0037110

Uteky Lida Baarova_001 az 003_Sestava 1 4/22/15 2:49 PM Stránka 3

Útěky LÍDA BAAROVÁ Život české herečky, jak jej podle jejího vyprávění zapsal Josef Škvorecký

ÚTĚKY – Lída Baarová Život české herečky, jak jej podle jejího vyprávění zapsal Josef Škvorecký Copyright © Josef Škvorecký, 1983 All rights reserved ISBN 978-80-249-2654-4

UTEKY – Lida Baarova.indd 2

17.7.2015 14:40:12

Docela krátký úvod

K

dyž člověk dospěje k věku, jemuž se už nedá říkat mladistvý – a to je můj případ –, začíná dělat životní bilanci, jaký byl můj život, jaký měl smysl, co jsem udělala dobrého i co špatného, a pak ovšem ta kardinální otázka: kdybych jej mohla prožít znovu, dělala bych všechno jinak? Žádný člověk se asi neubrání podobným stavům. Jsou prostě důkazem, snad nepřímým, že my lidé jsme jen něco víc než jenom živoucí strojky, že tu k nám odněkud z neznáma promlouvá hlas, který není zajatcem hmatatelného světa kolem nás a dost se podobá hlasu svědomí. Nechci příliš mluvit o Bohu, protože ten, jako tolik jiných vznešených pojmů, se v naší době bohužel stal příliš často zneužívaným, málem reklamním heslem. Domnívám se však, že v těch děsivých prázdnotách vesmíru, jak nám jej prezentují hvězdáři, přece jen nejsme sami. Ale uvažuji-li o tomto 3

UTEKY – Lida Baarova.indd 3

17.7.2015 14:40:12

principu, nemyslím na něho jako na soudce, jak obvykle vystupuje v náboženství, ale jako na shovívavého přítele plného porozumění.

Mnozí si mohou říct: Přirozeně. Po tom, co všechno prožila, potřebuje spíš přítele než soudce. Snad.

4

UTEKY – Lida Baarova.indd 4

17.7.2015 14:40:12

K A P I TO L A P RV N Í

Doma

Z

dávného dětství se snad každému člověku vynořuje i kolik nesouvislých úlomků prvních vzpomínek.

Ta první je můj tatínek a musely mi být tak dva, nanejvýše tři roky, protože to ještě byla válka. Byla jsem, podle matčina vyprávění i podle vlastních vzpomínek z pozdějšího věku, paličatá holčička a tatínek sedí u oběda v uniformě rakouského oficíra a já nechci „papat“. Tatínek je krásný: má knír a lesknou se mu knoflíky. Maminka voní mýdlem a na sobě má cosi bílého. Ty vjemy mi patrně stačí a papat nechci a nechci. Maminka mi marně vnucuje lžíce nějaké polívky s říkankou „Za tatínka, za maminku“, tatínek na mě dělá obličeje, jenže já strnule hledím na ty krásné knoflíky a polívka končí na mém slintáku. Potom tatínek dostane nápad. Jde do předsíně, vrzají mu boty, vrátí se a na hlavu, nad ty zářící knoflíky a neméně lesklé hvězdičky na vysokém vojenském límci si nasadí – bouřku. Buřinku. Tvrdý klobouk, v jakém za Rakouska chodili vážní páni do úřadu a taky i prý bretšnajdrové. Připadá mi to strašně legrační, dám se do smíchu, maminka toho obratně využije a už bez říkání do mě nalévá jednu lžíci 5

UTEKY – Lida Baarova.indd 5

17.7.2015 14:40:12

ÚTĚKY

za druhou. Já se směju, polykám a tatínek pod komickou bouřkou dělá obličeje.

Z buřinky se pak u nás stala pomůcka, jak Lidušku donutit papat. Asi se to u mě proměnilo v podmíněný reflex – kdykoli si někdo u stolu nasadil bouřku, okamžitě jsem dostala hlad i na ty nejnevábnější výrobky válečné kuchyně.

Nejúspěšněji se toho triku naučila používat naše služka, které se říkalo Nanáč – buřinka na její hlavě, a byla bych, jak se říká, snědla podrážky. Nanáč. Bůh ví, z čeho pocházela ta přezdívka – snad zkomolenina německého Nanny?

