v bance, by si tu protézu nemohl dovolit – ani ty dlouhé měsíce rehabilitace, které po nehodě absolvoval. a dokonce i s Gweniným pojištěním musel zaplatit patnáct tisíc na dřevo, peníze, které vybral z kreditního účtu s vysokým úročením, z kterého každý měsíc splácel jen minimální částku. Ten dluh si s sebou vezme do hrobu, jenomže s pirátskou rukou s hákem za pět dolarů ze supermarketu by krevetařit nemohl. villanova si cosi zapsal. „Znáš sériový číslo?“ „Sériový číslo?“ villanova si promnul kořen nosu. „Sériový číslo tý ruky, Lindquiste.“
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 14
14 ✗ TO M C OOP ER Lindquist zavrtěl hlavou. „Moh bys zkusit zavolat svýmu doktorovi. Nebo od koho ji vlastně máš. Třeba by to mělo nějakej smysl.“ Chlapi se rozešli každý po svých, Dixon a Sully zamířili zpátky do baru, LaGarde a prejean k autům. Lindquist stál u dveří svého pick-upu a s cinkáním se probíral svazkem klíčů. Uběhla celá minuta, než našel ten správný. Další půlminutu se snažil trefit do zámku a dělal při tom škrábance na karoserii. Nakonec s námahou zavřel jedno oko a strčil klíček dovnitř. villanova ho sledoval z druhé strany parkoviště. „Co to sakra děláš?“ houkl na něj. „Jedu domů.“ „To určitě. Jseš namol.“ Lindquist na villanovu zamžoural s hlavou nakloněnou na stranu, jako by se snažil zaslechnout nějakou hudbu, kterou však slyšel jenom on. „Jen drobátko,“ opáčil. „Je pozdě, Lindquiste. Nastup si.“ Drahnou chvíli mlčeli a villanova uháněl po dvouproudé silnici, na níž nebyl žádný provoz. Minuli palmový lesík a pole porostlé mařicí. kolem měsíce kroužil lelek, jeho silueta se proti němu rýsovala jako emblém na minci. „Ťuk, ťuk,“ prolomil ticho Lindquist. „koukám, že humor tě zatím nepřešel.“ „Ťuk, ťuk.“ „přijde o ruku a vypráví vtípky s ťukáním.“ „anita.“ „Jaká anita?“ „ani ta nejcudnější holka neodolá mýmu šarmu.“ villanova zakroutil hlavou. v policejní vysílačce prskala a praskala statická elektřina. „Takže vy jste tam hráli poker,“ nadhodil villanova. „Jo.“ „o prachy?“ „Co myslíš?“
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 15
LA P KO V É ✗ 15 „To je ale nelegální.“ villanova oběma rukama pevně svíral volant a nespouštěl oči ze silnice. „Ťuk, ťuk.“ „Je pozdě, Lindquiste.“ villanova se ho nemusel ptát, kudy má jet, protože cestu znal. Domů z baru Lindquista vezl už několikrát, jelikož byl příliš pod obraz na to, aby mohl řídit. „Máš strach z tý ropný havárie?“ zeptal se villanova. Lindquist mu řekl, že má. všichni v Jeanette měli strach. Herdek, měli přímo naděláno v kalhotách. „Třeba to není tak hrozný, jak tvrděj,“ podotknul villanova. „ale něco mi říká, že to možná bude ještě mnohem horší.“ villanova se brzy zhoupl na štěrkovou cestu vedoucí mezi keři divokého ptačího zobu k nízkému cihlovému domku se střechou z šedých šindelů a talířem satelitu. v mrtvém záhonku stála koupací fontánka pro ptáky plná zatuchlé vody a listí. Lindquist nemotorně natáhl levou ruku přes klín a otevřel si dveře. „Jsi v pohodě, Lindquiste?“ zeptal se villanova. Lindquist se sehnul a nakoukl do auta. „Jo. Ty?“ „Jo. Uděláš pro mě něco? prozatím se zdrž trestnejch výprav.“ Lindquist přikývl. „Máš klíče?“ „Jo.“ „Radši se podívej.“ Lindquist vytáhl klíče z kapsy džínů, zachrastil jimi a ukázal villanovovi zdvižený palec. „a pamatuješ si, jak se s nima zachází?“ „Dobrou, villanovo,“ zpražil ho Lindquist. Zabouchl dveře, poodstoupil a villanova se s autem otočil. Lindquist sledoval, jak se zadní světla na příjezdové cestě mihotají jako
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 16
