0036966

ALFRED DE MUSSET ZPOVĚĎ DÍTĚTE SVÉHO VĚKU

ODEON

Přeložila Dana Melanová

LA CONFESSION D’UN ENFANT DU SIÈCLE Ad. Wahlen, Bruxelles 1836 Translation © Dana Melanová, 2015 ISBN 978-80-207-1659-0

PRVNÍ ČÁST

KAPITOLA PRVNÍ

Aby mohl člověk napsat příběh svého života, musí ho nejprve prožít; já tedy nepíšu o svém životě.

Ale podobně jako zraněný člověk stižený gangrénou skončí na operačním stole, kde mu profesor odřízne uhnilý úd, zabalí tuto amputovanou část těla a nechá ji kolovat mezi studenty, aby si ji každý mohl prohlédnout, tak když bylo jisté údobí existence člověka – a svým způsobem i jeden z údů jeho života – zraněno a zasaženo snětí morální choroby, může si dotyčný sám uříznout tuto část, oddělit ji od zbytku svého života a nechat ji kolovat na veřejném místě, aby si ji lidé stejného věku mohli osahat a onen neduh posoudit.

A tak já, jehož v rozkvětu mládí zasáhla strašlivá morální nemoc, vyprávím, co se mi stalo během tří let. Kdyby choroba postihla pouze mne, nic bych nevykládal; protože však mnoho jiných trpí stejným neduhem, píšu pro ně, přičemž vlastně ani nevím, jestli onomu fenoménu věnují pozornost.

V případě, že si toho nikdo nepovšimne a nebude se mít před něčím podobným na pozoru, vezmu zpět ovoce svých slov, abych lépe uzdravil sám sebe, a jako liška chycená do pasti si uhryznu uvízlou nohu.

7

KAPITOLA DRUHÁ

Během válek v dobách císařství, zatímco manželé a bratři byli v Německu, přivedly neklidné matky na svět horečnatou, mdlou a nervózní generaci. Tisícovky dětí, které byly počaty mezi dvěma bitvami, vychované v kolejích za víření bubnů, pohlížely na sebe temným zrakem a porovnávaly si své neduživé svaly. Občas se doma objevili jejich zakrvácení otcové, zvedli je a přitiskli na svá zlatem oprýmkovaná prsa, potom je postavili na zem a opět nasedli na koně.

Jediný muž žil tehdy v Evropě; zbytek bytostí si snaživě plnil plíce vzduchem, který on vydechoval. Každý rok obdarovala Francie toho muže třemi tisíci mladých mužů; a on přijal s úsměvem novou strunu vyrvanou ze srdce lidstva, zkroutil ji v rukách a udělal z ní novou tětivu na svém luku; poté založil do luku jeden z šípů, které prolétly světem a nakonec dopadly pod smuteční vrbu do údolíčka pustého ostrova.

Nikdy nebylo tolik bezesných nocí jako za časů tohoto muže; nikdy se tolik zoufalých matek nenaklánělo z hradeb měst; nikdy nevládlo takové mlčení kolem lidí, co mluvili o smrti. A přesto nebylo nikdy tolik radosti, tolik života, neznělo tolik válečných fanfár ve všech srdcích; nikdy nevysílalo slunce tak čisté paprsky jako ty, které osušovaly všechnu prolitou krev. Bůh prý stvořil sluneční záři pro onoho muže a říkalo se jí slunce od Slavkova. Ale tvořil ji on sám se svými stále hřmícími děly, která zanechávala mraky pouze do druhého dne po bitvách, jež svedl.

A právě vzduch neposkvrněného nebe, kde zářilo tolik 8

slávy a třpytilo se tolik oceli, vdechovaly děti té doby. Chlapci dobře věděli, že jsou určeni pro hekatomby; věřili však v Muratovu nesmrtelnost a viděli císaře, jak přechází nedotčený přes most, kde svištěly kulky, takže si ani nebyli jisti, jestli vůbec může zemřít. A nakonec člověk musí stejně umřít, tak proč ne takhle? Sama smrt byla tehdy krásná, velkolepá a nádherná ve svém doutnajícím purpuru! Podobala se tak dobře naději a kosila klasy tak zelené, že tím sama mládla, a už se nevěřilo na stáří. Všechny francouzské kolébky byly štíty, všechny rakve jimi byly rovněž. Nebyli už starci; byli pouze polobozi nebo mrtvoly.