Jenže u nás se německy nemluvilo, kromě matky nikdo neuměl. Ještě dnes, když si vzpomínám na milou Nanáč, má vždycky na hlavě buřinku a v ruce lžíci. Protože to bylo za války, jídla byl nedostatek, a jak mi později maminka řekla, často se s Nanáčem střídaly ve frontě na mléko a často v té frontě stály celou noc.

Druhá vzpomínka: Byly mi čtyři roky, vlajky, lidé se objímají, jásavě hřmí dechovky, volání slávy, uniformy, muži s dlouhými péry za klobouky, muži v červených košilích a pak – ON. Nevím ještě, kdo to je, ale vidím, jak lidé klekají na chodník, pláčou, ženy, ale i muži, a krásný vysoký pán v širokém klobouku se usmívá.

Tatínek mi později vyprávěl, že Praha nikdy nebyla tak líbezná jako toho dne, kdy On přijel a na hradě českých králů se posadil, ne na trůn, ale za starý psací stůl. Tatínek, který byl organizovaný národní demokrat a potom dokonce placený tajemník Kramářovy strany. Něco to, myslím, říká o době, o zemi, o lidech, a jací byli v tom čase, 6

UTEKY – Lida Baarova.indd 6

17.7.2015 14:40:12

DOMA

který mi z dálky let připadá nevinný, snad naivní, a velmi krásný.

Něco o těch časech říká i jiná raná vzpomínka, ne už tak rozpuštěná v dětských vjemech barev a zvuků. Do školy jsem ještě nechodila, ale už jsme bydlili v Ovenecké ulici na Letné, jdu s mamičkou nakoupit, za ruku, a najednou jede Oveneckou ulicí ze Stromovky na koni – On. Jen tak. Sám, bez osobních strážců, vysoký, krásný, s cvikrem, ve své typické čepici, rozhlíží se kolem sebe. „Ukloň se!“ povídá mamička, udělám to a pan prezident se usměje hezkým úsměvem a přiloží ruku ke štítku čepice. Lze se ubránit srovnávání s dobou, která přišla po něm, a s dneškem?

Dnes se velice dá na původ; možná víc než za dob císařů a králů. Zavedli to asi nacisti – těch sedm křestních listů, jejichž nedostatek byl pro tolik lidí osudný, a pokračují v tom, zdá se, i stoupenci tzv. učení Marxe a Lenina. U těch bych to bývala měla špatné – tatíčkův otec, můj děda, byl totiž četník v Třebechovicích. A pokud bychom měli soudit podle spisků vydaných v Praze v posledním čtvrtstoletí, četníci byli něco jako Masarykovi SS. Na něco takového děda nevypadal. Sice se velmi podobal tatíčkovi – taky vysoký a hezký a navíc s knírem –, ale jinak byli moji prarodiče takoví dědeček a babička z chaloupky, kde bylo plno zvířátek, od koz přes slepice, kočky i psy až po ježky v zahradě, kteří po ní na podzim pobíhali s náklady jablek na kožiše. Jezdívala jsem tam jako malá holčička velice často – a sama! Taky vysvědčení oněch dob.

Naši mě vždycky posadili na vlak, promluvili s panem průvodčím a dědeček s babičkou si mě pak v Třebechovicích 7

UTEKY – Lida Baarova.indd 7

17.7.2015 14:40:12

ÚTĚKY

v pořádku vyzvedli. A mně nastaly blahé časy prázdnin, běhání po loukách, po lese, dojení koz a na podzim pečení brambor – idyla jako ze slabikáře.

Dokonce i něco jako z pohádky: ráno mě dědeček s babičkou vzbudili a přikázali, abych se šla umýt k potůčku, který tekl za chalupou. „Abych byla krásná.“ To jsem už odmalička chtěla být – tím spíš, že jsem se tajně obávala, že nebudu –, a tak jsem se každé ráno drhla ve studeném potůčku, až jsem byla modrá.

Dlouho to kouzlo nepomáhalo. Když se narodila Zorka, moje mladší sestra, a rostla očividně do krásy, návštěvy se rozplývaly: „Bože, ta vaše Zorinka, to je tak krásná holčička!“ Potom se podívaly po mně, a aby mi to nebylo líto, obvykle – dost nepřesvědčivě – dodaly: „No, ale Liduška je taky hezká…“ Bývalo mi do breku. Nakonec ovšem kouzlo pomohlo – jenže si někdy říkám: Bůh ví, bylo od dobré víly, nebo od zlé královny?

