0037035

Abbi Glinesovรก ZA HRANICร NEVINNOSTI

YOLI

Za_hranici_nevinnosti.indd 3

22.7.2015 11:53:30

Všem čtenářkám, co jedou po Rushovi

Za_hranici_nevinnosti.indd 5

22.7.2015 11:53:30

RUSH Ped tinácti lety

O

zvalo se zaklepání na dveře a pak jen šoupání malejch nožiček. Už mě bolelo u srdce. Máma mi cestou domů volala, aby mi oznámila, co udělala, a že si teď musí skočit s kamarádkama na skleničku. Takže Nan zase budu konejšit já. Pro mámu je to prý děsně stresující. Nebo to aspoň tvrdila, když volala. „Rushi?“ ozval se Nanin hlásek a zajíkl se. Brečela. „Tady jsem, Nan,“ zavolal jsem na ni a vstal ze sedacího vaku, kterej jsem měl v koutě. Byla to taková moje skrýš. V tomhle baráku je člověk potřeboval. Když je totiž neměl, neděly se mu úplně příjemný věci.

Pramínky nazrzlých kudrn se Nan lepily k ubrečený tváři. Třásl se jí spodní ret a dívala se na mě těma svýma smutnýma očima. Skoro nikdy nebyly šťastný.

Máma si Nan všímala, jen když ji chtěla naparádit a předvádět. Zbytek času ji všichni ignorovali. Kromě mě. Já se ji ze všech sil snažil přesvědčit, že o ni aspoň někdo stojí. „Neviděla jsem ho. Nebyl tam,“ šeptala Nan a znovu tiše vzlykla.

Za_hranici_nevinnosti.indd 7

22.7.2015 11:53:30

8

ABBI GLINESOVÁ

Ani jsem se nemusel ptát, koho tím myslí. Dobře jsem to věděl. Matka už měla dost toho, jak se jí Nan pořád vyptává na otce. Tak se rozhodla, že ji za ním odveze. Kdyby mi to tak řekla dopředu. Kdybych mohl jet s nima. Když jsem viděl ten zničenej výraz v Nanině obličejíku, zatínaly se mi ruce v pěst. Jestli toho chlapa někdy uvidím, dám mu pěstí. Chci koukat na to, jak mu teče červená. „Pojď ke mně,“ řekl jsem, natáhl ruku a vzal sestřičku do náručí. Objala mě kolem pasu a pevně mě stiskla. V takových chvílích jsem skoro nedýchal. Hrozně mi vadilo, jakej život musí mít. To já aspoň věděl, že můj táta o mě stojí. Trávil se mnou čas. „Má ještě další holčičky. Dvě,“ líčila. „A jsou… krásný. Mají vlásky jako andílci. A jejich máma je nechává hrát venku ve špíně. Měly na nohou tenisky. Děsně špinavý.“ Nan jim ty špinavý tenisky záviděla. Naše matka trvala na tom, aby Nan byla za všech okolností dokonalá. Žádný tenisky nikdy neměla. „Nemůžou být hezčí než ty,“ ujistil jsem Nan, protože jsem tomu fakt věřil.

Nan popotáhla a pustila mě. Zvedla bradičku a podívala se na mě těma svýma velkýma zelenýma očima. „Ale jsou. Já je viděla. A taky jsem na zdech viděla fotky, kde jsou obě ty holky a ten pán. Má je rád. Mě ne.“ Nedokázal jsem jí lhát. Měla pravdu. Ji rád neměl. „Je to pitomej trouba. Máš přece mě, Nan. Vždycky budeš mít mě.“

Za_hranici_nevinnosti.indd 8

22.7.2015 11:53:30

BLAIRE Souasnost

P

ětadvacet kilometrů od našeho města je dostatečná vzdálenost. Takhle daleko nikdo ze Sumitu do lékárny nejezdí. Pokud mu tedy není devatenáct a nechce před zbytkem města zatajit, co si přišel koupit. Co si kdo kupuje v místní lékárně, se totiž malým alabamským městem Sumit šíří rychlostí blesku.

Zvlášť když si tu svobodná holka kupuje kondomy… nebo těhotenské testy.

