0037013

Prolog L  Helen Carterová zmateně pozorovala svůj obraz v zrcadle.

Dlouhá prasklina rozdělovala její mrtvolně bledou tvář na dvě poloviny, líčidlo smísené se slzami jí vytvářelo na lících mramorovaný vzor. Exoticky tvarované jantarové oči jí zvláštně svítily uprostřed tlustě naneseného černého očního stínu, vypadala jako herečka z němého filmu.

Helen se nikdy nezajímala o filmové umění, její vášeň patřila jedině hudbě. Avšak v tomto okamžiku si připadala, jako by v nějakém filmu hrála. To, co se právě stalo, by taky mohlo pocházet z pera některého z pisálků, kteří postávají se svými scénáři přede dveřmi filmových producentů v naději, že někdo z těch vlivných projeví o jejich námět zájem.

Helen se trpce zasmála, vzápětí se zase rozvzlykala a do očí se jí hrnuly slzy. Jak jí stékaly po tvářích, zanechávaly černé stopy.

Ještě před několika minutami bylo všechno v pořádku, celý svět jí byl otevřený. Za půl hodiny měla na scéně London Hall hrát Čajkovského – dokonce král Jiří V. přijde se svou manželkou. Pocta, jaké se jen zřídkakdy nějakému hudebníkovi dostane.

Helen měla odjakživa štěstí. V deseti letech se proslavila jako zázračné dítě a dnes, sotva dvacetiletá, byla považovaná za jednu z nejlepších houslistek světa. Ji, rozenou Angličanku, oslavovali v Itálii jako Paganiniho vnučku. Když jí její agent ukázal tyto titulky, smála se tomu. Ať si lidé věří, čemu 5

chtějí! Ona sama věděla, komu vděčí za svůj úspěch. Až příliš dobře se pamatovala na slib, který dala.

Ale pak se objevila ta žena. Jako stín ji sledovala po tři dny téměř na všechna místa. Kdykoliv Helen procházela londýnskými ulicemi, měla ji na dohled. Kdykoliv se při cvičení náhodně podívala z okna, viděla ji na protilehlé straně ulice.

Prvního dne to Helen považovala za náhodu, avšak když se to v následujících dnech opakovalo, začalo ji to znervózňovat. Už měla zkušenost se šílenými obdivovateli – i s ženskými – kteří se tu a tam objevili a dělali všechno pro to, aby se s ní na okamžik setkali o samotě.

Její agent Trevor Black nad tím jen mávl rukou, když mu o tom pověděla. „Je to jen stará ženská, neškodný blázen.“ „Neškodný? Blázni nejsou nikdy neškodní! Třeba má nůž v kapse,“ oponovala Helen, ale Trevor byl zřejmě přesvědčený, že jí ta stařena nic neudělá. „Kdyby tě měla po koncertě stále ještě obtěžovat, tak to řekneme policii.“ „A proč ne teď hned?“ „Protože by se nám vysmáli. Vždyť se na ni přece podívej!“ Trevor ukázal k oknu, jímž před chvílí sledoval cizinku na druhé straně ulice. Byla shrbená, na sobě měla černé staromódní šaty a rysy měla jaksi… asiatské!

Helen nenapadal jediný důvod, proč by ji tato žena měla sledovat. Najednou jí bleskla hlavou vzpomínka z dětství, ale rychle tu představu zapudila.

Nicméně teď už si byla jistá, že ji ta cizinka skutečně pozorovala a čekala na příležitost, kdy s ní bude moct mluvit o samotě. Ten okamžik nastal, sotva poslala Rosie, aby se šla podívat, jak je hlediště zaplněné. Té osobě se nějak podařilo proniknout k ní do šatny.

Helen chtěla nejdřív volat o pomoc, ale ta žena měla 6

v sobě něco přímo hypnotického, co jí nedovolovalo křičet.

Návštěvnice jí v tom krátkém rozhovoru sdělila něco tak neuvěřitelného a otřesného, že něco v jejím nitru prasklo. Zuřivě hodila po ženě prvním předmětem, který jí přišel do ruky, minula ji však a zasáhla zrcadlo. Žena zděšeně utekla, ale její tvrzení stále ještě viselo ve vzduchu. Samozřejmě existovala možnost, že lhala, ale něco Helen říkalo, že tomu tak není. Všechno do sebe zapadalo.