Moje pohádková babička nebyla vlastní. Matka mého otce zemřela v mladém věku a děda se oženil podruhé.

Vyženil mého nevlastního strejdu, z něhož se později vyklubal veliký fešák. V Praze k nám jako student chodíval v neděli na oběd a odpoledne od nás do tanečních. Učil mě charleston, na nějž jsem, mohu říct, byla velmi chápavá.

Strejda se mi líbil.

Pak měl otec ještě sestru, která se stala v Třebechovicích kloboučnicí. Ta mě zas učila dělat klobouky. Radši jsem je párala a nejradši nosila, dokud to bylo v módě.

8

UTEKY – Lida Baarova.indd 8

17.7.2015 14:40:12

DOMA

Ale největší fešák byl tatínek. To není nějaký můj osobní dojem, ve vzpomínkách přibarvený tím, že dcery obyčejně přilnou víc k otci než k matce. Mám to zjištěno docela objektivně. Studovala jsem na dramatické konzervatoři a fotograf, který měl ateliér blízko konzervatoře, vystavil jednou ve vitríně tatíčkovu fotografii. Fotografové se tenkrát postižených, myslím, ani neptali na souhlas.

A toho dne jsem šla po vyučování s kamarádkami z konzervatoře s Blankou Waleskou, která se ve skutečnosti jmenovala Vedlichová, a s dcerou majitele Švandova divadla – Blanka se před vitrínkou najednou zarazí a povídá: „Ježíš, to je krásnej člověk. Holky, podívejte se!“ Dívaly jsme se, Blanka i ta druhá vzdychaly a obdivovaly se neznámému krasavci. A já si hrdě nechala pro sebe, že je to můj tatínek.

Já i Zorka, obě jsme po něm něco dostaly do vínku, každá něco jiného. Tatíček měl krásnou postavu a krásné dlouhé nohy – ty připadly Zorce. Já zdědila jeho nos, ústa, jeho tzv. slovanskou tvář. Jeho slovanská tvář měla ovšem blond vlasy a modré oči a ty zas podědila Zorka. Po matce jsme neměly ani jedna, ani druhá nic. Aspoň pokud jde o tělesné vybavení. Jinak ovšem, a to obě, maminčinu velkou lásku k divadlu.

Tatínek nejdřív pracoval u pojišťovny, později se dostal k magistrátu a tam už zůstal. Ze začátku asi neměl velký plat, protože po pracovní době si ještě chodil přivydělávat na sekretariát národně demokratické strany. Ale nakonec to dotáhl až na ředitele. Zaměstnanci magistrátu ho měli rádi a občas – za krize – musel řešit všemožné situace.

9

UTEKY – Lida Baarova.indd 9

17.7.2015 14:40:12

ÚTĚKY

Jednou k němu například přišel do kanceláře dělník, kterého právě propustili, a zoufale prohlásil, že se mu v kanceláři zastřelí, jestli ho vyhodí „na dlažbu“. Musel to být šok, ale tatínkovi se podařilo nějak to zařídit, že toho nešťastníka jenom přeložili, takže o práci nepřišel. Řekla bych, že takových malých a zapomenutých činů vykonal tatíček víc a lidé mu je nezapomněli. Po válce, když moje špatná reputace postihla i mou rodinu, zaměstnanci magistrátu o něm napsali krásné dobrozdání, že byl na úředníky hodný a měl porozumění pro jejich problémy.

Hodný byl, ale taky měl velice staromódní názory. Pokud jde o výchovu dětí, byl vyložený konzervativec. Bohužel, nebylo mu to nic platné. Používal vůči nám dětem tresty, které dnes vypadají až brutálně. Tenkrát se ovšem ještě nevědělo o inhibicích a pak, já jsem byla opravdu paličaté dítě a drzá jsem byla, až to nebylo hezké. To mi, k mému neprospěchu, zůstalo až do dospělosti. Kdykoli jsem něco provedla, nikdy jsem neodprošovala, a tak tatínek vytáhl rákosku a tou mě dle nejlepších tradic řezal, až naskakovala jelita. Já však jen zatínala zuby, abych nebrečela, ale odprosit? Ani nápad! Tak mě potom zavřel do koupelny, kde byla naprostá tma. Seděla jsem a paličatě mlčela a tatínek se mě chodil ptát, jestli jsem si uvědomila, co jsem provedla.

