0037184

bellagrand_03_Sestava 1 9/22/15 11:40 AM StrĂĄnka 1

PA U L L I N A S I M O N S O VĂ

Bellagrand

BE L L AGR A N D Copyright © Paullina Simons 2013 All rights reserved Translation © Milena Pellarová 2015 ISBN 978-80-249-2859-3

Bellagrand.indd 4

4.9.2015 17:48:07

Mojí matce, inženýrce, učitelce, imigrantce, romantičce, snílkovi, dárkyni života, která hledala ráj všude, kde žila.

Bellagrand.indd 5

4.9.2015 17:48:07

Však slyšeny jsou hlasy, slyšeni jsou mudrcové, světy i věkové: Vol správně, neb volba tvoje krátká je, a přec věčná.

JOH A N N WOL FGA NG VON G OET H E

Bellagrand.indd 7

4.9.2015 17:48:07

P rolog

1936

Ve vlaku sedí žena se stopami bývalé krásy ve tváři, choulí se do starého kabátu a celá se chvěje. Dospívající chlapec s černými vlasy a hnědýma očima, který je vedle ní, se dívá s kamenným výrazem přímo před sebe a z jeho obličeje nelze nic vyčíst. Ani jeden se nehýbe. Žena chce něco říct, ale pak si to rozmyslí, jen vrhne na mladíka kradmý pohled. Ten mlčí.

Mají před sebou dlouhou cestu – osm set kilometrů tou nejchmurnější krajinou. Voda v řekách vypadá, jako by stála, protože ji tíží tající led. Kolem trati se rozkládají rovná černá pole a na holých šedivých stromech ulpívá starý sníh. Všechno, co letí kolem, vyhlíží neutěšeně, smutně a zoufale. Ach, světe! Žití! Čase! Já poslední chytám krok váš zase…

Mladík se umíněně dívá z okénka a ženy si nevšímá. Vagon je skoro prázdný. Schválně si vybrali poslední vlak, kterým jezdí málo lidí, protože dorazí pozdě v noci. Nechtějí, aby si jich někdo všiml. Žena vezme chlapce za ruku. Dovolí jí to, ale je na něm vidět, že by byl nejradši, kdyby mu dala pokoj. To, co na ni chce vykřičet, si musí nechat pro sebe. Kvůli ní se ovládá, protože si jí navzdory všemu pořád ještě váží. Na to, co by jí řekl, není dost silná a nezaslouží si to. Jak jsi mě sem mohla přivézt?

Jak jsi mohla, když jsi tušila, jaký život tady povedu? Teď je pozdě litovat, už to nenapravíš. Proč jsi před lety nevěděla, co víš dnes? „Poslechni,“ zašeptá žena naléhavě, když vlak se skřípěním zastaví a vystoupí posledních několik cestujících. „Nedá se nic dělat. Na minulost už nesmíš myslet.“ „Na co jiného mám myslet? Na budoucnost?“ „Přestaň se ohlížet zpátky. Zapomeň na to, odkud pocházíš. Všechno si to vyžeň z hlavy, rozumíš?“ „Celý život jsi mi říkala pravý opak.“ Vlak se řítí dál.

9

Bellagrand.indd 9

4.9.2015 17:48:07

Z jednoho velkoměsta do druhého je strašně daleko. Bez hnutí sedět a mlčky sledovat ubíhající krajinu budou ještě hodně dlouho.

Chlapec se chce už nějakou dobu dozvědět něco o místu, které si nedokáže vybavit, ale žena až dosud odmítala na jeho otázky odpovědět. Proto mu přikazuje, aby se přestal ohlížet. Odjakživa mu vštěpovala, aby si pamatoval, odkud je, a najednou to už neplatí?

Teď se jí zeptá znovu. „Přestaň s tím, nemá to smysl,“ odbude ho. „Minulost nemá smysl? Proč mi to neřekneš?“ „A proč to chceš pořád vědět? Co na tom záleží? Panebože, v poslední době o ničem jiném nemluvíš. Proč?“ „A proč ty mi to nemůžeš říct?“ Žena se k němu obrátí. „Slíbíš mi, že se postaráš o ty peníze?“ „Právě jsi mi doporučila, abych na všechno zapomněl. A to taky udělám.“ „Ty peníze jsou moc důležité. Musíš je znovu někam uložit, ale mimo byt, protože kdyby přišli, sebrali by je. Dej je tam, kde se k nim snadno dostaneš.

Víš o takové skrýši? Jestli ne, musíš ji najít.“ Peníze. Kvůli nim má chuť na ni křičet ještě víc. Při pomyšlení na ně se mu dělá zle a má na ni větší zlost. Svědčí totiž o tom, že dobře věděla, co dělá, když ho sem odvezla. Proto je ušetřila, vzala s sebou a léta schovávala. Bylo ti to jasné, vyčítá jí v duchu hořce. Nemůžeš tvrdit, že jsi netušila, do čeho jdeme. Zoufale bych chtěl věřit, žes neměla ponětí, jak to s námi dopadne. Jak to se mnou dopadne. Ale pořád mi ty peníze připomínáš a to zase připomíná mně, že jsi nepochybovala, jak tu skončíme.

Chlapec mlčí. „Slyšíš mě?“ „Snažím se tě neposlouchat.“ „Slib mi, že nezapomeneš.“ „Vždyť jsi před chvílí tvrdila, že mám udělat pravý opak. Tak se rozhodni.“ „Nejde jen o peníze.“ „Chceš, abych si pamatoval, že o ně nejde?“ „Přestaň vtipkovat.“ „Kdo vtipkuje? Po tom, co se dneska stalo, k čemu myslíš, že mi budou?“ „Máš pravdu, tady k ničemu. Ale jinde ti koupí nový život. A odtud tě třeba osvobodí. Nezmůžou všechno. O svoji záchranu se musíš přičinit. Musíš sebrat dost síly, odvahy a rozhodnosti. Nevím, jestli je máš, ale pevně v to doufám.“ Žena pokrčí svěšenými rameny.