Dávno zapomenuté obrazy, vzpomínky na určitá slova, myšlenky, všechno najednou dávalo smysl.

Helen pohlédla na housle vedle sebe. Než se cizinka objevila, chtěla si ještě jednou zahrát zvlášť obtížnou pasáž koncertu. Ale k tomu už nedošlo.

Třesoucíma se rukama sáhla po houslích a otočila je. Když prsty přejížděla po vypálené růži, připomněla si jednu tvář.

Tvář ženy, která jí tyto housle darovala. Bylo by skutečně možné…?

Když se dveře za ní prudce otevřely, housle vydaly zvláštní plechový zvuk. Prasklá struna ji šlehla do zápěstí a zanechala krvavou stopu. Helen zděšeně pozorovala, jak z rány vystupují kapky krve. Už chtěla vyskočit a zuřivě odhodit housle do kouta, když se za ní v zrcadle objevila dobrotivá tvář Rosie. „Máme plný dům!“ hlásila. Úsměv okamžitě zmizel. „Nebesa!“ Zděšeně si zakryla rukou ústa, když viděla, jak mezi prsty houslistky prýští krev. „Co se vám stalo? Jste v pořádku?“ „To nic není,“ tvrdila Helen a už se ovládala. Bolest na zápěstí sotva cítila, protože hněv v jejím nitru byl silnější a překryl všechny tělesné pocity. „Jedna struna praskla, byla jsem nepozorná.“ Vlastně by měla hned dát housle spravit. Avšak nedokázala se zvednout ze židle. Dokonce pochybovala, že vůbec ještě někdy vstane.

7

„Mám vám něco donést, slečno Carterová?“ ptala se garderobiérka bezradně, avšak Helen zavrtěla hlavou. „Ne, to je v pořádku, Rosie, nic nepotřebuju.“ Slova vyslovila prudčeji, než vlastně chtěla. „Ale už za okamžik vás čeká váš výstup. Ty housle…“ Helen nepřítomně přikývla. Ano, výstup. Tak jako ta návštěva změnila cosi v jejím nitru, tak jí taky vzala sebedůvěru, že by mohla tento koncert zahrát. Možná to znamenalo konec její kariéry, ale v tomto okamžiku chtěla jen pryč odtud a zbavit se těch prokletých houslí, které ji teď zranily stejně jako její učitelka hudby. Instrument, který jí darovala žena, nyní už mrtvá.

S houslemi v ruce Helen vstala a se zdviženou hlavou kráčela ke dveřím, otevřela je a vyšla ze šatny. Ignorovala volání garderobiérky stejně jako prasklou strunu, která ji šlehala do nohou. Z koncertní haly slyšela, jak hudebníci ladí nástroje.

Marná námaha, protože koncert se nebude konat. A taky šepot diváků plný očekávání jí byl lhostejný.

Cílevědomě našla cestu k zadnímu východu. Udivené pohledy jevištních techniků ignorovala. Já sem nepatřím. Já to všechno nechci. Chci jen svůj klid, chci… mít jasno.

Housle v její ruce vydaly nepříjemný tón, když rozrazila dveře, téměř tak, jako by ji chtěly varovat. Ucítila na tváři chladný vlhký vzduch. V tuto roční dobu byl Londýn za noci obzvlášť nepříjemný, ale to jí bylo jedno. Řezná rána na ruce jí pulzovala, housle jí připadaly najednou těžké. Oči mrtvé ženy ji pronásledovaly, dohnaly ji k tomu, že vyběhla na ulici.

Teprve když vedle sebe uslyšela prudké troubení, pronikající až do morku kostí, strnula a zvedla ruce proti ostrým světlům, která se na ni řítila.

8

1 B, L  Když ručičky na velkých stojacích hodinách ukazovaly téměř pět hodin, byla si Lilly Kaiserová celkem jistá, že už nikdo do obchodu nepřijde. Lidé, schovaní za zvednutými límci a s čepicemi staženými hluboko do tváře, spěchali kolem výkladní skříně a na vystavené zboží ani nepohlédli.

V prvních týdnech nového roku se už nikdo nezajímal o starožitnosti. Peněženky byly prázdné, lidé už necítili potřebu hledat nějaké zvláštní kousky pro milé příbuzenstvo.

To se změní na jaře a v létě, až zase přijedou turisté z celého světa. Do té doby musela chabé příjmy nějak přežít.

