Agatha Christie
KAPSA 3/1É æ,7$
K N I Ž N Í K LU B
Přeložil Jan Zábrana
A Pocket Full of Rye Copyright © 1953 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, MISS MARPLE and the Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and/or elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2015. Translation entitled KAPSA PLNÁ ŽITA Copyright © 2015 Agatha Christie Limited. All rights reserved.
ISBN 978-80-242-5090-8
Bruci Ingramovi, který měl rád a publikoval moje první krátké povídky
PRVNÍ KAPITOLA
Byla řada na slečně Somersové, aby uvařila čaj. Slečna Somersová sem přišla teprv nedávno a ze všech písařek na stroji byla nejméně zdatná. Nebyla už mladá a měla usouženou tvář mírné ovečky. Když přelévala čaj, voda v konvici se ještě nevařila, ale chudinka slečna Somersová si nikdy nebyla tak docela jistá, kdy vlastně se už voda vaří. To byla jedna z nepříjemných maličkostí, které jí ztrpčovaly život. Nalila čaj, na každý talířek dala dvě křehoučké sladké sušenky a chopila se šálků. Slečna Griffithová, nadmíru výkonná vedoucí kanceláře, šedovlasá pedantská dáma, pracující u Investičního trustu šestnáct let, řekla kousavě: „Zase se vám ta voda nevařila, Somersová!“ Pokorná, usoužená tvářinka slečny Somersové zrůžověla a nešťastnice pípla: „Proboha, tentokrát jsem vážně myslela, že už se vaří.“ Slečna Griffithová si pomyslela: Budem ji tu asi muset nechat ještě další měsíc, zrovna teď máme tolik práce… Tohle už ale přestává všechno! Ten zmatek, co ta káča praštěná natropila s tím dopisem Východní stavební společnosti – a přitom šlo o vyloženě jednoduchou práci – a s tím čajem prostě (7)
AGATHA C H R I S TI E
je vždycky nemožná. Kdyby nebylo tak těžké sehnat inteligentní písařku na stroji – a to víčko plechovky se sušenkami posledně taky pořádně nezavřela… Tohle už vážně přestává – Jako v případě mnoha jiných rozhořčených vnitřních monologů slečny Griffithové, i tentokrát věta zůstala nedokončená. V tom okamžiku totiž veplula do kanceláře slečna Grosvenorová, aby připravila posvátný čaj pana Fortescuea. Pan Fortescue měl jiný čaj, jiný porcelán a speciální sušenky. Jenom konvice a voda z kohoutku v šatně byly stejné. Tentokrát ale, poněvadž to byl čaj pro pana Fortescuea, se voda vařila. Slečna Grosvenorová na to dohlédla. Slečna Grosvenorová byla neuvěřitelně okouzlující blondýnka. Měla na sobě elegantně střižený černý kostýmek od exkluzivní švadleny a pěkně modelované nohy jí obepínaly ty nejkvalitnější a nejdražší nylonky, jaké byly na černém trhu k sehnání. Proplula kanceláří písařek zase zpátky, aniž se jí uráčilo obdařit některou z nich jediným slůvkem či pohledem. Pro ni tam místo nich klidně mohli sedět nějací chrobáci. Slečna Grosvenorová byla privilegovanou, osobní sekretářkou pana Fortescuea; zlolajné jazyky vytrvale šířily fámu, že mu je i čímsi víc, ale to ve skutečnosti nebyla pravda. Pan Fortescue se nedávno podruhé oženil a vzal si ženu stejně atraktivní jako nákladnou, která byla s to plně zaměstnávat veškerou jeho pozornost. Slečna Grosvenorová reprezentovala pro pana Fortescuea jenom nezbytnou součást jeho kanceláře, zařízené ve všem všudy superpřepychově a boháčsky rozmařile. Slečna Grosvenorová odplula s podnosem, který před sebou nesla jako nějakou rituální oběť. Prošla vnitřní kanceláří a čekárnou, kde měly dovoleno usednout významnější návštěvy, potom svým vlastním předpokojem a konečně s lehkým (8)
. $ 3 6$ 3 /1É æ , 7$
zaťukáním na dveře se vnesla do svatyně nejsvětější, do kanceláře pana Fortescuea. Byla to velemístnost s širokou hladinou naleštěné parketové podlahy, tu a tam pokryté drahými orientálními koberci. Stěny byly vkusně obloženy světlým dřevem a stálo tam několik přehnaně vypolštářovaných křesel, potažených žlutou buvolí kůží. Za kolosálním psacím stolem z javorového dřeva, centrem a ohniskem pracovny, trůnil pan Fortescue osobně. Pan Fortescue nepůsobil tak impozantním dojmem jako jeho kancelář, třebaže dělal, co bylo v jeho silách. Byl to statný, životem mírně poničený pán s lesklou pleší. I ve své londýnské kanceláři s oblibou nosíval tvídový oblek volného venkovského střihu. Ve chvíli, kdy slečna Grosvenorová jako vznešená labuť dokormidlovala až k němu, kabonil se právě nad nějakými lejstry rozloženými na psacím stole. Složila podnos k jeho pravé ruce, špitla tichým, neosobním hláskem: „Přinesla jsem vám čaj, pane Fortescue,“ a vycouvala. Pan Fortescue k obřadu přispěl jen jakýmsi uchrochtnutím. Slečna Grosvenorová usedla opět ke svému stolu a snaživě pokračovala v přerušené práci. Vyřídila dva telefonní hovory, opravila pár dopisů, které už přepsané čekaly na podpis pana Fortescuea, a vzala jeden telefon zvenčí. „Bohužel to právě teď není možné,“ řekla povýšeneckým tónem. „Pan Fortescue je na poradě.“ Když zavěšovala sluchátko, mrkla na hodinky. Bylo jedenáct hodin, deset minut. Vzápětí však pronikl téměř neprodyšnými dveřmi z kanceláře pana Fortescuea nezvyklý zvuk. Přestože byl ztlumený, dalo se jasně poznat, že to je přiškrcený, zoufalý výkřik. Zároveň se bzučák na stole slečny Grosvenorové rozezněl dlouhými, alarmujícími signály. Slečna Grosvenorová na vteřinu str(9)