A přesto stál nesmrtelný císař jednoho dne na pahorku a díval se, jak se pobíjejí muži sedmi národů; jako by ještě nevěděl, zda bude pánem světa, nebo jenom jeho poloviny.

Bůh smrti Azrael mu přešel přes cestu, dotkl se ho kouskem křídla a postrčil ho do oceánu. Při hluku, který způsobil jeho pád, se znovu vztyčily na svých bolestiplných lůžkách staré zmírající víry a všichni královští pavouci, postupující vpřed na hákovitých nohách, rozřezali Evropu a z Caesarova purpuru si zhotovili harlekýnský hábit.

Jako pocestný, který jde kupředu v noci i ve dne, v dešti i za slunce, a dokud je na cestě, nedbá na nedostatek spánku či na nebezpečí, ale sotva dorazí ke své rodině a usedne ke krbu, pocítí bezmeznou únavu a stěží se dovleče k lůžku, stejně tak Francie, vdova po Caesarovi, najednou pocítila své zranění. Upadla do beznaděje a usnula tak hlubokým spánkem, že její staří králové uvěřili, že je mrtvá, a zahalili ji bílým rubášem. Zestárlá armáda s šedivými vlasy se vrátila domů vyčerpaná únavou a v opuštěných krbech pustých šlechtických sídel se znovu smutně rozhořely ohně.

Muži císařství, kteří toho tolik prožili a tolik mužů pobili, objali vyhublé ženy a rozhovořili se o svých prvních lás9

kách; prohlíželi se ve studánkách rodných luk a viděli se tam sešlí a zmrzačení. Vzpomněli si na své syny, aby jim měl kdo zatlačit oči. A ptali se, kde ti synové jsou; právě vycházeli z kolejí, už neviděli šavle ani štíty ani pěšáky ani jezdce, a rovněž se ptali po otcích. Odpovědí jim však bylo, že válka skončila, že Caesar je mrtev a portréty vítězů od Waterloo Wellingtona a Blűchera visí v předpokojích konzulátů a vyslanectví a pod nimi jsou tato dvě slova: Salvatoribus mundi, zachráncům světa.

A tak se ustaraná mládež usadila v rozvalinách světa.

Všechny tyhle děti byly kapkami vřelé krve, která zaplavila zemi; narodily se v lůně války a pro válku. Patnáct let snily o sněhu v Moskvě a slunci u pyramid; máčeli je v pocitu pohrdání životem jako mladé meče. Nevytáhly paty ze svých rodišť, ale řekli jim, že každou branou se z nich dostanou do hlavního města jakékoli země v Evropě. V hlavách měly celý svět; dívaly se na zemi, na oblohu, na ulice a na cesty; všechno to bylo prázdné a do dálky se nesl jenom zvuk zvonů z jejich farností.

Bledé přízraky v hábitech černokabátníků pomalu procházely krajinou; objevovaly se i jiné osoby a bušily na dveře domů, a když jim otevřeli, vytahovaly z kapes osahané pergameny, jimiž vyháněly současné obyvatele těchto míst.

Ze všech končin přicházeli lidé, dosud se chvějící strachem, který je vyhnal z domova před dvaceti lety. Všichni vyžadovali, dohadovali se, křičeli; bylo udivující, že jedna jediná smrt přivolá tolik havranů.

Francouzský král už seděl na svém trůnu a rozhlížel se kolem sebe, jestli ještě někde na svých tapiseriích nezahlédne císařský symbol – včelu. Někteří k němu natahovali klobouk a on jim dával peníze; jiní mu ukazovali krucifix a on ho líbal; další se spokojovali s tím, že mu do uší křičeli zvučná jména, a ty vyzýval, aby se odebrali do velké přijí10

mací síně, kde se ona jména, doprovázená ozvěnou, lépe vyjímala; a byli tací, co panovníkovi ukazovali své staré kabáty, z nichž pečlivě odstranili symboly včel, a těm král rozdával kabáty nové.