Lilly s povzdechem usedla na malou stoličku z doby Ludvíka XV. a dívala se výlohou k nebi, odkud už celé dny nezadržitelně sněžilo. Když uhnula očima, zachytila pohledem odraz své tváře ve vyleštěné vitríně plné předmětů patřících do arsenálu těžko prodejného zboží.

Její jemné, téměř dívčí rysy působily bledě a unaveně, jen rudé vlasy a zelené oči zářily. O vánočních svátcích si příliš neodpočinula. Návštěva u rodičů zase jednou skončila tím, že jí kladli na srdce, aby si našla nového muže.

I když rodiče milovala, bylo toho na ni moc. Vyčerpaná se vrátila do Berlína, strávila konec roku sama ve svém bytě a pak se pustila do inventury v obchodě.

Avšak teď už byla s inventurou hotová a nezbývalo jí než čekat na zákazníky. Lilly nenáviděla nečinnost, ale co jí zbývalo?

9

Možná bych to tu měla prostě zavřít a na osm týdnů odjet na dovolenou, prolétlo jí hlavou. Až se vrátím, bude sníh pryč a tady to zase trochu ožije.

Zacinkal zvonek nade dveřmi – nádherný kousek, který pocházel z venkovského domu a jí vždycky vyvolával představu služebnictva horlivě pobíhajícího kolem – a vytrhl ji ze zamyšlení.

Na kabátě starého muže, který stál na prahu dveří a jako by se chtěl zeptat, jestli smí vstoupit, se třpytily sněhové vločky, jež v teple místnosti pomalu roztávaly. S větrem ošlehanou tváří by mohl dobře představovat námořníka v nějakém reklamním spotu. Pod paží nesl staré, na několika místech odřené houslové pouzdro. Chtěl snad housle prodat? Lilly se zvedla, krátce si rukou uhladila temně modrý pletený svetr a šla muži vstříc. „Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ Muž si ji krátce přeměřil, pak se mu na tváři objevil zdrženlivý úsměv. „Předpokládám, že vám patří tento obchod.“ „Ano, tak to je,“ odpověděla Lilly s úsměvem a snažila si udělat představu o svém zákazníkovi. Byl to stárnoucí hudebník na cestě domů z představení? Učitel houslí, který se musel protloukat s průměrně nadanými žáky? „Jak vám mohu pomoci?“ Muž si ji prohlížel, jako by v její tváři něco hledal. Pak vzal pouzdro, které držel pod paží, a položil je před ni na pult. „Mám tady něco pro vás. Když dovolíte, rád bych vám to ukázal.“ Vlastně Lilly nechtěla tento měsíc nic nového nakupovat, ale aby jí někdo nabízel hudební nástroj, to se stávalo tak málokdy, že to nemohla odříct. „Pojďte prosím tamhle naproti, tam mi to můžete ukázat.“ Vedla muže k prostému stolu vedle prodejního pultu. Tady si nechávala předvést zboží od zákazníků, kteří jí něco nabízeli.

10

Většinou mezi tím nebylo mnoho potřebného. Lidé se často domnívali, že to, co nalezli na půdě nebo v pozůstalosti zemřelých příbuzných, má větší cenu, než tomu nakonec bylo. Jak často si už vyslechla výčitky, když jim musela říct, že jejich staré porcelánové figurky nemají valnou hodnotu.

Avšak když starý muž otevřel víko pouzdra, Lilly vytušila, že ji čeká něco zvláštního. Na vybledlém a moly rozežraném vnitřním sametovém polstrování, jehož barva musela být dřív temně rudá, ležely housle. Staré housle. Lilly nebyla expertka, ale odhadovala, že nástroj bude přinejmenším sto let starý, pokud ne víc. „Klidně housle vyjměte,“ vybídl ji starý muž a velmi pozorně se na ni díval.

Lilly trochu váhavě vyhověla jeho výzvě. Před hudebními nástroji měla velkou úctu, i když sama na nic nehrála. Když uchopila krk houslí, pomyslela na svou přítelkyni Ellen, jejímž povoláním a vášní bylo restaurovat vzácné kousky, jako byl tento. Ta by jí odhadla cenu nástroje už na první pohled.

Když prohlížela housle – neobvyklý lak, zvláštně tvarovanou hlavici – všimla si na spodní desce kresby. Růže působila dost hrubě a velmi stylizovaně, téměř tak, jako by ji nakreslilo dítě. Ale jednoznačně se dalo poznat, že to je růže.