Položila jsem krabičku s těhotenským testem na pult, aniž bych se lékárnici dívala do očí. Nedokázala jsem to. Nechtěla jsem se o strach a vinu, které mi z očí vyzařovaly, dělit s cizím člověkem. Vždyť jsem o tom neřekla ani Cainovi. Od té doby, co jsem před třemi týdny ze svého života vyhnala Rushe, jsem opět postupně upadala do stereotypu, kdy jsem trávila veškerý volný čas s Cainem. Bylo to snadné. Nenutil mě, abych mluvila, ale když jsem o něčem mluvit chtěla, poslouchal mě. „Šestnáct dolarů a patnáct centů,“ oznámila mi žena u pokladny. Poznala jsem jí na hlase, že si o mě dělá

Za_hranici_nevinnosti.indd 9

22.7.2015 11:53:30

10

ABBI GLINESOVÁ

starosti. Na tom nebylo nic divného. Nákupu tohohle zboží se totiž bojí všechny náctileté holky. Podala jsem jí dvacetidolarovku, aniž bych zvedla oči z malé krabičky, kterou přede mě položila. Obsahovala totiž jedinou odpověď, kterou jsem potřebovala slyšet, a to mě děsilo. Předstírat, že se mi menstruace nezpozdila o dva týdny a nic z tohohle se vlastně neděje, bylo mnohem snazší. Ale musela jsem to zjistit. „Tady máte tři dolary a osmdesát pět centů nazpátek,“ řekla, když jsem natáhla ruku a vzala jí peníze z dlaně. „Díky,“ zamumlala jsem a vzala si krabičku. „Doufám, že všechno dobře dopadne,“ prohlásila žena jemně. Podívala jsem se do soucitných hnědých očí. Byla cizí člověk, se kterým už se nikdy neuvidím, ale v tu chvíli mi pomáhalo vědomí, že o tom ještě někdo ví. Nepřipadala jsem si tak sama. „Já taky,“ odpověděla jsem, pak jsem se obrátila a zamířila ke dveřím. Zpátky na žhavé letní slunce.

Když jsem udělala dva kroky směrem k parkovišti, podívala jsem se na pravou stranu svého auta. Stál tam Cain a opíral se o něj s rukama zkříženýma na hrudníku. Na hlavě měl šedou kšiltovku se znakem Alabamské univerzity vraženou hluboko do čela, takže jsem mu neviděla do očí.

Zastavila jsem se a zírala na něj. Nemá cenu lhát.

Musí mu být jasné, že jsem sem nepřijela pro kondomy. Takže v úvahu připadá jenom druhá možnost.

I když jsem mu do očí neviděla, odtušila jsem… že to ví.

Za_hranici_nevinnosti.indd 10

22.7.2015 11:53:30

ZA HRANICÍ NEVINNOSTI

11

Polkla jsem knedlík, který se mi udělal v krku a se kterým jsem bojovala od chvíle, kdy jsem dneska ráno nasedla do auta a vyjela z města. Teď už o tom nevíme jen já a ta cizí žena za pokladnou. Ví to i můj nejlepší kamarád.

Přinutila jsem se odlepit nohu od země a jít dál.

Bude se ptát a já budu muset odpovídat. Po uplynulých třech týdnech si zaslouží nějaké vysvětlení.

Zaslouží si znát pravdu. Ale jak mu mám něco takového vysvětlit?

Zarazila jsem se jen necelý metr od něj. Byla jsem ráda, že mu nevidím do očí. Když nepoznám, co se mu honí hlavou, půjde mi vysvětlování snáz.

Stáli jsme mlčky. Chtěla jsem, aby promluvil jako první, ale po několika minutách mlčení mi došlo, že začít budu muset já. „Jak víš, kam jsem jela?“ zeptala jsem se. „Bydlíš přece u mojí babičky. Ve chvíli, kdy jsi nasedla do auta a chovala se přitom tak divně, mi hned zavolala. Bál jsem se o tebe,“ prohlásil.

V očích mě pálily slzy. Nebudu kvůli tomu brečet. Všechny slzy už jsem vyplakala. Přitiskla jsem si krabičku s těhotenským testem k tělu a narovnala ramena. „Sledoval jsi mě sem,“ prohlásila jsem. Nebyla to otázka. „Jasně že jo,“ odpověděl, pak zavrtěl hlavou a odvrátil se ode mě, aby se soustředil na něco jiného. „Chystala ses mi to říct, Blaire?“ Co na to mám odpovědět? Zatím jsem se nerozhodla. Tak daleko dopředu jsem nemyslela. „Ještě si

Za_hranici_nevinnosti.indd 11

22.7.2015 11:53:30

12

ABBI GLINESOVÁ

nejsem jistá, jestli tu vůbec je něco k oznamování,“ odpověděla jsem upřímně.