Děti tohle všechno pozorovaly a stále věřily, že Caesarův stín se vylodí v Cannes a odfoukne tyhle larvy; ale nadále vládlo ticho a na obloze se stále třepetaly jen bledé královské lilie. Chlapci hovořili o slávě, říkali jim: staňte se knězi; když mluvili o ctižádosti: staňte se knězi; horovali o naději, lásce, síle, životě, říkali jim: staňte se knězi.

Přesto vystoupil na řečnickou tribunu muž, který držel v ruce smlouvu mezi králem a lidem; a hovořil o tom, že sláva je krásná věc a ctižádost a válka rovněž tak; ale že je ještě něco mnohem krásnějšího a to je svoboda.

Mladí zvedli hlavu a vzpomněli si na své dědy, kteří o svobodě také mluvili. Připamatovali si, že v temných zákoutích otcovského domu zahlédli tajemné mramorové bysty s dlouhými vlasy a římským nápisem; připomněli si, že večer před spaním viděli své prabáby, jak pokyvují hlavou a hovoří o řece krve ještě mnohem mohutnější než té, co protekla za císaře. Pro ně bylo v tom slově svoboda cosi, co jim rozbušilo srdce, jakási vzdálená a děsivá vzpomínka a současně drahá, ovšem ještě vzdálenější naděje.

Chvěli se, když o ní slyšeli; ale pak se vraceli domů a uviděli tři koše s odseknutými hlavami, jež nesli na hřbitov v Clamart; patřily třem mladíkům, kteří příliš nahlas pronášeli slovo svoboda.

Při tom smutném pohledu jim po rtech přelétl podivný úsměv; ale na tribunu vystupovali další řečníci a veřejně vypočítávali, kolik stojí ctižádost, dokazovali, že sláva je pěkně drahá věc; poukazovali na hrůzy války a hekatomby nazývali jatkami. Hovořili tolik a tak dlouho, že všechny lidské iluze kolem nich opadávaly list po listu jako stromy na 11

podzim, a ti, kdo je poslouchali, si přejížděli rukou po čele jako nemocní, probouzející se z horečky.

Někteří říkali: císařův pád zavinil lid, který už ho nechtěl; jiní zase: lid chce krále; ne, chce svobodu; ne, chce rozum; ne, chce náboženství; ne, chce anglickou ústavu; ne, chce absolutismus; a poslední dodal: ne! Nic z toho nechce, chce jen odpočinek. A tak celá léta řečnili dál, občas výsměšně, občas hádavě pod záminkou, že budují, přičemž kámen po kameni bourali, a to tak dobře, že už nezůstalo nic živého v atmosféře jejich slov, a ze včerejších mužů se najednou stali starci.

Tři prvky se dělily o život, který se tehdy nabízel mladým: za nimi minulost jednou provždy zničená, jež se ještě hýbala ve svých rozvalinách, se všemi zkamenělinami staletí prožitých v absolutismu; před nimi svítání na nekonečném obzoru, první záblesky světlé budoucnosti; a mezi těmito dvěma světy… cosi podobného oceánu, který odděluje starý kontinent od mladé Ameriky, nevím kolik vln a vzdouvání rozbouřeného moře, plného ztroskotaných lodí, a čas od času na obzoru vzdálená bílá plachta nebo plavidlo vydechující sloup těžké páry; jedním slovem nynější století, století, které odděluje minulost od budoucnosti, není tím ani oním a podobá se současně oběma z nich a my nikdy nevíme, zda šlapeme po zárodku něčeho nového či po troskách starého.

Ano, z takového chaosu bylo třeba si vybírat; tohle se nabízelo dětem plným síly a odvahy, synům císařství a vnukům revoluce.

Avšak ti synové už nechtěli minulost, neboť víra v nic vskutku k ničemu neinspiruje; milovali budoucnost, ale jak?

Jako sochař Pygmalion miloval Galateu; budoucnost pro ně byla milenka z mramoru a oni očekávali, že ji někdo oživí a vžene jí krev do žil.