Chlapec ji napodobí. „Co kdybych je rozházel? Třeba propil?“ Zamračí se na ni. „Nebo si koupím módní boty a vlněné kabáty, pokud možno v rudé barvě.“ „Kde je tady chceš sehnat?“ „Právě jsi řekla, že peníze leccos dokážou.“ 10

Bellagrand.indd 10

4.9.2015 17:48:07

„Prosím tě, nedělej si legraci. Teď na to skutečně není vhodný čas.“ Zatímco kola vlaku bez přestání rachotí a lokomotiva upouští páru, tiše si šeptají. „Pověz mi o tom místě,“ vyzve mladík ženu znovu. „Řekni mi o něm, nebo ti nic neslíbím.“ „Neznám ho.“ „Bylo tam teplo, stál tam velký bílý dům, u mola se houpal člun a kvákaly žáby. Za vodou se tyčilo velké pouťové kolo. Kde to bylo?“ „Nemám ponětí,“ odpoví žena, pustí mu ruku a opře se do sedadla. „Možná je to jen sen.“ Chlapec zavrtí hlavou. Žena zavře oči. „Slib mi, že najdeš nějaký způsob, jak ty peníze schovat do bezpečí,“ opakuje za chvilku tichounce. „O tom mramorovém paláci s bílými záclonami ti jednoho dne povím.“ „Dneska ne?“ „Dneska nemám sílu.“ Sedí těsně u sebe a žena chlapce jednou rukou objímá. Odvrátí tvář od okénka pokrytého námrazou a podívá se na ni. „Řekni mi pravdu. Myslíš, že nám to projde?“ zeptá se jí třesoucím se vysokým hlasem jako malé dítě. „Nebo si ten výlet těžce odskáčeme?“ Žena se mu zahledí do očí, několikrát zamžiká a potom se usměje. „Ne, nic nám neudělají.“ Políbí ho na čelo, na vlasy a na tvář. „Neboj se, všechno dobře dopadne.“ S hlavami těsně u sebe zůstanou nehybně sedět. „Ti voglio bene,“ zašeptá žena. „Tebe miluju nejvíc na světě.“ „Teď možná, ale kdysi jsi milovala někoho jiného.“ „Ano, synáčku, a pořád ještě miluju.“ Hlas se jí vytratí. Za okénkem se míhají rákosiny a šedivá města. Klin, Kalašnikovo, Okulovka, Luka. Kdysi bych pro něj dala všechno na světě. Milovala jsem ho z celého srdce. „Sic transit gloria mundi,“ zašeptá. Tak končí světská sláva.

11

Bellagrand.indd 11

4.9.2015 17:48:07

Čá st I

CHLÉB

A RŮŽE 1911–1918

Bellagrand.indd 13

4.9.2015 17:48:07

Přiznat mám-li, proč miloval jsem jej, lze říct, že proto, jaký byl, a já zůstal já.

M IC H E L DE MON TA IG N E

Žádná láska není zcela slepá, a byť bývá to poslední, co zbude, i ona jistou hranici mít musí. Čím víc se v ní člověk drží zpátky, tím míň ho ovládají zmatky.

GI L BE RT K E I T H C H E ST E RT ON

Bellagrand.indd 15

4.9.2015 17:48:07

Ka pitola 1

VÍNO

V K ÁMEN

Jedna Každá láska jednou skončí. Kdo to řekl? Gina to před lety od někoho slyšela, ale nevěřila tomu. Byla naopak přesvědčená, že ta její potrvá až do smrti.

Svoje vnitřní hodiny řídila podle dvou věcí. Jednu představoval jízdní řád vlaků do Bostonu, nádherného, zářícího města na kopci, a druhou měsíční cyklus. Do kalendáře si ho zaznamenávala poslední tři roky, do Bostonu jezdila dvanáct let a organizovala si podle toho denní rozvrh. Ve vlaku přitiskla dlouhé prsty v černých hedvábných rukavičkách na okénko, aby se mohla dotknout měst, která míjela, a snít o jiných městech, dětské postýlce a kočárku, ukolébavkách a každoročních výstavách.

Zahleděla se na svůj obraz ve skle. Pod sametovým kloboukem uviděla tmavě kaštanové kudrnaté vlasy, které si vyčesala ve spěchu, protože ji jako obvykle honil čas, obličej s bílou pletí, plnými rty a bezednýma hnědýma očima. Na sobě měla rezavou vlněnou sukni a šedou blůzu, které sice nebyly nové, ale ušité na míru její vysoké, štíhlé postavě s ladnými křivkami, nažehlené a jako z cukru. Bez ohledu na to, jak hluboko měla do kapsy, vždycky chodila ven oblečená tak, aby se nemusela stydět a nevypadala jako přistěhovalkyně, potká-li manželova bohatého otce či bývalou snoubenku, aby mohla klidně udělat pukrle jako pravá dáma třeba před samotným anglickým králem.

Kdyby nevystoupila na bostonském Severním nádraží, kam by ji vlak dovezl? Kdyby si mohla vybrat, kam by chtěla jet? Představovala si to každé pondělní ráno.

Každé kromě dnešního.

Dnes bylo všechno jinak. Život se jí změnil a věděla, že nic už nebude jako dřív.

17

Bellagrand.indd 17

4.9.2015 17:48:07

Gina pospíchala v North Endu po Salem Street kolem pouličních prodavačů.

Dýchala pro jistotu ústy, aby necítila všudypřítomný pronikavý zápach ryb a melasy, ze kterého se jí dělalo trošku špatně. Vlak měl zpoždění a věděla, že se bratr bude zlobit, protože do jejího příchodu musí hlídat dcerku a nemůže jít do práce.

Když dorazila do jeho bytu, který se nacházel až na rohu Charter a Snow Hill, soptil vzteky a chodil po malinkém obývacím pokoji jako lev v kleci.

