nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 3
Chris Pavone NEHODA KNIŽNÍ KLUB
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Strรกnka 5
PRO MEM
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 7
JE MOžné usPět bEz zRady? – JEan REnOiR
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 11
Nehoda
Strana 488 EPILOG
Na světě není nikdo, kdo by mohl potvrdit všechno, co je na těchto stránkách. Existuje však člověk, který k tomu nemá daleko: ten, o němž se tu píše, Charlie Wolfe. Určití lide´ by při správne´ motivaci dokázali dosvědčit jiste´ konkre´tní skutečnosti, ktere´ znají z první ruky. Snad se tato kniha stane pro tyto svědky podnětem k odhalení jejich pravd a k potvrzení příběhu. Autor však k těmto potenciálním svědkům nepatří. Protože jestli teď čtete dokončenou knihu, vytištěnou, svázanou a rozeslanou do světa, jsem skoro určitě mrtvý. KONEC
11
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 13
ČÁst i
RÁ NO
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 15
KAPI TOLA 1
Poslední list papíru Isabel Reedová obrací těsně před rozedněním. V polovině stránky otevírá ústa a zrychluje se jí tep. Oči letí po vytištěných řádkách a tempo se ještě stupňuje v závěrečném odstavci, protože Isabel touží po odhalení pravdy a potvrzení svých domněnek. Konec čte se zatajeným dechem. Zírá na tečku za poslední větou, na maličký inkoustový puntík… Vydechuje. „Panebože.“ Ohromená dosahem příběhu. Zklamaná, že se nedočkala dosvědčení, ve které doufala. Vzteklá, co z toho vyplývá. Zděšená, jaké nebezpečí to znamená. A především zdrcená nesmírností zrady. Zrad. Klade list na tlustý štos na přehozu vedle pomačkané měkké krabičky cigaret a přetékajícího křišťálového popelníku, mírně ironického narozeninového dárku od jednoho pasivně agresivního kolegy. Zvedá rukopis oběma rukama, převrací jej a s pomocí palců zarovnává okraje. Prsty se jí třesou. Pokouší se uklidnit hlubokým nadechnutím a odkládá úhlednou hromadu papírů do klína. Nahoře uprostřed první strany jsou dvě slova: Nehoda Anonym
15
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 16
Isabel se dívá přes místnost do černé prázdnoty velkého okna v protější stěně. Napůl spuštěné žaluzie jen nepatrně zjemňují strohost bojovné nicoty, jež se tlačí do její bezpečné ložnice. Pokoj tlumeně osvětluje malá čtecí lampička nad čelem postele, vysílající soustředěný paprsek přímo na ni. V okně se odraz lampy vznáší nad jejím obličejem jako drobné slunce, svítí jí na hlavu a vytváří svatozář. Jako u anděla. Jímž ale není. Isabel cítí, jak se její tělo napíná, zuby zatínají a ramena tuhnou v hněvivé křeči. Snaží se tomu čelit, hryže se do rtu a do jisté míry se ovládá. Odsouvá přehoz stranou a s obtížemi si sedá. Několik hodin se prakticky nepohnula, nohy a záda má toporné a rozbolavělé a svoje klouby by označila za stařecké, kdyby měla zvolit vhodný výraz. Chodidla jí visí přes okraj matrace a prsty hledají pantofle s vlněnou výstelkou. Stěnu lemují hliníkové police – desítky svisle uspořádaných metrů –, plné úhledně vyrovnaných rukopisů se jmény autorů napsanými černým fixem na boku. Desítky tisíc stran potenciálních knih všeho druhu, nabízejících širokou škálu zábavy a informací a pocházejících od různě nadaných pisatelů. Dnes zřejmě všichni lidé mladší než Isabel čtou rukopisy a návrhy na elektronických čtečkách a týká se to i značné části těch starších. Ona se však cítí nesvá, když v rukou drží