POČÁTKY
POČÁTKY
1895–1905 Světové události
1895–1905
•
18
Jazzové události odpovídal v otrockých pracovních písních sbor ostatních dělníků. Sólové pasáže mohly vznikat v procesu melodické improvizace, což je postup, jenž jazz nejvíce odlišuje od klasické hudby. „Špinavé“ melodické linky písní z plantáží přešly do jazzu, kde se pěvecké a hráčské zvláštnosti či odchylky cení pro jejich jedinečný výrazový efekt (na rozdíl od klasické hudby, která dává přednost čistým zvukům). Nejslyšitelnější jazzovou výpůjčku z africké hudby však najdeme v oblasti rytmu. Posluchači otrocké hudby v devatenáctém století si všímali neortodoxního používání synkopace v melodiích. Otroci, kteří neměli bubny, udržovali pravidelný rytmus např. tleskáním či údery seker, čímž si vytvořili pevný rytmický základ, nad nímž zpívali v chytlavých křížových rytmech. Tento postup, v zásadě zjednodušení složitějších polyrytmů africké hudby, se záhy stal základem vzrušujících rytmů charakteristických pro jazz.
Nahoře „Arlington Annex“ Toma Andersona, zásadní podnik na rohu Basin Street a Iberville Street v neworlean ském Storyvillu. Za ním je vidět „Mahogany Hall“ Lulu Whiteové.
1899
• Druhá búrská válka 1900
Vlevo Skladba Harlem Rag od Toma Turpina, vydaná roku 1897
Musical Courier (1899)
Některé prvky jazzu vykazují příbuznost s postupy běžnými v západoafrické hudbě, což často přehnaně zdůrazňují vykladači, kteří prosazují představu jazzu jako výhradně černošského fenoménu. Jazz by však nikdy nebyl takový, jaký je, pokud by si ve velkém nevypůjčoval z evropské harmonie (což je koncept africké hudbě cizí), jako to dělali černí hudebníci pod silným bělošským vlivem. Jakkoli jsou jazzové harmonie skrznaskrz západní, charakteristicky je zabarvují blue tóny, jež zřejmě vycházejí z africké techniky „ohýbání“ tónů kvůli výrazovému efektu. Blue tóny snižují třetí, pátý a sedmý stupeň západní durové stupnice a nepochybně vedly k volbě harmonie doprovázející dvanáctitaktové blues. Z ní se později stala nejvýznamnější harmonická sekvence v jazzu ( str. 27). Co se týče struktury, odráží jazz africké vlivy rozšířeným přijetím modelu call‑and‑response (zvolání-odpověď). Na pasáže zpívané hlavním sólovým hlasem
válka • Americko-španělská radia • Objev • Zprovoznění pařížského metra
povstání v Číně • Boxerské Umírá Oscar Wilde •
„Zem zaplavila vlna vulgární, obscénní a lechtivé hudby. Hraje se jenom ragtime a tančí cakewalk se svými nemravnými pozicemi a oplzlými pohyby.“
AFRICKÉ STOPY
1898
1898
1900
revue Clorindy: The Origin of the Cakewalk, následuje londýnské turné.
23. leden V newyorské Tammany Hall se koná cutting contest mezi ragtimovými pianisty. Vítězný Mike Bernard získává titul „Nejlepší ragtimový pianista na světě“.
Marion Cook a Paul Lawrence • Will Dunbar inscenují na Broadwayi svou
1899 léto Vydavatel John Stark navštěvuje Maple Leaf Club v missourské Sedalii, kde slyší zdejšího stálého pianistu Scotta Joplina hrát jeho Maple Leaf Rag. 10. srpna podepisuje Stark s Joplinem smlouvu, platí mu zálohu 50 dolarů a skladbu okamžitě vydává. Během prvního roku od vydání se prodalo přes sto tisíc výtisků. vydává v Kansas City Original • Joplin Rags. Na titulu stojí „vybral Scott
• •
Joplin“, což je odkaz na figurace vypůjčené ze stylu hry na banjo, které jsou pro ragtime charakteristické. Irving Jones vydává v New Yorku svou píseň „I don’t Understand Ragtime“. Baltimorský pianista Eubie Blake skládá rag Sounds of Africa.
květen Banjista Vess Ossman vystupuje v Londýně s A Bunch of Rags a zúčastní se dvou nahrávacích frekvencí. Dalších dvou nahrávání se účastní rovněž v New Yorku. Stark stěhuje podnik ze Sedalie • John do St. Louis a Joplin jej následuje. Turpin otevírá v St. Louis klub • Tom Rosebud Café, které se stává místem
•
setkávání pianistů hledajících práci. John Philip Sousa vyráží se svým slavným orchestrem na evropské turné. Na pařížské Světové výstavě představuje ragtimové aranže.
19
POČÁTKY
POČÁTKY
1895–1905 Světové události
1895–1905
•
18
Jazzové události odpovídal v otrockých pracovních písních sbor ostatních dělníků. Sólové pasáže mohly vznikat v procesu melodické improvizace, což je postup, jenž jazz nejvíce odlišuje od klasické hudby. „Špinavé“ melodické linky písní z plantáží přešly do jazzu, kde se pěvecké a hráčské zvláštnosti či odchylky cení pro jejich jedinečný výrazový efekt (na rozdíl od klasické hudby, která dává přednost čistým zvukům). Nejslyšitelnější jazzovou výpůjčku z africké hudby však najdeme v oblasti rytmu. Posluchači otrocké hudby v devatenáctém století si všímali neortodoxního používání synkopace v melodiích. Otroci, kteří neměli bubny, udržovali pravidelný rytmus např. tleskáním či údery seker, čímž si vytvořili pevný rytmický základ, nad nímž zpívali v chytlavých křížových rytmech. Tento postup, v zásadě zjednodušení složitějších polyrytmů africké hudby, se záhy stal základem vzrušujících rytmů charakteristických pro jazz.
Nahoře „Arlington Annex“ Toma Andersona, zásadní podnik na rohu Basin Street a Iberville Street v neworlean ském Storyvillu. Za ním je vidět „Mahogany Hall“ Lulu Whiteové.
1899
• Druhá búrská válka 1900
Vlevo Skladba Harlem Rag od Toma Turpina, vydaná roku 1897
Musical Courier (1899)
Některé prvky jazzu vykazují příbuznost s postupy běžnými v západoafrické hudbě, což často přehnaně zdůrazňují vykladači, kteří prosazují představu jazzu jako výhradně černošského fenoménu. Jazz by však nikdy nebyl takový, jaký je, pokud by si ve velkém nevypůjčoval z evropské harmonie (což je koncept africké hudbě cizí), jako to dělali černí hudebníci pod silným bělošským vlivem. Jakkoli jsou jazzové harmonie skrznaskrz západní, charakteristicky je zabarvují blue tóny, jež zřejmě vycházejí z africké techniky „ohýbání“ tónů kvůli výrazovému efektu. Blue tóny snižují třetí, pátý a sedmý stupeň západní durové stupnice a nepochybně vedly k volbě harmonie doprovázející dvanáctitaktové blues. Z ní se později stala nejvýznamnější harmonická sekvence v jazzu ( str. 27). Co se týče struktury, odráží jazz africké vlivy rozšířeným přijetím modelu call‑and‑response (zvolání-odpověď). Na pasáže zpívané hlavním sólovým hlasem
válka • Americko-španělská radia • Objev • Zprovoznění pařížského metra
povstání v Číně • Boxerské Umírá Oscar Wilde •
„Zem zaplavila vlna vulgární, obscénní a lechtivé hudby. Hraje se jenom ragtime a tančí cakewalk se svými nemravnými pozicemi a oplzlými pohyby.“
AFRICKÉ STOPY
1898
1898
1900
revue Clorindy: The Origin of the Cakewalk, následuje londýnské turné.
23. leden V newyorské Tammany Hall se koná cutting contest mezi ragtimovými pianisty. Vítězný Mike Bernard získává titul „Nejlepší ragtimový pianista na světě“.