Dcerka Mary, kterou přitom choval, něco vesele žvatlala. Zcela zjevně si myslela, že je velká legrace, když ji tatínek bez ustání nosí z jednoho rohu do druhého a pohupuje s ní jako na houpačce. „Omlouvám se,“ řekla Gina a natáhla k holčičce ruce. Salvo ji oblékl, ale tak jak to tátové dělávají. Jednotlivé kusy šatstva se k sobě nehodily, a navíc jí natáhl šortky – v prosinci. „Vždycky se omlouváš,“ zavrčel a obrátil dcerku hlavou dolů. Radostně zavýskala, ale když ji předal Gině, začala natahovat. Gina se nedala zahanbit a okamžitě ji svěsila dolů za kotníky. Mary se znovu rozesmála, takže Gina mohla mluvit. „Musím ti něco důležitého říct, Salvo.“ „Na to jsi měla myslet, než ses o dvě hodiny opozdila. Teď už nemám čas.“ „Nemůžu za to.“ „Ty nemůžeš nikdy za nic.“ „Vlak měl zpoždění.“ „Proč jsi nejela dřívějším?“ „Salvo, basta.“ Potom Salvo políbil Mary na nožičky a odešel. „Co kdybychom ti dali něco jiného, andílku? Kam dal ten tatínek hlavu?“ Gina holčičku co nejtepleji oblékla a vzala ji v kočárku ven, aby nebyly celé odpoledne zavřené doma, kde jim nezbývalo než hrát paci paci a zírat na Coppův hřbitov. Vidí tam aspoň stromy, řekl by Salvo. Všude jinde by se dívala na chudinské domy.

Stromy a hroby.

Cestou do parku se Mary rozhodla kočárek tlačit, takže dlouhá procházka nebrala konce. K obědu si rozdělily sendvič, stihly konec odpolední mše v kostele sv. Leonarda a pak nakoupily pár dárků na Vánoce. Gina měla míň peněz než jindy a nevěděla, jak svátky zvládnou. Nemohli si dovolit ani šunku. Pro matku koupila nové pletací jehlice a pro sestřenici Annu krásný šátek z červeného hedvábí, kterého si všimla za oknem krejčovského salonu.

V jednom rohu byl natržený a špatně utkaný, ale jinak vypadal nádherně.

Gina měla štěstí, že na něj padla.

Po šesté se vrátila s Mary domů, dala jí kousek chleba se sýrem, na zem jí rozložila kostky a čekala. Salvo se nevracel. Chtěl se pomstít za to, že nepřišla ráno včas? Dělal to často. Zůstával venku, i když věděl, že bezpod18

Bellagrand.indd 18

4.9.2015 17:48:07

mínečně musí stihnout vlak do Lawrence. Když se vrátila pozdě, Harry se na ni zlobil.

O to mu šlo? Aby se Harry rozčiloval?

Phyllis se přiloudala kolem sedmé. Vlasy měla jako vrabčí hnízdo a sukni od bláta. Matka za všechny drobné. Ve dne v noci se někde toulala a vyváděla bůhvíco. „Cože, ještě tady není? Jako vždycky.“ Phyllis vytrhla holčičku z Ginina náručí. „Pracuje.“ „Jak jinak.“ „Mami, koupily jsme ti něco k Vánocům,“ oznámila jí Mary a chytila se jí za nohu.

Phyllis se obrátila k Gině. „Nemusela ses obtěžovat,“ namítla úsečně. „Tenhle rok jsou na tom všichni špatně. Kde má kabát? Musím jít.“ „Třeba by sis mohla promluvit se Salvem, až se vrátí,“ navrhla Gina. „Čekat na něj nebudu. Než se uráčí přijít, pokvetou hrábě. Ne, my poběžíme.

Marybeth, kde máš ten kabát?“ „Na shledanou, teto Ginny,“ rozloučila se Mary a objala Ginu kolem krku. „Přijď zase zítra.“ „To nemůžu, broučku. Až ve středu.“ Phyllis dcerku od Giny odtáhla a bez pozdravu rychle odešla. Gina se za nimi smutně dívala. Jaké to asi je, když má člověk právo vzít dítě někomu jinému z náručí? Ještě několik minut v bytě zůstala, protože doufala, že se Salvo objeví, potom si vzala kabát a šla ho hledat.

Kolem cihlové zdi, jež oddělovala hřbitov od ulice, skoro utíkala. Mrazilo ji, když pomyslela, že ji tam postavili, aby nebyly vidět náhrobky, jako by se na tu hrůzu nikdo neměl dívat.

Bratra našla před jedním hannoverským hostincem. Stál v hloučku opilců, kteří bryndali pití na chodník a dýchali si na ruce, aby si je trochu zahřáli. „Salvo,“ oslovila ho zezadu a šťouchla do něj. Když ho odvedla stranou, zjistila, že není ve stavu, aby mohl poslouchat, natož si promluvit. Často se sama sebe ptala, jestli pije, protože je nešťastný, nebo jestli je jen nešťastný, protože pije, ale odpověď nikdy nenašla. „Kde je Mary?“ „S Phyllis.“ Salvo si odplivl. „Říkal jsi, že přijdeš v pět, abychom si mohli pohovořit.“ „Měl jsem práci.“ To viděla. Bylo jí zima. „Musím jít, jinak nestihnu vlak. Uvidíme se ve středu.“ „Ale přijeď prosím tě dřív. Jestli nebudu pracovat přes oběd, vyhodí mě.

Jak se má Mimoo?“ Gina pokrčila rameny. „Přišla o další úklid. Pořád jí padají věci na zem.

