0036975

001-003 Ten den jsem se rozhodl..._Sestava 1 7/1/15 12:46 PM Stránka 3

JONATHAN DESTIN ve spolupráci s Marie-Thérèse Cunyovou v

v

MRAZIVÝ PRÍBEH SIKANOVANÉHO CHLAPCE v

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

Stránka 3

Mým rodičům, mým sestrám a Fabienne, která mi zachránila život, všem žákům, které ve škole šikanují, aby sebrali odvahu a ukázali na své trýznitele Mému „staršímu bratru“ Alexandrovi

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

Stránka 5

Jmenuju se Jonathan Destin, bydlím v Marquette-lez-Lille, malém městečku na severu Francie nedaleko Lille. Jelikož k nám nevede metro, musel jsem do školy jezdit autobusem. Mám dvě velké sestry, starší než jsem já, Aurélii a nejstarší Vanessu. Máma se jmenuje Marie-Pierre a je v domácnosti. Můj táta Frédéric se specializuje na protipožární techniku. Máme obyčejný dům v klidné ulici, která se taky tak jmenuje – de la Paix. Není u něj zahrada, ale dvorek vzadu za domem. Rodiče ho koupili na úvěr, když mi bylo šest měsíců. Spláceli ho patnáct let. Bydlíme kousek od náměstí de la Mairie, nazvaného podle radnice, je to hezké náměstí se stromy a kostelem. Hned vedle je kanál řeky Deûle. A taky se tam nachází obrovský městský park se staletými stromy, kam se chodí na procházky, kde se hrají hry, pořádají koncerty a slavnosti.

Dřív, když jsem byl malý, se u nás dveře netrhly. Rodiče rádi zvali na návštěvu příbuzné. U stolu se pořádaly velké sešlosti. Taky jsme chodívali k bratrancům na křty a narozeniny. Hráli jsme si na konzoli, občas 5

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

Stránka 6

J O N AT H A N D E S T I N

zašli na bowling, několikrát jsme byli v kině. O prázdninách se nikam nejezdilo, necestovalo se. Moje sestry se odstěhovaly a teď žijí jinde. Aurélie bydlí několik kilometrů od našeho domu, narodilo se jí dítě. Vanessa raději odešla z našeho kraje. Žije dost daleko, až na jihu Francie.

Už dva roky mám šedivého kocoura. Je moc hezký.

Moji rodiče ho našli blízko rehabilitačního centra, kde jsem se po svém popálení učil znovu chodit. Popleta skáče všude, kde se mu zlíbí, je velmi suverénní, umí se vlichotit, dávat pusinky, ale často mámu kouše do nohou, a to ji přivádí k zuřivosti. Když je se mnou, je hodný, neskáče na mě ani mě neškrábe. Myslím si, že ví, že by mi mohl ublížit.

Dneska je mi osmnáct. Do školy už nechodím, ani do bazénu. Dostal jsem kytaru, ale ještě jsem neměl čas, abych se na ni začal učit hrát.

Prozatím mám komplikovaný život. Chce to trpělivost.

Trpělivost, co nebere konce.

6

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

P RVNÍ

Stránka 7

KAPITOLA

Bylo mi šestnáct, a už jsem nemohl dál. Kvůli škole a taky kvůli těm druhým.

Celé měsíce po mně chtěli pořád víc peněz. Chodil jsem do třetího ročníku lycea Vertes-Feuilles v SaintAndré nedaleko Marquette. Jako kdyby to nemělo nikdy skončit. Tihle byli navíc velcí. Nejmíň dvacetiletí.

Zrovna jsem se vracel ze školy, muselo být půl jedné.