Který výrobce houslí zdobil tak zvláštně svůj nástroj? Lilly si v duchu umiňovala, že hned večer Ellen zavolá. Sama by jistě nebyla schopna tyto housle zaplatit, ale přece jen chtěla povědět přítelkyni o této kresbě – a možná jí muž dovolí si růži vyfotografovat… „Obávám se, že nemám dost peněz, abych od vás tento kousek odkoupila,“ prohlásila, když opatrně vkládala housle zpátky do pouzdra. „Jistě má cenu celého jmění.“ 11

„Tak tomu skutečně je,“ odpověděl starý muž zamyšleně. „Slyším ve vašem hlase politování. Vám se tyto housle líbí, nemám pravdu?“ „Ano, jsou… jsou tak zvláštní.“ „Nuže, co byste řekla tomu, kdyby mi nešlo o to je prodat?“ Lilly udiveně povytáhla obočí. „Proč jste tedy přišel?“ Muž se krátce usmál a pak řekl: „Ty housle patří vám.“ „Jak prosím?“ Lilly na muže zmateně pohlédla. To se snad přeslechla… „Vy mi chcete tyhle housle darovat?“ vyslovila myšlenku, která jí připadala absurdní. „Ne, to ne, protože člověk může darovat jen to, co mu náleží. Ty housle patří vám. To rozhodně, pokud se ještě může věřit registru obyvatel. Jedině snad, že byste nebyla Lilly Kaiserová.“ „Ovšem že jsem, ale…“ „Pak jsou housle vaše. A je k nim přiloženo ještě něco jiného.“ Jeho srdečný úsměv nedokázal rozptýlit její zmatek. Rozum jí říkal, že to všechno je možná trik nebo nějaká záměna. Jaký důvod by měl mít ten muž, aby jí daroval housle?

Vždyť ho nikdy neviděla, v celém svém životě… „Podívejte se ještě pod samet,“ trval na svém. „Možná vám prozradí něco to, co tam najdete.“ Nejdřív váhavě, pak s třesoucíma se rukama vytáhla Lilly složený list se stopami zašlých skvrn a rozložila ho. „Notový list?“ zamumlala překvapeně.

Skladba měla název Zahrada v měsíčním svitu. Noty působily, jako by byly psány ve velkém spěchu. Jméno skladatele chybělo. „Odkud máte ty housle?“ zeptala se Lilly zmateně. „A jak jste věděl…“ Zvonek nade dveřmi ji přerušil. Muž pospíchal dlouhý12

mi kroky pryč, jako zloděj, který se chce schovat do bezpečí před policií.

Lilly zůstala nejdřív strnule stát, pak se rozeběhla ke dveřím, otevřela je a za divokého vyzvánění vyběhla ven. Avšak to už starý muž, jehož jméno neznala, zmizel. Místo toho jí mráz štípl do tváří a zakousl se jí do rukou, snadno pronikl oblečením a nakonec ji zahnal zpátky do obchodu. Stále ještě držela v ruce notový list.

A na stole spočívaly housle ve svém pouzdře. Co teď má dělat? Opět pohlédla ven, ale starý muž zmizel a už se asi neobjeví.

Zachvěla se a nebylo to mrazem, ale vzrušením, když pohlédla na zvláštně zabarvené housle, pevně napjaté stříbřité struny na štíhlém krku a jemně vyklenuté desky s ladnou křivkou lubů a krásně tvarovanou hlavici. Jak nádherný je to nástroj! Stále ještě nemohla uvěřit, že skutečně patří jí.

A co bylo s těmi notami? Proč ji muž upozornil právě na ně?

Ozval se úder. Zděšeně se otočila, a ještě zahlédla hordu dětí, které s křikem proběhly kolem výkladní skříně. Sněhová koule se přilepila na sklo.

Lilly vydechla a znovu pohlédla na housle. Měla by je ukázat Ellen. Ta možná bude vědět, kdo je vyrobil – a s trochou štěstí taky zjistí, kdo složil tu skladbu.

Protože si už mohla být jistá, že nepřijde žádný zákazník a zcela jistě ani další starý muž s nějakým překrásným hudebním nástrojem, šla ke dveřím, otočila nápis na „zavřeno“ a došla si pro kabát.

13