0037139

AGATHA CHRISTIE Královský rubín

KNIŽNÍ KLUB

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 3

20.7.2015 11:49:56

Přeložila Edda Němcová

The Adventure of the Christmas Pudding Copyright © 1960 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

AGATHA CHRISTIE, POIROT and the Agatha Christie Signature are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and/or elsewhere.

All rights reserved.

This edition was published in 2015.

Translation entitled KRÁLOVSKÝ RUBÍN Copyright © 2015 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

ISBN 978-80-242-4984-1

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 4

20.7.2015 11:49:56

PŘEDMLUVA AUTORKY

Tato kniha k vánočnímu hodování by se dala nazvat „Výběr šéfkuchaře“. Šéfkuchař jsem já!

Obsahuje dva hlavní chody: Královský rubín a Záhadu španělské truhly, dále nabídku předkrmů: Greenshawovu kratochvíli, Sen a Outsidera a jako moučník je tu Čtyři­ adva­cet černých kosů.

Záhada španělské truhly může být považována za zvláštní výkon Hercula Poirota. V tomto případu se viděl ve vrcholné formě! Slečnu Marplovou zase vždy těšila bystrost, jakou projevila v případu Greenshawova kratochvíle.

Královský rubín je mým vlastním potěšením, neboť mi velmi příjemně připomíná Vánoce mého mládí. Po otcově smrti jsme s matkou a rodinou mého švagra vždy trávili vánoční svátky na severu Anglie – a pro dítě to byly nezapomenutelné, nádherné Vánoce. Abney Hall měl všechno!

Zahrada se pyšnila vodopádem a tunelem pod příjezdovou cestou. Vánoční menu se vyznačovalo gargantuovskými proporcemi. Byla jsem vychrtlé dítě, působící neduživě, ale ve skutečnosti jsem měla pevné zdraví a byla jsem neustále hladová. Hoši z rodiny a já jsme soupeřili, kdo toho na Boží hod dokáže sníst nejvíc. Ústřicová polévka a platýs zmizely bez mimořádného nadšení, ale pak přišla na řadu krůtí pečeně a vařená krůta a obrovský hovězí roštěnec.

Od všeho jsme si, chlapci i já, přidali! Poté jsme si ještě dali hrozinkový pudink, plněné košíčky, ovocný piškotový dezert s želé a šlehačkou a všechny druhy vánočního pečiva. Během odpoledne jsme pilně pojídali čokoládové bonbony. Nikdy 7

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 7

20.7.2015 11:49:56

jsme neměli pocit, že je nám těžko, ani nám nebylo špatně!

Bylo tak krásné být jedenáctiletá a nenasytná!

Byl to den plný rozkoše z „punčoch“ ráno v posteli, pak kostel a všechny vánoční zpěvy, vánoční večeře, dárky a nakonec rozsvícení vánočního stromečku!

Cítím hlubokou vděčnost k laskavým a vlídným hostitelům, kteří jistě museli tvrdě pracovat na tom, aby se vánoční svátky staly tak nádhernou vzpomínkou, přetrvávající až do mého stáří.

Dovolte tedy, abych tuto knihu věnovala památce Abney Hall – jeho laskavosti a pohostinnosti.

A veselé Vánoce všem, kdo budou tuto knihu číst.

Agatha Christie

8

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 8

20.7.2015 11:49:56

Královský rubín

I „Nesmírně lituji –“ začal pan Hercule Poirot.

Leč byl přerušen. Ne však hrubě přerušen. To přerušení bylo uhlazené, obratné a přesvědčivé, nikoli nesmiřitelné. „Prosím, neodmítejte hned, monsieur Poirote. Jde o vážný státní zájem. Vaše spolupráce bude oceněna na těch nejvyšších místech.“ „Jste až příliš laskav,“ mávl Hercule Poirot rukou, „avšak já se vskutku nemohu podujmout toho, oč mne žádáte. V tuto roční dobu –“ Pan Jesmond jej znovu přerušil. „Ve vánoční čas,“ pravil vemlouvavě. „Starosvětské Vánoce na anglickém venkově.“ Hercule Poirot se otřásl. Pomyšlení na anglický venkov v tuto roční dobu ho nelákalo. „Krásné starosvětské Vánoce!“ zdůraznil pan Jesmond. „Já – já nejsem Angličan,“ podotkl Hercule Poirot. „V mé zemi jsou Vánoce pro děti. My slavíme Nový rok.“ „Ach,“ povzdechl si pan Jesmond, „ale Vánoce v Anglii jsou přímo instituce a ujišťuji vás, že v Kings Lacey je poznáte v té nejlepší podobě. Víte, je to nádherný starý dům.