16 ✗ TO M C OOP ER světlušky a mizí v dáli, nejdřív jeden pár a pak dva a pak zase jeden, když přimhouřil oči. odemkl vchodové dveře, rozsvítil světlo a zavětřil. Z kuchyně sem zavál sladkokyselý zápach žluklého sádla z vypečené slaniny a drůbežího tuku. obývák byl zaneřáděný promaštěnými papírovými pytlíky z rychlého občerstvení, prázdnými plechovkami od piva a měsíc starými novinami stále ještě zabalenými v igelitu. Lindquista napadlo, co by si asi pomyslela jeho dcera Reagan, kdyby se zastavila na návštěvu, co by si o něm řekla jeho žena, kdyby se vrátila. Jako by existovala nějaká naděje. Chtěl ze země sebrat papírový pytlík, ale zapomněl, že mu chybí ruka. Zamířil do kuchyně, vzal si z lednice pivo značky abita a posadil se k přeplněnému jídelnímu stolu. Samé účty, všechny dávno po splatnosti. Hypotéka, kreditky, nafta, pojištění. a knihy navršené do čtyř- nebo pětisvazkových komínků: Dějiny amerického obchodního námořnictva. Lafittovi piráti. Deník Jeana Lafitta. Pirát Lafitte a bitva u New Orleansu. Biogeochemie louisianských mokřadů: věda a její aplikace. Mezi knihami se válely zažloutlé námořní mapy tuhé jako pergamen, popsané červeným fixem Lindquistovým nečitelným rukopisem. Na stole ležel taky detektor kovů s otevřenou ovládací skříňkou, z níž čouhaly dráty. Gwen ho vždycky zpucovala, když svoje věci nechal válet na stole, ale teď si je může nechávat, kde se mu sakra zlíbí. Lindquist přenesl váhu na jednu půlku, vytáhl z kapsy kalhot dávkovač bonbónů pEZ a zaklonil kačeru Donaldovi hlavičku. postavička vyplivla oválnou pilulku: oxycontin, který Lindquist ořezal kapesním nožíkem tak, aby do dávkovače dokonale seděl. Jal se do prášku, který si položil na jídelní stůl, mlátit dnem láhve od abity, až ho rozdrtil na prach. Ukazováčkem si zacpal jednu nosní dírku, předklonil se a prášek si šňupnul. pak zaklonil hlavu a smetl si pel z horního rtu. Jednu z map rozložil na stůl, roztřepenou mapu Baratarij-
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 17
LA P KO V É ✗ 17 ské zátoky šrafovanou černým a modrým inkoustem, se všemi jejími zákrutami a souostrovími bariérových ostrovů. v průběhu let Lindquist do mapy zanášel své vlastní aktualizace, vyškrtával pobřežní pláně, které padly za oběť času a bouřím, dokresloval nové vyvýšeniny a ostrůvky, které vznikly přes noc. Jeden tvarem připomínal pulce, jiný zase otisk tlapy a další egyptské Horovo oko. přes některé z ostrovů nakreslil velké X, přes jiné otazník. Hleděl do mapy, zuby sundal víčko z fialového fixu a přes jeden z ostrovů cosi napsal. Natáhl se pro pivo, ale pravá ruka tam pořád nebyla. odložil fix a sevřel láhev a vzpomněl si na poslední slova, která k němu pronesla Gwen, než odešla. ,Jseš na tom bledě,‘ řekla mu. ,Potřebuješ pomoc.‘ Lindquist dopil pivo, zamířil k lednici a vzal si další. posadil se zpátky k jídelnímu stolu a otevřel notebook. Zadal do Googlu Jean Lafitte a vyjelo mu přes milion odkazů. pak zadal Lafitte a Barataria a odkazů vypadlo na dvě stě padesát. vyťukal na klávesnici slova poklad, zlato a pirát a pak zkusil ještě další kombinace, až narazil na diskuzní server hledačů pokladů, kde lidi – výhradně muži – sdíleli své zkušenosti s hledáním kovů. Jeden z příspěvků obsahoval fotky měděných gombíků, kulí do mušket a dublonů, jiný zase knoflík z dělostřelecké uniformy z války v roce 1812 a další přezku s důstojnickým orlem z roku 1851. Ještě pořád seděl v kuchyni u stolu, popíjel pivo a prohlížel si fotky nalezených pokladů, když se ozval zvuk příchozího e-mailu. otevřel ho a začal číst. PRO: LINDQUIST007@gmail.com OD: Jsimrtvej98989898@gmail.com VÍME, KDO SEŠ. KDE BYDLÍŠ. ČMUCHÁŠ NA SOUKROMÝM POZEMKU. TOHLE JE PRVNÍ A POSLEDNÍ VAROVÁNÍ.
