0037212

Noví sousedé

Patricius Smrtič byl nesmírně spokojený jak se sebou, tak i s okolním světem. Proto se rozhodl, že si dopřeje relaxační koupel. Zahleděl se na tři bazénky před sebou, svlékl děravý černý koupací plášť a nedočkavě uvažoval, kam má vlézt nejdřív: do bazénku se stonožkami, s pavouky nebo s mravenci? „To nejlepší si přece má člověk nechat na konec,“ poradil sám sobě a strčil nohu do bazénku se stonožkami. Vzápětí začal vzdychat blahem a vychutnával si příjemné škrábání a šimrání po celém těle.

Nic nádhernějšího prostě neexistuje!

Zrovna když ze sebe vyrazil zvlášť nadšené „brrrr!“, zaslechl, jak někdo prudce buší na domovní dveře.

Nenechal se tím vyvést z míry – koneckonců otvírat dveře má za úkol stařičký komorník Bruno.

5

Znovu se ponořil do příjemného hemžení, když se domem rozlehl Brunův hlas: „Milostivá paní!“ Krátce poté zdi rozechvěl pronikavý výkřik.

Patricius Smrtič se okamžitě zvedl a vylezl z obrovité vany. Prudce shodil z paží několik stonožek, rychle vklouzl do koupacího pláště a pospíchal nahoru. „Můj sladký netopýrku,“ vyhrkla Prospera Smrtičová, když k ní manžel s tázavým pohledem přistoupil. „Tohle ječící panstvo jsou – naši noví sousedé.“ „My máme sousedy?“ podivil se pan Smrtič. „Copak jediný dům v této ulici nepatří nám?“ „Bohužel ne,“ povzdechla si paní Smrtičová. „Šikmo proti nám stojí ještě jeden.“ „Vážně?“ zvolal její manžel překvapeně. „Nikdy jsem si ho nevšiml.“ „A přesně tam teď bydlíme my!“ zaburácel pan Potměšil rozčileně a na spáncích mu vystoupily žíly.

Vlevo vedle něj přikývla jeho manželka tak prudce, že se klobouček, který trůnil na její staromódní trvalé ondulaci, málem poroučel velkým obloukem k zemi. Manžele Potměšilovy doprovázeli jejich dva synové.

6

„Tak je to tedy,“ pronesl Patricius Smrtič, když si nové sousedy pečlivě prohlédl. „Takže jste byli tak laskaví, že jste se k nám vypravili na malou návštěvu, abychom se seznámili!“ „Houby s octem!“ odsekl pan Potměšil okamžitě. „Požadujeme, aby ulice, ve které bydlíme my, byla čistá a uklizená. Z vaší zanedbané zahrady už prorůstá plevel až k nám! A vaší manželce je to zjevně úplně jedno!“ „Plevel?“ užasl Pankrác, který právě dorazil ke dveřím i se svým dvojčetem Palmácem a sestrou Polly. „Vždyť to jsou nádherný bodláky a ještě hezčí kopřivy!“ „Měly by být chráněné státem,“ doplnila ho Polly, ačkoli jako jediný člen Smrtičovy rodiny dávala přednost vonícím květinám. Ale tahle uječená rodinka – a hlavně pitvořící se synáčkové – jí byla strašně nesympatická. Navíc samozřejmě musela držet se svou rodinou, která na rozdíl od ní milovala všechno staré a pichlavé. Což nebylo divu, protože pocházela z rodu, který se pyšnil čarodějnicemi, kouzelníky a různými jinými bytostmi. Jen Polly se tak trochu odrodila. Máma ji s oblibou označovala za „rozmar přírody“. Na rozdíl od zbytku rodiny totiž 7

Polly neviděla potmě a nenáviděla dušené šváby, pudink s larvami i polévku s medúzami. „Ty drzý fracku!“ vyjekla paní Potměšilová. „Jestli vy chcete mít svou zahradu v takovém stavu – prosím! Ale laskavě zbavte toho neřádu ulici a…“ zajíkla se. Vytřeštila oči víc a ještě víc a zalapala po dechu. „Tam… tam…“ koktala a zděšeně ukázala na pana Smrtiče.