Jedno křídlo je dokonce ze čtrnáctého století.“ Poirot se opět otřásl. Pomyšlení na anglické panské sídlo ze čtrnáctého století ho naplňovalo obavami. Až příliš často trpěl v historických venkovských domech Anglie. Pochvalně se rozhlédl po svém komfortním moderním bytě s radiátory a nejnovějšími vymoženostmi, které brání průvanu.

9

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 9

20.7.2015 11:49:56

„V zimě neopouštím Londýn,“ pronesl pevně. „Domnívám se, že ne zcela doceňujete, pane Poirote, o jak závažnou záležitost se jedná.“ Pan Jesmond pohlédl na svého společníka a poté zpět na Poirota.

Poirotův druhý návštěvník dosud krom zdvořilého a formálního „Těší mě“ nepronesl ani slovo. Seděl s pohledem upřeným na své naleštěné střevíce a s výrazem krajní sklíčenosti v kávově zabarveném obličeji. Byl to mladý muž, nanejvýš třiadvacetiletý, a zjevně se nacházel ve stavu velkého trápení. „Ano, ano,“ přikývl Hercule Poirot. „Jistěže jde o závažnou záležitost. Já si to uvědomuji. Jeho Výsost má mé nejhlubší sympatie a soucit.“ „Situace je mimořádně ožehavá,“ podotkl pan Jesmond.

Poirot přenesl pohled z mladého muže na jeho staršího společníka. Pokud by někdo chtěl pana Jesmonda vystihnout jedním slovem, pak by tím nejvhodnějším byl výraz diskrétnost. Na panu Jesmondovi bylo vše zcela diskrétní. Jeho dobře střižený nenápadný oblek, jeho uhlazený, kultivovaný hlas, jenž se zřídka dostal nad příjemnou monotónní hladinu, jeho světle hnědé vlasy, na spáncích lehce řídnoucí, jeho bledý vážný obličej. Hercule Poirot měl pocit, že se svého času setkal nikoli s jedním, nýbrž s tuctem pánů Jesmondů a všichni dříve či později použili stejný obrat – „mimořádně ožehavá situace“. „Víte, policie dokáže být velmi diskrétní,“ upozornil Hercule Poirot.

Pan Jesmond rozhodně zavrtěl hlavou. „Žádná policie,“ odmítl. „Abychom znovu získali to – ehm –, co chceme získat zpět, znamenalo by to takřka nevyhnutelně podniknout právní kroky před soudem, a ­přitom toho víme tak málo. Máme podezření, avšak ne­ víme.“ „Soucítím s vámi,“ zopakoval Hercule Poirot.

Pokud si představoval, že jeho soucítění bude pro jeho dva návštěvníky něco znamenat, mýlil se. Nestáli o sympatie 10

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 10

20.7.2015 11:49:56

a soucítění, přáli si praktickou pomoc. Pan Jesmond se znovu pustil do líčení půvabů anglických Vánoc. „Opravdový starobylý ráz anglických Vánoc již vymírá, víte,“ vykládal. „Lidé je dnes tráví v hotelích. Avšak anglické Vánoce, kdy se shromáždí celá rodina, s dětmi a jejich punčochami na dárky, vánočním stromečkem, krůtou, pudinkem se sušeným ovocem a prskavkami. Za oknem sněhulák –“ Hercule Poirot zasáhl v zájmu přesnosti. „Na postavení sněhuláka jest třeba míti sníh,“ podotkl přísně. „A sníh nelze objednat, dokonce ani pro anglické Vánoce.“ „Zrovna dnes jsem hovořil s jedním svým přítelem z meteorologického ústavu,“ pravil pan Jesmond, „a ten mi říkal, že je vysoká pravděpodobnost, že o letošních Vánocích sníh bude.“ To byla ovšem špatná zpráva. Hercule Poirot se otřásl ještě silněji než předtím. „Sníh na venkově!“ zvolal. „To by bylo ještě strašnější.