Marion Cook a Paul Lawrence • Will Dunbar inscenují na Broadwayi svou
1899 léto Vydavatel John Stark navštěvuje Maple Leaf Club v missourské Sedalii, kde slyší zdejšího stálého pianistu Scotta Joplina hrát jeho Maple Leaf Rag. 10. srpna podepisuje Stark s Joplinem smlouvu, platí mu zálohu 50 dolarů a skladbu okamžitě vydává. Během prvního roku od vydání se prodalo přes sto tisíc výtisků. vydává v Kansas City Original • Joplin Rags. Na titulu stojí „vybral Scott
• •
Joplin“, což je odkaz na figurace vypůjčené ze stylu hry na banjo, které jsou pro ragtime charakteristické. Irving Jones vydává v New Yorku svou píseň „I don’t Understand Ragtime“. Baltimorský pianista Eubie Blake skládá rag Sounds of Africa.
květen Banjista Vess Ossman vystupuje v Londýně s A Bunch of Rags a zúčastní se dvou nahrávacích frekvencí. Dalších dvou nahrávání se účastní rovněž v New Yorku. Stark stěhuje podnik ze Sedalie • John do St. Louis a Joplin jej následuje. Turpin otevírá v St. Louis klub • Tom Rosebud Café, které se stává místem
•
setkávání pianistů hledajících práci. John Philip Sousa vyráží se svým slavným orchestrem na evropské turné. Na pařížské Světové výstavě představuje ragtimové aranže.
19
POČÁTKY
POČÁTKY
VLIV BLUES
1910
Stark stěhuje podnik z New Yorku • John zpět do St. Louis. Rag Scotta Joplina vychází • Pineapple jako píseň s textem Joea Snydera. • VeOliver. hraje profesionálně King James Reese Europe (• str. 41) zakládá • Clef Club, asociaci černošských storyvillu
hudebníků se sídlem v New Yorku.
Debussy znovu využívá ragtime • Claude v „Minstrelech“ (Preludia pro klavír, II. kniha)
W. C. HANDY A BLUES Na rozdíl od ragtimu bylo blues improvizovanou hudbou a původně se nešířilo v tištěné podobě. Žánr jednoznačně vychází z plantážních písní a lze jej považovat za světský protipól spirituálů, jejichž obliba v černošských kostelech rostla zhruba ve stejnou dobu. Struktura call‑and ‑response, typická pro otrockou hudbu, se původně zpívala bez doprovodu, ale záhy přešla do žánru, kdy se o melodickou frázi dělil sólový hlas a doprovodný nástroj, nejčastěji kytara (tato podoba se zachovala v moderním country blues). Na přelomu století mělo typické blues melancholický text uspořádaný do trojverší (první dva verše byly identické, třetí se rýmoval). Následující ukázka je z bluesové písně, již ve třicátých letech nahrál Robert Johnson, jeden z nejlepších zpěváků z missis sippské delty: V cestě mám kamení a stezka je v noci tmavá, v cestě mám kamení a stezka je v noci tmavá, a srdce mě bolí, zlá samota na mě mává.
•
Jiný typ, který často zpívala Bessie Smithová ( str. 67), byl bezstarostnější a často obsahoval výmluvné sexuální narážky a slušnou porci komiky. Protože první nahrávky bluesového zpěvu vznikly až po roce 1920, nelze dojít k pevným závěrům o stylových pramenech žánru. Je však jisté, že pro improvizované melodie byla od počátku charakteristická přítomnost blue tónů ( str. 18). Ty zřejmě inspirovaly jednoduchou harmonii, z níž se postupně vyvinula standardní dvanáctitaktová harmonická sekvence, základ pozdějšího jazzu s akordy často rozšířenými na dominantní septakord. Práva k prvním tištěným blues měl W. C. Handy, kapelník, jenž roku 1912 vydal Memphis Blues a o dva roky později St. Louis Blues. Handyho klavírní doprovody, nahrazující improvizované kytarové party z živých vystoupení, jsou ukázkou sbližování bluesového a ragtimového stylu – předznamenáním vzniku jazzu. Ve dvacátých letech se blues stalo uznávaným subžánrem jazzu. Masově se šířily nahrávky zpěvaček jako Mamie Smithová ( str. 44), Ma Raineyová ( str. 53) a Bessie Smithová, která si vysloužila přezdívku „Císařovna blues“. Z blues vzešel také styl klavírní hry boogie‑woogie, zažívající revival ve 40. letech.
•
Nahoře Reklama na Clef Club, jejž roku 1910 založil James Reese Europe na podporu zájmů černošských hudebníků.
•
Vpravo Europe se pokouší dirigovat členy svého Clef Club Orchestru (kteří se netváří, že by chtěli hrát) v propagačním snímku zřejmě z roku 1914. Upozorňujeme na banja naaranžovaná v popředí.
26
Vlevo W. C. Handy na sklonku života u piana. Při nehodě v metru roku 1943 téměř oslepl, zemřel roku 1958 – v témž roce jej ve filmové biografii St. Louis Blues společnosti Paramount ztvárnil Nat King Cole.
•
Jazzové události
Obliba ragtimu začíná klesat a na rodící se jazz má stále silnější vliv blues, šířené díky práci W. C. Handyho.
1910–13 Jazzové události
1910 –13
1911 květen V New Yorku vydává Scott Joplin na vlastní náklady ragtimovou operu Treemonisha. 7. červen V New Yorku je nahrána skladba Irvinga Berlina „Alexander’s Ragtime Band“ ( str. 29), již vydal Ted Snyder & Co. Jde o obrovský úspěch, ale klasičtí ragtimoví tvůrci skladbě vyčítají rozředění stylu z komerčních důvodů.
1912 srpen W. C. Handy vydává své Memphis Blues: A Southern Rag, tím začíná popularizace blues.
•
dalších hudebníků žijících • Kromě v New Orleansu začínají získávat renomé pozounista Kid Ory a klarinetista Sidney Bechet ( str. 43).
H. Remick vydává významnou • Jerome antologii orchestrálního ragtimu. Bessie Smithová se připojuje • Zpěvačka ke skupině „Rabbit Foot Minstrels“
•
•
• • •
F. S. Wolcotta. V New Orleansu vede Kid Ory vlastní skupinu, Armand Piron nastupuje po Freddiem Keppardovi do čela orchestru Olympia a angažuje Kinga Olivera. James P. Johnson, pozdější „otec stride piana“ ( str. 46), se stává profesionálem a hraje k filmům v newyorském kině. Bubeník Louis Mitchell sestavuje v New Yorku svůj Southern Symphony Quintet. Vznikají nahrávky trinidadské hudby calypso.
•
27
POČÁTKY
POČÁTKY
VLIV BLUES
1910
Stark stěhuje podnik z New Yorku • John zpět do St. Louis. Rag Scotta Joplina vychází • Pineapple jako píseň s textem Joea Snydera. • VeOliver. hraje profesionálně King James Reese Europe (• str. 41) zakládá • Clef Club, asociaci černošských storyvillu
hudebníků se sídlem v New Yorku.
Debussy znovu využívá ragtime • Claude v „Minstrelech“ (Preludia pro klavír, II. kniha)
W. C. HANDY A BLUES Na rozdíl od ragtimu bylo blues improvizovanou hudbou a původně se nešířilo v tištěné podobě. Žánr jednoznačně vychází z plantážních písní a lze jej považovat za světský protipól spirituálů, jejichž obliba v černošských kostelech rostla zhruba ve stejnou dobu. Struktura call‑and ‑response, typická pro otrockou hudbu, se původně zpívala bez doprovodu, ale záhy přešla do žánru, kdy se o melodickou frázi dělil sólový hlas a doprovodný nástroj, nejčastěji kytara (tato podoba se zachovala v moderním country blues). Na přelomu století mělo typické blues melancholický text uspořádaný do trojverší (první dva verše byly identické, třetí se rýmoval). Následující ukázka je z bluesové písně, již ve třicátých letech nahrál Robert Johnson, jeden z nejlepších zpěváků z missis sippské delty: V cestě mám kamení a stezka je v noci tmavá, v cestě mám kamení a stezka je v noci tmavá, a srdce mě bolí, zlá samota na mě mává.