malé zařízení. Náleží ke generaci, která má v genech jistou nedůvěru k novým technologiím. Když v práci začínala, neměla na stole ani počítač. Po roce již ano. Možná čtečku začne používat příští rok, ale prozatím zůstává u papíru, obrací stránky, tužkou vpisuje poznámky a obklopuje se stohy listů jako cihlami, staví z nich hradbu chránící před nelítostným nájezdem budoucnosti. A u Nehody ani neměla na výběr. Ačkoli skoro všechna nová díla dostává do kanceláře elektronicky, tohle e-mailem nepřišlo. Šourá se temnou chodbou. Rozsvěcí v kuchyni a zapíná kávovar – manuálně ruší automatické spuštění, které mělo 16
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 17
přijít za hodinu – a také malou televizi. Tichý byt ožívá bzučením přístrojů. Isabel se zabrala do čtení a doufala, že najde aspoň jedno tvrzení, které se ukáže jako nepravdivé, a že se podél tohoto cizorodého vlákna rozpáře celé vyprávění, jehož první stranu přečetla ráno v kanceláři a do večera se ve stavu prohlubujícího se znepokojení propracovala kamsi za dvě stovky. Když šla někdy po jedenácté spát, měla za sebou polovinu rukopisu. Ve dvě se probudila a už se nedokázala uklidnit natolik, aby zase usnula. Lidé z nakladatelského oboru pořád dokola prohlašují, že nějakou knihu „prostě nemohli odložit“, „probděli kvůli ní noc“ nebo ji „přečetli jedním dechem“. V tomhle případě to všechno byla pravda. A tak se Isabel ve dvě hodiny vrátila ke svazku papírů a zbytek noci otáčela jeden list za druhým. Částečně jí to připomnělo doby, kdy byl Tommy nemluvně a ona s ním ospale bděla v dřímajícím světě. Existují jisté životní etapy, kdy je z přesně stanovených důvodů normální být ve čtyři ráno vzhůru: pokud lidé dělají děti nebo se o ně starají, zatímco se město noří do klidu, narušovaného jen duněním vlaku v New Jersey nebo zkresleným houkáním vzdálené sanitky. Nakonec na rohožku nevyhnutelně dopadnou noviny, čímž veškeré úvahy o noci končí, třebaže venku je pořád tma. Na čtyřech stech osmdesáti osmi stranách nenarazila na nic, co by jí připadalo smyšlené. Teď vidí v televizi obličej hlasatelky Wolfeovy stanice… Ten zatracenej parchant… Vzkypí v ní hněv a ona se přestává ovládat – Isabel se rozpřáhne a mrští dálkovým ovládáním přes kuchyň, až se rozbije o dveře ledničky a s rachotem dopadne na podlahu. Následuje zdůrazněné ticho, narušené jenom nenápadným kutálením tužkové baterie po dlaždicích a bezmocným cvaknutím, když se zastaví o lištu. Cítí, jak jí po tváři tečou slzy, a otře si je. Kávovar zasyčí a vyprskne poslední kapky, jež dopadnou do předehřáté skleněné konvice. Isabel se podívá na hodiny 17
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 18
na přístroji a vidí, jak se číslice mění z 5:48 na 5:49, to vše na pečlivě uklizené lince, která je studií pravých úhlů z naleštěné nerezové oceli. Isabel je vášnivou zastánkyní dokonalého uspořádání. Podle některých dokonce fanatickou. Otevírá lednici s novým škrábancem od letícího dálkového ovládání, jehož trosky odkopne stranou. Sahá pro malou krabici a nalévá si do hrnku trochu odtučněného mléka. Poté zvedá za umělohmotné madlo konvici a plní hrnek horkou povzbuzující tekutinou plnou kofeinu. Usrkne a poté se napije pořádně. Dolévá si a znova si otírá slzy. Vrací se nyní již osvětlenou chodbou, lemovanou rodinnými fotografiemi, které vyšťourala při stěhování z manželského bytu do menšího pro samotnou ženu v nové čtvrti, daleko od bolestných vzpomínek