Už jsem to měl k domovu kousek, šel jsem od náměstí de la Mairie. Neviděl jsem je, myslím, že se schovali za auta. Dobře jsem je znal, kdybych si jich všiml dřív, mohl jsem jim utéct. Ale takhle…

Vždycky když jsem je uviděl, dostal jsem strach. Že po mně zase budou chtít prachy. Ve chvíli, kdy se ke mně vrhli, jsem se otočil a chtěl se rozběhnout, ale jeden z těch tří týpků mi zastoupil cestu. Je tam dlouhá uzounká ulička s vysokými cihlovými zdmi po každé straně. Jako tunel. Chtěl jsem udělat krok zpátky a běžet opačným směrem, ale ten druhý z nich si stoupl tak, abych tudy neproklouzl. Jeden stál za mnou, jeden přede mnou, a když jsem viděl, jak to udělali, napadlo mě: 7

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

Stránka 8

J O N AT H A N D E S T I N

Co se děje? Dostal jsem hrozný strach. Příliš pozdě.

Kdyby tamtudy někdo šel, byl bych rád, požádal bych o pomoc. Kdyby se tam někde objevila policie, byl bych křičel. Ale nikdo tam nebyl.

Neuhodili mě, jenom mi k hlavě přiložili zbraň. Považoval jsem ji za pravou bouchačku, ale nedával jsem moc bacha. Když mi ji přiložili k hlavě, hodně jsem se vyděsil, myslel jsem, že je pravá. Doteď nevím, jestli byla pravá, nebo to byla jenom napodobenina. Najednou jsem se nedokázal pohnout, úplně mě to ochromilo. Toho, co držel zbraň, jsem tipoval na šéfa. Byl o něco větší než já. Všichni byli stejně vysocí. Nespouštěli ze mě oči. Řekli mi: „Zítra přineseš sto eur, nebo to schytáš.“ Další den jsem se zkusil bránit. Vzal jsem si kapesní nůž a dva jsem s ním škrábl. Bylo to prvně, co jsem si to nenechal líbit. Vzali roha. Večer mě dokonce napadlo, že se mě třeba zalekli a už se nikdy nevrátí, aby si na mě zase počkali. Jenže v tu chvíli jsem byl doopravdy přesvědčený, že mě oddělají. Několik dní předtím mi řekli, že sledovali mého tátu a že se pomstí celé mé rodině. Věřil jsem jim. Rád bych šel na policii, ale bál jsem se, že bych to zaplatil hodně draho. Myslel jsem si, že by rodičům ublížili. Byli toho schopní.

Třásl jsem se. Řekli mi, že peníze musím přinést zítra. Řekli mi, ať se odpoledne vrátím do školy, nikomu nic 8

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

TEN

10.44

Stránka 9

DEN JSEM SE ROZHODL ZEMŘÍT

neříkám a druhý den ráno ať přinesu prachy, jinak zabijou moji rodinu. Když jsem přišel domů, zkusil jsem se uklidnit. Ale v jednom kuse mi v uších zněla věta: „Vrátíš se do školy a budeš dělat jako nic, budeš držet hubu, jinak… v každým případě tě to bude bolet, zabijeme tvoji rodinu.“ Doma nikdo nebyl. Mamka zrovna pracovala v kavárně své sestry v Lille, několik kilometrů od nás. Šel jsem nahoru do svého pokoje. Nic jsem nesnědl. O hodinu později jsem se vracel do školy. Přesně tak, jak mi to nařídili, jsem dělal, jako by se nic nestalo. Odpoledne jsem při hodině vůbec nebyl schopný vnímat. V hlavě jsem měl pořád tu jednu větu: že ublíží mé rodině.

Byl jsem pořád ještě vyděšený. Nepochyboval jsem, že si na mě počkají u východu. Tak jsem raději utekl.

Doběhl jsem domů, a oni mě neviděli. Rozhodl jsem se to udělat až ten další den.

Několik dní předtím jsem viděl v televizi reportáž o klukovi, který se upálil. Umřel na popáleniny. Zarazilo mě, že se to stalo ve Francii. Když jsem se dozvěděl, že je doopravdy mrtvý, rozhodl jsem se, že udělám to samé. Neděsilo mě to, protože jsem si říkal, že to musí přestat. Už jsem takhle dál žít nemohl. Smrti už jsem se nebál. Říkal jsem si, že ve srovnání s tím vším, co jsem si za poslední víc než dva roky vytrpěl, je oheň, který trvá patnáct minut, přesně to, co potřebuju.