•
Jiný typ, který často zpívala Bessie Smithová ( str. 67), byl bezstarostnější a často obsahoval výmluvné sexuální narážky a slušnou porci komiky. Protože první nahrávky bluesového zpěvu vznikly až po roce 1920, nelze dojít k pevným závěrům o stylových pramenech žánru. Je však jisté, že pro improvizované melodie byla od počátku charakteristická přítomnost blue tónů ( str. 18). Ty zřejmě inspirovaly jednoduchou harmonii, z níž se postupně vyvinula standardní dvanáctitaktová harmonická sekvence, základ pozdějšího jazzu s akordy často rozšířenými na dominantní septakord. Práva k prvním tištěným blues měl W. C. Handy, kapelník, jenž roku 1912 vydal Memphis Blues a o dva roky později St. Louis Blues. Handyho klavírní doprovody, nahrazující improvizované kytarové party z živých vystoupení, jsou ukázkou sbližování bluesového a ragtimového stylu – předznamenáním vzniku jazzu. Ve dvacátých letech se blues stalo uznávaným subžánrem jazzu. Masově se šířily nahrávky zpěvaček jako Mamie Smithová ( str. 44), Ma Raineyová ( str. 53) a Bessie Smithová, která si vysloužila přezdívku „Císařovna blues“. Z blues vzešel také styl klavírní hry boogie‑woogie, zažívající revival ve 40. letech.
•
Nahoře Reklama na Clef Club, jejž roku 1910 založil James Reese Europe na podporu zájmů černošských hudebníků.
•
Vpravo Europe se pokouší dirigovat členy svého Clef Club Orchestru (kteří se netváří, že by chtěli hrát) v propagačním snímku zřejmě z roku 1914. Upozorňujeme na banja naaranžovaná v popředí.
26
Vlevo W. C. Handy na sklonku života u piana. Při nehodě v metru roku 1943 téměř oslepl, zemřel roku 1958 – v témž roce jej ve filmové biografii St. Louis Blues společnosti Paramount ztvárnil Nat King Cole.
•
Jazzové události
Obliba ragtimu začíná klesat a na rodící se jazz má stále silnější vliv blues, šířené díky práci W. C. Handyho.
1910–13 Jazzové události
1910 –13
1911 květen V New Yorku vydává Scott Joplin na vlastní náklady ragtimovou operu Treemonisha. 7. červen V New Yorku je nahrána skladba Irvinga Berlina „Alexander’s Ragtime Band“ ( str. 29), již vydal Ted Snyder & Co. Jde o obrovský úspěch, ale klasičtí ragtimoví tvůrci skladbě vyčítají rozředění stylu z komerčních důvodů.
1912 srpen W. C. Handy vydává své Memphis Blues: A Southern Rag, tím začíná popularizace blues.
•
dalších hudebníků žijících • Kromě v New Orleansu začínají získávat renomé pozounista Kid Ory a klarinetista Sidney Bechet ( str. 43).
H. Remick vydává významnou • Jerome antologii orchestrálního ragtimu. Bessie Smithová se připojuje • Zpěvačka ke skupině „Rabbit Foot Minstrels“
•
•
• • •
F. S. Wolcotta. V New Orleansu vede Kid Ory vlastní skupinu, Armand Piron nastupuje po Freddiem Keppardovi do čela orchestru Olympia a angažuje Kinga Olivera. James P. Johnson, pozdější „otec stride piana“ ( str. 46), se stává profesionálem a hraje k filmům v newyorském kině. Bubeník Louis Mitchell sestavuje v New Yorku svůj Southern Symphony Quintet. Vznikají nahrávky trinidadské hudby calypso.
•
27
STYL A NÁPAD
STYL A NÁPAD
Klavírista John Lewis začíná hrát s tělesem, z něhož se záhy stane vlivný Modern Jazz Quartet. Charlie Parker profesionálně upadá a z jeho stínu se noří mladý Miles Davis.
ELEKTRICKÁ BASKYTARA
17. leden Miles Davis nahrává v New Yorku s Charliem Parkerem a vrací se k hraní v Birdlandu. 30. leden Earl Hines ( str. 125) pořizuje živou nahrávku s Armstrongovými All Stars při koncertu v kalifornské Pasadeně, brzy poté skupinu opouští.
•
leden Newyorská Metropolitní opera uvádí Harlem Suite Dukea Ellingtona. V únoru opouští orchestr Johnny Hodges (altsaxofon) a Sonny Greer (bicí), druhý z nich po sedmadvacetiletém angažmá.
30. říjen Nevidomý klavírista Lennie Tristano nahrává Ju‑Ju, jeden z prvních pokusů o overdubbing. V témž roce zakládá v New Yorku jazzovou konzervatoř, pomáhají mu Lee Konitz (altsaxofon) a Warne Marsh (tenorsaxofon).
březen Cab Calloway upozorňuje na narůstající drogový problém v jazzu článkem v časopise Ebony. červenec Charlie Parker přichází v souvislosti s drogami o povolení hrát v newyorských nočních klubech. Na své narozeniny 29. srpna je informován, že Americký svaz hudebníků zvažuje vyšetřování jeho nevyzpytatelného chování. Navzdory úspěšným vystoupením se Parker stále víc zadlužuje u svého agenta. 5. říjen All Stars Milese Davise nahrávají pro Prestige první dlouhohrající album.
12. prosinec V Poughkeepsie umírá zpěvačka Mildred Baileyová, bývalá manželka vibrafonisty Reda Norva ( str. 70). Páru se říkalo „Mr and Mrs Swing“.
•
Klavírista Dave Brubeck (• str. 189) • zakládá první kvarteto, na altsaxofon
• • • •
hraje Paul Desmond. John Lewis zakládá kvarteto s Miltem Jacksonem (vibrafon), Rayem Brownem (basa) a Kennym Clarkem (bicí). Má název Milt Jackson Quartet ( str. 129). Trumpetista Chet Baker ( str. 210) stojí před vojenským soudem za dezerci z armády z důvodu duševní nevyrovnanosti. Sidney Bechet odchází do Francie. Alex North skládá jazzem ovlivněnou hudbu ke Kazanovu filmu Tramvaj do stanice Touha, v němž září Vivien Leighová a Marlon Brando ( str. 141).
•
•
•
Nahoře Lennie Tristano, hlasováním v časopisu Metronome zvolený Hudebníkem roku 1947, ve svém vysoce intelektuálním pojetí cool jazzu uhlazoval rytmické nepravidelnosti bopu.