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 18
18 ✗ TO M C OOP ER Lindquistovi spadlo srdce do kalhot a celý ztuhl. Chvíli jen tak seděl u stolu a přemýšlel, co na to odpovědět. Nakonec jedním prstem vyťukal: „kDo STE?“ Několikrát zmáčkl delete. pak napsal totéž. Zaváhal. Zmáčkl odeslat. Čekal a v tichu bylo slyšet jen praskání trámů úpějících v horku a bušení můřích křídel o okenní tabulky. a skoro neslyšné bílé bzučení vlákna žárovky v lustru visícím u stropu. pak se znovu ozvalo cinknutí příchozího e-mailu. PRO: LINDQUIST007@gmail.com OD: Jsimrtvej98989898@gmail.com DRŽ SE DÁL OD OSTROVŮ, ZMRDE.
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 19
WES TRENCH půlnoc. Wes a jeho otec kráčeli po pěšině vedoucí od jejich domu směrem k přístavišti. Dokonce i z půlkilometrové vzdálenosti, přes palmové lesíky a mokřadní trávu sahající až do pasu, slyšeli zpívající hlasy nesoucí se močálem, vzdálené svižné tóny zydeca: žehnání krevetářské flotile. Wes s otcem se tomu rituálu posledních pět let vyhýbali, čekali, až otec Neely dokončí žehnání lodí, a teprve potom se vydali do doků. Wesův otec se na Boha pořád ještě zlobil kvůli tomu, co se stalo s Wesovou matkou. a Wes jakbysmet. Byla to jedna z věcí, o kterých nikdy nemluvili. venku vládla tma, až na kužely světla z jejich baterek klouzající po zemi a červenou bludičku cigarety, kterou kouřil Wesův otec. a jeho vlasy, bílé jako bavlna, po stranách vyholené nakrátko a nahoře delší. Nad hlavami jim krajkou větvoví viržinských dubů prosvítala bledá zář dorůstajícího měsíce zahaleného mraky. pěšina se stáčela kolem ostrůvku borovic a pokračovala lávkou z neotesaných prken vedoucí přes potok. Na hladině se zavlnil černý had a jako rozlévající se inkoust vklouzl do kapradí. Wes zaslechl rachot lodních motorů a sípavé zadrhávání harmoniky. Rachtání valchy a řev lodního kapitána udílejícího rozkazy posádce. „Tam ty sítě nedávej,“ hartusil muž s prosoleným hlasem. „Na pravobok, ty hovado, na pravobok.“
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 20
20 ✗ TO M C OOP ER Jedna z vůbec prvních Wesových vzpomínek se váže právě k cestě tímhle lesem. Bylo to také za srpnové noci, jako je tahle, bezvětrné a prosycené vůní hlíny. Jeho otec byl tehdy o poznání čipernější – bylo to ještě před tím, než ho začala trápit chronická bolest zad, než se úlovky začaly čím dál víc zmenšovat, než mu zbělely všechny vlasy. Matka svírala Wesovu mokrou dlaň a vedla ho tmou v otcových šlépějích. Na kůži cítil chladivý kovový polibek jejího snubního prstenu. „kolik krevet nachytáš, tati?“ zajímal se Wes. „Znáš Mount St. Helens?“ kontroval otec. „Neznám.“ „a Mount Rushmore?“ „Neznám.“ „a slečnu Hambyovou, co tě má na matiku, tu s tím velkým zadkem?“ Wesova matka otce okřikla. Tenkrát byl jeho otec mnohem šťastnější. optimistický. Což ostatně platilo o celé jejich rodině. Zhruba v té době, možná o nějaký ten rok později, Wes jednoho dne přišel domů ze školy a na příjezdové cestě na něj čekalo tmavě modré kolo značky Schwinn. Na otce se usmálo štěstí a přivezl domů třítunový úlovek, a tak mu z náhlého rozmaru koupil tenhle zbrusu nový bicykl. a později téhož večera, když matka umývala nádobí, viděl Wes otce, jak k ní přistoupil zezadu a vzal ji za pas. Matka se otočila a pak se se zavřenýma očima políbili – něco takového Wes do té doby viděl jen párkrát a potom taky už jen výjimečně. Tehdy si to Wes ještě neuvědomoval, ale teď to věděl moc dobře: ten, kdo řekl, že štěstí si za peníze nekoupíš, byl pěkný hlupák. Hlupák, který nezažil chudobu. když Wes s otcem přešli lávku, pokračovali dál po pěšině vedoucí vzhůru příkrým svahem. překračovali klády porostlé