Napadlo mě, že bych taky mohl spolykat nějaké prášky, a ještě spousta dalších způsobů. Pomyslel jsem 9

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

Stránka 10

J O N AT H A N D E S T I N

i na to, že bych se mohl zabít elektrickým proudem.

Skočit z mostu, kde projíždějí vlaky a TGV. Dost jsem o tom přemýšlel a dokonce jsem se šel podívat, jaké jsou možnosti poblíž nádraží Lille-Flandres, kde právě je jeden takový most. Představoval jsem si, jak skáču na trať, která je pod vysokým napětím. Slyšel jsem, že člověka to okamžitě zabije. Ale musel by se trefit přímo na koleje. A já jsem nebyl žádný sportovec.

Už aspoň měsíc jsem hledal způsob, jak se zabít. Na internetu jsem si na to téma procházel stránky, kde se vysvětlovalo, jak to udělat. Zdálo se to snadné, stačilo do vyhledávače vyťukat „Jak se zabít“ a byl jsem tam.

Na některých videích na YouTube mohl člověk vidět lidi, kteří skočili z mostu a zemřeli na ránu elektrickým proudem. Šlo mi o to, vybrat ten nejúčinnější způsob.

Chtěl jsem ten nejjistější. Pokud jde o léky, uváděli tam jejich názvy a radili, které z nich spolykat. Mluvilo se tam taky o oběšení nebo podřezání žil. Možnost otrávit se prášky jsem vzdal, protože to bylo příliš složité – musel bych na ně sehnat předpis od doktora a pak je koupit v lékárně. Jelikož jsem nebyl nemocný a jaktěživ jsem nechodil k psychiatrovi, tak jsem to rovnou zavrhl. V jednu chvíli jsem byl v pokušení zabývat se myšlenkou, že se oběsím, ale bál jsem se, že by to nemuselo být dostatečně rychlé. Ten den jsem to chtěl mít rychle za sebou. Rozplynout se jako dým.

Netušil jsem, že mám depresi. Věděl jsem jedině to, že můj život nestojí za nic, že je nesnesitelný a jediné řešení, jak s tím skoncovat, je umřít. Představoval jsem si, že se ocitnu v jiném světě, v klidu, ve světě bez špat10

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

TEN

10.44

Stránka 11

DEN JSEM SE ROZHODL ZEMŘÍT

ností, bez školy. Na sebevraždu jsem myslel denně.

Hlavně večer, když jsem byl sám u sebe v pokoji. A ve dne taky, když mě ve škole otravovali, tloukli, vydírali, nadávali mi, že jsem tlustá svině, která je k ničemu.

Smrt pro mě představovala klid, nemuset už nic dělat, už se nenechat otravovat – prostě vysvobození. To, že nebudu, mě vůbec neděsilo. Až na to, že jsem hodně myslel na svoji rodinu. Věděl jsem, že všem způsobím velkou bolest, protože mě měli rádi. Ale pro syna, který byl v životě taková nula, bylo asi lepší umřít. Říkal jsem si, že pro mě to bude doopravdy vysvobození. Už žádná škola, žádné urážky, žádné rány a taky žádné učení. S tím vším, co se dělo ve škole a mimo školu, s vydíráním a ponižováním se mi smrt nejevila jako to nejhorší. Představa, že umřu, to bylo jediné, na co jsem myslel. Když mě ostatní viděli, museli si říkat: Je v telecích letech, cloumá s ním puberta, tím si musí projít každý. Ale já jsem věděl, že nejsem jako každý.

Takže když mi pohrozili tou bouchačkou, rozhodl jsem se doopravdy.

Odsoudili mě k tomu, abych se zabil.

11

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

Strรกnka 12

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

D RUHÁ

Stránka 13

KAPITOLA

Vždycky jsem měl strach z druhých i ze života. Myslím si, že takový už jsem od narození. Trvá mi, než se s něčím svěřím, než získám k někomu důvěru. Taky se bojím, že mě někdo bude soudit.