Já pokaždé vzdorovitě: „Neuvědomila!“ „Tak budeš sedět dál,“ pravil tatínek klidně a odešel.

Někdy jsem tak seděla celé odpoledne strachem z té tmy oněmělá a zápasila ve mně paličatost s hrůzou z duchů a strašidel. Nakonec ovšem pravidelně vyhrál tatínek. „Už sis to uvědomila?“ 10

UTEKY – Lida Baarova.indd 10

17.7.2015 14:40:12

DOMA

Já tichounce: „Tatíčku, prosím tě, odpusť mi to!“ Načež on otevřel dveře a já vyběhla na světlo a na svobodu.

Tatíček však nebyl nějaký primitiv, aby si nedovedl vymyslet tresty rafinovanější než rákoska a tma plná strašidel. Jednou, to už mi bylo čtrnáct – tenkrát se ovšem myslelo, že holka ve čtrnácti je ještě holčička –, vzali naši do bytu podnájemníka. Patrně potřebovali peníze. Podnájemník byl houslista a pilně cvičil. Matka z toho byla zoufalá, protože přehrával kolem dokola pořád stejné etudy a matka byla velice muzikální – ale mně náramně imponoval. Když jsem byla s rodiči na koncertě, několikrát jsem ho viděla sedět na schodech a vážně sledovat hudbu v partituře. Krátce a dobře jsem se do něho zamilovala, jak se to ve čtrnácti běžně stává. Jednou byli naši večer někde tancovat a já zůstala doma sama, jenom s malou Zorkou a se služkou Mařenkou, která vystřídala Nanáče, a napsala jsem houslistovi růžové milostné psaníčko a položila jsem mu je na noční stolek. Jenže naši se vrátili dřív než student, mamička mu šla rozestlat postel, ten corpus delicti našla. Byl z toho strašlivý mazec.

Jeho, chudáka nevinného, podezřívali, že se mnou něco má, ale když s tím na něho přišli, objevil se mu na tváři tak nefalšovaný údiv, že se uklidnili a ani mu nedali výpověď. Zato na mě si tatíček vymyslel pokání skutečně účinné. Za trest jsem si musela chodit s malinkou Zorkou hrát na píseček do Stromovky a Mařenka měla nařízeno dohlížet, abych si plácala z písku bábovky. Ve čtrnácti letech! Mělo mi to připomenout, kam zatím pořád ještě patřím.

11

UTEKY – Lida Baarova.indd 11

17.7.2015 14:40:13

ÚTĚKY

Na písek, mezi děti. Jak jsem pověděla, tatínek byl hodný, ale o čtrnáctiletých děvčatech měl představy snad ze Svéhlavičky.

Ty mu vydržely velice dlouho. To už jsem byla herečka, mohlo mi být osmnáct devatenáct, ale pořád platil rozkaz být na večeři doma. Jenže u filmu jsem se kamarádila s dívkami, které na mě – podle našich – měly „špatný vliv“.

Zejména Ljuba Hermanová. To byla výborná holka, měla už ovšem všelijaké nápadníky a nebylo to asi tak nevinné jako moje aféra s pilným houslistou. Jednou mě vytáhla na flám do Alhambry. Já měla takový strach, že jsem se bála i zavolat domů a vymyslet si nějakou výmluvu, a tak jsem netrhla partu. Nic jsem z flámu neměla a cestou domů mi seděl v zádech strašlivý děs. Co se stane?

Předtím jsem to nikdy neudělala, vždycky jsem způsobně seděla u večeře. Ljuba to chápala a nabídla se, že půjde se mnou a všechno našim „vysvětlí“. Co jim vlastně chtěla vysvětlit, dodnes nevím, protože to byl flám podle všech předpisů. Ale šla se mnou, já tiše odemkla, v předsíni jsme si zuly boty a kráčely jsme jako v nějaké filmové komedii po špičkách k mé ložnici. Aby efekt byl úplný, najednou se doširoka otevřely dveře a v nich stál tatíček v legrační dlouhé bílé noční košili a s noční čepičkou na hlavě. Jenomže mně do smíchu nebylo. Ljuba se chystala něco koktat, ale tatíček na ni ani nepohlédl, přistoupil vojenským krokem ke mně a dal mi facku, že jsem si sedla. Pak se otočil a beze slova odpochodoval do ložnice. Moje proslulá slovanská tvář byla druhý den ještě slovanštější, ovšem pouze z jedné strany.