Cain zavrtěl hlavou a drsně se zasmál. „Nejseš si jistá, jo? Vláčela ses celou cestu až sem, protože si nejseš jistá, jo?“ Zlobí se. Já se ho nějak dotkla? Vždyť se přece nemá proč zlobit. „Dokud si ten test neudělám, tak si nemůžu být jistá. Mám zpoždění. A to je všechno.

Ještě není důvod, abych ti cokoli říkala. Nic ti do toho není.“ Cain pomalu natočil hlavu, aby se na mě podíval.

Zvedl ruku a dal si čepici dozadu. Oči se mu vynořily ze stínu. Viděla jsem v nich nevěřícnost a bolest. To jsem ale vidět nechtěla. Bylo to ještě horší, než kdyby mě odsuzoval. Jeho odsouzení by mi svým způsobem bylo příjemnější. „Opravdu? Tak to cítíš? Po všem, co jsme spolu prožili, to cítíš takhle?“ Co jsme spolu prožili, byla dávná minulost. On byl má minulost. A bez něj už jsem zvládla hodně věcí.

Zatímco on si užíval poslední roky na střední škole, já se zoufale snažila nějak udržet nad vodou. Myslí si snad, že nějak trpěl? V žilách mi pomalu začal proudit hněv a střelila jsem po něm pohledem. „Ano, Caine. Tak to cítím. A nejsem si úplně jistá, čím vším jsme podle tebe spolu prošli. Byli jsme nejlepší kamarádi, pak jsme spolu chodili, pak máma onemocněla a ty jsi potřeboval, aby ti ho někdo vykouřil, tak jsi mě podvedl. O nemocnou mámu jsem se starala sama. Neměla jsem, o koho se opřít. Pak umřela a já

Za_hranici_nevinnosti.indd 12

22.7.2015 11:53:30

ZA HRANICÍ NEVINNOSTI

13

se odstěhovala. Jenže mi tam ublížili a zbořili celý můj svět, a tak jsem se vrátila domů. A ty jsi tu pro mě byl. Nežádala jsem tě o to, ale byl. Jsem ti za to vděčná, ale to, co se stalo předtím, kvůli tomu nezmizí.

Nemůže to vynahradit fakt, že jsi mě opustil ve chvíli, kdy jsem tě potřebovala nejvíc. Takže se nezlob, že když se mi teď znovu všechno rozpadá pod rukama, nejsi ten první, ke komu běžím. Takovou důvěru sis ještě nevysloužil.“ Přerývavě jsem dýchala a po tvářích mi stékaly slzy, ale já už nechtěla plakat. Krucinál, já už přece nechci brečet. Překonala jsem vzdálenost, která nás dělila, a vší silou ho odstrčila z cesty, abych mohla vzít za kliku a nastoupit do auta. Musím odsud zmizet. Být od něj co nejdál. „Uhni!“ zařvala jsem, když jsem se ze všech sil snažila otevřít dveře, o které se opíral. Čekala jsem, že se se mnou bude hádat. Nemyslela jsem, že mě beze slova poslechne. Nastoupila jsem, krabičku hodila na sedadlo vedle sebe, nastartovala a vycouvala z parkoviště. Viděla jsem, že Cain tam stojí dál. Téměř se nepohnul. Jen tak, abych se dostala do auta. Nedíval se na mě. Zíral do země, jako by tam hledal všechny odpovědi. Ale s ním si teď starosti dělat nemůžu. Musím odsud zmizet.

Možná jsem mu ty věci neměla říkat. Možná jsem je měla udržet v sobě, kam jsem je schovala před všemi těmi lety. Ale na to už je teď moc pozdě. Zahnal mě do kouta. Teď už si to nemůžu vyčítat.

Nemohla jsem se vrátit ani k jeho babičce. Pustila

Za_hranici_nevinnosti.indd 13

22.7.2015 11:53:30

14

ABBI GLINESOVÁ

by se do mě. Určitě už jí volal, aby jí o všem řekl.

Možná jí nepoví úplnou pravdu, něco však ano. Jinou možnost nemám. Ten těhotenský test si budu muset udělat na záchodech na benzince. Může to snad být ještě horší?

Za_hranici_nevinnosti.indd 14

22.7.2015 11:53:30

RUSH

V

lny narážející na pobřeží mě kdysi uklidňovaly.

Sedával jsem na týhle terase a sledoval moře už jako kluk. Vždycky jsem se pak na věci dokázal dívat s nadhledem. Teď už to ale nezabíralo.