12

Zbývala jim tudíž přítomnost, duch století, anděl soumraku, jenž není nocí ani dnem; onoho anděla viděli, jak sedí na pytli vápna plného kostí, sevřeného v plášti egoistů a třesoucího se děsivým chladem. Úzkostná hrůza ze smrti jim vstoupila do duše při pohledu na zpola mumifikovaný a zpola zárodečný přízrak; přiblížili se k němu jako cestovatel, jemuž ve Štrasburku ukazují nabalzamovanou mumii dcery starého hraběte de Sarverden ve svatebním úboru. Pohled na dětskou kostru člověka rozechvěje, neboť její drobné, zsinalé ruce zdobí snubní prsten a její hlava se rozpadá v prach uprostřed pomerančových květů svatební kytice.

Jako děsivý vichr proběhne před bouřkou lesy a zohýbá a rozechvěje všechny stromy, načež zavládne hluboké ticho, stejně Napoleon otřásl vším při svém pochodu světem; králové cítili, jak se jim kymácí koruna na hlavě, a když vztáhli ruku, nahmatali pouze vlasy zježené hrůzou. Papež urazil tři sta mil, aby císaři jménem božím požehnal a vložil mu na hlavu diadém; císař mu však diadém vzal z rukou.

Všechno se třáslo v truchlivém lese staré Evropy; potom následovalo ticho.

Prý když člověk potká vzteklého psa a má dost kuráže, aby stále kráčel kupředu bez ohlédnutí a nevzrušeně, pes ho jen nějakou chvilku sleduje a vrčí, ale nic mu neudělá; dá-li však najevo strach a zrychlí krok, vrhne se pes na něj a roztrhá ho; neboť stačí první kousnutí a pak už není záchrany.

V evropské historii se často přihodilo, že panovník projevil nějakým gestem strach a lid ho rozsápal; ale byl to případ jednoho panovníka, ne všech současně, takže zmizel jeden král, nikoli královský majestát. Před Napoleonem udělal ten pohyb, prozrazující strach, jímž je vše ztraceno, nejen královský majestát, ale i náboženství, šlechta a veškerá boží i světská moc.

13

Napoleon zemřel a boží a světské mocnosti se z toho poměrně dobře vzpamatovaly; ovšem víra v ně už neexistovala. Je strašlivě nebezpečné vědět, co je možné, neboť duch jde vždy dál. Jiná věc je říct si: to by se mohlo stát, než říct si: to se stalo. Je to ono první psí kousnutí.

Despotický Napoleon byl posledním zábleskem lampy despotismu; zničil a ztrapnil krále stejně jako Voltaire svaté knihy. A po něm se ozval velký třesk: to na starý svět dopadl balvan ze Svaté Heleny. Hned nato se na obloze objevila ledová hvězda rozumu; a její paprsky, podobné paprskům chladné bohyně noci, jež šíří své nehřejivé světlo, zahalily svět do bledého pohřebního rubáše.

Až doposud existovala řada lidí, kteří nenávidí šlechtu, nahlas vyslovují výhrady proti kněžím a konspirují proti králům; hodně a hlasitě se mluvilo o zneužívání moci a o předsudcích; ale velkou novinkou bylo, že se tomu obyčejní lidé usmívali. Pokud šel kolem šlechtic, kněz či panovník, sedláci, co byli ve válce, pokyvovali hlavami a říkali: „Ach, tohohle už jsme kdysi viděli; vypadal jinak.“ A když se mluvilo o trůnu a o oltáři, odpovídali: „Jsou to jen čtyři dřevěná prkna; sbili jsme je a zase rozebrali.“ A jestliže jim někdo řekl: „Národe, už ses vrátil na dobrou cestu ze scestí, kam tě dovedly tvé omyly, povolal jsi zpět své krále a své kněze,“ odpovídali: „To jsme nebyli my, ale tihle mluvkové.“ A když jim říkali: „Národe, zapomeň na minulost, pracuj a poslouchej,“ vztyčili se na svých židlích a ozval se temný hluk. To se v rohu chatrče zahýbala zrezivělá a zubatá šavle. Takže hned dodali: „Ne, aspoň si odpočiň; pokud ti neškodíme, nechtěj škodit ty nám.“ Bohužel se s tím spokojili.