19

Bellagrand.indd 19

4.9.2015 17:48:07

Salvo…“ Chvilku bojovala sama se sebou, ale pak usoudila, že na tu velkou novinu není vhodný čas. Naštěstí brzy budou Vánoce „Přijdeš na Vánoce s Mary k nám? Prosím!“ Salvo zavrtěl hlavou. „Víš, že nemůžu. Navíc bude mít Mary ta megera.“ „O matce svého dítěte takhle nemluv.“ „Copak ji neznáš?“ „Stejně. Jenom… spolkni hrdost, Salvo. Kvůli naší matce. Přiveď Mary i Phyllis. Aspoň jednou v roce, o Vánocích, bychom měli válečnou sekeru zakopat.“ „Dobře víš, do koho bych ji nejradši zaťal,“ odpověděl a ani se mu přitom nepletl jazyk. „Panebože, to se budeš vztekat až do smrti?“ „Per sempre.“ „Prosím. Mimoo každou noc pláče. Chce vidět na Vánoce vnučku.“ „Už jsem řekl, že ji bude mít Phyllis. Mimochodem, našla si dalšího blázna, co za ni bude platit nájem.“ Salvo zaklel. „Proč mě nenecháš na pokoji a neřekneš tomu chlapovi, co s ním žiješ na hromádce, aby šel na Vánoce za svojí rodinou? Taky bys mu mohla doporučit, ať si už, sakra, najde nějakou práci. Až to udělá, tak přijdu.“ „Nežiju s ním na hromádce.“ „Vdávala ses v kostele?“ „Salvo.“ „Přesně.“ „Víš, že to nejde,“ zamumlala. „Co? Aby si sehnal práci? Tohle je fantastická země.“ Salvo se zasmál. „Tady může člověk spokojeně žít, i když nehne prstem. Ovšem kromě přistěhovalců.

Kolik generací jich musí dřít, než si jejich potomci můžou kecnout ke stolu a předstírat, že pobrali všechen rozum?“ „Přestaň se do něj navážet, vždyť dobře víš, že pracuje. Hrozně se snaží.

Není to pro něj snadné. A nevidí se s rodinou.“ „Nepovídej. No, já taky ne.“ „Ale on se s nimi nestýká, protože ho vyhnali, a to je velký rozdíl. Nechtějí s ním mít nic společného. Otec mu to dal najevo zcela jasně. Dobře to víš.“ Salvo vzdychl a černé oči se mu zaleskly. „Nedokážu vkročit do domu, kde ten člověk bydlí.“ „Ten člověk je manžel tvojí sestry.“ „Mně je to jedno.“ Salvo zamžikal a jako obvykle začal mluvit o něčem jiném. „Řekni Mimoo, že uvažuju o změně zaměstnání. Podívej se na tohle.“ Vytáhl z kapsy dýmku zdobenou složitou dřevořezbou. „To je bitva u Bunker Hill,“ vydechl obdivně. „Není to úžasné? Chci se stát řezbářem. Znám chlapa, u kterého bych se mohl vyučit.“ Zavrtěl hlavou. „Jenže platí nějaké dementní nařízení, které bychom napřed museli obejít. Podle něj bych výuční list dostal až za pětadvacet let. Dovedeš si to představit?“ 20

Bellagrand.indd 20

4.9.2015 17:48:07

Vrhla na něj shovívavý pohled. „Ty chceš vyřezávat dýmky? Slyšíš se vůbec?“ Oba se zasmáli a objali se. Potom ji Salvo otočil a ukázal na druhý konec ulice. „Utíkej, nebo si ten tvůj bude myslet, že mu zahýbáš. I když pak by tě možná opustil a konečně bys získala nezávislost, jak chtěl tatínek.“ Vtiskl jí do ruky pár bankovek. „Dej za mě Mimoo pusu. Pověz jí, že je to na Vánoce.

Ve středu budu mít víc. Možná dostanu práci v destilerii Purity. Tady v North Endu dělají melasu. Kdyby mě vzali, měl bych do smrti vystaráno. Mají tam odbory a vůbec. Řekni to mámě, ať si přestane dělat hlavu. A teď už běž.“

Dvě Cestou vlakem Gina myslela na bratrova slova. Harry by ji z nevěry nepodezříval, i kdyby přijela uprostřed noci. Nikdy na ni nežárlil.

Položila dlaně na studené sklo. Vlak se zastavil a čekal na signál odjezdu.

Usilovně se snažili nějak vyjít a Gina si nestěžovala. Jak by mohla, když od života dostala to, po čem toužila nejvíc? To by byla hrozná nevděčnice, ne?

Ačkoli se blížily vánoční svátky, ve všech přádelnách se propouštělo. Gina měla štěstí, že nepracovala u stroje. Nemusela, protože jak s uznáním říkávala Anna, měla talent a cit pro módu. Ale copak je v krejčovně při šití potřebovala?

Vlnu už nebarvila, a tak mohla chodit do továrny v bílém a sedět s ostatními děvčaty u stolu v místnosti se spoustou oken.

Proč si tedy někdy přála, aby ta továrna lehla popelem?

Roku 1886 v ní požár vypukl. Proč na to myslí?

Vždyť může děkovat Bohu za tolik věcí. Šije dámské kostýmy a obléká zdravotní sestry na každoroční městské přehlídky, aby v alegorických vozech vypadaly co nejlíp. Není tkadlena ani mechanik a dlouhé vlnité vlasy se jí nemůžou zaplést do stroje. Nemusí měsíce ležet v nemocnici s těžkým zraněním jako její kamarádka Pamela a bojovat o život.

Už není dítě. Zákony o dětské práci se na ni nevztahují.

Spousta věcí se jí netýká.

Dřív tkala ze zvláštního druhu bavlny látku, která se používala k výrobě lodních plachet. Dnes večer ve vlaku si vzpomněla na to, jak se dělá plachta, kterou nafoukne vítr, a loď pak člověka odnese pryč. Když tkala bavlnu, snila o plachtách. Pracovala jako vždycky co nejrychleji, ale představovala si při tom teplou vodu a člun s napjatou plachtou, který vítr někam žene. A proč by ne? Harry snil pořád. Byla to jedna z věcí, které na něm měla nejradši. Tak proč by nemohla snít i ona? Copak si to mohou dovolit jenom bohatí nebo ti, co kdysi peníze měli?

Věci se nakonec nevyvinuly tak, jak doufala. Ve vlaku byla zima. Jako u nich doma. Přitáhla si kabát těsněji, schoulila se a začala dýchat do vlněné šály, kterou měla kolem krku.

21

Bellagrand.indd 21

4.9.2015 17:48:07

Coby pravá Italka věřila, že rodina je na světě to nejdůležitější, a tak doufala, že se Harry za pár měsíců s otcem a se sestrou smíří.