na domov – na život – v centru, kde potkávala příliš mnoho matek, často s dětmi. Žen, které znala ze hřišť, hračkářství a hudebních sezení pro maminky s malými ratolestmi, z tělocvičen, obchodů s potravinami a kaváren, z dětských koutků a čekárny u pediatra. Všechny ty dětičky byly pořád starší a větší, Emmy a Stelly v rozkošných šatičkách a rozčepýření Asherové a Amosové v džínách na koloběžkách, a jejich samolibí úspěšní rodiče se tetelili pýchou nad předčasnou vyspělostí svého potomstva. Koupila si dvoupokojový byt s veškerými službami v okrajové části města, pro jaký se žena rozhodne, když se smíří se skutečností, že už nikdy nebude bydlet s jiným člověkem. Dospěla do věku, kdy životní styl začíná působit trvale, jako by se na něm až do smrti nemělo nic změnit. Snažila se zorganizovat svou samotu co nejpohodlněji. Paliativní péče. Kdyby nebyla alergická na kočky, nejspíš by jich pár obcházelo kolem a měřilo si ji pohrdavými pohledy. Isabel zkrášlila tuto hezkou novou chodbu – parketová podlaha, ozdobné římsy, elektrické zásuvky tam, kde je chtěla mít – zarámovanými fotografiemi. Tady je ona coby usmívající se batole v náručí své tragicky krásné matky 18
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 19
v Central Parku, na hřišti poblíž muzea jen pár bloků od jejich klasického předválečného bytu na Park Avenue, který si rodiče ve skutečnosti nemohli dovolit. A na téhle ji pozoruhodně nectižádostivý otec drží za ruku jako žákyni čtvrté třídy z malé státní školy v údolí řeky Hudson, kam se konečně přestěhovali z města na své „venkovské sídlo“, starou rodinnou nemovitost, kterou postupně rozprodávali po půlakrových parcelách, aby si udrželi životní standard. Následuje fotka v promoční čepici a plášti, absolventka střední školy, která nemá namířeno na Harvard nebo Yale, dokonce ani na prvotřídní státní školu, ale na druhořadou – možná třetiřadou? – soukromou univerzitu v severní části státu jen proto, že tam nabízejí stipendium včetně ubytování a stravy a ušetří se za dojíždění. Cesta autem trvala jen pár hodin. Rodiče jí říkali Belle, tedy „kráska“, a vydrželo jim to dodnes. Jakmile však dospěla do věku, kdy si uvědomila, co toto slovo obnáší, přestala si na něj činit nárok. Napříště trvala na Isabel. Hodlala se věnovat magisterskému studiu americké literatury a nakonec třeba učit na univerzitě. Jenže tento plán vznikl ještě v době, kdy neměla ponětí o realitě osobních financí. Začala pracovat v nakladatelství u jednoho otcova bývalého spolužáka, který se stal známým redaktorem. Považovala to za dočasný krok a pošetile očekávala, že si za rok či dva našetří na školné. Okouzlil ji střídmý úspěch na příjemném pracovišti v dobách, kdy se branži dařilo. Kromě toho neušetřila ani cent. V pětadvaceti si už na magisterský titul ani nevzpomněla. Skoro nikdy. Tady je v černých koktejlkách na pódiu, jak přebírá cenu za svého autora, který mezitím v Jižní Americe pronásleduje další příběh. A v dlouhých bílých šatech uprostřed skupinového snímku, šestatřicetiletá nevěsta s družičkami na svatbě za muže, s nímž začala chodit před pouhými osmi měsíci. V časové tísni přimhouřila oči nad jeho zřejmými chybami, nad charakterovými nedostatky, na které přátelé ohleduplně upozornili až s bezpečným odstupem. 19
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 20
