0036995

POIROT A JÁ David Suchet a Geoffrey Wansell

K N I Ž N Í K LU B

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 3

22.9.2015 18:06:09

Přeložila Helena Šilhánková

POIROT AND ME Copyright © David Suchet and Geoffrey Wansell 2013 All photographs © ITV plc, except where marked The Mysterious Affair at Styles reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd © 1920 Agatha Christie. The Kidnapped Prime Minister reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd © 1924 Agatha Christie. The Disappearance of Mr Daven­ heim reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd © 1924 Agatha Christie.

Five Little Pigs reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd © 1942 Agatha Christie. The Mystery of the Spanish Chest reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd © 1960 Agatha Christie. Halloween Party reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd © 1969 Agatha Christie. Agatha Christie: An Autobiogra­ phy reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd © 1977 Agatha Christie.

Thirteen at Dinner reprinted by permission of HarperCollins Publishers Ltd © 1933 Agatha Christie.

AGATHA CHRISTIE and POIROT mark are registered trade marks of Agatha Christie Limited which owns all rights relating to the Poirot character including in his name and image. All rights reserved.

Translation © Helena Šilhánková, 2015

ISBN 978-80-242-5009-0

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 4

22.9.2015 18:06:10

Pro mou man탑elku Sheilu

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 5

22.9.2015 18:06:10

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 6

22.9.2015 18:06:10

PROLOG „UŽ JDĚTE, CHER AMI… NECHTE MĚ ODPOČÍVAT“

J

e páteční listopadové dopoledne, venku je mokro a chladno a já se cítím starý, strašně starý. Dospěl jsem do věku, kdy mi za krk dýchá smrt. Můj hlas téměř neslyšíte, mé tělo sužuje angina pectoris a vybírá si čím dál větší daň. Každé zašeptání způsobuje další záchvat trýznivého kašle. Zhubl jsem o víc než dvanáct kilo, v obličeji jsem bledý jak list pergamenu a mé zkroucené ruce vypadají jako pařáty.

Ležím v čistě bílých bavlněných pokrývkách na smrtelné posteli, vidíte ze mne jen ruce a obličej. Za chvíli vydechnu jako Hercule Poirot naposledy. Se svérázným detektivem Agathy Christie jsem prožil téměř čtvrt století, ztvárnil ho v úctyhodných pětašedesáti televizních filmech a teď se s ním loučím.

Nebudu zastírat, že je to jeden z nejtěžších úkolů, jaké jsem kdy dostal. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jsem jen herec a hraji fiktivní postavu.

Poirot umírá jednoho listopadového dne v jedenáct hodin dopo7

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 7

22.9.2015 18:06:10

P O I ROT A J Á

ledne ve velkém studiu A ve filmových ateliérech Pinewood v Buckinghamshiru nějakých třicet kilometrů severozápadně od Londýna. Ležím v ložničce postavené uprostřed obrovského prostoru, ve kterém se každý zvuk rozléhá. Ložnice představuje pokoj na sídle Styles, kde při vyšetřování svého posledního případu, v příběhu nazvaném Opona, Poirot tento svět ­opouští.

Kolem mě se pohybuje devadesát členů štábu, někteří mají na starost obrovská světla, jiní mikrofony na dlouhých tyčích. Jsou tu maskérky a kadeřnice, hlavní kameraman, další dva kameramani za kamerami, „klapka“ a samozřejmě mladá talentovaná režisérka Hettie MacDonaldová.

Hettie je něco přes třicet, a ač je to žena velmi energická, působí mezi ostatními britskými režiséry nezvykle křehce. Diváky dokáže překvapit a své herce si zcela získat. V roce 2007 režírovala film Ani mrk (Blink), jeden z dílů seriálu Pán času (Doctor Who), prý ten ze všech „nejstrašidelnější“. Teď tu ale Hettie není proto, aby někoho děsila. Teď má rozhodnout, jak bude vypadat smrt literárního hrdiny, detektiva, který podobně jako jeho stejně slavný předchůdce Sherlock Holmes přinášel radost milionům lidí na celém světě.