Veliké, studené, kamenné panské sídlo.“ „Ale vůbec ne,“ zarazil ho pan Jesmond. „Za posledních deset let se věci hodně změnily. Mají ústřední naftové topení.“ „V Kings Lacey mají ústřední naftové topení?“ ujišťoval se Poirot. Zdálo se, že poprvé zaváhal.

Pan Jesmond se chopil příležitosti. „Ano, je to tak. A navíc úžasný systém rozvodu teplé vody. Radiátory v každé ložnici. Ujišťuji vás, můj drahý pane Poirote, že Kings Lacey je v zimním období komfort sám. Dokonce byste mohl mít pocit, že je v domě příliš horko.“ „To je krajně nepravděpodobné,“ odtušil Poirot.

Pan Jesmond se se zkušenou obratností jal trošku rozšiřovat dobyté území. „Nepochybně chápete, jak obtížnému dilematu čelíme,“ pronesl důvěrným tónem.

Hercule Poirot přikývl. Problém byl skutečně dost nešťastné povahy. Mladý budoucí vladař, jediný syn vládce 11

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 11

20.7.2015 11:49:56

jisté bohaté a významné zemičky, přijel před několika týdny do Londýna. Jeho země procházela obdobím neklidu a nespokojenosti. Veřejné mínění zůstávalo loajální vůči otci, jenž zachovával vytrvalou věrnost východním hodnotám, zato o mladší generaci mělo značné pochybnosti. Mladík měl západní záliby, a proto na něj hledělo s nedůvěrou.

Nedávno však bylo oznámeno jeho zasnoubení. Měl se oženit se sestřenicí stejné krve, mladou ženou, jež sice vystudovala v Cambridge, avšak pečlivě si dávala pozor, aby ve vlastní zemi nepředváděla žádný západní vliv. Bylo oznámeno datum svatebního dne a mladý princ se vydal na cestu do Anglie, aby nechal u Cartiera upravit do modernější podoby jisté slavné šperky panovnického domu. Mezi nimi byl i proslavený rubín, vyjmutý z těžkého staromódního náhrdelníku, a slavní klenotníci mu měli dodat novou podobu. Až potud probíhalo všechno dobře, avšak poté se objevil zádrhel. Samozřejmě se neočekávalo, že se mladý muž takového bohatství a družných sklonů nedopustí pár pošetilostí rozverného rázu. Za to by ho nikdo nekáral. U mladých princů se předpokládá, že se budou bavit po svém. Jestliže princ vezme momentální přítelkyni na procházku po Bond Street a věnuje jí smaragdový náramek nebo diamantovou brož jako odměnu za potěšení, které mu její společnost poskytla, bude to považováno za zcela přirozené a vhodné a bude to ostatně odpovídat cadillacům, kterými jeho otec pravidelně obdarovával svou momentálně oblíbenou tanečnici.

Ovšem princ byl daleko indiskrétnější. Zájem dámy mu zalichotil, a tak jí ukázal onen proslavený rubín v novém zasazení a nakonec byl natolik nemoudrý, že vyhověl jejímu přání, aby si směla náhrdelník vzít na sebe – jen na jeden večer!

Pokračování bylo krátké a smutné. Dáma se při večeři vzdálila od stolu, aby si přepudrovala nos. Čas plynul. Nevrátila se. Opustila podnik jinými dveřmi a poté jako by se rozplynula. Důležitou a hrozivou stránkou celé věci bylo, že spolu s ní zmizel i rubín v novém osazení.

12

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 12

20.7.2015 11:49:56

Taková byla fakta, která nešlo zveřejnit bez velice neblahých následků. Rubín byl čímsi víc než pouhým rubínem, byl to historický majetek velkého významu a okolnosti jeho zmizení byly takové, že jakákoli nevhodná publicita by mohla vyústit ve vážné politické následky.

Pan Jesmond nebyl člověkem, jenž by tyto skutečnosti vyjádřil prostými slovy. Naopak, mnohomluvně je zaobalil. Kdo přesně pan Jesmond je, to Hercule Poirot nevěděl.

Za své kariéry takových Jesmondů poznal mnoho. Zda zastupuje ministerstvo vnitra, ministerstvo zahraničí či jinou diskrétní sekci státní správy, nebylo specifikováno. Jedná v zájmu Britského společenství národů. Rubín je nutné získat zpět.