Ten mizera. Pořád ji překvapuje, jak rychle mládí protékalo mezi prsty a jak spěšně ubývalo variant. Stačila dvě špatná rozhodnutí ohledně vztahů – jeden chlapík, co se zkrátka nechtěl vázat, a další, který byl v hloubi duše pitomec –, a nekonečné možnosti volby po pětadvacítce se scvrkly na omezený výběr kolem pětatřicítky. Dávala se do řeči s každým obstojnějším mužem, jenž ji na večírku pozval na rande nebo oslovil v baru, a někdy používala druhé křestní jméno, pokud byl dotyčný na hranici přijatelnosti a ona usoudila, že může přijít doba, kdy před ním bude chtít zmizet. Během let absolvovala nejednu schůzku s muži, kteří neznali její skutečné jméno. V polovině případů za to byla ráda. Další fotka, tentokrát menší, jak leží v nemocniční posteli s Tommym v náručí, maličkým, brunátným a vzteklým v pruhované zavinovačce a modré čepičce. Po obvyklých třech měsících se Isabel vrátila do práce, jenže během toho čtvrtroku se něco změnilo a ona si to nedokázala připustit. Její manžel najednou vydělával spousty peněz, a tak si Isabel k chůvě najala ještě hospodyni. Začal jí zdánlivě záviděníhodný život – čtyřdenní pracovní týden, přesuny nablýskaným vozem mezi loftovým bytem a domkem na pláži, dokonalé děcko a bohatý, pohledný, chytrý a zábavný muž… A potom. Zastavuje se u poslední malé fotografie, černobílé a osvětlené uprostřed širokého pásu bílého podkladu. Rozesmátý kluk na kamenité pláži utíká před příbojem a na pažích má nafukovací křidélka. Isabel zvedá ruku k ústům, pokládá prsty na rty a předává chlapci polibek. Jako každé ráno. Isabel pokračuje do koupelny, rozepíná si kabátek pyžama a rozvazuje šňůrku v pase kalhot, které pak spouští dolů a vystupuje z nich. Oblečení zůstává na podlaze jako bavlněná kaluž. Horká voda se zabodává do jejích ztuhlých, unavených ramenou. Oblaka páry se valí ze dveří koupelny přes šatnu do ložnice. Voda proniká Isabel do uší a potlačuje všechny 20
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 21
zvuky z televize a okolního světa. Pokud ještě něco v jejím bytě dělá hluk, ona to neslyší. Jak přesně s rukopisem naloží? Setřásá si vodu z vlasů, olizuje horní ret, zahýbá rukama a nohama a stojí pod sprchou bezbranná a šílená strachem. Všechno ji tíží, horký proud, chlapec a minulost, staré i čerstvé viny a nové pravdy, které otřásají světem, strach o kariéru a možná také o život. Vklouzne do měkkého bílého županu a zabalí si hlavu do ručníku. Přejede dlaní po oroseném zrcadle a zkoumá své unavené oči podlité krví, váčky pod nimi a vrásky v koutcích. Výkonné osvětlení v koupelně jí dnes ráno nesvědčí. Už dávno si zvykla na to, že z různých důvodů špatně spí. Ale s každým ubíhajícím rokem je těžší a těžší skrýt fyzické doklady nespavosti. Z vedlejší místnosti slyší prázdné tlachání takzvaných zpráv o bezvýznamných kasovních úspěších, banálních manželských rozmíškách a intoxikovaných celebritách. Pára se opět ujímá vlády nad zrcadlem a Isabel sleduje, jak po něm kloužou těžké kapky a nechávají za sebou úzké cestičky, ve kterých zahlédne svůj obraz… Něco je jinak, uvědomuje si náhle v návalu hitchcockovské hrůzy. Cosi v té slabé stopě se změnilo. Světlo se přesunulo a teď je tam šero, stín – Ale nic to není, všímá si, je to jen odraz televize z ložnice, nové záběry ke včerejším mezinárodním zprávám. Ode dneška zprávy uvidí v úplně nové perspektivě. Už napořád. Obléká se, hladká tmavomodrá sukně, zářivě bílá blůza, boty na nízkém podpatku. Kancelářský úbor pro ženu, která chce vypadat dobře, ale příliš jí nezáleží na tom, jestli jde s módou. Blonďaté vlasy na ramena si vysuší fénem a učeše a potom se namaluje. Do oříškově hnědých očí si nasazuje kontaktní čočky. Zkoumavě hledí do vysokého zrcadla na unavenou ženu nepochybně středního věku a zklamaně vzdychá. Tři hodiny spánku posouvají hranice toho, čeho lze líčením dosáhnout. 21