Zpod límce mu zrovna vylézal dobrý tucet stonožek. „To… to je prostě hnus!“ otřásl se pan Potměšil a jeho synové vyplázli nechutně jazyk. „Odcházíme!“ zavelela nahlas paní Potměšilová a udělala čelem vzad. Se vztyčenou hlavou opustila pozemek Smrtičových a manžel i oba synové ji následovali. „Tihle lidi,“ zakroutil nechápavě hlavou Patricius Smrtič, ale

příjemné polechtání na krku mu hned zvedlo náladu. „Kvůli všemu se hned rozčilují. No co…“ mávl ledabyle rukou. „Však je to zas přejde,“ a vydal se zpět do bazénku. „Nejspíš se za chviličku vypravím za tebou, ty můj myší ocásku!“ volala za ním Prospera Smrtičová. „Jen si ještě musím rychle umýt hlavu. Neviděli jste někdo můj nový ropuší šampon?“ zeptala se. Aniž počkala na odpověď, odkráčela směrem ke koupelně.

Polly si vyměnila pohled s Pankrácem a Palmácem. „Z toho může být pěkný průšvih,“ povzdechl si Palmác. „I kdyby, záleží na tom?“ Pankrác strčil do Polly. „Koukej, ségra! Tamhle kráčí tvůj přítel Pit!“ „Náš přítel Pit,“ opravila ho Polly. „No jasně!“ Pankrác se výmluvně ušklíbl na své dvojče. „My jdeme do sklepa.“ Polly počkala na spolužáka, který zvolna procházel zahradní brankou. „Že sis ale dal načas,“ konstatovala. „Dvojčata už šla dolů.“ „Tak na co čekáme?“ usmál se Pit. „Doufám, že nezačali čarovat bez nás!“ 9

Myší kouzlo

Pankrác a Palmác klečeli ve sklepě před prvním a druhým dílem tří magických knih plných zaříkadel. „Vy se máte! Taky bych chtěl vidět ve tmě,“ pronesl Pit namísto pozdravu a zvolna tápal za Polly temnou místností podél zdi. „Vy jste prostě politováníhodný chudinky,“ odpověděl Pankrác, odložil knihu na polici opředenou pavučinami a zapálil svíčky na čtyřramenném svícnu, který stál na zaprášené truhle uprostřed místnosti. „Takhle je to mnohem lepší!“ poděkovala Polly a vytáhla z police třetí díl Magie.

Palmác podal svou knihu Pitovi. Pak slavnostně přikročil ke staré truhlici, vytáhl z pravé kapsy kalhot mrtvou myš a položil ji nábožně na dřevěné víko. „Tak…“ vydechl a nervózně polkl. Pak obřadně pronesl: „Všichni zde přítomní souhlasili při poslední schůzce 10

s vybraným zaříkadlem. Je to tak?“ Přelétal pohledem z jednoho na druhého. Pankrác přikývl. Pit také. „Polly?“ oslovil Palmác dívku tázavě.

Polly se zamračila. „A ty víš určitě, že zaříkadlo z třetího svazku je vážně správné? Co když se stane nějaké neštěstí?“ Každé zaříkadlo se skládalo ze tří částí. První část byla v prvním svazku knihy, druhá v druhém a třetí v třetím. Problém byl v tom, že zaříkadla v třetím svazku nebyla očíslovaná, takže bylo těžké odhadnout, které zaříkadlo patří k očíslovaným prvním dvěma částem zaříkadla z prvního a druhého svazku.

Palmác zvedl ukazováček: „S Pankrácem jsme celé týdny porovnávali všech 777 zaříkadel z třetího svazku Magie. A zjistili jsme, že tyhle tři části se k sobě hodí úplně dokonale…“ Slavnostně dodal: „Jde o kouzlo na oživení mrtvých zvířat.“ „Stojí tam také, jak dlouho může být to zvíře po smrti, aby zaříkadlo fungovalo?“ zeptal se Pit. „Ta vaše myš vypadá už pěkně vysušeně.“ „To máš pravdu,“ přikývl Palmác. „Zrovna nejčerstvější není. Ale srst ještě pořád drží pohromadě…“ „Tak začnem už konečně?“ reptal Pankrác.

11

Pankrác, Palmác a Pit se s očekáváním zadívali na Polly. Ta krátce pokrčila rameny. „Tak dobře! Když si jste tak jistí!“ „Fajn,“ zašeptal Palmác rozčileně. „Polly přečte první část zaříkadla z první knihy. Pankráci, ty máš druhý díl Magie?“ Pankrác přikývl. „Pak přečte Pit třetí část zaříkadla z třetího svazku.“ Palmác se na okamžik odmlčel a znovu se podíval na kamarády a pak na myš. „Myslím, že už se těší na svůj druhý život.“ „Usmála se?“ zeptal se Pit. „Vtipálku!“ odpověděl Palmác. „Tak, Polly, jdeme na věc!“ Polly sklonila hlavu nad první díl Magie a zhluboka se nadechla. „Holubice ani larvy se nedají koupat.“ Pak dala znamení Pankrácovi. „Červi ani kozy neumějí létat.“ 12

Teď byla řada na Pitovi. Chvějícím se hlasem přečetl: „A teď se to všechno stane, mrtvé zvíře rázem vstane!“ Všichni čtyři napjatě zírali na myš.