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 21
LA P KO V É ✗ 21 lišejníkem a mezi větvemi borovic se mihotala světla přístaviště. v docích stálo asi třicet nebo čtyřicet lidí a jejich siluety se rýsovaly na pozadí jantarových světel na molu. kapitáni a členové posádky stáli na palubě lafittských šífů a lugrů, plnili nádrže na návnadu ledem a rozmotávali vlečné sítě. Několik lodí už vyjíždělo do zátoky a jejich červená a zelená vánočně působící poziční světla se třpytila na obzoru. Wesův otec odhodil cigaretu do křoví a společně vykročili do přístaviště. Na přilehlém parkovišti stálo několik rozkládacích stolků s ohřívacími hrnci s louisianskou gumbo polévkou, papírové talířky a plastové lžíce. Tranzistory bzučely jeden přes druhý, na jednom vyhrávala jakási neworleanská popová stanice, na jiném dopolední talk show z Baton Rouge. Stařena s obrovským břichem vařila v kotlíku na plynovém vařiči kraby. Jakýsi hrbáč mačkal perleťové klapky sípajícího akordeonu. Další chlapík zase zrezivělými lžícemi škrábal na náprsní valchu. Wes tyhle tváře znal celý život. Byli to kapitáni a členové posádek, lovci krabů a trapeři. v květnu lovili růžové krevety a v srpnu bílé. Na podzim někteří z nich přešli na aligátory a ústřice. a taky tu byli synové a dcery kapitánů a členů posádky, ještě moc malí na to, aby pomáhali na lodích. podsadité manželky se ztrhanými obličeji a šednoucími vlasy. Babičky a dědečkové s posmutnělýma očima a ustaranými, bezzubými ústy. „Nazdar, Bobby,“ pozdravil jeden z mužů Wesova otce. Na nohou měl žluté broďáky, z kapsy u košile vytáhl krabičku cigaret a sukovitým ukazováčkem z ní jednu vyklepal. pak si ji strčil mezi rty. „kde ses sakra toulal, Davey?“ odpověděl Wesův otec místo pozdravu. „v Daytoně,“ vysvětlil Davey. „Makal jsem na charterový jachtě pro bandu prachatejch floridskejch zmrdů.“ Davey před pár lety pracoval pro Wesova otce, ale když se
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 22
22 ✗ TO M C OOP ER úlovky začaly zmenšovat a výkupní ceny za krevety šly dolů, dal výpověď a nechal se najmout na větší loď. větší loď znamenala větší výdělek. Wesův otec mu to však neměl za zlé. Dobře věděl, jak těžké je se v Baratarii uživit, a na jeho místě by se nejspíš zachoval stejně. „Líbilo se ti tam?“ zeptal se ho. „Jo, hotovej ráj,“ odpověděl Davey. Zapálil si cigaretu, zkrabatil tvář a odfoukl kouř stranou. „Už jsem to tu málem vzdal,“ řekl a gestem obsáhl celou bayou i s loděmi sunoucími se z přístavu a ohnutými stromy visícími nad vodou. Na konci mola stál do půl těla nahý chlapec a radostně čural do vody. když skončil, zapnul si maskáčové šortky a jako opice bosky doskákal zpátky k matce. Wes byl zhruba v jeho věku, když začal s otcem chodit do přístaviště. Dostatečně malý na to, aby si pamatoval tu slavnostní atmosféru, která během oněch prvních večerů krevetářské sezóny panovala. Ty fais do-do, ty cajunské veselice. Tehdy se všichni v Baratarii měli líp. předtím než bayou začala vydávat čím dál menší úlovky. před tou ropnou havárií. před hurikánem katrina. předtím než umřela Wesova máma. „Máte už nějaký zprávy?“ zajímal se Wesův otec. „pár chlapů už se ozvalo,“ řekl Davey. „S krevetama to vypadá bledě. ale ještě je brzo.“ „a ropa?“ „všude.“ Davey se podíval na Wese. „Jak se vede, kámo? Myslel jsem, žes už nám dávno pláchnul někam na Harvard.“ Wes se přinutil k úsměvu a zavrtěl hlavou. Už totiž věděl, že o tom, že půjde na vysokou, si může nechat leda tak zdát. „Co to vidím, kluku, snad už nemáš šediny?“ podivil se Davey. „Jo, trochu jo,“ přisvědčil Wes. krátce po šestnáctých narozeninách mu začaly prokvétat skráně. Nejdřív jen trošku,