Dům byl prázdnej. Matka… a ten chlap, co by se měl až do konce světa smažit v pekle, vypadli, jakmile jsem se před třemi týdny vrátil z Alabamy. Byl jsem naštvanej, zlomenej a zuřil jsem. Nejdřív jsem tomu chlapovi, kterýho si moje matka vzala, vyhrožoval smrtí a pak jsem jim nařídil, aby odjeli. Nemohl jsem se na žádnýho z nich ani podívat. Měl bych matce zavolat a promluvit si s ní, ale zatím jsem toho nebyl schopnej.

Odpustit matce totiž není úplně snadný. Moje sestra Nan se tu několikrát stavila a chtěla, abych si o tom s ní promluvil. Nan za to vůbec nemohla, ale nedokázal jsem to probírat ani s ní. Hrozně mi totiž připomíná, o co jsem přišel. Co jsem chvilku měl. I když jsem si nikdy nemyslel, že bych to mohl najít.

Vtom ke mně z domu dolehlo hlasitý bušení. Obrátil

Za_hranici_nevinnosti.indd 15

22.7.2015 11:53:30

16

ABBI GLINESOVÁ

jsem se a došlo mi, že asi někdo bude u dveří, protože zazvonil zvonek a pak znovu následovalo bušení. Kdo to sakra může být? Od tý doby, co odjela Blaire, sem chodí jenom ségra a Grant.

Odložil jsem pivo vedle sebe na stolek a vstal jsem.

Ať už to je kdokoli, měl by mít sakra dobrej důvod, proč se tu objevil bez pozvání. Prošel jsem domem, kterej od poslední návštěvy hospodyně Henrietty zůstal uklizenej. Protože skončily večírky i veškerej můj další společenskej život, bylo dost snadný udržet tu pořádek.

Zjistil jsem, že mi to tak vyhovuje mnohem víc.

Sáhl jsem po klice, když se znovu ozvalo bušení.

Prudce jsem otevřel a chtěl toho, kdo sem lezl, poslat někam. Jenomže jsem se nezmohl na slovo. Rozhodně jsem totiž nečekal, že tohohle člověka ještě někdy uvidím. Potkal jsem ho jenom jednou a okamžitě jsem ho nenáviděl. A teď stojí tady. Nejradši bych ho chytil za ramena a třásl s ním tak dlouho, dokud by mi neřekl, jak se Blaire má. Jestli je v pořádku. Jestli žije. Bože, doufal jsem, že nežije s ním. Co když… ne, ne, ne, to se nemohlo stát. To by mi neudělala. Moje Blaire ne.

Zaťal jsem ruce v pěst. „Potřebuju vědět jednu věc,“ začal Cain, ten kluk z Blaiřiny minulosti, když jsem na něj zmateně zíral. „Ty jsi ji…“ Zarazil se a polkl. „Ty jí… do hajzlu.“ Sundal si kšiltovku a pročísl si rukou vlasy. Všiml jsem si, že má kruhy pod očima a unavenej výraz v obličeji.

Zastavilo se mi srdce. Chytil jsem ho za paži a třásl s ním. „Kde je Blaire? Je v pořádku?“ „Je v pohodě… Jako, má se fajn. Pusť mě, nebo mi

Za_hranici_nevinnosti.indd 16

22.7.2015 11:53:30

ZA HRANICÍ NEVINNOSTI

17

zlomíš ruku,“ obořil se na mě Cain a vytrhl ruku z mého sevření. „Blaire si v klidu žije v Sumitu. Proto tady nejsem.“ Tak proč je tady? Máme společnou jedinou věc.

Blaire. „Když odjížděla ze Sumitu, byla nevinná. Úplně nevinná. Byl jsem její jedinej kluk. Takže vím, jak nevinná byla. Už od dětství jsme nejlepší kamarádi.

Ale ta Blaire, co se vrátila, je úplně jiná než ta, která sem odjížděla. Nemluví o tom. Nechce o tom mluvit.

Ale já potřebuju vědět, jestli ty a ona… jestli jako… prostě to musím říct – opíchal jsi ji?“ Zatmělo se mi před očima a já dokázal myslet jen na to, že ho zabiju. Zašel moc daleko. Nemá právo o Blaire takhle mluvit. Nemá žádný právo ptát se mě na takový věci a pochybovat o její nevinnosti. Blaire je nevinná. Ať jde někam, na tohle nemá právo. „Do prdele! Rushi, brácho, pusť ho!“ křičel vtom na mě Grantův hlas. Slyšel jsem ho, ale byl někde daleko, na druhým konci tunelu. Já se soustředil jen na toho týpka před sebou, trefil jsem ho pěstí do obličeje, až se mu z nosu spustila krev. Krvácí. Potřebuju, aby krvácel. Musím vidět krev.

