0037153

VRAŽDÍCÍ KOMANDA MOSADU A OSTATNÍCH TAJNÝCH SLUŽEB

EGMONT R. KOCH

Egmont R. Koch LIZENZ ZUM TÖTEN Die Mordkommandos der Geheimdienste Copyright © 2013 by Aufbau-Verlag GmbH Berlin Lic.: AutorinnenAgentur Erika Stegmann, Kyllburgerstr. 16, D-50937 Köln and Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr. 1, D-69469 Weinheim Alle Rechte vorbehalten Translation © 2015 by Vítězslav Čížek ISBN 978-80-249-2841-8

„Tyto mimořádné okolnosti, že zločiny byly spáchány na rozkaz státu, z hlediska trestního práva v žádném případě nezbavují spolupachatele viny. Každé státní společenství je oprávněno a povinno požadovat, aby se každý člověk bezpodmínečně vyvaroval páchání zločinů, a to i když je nařídil stát zneužívající svých pravomocí. Neboť opak by zrušil veškerý řád a otevřel brány politickým zločinům.“ Z rozsudku, jejž Spolkový soudní dvůr 19. října 1962 vynesl nad vrahem Bogdanem Stašinským pracujícím ve službách KGB

OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

Souzení bez soudců – vražedná polní tažení tajných služeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

17

Tajné služby USA Zabijte Usámu! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Příručka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Eskamotér . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Výbor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Štvanice začíná . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Phoenix revival . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

27 34 42 48 67 76

Mosad Zakázané město . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Kormanovy cesty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Rána jako hrom – případ Mabhú . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Bomba v Brockhausu – případ Adenauer . . . . . . . . . . . . . . „Operace Damokles“ – případ Kleinwächter . . . . . . . . . . .

Masakr v domě na pláži – případ Cukurs . . . . . . . . . . . . . .

Boží hněv – případ „Černé září“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Fiasko – případ Bušíkí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Jedovaté pralinky – případ Haddád . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Rudý princ – případ Salame . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

83 88 94 110 119 131 142 154 162 184

Vědec a prostitutka – případ Mišád . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Vstřik do ucha – případ Mišál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Kickboxer – případ Faší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

202 211 222

Izraelská vnitřní zpravodajská služba Smrtelný omyl – případ Kawasmá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Plán B – případ Musáví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Prevence, nikoli odplata . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Katovská algebra – případ Jasín . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Nejvyšší soud . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Na otevřené ulici – případ Halim . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Státní tajemství – případ Malejša . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

233 240 246 250 259 263 269

Jak zabíjejí další tajné služby Mokrá práce – případ Stašinskij. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Piccadily – případ Markov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Mielkova banda vrahů – případ Welsch . . . . . . . . . . . . . . . .

Sašova mučivá smrt – případ Litviněnko . . . . . . . . . . . . . . .

275 281 285 294

Dodatek Seznamy izraelských exekucí, Seznamy palestinských teroristických útoků. . . . . . . . . . . .

Seznam útoků bezpilotními letouny USA . . . . . . . . . . . . . .

Zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Seznam fotografií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

302 318 334 351

Předmluva

V lednu 2012, kdy na veřejnost pronikly první alarmující informace o vražedném polním tažení pomocí dronů, které rok předtím provedla americká tajná služba CIA ve Vazíristánu (Pákistán) a jemuž padlo za oběť přes pět set lidí, zadala televize ZDF reprezentativní průzkum. Chtěla tak propagovat nový dokumentární formát, jehož první pořad s názvem Špion, kterého jsem miloval sliboval nové pohledy do vznešeného světa Jamesů Bondů. O Vazíristánu v něm pochopitelně nebyla ani zmínka.

Zato odpovědi zkoumaného vzorku obyvatelstva vyrážely dech: 54 procent Němců si údajně myslí, že i německá tajná služba, podobně jako CIA a Mosad, potřebuje „povolení zabíjet“. Ve věkové skupině do 24 let se ochota akceptovat komanda zabijáků pohybovala dokonce kolem sedmdesáti procent.

Toto šetření evokuje dřívější průzkumy, které zjišťovaly, jestli se má v Německu obnovit trest smrti za určité delikty. Tedy zda by se na základě příslušného zákona měli těžcí zločinci, sexuální vrahové a vrahové dětí popravovat. Zatímco v roce 1977 se dvě třetiny obyvatel Spolkové republiky vyslovily pro, v následujících desetiletích tento podíl drasticky klesl: v roce 2007 hlasovalo 76 procent proti trestu smrti.

Máme-li věřit novým výzkumům, většina obyvatel dnes opět považuje něco jako trest smrti „zadními vrátky“ za přijatelný.