Právě proto je atmosféra tak smutná. Žádný smích a žertování, jak je to jindy při natáčení obvyklé. Náš milovaný Belgičan umírá a pro všechny je to velmi těžké. Sledují, jak jim jako Poirot odcházím před očima, a nedokážou potlačit emoce.

Konec ale nenastává hned. Ještě než se dostaneme k rozuzlení případu, musíme natočit dvě jiné scény. V obou jsme v ložnici uprostřed rozlehlého, tichého studia jen dva – já jako Poirot a můj starý dobrý přítel Hugh Fraser jako Poirotův spolehlivý souputník kapitán Hastings.

Prostorem se rozezní zvon, což znamená začátek natáčení. Kamery běží a Poirota se přítel ptá, jak mu je. „Ještě jsem nezemřel,“ zamumlám, abych situaci trochu odlehčil.

Nezasměji se ale. Angina Poirotovi stahuje hrudník a nutí ho ke kašli, Hastings mu ze stolku u postele podává sklenici vody.

Poirot zůstává detektivem i v tomhle okamžiku a snaží se příteli vysvětlit, k jakému zločinu ve Styles za jejich pobytu došlo. Hastings však, jinak to asi ani být nemůže, vůbec ničemu nerozumí.

8

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 8

22.9.2015 18:06:10

„U Ž J D Ě TE , C HE R A M I … N EC H TE M Ě ODPOČÍVAT“

„Proč musíte vždycky všechno podávat tak komplikovaně?“ zoufá si. „Úplně se v tom ztrácím.“ Poirot ho se smutkem v hlase utěšuje, aby si z toho nic nedělal a zašel si dolů na snídani. Zbývá už jen „vyjasnit pár drobností“.

Můj přítel tiše odchází ze scény a já si na lůžku lehce povzdychnu.

Když velký zvon oznámí konec natáčení téhle scény, nastane absolutní ticho a nikdo se téměř nepohne. Každý ví, že se blížíme ke konci jedné televizní epochy, jednoho z nejdelších seriálů, ve kterém hrál po celou dobu hlavní postavu stejný herec. Všichni, kdo tu se mnou pracují, mi ze všech sil pomáhají, všem je nám ale jasné, že nemá cenu nic zastírat.

Za mixážním pultem ve vedlejší místnosti sedí vedle zvukaře Sheila a sleduje záznam scény na obrazovce. Dnes je na natáčení tohoto dílu poprvé, přišla, protože lépe než kdokoli jiný chápe, jak je pro mě náročné rozloučit se s malým mužem, který od roku 1988 patřil do našeho života.

Pomalu slézám z postele, oblékám si župan a vycházím z malé scény posazené doprostřed studia. Sheila mě bere kolem ramen a odcházíme od skupiny shromážděné okolo ložnice. Připravuje se natáčení další scény, v níž se Poirot s Hastingsem navždy rozloučí.

Sheila mě obejme, potom já ji, není třeba cokoli říkat.

Přicházejí ke mně maskérky a kontrolují protetické pomůcky, díky nimž moje ruce vypadají staře. Upravují mne, abych budil zdání, že mi je „hrozně mizerně“, jak můj stav s oblibou popisuje Hettie.

Skutečnost je taková, že jsem nachlazený a mizerně mi opravdu je. Vždy když byl nemocný Poirot, chytil jsem něco i já. Vysvětlení pro to nemám, ale celé ty roky tomu tak bylo. Říkám si, jakou teorii by nám asi nabídl doktor Freud. Hrál jsem ho v šestidílném televizním seriálu BBC a i v téhle roli jsem umíral, dokonce v jeho skutečné posteli, kterou nechali do studia dovézt z Freudova domu v ­Hampsteadu. ­Tenkrát to ale bylo relativně snadné, teď odchází milovaný přítel.

Po mnoho let jsme tu s Poirotem byli spolu a já bych jen těžko vysvětloval, jakou bolest mi jeho ztráta působí.