126
Roku 1951 vyvinula firma Lea Fendera čtyřstrunnou elektrickou baskytaru „Precision“, vysoce prodávanou novinku, která si půjčila elektrické ozvučení od šestistrunné kytary uvedené na trh roku 1936 firmou Gibson. Fender Precision Bass byla kytarou pouze ve smyslu horizontálního držení při hře, mnohem přesnější by bylo nástroj považovat za přímého potomka kontrabasu, s nímž měla společné ladění. Na některých pozdějších modelech chybějí pražce, typické pro kytarový hmatník (kovové pásky naznačující polohu prstů levé ruky), takže technika hry je bližší technice kontrabasové. Elektrická baskytara, která je hlasitější a lépe přenosná než konvenční kontrabas, byla vnímána jako praktická alternativa, schopná vnést oživení do nejhlubších vrstev hudebního tkaniva. Ačkoli se baskytara rychle stala stálou součástí rockových skupin a vévodí popové i rockové scéně, v padesátých letech ji propagovalo jen několik jazzových prominentů. Monk Montgomery, basista Lionela Hamptona, nástroj přijal téměř okamžitě, ale v jazzovém světě pevně zakotvil až s boomem jazzrockové fusion ( str. 171). Někteří hráči přecházeli (a stále přecházejí) od akustické k elektrické base, někteří odjakživa hrají pouze na elektrický model. Díky pronikavě bohatému tónu pozoruhodné síly je nástroj ideální pro vytváření bohatých riffů charakteristických pro basové hlasy v typické fusion; v rocku a rhythm ’n’ blues dodává hudbě nezaměnitelnou barvu. Jednou z nejzvláštnějších náhod v jazzové historii je fakt, že řada prominentních baskytaristů se narodila roku 1951, kdy byl nástroj představen. Patří k nim Stanley Clarke, jenž vystřídal několik nástrojů, než zůstal u baskytary, s níž v sedmdesátých
letech významně přispěl k často tvrdému energickému zvuku fusion skupiny Return to Forever ( str. 179) Chicka Corey. Clarkeův vrstevník Jaco Pastorius vytvářel pevnou basovou oporu v konkurenční fusion skupině Weather Report ( str. 175) Joea Zawinula na vrcholu její popularity v letech 1976–82. Přišel s mimořádně flexibilní a nápaditou technikou zahrnující akordickou hru, flažolety či glissanda. (Jeho předchůdcem ve Weather Report byl Alphonso Johnson, narozený rovněž roku 1951.) Michael Henderson, baskytarista Milese Davise, byl další z ročníku 1951 stejně jako Mark Egan, který roku 1978 nahradil ve skupině Pata Methenyho ( str. 199) svého učitele Pastoria. Od sedmdesátých let využívají elektrickou baskytaru a kytaru příležitostně i skladatelé vážné hudby v rámci nepříliš úspěšného pokusu překlenout kulturní propast mezi pop music a koncertními síněmi.
•
•
•
14. březen Jednotky OSN dobývají Soul, korejská válka
Světové události
MODERNÍ JAZZ
1951 Jazzové události
1951
květen Během Britského festivalu je zprovozněn londýnský komplex South Bank 11. září Premiéra Stravinského opery Život prostopášníka v Benátkách verze Gershwinova Američana • Filmová v Paříži získává Oscara za nejlepší
•
snímek Román J. D. Salingera Kdo chytá v žitě
•
Vlevo Fender Precision Bass, zde vedle reklamy na elektrickou kytaru Broadcaster stejné firmy. Po svém rozšíření v šedesátých letech zrevolucionizovala jazzový zvuk.
127
STYL A NÁPAD
STYL A NÁPAD
Klavírista John Lewis začíná hrát s tělesem, z něhož se záhy stane vlivný Modern Jazz Quartet. Charlie Parker profesionálně upadá a z jeho stínu se noří mladý Miles Davis.
ELEKTRICKÁ BASKYTARA
17. leden Miles Davis nahrává v New Yorku s Charliem Parkerem a vrací se k hraní v Birdlandu. 30. leden Earl Hines ( str. 125) pořizuje živou nahrávku s Armstrongovými All Stars při koncertu v kalifornské Pasadeně, brzy poté skupinu opouští.
•
leden Newyorská Metropolitní opera uvádí Harlem Suite Dukea Ellingtona. V únoru opouští orchestr Johnny Hodges (altsaxofon) a Sonny Greer (bicí), druhý z nich po sedmadvacetiletém angažmá.
30. říjen Nevidomý klavírista Lennie Tristano nahrává Ju‑Ju, jeden z prvních pokusů o overdubbing. V témž roce zakládá v New Yorku jazzovou konzervatoř, pomáhají mu Lee Konitz (altsaxofon) a Warne Marsh (tenorsaxofon).
březen Cab Calloway upozorňuje na narůstající drogový problém v jazzu článkem v časopise Ebony. červenec Charlie Parker přichází v souvislosti s drogami o povolení hrát v newyorských nočních klubech. Na své narozeniny 29. srpna je informován, že Americký svaz hudebníků zvažuje vyšetřování jeho nevyzpytatelného chování. Navzdory úspěšným vystoupením se Parker stále víc zadlužuje u svého agenta. 5. říjen All Stars Milese Davise nahrávají pro Prestige první dlouhohrající album.
12. prosinec V Poughkeepsie umírá zpěvačka Mildred Baileyová, bývalá manželka vibrafonisty Reda Norva ( str. 70). Páru se říkalo „Mr and Mrs Swing“.
•
Klavírista Dave Brubeck (• str. 189) • zakládá první kvarteto, na altsaxofon
• • • •
hraje Paul Desmond. John Lewis zakládá kvarteto s Miltem Jacksonem (vibrafon), Rayem Brownem (basa) a Kennym Clarkem (bicí). Má název Milt Jackson Quartet ( str. 129). Trumpetista Chet Baker ( str. 210) stojí před vojenským soudem za dezerci z armády z důvodu duševní nevyrovnanosti. Sidney Bechet odchází do Francie. Alex North skládá jazzem ovlivněnou hudbu ke Kazanovu filmu Tramvaj do stanice Touha, v němž září Vivien Leighová a Marlon Brando ( str. 141).
•
•
•
Nahoře Lennie Tristano, hlasováním v časopisu Metronome zvolený Hudebníkem roku 1947, ve svém vysoce intelektuálním pojetí cool jazzu uhlazoval rytmické nepravidelnosti bopu.
126
Roku 1951 vyvinula firma Lea Fendera čtyřstrunnou elektrickou baskytaru „Precision“, vysoce prodávanou novinku, která si půjčila elektrické ozvučení od šestistrunné kytary uvedené na trh roku 1936 firmou Gibson. Fender Precision Bass byla kytarou pouze ve smyslu horizontálního držení při hře, mnohem přesnější by bylo nástroj považovat za přímého potomka kontrabasu, s nímž měla společné ladění. Na některých pozdějších modelech chybějí pražce, typické pro kytarový hmatník (kovové pásky naznačující polohu prstů levé ruky), takže technika hry je bližší technice kontrabasové. Elektrická baskytara, která je hlasitější a lépe přenosná než konvenční kontrabas, byla vnímána jako praktická alternativa, schopná vnést oživení do nejhlubších vrstev hudebního tkaniva. Ačkoli se baskytara rychle stala stálou součástí rockových skupin a vévodí popové i rockové scéně, v padesátých letech ji propagovalo jen několik jazzových prominentů. Monk Montgomery, basista Lionela Hamptona, nástroj přijal téměř okamžitě, ale v jazzovém světě pevně zakotvil až s boomem jazzrockové fusion ( str. 171). Někteří hráči přecházeli (a stále přecházejí) od akustické k elektrické base, někteří odjakživa hrají pouze na elektrický model. Díky pronikavě bohatému tónu pozoruhodné síly je nástroj ideální pro vytváření bohatých riffů charakteristických pro basové hlasy v typické fusion; v rocku a rhythm ’n’ blues dodává hudbě nezaměnitelnou barvu. Jednou z nejzvláštnějších náhod v jazzové historii je fakt, že řada prominentních baskytaristů se narodila roku 1951, kdy byl nástroj představen. Patří k nim Stanley Clarke, jenž vystřídal několik nástrojů, než zůstal u baskytary, s níž v sedmdesátých
letech významně přispěl k často tvrdému energickému zvuku fusion skupiny Return to Forever ( str. 179) Chicka Corey. Clarkeův vrstevník Jaco Pastorius vytvářel pevnou basovou oporu v konkurenční fusion skupině Weather Report ( str. 175) Joea Zawinula na vrcholu její popularity v letech 1976–82. Přišel s mimořádně flexibilní a nápaditou technikou zahrnující akordickou hru, flažolety či glissanda. (Jeho předchůdcem ve Weather Report byl Alphonso Johnson, narozený rovněž roku 1951.) Michael Henderson, baskytarista Milese Davise, byl další z ročníku 1951 stejně jako Mark Egan, který roku 1978 nahradil ve skupině Pata Methenyho ( str. 199) svého učitele Pastoria. Od sedmdesátých let využívají elektrickou baskytaru a kytaru příležitostně i skladatelé vážné hudby v rámci nepříliš úspěšného pokusu překlenout kulturní propast mezi pop music a koncertními síněmi.