Nikoli oficiálně, to by odporovalo liberálnímu a osvícenému duchu doby, nýbrž neoficiálně jako rozšíření pravomocí pro agenty a elitní jednotky operující v skrytu. Nemohly by stejně jako ve Spojených státech amerických a Izraeli převzít špinavou

9

práci pro vlast a bránit ji před nebezpečím terorismu, a přitom neohrozit svobodnou, otevřenou a humanisticky utvářenou společnost? Může vražda z pověření státu získat v Německu opravdu souhlas většiny? Je možné, že sedm z deseti příslušníků mladé „generace počítačových her“ považuje za naprosto správné, když vláda zřídí speciální komanda a pověří je vykonáváním poprav?

27. června 1993 prováděla GSG9 (Grenzschutzgruppe 9 = Hraničářská skupina 9, německá policejní protiteroristická jednotka – pozn. překl.) zátah na špičky RAF (Rote Armee Fraktion = Frakce Rudé armády. Levicová teroristická organizace aktivní ve Spolkové republice Německo v 60. a 70. letech – pozn. překl.). Akce se vymkla z rukou a zahynul při ní domnělý levicový terorista Wolfgang Grams.

Během pár dnů vzklíčilo podezření, že ho jeden nebo dva příslušníci GSG9 regulérně popravili. Diskutovalo se o tom dlouhé měsíce, mnohá média za tím hledala aspoň vraždu v afektu a zvěsti měly stále nový přísun potravy, protože ze strany Spolkového kriminálního úřadu došlo k nepředstavitelnému opominutí a rozsáhlému tutlání (ohledně role tajného agenta). Když pak z vyšetřování vedeného státním zastupitelstvím konečně vyšlo najevo, že se Grams popravil sám svou vlastní zbraní, celá republika vydechla úlevou. Elitní policisté nezabíjeli. Ani úmyslně, ani v afektu.

V průběhu následujících dvaceti let, která přinesla spoustu teroristických útoků, došlo v tomto ohledu k evidentnímu posunu měřítek. Idea bezpečnosti je dnes zřejmě nadřazena ideji právního státu. Cílené zabíjení je podle zákona vražda, ledaže by nastala konkrétní situace vyžadující nutnou obranu. Na straně policie je dovoleno použití střelné zbraně v obraně, zakotvené a definované zákonnými předpisy: podle nich je cílené zabití přípustné jako ultima ratio pouze v případě, kdy jde o „jediný prostředek k odvrácení přímého ohrožení na životě, akutního

10

těžkého zranění či narušení tělesné integrity“.* Bundeswehr smí v ozbrojeném konfliktu nebo ve válce cíleně zabíjet nepřátelské vojáky, civilním osobám však smí sáhnout na život pouze za předpokladu, že se bezprostředně podílejí na bojových akcích. Útok bezpilotního letounu na podporu vlastních pozemních vojsk v rámci vojenského střetu by zřejmě byl oprávněný, zatímco cílené útoky na osoby, jejichž bezprostřední účast na bojové akci není jistá, ale pouze domnělá, nebo které se na akci nepodílejí bezprostředně, avšak možná tak učiní až za několik týdnů či měsíců, by představovaly porušení mezinárodního práva. Jenže jeho výklad je vždy v pravomoci útočníka. Ten může tvrdit, že měl dostatečné informace o té či oné cílové osobě. Rovněž může, jak se to stalo ve Vazíristánu, uvalit něco jako všeobecné podezření na celé oblasti, přesně podle hesla, že všichni dospělí muži, kteří se objeví na monitorech v podzemních prostorách Langley (sídlo CIA), jsou pomocníky nebo aspoň sympatizanty al-Kájdy nebo Tálibánu, a tím pádem i legitimními cíli. Přezkoumání rozhodnutí, která vedou k rozsudku smrti, je vyloučeno. Děje se tak mimo rámec právního státu.

Přesto chce Bundeswehr získat bojové drony. A nechce se svého plánu vzdát ani potom, co se Eurohawk (neozbrojený pátrací bezpilotní letoun) prokázal jako chybná gigantická investice.

K čemu je vlastně dobrý? K obraně státu se prakticky nehodí, v letecké bitvě nemá proti nepřátelským stíhačkám šanci – a ani

* § 39 zákona č. 283/1991 o Policii ČR vymezuje použití zbraně takto: a) aby v případě nutné obrany nebo při pomoci v nutné obraně odvrátil přímo hrozící nebo trvající útok vedený proti jeho osobě nebo útok na život nebo zdraví jiné osoby; b) jestliže se nebezpečný pachatel, proti němuž zakročuje, na jeho výzvu nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt; c) nelze-li jinak překonat odpor směřující ke zmaření jeho závažného služebního zákroku. (Pozn. překl.)

11

neozbrojené průzkumné drony evidentně nemohou získat povolení k letu německým vzdušným prostorem. Ozbrojené drony mají smysl výlučně v zahraničních misích, v regionech, kde se bojovníci maskují za civilisty, a ne ve válce proti pravidelným armádám s pravidelnými vzdušnými bojovými silami. Jako v Hindúkuši, tam je přece nutné hájit bezpečnost Německa. K čemu tedy naši generálové takové hračky potřebují? Aby se čile pletli do honiček na teroristy, domnělé teroristy nebo aspoň na domnělé podezřelé v dalekých krajích? A aby je cíleně zabíjeli?