A monsieur Poirot je tím pravým mužem, který ho získat dokáže, jak decentně zdůraznil pan Jesmond. „Snad – ano,“ připustil Hercule Poirot, „avšak sdělil jste mi tak málo. Domněnky – podezření – není toho mnoho, z čeho by se dalo vycházet.“ „Ale jděte, monsieur Poirote, vy to zcela jistě dokážete.

Ach, ano.“ „Ne vždy uspěji.“ To však byla předstíraná skromnost. Z Poirotova tónu bylo zřejmé, že ujme‑li se on nějakého poslání, rovná se to úspěchu. „Jeho Výsost je velmi mladá,“ připomněl pan Jesmond. „Bylo by smutné, kdyby mu celý život měla zničit pouhá mladická nerozvážnost.“ Poirot věnoval skleslému mladíkovi laskavý pohled. „Mládí jest časem pošetilosti,“ pravil povzbudivě, „a u obyčejného mladého muže na tom příliš nezáleží. Hodný tatíček zaplatí, rodinný právník pomůže rozplést nepříjemnost a mladý muž se poučí, takže vše má dobrý konec. Ve vašem postavení jest to vskutku těžší. Váš nadcházející sňatek…“ „To je právě to. To je přesně ono.“ Poprvé se z mladíka slova jen řinula. „Víte, ona je velmi, ale opravdu velmi seriózní. Bere život hrozně vážně. V Cambridge získala moc 13

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 13

20.7.2015 11:49:56

vážné názory. V mé zemi musí být vzdělání. Musí tam vzniknout školy. Musí tam být mnoho věcí. Všechno ve jménu pokroku, rozumíte, ve jménu demokracie. Ona říká, že to nebude jako za časů mého otce. Ona přirozeně ví, že se v Londýně budu bavit, ale nesmí dojít k žádnému skandálu.

Ne! Záleží na tom, aby nebyl žádný skandál. Chápejte, ten rubín je moc a moc slavný. Má za sebou dlouhou stopu, historii. Mnoho krve – mnoho úmrtí!“ „Úmrtí,“ pronesl Hercule Poirot zamyšleně. Podíval se na pana Jesmonda. „Člověk doufá,“ dodal, „že k tomu to nedojde.“ Pan Jesmond vydal jakýsi podivný zvuk, který téměř připomínal slepici, jež se chystala snést vejce, ale pak si to rozmyslela. „Ne, to opravdu ne,“ vypravil ze sebe nakonec upjatě. „Jsem si jist, že nic takového druhu nepřichází v úvahu.“ „Nemůžete si být jist,“ namítl Hercule Poirot. „Ať již má nyní rubín kdokoli, může být mnoho dalších, kteří by si jej přáli vlastnit a nebudou si brát servítky, příteli.“ „Opravdu si myslím,“ řekl pan Jesmond ještě upjatěji, „že není nutné pouštět se do takových spekulací. Jsou zcela neplodné.“ „Já stejně jako politici exploruji veškeré alternativy.“ Hercule Poirot se najednou začal vyjadřovat obzvlášť jako cizinec.

Pan Jesmond se na něj zahleděl s pochybnostmi. Poté se vzpamatoval a otázal se: „Je to tedy dohodnuto, pane Poirote? Pojedete do Kings Lacey?“ „A kterak se tam zdůvodním?“ zeptal se Hercule Poirot.

Pan Jesmond se sebevědomě usmál. „To se myslím dá snadno zařídit,“ řekl. „Ujišťuji vás, že to bude působit zcela přirozeně. Zjistíte, že Laceyovi jsou okouzlující. Moc příjemní lidé.“ „A neklamete mne s tím ústředním naftovým topením?“ „Ne, opravdu ne.“ Pan Jesmond se zatvářil ztrápeně. „Ujišťuji vás, že tam najdete veškerý moderní komfort.“ 14

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 14

20.7.2015 11:49:56

„Tout confort moderne,“ šeptal si pro sebe Poirot nostalgicky. „Eh bien,“ pravil, „přijímám.“