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 22
Znovu se dívá dolů na titulní stranu rukopisu: Kontakt na autora 40004026@worldmail.net. Píše další e-mail – v uplynulých dvanácti hodinách už poslala dva. „Dočetla jsem. Můžeme si promluvit?“ Kliká na tlačítko Odeslat. Zpráva je vzápětí zpět i s otravnou hláškou: nerozpoznaná adresa. Nedává to smysl. Kdo by si dal tolik práce s rukopisem a pak nebyl dostupný? Bude to tedy zkoušet znovu a věřit, že nastal nějaký technický problém, který se nakonec vyřeší. Dívá se na notebook, na šedé odstíny v různých oknech na displeji i stříbrný rám samotného počítače. Na černý kroužek nahoře, miniaturní kameru, kterou nikdy nepoužívá a vůbec o tom neuvažuje. Mohla by rukopis teď hned zapálit v krbu, a to s pomocí dlouhých sirek, které jí spořivá tetička poslala jako dárek k nastěhování do nového bytu. Mohla by předstírat, že knihu nečetla, že ji vůbec nedostala. Zapomenout na ni. Nebo se obrátit na úřady, vysvětlit jim, co se stalo, a nechat je jednat. Na které úřady? Určitě ne CIA. Tak FBI? Co takhle předhodit věc médiím – New York Times, CNN? Nebo třeba Wolfeovi, což by bylo zajímavé. Taky by mohla zavolat prezidentovi nebo se o to aspoň pokusit. Chvíli uvažuje, jaká je šance, že by jí, známé literární agentce ze slavné agentury, dali k telefonu prezidenta Spojených států. Žádná. Případně by mohla udělat to, co by nejspíš udělat měla a také chtěla: rychle a v tichosti rukopis vydat, aby se chránila. Pak na své straně bude mít veřejnost, zaujatou dalekosáhlými dopady příběhu a tíhou obvinění. Nemůžou ji přece zatknout – nebo zabít – před zraky celého světa. Nebo ano? Isabel zvedá telefon a vytahuje cigaretu ze stříbrné tabatěrky na mramorové římse pod jejím jediným obrazem, podle očekávání zaujímajícím čestné místo. Vychází na terasu, zapaluje si, nasává kouř hluboko do plic a vydechuje jej k obloze. Opírá se o zábradlí a obhlíží ponuře působící zelené a černé odstíny Central Parku za siluetou Páté avenue, azurové nebe a ohnivou oranžovou kouli, která stoupá na 22
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 23
severovýchodě. Ze své terasy plné rostlin, jež je prodloužením bytu vymalovaného uklidňujícími neutrálními barvami, má báječný výhled. Rozhodně se zdá, že si žije jako v pohádce. Uvědomuje si, že volba, aby se stala literární agentkou pro tento projekt, byla jasná či dokonce nevyhnutelná. A hned ví, že vhodným kupcem rukopisu bude jeden blízký přítel, redaktor, jenž nikdy nenarazil na konspirační teorii, která by se mu nelíbila, bez ohledu na její absurditu a pomatenost autora. Slavil značné úspěchy i s nepříliš racionálními spisovateli, takže tyto knihy zřejmě mají početné publikum kdesi za hranicemi rozumného diskurzu. Bude chtít vydat další. Zejména tuhle, o těchto lidech. Isabel znovu bojuje se strachem, který se v ní vzedme. Naposledy potahuje z cigarety, odcvrnkne z nedopalku žhavý konec a odhazuje relativně neškodný filtr do vzduchu nad Central Park West Avenue, kde se celulóza na chvilku zastaví, než spadne a zmizí jí z dohledu. Projíždí seznam kontaktů v telefonu, nachází číslo a tiskne tlačítko Volat.