Avšak mládež se s tím nespokojila. Je jisté, že v člověku se mezi sebou až do smrti sváří dvě skryté síly; jedna je prozíravá a chladná, váže se ke skutečnosti, odhaduje ji, zvažuje, posuzuje minulost; druhá žízní po budoucnosti a upíná 14

se k neznámu. Když se člověk nechá unést vášní, rozum ho v slzách následuje a varuje ho před nebezpečím; ale jakmile se zastaví, protože poslechne hlas rozumu, jakmile si řekne: je to pravda, jsem blázen, kam jdu?, volá na něj vášeň: a co já, mám snad umřít?

Ve všech mladých srdcích začal tedy klíčit pocit nevysvětlitelné nevolnosti. Mladí lidé, odsouzení k odpočinku vládci světa, vydaní na milost školometům všeho druhu a donucení k zahálce a nudě, viděli, jak se od nich vzdalují vlny soptící hněvem, s nimiž se chystali utkat vlastními pažemi. Všichni tihle gladiátoři natření olejem cítili v duši nesnesitelnou bídu. Z nejbohatších se stali zhýralci; ti, co měli menší jmění, se smířili s daným stavem a vybrali si kněžství nebo vojenský stav; nejchudší se vrhli do planého entuziasmu, do velkých slov a strašlivého moře bezcílného snažení. Lidská slabost vyhledává spolčování a lidé jsou od přírody stádní, a tak se do toho zamíchala politika. Nadšenci se tedy prali s osobními strážci na schodech sněmovny, běhali do divadla na hru, kde známý herec Talma nosil paruku podobnou Caesarovým vlasům, nenechali si ujít pohřeb liberálního poslance císařova generála Foye. Každý z členů dvou proti sobě postavených stran však po návratu domů hořce pociťoval prázdnotu vlastního života a bezmoc a ubohost svých rukou.

Současně s tím, jak byl vnější život neduživý a malicherný, nabíral i vnitřní život společnosti pochmurný a mlčenlivý charakter; v mravech vládla nejhorší přetvářka; anglické myšlenky se snoubily s bigotností, vymizela radost.

Prozřetelnost už možná připravovala nové cesty; třeba už anděl, věštící budoucí společnost, zaséval do ženských srdcí zárodky nezávislosti, jíž se budou jednoho dne dožadovat.

Jisté však je, že najednou, neslýchaná věc, přešli muži v pařížských salonech na jednu stranu a ženy na druhou; ženy, 15

oblečené do bílého jako nevěsty, a muži, odění černě jako sirotkové, se začínali měřit pohledy.

Ale nemylme se: černé odění, jaké oblékají muži naší doby, je děsivým symbolem; než k němu dospěli, muselo z nich brnění opadat kus po kuse a vyšívání květ po květu.

To lidský rozum smetl všechny iluze; teď po nich však nosí smutek a dožaduje se po nás útěchy.

Mravy studentů a umělců, mravy tak volné, krásné a plné mladosti, souzněly se všeobecnou změnou. Muži se oddělovali od žen a občas při tom utrousili slovo, které zraňuje k smrti: pohrdání. Vrhli se na víno a na kurtizány. Studenti a umělci se tam vrhli rovněž; na lásku pohlíželi stejně jako na slávu a náboženství: jako na zastaralou iluzi. Chodilo se na vykřičená místa; mladá okouzlující dělnice grizeta, ona snivá a romantická žena, rozdávající něžnou a sladkou lásku, zůstala opuštěná za pulty krámů. Byla chudá a muži už ji nemilovali; chtěla mít šaty a klobouky; prodala se. Ach, jaká bída! Mladík, který by ji měl milovat a jehož by ona sama milovala, ten, jenž ji kdysi vodil do lesíků ve Verrières a v Romainville, tančil s ní na trávníku a večeřel ve stínu, ten, který s ní hovoříval pod lampou v krámě za dlouhých zimních večerů, ten, co se s ní dělil o kousek chleba smočený potem vlastního čela a své vznešené, chudé lásky, tentýž muž ji nejprve opustil a pak se s ní jednoho večera znovu shledal při orgiích v nevěstinci; byla bledá a popelavá, navždy ztracená, ústa měla hladová a srdce prodejné.

Avšak přibližně v této době zasvětili dva básníci, dva nejkrásnější géniové století po Napoleonovi, svůj život tomu, že sebrali všechny prvky úzkosti a bolesti roztroušené po světě.