Ve Washingtonu a Jeruzalémě se právní, neřkuli morální diskuse už léta považují v lepším případě za pouze akademické.

Specialisté na mezinárodní právo a obhájci lidských práv mohou kritizovat vražedné programy tajných služeb sebevehementněji, ale právníci americké a izraelské vlády všechny námitky ignorují nebo sepisují sáhodlouhé, leč jalové traktáty, jimiž legitimizují popravy. Zadání je jasné: dobré je to, co slouží bezpečnosti země, nebo se aspoň má za to, že jí slouží, a všechno ostatní se tomu musí podřídit. Platí to jak pro gigantické sledovací programy NSA, tak pro její izraelský protějšek, tedy Jednotku 8200, a platí to i na „povolení zabíjet“ pro CIA, Šin Bet, Mosad a další vojenské speciální jednotky. Že je tím zpochybněna svoboda? To jsou dnes už jenom nostalgické žvásty.

A položil si vůbec někdy někdo otázku, jestli tato popravovací tažení už pouhými kolaterálními škodami na civilním obyvatelstvu neprodukují ještě víc hněvu a nenávisti, a tím pádem i víc terorismu, než ho dokážou zlikvidovat? Americké a izraelské tajné služby v letech 2010 až 2012 zlikvidovaly v boji proti teroru přes dva tisíce lidí. „Nevidím v cíleném zabíjení efektivní metodu potírání terorismu,“ kritizoval tyto praktiky bývalý mimořádný a zplnomocněný zpravodaj OSN Philipe G. Alston.

Podle něho se mnohem spíše jen odškrtává „seznam“. Alston: „Může to pokračovat navěky. Ale věřit, že zabití stovek, tisíců

12

nebo desetitisíců lidí přinese vítězství nad terorismem, je obrovská chyba.“ Když jsem se před mnoha lety začal zabývat tématem cílených atentátů tajných služeb, mnohé z této oblasti patřilo do říše pohádek. Totiž o Jamesi Bondovi. Jistě, šuškalo se leccos o operacích Mosadu zamýšlených jako odpověď na masakr izraelských sportovců při Letních olympijských hrách 1972 v Mnichově. Ale byly to především pouhé zvěsti. Postupem let však vycházelo najevo, že vlastně nešlo než o slepý zabíjecí akcionismus Izraelců, o pomstu Palestincům jako takovou, a ne o pomstu na strůjcích mnichovského masakru. Některé oběti exekučního tažení neměly podle dnešních poznatků s atentátem v olympijské vesnici nic společného. Musely zemřít, protože představovaly snadné cíle (jako Wael Zuaiter) nebo byli Izraelcům už dávno trnem v oku (Alí Hasan Salame).

Mimoto byly známy některé atentáty východoevropských tajných služeb. Odpovídalo to obrazu nepřítele za studené války.

Od KGB a Stasi se dalo nadít všeho, a nikoli neprávem. Teprve pak jedna studie amerického kongresu odhalila, že také CIA zabíjela lidi – a v rámci „operace Phoenix“ ve Vietnamu dokonce systematicky. Prezident USA Richard Nixon pustil z řetězu ty nejvzteklejší psy, a ti začali kousat. Popravy vykonávané bez soudní pravomoci, především politické vraždy, zakázal svým dekretem až Nixonův nástupce Gerald Ford. To bylo v roce 1976.

Přestože tento executive order nebyl nikdy zrušen, prezidenti Bill Clinton, George W. Bush (už před 11. zářím 2001) a Barack Obama se jím necítili vázáni.

Praxe cíleného zabíjení se v Izraeli změnila na začátku druhé intifády, povstání palestinské mládeže na obsazeném Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy v roce 2000. Tehdy i další izraelské tajné služby a zvláštní jednotky obdržely „povolení zabíjet“, protože Mosad operoval pouze v zahraničí, ale ne na

13

palestinských územích. Když v únoru 2005 intifáda skončila, počet palestinských obětí cílených atentátů přesahoval stovku. Násilí a protinásilí: palestinští sebevražední atentátníci za stejnou dobu zabili pětkrát víc Izraelců. Po roce 2005 se poměr obrátil.

Proti stovce cíleně zabitých Palestinců dnes na izraelské straně stojí 55 obětí na životech. Souvisí to s potíráním terorismu tím, že důsledně omezujeme jeho prostor (zátarasy, zdi) a efektivní prací tajných služeb, ale rozhodně ne s odstrašujícím účinkem poprav. Americké drony od roku 2008 usmrtily odhadem 2500 až 4000 lidí, což zhruba odpovídá počtu obětí útoku, jejž islamističtí teroristé provedli 11. září 2001 (viz Dodatek).