12

UTEKY – Lida Baarova.indd 12

17.7.2015 14:40:13

DOMA

Prostě staromódní tatínek. Ale milovaný. Ještě jednou mi dal v životě facku, asi o dva roky později. Naše domácí pravidla chování sice pořád platila, jinak jsem se však už tajně připodobnila Ljubě a jednou mě Miloš Havel – ten, co vystavěl Barrandov, ale to se dnes nepřipomíná – pozval na svůj statek na Moravu na víkend. Byly to sice úplně nevinné víkendy, Miloš občas prostě pořádal sezení přátel, většinou herců a režisérů, pilo se moravské víno a mluvilo se o filmu, jenže pro tatíčka a pro mamičku byl Milošův statek samozřejmě něco jako doupě neřesti. Na žádný Havlov se nepojede! To by ještě scházelo! Byl tatíčkův verdikt.

Nejdřív jsem se ho pokoušela přesvědčit, že je to všechno ve vší slušnosti, jenže tatíček se rozčiloval – a máma mu přizvukovala –, jako bych se snad mínila zúčastnit nějakých orgií. A tak nám oběma stoupala teplota, moje paličatost nabyla vrchu nad poslušností, a když už jsme se vyloženě hádali, najednou ze mě vylítlo: „Snad si, prosím vás, nemyslíte, že jsem ještě panna?“ Tatíček zbledl, matka dělala, že na ni jdou mdloby – její obvyklá metoda –, a najednou tatíček vstal a beze slova mi dal facku ještě mnohem razantnější než tenkrát před Ljubou. Úplně dělostřeleckou, že jsem slyšela zpívat andělíčky.

Ale pomohlo to. Ne mně. Jim. Uvědomili si konečně, že už se mnou v tomhle ohledu nic nesvedou, že doba je prostě jiná, a rezignovali. Na Havlov jsem tenkrát jela. Škoda, že mi tatíček za pár let nedal facku potřetí. Ale to už se vzdal. Když jsem se mu svěřila, v jakém jsem maléru, jenom potřásl hlavou a řekl: „Liduško, to sis teda nadrobila hroznou věc. V tomhle já ti nemůžu pomoct. Nemůžu.“ 13

UTEKY – Lida Baarova.indd 13

17.7.2015 14:40:13

ÚTĚKY

To bylo v Berlíně. Za okny ošklivý, deštivý podzimní den a mercedeska, v níž seděli dva muži v kožených kabátech. Na facky už jsem byla opravdu moc stará. A taky bylo už pozdě.

Ale tenkrát, jako malá holčička, jsem tatínka opravdu milovala. Když jsem sekala dobrotu, byl on strašně hodný.

Každou neděli dopoledne vařila máma nedělní oběd – takové zvyklosti tehdy ještě běžně existovaly – a já chodila s tatíčkem na procházku. Procházky byly vlastně lekce z pražského místopisu a z české historie. Šli jsme zvolna Ořechovkou a na Hradčany a tatíček mi vysvětloval kdejakou památku, pomníky, obrazy, kaple, kostely. Cestou nazpátek pokaždé hleděl na luxusní vily na Ořechovce a říkal smutně: „Víš, Liduško, já bych si tak přál mít jednou v životě takový domeček se zahrádkou, protože já miluju květiny a chtěl bych je pěstovat na vlastních záhonech.

Jenže toho já se nikdy nedožiju, protože z mého platu se to nedá pořídit.“ Mě to strašně dojímalo a nikdy jsem na to nezapomněla. Když jsem pak, už jako filmová hvězda, začala víc vydělávat, měla jsem jedinou myšlenku: Postavit tatíčkovi vilu se zahradou. Nakonec se splnění toho snu dožil. Bohužel se dožil i jiných věcí. Hrozných.

Ani s mámou bych na tom nebyla dnes kádrově nejlíp.