Patriarcha nové literatury Goethe nejprve vykreslil ve Wertherovi vášeň, která vede k sebevraždě, a posléze vylíčil ve Faustovi nejtemnější lidskou osobnost, jež kdy před16

stavovala zlo a neštěstí. Jeho díla začala pronikat z Německa do Francie.

Z nitra své bohaté a klidné pracovny plné obrazů a soch se s otcovským úsměvem díval, jak k nám jeho dílo přichází z temnot. Byron mu odpověděl výkřikem bolesti, který rozechvěl Řecko, v němž zemřel, a zastavil Manfreda na okraji propasti, jako by nicota byla tajenkou ohavné hádanky, do níž se halil.

Odpusťte mi, ó velcí básníci, kteří jste dnes pouhým prachem a odpočíváte pod zemí; odpusťte mi! Jste polobozi a já jsem jen trpící chlapec. Nemůžu si však pomoct, proklínám vás, když tohle píšu. Proč jste neopěvovali vůni květin, hlasy přírody, naději a lásku, vinici a slunce, azur a krásu? Bezpochyby jste znali život a zcela jistě jste trpěli; svět se kolem vás hroutil, a vy jste plakali nad jeho zříceninami a cítili jste beznaděj; milenky vás zradily a přátelé vás očerňovali, krajané vás neuznávali; měli jste v srdci pusto, před očima smrt, byli jste velikány bolesti. Ale povězte mi, vy, vznešený Goethe, nezaslechl jste ani jeden útěšný hlas v posvátném šepotu starých německých lesů? Vždyť pro vás je poezie rodnou sestrou vědy, cožpak nedokázaly ty dvě najít v nesmrtelné přírodě léčivou bylinu, jež by uzdravila srdce jejich vyvoleného? Vy, panteista, básník starého Řecka, milovník posvátných forem, jste nedokázal kápnout trochu medu do oněch nádherných váz, které jste uměl zrobit, vy, jemuž stačil jen úsměv a včely přilétly a vytvořily na vašich rtech med, jako to bylo u Platona? A co ty, Byrone, neměl jsi snad milenku u Ravenny, pod italskými pomerančovníky, pod tvým milovaným krásným benátským sluncem, u tvého drahého Jaderského moře? Ó Bože! Já, slabý jinoch, jenž k tobě promlouvá, jsem možná zažil choroby, jimiž jsi ty netrpěl, a přitom ještě stále věřím v naději a přesto stále blahořečím Bohu.

17

Když tedy anglické a německé myšlenky prošly nad našimi hlavami, působilo to jako ponuré a němé znechucení, po němž následovala strašlivá křeč. Neboť zformulovat všeobecně platné myšlenky znamená změnit sanytr na střelný prach a homérský mozek velkého Goetha vysál jako destilační přístroj všechnu šťávu ze zakázaného ovoce. Ti, kdo ho tehdy nečetli, věřili, že o tom nic nevědí. Ubohá stvoření!

Výbuch je roznesl jako zrnka prachu do propasti všeobecných pochybností.

Bylo to jako popření všech věcí nebe a země, jež lze nazvat rozčarováním či také beznadějí, jako by lidstvo bylo ve stavu strnulosti a ti, co mu hmatali pulz, se domnívali, že je mrtvé. Stejně jako onen voják, jehož se kdysi zeptali: Čemu věříš? A který jako první odvětil: sobě; stejně tak francouzské mládí, když vyslechlo tuto otázku, odpovědělo: ničemu.

Od té chvíle existují: na jedné straně duchové exaltovaní, trpící, výbojné idealistické duše, které potřebují nekonečno, s pláčem sklopily hlavu, zahalily se do chorobného snění a připomínaly stébla rákosu vlnící se v oceánu hořkosti.

Na druhé straně stáli pevně na nohou vyznavači těla-materialisté uprostřed skutečných potěšení, a ti neměli jiné starosti než počítat peníze. Ozýval se tedy pouze vzlykot a výbuchy smíchu, to první vycházelo z duší, to druhé z těl.