Body counting, počítání mrtvol – jejich oběti v porovnání s našimi ztrátami? Jenže konec je v nedohlednu. V Izraeli a Spojených státech amerických se cílené zabíjení stalo běžnou praxí – a ani Obamovo moratorium z května 2013 na tom nic zásadního nezměnilo. Na Západním břehu Jordánu, v Gaze, Vazíristánu, v Jemenu, Somálsku a brzy pokud možno i v dalších částech světa hon na lidi pokračuje – a nikdo se nemá k tomu, aby ho zastavil.

Po vraždě, kterou spáchal Mosad v Dubaji v lednu 2010, se mě redakce WDR otázala, jestli bych neměl zájem natočit film o izraelském „povolení zabíjet“. A já zájem měl. Na dvou rešeršních cestách jsem obnovil staré kontakty, především s Gadem Šimronem, bývalým agentem Mosadu a pozdějším novinářem.

Projížděli jsme zemí a on mi ukazoval dějiště historických událostí i nové „vymoženosti“ jako opevnění hranic kolem částí Západního břehu. Vysedávali jsme dlouhé hodiny v jeruzalémském Starém Městě a vyměňovali si názory na téma „cílené zabíjení“. Jak se ukázalo, Šimron se k izraelské politice staví kriticky, především k „posedlosti střílením“ u vojenských speciálních jednotek; na druhou stranu popravy Mosadu, jako například tu na hamásovském obchodníkovi se zbraněmi v Dubaji, považuje za ultima ratio. Jeho diferencovaným soudům tato kniha vděčí

14

za mnohé, i když jsme ne ve všech případech oba dospěli k stejnému závěru. Kniha veterána Mosadu Ja’akova Meidada alias Antona Künzleho o zavraždění válečného zločince Herberta Cukurse (Poprava kata z Rigy), na níž se Šimron podílel jako novinář, podle mého úsudku přispívá spíše k vytváření legend než k nalézání pravdy (viz s. 132). „Mýtus Mosad“ se vůbec zdá být zveličován, když podrobíme analýze, jak břídilsky a lehkovážně si tato tajná služba někdy počíná.

Obrovský dík patří těm, kdo mi pomáhali s rešeršemi v Izraeli a na palestinském Západním břehu. Je to především Anita Abdullahová, ale také Oren Geller, Asaf Zussman, Uri Blau, Šawan Džabarín, Sámer Burnát, Sam Bahour, Salwa Duaibesová, Hišam Šarabátí, Madžíd Ghanájim, Efraim Asculai a Ethan Bronner. Chtěl bych poděkovat i partnerům v rozhovorech, kteří mě zasvětili do argumentace „oficiální“ izraelské strany: Moti Kfir, Eliezer „Geizi“ Cafrir, Miška Ben-David, Asa Kašer, Arje Šalikar, Iftach Spektor, Amnon Strašnov. Za posudky z hlediska mezinárodního práva děkuji Heike Kriegerové, Philipu G. Alstonovi, Ejalu Benvistimu a Mordechaji Kremnitzerovi.

Námět televizního dokumentu, který vysílala televize ARD v dubnu 2013, jsem pro účely této knihy rozšířil o popravovací kampaň Spojených států amerických a vedle toho o spektakulární historické případy. Mohl jsem se opřít jak o zveřejněné, tak o dosud nepublikované materiály. Při rekonstrukci zavraždění Wadíi Haddáda jedem a současně probíhajícího únosu letadla Lufthansy „Landshut“, o nichž jsem již v roce 2010 připravil pro ARD dokument Smrtící čokoláda, mi poskytli velkolepou pomoc Tim Geiger a Thomas Skelton Robinson. Christiane Stegemannová, pracovnice archivu Stasi BStU, objevila po úmorném hledání podklady o smrti jedem jistého muže v berlínské nemocnici Charité, u něhož se evidentně jedná o Wadíu Haddáda (viz s. 162).

15

Veliký dík zasluhují aktéři a doboví svědkové jako Basám Abú Šarif, Hans-Joachim Klein a Peter-Jürgen Boock, jakož i moje kolegyně Nina Senssonová. A nemohu se nezmínit o Wolfgangu Welschovi a Henningu Sietzovi, kteří mi poskytli dokumenty a fotografie.

A úplně nakonec: za spoustu informací a porozumění věci vděčím řadě izraelských, amerických a německých zdrojů, které se výslovně vzdaly jmenovitého uvedení na tomto místě. Projekt mé knihy se u mnohých setkal s velkými sympatiemi, neboť už mají sami veliké problémy se systematickým porušováním principů právního státu a mravních hodnot.