Jestli jsem mluvil s mamkou? Zpočátku jsem jí říkal všechno. První roky na základce Jacquesa-Yvesa Cousteaua v Marquette jsem se jí svěřoval, když jsem měl nějaký problém s učením. Žádal jsem ji o pomoc, když jsem si dělal úkoly. Tátu a sestry taky. Všichni mi pomáhali. Přípravku před prvním ročníkem základní školy jsem opakoval, takže věděli, že učení mi moc nejde.

Dávalo mi hrozně zabrat. Dělalo mi potíže zapamatovat si všechny ty věci. Nikdo mi to neměl za zlé. Říkali o mně, že jsem pomalejší. Když jsem byl malý, ze sester jsem si nejvíc rozuměl s Vanessou, tou starší.

Hodně mi pomáhala, byla dost dobrá. Já jsem na tom byl ve srovnání s ostatními ze třídy dost špatně. Některé děti se učí tím, že píšou; já jsem musel slyšet každou větu nejmíň čtyřikrát nebo pětkrát, abych jí rozuměl aspoň trochu, když už ne úplně. A stejně rychle 13

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

Stránka 14

J O N AT H A N D E S T I N

jsem ji zapomněl. Jakmile jsme měli psát písemku, musel jsem si na ni opakovat látku nejmíň dva týdny předem, abych si aspoň něco zapamatoval. Učitel mi říkal: „Jestli to takhle půjde dál, zavolám si do školy rodiče, neopakoval sis látku dostatečně, nic jsi nepochopil…“ Co jsem na to mohl říct? Že jsem úplně blbý? Že jsem si látku opakoval celé dny a zapomněl jsem, co jsem se naučil? Styděl jsem se. Za sebe i kvůli rodičům, kteří dělali všechno, aby mi pomohli. Učitelé se mě nesnažili povzbudit. Spíš naopak. Jinak by mě nikdy nepustili do šestky. Na vysvědčení jsem měl poznámku, že mi učení dělá potíže. Ale přesto mě nechali prolézt. Možná proto, aby se mě zbavili… Ve dvanácti jsem se ocitl v šestce na střední škole Alberta Debeyrea v Marquette a dostal jsem strach. Když člověk přijde na střední, kde jsou větší děcka než on, řekne si, že s nimi určitě bude mít potíže. Čekal jsem to. Začal jsem s angličtinou, matematikou, francouzštinou, dějepisem… Angličtina a matyka mi dělaly velké potíže.

S francouzštinou jsem na tom byl o něco líp. Ale psaní mi nešlo, dělal jsem spoustu pravopisných chyb. Od prostředního oddělení v mateřské škole až do mých devíti let mě mamka vodila k logopedce. Rodičům bylo znovu doporučeno, aby se mnou chodili k odborníkovi. Byl jsem tam často. Logopedka mi musela pomáhat se soustředěním. Nechávala mě číst, pak ještě jednou a potom znovu… Čtení mi spíš šlo; horší bylo, když jsem si měl něco zapamatovat. Jsem trochu dyslektik.

Měl jsem pocit, že logopedce se moji paměť nepodaří rozvinout. A že mě žádný pokrok nečeká. Už jsem si 14

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

TEN

10.44

Stránka 15

DEN JSEM SE ROZHODL ZEMŘÍT

vůbec nevěřil. Následující ročník jsem opakoval. Ani tehdy mi to nešlo o nic líp, až na to, že jsem měl poprvé učitele, co měl pro mě pochopení, úžasně laskavého profesora francouzštiny, který viděl, že mi dělá velké potíže zapamatovat si, co se probere v hodinách. Věnoval mi zvláštní péči, dával mi hodiny navíc. Po skončení výuky mi pomáhal úplně pomaloučku se učit. Pomalým tempem se mnou zopakoval všechnu probranou látku. Kdyby i ostatní profesoři byli jako on, možná bych si věřil víc. Ostatně právě v tom školním roce se můj studijní průměr zlepšil. Ale ostatní profesoři na moje problémy kašlali. To, co říkali ve třídě, na mě bylo příliš rychle. Neměli čas na opakování a ostatní si museli nějak poradit, aby látku pochopili. Já jsem to nezvládal.