II Teplota v protáhlém salonu v Kings Lacey dosahovala příjemných dvaceti stupňů. Hercule Poirot seděl u jednoho z velkých, svisle dělených oken a rozmlouval s paní Lacey­ ovou, která se věnovala šití. Nezabývala se nějakým petit point či vyšíváním květin na hedvábí. Vypadalo to naopak, že se zaobírá prozaickým úkolem zašívání utěrek. Při šití promlouvala tlumeným hloubavým hlasem, jejž Poirot shledával okouzlujícím. „Doufám, že se vám naše zdejší vánoční sešlost bude líbit, pane Poirote. Víte, půjde pouze o rodinu. Moje vnučka a vnuk a jeden jeho kamarád a Bridget, to je moje praneteř, a Diana, sestřenice, a David Welwyn, který je náš starý přítel. Jen rodinná společnost. Ovšem Edwina Morecombeová říkala, že právě to byste chtěl zažít. Starosvětské Vánoce.

Nic nemůže být starodávnějšího než my! Víte, můj muž žije ponořený v minulosti. Má rád, když je všechno přesně tak, jako když mu bylo dvanáct a jezdíval sem na prázdniny.“ Pousmála se pro sebe. „Všechno jako zastara, vánoční stromeček a zavěšené punčochy a ústřicová polévka a krůta – dvě krůty, jedna vařená a jedná pečená – a hrozinkový pudink s prstenem a knoflíkem staromládenectví a vším tím ostatním. Dnes do něj nemůžeme dát šestipenci, protože ty už nejsou ze stříbra. Ale chystáme všechny obvyklé sladkosti, sušené ryngle, kandované švestky a mandle a hrozinky a další kandované ovoce a zázvor. Propána, zní to jako katalog od Fortnuma a Masona!“ „Podněcujete mé gastronomické šťávy, madam.“ „Počítám, že do zítřejšího večera nás všechny stihnou silné zažívací potíže,“ prohodila paní Laceyová. „Dnes již člověk není zvyklý tolik jíst, že?“ 15

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 15

20.7.2015 11:49:57

Přerušily ji jakési hlasité výkřiky a rozesmátý výskot pod oknem. Vyhlédla ven. „Nevím, co tam venku dělají. Asi hrají nějakou hru. Víte, vždycky jsem měla obavy, že tihle mladí se tady o Vánocích budou nudit. Ale vůbec ne, je to právě naopak. To můj vlastní syn a dcera a jejich přátelé na Vánoce pohlíželi povzneseně.

Prohlašovali, že je to všechno nesmysl a zbytečný povyk a že by bylo daleko lepší jít někam do hotelu a zatančit si. Ale mladší generace to zřejmě považuje za velice pěkné. Navíc,“ dodala paní Laceyová prakticky, „školáci a školačky jsou neustále hladoví, že? Připadá mi, že je v těch školách moří hladem. Ostatně všichni víme, že děti v tom věku toho snědí tolik co tři dospělí.“ Poirot se usmál a řekl: „Madam, jest velice laskavé od vás a vašeho manžela, že jste mne takto zahrnuli do své rodinné sešlosti.“ „Ach, my máme oba velkou radost, věřte mi,“ ujišťovala ho paní Laceyová. „A pokud vám Horace bude připadat poněkud bručlavý,“ pokračovala, „nijak si toho nevšímejte.

Víte, to je takový jeho způsob.“ Její manžel, plukovník Lacey, ve skutečnosti řekl: „Nechápu, proč chceš, aby nám tady zrovna o Vánocích překážel jeden z těch zatracených cizinců. Proč nemůže přijet někdy jindy? Nesnáším cizince! No dobře, dobře, tak nám ho nanutila Edwina Morecombeová. Ale co jí na tom sejde, to bych rád věděl. Proč si ho na Vánoce nepozve k sobě?“ „Vždyť přece dobře víš, že Edwina je o Vánocích vždycky v hotelu Claridge,“ upozornila ho paní Laceyová.