Léto po svatbě bydleli v domě její matky v Lawrence, než si rozmyslí, co dál. Ona stále pracovala v Salvových restauracích a několik večerů týdně spravovala oblečení pro chudé v charitě sv. Vincenta z Pauly. Na podzim se chtěla vrátit do Simmonsovy vyšší školy a získat bakalářský titul. Předpokládala, že Harry zase začne učit na Harvardu, přestěhují se do Cambridge a ona odtamtud bude do školy dojíždět.

Dopis od vedoucího katedry ekonomie, že ho univerzita už nebude zaměstnávat, jí Harry ukázal až toho rána, kdy se chtěla zapsat do zimního semestru.

Když se ho zeptala, co budou dělat, prohlásil, že na všechno odpověď nemá.

Doufala v opak. Tolik toho přečetl, neustále seděl na verandě v houpacím křesle s nosem zabořeným do nějakého tlustého svazku, tak snad mohl narazit na pasáž, která by vyřešila alespoň jeden z jejich problémů. Například ten, který se týkal jejího studia. „Jak si to představuješ?“ zeptal se. „Chceš žít odděleně? Já budu bydlet tady s tvou matkou, bratrem a sestřenicí, zatímco tebe bude na koleji obletovat Archer?“ To byl mladík, kterému se Gina líbila.

Navrhla, že se oba přestěhují do Bostonu. „Z čeho budeme žít? Z platu, co dostáváš v knihkupectví?“ Nevěděla, co na to říct. Několikrát se podívala z okna na Summer Street a kousla se do rtu. „Mohl by sis… najít zaměstnání,“ špitla nakonec. „A dělal bych co?“ Měla sto chutí mu objasnit, že spousta lidí pracuje u šicího stroje, tkalcovského stavu, v restauracích jako Salvo, uklízí cizí domácnosti jako Mimoo nebo zpracovává dřevo na pilách, těží kámen v lomech, stojí u tiskařského stroje a vyrábí látky. Ráda by mu jemně připomněla, jak příkře opovrhoval líným Dysonem, který toužil pracovat jen pět hodin denně. Chtěla mu oznámit, že Canneyho továrna na košíky shání zaměstnance. Ale mlčela, protože sdělit tyhle skutečnosti potomku jednoho z Otců zakladatelů, aristokratovi, prostě nedokázala. „Z něčeho žít musíme.“ Pokrčil rameny a ona z výrazu v jeho tváři pochopila, že nemá žádný plán. „Něco vymyslím. Tohle je pro mě nová situace. Dej mi čas.“ Stála před ním v elegantním kabátě a klobouku, na nohou vycházkové střevíčky, v ruce zelenou kabelku. Původně hodlala běžet na nádraží, aby chytila vlak v 9. 45 do Bostonu a zapsala se do posledního ročníku. Pomalu kabelku odložila a rozvázala stuhy pod bradou.

To bylo před šesti lety. „Měla jsem v úmyslu vyvinout na akademické půdě větší politickou aktivitu,“ prohlásila jednou, když se mu ještě svěřovala. „Myslela jsem, že dám dohromady klub, který by obhajoval ženské hlasovací právo a zasazoval se o to, aby ženy mohly jednoho dne chodit na Harvard a možná tam i učit.“ 22

Bellagrand.indd 22

4.9.2015 17:48:07

„Co prosím? Na Harvardu že by měly učit ženy?“ zasmál se Harry. „To není právo, ale pošetilost.“ „Chtěla jsem si udělat magisterský titul.“ „Já taky leccos chtěl.“ „Ano. Sedí to před tebou v sukni a blůze.“ „Právě.“ Rozhovor skončil a začal jiný, v němž zaznělo slov jen pár, ale nebyl o nic méně intenzivní.

Za pár dní to zkusila znovu (potom za pár týdnů a v průběhu dalších let). „Mohl bys pracovat u Salva. Já tam vedla účetnictví, najímala a propouštěla zaměstnance a dělala hostesku, myla nádobí a pekla pizzu, prostě co bylo třeba.“ „Takže teď mám vzít práci, o kterou ani ty nestojíš?“ „Chceš dál žít s mojí matkou?“ „Víš, že ne,“ odpověděl klidně. Leželi v jejím pokojíku, kde stál jen noční stolek, prádelník a úzká dřevěná postel. „Jsi tady jako myška. Jako by ses bála, že tě uslyší.“ „Vždyť se taky bojím.“ Poté, co se pomilovali tak tiše, aby je Mimoo určitě neslyšela, začala Gina znovu. „Oba chceme pryč. Musíme si najít vlastní bydlení, miláčku.“ „No, to půjde bez peněz dost těžko,“ odpověděl.

Sklopila oči. „Spíš bez zaměstnání.“ Nepřítomně se na ni podíval. „To jsem přece řekl.“ „Ne. Řekl jsi, že…“ „Jaký je v tom rozdíl?“ „Kdo nepracuje, peníze nemá.“ „Panebože, to je tak ubíjející pořád se starat o žvanec! Jak si člověk může najít v životě cestu, když pořád musí shánět drobné, aby měl na jídlo?“ „Přistěhovalci si hledání životní cesty nemůžou dovolit. To je moc velký přepych. Musejí pracovat.“ „Ale já nejsem přistěhovalec.“ Nechtěla mu připomínat, že není ani v situaci, aby si mohl vyskakovat.

Cesta vlakem trvala dlouho.

Byla by ráda, kdyby jí nebyla zima.

Líbilo by se jí, kdyby nemusela dřít tak dlouho do večera, že když padne do postele, je moc unavená na lásku, krásné sny i noční můry.

Na druhé straně naprosté vyčerpání mělo něco do sebe, protože pak na ni trápení nedoléhalo tak těžce jako třeba teď, když se vlak zastavil a přepadly ji černé myšlenky. Naštěstí se brzy zase dal do pohybu. Dnes večer to zkusí znovu. Všechno se změnilo a Harry si to musí uvědomit.

23

Bellagrand.indd 23

4.9.2015 17:48:07

Tři Do Lawrence přijela až po deváté. Kolem podniku, který býval splněným snem jejího bratra, šla s odvrácenýma očima. Dělal nejlepší pizzu ve městě a v poledne míval tolik zákazníků, že je neměl kam usadit. Se skloněnou hlavou spěchala půldruhého kilometru přes Haverhill kolem náměstí do viktoriánského domku na Summer Street, který si už od roku 1899 Mimoo pronajímala.