Vracím se zpátky na scénu, uléhám do bavlněných pokrývek 9

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 9

22.9.2015 18:06:10

P O I ROT A J Á

a dobře vím, že potřebuji mít čistou hlavu a ubránit se dojetí. Musím se soustředit jen na to, co se teď stane mému starému příteli, co se teď stane mně samému.

Scénář posledního Poirotova případu je dílem britského dramatika a scenáristy Kevina Elyota. Jako podkres posledních Poirotových slov určených Hastingsovi vybral Chopinovo preludium č. 15 nazývané „Dešťové kapky“, melodii, kterou jen tak z hlavy nedostanete. Hettie teď dává pokyn, aby ji ve studiu pustili. Rozezní se jemné, dojímavé tóny a zármutek v našich srdcích ještě zesílí.

Hudba dozní a já opět čekám na úder zvonu svolávající všechny k dalšímu natáčení. Poté požádám o chvíli ticha, potřebujeme s Poirotem klid, abychom si utřídili myšlenky. Zdviženým prstem dávám signál, že mohou začít nahrávat zvuk, kamery se rozjedou ještě dříve, než Hettie zašeptá „Akce!“.

Na lůžku jsem se rozhodl, že Poirotovo dýchání bude ještě povrchnější. Každému tak bude jasné, že skutečně zápasí o život, ale zároveň ho trápí ještě něco jiného. Má strach. V jedné chvíli v závěrečném příběhu přemýšlí, jestli mu Bůh skutečně někdy odpustí všechny jeho prohřešky. Jako každého dobrého katolíka ho trápí obrovské pochybnosti.

Poirot dobře ví, že konec je blízko, nemůže ale přesně vědět, kdy přijde. Čekání na další záchvat anginy je jako čekání na vlak: Může přijít bez ohlášení, z těla vymáčkne poslední záchvěv dechu, nejdřív mu znemožní mluvit, poté i žít. Poprvé nemá Poirot dění kolem sebe pod kontrolou a je zase jen pouhou smrtelnou lidskou bytostí.

Celé týdny jsem přemýšlel, jak asi bude Poirot poslední okamžiky svého života prožívat. Ale teprve někdy před měsícem, když jsem dorazil na zkoušku kostýmu a líčení, mi skutečně došlo, co se to má stát. Tehdy poprvé mi na obličeji vykreslili stařecké vrásky, na ruce upevnili protetické pomůcky, poprvé jsem si sedl na kolečkové křeslo, na kterém jsem se měl v některých scénách pohybovat. Poprvé na mě opravdu dolehla skutečnost, že brzy zemře.

Pochopil jsem, že to je opravdu konec mého vztahu s Poirotem.

A když jsem zašel za přítelem lékařem a požádal ho, ať mi přesně popíše, co malý Belgičan trpící anginou pectoris zažívá, abych mohl 10

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 10

22.9.2015 18:06:10

„U Ž J D Ě TE , C HE R A M I … N EC H TE M Ě ODPOČÍVAT“

jeho stav na obrazovce pokud možno realisticky podat, cítil jsem, jak mi v krku roste knedlík.

Podobné myšlenky mi běží hlavou i teď, když jsem poprosil o ticho, abych si ještě předtím, než Hastingse pozvu do pokoje a rozloučím se s ním, všechno srovnal v hlavě. Je to těžké pro nás oba.

Po téměř třicet let natáčení jsme si byli tak blízko, jak si jen dva seriáloví hrdinové být mohou. Připomíná mi to konec dlouholetého manželství, kdy silnější z partnerů umírá a toho, kdo oporu potřebuje víc, tu nechává samotného.