23
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 24
KA P ITOLA 2
Hayden si označuje stránku v Úvodu do islandštiny záložkou a odkládá silný svazek na poznámkový blok s kroužkovou vazbou, který leží vedle hromady příruček, nových v plastových přebalech i otrhaných brožur v různém stadiu rozkladu, držících pohromadě díky lepicí pásce nebo gumičkám. Tyto publikace jsou stále dostupnější elektronicky, ale Hayden dává přednost knihám, na které si může sáhnout a vyhledat v nich příslušný sloupec a v něm slovo, obrázek, fakt. Domnívá se, že díky tomuto úsilí je učení efektivnější. Je mu dost let na to, aby chápal, že vesmír informací, jež v životě dokáže vstřebat, je konečný, a chce si je všechny osvojit řádným způsobem. Spouští se na podlahu a udělá padesát kliků a padesát sklapovaček, což je jeho dopolední minitrénink. Přes nátělník si obléká francouzskou košili, připíná na ni smaltované manžetové knoflíky a uvazuje si kašmírovou kravatu. Vklouzne do saka a podívá se na sebe do zrcadla. Urovná si kapesníček. Kapesníčky, obyčejné z bílého plátna, začal nosit během první služby v zámoří. Chtěl vypadat jako mladý a ctižádostivý americký úředník, který věrně slouží vlasti a na cestě ze špičkové střední školy přes Harvardovu univerzitu rovnou do Evropy ani na okamžik neslevil ze standardů elegance, jichž je bílý čtvereček v kapse saka dokladem. Překvapilo ho, kolik rozhodnutí, která člověk činí v době, kdy se před 24
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 25
ním rozprostírá zdánlivě nekonečná dospělost, se ukazuje jako trvalých. Týkají se kariéry a koníčků, partnera či života bez něj, politického přesvědčení a literárního vkusu, účesu i kapesníčků. Francouzským oknem proudí bílé sluneční světlo a rozlévá se po bílé podlaze, bílých cihlových zdech, bílém čalounění a několika nevyhnutelných kouscích dánského týkového nábytku. V kuchyni je ještě jasnější, neboť se odráží od spotřebičů. Záře je skoro oslepující. Složitě vyřezávané dveře jsou pokryté bezpočtem vrstev barvy za stovky let, poškrábaných, popraskaných a odlupujících se tak, že někde prosvítá světle zelený podklad a jinde tmavě modrý. Hayden z kapsy vytahuje papírové zápalky, jednu odtrhává a zasunuje ji mezi dveře a rám, na délku zápalky nad nápadnou rýhu ve dřevě. Ulice je plná zeleně, slunečního svitu a ptačího zpěvu. Haydenovo kolo čeká mezi desítkami dalších v otlučeném stojanu na širokém chodníku, jen pár bloků od královnina paláce v komplexu Amalienborg. Nasedá na něj, klidně šlape do pedálů a jede tichými ulicemi k seriózní cihlové budově na ulici Kronprinsessegade, v níž sídlí muzeum Davids Samling s jednou z nejlepších evropských sbírek islámského umění, které se stalo jeho novým koníčkem. Půl hodiny si prohlíží středověké artefakty z dob španělského emirátu, kdy Córdoba bývala největším městem v západní Evropě. Zrovna Córdoba. Hayden Gray je koneckonců kulturní atašé. Má velkou luxusní pracovnu necelých pět set kilometrů jižně odsud, na americkém velvyslanectví na náměstí Pariser Platz u Braniborské brány. Trvale pořád bydlí v Mnichově, ale nové pracovní úkoly vyžadují, aby pravidelně jezdil do Berlína a měl tam skutečnou kancelář. Berlín Haydena samozřejmě odjakživa fascinoval, stejně jako všechny ostatní v jeho oboru. Los Angeles se proslavilo filmovým průmyslem, Paříž je synonymem módy a Berlín centrem špionáže. Město však není zvlášť přitažlivé a to, co atraktivní je – pulzující mladá 25
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 26