Duše říkala toto: Běda! Běda! Náboženství upadá; nebeská mračna dští déšť; nemáme už naději, nic neočekáváme, ani ty dva kousky černého dřeva do kříže, před nímž bychom sepjali ruce. Řeka života, po níž plují ledové kry a na nich se vezou lední medvědi. Hvězda budoucnosti vychází neochotně; nemůže se odlepit od horizontu; zůstává tam zahalená mračny a stejně jako slunce v zimě je její kotouč rudý jako krev, kterou si ponechal z třiadevadesátého. Už není láska, není 18

sláva. Na zemi vládne hustá, neproniknutelná tma! A než se rozbřeskne, my zemřeme.

A tohle říkalo tělo: Člověk je na zemi proto, aby používal své smysly; má více či méně kousků žlutého či bílého kovu, s nimiž má právo vyžadovat více či méně úcty. Jíst, pít a spát znamená žít. Co se týče pout, která existují mezi lidmi, přátelství spočívá v půjčování peněz; ale jen vzácně se vyskytne přítel, jehož můžeme dostatečně milovat právě pro tohle. Příbuzní slouží k tomu, aby po nich člověk dědil; láska je tělesné cvičení; jediným intelektuálním potěšením je marnivost.

Stejně jako ve vývěvě padají olověná kulka i peříčko stejně rychle, tak i nejsilnější duchové snášejí stejný osud jako ti nejslabší a padají do temnot stejně. K čemu slouží síla, když chybí opěrný bod? Proti prázdnotě není záchrany. Neuvedu jiný důkaz než samotného Goetha, který nám způsobil tolik bolesti, zažil Faustovo utrpení, než ho rozšířil dál, a podlehl stejně jako jiní, ano, i on, Spinozův syn, jemuž zbývalo jen dotknout se země, aby znovu ožil jako bájný obr Anteus.

Avšak stejně jako asijský mor, který vydechují do vzduchu páry řeky Gangy, děsivé zoufalství kráčelo po zemi velkými kroky. Už Chateaubriand, kníže poezie, zahalil strašlivý idol svým poutnickým pláštěm a umístil ho na mramorový oltář mezi vůně posvátného kadidla. Děti století, plné nyní zbytečné síly, vzpínaly zahálčivé ruce a pily z neplodného poháru otrávený nápoj. Všechno se hroutilo, když ze země vylézali šakalové. Mrtvolná a odporná literatura, která měla jenom formu, ale formu ohavnou, začala zavlažovat páchnoucí krví zrůdy přírody.

Kdo se kdy odváží vyprávět, co se v té době dělo ve školách? Lidé pochybovali o všem: mladí lidé všechno popírali.

Básníci opěvovali beznaděj; mladí lidé vycházeli ze škol 19

s klidným čelem, svěží a s ruměnou tváří a s rouháním na rtech. Ostatně francouzská povaha, jež je od přírody veselá a otevřená, se jako vždycky projevila: mozky se snadno naplnily anglickými a německými myšlenkami, ale srdce, příliš povrchní pro boj a pro utrpení, poklesla jako povadlé květiny. A tak princip smrti chladně a bez zachvění sestoupil z hlavy do útrob. Místo abychom se nadchli pro zlo a vyznávali je, jen jsme odmítali dobro; místo beznaděje u nás nastoupila necitlivost. Patnáctileté děti, nedbale posedávající pod kvetoucími stromky, pronášely jen tak, aby zabily čas, věty, které by hrůzou rozechvěly nehybné hájky ve Versailles. Hostie, věčný symbol nebeské lásky, sloužily k pečetění dopisů; děti hostie vyplivovaly. Šťastní všichni, kdo unikli těmto časům! Šťastní všichni, kdo se vyhnuli propastem, dívajíce se na oblohu! Určitě takoví žili, a ti nás budou litovat.

Bohužel je pravda, že rouhání ulehčuje přeplněnému srdci. Když ateista vytáhl hodinky a věnoval Bohu čtvrthodinku, aby ho zdeptal, pak si dozajista dopřál čtvrthodinku zlosti a trpké rozkoše. Šlo o zoufalé, bezejmenné vzývání všech nebeských mocností; ubohé a žalostné stvoření se kroutilo pod nohou, která ho drtí; byl to výkřik bolesti.

A kdo ví? V očích toho, kdo všechno vidí, to možná byla modlitba.