Její otec byl snad voják z povolání – nebo taky četník? Už opravdu nevím. Mám jenom v dětské vzpomínce zase nějakou uniformu, asi kapitánskou, lesklé knoflíky, takže pokud děda nepracoval jako nějaký uniformovaný obecní slouha, proletář zřejmě nebyl. Uniforma je však to jediné, 14

UTEKY – Lida Baarova.indd 14

17.7.2015 14:40:13

DOMA

co si z něho pamatuju. Podle našich se brzo dal na karban, prohrál všechno, co měl, ať už to bylo cokoliv, a z toho se zbláznil. Zbaven svéprávnosti skončil brzo v blázinci.

V té situaci se ukázalo, jak velký člověk byla moje babička z matčiny strany. Podruhé se už nevdala a všechny své tři děti vychovala sama. A dobře, protože všechny se něčím staly. Teta profesorkou kreslení, měla potom soukromou výtvarnou školu na Národní třídě; strejc důstojníkem z povolání. A mamička – inu, z mamičky málem byla operní zpěvačka, jenže se moc brzo vdala, narodila jsem se já a tatíček, jak jsem už řekla, byl moc staromódní, aby se mu zamlouvala žena od divadla. Maminka tedy jenom muzicírovala doma. Hrála dobře na piano, zpívala ve sboru Národního divadla, občas pod Tallichem.

Když babička ovdověla, nedařilo se rodině samozřejmě nejlíp; přivydělávali si třeba malováním kraslic k Velikonocům. Ale přesto babička dala všem třem dětem vzdělání a byla zřejmě kulturní člověk. Po přestěhování z Písku do Prahy měla pravidelně předplatné do Stavovského, musela vidět všechny filmy, slyšet všechny koncerty. Protože, když už zůstala sama, bydlela hned za rohem, chodívala jsem k ní často a skoro tak ráda jako do chaloupky k druhé babičce a dědovi. Jednou měla Zorka záškrt a naši mi dovolili u babičky spát – bylo mi u ní jak v nebi. Ona totiž měla starosvětské duchny z prachového peří, a to nejen navrch, aby se jimi člověk přikryl, ale i vespod, takže člověk i ležel na měkkém. Snad ani Andersenova princezna by pod těmi peřinami svůj hrášek neucítila. Potom babička zestárla, nemohla už být sama a naši jí zaplatili starobinec 15

UTEKY – Lida Baarova.indd 15

17.7.2015 14:40:13

ÚTĚKY

v Dejvicích. Tam to bylo moc krásné, řekla bych skoro luxusní. Bohužel dlouho tam nepobyla. Spadla z elektriky, udeřila se do hlavy, začala mluvit z cesty – a brzo nato umřela. Byla to rozkošná žena, všichni ji měli velice rádi.

Myslím, že na svou dobu byla i hodně moderní. A její děti měly charakter. Strejda, ten důstojník, patří k těm málo lidem, kteří mě nezapřeli, když jsem na tom byla nejhůř.

Nemusím jistě říkat, že mi po válce zbylo pramálo přátel, leda snad tajných, kteří mi možná drželi palce. Ale že by se za mnou přišli podívat na Pankrác… To strejda ano. Přišel, v uniformě bez poskvrnky, a jak mě měl pořád v paměti jako filmovou divu, nevzal na vědomí, že jsem teď vězeňkyně. Objevil se v hovorně na Pankráci s obrovským tácem plným nádherných řezů. Já měla strašný hlad a na dorty jsem se vrhla a snědla je na posezení. Líčit, co to se mnou udělalo, se v knize nehodí. Ale tři dny jsem pak musela držet dietu totální, ne pouze pankráckou. Ach, strejda, ten mě nikdy nezapřel. Ani nevím, co se s ním stalo, jestli ještě žije. Musela jsem z republiky narychlo, bez ohlášení, potulovala jsem se po světě. Nevím a je mi to líto.

Jak jsem řekla, mamička chtěla být operní zpěvačkou, ale místo toho se stala paní v domácnosti a to ji dost ničilo.