AGATHA C H R I S TI E
nula v naprosté nehybnosti a pak nejistě vstala. Bylo to něco zcela nečekaného, a proto ji to vyvedlo z rovnováhy. Přesto však svým obvyklým způsobem – jako socha na přehlídce – zamířila ke dveřím pana Fortescuea, zaťukala a vešla. To, co spatřila, ji vyvedlo z rovnováhy ještě víc. Její zaměstnavatel seděl za stolem a zdálo se, že se svíjí v agonii. Pohled na jeho křečovité pohyby ji zmobilizoval. Slečna Grosvenorová řekla: „Proboha, pane Fortescue, vám je špatně?“ ale okamžitě si uvědomila, jak je ta otázka pitomá. Nemohlo být pochyb, že panu Fortescueovi je moc a moc špatně a že je to s ním vážné. Dokonce i v okamžiku, kdy přistoupila až k němu, svíjelo se jeho tělo v bolestných, nepotlačitelných křečích. Lapal po dechu a stěží ze sebe vypravil pár nesouvislých slov. „Ten čaj – co jste mi hrome – dala do čaje – pomozte mi – zavolejte doktora, rychle –“ Slečna Grosvenorová prchla z místnosti. To už nebyla ta arogantní plavovlasá sekretářka – teď to byla do hloubi duše vyděšená žena, která ztratila hlavu. Vpadla do kanceláře mezi písařky a vykřikla: „Pan Fortescue má záchvat – umírá – musíme sehnat doktora – vypadá příšerně – on určitě umírá.“ Reakce byly bezprostřední a velice se od sebe lišily. Nejmladší písařka, slečna Bellová, řekla: „Jestli je to epilepsie, měly bychom mu dát mezi zuby korkovou zátku. Kdo má špunt?“ Špunt nikdo neměl. Slečna Somersová řekla: „V jeho věku to je nejspíš mrtvička.“ Slečna Griffithová řekla: „Musíme sehnat doktora – hned!“ ( 10 )
. $ 3 6$ 3 /1É æ , 7$
Její obvyklá perfektní pohotovost však selhala, poněvadž za celých šestnáct let, co tu byla zaměstnána, nemusela do kanceláře nikdy volat doktora. Měla vlastního lékaře, ale ten bydlel až na Streatham Hillu. Kde je tu doktor někde blíž? Nikdo nevěděl. Slečna Bellová popadla telefonní seznam a začala hledat doktory pod písmenem D. Seznam však nebyl sestaven podle profesí a lékaři se v něm nedali nalistovat tak automaticky jako třeba stanoviště taxíků. Někdo navrhl, že by se dalo zavolat do nemocnice – ale do které? „Musí to být špitál, kam patříme,“ tvrdila slečna Somersová, „jinak nám nepřijedou. To je myslím kvůli nemocenskému pojištění. Nemůžem volat do špitálu, pod který nespadáme.“ Někdo navrhl, aby se volalo na číslo 999, ale toho se slečna Griffithová zhrozila a řekla, že pokud ví, to číslo má policie a tam že ona volat nebude. Na občanky země, která požívá výhod všeobecné lékařské péče, projevila ta skupinka přiměřeně inteligentních žen neuvěřitelnou neznalost, jak vlastně správně postupovat. Slečna Bellová začala hledat sanitku pod písmenem S. Slečna Griffithová řekla: „Existuje přece jeho osobní lékař – musí mít nějakého doktora.“ Někdo se rozběhl pro soukromý adresář. Slečna Griffithová přikázala poslíčkovi, aby běžel ven a obstaral doktora – jakéhokoli a odkudkoli. V soukromém adresáři slečna Griffithová nalezla doktora Edwina Sandemana, ordinujícího v Harley Street. Slečna Grosvenorová se zhroutila do křesla a kvílela hlasem, který se vyznačoval snobskou mayfairskou dikcí mnohem méně než obvykle: „Uďála sem ten čaj jako dycky – no vopravdu – nemohlo v něm bejt nic špatnýho.“ „Špatného? V tom čaji?“ Slečna Griffithová se zarazila s rukou na číselníku telefonu. „Proč to říkáte?“ „To řek von – pan Fortescue – řek, že to byl ten čaj –“ ( 11 )
AGATHA C H R I S TI E
Ruka slečny Griffithové nerozhodně váhala mezi Welbeckem a číslem 999. Mladá a optimistická slečna Bellová řekla: „Měly bychom mu dát trochu hořčice a napít vody – aspoň pro první chvíli. Má tu někdo v kanceláři hořčici?“ Hořčici ale v kanceláři nikdo neměl. Za malou chvíli se ve výtahu setkal doktor Isaacs z Bethnal Green s doktorem Edwinem Sandemanem, neboť dvě sanitky, každá odjinud, zabrzdily před budovou téměř současně. Jak telefonát, tak poslíček splnili svůj úkol.
( 12 )