Zdvihám prst na znamení, že můžeme začít točit. „Hastingsi, vy jste někdy jako malé dítě… nevinný, důvěřivý…,“ jsou jedna z prvních Poirotových slov určených příteli Hastingsovi. Než ale může pokračovat, Hastings stojící u lůžka ho přeruší: „Příteli, vypadáte strašně špatně. Nemám zavolat lékaře?“ Poirot zaváhá a po chvilce mezi záchvaty kašle odmítne: „A k čemu by to bylo? Ne, příteli, stane se, co se má stát.“ Odmlčím se, protože v následující replice je vyjádřena pravá podstata Poirotova dlouhého přátelství s Hastingsem a také jeho zásadní životní postoj. „Vždycky jsem se snažil dělat věci co možná nejlépe. Věříte mi, že?“ „Proč bych o tom měl pochybovat?“ „Myslíte, že mi Bůh odpustí?“ „Jsem si jistý, že vám odpustí. Jste dobrý člověk, nejlepší chlapík, jakého jsem kdy potkal.“ Vzhlédnu z postele k muži, se kterým jsem tolik let spolupracoval, je těžké nepodlehnout emocím, podaří se mi ale pronést nádhernou větu Kevina Elyota: „Srdce mi pro vás krvácí, můj ubohý, opuštěný Hastingsi.“ Hned nato studio zaplaví tóny Chopinova preludia a i ty nejsilnější povahy jsou naměkko. „Už jděte,“ zašeptám směrem k němu, „cher ami. Nechte mě odpočívat.“ Velkým detektivem je ale Poirot do posledních okamžiků. „Nebyla to sebevražda,“ prohlásím po chvilce o trochu hlasitěji, „byla to vražda.“ 11

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 11

22.9.2015 18:06:10

P O I ROT A J Á

Chopinova hudba nabývá na síle, Hastings za sebou zavírá dveře a zmizí dřív, než Poirot ještě jednou zašeptá: „Cher ami.“ Hudba zní naplno a pak náhle přestane, protože zvon oznamuje konec scény. Celé studio se opět jako do nějakého černého hávu zahalí do ticha.

Sheila sedí vedle zvukaře, skvělého Andrewa Sissonse, který s námi pracoval již mnohokrát, a tiše pláče. A on jí svým laskavým, tichým hlasem říká, že „netušil, jak moc dojemné to bude“.

Při sledování scény ze záznamu má slzy v očích můj řidič Sean O’Connor i Peter Hale, který za mě v posledních čtrnácti letech zaskakoval na place, ačkoli si vůbec nejsme podobní. O kus dál sedí maskérky a skriptky a také si utírají oči.

Vidět všechny takhle dojaté je pro mě něco naprosto neobvyklého, nic podobného jsem za celou svoji kariéru nezažil.

My s Hettie se ale nesmíme přestat soustředit. Dobře víme, že je ještě kousek práce před námi a musíme ji dokončit, než si budeme moci dovolit začít truchlit. Jako herec jsem byl vždy přesvědčen, že se nesmím nechat postavou unést, musím si být plně vědom, co hraji, do role se ponořit, zároveň si ale dávat pozor, abych neztratil kontrolu. V opačném případě by to, co dělám, nebylo věrohodné, což nikdy nedopustím. Hettie svolává štáb k přípravě poslední scény, ve které Poirot vydechne naposledy, a já si dobře uvědomuji, jaké mám štěstí, že režisérkou je právě ona. Už jsme spolu jednou pracovali, a to na dvouhodinové adaptaci románu dámy Agathy Záhada Modrého vlaku. Pro moji postavu tehdy projevila velké pochopení a já jsem velmi stál o to, aby se mnou při posledním Poirotově případu byla právě ona. Věřil jsem, že díky své citlivosti a schopnostem je pro závěrečný díl tou správnou volbou a také že jí mohu stoprocentně důvěřovat, což je pro mě nesmírně důležité.

Hettie a členové štábu se připravují a já opět vstávám z postele a odcházím stranou. Moje garderobiérka Anne-Marie Digbyová mi podává župan a se Sheilou si odcházíme popovídat do jednoho ze vzdálenějších koutů studia. Následující scény jsou nesmírně důležité. Musíme je zvládnout dobře, nechci, aby Poirotova smrt vyzněla sentimentálně, naopak, v mém podání by měla být co nejvěrohodnější. Rád bych, aby diváci pochopili, že se snaží udr12

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 12

22.9.2015 18:06:10

„U Ž J D Ě TE , C HE R A M I … N EC H TE M Ě ODPOČÍVAT“

žet při smyslech, a až se budu natahovat pro růženec, abych poprosil Boha o ­odpuštění, chci do každého políčka filmu dostat ­opravdovost.