Měla nervy pořád k prasknutí. Oba, ona i tatíček, byli, jak se říká, krásní lidé – slušelo jim to spolu, ale hodili se k sobě jenom při tanci a při lyžování. Obojí pěstovali hodně, a kdyby je to bylo napadlo, mohli klidně soutěžit ve společenském tanci a možná i v lyžování. Jenomže tahle souhra k spolužití nestačila, a tak se jejich manželství rychle vyvinulo 16

UTEKY – Lida Baarova.indd 16

17.7.2015 14:40:13

DOMA

obvyklým způsobem: hádky a zase hádky, pak dlouhé období – třeba půl roku –, kdy kolem sebe chodili, jako kdyby tam ten druhý nebyl, nejnutnější si psali na lístečky a do společnosti šel vždycky každý sám. Máma se třeba vrátila z biografu a já se Zorkou jsme seděly u stolu s otcem – dobrý důvod, aby se urazila. Jindy se zas otec rozhodl, že prodá křídlo, protože bylo pomalu stejně velké jako půlka bytu, a vymění je za pianino, a následovala scéna, včetně omdlévání, jenom bez čichacích solí, protože ty se už snad neprodávaly. Matka se k omdlévání uchylovala často, takže to časem samozřejmě ztratilo účinnost. Nakonec jsem jí jednou řekla: „Prosím tě, nehraj divadlo, je stejně vidět, jak sebou vždycky sekneš opatrně, aby sis nerozcuchala ondulaci!“ A mamička se přirozeně urazila. Kdyby urazila. Moje necitelnost ji doopravdy ranila, zhroutila se v slzách. Litovala jsem svého výroku, neměla jsem si něco takového dovolit.

Ale my obě, já i Zorka, jsme spory rodičů hodně trpěly. Měly jsme je rády oba, a tak jsme vlastně žily věčně v dilematu.

Při kom stát? Později jsme se jich jednou zeptaly, proč se nerozvedli, a dostaly jsme obvyklou odpověď: „Kvůli vám.“ Jak na to vzpomínám, myslím, že nám tím rozhodnutím moc neposloužili. To neustálé napětí doma, pantomima s lístečky, žárlení kvůli nám jeden na druhého, až jsme na ně nakonec radši na nikoho nemluvily, aby se žádný neurazil – to všechno u mě prohloubilo paličatost a vzteklost a přispělo asi k tomu, že ze Zorky vyrostl takový uzlíček nervů.

Měla jsem vždycky blíž k tatíčkovi, ale mamičky mi později po letech bylo líto. Dnes je mi jasné, že život ji zklamal.

17

UTEKY – Lida Baarova.indd 17

17.7.2015 14:40:13

ÚTĚKY

Nesplnil se jí sen o kariéře u divadla, a tak když jsem kariéru začala dělat já, cele se upnula na mne. Mými úspěchy u filmu si vynahrazovala, že jí samé ten svět zůstal navždy na sedm zámků. Chodila se mnou do ateliérů jako stín.

Tehdy mi to bylo velice proti mysli, ale dnes ji zcela chápu.

Měla sice důvod: prý na mě musí dávat pozor, jsem ještě mladá a filmaři jsou pěkná cháska –, ale ve skutečnosti byla v ateliéru pečená vařená proto, že si tam připadala ve svém vysněném živlu. Vysedávala tam celý den, sledovala mé záběry, bavila se s herci a s režisérem, smála se, vždycky omládla. Večer pak se mnou v promítačce posuzovala denní práce a nakonec mě odvážela domů jako školačku. Já v duchu zuřila, ale trochu pravdy máma měla. Při prvním filmu jsem – podle tehdejších měřítek – opravdu ještě byla strašně mladá. Bylo mi sedmnáct. Jenomže mamička svůj denní režim neopustila, ani když mi už bylo devatenáct, dvacet, jednadvacet. Ukončila jej – pokud šlo o večerní a nedělní program – teprve tatíčkova historická facka.

Chudák mamička. Utěšuju se, že se jí aspoň málo, maličko a na několik krátkých chvilek splnil její sen hrát, ne sice na divadle, ale aspoň ve filmu, a to díky mně. Nestojí to za řeč, ale pro úplnost: vystřídala „mámu“, Nedošinskou, která byla mou matkou v dlouhé řadě filmových limonád, ve dvou filmech: v Šenkýřce „U divoké krásy“ a ve Švadlence.