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 23
LA P KO V É ✗ 23 ale kdykoliv šel k holiči, objevilo se několik nových šedin, a Wes předpokládal, že mu vlasy ještě před třicítkou zbělají stejně jako otci. „Zastavte se k nám na večeři, až to tady skončí, jo?“ nadhodil Davey. „Jasná věc, Davey,“ přisvědčil Wesův otec. „Tak zatím pozdravuj kelly a Renee.“ „Jo, jo.“ Wes otce následoval po molu k jejich lodi, naskočil na palubu a odvázal lana z pacholat. Za zády uslyšel kroky a otočil se. Byl to otec Neely oblečený v klerice a albě. ve světlech přístavu se mu na čele leskl pot. „Jak se máte, pane faráři,“ pozdravil Wes. postavil se a potřásl mu rukou. Byla měkká a vlhká. Na lodi v životě neodpracoval jediný den. „Wesley,“ odpověděl mu farář, „rád tě vidím, synu.“ vzhlédl k lodi a pozdravil Wesova otce, který právě navíjel kotevní lano. Ten jen zvedl ruku na pozdrav a otočil se ke knězi zády. pak vylezl po kovovém žebříku do kormidelny. Wes oknem zahlédl záblesk jeho zapalovače a mihotající se plamínek zbytku svíčky vedle kormidla. a pak další záblesk, když si otec zapálil cigaretu. „Zmeškali jste svěcení,“ poznamenal otec Neely, který měl dostatek taktu na to, aby nedodal už zase. „Zdrželi jsme se,“ odtušil Wes. „Jistě, chápu,“ řekl otec Neely. vzhlédl ke kormidelně a palcem a ukazováčkem si uhladil kouřem zažloutlý knír. potom otočil hlavu zpátky k Wesovi, zalovil v kapse kněžského roucha a vytáhl medailonek se svatým kryštofem. Wes zaváhal. věděl, že otci by se to nelíbilo, ale taky ho dost dobře nemohl odmítnout. a tak si medailon vzal, strčil si ho do kapsy a faráři poděkoval. „Budu se modlit za výnosnou sezónu,“ rozloučil se otec Neely.
lapkové_Sestava 1 29.04.16 11:37 Stránka 24
24 ✗ TO M C OOP ER Wes mu znovu poděkoval a dodal, že modlitby budou rozhodně potřebovat. ––––––– Jejich loď, Miláček bayou, byla třiatřicet let starý lafittský šíf, jeden z mála exemplářů v Jeanette, které přežily hurikán. Řadu týdnů po bouři, když Wes s otcem začali prohledávat trosky, loď objevili zázračně nedotčenou, jak trůní na protipovodňové hrázi, jako by ji tam umístila ruka nějakého soucitného obra. podobně jako řada dalších Baratarijských se Wes a jeho rodina rozhodli, že bouři přečkají. přesněji řečeno, Wesův otec to rozhodl za ně. když se ráno 28. srpna probudili a zapnuli televizi, hlasatel počasí na neworleanské stanici WGNo předpovídal hurikán 5. stupně. Nárazy větru o rychlosti 70 metrů za sekundu, pětimetrová povodňová vlna a protržené protipovodňové hráze. Zkrátka monstrum. Zrovna začínaly první nápory větru, skučely v okapech a obloha venku už stačila zčernat jako uhel. Byla tak tmavá, že stromy na dvorku na jejím pozadí podivně zářily, jako by je něco osvěcovalo zevnitř. „Měli bysme odjet,“ poznamenala Wesova matka už bůhví pokolikáté. Stáli v pracovně před starým televizorem značky Zenith. Byli ještě v pyžamu a tváře měli napuchlé spánkem. „víš, kolikrát už takhle strašili a nakonec z toho nic nebylo?“ zpražil ji Wesův otec. v jeho očích zatím nebyl znát strach, ale jeho hlas zněl napjatě. Domem otřásl hrom a zarachotil okenními tabulkami. Jejich černý labrador Max odběhl do kuchyně, schoval se pod stůl a s hlavou položenou na předních packách je ustrašeně sledoval. „Můžeme přespat v Baton Rouge,“ navrhla Wesova matka. v Baton Rouge bydleli její rodiče.