•
•
•
14. březen Jednotky OSN dobývají Soul, korejská válka
Světové události
MODERNÍ JAZZ
1951 Jazzové události
1951
květen Během Britského festivalu je zprovozněn londýnský komplex South Bank 11. září Premiéra Stravinského opery Život prostopášníka v Benátkách verze Gershwinova Američana • Filmová v Paříži získává Oscara za nejlepší
•
snímek Román J. D. Salingera Kdo chytá v žitě
•
Vlevo Fender Precision Bass, zde vedle reklamy na elektrickou kytaru Broadcaster stejné firmy. Po svém rozšíření v šedesátých letech zrevolucionizovala jazzový zvuk.
127
INOVACE A ODEZVA
INOVACE A ODEZVA
FENOMÉN ELLINGTON Smrt pětasedmdesátiletého Dukea Ellingtona v roce 1974 připravila jazzový svět o jeho největší talent. Ellington byl všeobecně uznáván jako tvůrce nezapomenutelných skladeb, v nichž se složité postupy převzaté z klasické hudby dokonale pojily s živelnými jazzovými prvky. Tím překlenul propast mezi nočním klubem a koncertním sálem a řada kritiků považuje Ellingtona za nejlepšího amerického skladatele všech dob. Po odchodu z Cotton Clubu ( str. 63) se Ellingtonovu orchestru nadále dařilo i díky mimořádně kvalitnímu a stabilnímu obsazení. Ve třicátých letech začal Ellington experimentovat s delšími celky a byl prvním jazzovým skladatelem, který se pokusil překonat omezení daná gramodeskou na 78 otáček (na jejíž jednu stranu se vešlo jen něco přes tři minuty hudby). Například „Reminiscing in Tempo“ (1935) zabíralo čtyři strany dvou desek a ambiciózní „Diminuendo and Crescendo in Blue“ znělo v roce 1937 tak avantgardně, že posluchače nadchlo až téměř o dvacet let později ( str. 138). Ellington, jehož inspirace nikdy nevyschla, vytvářel série populárních skladeb, v nichž mohli předvádět svůj um pozounista Juan Tizol, trumpetista Cootie Williams, saxofonisté Ben Webster a Harry Carney
•
•
a (od roku 1939) špičkový aranžér Billy Strayhorn. Ten napsal pro orchestr množství skladeb, včetně jeho znělky „Take the ‘A’ Train“ (1941), a byl důležitý jako šéf stále úspěšného orchestru až do své smrti roku 1967. Ellingtonova ambiciózní tvorba vykrystalizovala v řadu vystoupení v Carnegie Hall, počínaje dílem Black, Brown, and Beige v roce 1943 ( str. 104), jež se však setkalo se smíšeným kritickým ohlasem. Aby se vyhnul přímé konfrontaci s četnými uměleckými a technickými nástrahami, které zahrnuje komponování delších celků, držel se formy suity (sledu jednotlivých vět propojených společným tématem či podobným hudebním materiálem), jíž ideálně vyhovovalo nové médium, dlouhohrající deska. Nejvýznačnějšími příklady děl, která vzešla z živých koncertů, jsou tři „Sacred Concerts“ (Duchovní koncerty, 1965, 1968 a 1973) a Far East Suite (1966) inspirovaná Ellingtonovými cestami do exotických zemí, kam jezdil jako vyslanec Ministerstva zahraničí USA ( str. 161). Roku 1973 vydal Ellington autobiografii Music is My Mistress (Hudba je má milenka, česky nevyšlo). Dojemně vzpomíná na jednotlivé hráče, jejichž talent a loajalita
•
•
zajistily orchestru stálou úroveň. Odhaluje také dvě vlastnosti silně související s Ellingtonovým charakterem: náboženský zápal a posedlost středostavovskou úctyhodností, jež občas vedla až k trapné devótnosti vůči autoritám, především britské monarchii ( str. 142). Ale možná i díky těmto dvěma vlastnostem zůstal obraz Ellingtonova orchestru neposkvrněný i po heroinem nasáklé éře bopu, aniž přestal umělecky reagovat na zásadní stylový vývoj doby. Po Ellingtonově smrti se vedení orchestru ujal jeho syn Mercer, vynikající trumpetista, jenž v roce 1941 složil pro orchestr hit „Things Ain’t What They Used to Be“. V letech 1975 a 1977 koncertoval s orchestrem v Evropě a v osmdesátých letech nahrával temperamentní vystoupení pro různé labely, např. GRP ( str. 214). Jedinečného zvuku legendárních Ellingtoňanů minulých desetiletí se mu sice dosáhnout nepodařilo, ale digitální technologie poskytly věčným Dukeovým veledílům čerstvou vitalitu.
•
•
1974 únor Sopránsaxofonista Steve Lacy hraje v Paříži, později v tomto roce navštíví Itálii a Nizozemsko.
•
Duke Ellington, 1973
182
říjen Nizozemský saxofonista Willem Breuker nahrává s neortodoxním orchestrem Kollektief; záhy je považován za vůdčí osobnost evropské avantgardy.
duben V Los Angeles nahrává big band dvojice Akijoši–Tabackin. Před rokem jej v Hollywoodu založila klavíristka Tošiko Akijoši a její druhý manžel, saxofonista Lew Tabackin. Ansámbl získává pověst díky rafinovaným aranžmá a svěžímu zvuku nástrojů. V Norsku společně nahrávají Jan Garbarek a Keith Jarrett ( str. 158).
•
25. listopad The Modern Jazz Quartet ( str. 129) odehrává v newyorském Lincolnově centru poslední koncert před rozchodem po více než dvacetileté spolupráci. Důvodem je rozhodnutí Milta Jacksona věnovat se vlastní kariéře. Ansámbl se znovu sejde roku 1981 ( str. 196).
•
•
14. květen V Londýně umírá Paul Gonsalves ( str. 138).
•
Nahoře Hlavní téma Ellingtonova Prvního duchovního koncertu zaznamenané skladatelovou rukou. Zcela vlevo Šedá eminence jazzu: Duke Ellington ke konci své výjimečné kariéry.
•
•
13. únor Alexandr Solženicyn je vypovězen ze Sovětského svazu 20. červenec Turecká invaze na Kypru 8. srpen Americký prezident Nixon rezignuje výstava maleb Davida • Pařížská Hockneyho Toma Stopparda Travestie • Drama Film Sidneyho • v Orient expresuLumeta Vražda
listopad Oscar Peterson ( str. 163) navštěvuje Sovětský svaz.
•
29. květen Anthony Braxton hraje v Dánsku, v tomto roce má napilno, neboť hraje také v Londýně a Torontu.
4. červenec V Londýně společně hrají Stephane Grappelli ( str. 75) a Earl Hines ( str. 125).
1974
•
24. květen V New Yorku umírá Duke Ellington.
květen John McLaughlin znovu sestavuje jedenáctičlenný Mahavishnu Orchestra.
„Pokud v hudbě rozvádíte téma či hudební myšlenku, dojdete k místům, v nichž musíte rozhodnout o dalším směřování, a kdykoli jsem zápasil s melodií či harmonií, vždy jsem se obrátil na Billyho Strayhorna. Povídali jsme si a na přetřes přišel celý svět… Billy nebyl, jak se o něm často říkalo, mé alter ego. Billy byl mou pravou rukou, mou levou rukou, očima, které jsem cítil vzadu na hlavě; moje mozkové vlny kmitaly v jeho hlavě, jeho kmitaly v mé.“
8. říjen V New Yorku umírá barytonsaxofonista Harry Carney.
březen Thad Jones a Mel Lewis cestují se svým big bandem ( str. 162) do Tokia.
Světové události
1973–74 Jazzové události
1973–74
8. prosinec Ve francouzském Montaubanu umírá jazzový kritik Hugues Panassié ( str. 80).
•
Count Basie (• str. 87) a jeho orchestr • mají zábavný výstup v komediálním
•
westernu Ohnivá sedla Mela Brookse. Německý publicista Ekkehard Jost vydává ve Štýrském Hradci knihu Free Jazz.
srpen Herbie Hancock nahrává filmovou hudbu k drsnému snímku Michaela Winnera Přání smrti s Charlesem Bronsonem v hlavní roli. léto Chick Corea a Return to Forever ( str. 179) nahrávají fusion album Where Have I Known You Before?