Manžel se na ni pronikavě zadíval a otázal se: „Nechystáš něco, Em?“ „Co bych chystala?“ rozevřela Em doširoka své modré oči. „Jistěže ne. Co by to mělo být?“ Starý plukovník Lacey se chrčivě zasmál. „Vůbec by mě to u tebe nepřekvapilo, Em. Když se tváříš tak strašně nevinně, vždycky máš něco za lubem.“ Paní Laceyová si to všechno v duchu promítla a pokračo16

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 16

20.7.2015 11:49:57

vala: „Edwinu napadlo, že byste nám třeba mohl pomoct…

Nevím tedy pořádně jak, ale ona říkala, že jste byl jednou velice nápomocný vašim přátelům – ve stejném případě, jako je ten náš. Já – no, asi nevíte, o čem mluvím, že?“ Poirot na ni povzbudivě pohlédl. Paní Laceyová se blížila sedmdesátce, byla rovná jako pravítko a měla sněhobílé vlasy, růžové tváře, modré oči, legrační nosík a rozhodnou bradu. „Pokud jest zde cokoli, co bych mohl učinit, budu velice rád,“ vyjádřil se Poirot. „Vyrozuměl‑li jsem správně, jedná se o nešťastnou záležitost dívčího okouzlení.“ Paní Laceyová přikývla. „Ano. Přijde mi zvláštní, že bych o tom měla – tedy, chtěla s vámi mluvit. Koneckonců jste úplně cizí…“ „A cizinec,“ doplnil Poirot s pochopením. „Ano, ale o to je to možná svým způsobem snazší,“ pokračovala paní Laceyová. „Zkrátka se zdá, že Edwina si myslí, že byste možná věděl – jak jen to vyjádřit – o něčem užitečném ohledně toho mladého Desmonda Lee-Wortleyho.“ Poirot chvilku mlčel a v duchu obdivoval vynalézavost pana Jesmonda a jednoduchost, s jakou využil lady Morecombeovou pro své vlastní záměry. „On tento mladý muž nemá nejlepší reputaci, jak jsem vyrozuměl?“ prohodil taktně. „Ne, to vskutku nemá! Jeho pověst je velice špatná! To ovšem nijak nepomůže, pokud jde o Sarah. Vykládat mladým dívkám, že má muž špatnou pověst, nikdy nikam nevede, že? To je naopak – jen pobídne!“ „Máte naprostou pravdu,“ přitakal Poirot. „Za mého mládí,“ pokračovala paní Laceyová, „božínku, to už je ale dávno… Tehdy bylo zvykem, víte, varovat nás před jistými mladými muži, a to samozřejmě jen povzbudilo náš zájem o ně. A když se podařilo si s nimi zatančit nebo s nimi být ve ztemnělém skleníku…“ zasmála se. „Proto nechci Horaceovi dovolit, aby podnikl něco z toho, co by rád udělal.“ 17

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 17

20.7.2015 11:49:57

„Povězte mi,“ vyzval ji Poirot, „co přesně vás trápí?“ „Náš syn byl zabit ve válce,“ sdělila mu paní Laceyová. „Má snacha zemřela při porodu a Sarah tak vždycky byla s námi, vychovali jsme ji. Možná jsme ji vychovali nemoudře – já nevím. Mysleli jsme si ale, že bychom jí měli dopřát co nejvíc svobody.“ „To jest jistě žádoucí, řekl bych,“ poznamenal Poirot. „Nelze jíti proti duchu doby.“ „Ne,“ souhlasila paní Laceyová, „přesně takový byl můj pocit. A dnes samozřejmě dívky běžně dělají takové věci.“ Poirot na ni tázavě pohlédl. „Myslím, že se tomu říká,“ vysvětlovala paní Laceyová, „že se Sarah přidala k takzvané kavárenské společnosti.

Nechodí tancovat a nebyla tradičně uvedena do společnosti nebo něco podobného. Místo toho má dva dost ošklivé pokoje v Chelsea u řeky a nosí ty podivné šaty, do jakých se rády oblékají, a černé punčochy nebo jasně zelené. (Značně nevkusné, podle mého názoru!) A chodí ven, aniž by si umyla a vykartáčovala vlasy.“ „C’est tout à fait naturel,“ prohodil Poirot. „Taková jest dnešní móda. Oni z toho vyrostou.“ „Ano, já vím,“ přikývla paní Laceyová. „S tím bych si starosti nedělala. Jenže, víte, ona se zakoukala do toho Des­ monda Lee-Wortleyho a ten má opravdu velice nechutnou pověst. Více méně využívá dobře situované dívky. Vypadá to, že jsou jím úplně poblázněné. Málem se oženil s tím Hopeovic děvčetem, ale její rodina to odvrátila soudním dohledem či jak. A to by samozřejmě chtěl udělat Horace.