Ve stejnou dobu kuchařka Karla, kterou Smrtičovi nedávno zdědili i s komorníkem, zahradníkem a domem po strýci Drslavovi, připravovala o patro výš oběd pro rodinu: dušené čerstvé šváby v mátovo-bodlákové omáčce zjemněné trochou likéru z ropušího slizu bez alkoholu. Měla dobrou náladu, a tak jednoho z čerstvě zabitých švábů hodila svému malému jorkšíráčkovi Hanibalovi do lačně rozevřené tlamičky. Pak chtěla hrst švábů nasypat do hrnce, ale najednou se zarazila. Co to má znamenat?

Neucítila zrovna v dlani zvláštní škrábání? „Oj, božíčku,“ vykřikla zděšeně svým zvláštním

přízvukem,

když

otevřela

ruku. „Všichni švábi být před chvilkou mrtví a teď oni zas pobíhat a škrábat!“ Chvíli nevěřícně sledovala hemžení na své dlani, pak brouky shrnula přes 13

okraj mísy a spokojeně přikývla: „My mít šváby živé.

Stejně oni tak být víc zdraví.“ Čtyři kamarádi ve sklepě klečeli se zatajeným dechem před truhlou s mrtvou myší. Zatuchlý sklepní vzduch se chvěl napětím. Zvolna, jako ve zpomaleném filmu, začaly myší packy znovu získávat barvu a srst se lehce zatřpytila. Pak se myší čumáček krátce pohnul. „Žije, fakt ožila!“ vykřikl Pankrác nadšeně a vítězně sevřel ruku v pěst. „Zaříkadla fungují! Svět patří nám!“ „Brzdi, brzdi, bráško!“ pokoušela se ho uklidnit Polly. „Když mrtvá myš letmo pohne čumáčkem, vůbec nic to neznamená.“ Ale pak sebou trhly přední a zadní packy. Ocas švihl jako bič – a myš se omámeně zvedla. Pak se otočila kolem vlastní osy a všimla si diváků. Propadla panice, seskočila z truhly a krátkými rychlými skoky zmizela pod polorozpadlou skříní. „Paráda!“ Palmác radostně vyskočil. „To je přece paráda! Jaké zaříkadlo zkusíme teď?“

„Jen jediný test!“ připomněl Pit kamarádovi jejich dohodu. „Shodli jsme se na tom, že pak budeme kouzlit, jen když to bude absolutně nezbytné…“ „A jen když s tím budeme všichni souhlasit,“ doplnila ho Polly. „Tak to teda ne!“ odporoval Palmác. „Napřed přece musíme vyzkoušet, jak která zaříkadla fungují!“ „Nic nemusíme!“ protestovala Polly. „Je to hrozně nebezpečné. Nemůžeme si být jistí, jestli je závěrečná část zaříkadla z třetího svazku skutečně ta pravá. Jen si vzpomeňte na tu rybku!“ Při jejich prvním pokusu o čarování se v obývacím pokoji objevila malá zlatá rybka, která Patriciu Smrtičovi plavala přímo před nosem a vyvolala důkladný poprask. „Ale to přece byla jen maličkost!“ pokrčil rameny Pankrác. „Stejně tak dobře jsme mohli vyhodit dům do povětří!“ podotkla Polly.

Palmác chtěl zrovna něco namítnout, když k nim z kuchyně zalétl Karlin hlas: „Jídlo být hotové! Teď všichni jíst! Hned!“ 15

„Tak jo,“ přikývl Palmác. „Napřed se posílíme. Ale ještě to probereme!“ Polly zakroutila hlavou. „Dohodli jsme se na tom.

A všichni jsme s tím souhlasili!“ Palmác se podíval na Pankráce, ale ten jen znuděně pokrčil rameny.