•
Nahoře Willem Breuker, jehož eklektický hudební styl přinášel bizarní směs prvků přejímaných z lidové hudby i avantgardního free jazzu.
183
INOVACE A ODEZVA
INOVACE A ODEZVA
FENOMÉN ELLINGTON Smrt pětasedmdesátiletého Dukea Ellingtona v roce 1974 připravila jazzový svět o jeho největší talent. Ellington byl všeobecně uznáván jako tvůrce nezapomenutelných skladeb, v nichž se složité postupy převzaté z klasické hudby dokonale pojily s živelnými jazzovými prvky. Tím překlenul propast mezi nočním klubem a koncertním sálem a řada kritiků považuje Ellingtona za nejlepšího amerického skladatele všech dob. Po odchodu z Cotton Clubu ( str. 63) se Ellingtonovu orchestru nadále dařilo i díky mimořádně kvalitnímu a stabilnímu obsazení. Ve třicátých letech začal Ellington experimentovat s delšími celky a byl prvním jazzovým skladatelem, který se pokusil překonat omezení daná gramodeskou na 78 otáček (na jejíž jednu stranu se vešlo jen něco přes tři minuty hudby). Například „Reminiscing in Tempo“ (1935) zabíralo čtyři strany dvou desek a ambiciózní „Diminuendo and Crescendo in Blue“ znělo v roce 1937 tak avantgardně, že posluchače nadchlo až téměř o dvacet let později ( str. 138). Ellington, jehož inspirace nikdy nevyschla, vytvářel série populárních skladeb, v nichž mohli předvádět svůj um pozounista Juan Tizol, trumpetista Cootie Williams, saxofonisté Ben Webster a Harry Carney
•
•
a (od roku 1939) špičkový aranžér Billy Strayhorn. Ten napsal pro orchestr množství skladeb, včetně jeho znělky „Take the ‘A’ Train“ (1941), a byl důležitý jako šéf stále úspěšného orchestru až do své smrti roku 1967. Ellingtonova ambiciózní tvorba vykrystalizovala v řadu vystoupení v Carnegie Hall, počínaje dílem Black, Brown, and Beige v roce 1943 ( str. 104), jež se však setkalo se smíšeným kritickým ohlasem. Aby se vyhnul přímé konfrontaci s četnými uměleckými a technickými nástrahami, které zahrnuje komponování delších celků, držel se formy suity (sledu jednotlivých vět propojených společným tématem či podobným hudebním materiálem), jíž ideálně vyhovovalo nové médium, dlouhohrající deska. Nejvýznačnějšími příklady děl, která vzešla z živých koncertů, jsou tři „Sacred Concerts“ (Duchovní koncerty, 1965, 1968 a 1973) a Far East Suite (1966) inspirovaná Ellingtonovými cestami do exotických zemí, kam jezdil jako vyslanec Ministerstva zahraničí USA ( str. 161). Roku 1973 vydal Ellington autobiografii Music is My Mistress (Hudba je má milenka, česky nevyšlo). Dojemně vzpomíná na jednotlivé hráče, jejichž talent a loajalita
•
•
zajistily orchestru stálou úroveň. Odhaluje také dvě vlastnosti silně související s Ellingtonovým charakterem: náboženský zápal a posedlost středostavovskou úctyhodností, jež občas vedla až k trapné devótnosti vůči autoritám, především britské monarchii ( str. 142). Ale možná i díky těmto dvěma vlastnostem zůstal obraz Ellingtonova orchestru neposkvrněný i po heroinem nasáklé éře bopu, aniž přestal umělecky reagovat na zásadní stylový vývoj doby. Po Ellingtonově smrti se vedení orchestru ujal jeho syn Mercer, vynikající trumpetista, jenž v roce 1941 složil pro orchestr hit „Things Ain’t What They Used to Be“. V letech 1975 a 1977 koncertoval s orchestrem v Evropě a v osmdesátých letech nahrával temperamentní vystoupení pro různé labely, např. GRP ( str. 214). Jedinečného zvuku legendárních Ellingtoňanů minulých desetiletí se mu sice dosáhnout nepodařilo, ale digitální technologie poskytly věčným Dukeovým veledílům čerstvou vitalitu.
•
•
1974 únor Sopránsaxofonista Steve Lacy hraje v Paříži, později v tomto roce navštíví Itálii a Nizozemsko.
•
Duke Ellington, 1973
182
říjen Nizozemský saxofonista Willem Breuker nahrává s neortodoxním orchestrem Kollektief; záhy je považován za vůdčí osobnost evropské avantgardy.
duben V Los Angeles nahrává big band dvojice Akijoši–Tabackin. Před rokem jej v Hollywoodu založila klavíristka Tošiko Akijoši a její druhý manžel, saxofonista Lew Tabackin. Ansámbl získává pověst díky rafinovaným aranžmá a svěžímu zvuku nástrojů. V Norsku společně nahrávají Jan Garbarek a Keith Jarrett ( str. 158).
•
25. listopad The Modern Jazz Quartet ( str. 129) odehrává v newyorském Lincolnově centru poslední koncert před rozchodem po více než dvacetileté spolupráci. Důvodem je rozhodnutí Milta Jacksona věnovat se vlastní kariéře. Ansámbl se znovu sejde roku 1981 ( str. 196).
•
•
14. květen V Londýně umírá Paul Gonsalves ( str. 138).
•
Nahoře Hlavní téma Ellingtonova Prvního duchovního koncertu zaznamenané skladatelovou rukou. Zcela vlevo Šedá eminence jazzu: Duke Ellington ke konci své výjimečné kariéry.
•
•
13. únor Alexandr Solženicyn je vypovězen ze Sovětského svazu 20. červenec Turecká invaze na Kypru 8. srpen Americký prezident Nixon rezignuje výstava maleb Davida • Pařížská Hockneyho Toma Stopparda Travestie • Drama Film Sidneyho • v Orient expresuLumeta Vražda
listopad Oscar Peterson ( str. 163) navštěvuje Sovětský svaz.
•
29. květen Anthony Braxton hraje v Dánsku, v tomto roce má napilno, neboť hraje také v Londýně a Torontu.
4. červenec V Londýně společně hrají Stephane Grappelli ( str. 75) a Earl Hines ( str. 125).
1974
•
24. květen V New Yorku umírá Duke Ellington.
květen John McLaughlin znovu sestavuje jedenáctičlenný Mahavishnu Orchestra.
„Pokud v hudbě rozvádíte téma či hudební myšlenku, dojdete k místům, v nichž musíte rozhodnout o dalším směřování, a kdykoli jsem zápasil s melodií či harmonií, vždy jsem se obrátil na Billyho Strayhorna. Povídali jsme si a na přetřes přišel celý svět… Billy nebyl, jak se o něm často říkalo, mé alter ego. Billy byl mou pravou rukou, mou levou rukou, očima, které jsem cítil vzadu na hlavě; moje mozkové vlny kmitaly v jeho hlavě, jeho kmitaly v mé.“
8. říjen V New Yorku umírá barytonsaxofonista Harry Carney.
březen Thad Jones a Mel Lewis cestují se svým big bandem ( str. 162) do Tokia.
Světové události
1973–74 Jazzové události
1973–74
8. prosinec Ve francouzském Montaubanu umírá jazzový kritik Hugues Panassié ( str. 80).
•
Count Basie (• str. 87) a jeho orchestr • mají zábavný výstup v komediálním
•
westernu Ohnivá sedla Mela Brookse. Německý publicista Ekkehard Jost vydává ve Štýrském Hradci knihu Free Jazz.
srpen Herbie Hancock nahrává filmovou hudbu k drsnému snímku Michaela Winnera Přání smrti s Charlesem Bronsonem v hlavní roli. léto Chick Corea a Return to Forever ( str. 179) nahrávají fusion album Where Have I Known You Before?