Připravila se na dotazy, proč se vrací tak pozdě, vyšla po předních schodech a otevřela dveře. Harry seděl u kuchyňského stolu zády k ní, před sebou papíry a mapy, a spolu s Annou, Joem a Arturem je studoval. Obrátil k ní hlavu, nepřítomně se usmál a jasnýma šedýma očima ji letmo pohladil, ale hned nato se otočil zpátky ke stolu. Pak něco rozčileně zvolal, jí se to však netýkalo. Všichni čtyři o něčem bouřlivě debatovali. Jako obvykle. „Co je důležitější!?“ vykřikl Arturo. „Svoboda, nebo rovnost?“ „Proč se vůbec ptáš? Proč si musíme vybírat?“ namítl Harry. „Já chci, aby zdejší lidé měli obojí. Aby byli svobodní a šťastní, žili v harmonii, zapomněli na sobectví a po materiální stránce si byli rovni. Nejdřív tady, pak všude jinde. Co říkáš, Gio?“ Měl na sobě flanelovou košili, kterou si ani nezastrčil do kalhot, a na tváři čtyři dny staré strniště. Plavé vlasy měl skoro tak dlouhé, že si je mohl vzadu sepnout. „Nikdo takový účes nenosí,“ říkala mu neustále. „Tak se mi to líbí,“ odpovídal. „Nikdo se mi nepodobá.“ Sklonila se a políbila ho na tvář. „Máš pravdu, tesoro.“ Na okamžik si opřel hlavu o její. „Přijelas pozdě. Jedla jsi?“ „Nemám hlad. Salvo pracoval a Phyllis si vyzvedla malou až v sedm.“ „Mluvila jsi s ním o Vánocích?“ zeptala se Anna.

Gina odložila kabelku, pověsila si kabát a klobouk a přezula se. Potom šla k litinovému sporáku a postavila na něj konvici. „Mluvila. Dá si někdo čaj?“ Ale všichni čtyři už probírali pracovní zákoník státu Massachusetts a neodpověděli. Udělala čaj pro Mimoo, když ho osladila, přešla kolem stolu, u kterého rytíři bez bázně a hany probírali budoucnost lidstva, a zamířila po schodech nahoru do matčiny ložnice. „Arturo říká, že na Vánoce přijde,“ oznámila Anna a položila mu dlaň na ruku. „Já taky,“ prohlásil Joe. „Tedy jestli mě pozvete.“ „Samozřejmě,“ ujistil ho Harry. „Čím se nás sejde víc, tím bude veseleji.

Gino, nemáš nic proti tomu, že s námi Joe zasedne k vánoční večeři?“ „Jestli přinese krocana, proč ne?“ „To myslí vážně?“ zeptal se Joe. „Kde seženu krocana?“ „Dělá si legraci,“ odpověděl Harry. „Předstírá, že je komediální herečka.“ Mimoo ležela v posteli, ale byla oblečená. Vlasy jí už zešedly a vážila víc, než když přišla do Ameriky, ale pořád ještě se dovedla důrazně ozvat. „Konečně ses přišla podívat na matku, kterou jsi od rána neviděla. Jak se má?“ 24

Bellagrand.indd 24

4.9.2015 17:48:08

„Proč si nevlezeš pod přikrývku, mami?“ řekla Gina a postavila hrnek s čajem na noční stolek. „Udělám to, až se mi bude chtít. Co říkal?“ „Kdo? Joe?“ „Nedělej hloupou. Co vykládá ten šašek, mě vůbec nezajímá. Co říkal Salvo?“ Gina vzdychla.

Mimoo odvrátila tvář.

Chvíli mlčky poslouchaly rozčilené hlasy, které v kuchyni plánovaly pouliční nepokoje. „Půjdu spát,“ prohlásila nakonec Mimoo. „Jsem unavená.“ Gina jí pomohla vstát. „Nedělej si starosti. Rok 1912 bude lepší.“ „Víš to určitě?“ „Ano.“ Mimoo se zasmála. „Dej na mě, že bude ještě horší. Copak neslyšíš, co se dole děje? Na čem se tam domlouvají? „Jako obvykle. Na stávkách, demonstracích a peticích za lepší mzdy. Pusť to z hlavy, jsou to jenom řeči.“ Stiskla matce ruku. „Jsem si naprosto jistá, že nás čeká dobrý rok. Uvidíš, že mám pravdu.“ „Dobrý by byl jen v případě, kdyby se Salvo a ten tvůj budižkničemu smířili, zapomněli na minulost a sedli si k jednomu stolu.“ „Pracuju na tom.“ Gina rozepnula matce šaty i spodničky a svlékla jí punčochy. Přes hlavu jí natáhla noční košili a přinesla umyvadlo s vodou. Když se matka přikryla, na noční stolek vedle hrnku s čajem položila peníze, které dostala od Salva. „Myslí si, že to penězi spraví?“ zabručela Mimoo. „Pověz mu, že je nechci.“ „To jsme už jednou udělaly a rok pak s námi nemluvil. Ani nám neřekl, že se mu narodilo dítě.“ „No, vzhledem k tomu, jak se chová, třeba nemá jen jedno.“ „Mami!“ Gina matku přikryla a políbila ji.

Mimoo vzala dceru za ruku, zadívala se jí do bledé tváře a zastrčila jí prameny tmavých kučer za uši. „Neboj, je mi dobře,“ zašeptala Gina. „Jen si potřebuju odpočinout.“ „Slyšelas, co je nového? Tvoje kamarádka Verity se už zase čeká.“ „Dio mio, ne. Jak to víš?“ „Hraju s její matkou každou neděli bingo. To už bude šesté dítě?“ „Páté. A nech toho.“ Gina si protřela oči. „Jak to dělá?“ „Zřejmě nečte ty tvoje letáky o zaručených metodách, jak se početí vyhnout,“ odvětila Mimoo. „Někdo by jí měl říct, že lidé se v mnoha ohledech podobají zelenině: nezáleží na kvantitě, ale na kvalitě.“ Gina se usmála a znovu se sklonila, aby matku políbila. „To dobře vím.