V jídelně už na ně čekala s vyčítavým pohledem Prospera Smrtičová. Na stole stále mísa se šváby v mátovo-bodlákové omáčce. „Víte dobře, že vám toho spoustu prominu, ale co se týká stolování, neznám legraci. Neexistuje žádná omluva pro to, abyste nechali vychladnout jídlo,“ poučovala čtveřici, která se rychle usazovala na svá místa před poškrábanými talíři a ošoupanými stříbrnými příbory. „No, něco by se možná našlo,“ zauvažoval Pankrác nahlas – což mu vyneslo kopnutí do holeně od Polly. „Jinými slovy…“ povytáhla paní Smrtičová rázně obočí. „Příště se dostavíte k jídlu naprosto přesně. Nechci, aby vás Karla ještě někdy musela volat. Dobrou chuť!“ 16

To už do jídelny vcházel nejistým krokem komorník Bruno s velkým baňatým hrncem. „Čočková polévka s párečky!“ oznámil slavnostně. „Pro Polyxenu a jejího spolužáka… hm…“ „Pita!“ napověděl mu Pit. „Pita!“ zopakoval Bruno a postavil hrnec na černý stůl posetý vybledlými skvrnami. „Když jde o jídlo, tak to jsem vždycky hrozně ráda, že jsem úplně obyčejný člověk,“ podotkla Polly a nalila si dvě naběračky čočkové polévky se třemi párečky.

Její matka na ni pohlédla s láskou v očích. „I když tvůj otec ani já nechápeme, proč ses narodila jako člověk, milujeme tě naprosto stejně jako tvé bratry Palmáce a Pankráce.“ „Není mi jasné, jak někdo může Palmáce a Pankráce milovat,“ zakroutila Polly nechápavě hlavou. Teď zas pro změnu nakopl Pankrác ji. „Ale ti švábi jsou živí!“ rozčiloval se Pankrác a zděšeně zíral na svůj talíř, který připomínal mraveniště. „V kuchyni prve oni mrtví,“ zamumlala Karla. „Ale najednou všichni živí. Karla nemoct udělat vůbec 17

nic. Jednou mrtví, jednou živí, jednou mrtví, jednou živí!“ Polly, Pit, Pankrác a Palmác se rychle po sobě podívali a pak se provinile zahleděli do svých talířů. „Jednou mrtví, jednou živí?“ Prospera Smrtičová se opřela o opěradlo židle a zkřížila ruce na prsou. „Mládeži!“ řekla výhružně. „Máte s tím snad něco společného?“ „My?“ předstíral zděšení Pankrác. „Ty si vážně myslíš, že umíme oživit mrtvý myši a šváby?“ Paní Smrtičová se zarazila. „Kdo tady mluvil o myších?“ „Nechcete ochutnat tu čočkovou polévku?“ zeptal se Pit rychle. „Chutná vážně báječně… a je to něco nového… aspoň pro vás, Smrtičovy!“ „Šváb živý více zdravý než šváb mrtvý,“ vysvětlovala Karla a opřela se pěstmi o široké boky.

V té chvíli vkročil do jídelny pan Smrtič, celý rozehřátý a osvěžený relaxační koupelí. Stejně jako skoro všichni členové rodiny i on měl na sobě výhradně černé oblečení, které dokonale ladilo s jeho černočernými vlasy.

Jediným členem rodiny Smrtičových, který se zevnějš18

kem odlišoval od ostatních, byla Polly se světlými vlasy až po ramena a tričkem zářícím pestrými barvami. „Vynikající zpráva!“ jásal Patricius Smrtič a třel si s úsměvem ruce. „Náš nový pohřební ústav je konečně dokončený. Všechny rakve už jsou na svých místech.

Ty drahé vpředu, ty levné pěkně ukryté za nimi!“ Posadil se na poslední volné místo. „Tak copak máme dnes dobrého?“ „Živý šváby v mátové omáčce,“ odpověděl Palmác. „Cože? Šváby? Vynikající lahůdka!“ zaradoval se pan Smrtič a uvázal si kolem krku látkový ubrousek posetý skvrnami. „Jenže živý!“ upozornil ho Pankrác. „Cože? Živé?“ Patricius Smrtič překvapeně přimhouřil oči. „V kuchyni švábi všichni mrtví, pak zas najednou všichni živí!“ omlouvala se Karla uraženě. „Co Karla dělat, nic, vůbec nic, vůbec nic!“ „Napřed mrtví, a pak zas živí?“ žasl pan Smrtič a přejel pohledem všechny u stolu. Pak si nabral na talíř velkou porci švábů a podotkl: „Jen doufám, že to není v Krásnohoří pravidlem – jinak bych svůj pohřební ústav mohl rovnou zavřít!“ 19