Egmont R. Koch Bremen 30. června 2013

16

Souzení bez soudců – vražedná polní tažení tajných služeb „Politicky je to výhodná věc – nízké náklady, žádné americké oběti, vzbuzuje to dojem síly… doma je to jen a jen výhodné. Nepopulární je to v zahraničí. Škody, které to způsobí národním zájmům, se projeví teprve dlouhodobě.“ Dennis C. Blair, bývalý ředitel Národní zpravodajské služby USA, o americkém exekučním programu pomocí ozbrojených dronů

Byla to scéna, která měla trvale poškodit pověst mladého liberálního profesora práva stojícího v čele země. Jak se to seběhlo, odhalily později New York Times.

Onoho 19. ledna 2010 se v Situation Room v Bílém domě nacházely zhruba dvě desítky bezpečnostních poradců na běžné týdenní poradě o aktuální situaci. V interním vládním žargonu se těmto schůzkám říká „Terror Tuesday Meeting“. Lidé od tajných služeb na nich seznamují prezidenta s aktuálními poznatky v boji proti al-Kájdě a mezinárodnímu terorismu, získávají jeho souhlas s tou či onou operací, která je na pořadu ve válce proti islámskému terorismu, a předkládají mu nejnovější „nominační listinu“. Pouhá rutina. Byrokratický rituál programu zabíjení.

Tato short list je výsledkem mnoha tajných videokonferencí zřejmě více než stovky pracovníků amerického bezpečnostního aparátu, které se uskutečnily v předchozích týdnech. Každý může přijít s vlastním návrhem. Potom se na zabezpečených komunikačních okruzích radí o životopisech, potenciálním ohrožení, kontaktech na známé sítě a o nejnovějších informacích z regionu. Určitě diskutují také o tom, jestli může dojít i k civilním obětem a zda lze jejich počet pokládat za „přiměřený“. CIA často tlačí do popředí své „kandidáty“ v pákistánsko-afghánském

17

pohraničí, kde bezpilotní letouny podléhají jejímu velení. Tehdy si zástupci ostatních tajných služeb a Pentagonu musejí dávat pozor, aby se neoctli až na konci fronty. Někdy to trvá i pět nebo šest schůzí, píšou New York Times, než se případ objasní ze všech stran, prověří a zváží. A teprve když během tohoto procesu případ nikdo na základě nějakých nových poznatků zase neškrtne a vrátka k vykonání exekuce tak zůstanou otevřená, je případ nominován a předložen prezidentovi na „Terror Tuesday Meeting“.

Někdy tou dobou prezident zahlédne v jednom rozsudku smrti fotografii dvacetiletého Němce: Bünyamin Erdogan z Wuppertalu měl v jednom uzbeckém táboře konvertovat na islámského teroristu. A přečte si, že se mladý muž prý podílel na přípravě sebevražedných atentátů ve Vazíristánu. Obama ho odfajfkuje.

Approved.

Barack Obama je v úřadu teprve krátce a stále ho nadnáší mohutná vlna sympatií. Je prvním barevným Američanem, jenž to dotáhl až do Bílého domu. Má charisma a vzácný dar nadchnout lidi svým vystupováním, řečněním a aurou, jež z něho vyzařuje. Jenže prezident se už zjevně přizpůsobil nezbytnosti činit dalekosáhlá rozhodnutí skandálně odporující tomu, k čemu se zavázal ve volební kampani: k ukončení mučení (jemuž jeho předchůdce říkal „kreativní metody výslechu“), zrušení Guantánama a především k zachovávání amerických hodnot i v boji proti tomu nejhoršímu nepříteli země, islamistickým teroristům.

Dopadlo to jinak. Pořád ještě by mohl šlápnout na brzdu, mohl by zhoubnému vývoji učinit přítrž. Je vrchní velitel a má poslední slovo – i v téhle nejšpinavější ze všech špinavých válek. Ale každé úterý se od něho čeká, že rozhodne o životě a smrti. Toto úterý v lednu 2010 stojí na „nominačním seznamu“ patnáct podezřelých z příslušnosti k jemenské al-Kájdě.

Jeden z mužů od tajných služeb předloží Obamovi složku. Ve vládním aparátu se pro ni ujal termín baseball card, jako kdyby se

18

do nich zapisovaly klíčové údaje a výkony v baseballové sezoně. Tyto „karty“ však obsahují i fotografii, pořízenou zpravidla skrytým fotoaparátem, a stručný životopis delikventa. Tentokrát je na pořadu dne několik mužů a žen, vlastně hochů a dívek, kteří mají západní kořeny. Jde tudíž o konvertity. Dokonce mezi ně patří i několik občanů USA. Všichni vzbuzují obavu, že se budou chtít vrátit do svých vlastí a páchat tam zlo. „Kolik je těm lidem?“ zeptá se prezident. „Jestli začali nasazovat děti, tak se ocitáme v úplně nové fázi!“ Otázka je na místě: v případě dvou z patnácti jmen na seznamu se jedná o teenagery, jedna dívka dokonce vypadá mladší než na sedmnáct let uvedených na jejím zatykači. Obama chce ještě jednou vědět, na základě jakých poznatků vnitřní a zahraniční tajné služby učinily své předběžné rozhodnutí. Mnohé z vyvolených osob, o jejichž životě prezident v následujících minutách rozhodne, nejsou obviněny z žádného konkrétního trestného činu. U jejich usmrcení tedy nejde o trest jakožto náhražku za rozsudek, který nelze vynést, protože rameno americké justice nesahá až do Pákistánu nebo Jemenu. O co tedy kráčí? O pomstu za 11. září? Nebo o prevenci, jak tajné služby neúnavně zdůrazňují? Musejí ty lidi Američané zabít dřív, než oni začnou zabíjet Američany? Předložené informace, jak prezidenta ujišťují bezpečnostní poradci, zavdávají příčinu k obavám, že tito mladí lidé budou ve svých domovských zemích páchat teroristické útoky.