Mně nadměrný počet dětí nikdo vyčítat nemůže.“ „Mia figlia, tobě nikdo nemůže vyčítat žádné dítě.“ 25

Bellagrand.indd 25

4.9.2015 17:48:08

Gině zmizel z tváře úsměv a přistoupila ke dveřím. „Řekni jim, ať tolik nekřičí,“ požádala ji Mimoo a sevřela v ruce růženec. „Někteří z nás musejí ráno vstávat.“

Čtyři Harry chtěl spát, ale odmítla mu to dovolit. „Nevykládej, že jsi unavený,“ zašeptala. „Na nesmyslné diskuse o revoluci jsi měl energie dost.“ Položil jí ruku přes pusu. „Byly to jenom teorie. Chce se mi hrozně spát.“ Políbil ji. „Promluvíme si zítra. Pokud tedy nehodláš vyrukovat s obvyklým vánočním kázáním.“ „Což je…“ „Harry, kdy se už konečně smíříš se svojí rodinou?“ napodobil její prosebný tón. „To je opravdu dobrá otázka.“ „Už spím. Z toho, co do mě hučíš, neslyším jediné slovo. Zdá se mi, že jsi zticha.“ Zatřásla s ním.

Zasténal. „Ššš,“ zasyčela. „Nebo si Mimoo bude myslet, že tady vyvádíme bůhvíco.“ „Kéž by,“ odpověděl a sevřel jí ňadro. „Nejdřív si promluvíme a pak se uvidí.“ V místnosti byla zima, a tak se k sobě na úzké posteli pod přikrývkou tiskli, aby se trochu zahřáli. „Kvůli tak vágnímu slibu vzhůru nezůstanu.“ Ale Gině něco říkalo, že na spánek už zapomněl. „Proč nejsi milejší k Arturovi?“ zamumlal se rty přitištěnými k jejímu krku. „Annu moc mrzí, že se k němu s Mimoo nechováte přátelštěji.“ „Já dělám, co můžu.“ Ale byla pravda, že matka se na Artura pořád mračila, jako by nad jeho hlavou viděla černé havrany. „Jsi zdvořilá, ale po italské srdečnosti nevidím ani stopy.“ „Snažím se chovat ve všech ohledech jako Američanka.“ Strčil jí ruce pod noční košili, pohladil ji a naklonil k ní hlavu, aby našel její ústa. „Nedělej to, prosím tě. Všechno, jenom ne tohle. Zůstaň Italka, zapřísahám tě.“ „Tak budu Italka ve všem,“ zamumlala. „Nejenom v tom, co se ti líbí.“ „Klidně vylej s vaničkou i dítě.“ Když se k ní přitiskl a políbil ji na nahé rameno, přikrývka se trochu shrnula. Potom jí vytáhl košili. Vykroutila se mu. „Když už o tom mluvíme… hm… proti miminku bych nic neměla.“ „Cože?“ „Zmínil ses o dětech.“ „Vůbec ne. To byla metafora.“ „Chci dítě.“ „Odkdy?“ 26

Bellagrand.indd 26

4.9.2015 17:48:08

„Už nějakou dobu.“ Přiznat, že sleduje svůj menstruační cyklus a odškrtává dny už tři roky, neměla odvahu. „Vždyť jsme se shodli, že je mít nebudeme.“ „Já vím,“ zašeptala do polštáře.

Tiskl se jí k zádům, ale teď se odtáhl. „No vidíš.“ „Nic nevidím. Změnila jsem názor. To je ženská výsada.“ Harry se posadil, na tváři tak nechápavý výraz, že Gina musela potlačit smích. „Jak to?“ zeptal se. „Každý druhý týden roznášíš letáky o plánovaném rodičovství nebo o čem. Zrovna dneska ráno jsem viděl, že máš v tašce článek od samotného Lucifera Světlonoše.“ „No já…,“ spolkla odpověď. „Plánované rodičovství snad neznamená, že člověk nikdy děti nemá.“ „Podle těch letáků ano. Četlas je vůbec?“ Už dávno s tím přestala, ale nehodlala mu to vykládat. „Nevím, co na to říct. Prostě chci dítě.“ „Tak najednou?“ „Jsme spolu už šest let. To se ti zdá najednou?“ „No, rozhodně jsem to nečekal. Vždyť jsi mi jasně řekla, že žádné děti nebudou. Vzpomínáš na Chicago?“ „Ano. Na naše krátké deštivé líbánky si pamatuju moc dobře.“ Svrbělo ji na jazyku, že to bylo poprvé a naposled, co ji někam vzal, ale pomlčela o tom. „Bylo mi dvacet! V tom věku jsem pochopitelně děti nechtěla. Navíc jsem pořád ještě chodila do školy.“ „Myslel jsem, že to svědčí o tvé nezávislé povaze.“ „Svědčilo to jen o tom, že je mi dvacet a studuju.“ „A přitom každý týden posloucháš kázání Emmy Goldmanové, že děti znamenají otroctví?“ „Ať si mluví, co chce. Tvrdí taky, že ženu zotročuje Bůh, manželství a práce.