Tvrdí, že to musí udělat pro její ochranu. Já si však nemyslím, že je to dobrý nápad, pane Poirote. Chci říct, že by třeba utekli do Skotska nebo Irska či do Argentiny nebo někam a buď se tam nechali oddat, anebo by spolu žili bez sňatku.

A i kdyby to znamenalo pohrdání soudem a to všechno – no, nakonec to není žádné řešení, že? Zvlášť kdyby přišlo dítě.

To je pak nutné ustoupit a nechat je, aby se vzali. A potom skoro pokaždé, aspoň mně to tak připadá, tu do roka nebo 18

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 18

20.7.2015 11:49:57

do dvou máte rozvod. Dívka se pak vrátí domů a obvykle po roce nebo po dvou si vezme někoho tak hodného, až je skoro nudný, a usadí se. Podle mě je to ale hodně smutné, zvlášť když je tam dítě. Protože není totéž, když vás vychovává nevlastní otec, ať by byl sebehodnější. Ne, já si myslím, že je daleko lepší, kdyby to probíhalo tak, jako se to dělalo za mého mládí. První mladý muž, do kterého se dívka zamilovala, byl pokaždé někdo nežádoucí. Vzpomínám si, jak jsem propadla velké vášni k mladíkovi, který se jmenoval – jak on se to vlastně jmenoval? – to je zvláštní, vůbec si nemohu vybavit jeho křestní jméno! Příjmením Tibbitt.

Mladý Tibbitt. Můj otec mu samozřejmě víceméně zakázal přístup k nám do domu, ale zvali ho na stejné taneční večírky jako mě, tak jsme spolu tančívali. A občas jsme vyklouzli a poseděli spolu a někdy zase přátelé zorganizovali piknik, na kterém jsme byli oba. Samozřejmě to bylo všechno velice vzrušující a zakázané, a tak si to člověk ohromně užíval.

Nezacházelo se ovšem – inu tak daleko, jako dnes děvčata zacházejí. A tak se po určité době pan Tibbitt vytratil. A víte, že když jsem ho o čtyři roky později zase uviděla, byla jsem překvapená, co jsem na něm kdy mohla vidět? Vypadal jako velmi nudný mladý muž. Takový okázalý, víte. Nedalo se s ním zajímavě promluvit.“ „Člověk vždy považuje dny svého mládí za nejlepší,“ poznamenal Poirot trefně. „Já vím,“ uznala paní Laceyová. „Je to otravné, že?

Nesmím být otravná. Ale stejně nechci, aby si Sarah vzala Desmonda Lee-Wortleyho. Je to opravdu milé děvče. Ona a David Welwyn, který je tu na návštěvě, byli vždycky takoví přátelé a měli se rádi a my jsme doufali, Horace a já, že až vyrostou, vezmou se. Jenže ona ho samozřejmě teď považuje za nudného a je úplně poblázněná do Desmonda.“ „Já dost dobře nerozumím, madam. Vy zde nyní máte v domě toho Desmonda Lee-Wortleyho?“ otázal se Poirot. „Za to můžu já,“ přiznala paní Laceyová. „Horace se přikláněl k tomu, že jí zakáže se s ním vídat a tohle všechno.

19

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 19

20.7.2015 11:49:57

Za Horaceových časů by pochopitelně otec nebo opatrovník navštívil dům daného mládence a zakázal mu, aby se s dívkou stýkal. Vysvětlila jsem mu, že to je zcela chybný postup. ‚Ne,‘ řekla jsem. ‚Pozvi ho sem. Pohostíme ho o Vánocích v rodinném kruhu.‘ Můj manžel mi samozřejmě řekl, že jsem se zbláznila. Ale já jsem ho přemluvila. ‚Prostě to zkusme, drahý. Ať ho Sarah vidí v našem prostředí a v našem domě a my k němu budeme velice milí a zdvořilí a třeba jí pak už nebude připadat tak zajímavý!‘ řekla jsem mu.“ „Myslím, že jak se praví, na tom něco jest, madam,“ pokýval Poirot. „Považuji váš pohled na věc za velmi moudrý.