Možná i v samotných Spojených státech. Aspoň tomu učí zkušenost. Ale opravňuje tato obava nařídit státní vraždu dříve, než podezřelé osoby skutečně spáchají nějaký zločin? Bez obžaloby, bez soudního procesu, bez práva na obhajobu a bez rozsudku?

Existuje nějaký vyšší zájem než státoprávní hodnoty demokracie spočívající na dělbě moci?

V tuto chvíli, v lednu 2010, tedy za první rok svého úřadování, stačil Barack Obama až příliš často vyhovět návrhům a přáním

19

svých poradců: americkými drony pojmenovanými „Šelma“ (Predator), „Sokol“ (Global Hawk) nebo „Smrťák“ (Reaper) bylo odpraveno na onen svět 549 lidí v Pákistánu, Afghánistánu a Jemenu. Později k těmto zemím přibude ještě africké Somálsko.

Zabitých už je víc než za celých osm let vlády George W. Bushe.

Většinou (asi 350 mrtvých) se evidentně jednalo o militantní příslušníky al-Kájdy nebo dalších teroristických sítí, zbytek představují civilisté, kteří se octli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě (asi 250 mrtvých). K těmto tzv. „kolaterálním škodám“ docházelo a bude docházet i při údajně tolik precizní, ba přímo „chirurgické“ metodě zabíjení, jakou je odpalování raket z bezpilotních letounů. Není na tom nic překvapivého.

Nedochovala se informace o tom, kolikrát Obama onoho úterý obrátil palec nahoru nebo dolů. Je však známo, že ve zbytku roku 2010 musel podepsat tolik rozsudků smrti jako dosud nikdy. Počet popravených podle neoficiálních odhadů nadace The National Security Studies Program stoupl na 849. Až do „moratoria“, které Obama vyhlásil koncem května 2013 po masivních protestech a narůstajícím odporu i v řadách jeho stoupenců, vražedná komanda CIA a Pentagonu zabila 2500 až 4000 lidí. Přesné číslo je pochopitelně tajné. CIA ani vláda z tohoto cíleného zabíjení dosud nesložily účty.

Kritici vražedné série Bílého domu, jako například bývalý ředitel národních zpravodajských služeb Dennis C. Blair, ji srovnávali s programem Phoenix za vietnamské války. To byla závažná výtka. Admirál Navy v. v. v květnu 2010 odstoupil ze své funkce poté, co půl roku předtím pozbyl důvěry kvůli pokusu o atentát na let Northwest Airlines č. 253. V roce 1969, kdy vrcholila systematická „neutralizace“ vietnamských civilistů, kteří údajně spolupracovali s Vietkongem, dostávala vražedná komanda CIA zadané cíle pro eliminaci domnělých nebo skutečných kolaborantů. Američtí zabijáci do ukončení programu Phoenix

20

usmrtili přes 20 000 Vietnamců, někdy se hovoří i o 40 000 obětí (viz s. 64). Opakují se dějiny? Požaduje prezident Obama velkoplošný a rozsáhlý postup proti islamistům, jaký tehdy uplatňovala CIA za prezidenta Richarda Nixona proti komunistům ve Vietnamu?

Mimosoudní popravy domnělých nepřátel států mají v zemích, jako jsou Spojené státy americké a Izrael, jistou tradici. Již v roce 1953 jeden specialista CIA sepsal na stroji rádce pro exekuce, v němž si napřed vzal pod lupu politické vraždy, aby z nich vyvodil poučení pro co možná nejdokonalejší atentáty (viz s. 34).

V Izraeli tou dobou přívrženci pozdějšího předsedy vlády (a nositele Nobelovy ceny míru) Menachema Begina posílali dopisní a balíčkové bomby německým politikům, mezi nimi i tehdejšímu spolkovému kancléři Konradu Adenauerovi. Tuto metodu později převzal Mosad a použil ji proti nacistickým raketovým vědcům v Egyptě (viz s. 119). Kde Izrael spatřoval a spatřuje ohrožení své bezpečnosti – ať je to palestinský terorismus nebo vyvíjení zbraní hromadného ničení v nepřátelsky smýšlejících zemích –, tam jeho vláda schválila profylaktické exekuce.