Nemusím přece souhlasit se vším, co vykládá, ne?“ „Nevěřím svým uším. Už ji bezvýhradně neobdivuješ!?“ zvolal Harry s předstíraným zděšením. „To jsi mě tedy nepříjemně překvapila. Mě to čeká taky?“ „Ne, ty se mi pořád líbíš. Chceš, abych ti ukázala, jak moc?“ „Kdybych odmítl, musel bych být blázen.“ Vzal si od ní sladkou lásku, potom ji objal, začal ji laskat a užasle zašeptal: „Já prostě té radikální změně názoru nerozumím.“ „Ano, člověk má pocit, jako by spadl z útesu,“ odpověděla tiše. Byla unavená, uvolněná a šťastná, ale musela mu ještě něco říct. „Děláš si zase legraci? Nikdy u tebe nevím.“ „Já? Ne.“ Poslouchala ho napůl ucha a přitom mu hladila ruku, kterou jí objímal. „Ale Matka Jonesová má asi pravdu. Ty se o dítě nepostaráš. Bude to na mně. Nemůžu chodit do továrny jako teď a zároveň pečovat o miminko.“ Mary Harris Jonesová, zvaná Matka Jonesová, patřila k zakladatelům orga27

Bellagrand.indd 27

4.9.2015 17:48:08

nizace Průmysloví dělníci světa a neúnavně pracovala v odborech. Většina kolegyň ji nesnášela, protože se ostře stavěla nejen proti potratům, ale i proti ženským právům a tvrdila, že hlavní důvod zločinnosti mladistvých tkví v tom, že matky chodí do práce a děti rostou jako dříví v lese. Tyhle názory nedokázaly feministky skousnout. „Myslím, že bych se o něj starat mohl,“ řekl Harry lehkým tónem, jako by o nic nešlo. „V žádném případě. Toužím po něm, protože chci být matka. Nestojím o to, aby se mi tak jen říkalo. Péče o dítě bude moje práce, náplň mého života.“ Znovu si vzdychl, políbil ji na rty, potom mezi ňadra a do vlasů. Nakonec zavřel oči a zhluboka se nadechl. „Co kdybychom ten most překročili, až k němu dojdeme?“ Gina mu tiše ležela v náruči, poslouchala rytmický tlukot jeho srdce a tajila dech. „Harry,“ zašeptala nakonec. „Amore mio, myslím, že u něj už jsme.“ Slabě se zasmál a sevřel ji pevněji. „Neměli bychom pár týdnů počkat, jestli z toho našeho milování něco bude?“ Zvedla hlavu a ve tmě se na něj podívala. „Už ho přecházíme, mio marito.“ Konečně pochopil.

Otočil se k ní zády a dlouho mlčel, ale když ho pohladila, neodtáhl se. „Proč jsi mi to neřekla?“ „Právě ti to říkám.“ Natáhl si košili a pak si lehl na svou stranu postele. „Co si počneme?“ „Budeme v pohodě. Netvrdíš to pokaždé, když máme nějaké problémy?

Budeme v pohodě.“ „Nedělá ti to starosti?“ „A tobě?“ Dráždivě mu přejela nehty po zádech. „Caro, nejsi ochoten odstěhovat se od mojí matky, nechceš si najít práci, necítíš se na dítě. Než jsi mě potkal, nedovedl sis představit, že se oženíš. Je ti třicet čtyři let. Už je načase, abys popadl život za pačesy. Další šanci nedostaneš.“ „Myslel jsem, že ti náš vztah vyhovuje a jsi spokojená, jak se věci mají.“ Nechtěla mu to dělat ještě těžší, ale přesto na chviličku zaváhala. „Nejsem nespokojená, ale docela ráda bych bydlela někde jinde. Chtěla bych, abychom měli trochu soukromí. Určitě by mi nevadilo, kdybych nemusela mít dvě zaměstnání a mohla s tebou být víc doma.“ „Kdybych pracoval, stejně bychom spolu nebyli.“ Klidně přikývla. „Ti amo. Ale já bych chtěla, abys místo mě teď chodil do práce ty.“ „Gino… přece jsme se dohodli.“ „Ano, dohodli.“ „A pak jsi chodila na všechny ty přednášky o volné lásce, kontrole porodnosti a o tom, že ženy mají právo chovat se jako muži.“ „To je pravda.“ 28

Bellagrand.indd 28

4.9.2015 17:48:08

„A?“ „A co? Mám toho plné zuby.“ „To jsi mi neřekla.“ „Tebe to přestalo bavit už dávno. Léta jsi se mnou na žádnou přednášku nešel. Proto jsem s sebou musela tahat Annu, a proto potkala Artura. Proto mi teď matka vyčítá, že se dostala do maléru.“ „Do jakého? Že se zamilovala?“ „Tak nějak.“ „Nikdy jsme nemluvili o tom, že budeme mít děti, ale jenom o tom, že je mít nebudeme.“ Gina si vzdychla. „Kdy naposled?“ Neodpověděl, což znamenalo, že si to nepamatuje. A obvykle si pamatoval všechno. „A co bys chtěl, abych s tím udělala?“ „Zjevně nic.“ „Takže je všechno v pořádku.“ „Kde budeme bydlet? Pořád jsme tady.“ „Je pravda, že na samostatné bydlení nevydělám dost. Na rozdíl od tebe nejsem muž.“ „Přišlas do jiného stavu, abys mě donutila najít si nějakou podřadnou práci?“ „Ne, jenom chci dítě. Lituju, že už se nemůžeš spoléhat na otcovy peníze.

Vím, že pro tebe bylo snazší, když sis mohl koupit, co jsi chtěl, a poslat účet do jeho banky. Jestli se rozhodneš za ním jít, nebudu nic namítat.“ „Po tom, jak se zachoval? Ne, to neudělám.“ „Pověděl bys mu, že bude mít vnouče.“ „Ani náhodou.“ „Ale Esther by měla radost, kdyby ses jí ozval, ne?“ „Nevím a nezáleží mi na tom.“ „Dítě by mohlo tu roztržku urovnat.“ „Tuhle ne.“ „Mimoo říká…“ „Mně je to jedno. S dítětem nebo bez něj už otec ani sestra do mého života nepatří. Přesně jak si přáli.“ Gina klesla na postel. „Proč všechny odstrkuješ, caro? Svou rodinu, mého bratra i Bena. Vždyť to byl tvůj nejlepší kamarád. Proč jsi mu ještě nenapsal?

Ani nevíš, jestli je ještě v Panamě.“ „Když netuším, kde je, jak mu můžu napsat?“ „Esther adresu určitě zná. Zeptej se jí.“ „Nech toho.“ „Jeho matka to taky musí vědět. Zajdi za ní. Vycházel jsi s ní přece moc dobře.“ „To ano, jenže je jedna ruka s mým otcem. Kromě toho pochybuju, že Bena zajímá, jak se mi daří.“ 29

Bellagrand.indd 29

4.9.2015 17:48:08