•
Nahoře Willem Breuker, jehož eklektický hudební styl přinášel bizarní směs prvků přejímaných z lidové hudby i avantgardního free jazzu.
183
TISÍCILETÍ BLUES
TISÍCILETÍ BLUES
2008
2008
Legendární skupina fusion se obnovuje v roce, kdy znovu stoupá zájem o tvůrčí propojení jazzu s filmovou hudbou.
RETURN TO FOREVER SE VRACEJÍ
29. květen Chick Corea obnovuje Return to Forever ( str. 179) pětadvacet let poté, co se zásadní skupina fusion rozešla. První vystoupení je v sále Paramount Theatre v texaském Austinu. 21. října zahajuje Corea pětiměsíční turné s Johnem McLaughlinem a skupinou Five Peace Band.
•
14. červen Ve věku čtyřiceti čtyř let umírá po nehodě při potápění klavírista Esbjörn Svensson. 23. září Basista Charlie Haden se vrací ke svým countryovým kořenům vydáním alba Rambling Boy, jež nahrál s rodinnou kapelou a řadou hostujících hudebníků. 29. prosinec V kalifornském Sherman Oaks umírá ve věku sedmdesáti let trumpetista Freddie Hubbard.
Jazzové události
gigant JVC oznamuje, • Elektronický že nadále nebude sponzorovat
248
10. únor Herbie Hancock získává Grammy za album River: The Joni Letters v kategorii Album roku. Od roku 1964 jde o první takto oceněnou jazzovou nahrávku. únor Smithsonian Jazz Masterworks Orchestra vystupuje v Egyptě. 19. březen Jazz at Lincoln Center slaví devadesátiny klavíristky Mariany McPartlandové. Ta s triem představuje hudbu ze svého nejnovějšího CD, Twilight World.
4. duben Basista Greg Cohen a jeho kvinteto spolu s Chicagským symfonickým orchestrem hrají jazzové verze filmové hudby Bernarda Herrmanna. 18. duben Mezinárodní asociace jazzových pedagogů žádá po čtyřiceti letech poctivé práce na podporu hudby o bankrot. Poslední předseda David Baker prohlašuje: „Nikdo z nás by neměl připustit, aby k tomu došlo.“ 25. duben V Londýně umírá ve věku osmdesáti šesti let trumpetista a rozhlasový moderátor Humphrey Lyttelton.
Světové události
duben–září Newyorské Muzeum moderního umění mapuje spojení jazzu a poválečné kinematografie velkou expozicí a vystoupeními umělců, jako jsou Tomasz Stan´ko Quartet a Martial Solal, kteří hrají hudbu z evropských i amerických filmů.
Nahoře Brad Mehldau, velice všestranný klavírista, kterému vyhovují jak sólové koncerty, tak rafinovaná ansámblová tvorba.
•
mezinárodní jazzové festivaly. Ty pod jeho záštitou vzkvétaly téměř čtvrtstoletí od první spolu práce společnosti s legendárním pořadatelem amerických festivalů Georgem Weinem v roce 1984. K nejznámějším akcím sponzoro vaným JVC patřily festivaly v Chicagu, Concordu, Los Angeles, Miami, New Yorku, Newportu, Nizozemsku, Paříži a Varšavě. Na dvojalbu Miles from India, které je oslavou hudby Milese Davise ( str. 217), se podílejí hudebníci z USA a Indie. Duchovním otcem projektu je saxofonista Bob Belden.
•
2008 19. únor Fidel Castro se po téměř padesáti letech u moci vzdává prezidentského křesla na Kubě květen–červen Kontroverzní volby v Zimbabwe 4. listopad Barack Obama je zvolen prvním afroamerickým prezidentem USA 26. listopad Teroristické útoky v indické Bombaji Isaac Hayes, Yves Saint • Umírají Laurent a Alexandr Solženicyn
Nahoře Esbjörn Svensson v londýnském sále Barbican v listopadu 2006.
RENESANCE KLAVÍRNÍHO TRIA
Předčasný odchod švédského klavíristy Esbjörna Svenssona, jenž zemřel roku 2008 při potápění, připravil jazzový svět o jednoho z řady nápaditých klavíristů, jejichž tvorba pomáhala v moderní době uchovat a rozvíjet starobylé combo v podobě klavírního tria. Když s ním Nat King Cole ( str. 125) koncem třicátých let přišel, bylo spojováno s odlehčeným populárním repertoárem. V druhé půli století získalo v pojetí Oscara Petersona ( str. 163) a dalších tvůrců virtuózní hardbopovou energii a zůstalo ideálním ansámblem pro interpretaci standardů ve swingovém i bebopovém stylu. Jedno z nejdéle fungujících a nejuznávanějších standardních trií vedl Keith Jarrett ( str. 185) a jeho nápadité nahrávky inspirovaly k čerstvému pohledu na zažitý melodický materiál už od osmdesátých let. V rozhovoru z roku 1996 odpovídal Jarrett na dotaz o smyslu hraní standardů v současnosti. Repertoár popsal jako „živý organismus, od něhož se nelze odtrhnout“ a zdůraznil, že tři hráči jsou ideální počet pro ten druh muzikantské spontaneity, o jakou se jeho trio snaží. Nejvýrazněji se trio ke konci století posunulo díky nárůstu počtu původních skladeb pro ně (upřednostňovaných před známými standardy), díky rozšířenému
•
•
•
stylovému záběru (zahrnujícímu pop, country, rock, folk, fúzi, klasiku i minimalismus) a díky novátorskému vedení klavírních hlasů opouštějícímu bopová klišé. Mladí klavíristé často vycházeli ze složitého harmonického, rytmického i formálního myšlení Billa Evanse ( str. 157) a význačné talenty jako Brad Mehldau či Hiromi Ueharová dokázaly v rytmické a harmonické nezávislosti levé a pravé ruky zajít místy ještě dál než Evans. Mehldau se po prvním albu Art of the Trio z roku 1997 prosadil jako mimořádný improvizátor v triu i na sólových koncertech, Hiromin nespoutaný a působivý pódiový projev (někdy s využitím elektroniky) vychází z virtuózního stylu hry, jímž konku ruje i svému učiteli Oscaru Petersonovi. „Severský zvuk“ Svenssonova E. S. T. či trií Boba Stensona (rovněž Švéda) a Torda Gustavsena (Nora) se na přelomu tisíciletí mohl jevit jako součást balíku emocio nálně odtažitých a průzračně vrstvených zvukomaleb, které byly typické pro průkopnický evropský label ECM ( str. 177), u něhož vydával standardní alba i Jarrett, ale skandinávská tria postupně přebírala vskutku mezinárodní stylové odkazy. Zvláště Svenssonova skupina se často vedle zadumané atmosféry vyžívala v energických rytmech, inspirovaných Amerikou.
•
•
Nejzajímavějšími evropskými trii, která navazovala na první Seveřany, byla norská The Country a Anders Aarum Trio, švýcarský triumvirát vedený Colinem Vallonem či trio polského klavíristy Marcina Wasilewského a jeho rytmické sekce; to se proslavilo především tvorbou v kvartetu s trumpetistou Tomaszem Stan´kem. V roce 2004 promluvil Svensson za řadu evropských hudebníků, když prohlásil: „Momentálně v jazzu moc kreativity nevidím, takže tady inspiraci nehledám. Panuje tu nuda a naprostá nenápaditost, spousta kapel jenom opakuje to, co už tu bylo.“ V USA roku 1990 debutoval klavírista Ethan Iverson se svým triem The Bad Plus a rychle rozbil škatulky nabídkou energické a neuctivé směsi popu, rocku a avantgardy s původními melodiemi. Vytvořil tak styl, jenž byl „na intoše dost dobrej“, jak znělo památné hodnocení časopisu Rolling Stone. Podobně jako u několika evropských uskupení se v Iversonově hudební filozofii spojoval stejnou měrou kreativní přístup k zavedeným jazzovým stylům i jisté zklamání ze sterility post‑bopové improvizace, z níž se vyvinulo zcela předvídatelné schéma téma/sólo/téma.