Ale i další západní demokracie, které se zavázaly k principům právního státu, se v případě pochybnosti, tedy když se cítily ohrožené terorem, samy rozhodovaly pro preventivní teroristické akce. Speciální jednotka SAS (Special Air Service) britské armády měla v době severoirského konfliktu povoleno provádět cílená zabíjení, pokud se mohla opřít o záchytné body, podle nichž se bezprostředně chystá operace IRA a že jí lze takto zabránit. Teroristé IRA plánovali na 8. květen 1987 obrovský útok výbušninou na Royal Ulster Constabulary v severoirském Loughgallu, kde v tu dobu nikdo nepobýval. Britská tajná služba se o tom dozvěděla, nejspíš od špicla v řadách IRA, a sdělila SAS všechny podrobnosti jako počet útočníků a čas provedení akce. Nato se kolem policejní stanice poschovávalo dvacet čtyři

21

mužů SAS a čekali, co se bude dít. V určenou dobu přijelo osm teroristů a přímo před vchodem zaparkovali traktor naložený devadesáti kilogramy semtexu. Když nálož odpálili, skrytí příslušníci SAS zahájili palbu. Všichni členové IRA přišli v dešti kulek o život, přestože měli oblečené neprůstřelné vesty. Zastřelen byl i jeden nezúčastněný muž, který se vracel z práce a jel náhodou kolem. Svědkové navíc vypověděli, že tři teroristé IRA už leželi bezbranní na zemi, když je SAS zlikvidovala.

Podle názoru Evropského soudního dvora byla lidská práva irských mužů porušena už nastražením léčky, protože britská vláda následně prováděla pouze nedostatečné vyšetřování události. Kritici předhazovali britské vládě vyslovený masakr, koneckonců policejní stanice nebyla nikým obsazena. Kdo na někoho nastraží past, jak se to stalo v Loughgallu, ten se také musí pokusit pachatele zatknout a postavit před soud, a ne ho chladnokrevně popravit. Španělská vláda rovněž založila tajnou zásahovou jednotku.

I tato organizace – Grupos Antiteroristas de Liberación (GAL) – vznikla v 80. letech. Jediným protivníkem byli baskičtí separatisté, především ETA. Z operací nově založené elitní jednotky se velice rychle rozvinula špinavá válka. GAL v letech 1983–1987 unesla stovky Basků a mučila je, aby od nich získala informace o teroristech. Později se napočítalo 28 vražd, mezi nimi spousta poprav. A jak se ukázalo, třetina obětí neměla s ETA vůbec nic společného. Hrůzné činy zvůle vyšly najevo, několik příslušníků GAL bylo postaveno před soud a odsouzeno. „Povolení zabíjet opět jednou skončilo politickou, morální a právní katastrofou,“ napsal politolog Avery Plaw ve své knize Targeting Terrorists. Kde přestane fungovat dělba moci, a tím pádem zmizí kontrola nad exekutivou, tam lze snadno domyslet důsledky.

Ospravedlňování likvidace teroristů al-Kájdy a dalších násilnických islamistů zní dnes podobně jako za časů konfliktů s IRA

22

a ETA. Vždy se jedná o bezpečnost občanů vlastního státu, tedy o obavu z nových atentátů. Takové zdůvodnění je pochybné už proto, že hydře, ať už se jmenuje al-Kájda, Hamás nebo tenkrát IRA a ETA, vždy narostou nové hlavy nezávisle na tom, jak systematicky se té nestvůře hlavy stínají. Efektivita je krajně sporná, o legitimitě vůbec nemluvě.

Vládní právníci tyto akce ospravedlňují stejně jako kdysi: teroristé jsou prý vlastně vojáci bez uniformy. I v této takzvané asymetrické válce, kdy proti sobě nestojí dvě vojska, je třeba čelit armádě bojujících civilistů. Proto je přípustné zabíjet je jako nepřátelské vojáky, ať se zdržují kdekoli, a to cíleně i plošně. Potud prý mezinárodní právo. Kritici namítají, že mezinárodní právo předpokládá statut civilního bojovníka pouze pro takové případy, kdy se dotyčný přímo a bezprostředně podílí na nepřátelském jednání.

Vlády však proti tomu opět argumentují tím, že jde o nutnou obranu, protože cíleným zabíjením lze zabránit konkrétním teroristickým útokům. Že teroristé jsou svým způsobem „tikající časované bomby“, které se musejí okamžitě a trvale zneškodnit.

Ale skutečně to je preventivní sebeobrana? Není ústředním bodem toho všeho odstrašující účinek nelegálních poprav? A už úplně se popírají pomsta a odveta, i když právě tyto motivy častokrát vycházejí najevo jako třeba u likvidační kampaně Mosadu po atentátu na izraelské sportovce při olympijských hrách v Mnichově 1972 (viz s. 142).