Všichni členové štábu mi pomáhají, jak nejlépe umí. Uvědomuji si, jaké mám štěstí i na ně, a slavnostně jim za to také děkuji hned další pondělí, kdy po odpočinkovém víkendu definitivně končíme s natáčením.

Sheila se se mnou vrací na scénu a já si opět lehám na lůžko.

V následující scéně jsem jediným hercem. Jsou připraveny dvě kamery, aby mé poslední momenty v roli Poirota zachytily z různých úhlů. Žádné problémy s dialogem zde nehrozí, ta věta je velmi prostá: „Odpusť mi, odpusť…“ Náročnost scény spočívá v tom, že má být dojemná, ne však melodramatická. Zároveň chci každého z diváků všude na světě přesvědčit, že umírání není nic snadného ani příjemného. Nechci se na Poirotův konec dívat růžovými brýlemi. Opět zní zvon na začátek dalšího natáčení, opět vysvětluji, že až budu připraven, dám ­znamení prstem. Teprve v tom okamžiku, ne dříve, začne ­Hettie ­točit.

Konečně jsem připraven a ona dává pokyn. Je slyšet mé přerývané dýchání, nepospíchám, trvá mi, než si z nočního stolku podám růženec.

Nechci tuhle scénu točit víckrát. Každou buňkou svého těla se proto soustředím, abych ji zahrál dobře. Jsem tu, abych sloužil Herculu Poirotovi dámy Agathy. Nejdůležitější je to právě v okamžiku, kdy říká svá poslední slova. „Odpusť mi, odpusť…“ sípá Poirot, natahuje se pro růženec, v němž spatřuje útěchu, a jeho dech prozrazuje naprostou bezmocnost.

Zdá se, že se to naštěstí povedlo. „Stop!“ volá Hettie a zvon oznamuje konec scény natočené na první pokus.

V tenhle pošmourný, šedivý pátek musíme však zvládnout ještě jednu, ve které Hastings nalezne Poirotovo tělo. Opět jsem rozhodnut, že nesmí být přeslazená. Nemyslím si, že by měl Poirot ležet v posteli a vypadat, že jen usnul. Chci televizním divákům ukázat, 13

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 13

22.9.2015 18:06:10

P O I ROT A J Á

že trpěl, zároveň to ale nesmí působit děsivě. Mluvím o tom s Hettie a se Sheilou, ptám se jich na názor. Instinktivně ale vím, že nesmím jeho smrt podat v nějaké učesané podobě. To by neodpovídalo postavě, kterou tolik let hraji a zároveň ochraňuji.

Je něco po šesté večer a členové štábu začínají být stejně jako já unavení. Točíme už dvaadvacátý den, o některých víkendech jsme měli jen den volna a vyčerpávající je i emoční vypětí, jímž jsme si během dne prošli. Vidím to na obličejích lidí kolem sebe.

Nehledě na vlastní únavu trvám na tom, aby se mnou na scénu šla kromě Hettie i Sheila a obě mi řekly, v jaké pozici si myslí, že by měl Hastings Poirota nalézt. Jde mi o to, aby byl jasně patrný jeho zápas se strachem, že nedojde smíření s Bohem. Umírání není vždy tak snadné, jak to vidíme ve filmech.

Zazní zvon a opět nastává ticho. Žádný dialog, jen Hastings energicky otvírá dveře a spatří Poirotovo tělo zamotané do přikrývek.

Musí v tom být pravda. O to by se měl podle mého názoru snažit každý herec v jakékoli roli. Za žádných okolností se své postavě nesmíte zpronevěřit. Nechci, aby můj Poirot zemřel úhlednou, přikrášlenou smrtí, kterou natočíme přes speciální filtr, a scéna bude vypadat jako v mlžném oparu. Chci, aby zemřel tak, jak jsem mu pomáhal žít: jako skutečný, výjimečný člověk.