Vtom mě zezadu sevřely dvě paže a odtáhly mě.

Cain klopýtl zpátky, držel si ruce u nosu a v očích měl hrůzu. Teda spíš v jednom oku. To druhý už totiž bylo pěkně opuchlý. „Co jsi mu krucinál řekl?“ ptal se Grant za mnou.

To Grant mě totiž držel jako ve svěráku. „Drž hubu, do prdele!“ zařval jsem, když Cain ote-

Za_hranici_nevinnosti.indd 17

22.7.2015 11:53:30

18

ABBI GLINESOVÁ

vřel pusu, aby odpověděl. Nechtěl jsem poslouchat, jak o ní takhle mluví. Co jsme spolu dělali, nebylo špatný ani nemravný. Vyvádí, jako bych ji nějak pošpinil. Blaire je nevinná. Tak neskutečně nevinná. To, co jsme spolu dělali, to nemohlo nijak změnit.

Grantovy ruce mě sevřely ještě pevnějc, přitáhl si mě k hrudníku a řekl Cainovi: „Už bys měl zmizet.

Neudržím ho dlouho. Má na sobě o deset kilo svalů víc než já, takže je to pro mě dost těžký. I když to tak možná nevypadá. Radši běž, člověče. A nevracej se.

Máš jediný štěstí, že jsem se tu zrovna objevil.“ Cain přikývl a odpotácel se zpátky ke svýmu autu.

Vztek mě zatím trochu přešel, ale stejně jsem ho pořád cítil po celým těle. Chtěl jsem Cainovi ublížit ještě víc. Abych mu z hlavy vymlátil všechny ty nesmysly o tom, že Blaire už není tak dokonalá, jako když od nich odjížděla. Netuší, čím vším si tu prošla. Jakýmu peklu ji moje rodina vystavila. Jak by se o ni mohl postarat? Potřebuje mě. „Když tě teď pustím, poženeš se za ním, nebo už jsi vychladnul?“ ujišťoval se Grant, když uvolňoval sevření. „Už je to dobrý,“ ujistil jsem ho, když jsem ze sebe setřásl jeho ruce a došel k zábradlí, kterýho jsem se chytil, a párkrát se zhluboka nadechl. Bolest se znovu objevila v plný síle. Dokázal jsem ji v sobě ukrýt tak, že jenom občas pobolívala, ale pohled na toho hajzla mi všechno připomněl. Tu noc. Noc, ze který se nikdy nevzpamatuju. Která mě poznamenala jednou provždy.

Za_hranici_nevinnosti.indd 18

22.7.2015 11:53:30

ZA HRANICÍ NEVINNOSTI

19

„Můžu se zeptat, co to do háje mělo bejt, nebo zmlátíš i mě?“ ptal se Grant a udržoval si bezpečnou vzdálenost.

Byl můj brácha ve všech smyslech toho slova. Naši rodiče byli manželé, když jsme byli děti. Dost dlouho na to, aby se mezi náma vytvořilo pouto. I když už máma od tý doby měla dva další manžele, Grant dál zůstával součástí mý rodiny. Znal mě dost dobře na to, aby mu bylo jasný, že muselo jít o Blaire. „To byl Blaiřin bejvalej,“ vysvětloval jsem, aniž bych se na něj přitom díval.

Grant si odkašlal. „A on se sem přijel naparovat?

Nebo jsi mu rozmlátil ksicht na kaši jen proto, že na ni kdysi sáhl?“ Vlastně obojí. A zároveň ani jedno. Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Přijel sem a začal se vyptávat na mě a Blaire. Na věci, do kterejch mu vůbec nic není.

Neměl se na to ptát.“ „Jasně. To dává smysl. No, taky za to zaplatil. Ten chlápek bude mít kromě opuchlýho oka asi i zlomenej nos.“ Konečně jsem zvedl hlavu a na Granta se podíval. „Díky, že jsi mě odtáhl. Úplně mi přeskočilo.“ Grant přikývl a pak otevřel dovnitř. „Pojď. Pustíme si zápas a dáme si pivko.“

Za_hranici_nevinnosti.indd 19

22.7.2015 11:53:31