U obou je v roli mé filmové matky uvedena Ludmila Babková. Upřímně řečeno, já se na to vlastně nepamatuju. Byla jsem tehdy tzv. diva, zcela zahleděná do sebe. Na skutečnost, že nějaká Lída Babková se mnou taky dvakrát hrála, mě upozornili až mnohem později jiní. Musela to ale být 18

UTEKY – Lida Baarova.indd 18

17.7.2015 14:40:13

DOMA

ona, protože žádná jiná Lída Babková kromě mne se tehdy v ateliérech nevyskytovala a já už své skutečné jméno nepoužívala. Nepamatuju se. Všechno, co mi ve vzpomínkách zůstalo, je moje černovlasá, snědá mamička, jak sedí v ateliéru, celá září a baví se s Hugonem Haasem. Jenom pouhých pár let se vyžívala v mých úspěších – a její trpký a hrozný konec přišel příliš brzo. Nebylo jí ani padesát, když ji vlastně zabili.

A Zorce bylo málo přes dvacet. Když se narodila, bylo mi sedm a byla jsem šťastná, že mám sestřičku. Zorka byla kouzelné dítě. Měla blonďaté vlásky, kudrnaté, vypadala jako děťátko na bonboniéru. Na bonboniéry se sice nedostala, ale zato na reklamy na dětský zásyp. Na reklamy jsme se vlastně dostaly obě – jenom s malým rozdílem.

Zorka na zásyp na zadničky a já na auto Praga Baby. Byl to kratičký reklamní film a zpívala jsem tam jakýsi chvalozpěv na bejbinku. Slova i melodie se mi už vykouřily z hlavy, zato bejbinka ne. Dostala jsem totiž jednu, zbrusu novou, místo honoráře. Bylo to moje první auto a způsobilo mi nemálo potěšení, i škodolibého, zejména později v Berlíně.

Ale to bych předbíhala.

Pokud vím, Zorka ten zásyp nepotřebovala nikdy.

Zorka byla tragický člověk. Ze začátku ona byla to krásné dítě a já jsem byla „taky hezká“. Jak šel čas, nějak jsme si vyměnily role, já jsem vyrostla do krásy a Zorka – ne, Zorka byla pořád moc hezká dívka, štíhlá, s krásnýma nohama, ale bohužel nevyrostla do fotogeničnosti. Navíc, asi následkem nervózy našeho dětství, začala trpět jakousi alergií: dopoledne bylo všechno v pořádku, Zorka filmovala a přes 19

UTEKY – Lida Baarova.indd 19

17.7.2015 14:40:13

ÚTĚKY

poledne najednou ve tváři otekla a filmování se muselo odložit. Byla z toho pochopitelně strašně nešťastná, a tak když otok splaskl, měla zas tak ubrečené oči, že se na ni opět muselo čekat. A šlo to s ní z kopce. Vzala si do hlavy, že je tlustá – úplný nesmysl, ale to už nebyla s to vidět se objektivně –, a dala se na příšernou, ale příšernou dietu, která spočívala hlavně v nicnejedení. Chodila s mámou na plovárnu, vydržela tři hodiny plavat, pak vylezla z vody modrá, celá se klepala, ale do úst nevzala nic. Přirozeně, po takové kúře člověk ztratí kila, ale také nervy. Tak se z ní stal ten uzlíček nervů, jak jsem se o tm zmínila. Když hrála na Vinohradech – to už bylo za války –, najala jsem jí poblíž divadla malý byt, aby nemusela v noci přes celou Prahu až na Letnou, a mamička jí vždycky ráno dala do sítěnky jídlo s sebou. Já večer to jídlo obvykle našla netknuté. Z čeho žila, ví Bůh. Snad z lásky.

Ani s tou se jí nedařilo. Co ji pamatuju, byla pořád nešťastně zamilovaná. Její velká láska byl František Kožík, spisovatel. Největší z pierotů. A samozřejmě už ženatý pán. Setkali se ve Zlíně na tzv. Filmových žních. To byl vlastně předchůdce poválečných Karlovarských filmových festivalů. Jela jsem tam tenkrát s ní a byla jsem při tom, když se ti dva na sebe poprvé podívali – a už se nedalo nic dělat. Mně, starší a zkušenější, to bylo hned jasné, a přitom mě do Zlína vlastně delegovala mamička, abych tam nad Zorkou převzala dozorčí roli. Zorce bylo tehdy snad devatenáct. Snažila jsem se svůj úkol splnit, ale unikli mně; a co bych lhala – vlastně jsem se ani moc nesnažila. A tak přišel večer, a Zorka nikde. Deset, jedenáct, usnula jsem a pak 20

UTEKY – Lida Baarova.indd 20

17.7.2015 14:40:13