Hugh vtrhne do pokoje a já mu ve tváři vidím, jak je pro něj ta scéna těžká. Sám ležím bez pohnutí, levou tvář na polštáři, pravou ruku nataženou přes tělo. I on ztrácí někoho velmi blízkého, přítele z více než sto dvaceti hodin televizních filmů, muže, vedle kterého strávil téměř polovinu svého dospělého života.

Hettie se snaží natáčení zbytečně neprodlužovat, potřebuje jen v detailním záběru Hughovu reakci, když vpadne do pokoje. Nikdo z nás na té malé scéně, ani Hugh, Sheila nebo já, nechce točit ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné. Byl to nesmírně náročný den a těšíme se, až ho budeme mít za sebou.

Dočkáme se. „Konec!“ oznamuje Hettie s posledním úderem zvonu. Pro dnešek máme hotovo.

Cestou ke svému karavanu zaparkovanému před studiem mám pocit, že mi chybí nějaký pevný bod. Se Sheilou se na víkend vracíme domů, já ale vůbec nevím, co se sebou. Rázuji po karavanu, 14

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 14

22.9.2015 18:06:10

„U Ž J D Ě TE , C HE R A M I … N EC H TE M Ě ODPOČÍVAT“

nedaří se mi v klidu posedět nebo postát. Neuklidním se ani po návratu domů. Nedokážu se rozhodnout, jestli se najíst nebo ne, jestli si vyrazit někam s přáteli, nebo zůstat doma.

Nakonec oba zůstáváme doma. Nejvíc nás trápí, že ačkoli je Poirot už po smrti, musíme se v pondělí do Pinewoodu vrátit na poslední, třiadvacátý natáčecí den. Snažíme se na to nemyslet, ale celý víkend to nad námi visí jako nějaký černý mrak.

V pondělí je opět sychravo a mrholí a já musím natočit samotný závěr příběhu. Jde o klíčové okamžiky, Poirot odhaluje Hastingsovi pravdu o vraždách, jichž byli svědky v oněch posledních dnech na Styles. Činí tak v dopise, který přítel dostane čtyři měsíce po detektivově smrti.

Nemohu si dovolit vystoupit z role, ale najednou se mi u psacího stolu v ložnici na scéně zase na okamžik vrátí pocit štěstí, jaký jsem s Poirotem vždy zažíval.

V dopise Hastingsovi vysvětluji, co přesně se stalo. Filmoví výtvarníci vymysleli naprosto mimořádný způsob, jak napodobit můj rukopis, a já nemusím psát každé slovo sám. Vypadá to, jako by mne začal ovládat nějaký duch.

Poirotův dopis je jakási zpověď adresovaná muži, který pro detektiva po řadu let tolik znamenal a s nímž toho tolik prožil.

V posledním záběru končí Poirot list těmito slovy: „Hastingsi, drahý ­příteli, prožili jsme spolu nádherné časy. Ano, krásné časy to byly.“ Podepíši se „Hercule Poirot“, políbím křížek v ruce a naposledy se podívám do kamery.

Rád bych měl i teď jiskřičky v očích, jako se mi to v roli malého muže mnohokrát podařilo. V posledním příběhu bylo už příliš smutku a pro mě je důležité zakončit ho něčím, co si lze snadno splést s úsměvem.

Při pohledu do kamery se mi znovu vybaví poslední Poirotova slova pronesená v pátek k Hastingsovi. „Cher ami,“ řekl jsem mu potichu, než odešel, aby nechal Poirota odpočívat.

Ta slova pro mě znamenala velmi mnoho, proto jsem je ještě zopakoval, když za sebou zavřel dveře. Moje druhé „cher ami“ v té 15

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 15

22.9.2015 18:06:10

P O I ROT A J Á

scéně ale patřilo někomu jinému než Hastingsovi. Patřilo drahému, milovanému příteli Poirotovi. Loučil jsem se i s ním a do těch slov dával celé své srdce.

16

Poirot_a_ja_13_(imprimatur).indd 16

22.9.2015 18:06:10