249
TISÍCILETÍ BLUES
TISÍCILETÍ BLUES
2008
2008
Legendární skupina fusion se obnovuje v roce, kdy znovu stoupá zájem o tvůrčí propojení jazzu s filmovou hudbou.
RETURN TO FOREVER SE VRACEJÍ
29. květen Chick Corea obnovuje Return to Forever ( str. 179) pětadvacet let poté, co se zásadní skupina fusion rozešla. První vystoupení je v sále Paramount Theatre v texaském Austinu. 21. října zahajuje Corea pětiměsíční turné s Johnem McLaughlinem a skupinou Five Peace Band.
•
14. červen Ve věku čtyřiceti čtyř let umírá po nehodě při potápění klavírista Esbjörn Svensson. 23. září Basista Charlie Haden se vrací ke svým countryovým kořenům vydáním alba Rambling Boy, jež nahrál s rodinnou kapelou a řadou hostujících hudebníků. 29. prosinec V kalifornském Sherman Oaks umírá ve věku sedmdesáti let trumpetista Freddie Hubbard.
Jazzové události
gigant JVC oznamuje, • Elektronický že nadále nebude sponzorovat
248
10. únor Herbie Hancock získává Grammy za album River: The Joni Letters v kategorii Album roku. Od roku 1964 jde o první takto oceněnou jazzovou nahrávku. únor Smithsonian Jazz Masterworks Orchestra vystupuje v Egyptě. 19. březen Jazz at Lincoln Center slaví devadesátiny klavíristky Mariany McPartlandové. Ta s triem představuje hudbu ze svého nejnovějšího CD, Twilight World.
4. duben Basista Greg Cohen a jeho kvinteto spolu s Chicagským symfonickým orchestrem hrají jazzové verze filmové hudby Bernarda Herrmanna. 18. duben Mezinárodní asociace jazzových pedagogů žádá po čtyřiceti letech poctivé práce na podporu hudby o bankrot. Poslední předseda David Baker prohlašuje: „Nikdo z nás by neměl připustit, aby k tomu došlo.“ 25. duben V Londýně umírá ve věku osmdesáti šesti let trumpetista a rozhlasový moderátor Humphrey Lyttelton.
Světové události
duben–září Newyorské Muzeum moderního umění mapuje spojení jazzu a poválečné kinematografie velkou expozicí a vystoupeními umělců, jako jsou Tomasz Stan´ko Quartet a Martial Solal, kteří hrají hudbu z evropských i amerických filmů.
Nahoře Brad Mehldau, velice všestranný klavírista, kterému vyhovují jak sólové koncerty, tak rafinovaná ansámblová tvorba.
•
mezinárodní jazzové festivaly. Ty pod jeho záštitou vzkvétaly téměř čtvrtstoletí od první spolu práce společnosti s legendárním pořadatelem amerických festivalů Georgem Weinem v roce 1984. K nejznámějším akcím sponzoro vaným JVC patřily festivaly v Chicagu, Concordu, Los Angeles, Miami, New Yorku, Newportu, Nizozemsku, Paříži a Varšavě. Na dvojalbu Miles from India, které je oslavou hudby Milese Davise ( str. 217), se podílejí hudebníci z USA a Indie. Duchovním otcem projektu je saxofonista Bob Belden.
•
2008 19. únor Fidel Castro se po téměř padesáti letech u moci vzdává prezidentského křesla na Kubě květen–červen Kontroverzní volby v Zimbabwe 4. listopad Barack Obama je zvolen prvním afroamerickým prezidentem USA 26. listopad Teroristické útoky v indické Bombaji Isaac Hayes, Yves Saint • Umírají Laurent a Alexandr Solženicyn
Nahoře Esbjörn Svensson v londýnském sále Barbican v listopadu 2006.
RENESANCE KLAVÍRNÍHO TRIA
Předčasný odchod švédského klavíristy Esbjörna Svenssona, jenž zemřel roku 2008 při potápění, připravil jazzový svět o jednoho z řady nápaditých klavíristů, jejichž tvorba pomáhala v moderní době uchovat a rozvíjet starobylé combo v podobě klavírního tria. Když s ním Nat King Cole ( str. 125) koncem třicátých let přišel, bylo spojováno s odlehčeným populárním repertoárem. V druhé půli století získalo v pojetí Oscara Petersona ( str. 163) a dalších tvůrců virtuózní hardbopovou energii a zůstalo ideálním ansámblem pro interpretaci standardů ve swingovém i bebopovém stylu. Jedno z nejdéle fungujících a nejuznávanějších standardních trií vedl Keith Jarrett ( str. 185) a jeho nápadité nahrávky inspirovaly k čerstvému pohledu na zažitý melodický materiál už od osmdesátých let. V rozhovoru z roku 1996 odpovídal Jarrett na dotaz o smyslu hraní standardů v současnosti. Repertoár popsal jako „živý organismus, od něhož se nelze odtrhnout“ a zdůraznil, že tři hráči jsou ideální počet pro ten druh muzikantské spontaneity, o jakou se jeho trio snaží. Nejvýrazněji se trio ke konci století posunulo díky nárůstu počtu původních skladeb pro ně (upřednostňovaných před známými standardy), díky rozšířenému
•
•
•
stylovému záběru (zahrnujícímu pop, country, rock, folk, fúzi, klasiku i minimalismus) a díky novátorskému vedení klavírních hlasů opouštějícímu bopová klišé. Mladí klavíristé často vycházeli ze složitého harmonického, rytmického i formálního myšlení Billa Evanse ( str. 157) a význačné talenty jako Brad Mehldau či Hiromi Ueharová dokázaly v rytmické a harmonické nezávislosti levé a pravé ruky zajít místy ještě dál než Evans. Mehldau se po prvním albu Art of the Trio z roku 1997 prosadil jako mimořádný improvizátor v triu i na sólových koncertech, Hiromin nespoutaný a působivý pódiový projev (někdy s využitím elektroniky) vychází z virtuózního stylu hry, jímž konku ruje i svému učiteli Oscaru Petersonovi. „Severský zvuk“ Svenssonova E. S. T. či trií Boba Stensona (rovněž Švéda) a Torda Gustavsena (Nora) se na přelomu tisíciletí mohl jevit jako součást balíku emocio nálně odtažitých a průzračně vrstvených zvukomaleb, které byly typické pro průkopnický evropský label ECM ( str. 177), u něhož vydával standardní alba i Jarrett, ale skandinávská tria postupně přebírala vskutku mezinárodní stylové odkazy. Zvláště Svenssonova skupina se často vedle zadumané atmosféry vyžívala v energických rytmech, inspirovaných Amerikou.
•
•
Nejzajímavějšími evropskými trii, která navazovala na první Seveřany, byla norská The Country a Anders Aarum Trio, švýcarský triumvirát vedený Colinem Vallonem či trio polského klavíristy Marcina Wasilewského a jeho rytmické sekce; to se proslavilo především tvorbou v kvartetu s trumpetistou Tomaszem Stan´kem. V roce 2004 promluvil Svensson za řadu evropských hudebníků, když prohlásil: „Momentálně v jazzu moc kreativity nevidím, takže tady inspiraci nehledám. Panuje tu nuda a naprostá nenápaditost, spousta kapel jenom opakuje to, co už tu bylo.“ V USA roku 1990 debutoval klavírista Ethan Iverson se svým triem The Bad Plus a rychle rozbil škatulky nabídkou energické a neuctivé směsi popu, rocku a avantgardy s původními melodiemi. Vytvořil tak styl, jenž byl „na intoše dost dobrej“, jak znělo památné hodnocení časopisu Rolling Stone. Podobně jako u několika evropských uskupení se v Iversonově hudební filozofii spojoval stejnou měrou kreativní přístup k zavedeným jazzovým stylům i jisté zklamání ze sterility post‑bopové improvizace, z níž se vyvinulo zcela předvídatelné schéma téma/sólo/téma.
249