Moudřejší než názor vašeho manžela.“ „No, já v to doufám,“ pravila paní Laceyová pochybovačně. „Zatím se nezdá, že by to fungovalo. Ovšem je tady teprve pár dní.“ V její vrásčité tváři se najednou objevilo pobavení. „K něčemu se vám přiznám, pane Poirote. Sama se nemohu ubránit, aby se mi nelíbil. Nechci tím říct, že jsem si ho skutečně oblíbila, ne rozumem, ale dokážu vycítit ten jeho šarm. Ach ano, chápu, co na něm Sarah vidí. Jenomže jsem už dost stará a mám dostatek zkušeností, abych poznala, že ten člověk za nic nestojí. I když mě jeho společnost těší. A přestože si myslím,“ dodala paní Laceyová poněkud posmutněle, „že nějaké kladné stránky má. Požádal mě, zda by sem mohl přivézt svoji sestru, víte. Byla v nemocnici, po operaci. Říkal, jak by pro ni bylo smutné být o Vánocích v pečovatelském ústavu, a tak ho napadlo, jestli by představovalo velkou obtíž, kdyby ji vzal s sebou k nám. Řekl, že by jí nosil nahoru jídlo a o všechno by se postaral. To tedy podle mě bylo od něj hezké, co říkáte, pane Poirote?“ „Naznačuje to ohleduplnost,“ pronesl Poirot zamyšleně, „kterážto se pro něj nezdá býti charakteristickou.“ „Ach, já nevím. Můžete mít na jedné straně citové vazby na rodinu, a přitom i sklon přiživovat se na bohatých dívkách. A Sarah bude velice bohatá, víte, ani ne tak s tím, co jí zanecháme – toho nebude zas tak mnoho, protože peníze připadnou spolu s panstvím Colinovi, mému vnukovi. Ale 20

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 20

20.7.2015 11:49:57

její matka byla velmi bohatá a Sarah po ní zdědí všechny peníze, až jí bude jednadvacet. Zatím je jí teprve dvacet.

Ne, opravdu si myslím, že od Desmonda bylo hezké, když si dělal starosti o svou sestru. A přitom nepředstíral, že by byla nějak výjimečná nebo něco. Je stenotypistka, mám ten dojem, dělá sekretářskou práci v Londýně. A dodržel slovo, nosí jí nahoru podnosy s jídlem. Ne pokaždé samozřejmě, ale hodně často. Takže se mi zdá, že nějaké světlé stránky má.

Ale stejně nechci,“ dodala paní Laceyová velmi rozhodně, „aby se za něj Sarah provdala.“ „Podle všeho, co jsem slyšel a co mi bylo řečeno,“ podotkl Poirot, „by to vskutku byla pohroma.“ „Myslíte, že byste nám dokázal nějak pomoci?“ otázala se paní Laceyová. „Považuji to za možné, ano,“ přikývl Poirot, „avšak nerad bych sliboval příliš. Neboť oni páni Desmondové Lee-Wortleyové tohoto světa jsou chytří, madam. Nicméně nezoufejte.

Něco snad podniknout lze. V každém případě tomu budu věnovat největší úsilí, už jenom jakožto projev vděčnosti za vaši laskavost, s jakou jste mne pozvali na tyto vánoční oslavy.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Uspořádat vánoční oslavy jistě není v dnešní době nijak snadné.“ „Ne, to opravdu není,“ povzdechla si paní Laceyová.

Naklonila se dopředu. „Víte, pane Poirote, o čem doopravdy sním, co bych moc ráda měla?“ „Povězte mi to, madam.“ „Jednoduše toužím mít malý, moderní bungalov. Ne, asi ne zrovna bungalov, ale malý, moderní a snadno udržovaný domek někde tady v parku a žít v něm s nejmodernější kuchyní a bez dlouhých chodeb. Všechno snadné a prosté.“ „To jest velmi praktická myšlenka, madam.“ „Pro mě ale neuskutečnitelná,“ řekla paní Laceyová. „Můj manžel tohle místo zbožňuje. Miluje to tady. Nevadí mu, že je to trochu nepohodlné, nemá námitky proti nevýhodám a život v malém domku v parku by nenáviděl, prostě by ho nenáviděl!“ 21

Kralovsky_rubin_07_(imprimatur).indd 21

20.7.2015 11:49:57