PROLOG Sklepení je temné a tiché. Klečící, do půl těla svlečený muž uchopí do pravice nůž a přejede ostřím po kůži v místech, kde má na levém rameni jizvu z předchozích zranění. Nůž je ostrý a rána se snadno obnoví. Pokožka se zachvěje pod nožem a vytryskne krev. „První,“ zazní v temnotě mužův hlas. „Tato krev mne v bolesti pojí se Sakramentem. Tak jako trpí Sakrament, musím trpět i já, dokud všechno utrpení neskončí.“ Přemístí nůž do levé ruky a opakuje řez na pravém rameni. „Druhý,“ řekne. Rituál, který právě provádí, mu popsal zaměstnanec nemocnice v Ruině, městě na jihu Turecka. Ten věrný muž pečlivě zaznamenal vše, co prozradili trpící sancti ve smrtelném deliriu. Nůž řeže a ze starých ran prýští čerstvá krev. Znovu otevřené jizvy vytvářejí na mužově těle tentýž vzor, jaký zná z fotografií těl těch svatých mnichů. Zvěd v nemocnici je vyfotil mobilním telefonem poté, co jejich dlouhé utrpení skončilo. Ten tajný obřad probíhal v samém srdci citadely po tisíce a tisíce let. Nepřátelé církve věří, že teď, když jsou sancti mrtví a izolace citadely byla prolomena, je starým pořádkům konec. Mýlí se. Muž dokončil obřad a vyčistil si rány. Vymyl je slaným roztokem, pak je osušil a uzavřel speciálním lepidlem. Štípalo to, ale poraněné svaly se spojily. Bolest zostřovala mužovu mysl a ta se mohla lépe soustředit na cíl. Jen skrze utrpení lze dosáhnout vykoupení a jen prostřednictvím obětí lze porazit nepřítele. Muž se rychle obléká. Zapíná si košili s vysokým límcem, kterým zakryje jizvu na krku, a pak si uváže kravatu. Jen málokdo ho zná
9