Večer ve svém pokoji v prvním patře našeho domku jsem si kladl spoustu otázek. Přemýšlel jsem, čím to je, že mi dělá takové potíže všechno stíhat. Říkal jsem si: Za to, že se mi nedaří učit se ve třídě, určitě můžou i ti, co mě otravují a nedají mi pokoj. Pro ně se z toho stal zvyk. Denně se do mě naváželi a bránili mi, abych normálně sledoval výklad. Nechápal jsem, proč to dělají.

Kvůli nim jsem do školy chodil s pocitem, že mám v žaludku kouli. Přijímal jsem to beze slova.

Zmínit se o tom mamce jsem se nikdy neodvážil.

15

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

10.44

Stránka 16

Marie-Pierre

Myslím si, že já a můj manžel spolu tvoříme šťastný pár. Ti, co nás znají blíž, říkají, že držíme svorně pospolu. Vždycky jsme Jonathana chránili. Je to hodný chlapec, ke svému okolí velkorysý. Jakmile to jen trochu šlo, Jonathan dával druhým dárky. Nikdy si pro sebe nenechal ani cent. V jednom kuse se snažil dělat někomu radost. Vyráběl třeba zákusky, strašně ho baví, když je může dělat pro ostatní.

Jonathan vždycky potřeboval rodinné zázemí. Škola pro něj byla moc těžká a trápil se tam. Teď už vím, jak ho všechny ty záležitosti spojené se šikanou psychicky deptaly.

Děti, i ty mladší, bývají někdy hrozně kruté. Můj syn je naopak pacifista. Nepřeje nikomu nic špatného. Nemá v sobě zlobu. Mám dojem, že ani neví, co to je mít zlost.

Ani co znamená chovat vůči někomu nenávist. Jen zřídka jsem ho viděla, že by se nervoval, nemá to v povaze.

Každopádně nám nic neřekl. Jenom jednou, to byl hrozně malý, do školy musel chodit teprve asi čtvrtým rokem. Tehdy jsem tam zašla ten problém sama urovnat.

16

Ten den jsem se - zlom

6.1.2015

TEN

10.44

Stránka 17

DEN JSEM SE ROZHODL ZEMŘÍT

Pak už se o ničem podobném nikdy nezmínil. Jonathan je totiž dítě, které se nesvěřovalo, chlapec skoupý na slovo. Když přišel do puberty, byl ještě o něco uzavřenější, ostatně jako spousta jiných třinácti- a čtrnáctiletých dětí.

Chtěl, abychom ho nechali na pokoji. Nepředstavovala jsem si, že je to tak vážné. Myslela jsem, že nemá rád školu kvůli těm špatným známkám. Neustále měl problémy s učením. Říkala jsem si, že to je důvod, proč se mu ve škole nedaří. O nějakém vydírání jsem neměla ani tušení. Ani o opakovaném ponižování. Něco takového mě nikdy ani nenapadlo. Brala jsem to tak, že se mu stále nedaří dosáhnout slušného průměru a on se tím užírá. Každopádně školu nenáviděl. Když mu bylo šestnáct, říkali jsme si, že už to konečně bude mít z krku. Kdyby ze školy vyšel v šestnácti, už by si nemusel dělat starost s učením věcí nazpaměť, což se mu nikdy nedařilo. Přesto jsme se mu všemožně snažili pomoct. Jako hodně malý měl kvůli dyslexii logopedku. Ale obrovské potíže mu dělalo učení zpaměti a soustředění. V rodině jsme si všichni mysleli, že tenhle problém se školou byl to hlavní. Samozřejmě kromě toho, že byl v pubertě, a všichni víme, že to není ten nejhezčí věk. Dospívání je věk mlčení a tajemství.

Jednou nám ze školy zavolal, že upadl na schodech.

Chtěl, abychom si pro něj odpoledne přišli a dovezli ho do nemocnice. I když to samozřejmě nebyla pravda.

Ten den se tvářil, že ho hodně bolí ruka, aby nemusel zpátky na vyučování. Nic jiného jsme udělat nemohli.

Nic. Naráželi jsme na zeď mlčení.

Neříkal nic.

17