Obamův rozsudek smrti nad Němcem Bünyaminem Erdoganem byl vykonán 4. října 2010 u vesnice Mir Ali ve Vazíristánu. Smrt se jako vždy snesla z čistého nebe. Oběť pravděpodobně není žádné neviňátko. Mladý německý Turek se nejspíš chtěl zúčastnit bojů proti pákistánské armádě. Možná se taky hodlal vrátit do Německa jako výrobce bomb. Státní zastupitelství v Düsseldorfu už zahájilo vyšetřování z přípravy těžkého

23

brutálního protistátního zločinu, na nějž se vztahuje nový paragraf 89a trestního zákoníku. Od 11. září 2001 je běžné, že Spolkový úřad na ochranu ústavy (německá civilní kontrarozvědka) předává Američanům poznatky tohoto druhu. Touto cestou se zřejmě dostalo do elektronického mozku americké National Security Agency (NSA) číslo Bünyaminova mobilu, telefonní číslo jeho spojky v Turecku a adresa kavárny v Pákistánu. Dodnes není objasněno, zda a nakolik tyto údaje později pomohly stanovit cílové souřadnice pro atentát bezpilotním letounem.

Spolužáci si německého Turka pamatovali jako oblíbeného hocha, učitelé jako dobrého žáka. Měli za to, že Bünyamin brzy na jaře 2010 vyrazil na přání svého otce Hasana studovat Korán; doprovázel ho jeho třiadvacetiletý bratr Emrah se svou ženou. „Z vlastního popudu by to nikdy neudělal,“ je přesvědčen Ergin Celikel, na jehož statku si Bünyamin občas přilepšoval ke kapesnému. Mnohé zůstává záhadou a německým úřadům to tak nejspíš vyhovuje. Proč se bratři zastavili v Uzbekistánu? Byli tam indoktrinováni?

Cílené zabití Němce přivádí spolkovou vládu do svízelné situace, neboť při násilné smrti německého státního příslušníka jsou příslušné úřady povinny pátrat po příčinách. Ale to může snadno vést k diplomatickým komplikacím s Američany, a kdo by o to stál? „Je to velice závažný postup, který musíme zvážit po stránce morální, politické a právní,“ zazní z úst státního ministra Wernera Hoyera ze spolkového ministerstva zahraničí před spolkovým sněmem. A to se také stane. Generální spolkový prokurátor napřed nařídí „zkušební úkon“, aby se shromáždily bližší poznatky, a pak někdy zahájí vyšetřování pro podezření z válečného zločinu podle trestního práva v souladu s mezinárodním trestním zákoníkem.

Německý ústavní soud v Karlsruhe dne 1. července 2013 vyšetřování opět zastavuje pro „nedostatek důkazů pro vznesení

24

V posledním roce Bushovy éry 2008 zahájily CIA a Pentagon program popravování pomocí bezpilotních letounů, který se drasticky rozrostl za Baracka Obamy.

(Zdroj: The National Security Studies Program k datu 15. 6. 2013)

obžaloby“. Zdůvodnění je pozoruhodné: nasazení amerického dronu, jehož obětí se Bünyamin Erdogan stal, je prý součástí konfliktu afghánských povstalců s pákistánskou vládou, „kterou fakticky podporují USA“. Fakticky. Vzhledem k mohutnému odporu vlády v Islámábádu proti americkému nasazování bezpilotních letounů ve Vazíristánu je tato interpretace veskrze vágní. CIA tam přece nezabíjí bojovníky proto, aby podpořila pákistánskou armádu, ale aby vymýtila islamistický terorismus až do kořenů. Podle amerického pojetí představoval Bünyamin další „tikající časovanou bombu“ – a jako takový byl vydán na

25

odstřel. Neschválené operace USA v pákistánském vzdušném prostoru představují závažné porušení suverenity země. Představme si, že by CIA střílela rakety Hellfire na militantní islamisty na německém území. Generální spolkový prokurátor se tak se svým výkladem popravy Bünyamina Erdogana pohybuje na velice tenkém ledě.

Napřed zemře člověk, po něm zemře právo. Když Obama přebíral Nobelovu cenu, prohlásil, že jeho země si musí počínat jako vzor i na bitevním poli. Místo toho americká dronová kampaň ilustruje přímo nespoutaný program zabíjení. Kde jeho předchůdce George W. Bush dával podezřelé z terorismu chytat, odvlékat a mučit, tam Barack Obama přešel rovnou k jádru věci a dává tyto osoby likvidovat z bezpečné vzdálenosti. Než koncem května 2013 dálkově řízenému zabíjení a tím i svým vlastním rejdům naordinoval něco jako „pauzu na rozmyšlenou“, sám se nastokrát povýšil na pána nad životem a smrtí. Jednal jako soudce a kat v jedné osobě. Cynický prezident.

26