kultura, nízké životní náklady a nekonečná energie nočního života –, Hayden nepovažuje za podstatné. Bydlet tam není nic pro něj. Znovu sedá na kolo a podél svěží zeleně Královské zahrady a přes most se dostává do čtvrti Nørrebro, kde se přes den o pouliční ruch starají mladí umělci a čerství přistěhovalci a krámky s kebabem se vedle barů stávají centry společenského života. Zamyká kolo právě ve chvíli, kdy začíná pršet, zpočátku jaksi váhavě a po pár vteřinách naplno. Hayden pospíchá skrze lesklé dveře, stoupá po dlouhém schodišti a vchází do bytu s vysokými stropy a velkými okny, ale zanedbaného a skoro prázdného. Místo, kde spal posledních pár nocí, mají dlouhodobě pronajaté – čtvrt století – a je na opačné straně kodaňského centra. Tento byt na bulváru Nørrebrogade před týdnem narychlo sehnala žena, která teď s dalekohledem v rukou sedí u okna. „Zdravím vás,“ říká bez ohlížení. Vidí jeho obraz v okně. „Něco nového?“ „Ne. Nuda. Hrozná.“ Hayden k ní přistupuje a dívá se kolem obrovské lampy, která visí na kabelech nad širokou ulicí, k obchodu v přízemí naproti a bytu nad ním. Žena po něm přejíždí pohledem. „Pěkná kravata,“ konstatuje. „Máte pro mě dneska něco zajímavého?“ „Vždycky. Moment… Jo, třeba tohle: Thomas Jefferson a John Adams zemřeli ve stejný den.“ „Máte na mysli stejné datum?“ „Mám na mysli, že zemřeli v ten samý den. A to čtvrtého července. V roce osmnáct set dvacet šest.“ Obrací se k němu. „To není pravda.“ „Ale je.“ „Hmm. Tak tohle hodnotím devítkou.“ „A čemu byste dala desítku?“ „To poznám, až to přijde.“ Obrací se zpátky k oknu a pokračuje v hlídkování. 26
nehoda_Sestava 1 08.08.15 9:49 Stránka 27
Hayden si sundává brýle s rohovinovou obroučkou a otírá je kapesníkem z irského plátna. Podrží je proti světlu a důkladně zkontroluje, jestli jsou čisté. „Trvá to dlouho,“ říká. Doufá, že to zní účastně. „Trvá to celou věčnost.“ Hayden ví, že by se žena ráda vrátila domů do Paříže. K manželovi a dětem do dokonalého bytu ve čtvrti St-Germain-des-Prés. Už měsíc se trmácí po Evropě a hledá jediného člověka. Úskočného, chytrého, nebezpečného muže. „Povězte mi, proč tady musím sedět zrovna já?“ Hayden vyhlíží na ulici na krásnou ženu, jež na kole zvolna jede deštěm, jednu ruku na řídítkách a ve druhé velký deštník zakrývající nejen ji, ale také velkou dřevěnou nůši před ní, ve které se vezou tři malé děti v pláštěnkách a čepicích ze stejného materiálu. „Víte,“ pokračuje jeho kolegyně, „neumím dánsky ani se nevyznám v Kodani. Nevím o tom člověku nic zvláštního.“ V okně přes ulici neupravený muž sedí za stolem, neustále k nim otočený z profilu. Jens Grundtvig, na částečný úvazek student a zároveň spisovatel a na plný úvazek kuřák marihuany, cosi píše na počítači, přičemž občas pohne myší a jindy někomu volá, shromažďuje odkazy, ověřuje fakta. Grundtvig zřejmě kontroluje faktickou správnost díla někoho jiného a Haydenovým úkolem je toho jiného člověka najít. Po třech měsících zůstává Jens Grundtvig z Kodaně jedinou významnější stopou. „Protože věřím vašim instinktům,“ odpovídá Hayden. „A abych parafrázoval Prousta: vy, moje milá, jste okouzlující zahradnicí, jejíž zásluhou rozkvétá má duše.“ Žena odfrkne. Ví, že je to částečně pravda, avšak převažují kecy a Hayden jí pravdu stejně nepoví. Je smířená s nevědomostí, neboť to patří k jejich dohodě. Skutečnost je jako vždycky komplikovaná. A operace probíhá v nejpřísnějším utajení, takže o ní neexistují žádné záznamy. Náklady na celý tým – ženu v tomto bytě, dva muže na obou koncích bloku a další dva mimo službu – jsou 27