Mladí lidé tak vybíjeli svoji nečinnost okázalou beznadějí. Výsměch slávě, náboženství, lásce, vlastně všemu na světě, je velkou útěchou pro ty, kdo nevědí, co si počít; vysmívají se tak sami sobě a svůj postoj odůvodňují tím, že si sami dávají lekci. A pak, příjemněji se věří tomu, že jsme nešťastní, když jsme vlastně jen prázdní a znudění. Zhýralost je kromě jiného prvním důsledkem principů smrti, je to strašlivý lis, který připravuje člověka o sílu.

Bohatí si říkali: není nic skutečnějšího než bohatství; 20

všechno ostatní je sen; užívejme si a zemřeme. Ti, co měli průměrný majetek, si říkali: není nic skutečnějšího než zapomnění; všechno ostatní je sen; zapomeňme a zemřeme.

A chudáci si říkali: není nic skutečnějšího než neštěstí; všechno ostatní je jenom sen; rouhejme se a zemřeme.

Je to příliš černý pohled? Je to přehnané? Co si o tom myslíte? Jsem snad mizantrop? Dovolte mi jednu úvahu.

Při čtení dějin pádu římského císařství si nemůžeme nevšimnout, jaké zlo působili křesťané, tak obdivuhodní v pustině, jakmile se dostali k moci. „Když pomyslím,“ říká Montesquieu ve své knize Sláva a úpadek Říše římské, „na hlubokou nevědomost, do níž řečtí duchovní uváděli laiky, nemohu si pomoci a musím je přirovnat ke Skytům, o nichž mluví Herodotos; ti vylupovali oči svým otrokům, aby je nic nemohlo rozptylovat při stloukání másla. […] Žádná státní záležitost, žádný mír, žádná válka, žádné příměří, žádný obchod, žádné manželství, nic se neobešlo bez zprostředkování mnichů; člověk by nevěřil, kolik zla z toho vzešlo.“ Montesquieu by mohl klidně ještě dodat: Křesťanství zničilo císaře, ale zachránilo lid. Otevřelo barbarům paláce v Cařihradu, ale otevřelo i dveře chýší Kristovým andělům-utěšitelům. Šlo skutečně o mocné na této zemi; a tohle je ještě zajímavější než smrtelné chroptění císařství, zkorumpovaného do morku kostí, než temné proudy, pod jejichž dotykem se dosud zmítala kostra tyranie na hrobě krutých císařů Heliogabala a Caracally! Ano, jedna krásná věc stála za to, aby byla zachována, mumie Říma napuštěná Neronovými vůněmi a obtočená Tiberiovým rubášem! Šlo o jedno, pánové politici: jít za chudáky a vyzvat je, aby zachovali klid; nechat červy a krtky, aby se živili na památnících hanby, ale z útrob mumie vytáhnout pannu tak krásnou, jako je matka Vykupitele – totiž naději, přítelkyni utlačovaných.

Ano, tohle způsobilo křesťanství; a co dělají po tolika 21

letech ti, kdo ho zničili? Viděli, že chudák se nechá utlačovat boháčem, slabý silným, protože si říkali: boháč a silný mě budou utlačovat na této zemi. Ale až budou chtít vstoupit do ráje, já budu stát u jeho bran a obviním je před soudem božím. A tak byli trpěliví. Bohužel!

Kristovi odpůrci tedy řekli chudákovi: trpělivě čekáš na den spravedlivého soudu, ale spravedlnost není; čekáš na věčný život, aby ses dočkal pomsty, ale věčný život není; sbíráš do lahvičky své slzy a slzy své rodiny, pláč svých dětí a vzlyky své ženy, abys je položil v hodinu své smrti k nohám Boha; ale žádný Bůh není.

A tak si chudák osušil slzy, řekl ženě, aby zmlkla, dětem, aby šly s ním, a plný nové síly se vztyčil na své hroudě. Řekl boháči: ty, který mě utlačuješ, jsi taky jenom člověk. A řekl knězi: ty jsi mi lhal, když jsi mě utěšoval. Přesně tohle chtěli Kristovi protivníci. Možná věřili, že to dělají pro štěstí lidí, když poslali chudáka, aby si vydobyl svobodu.

Ale pokud chudák správně pochopil, že mu kněží lžou, že bohatí ho odírají, že všichni lidé mají stejná práva, že všechno blaho je jen na tomto světě a jeho bída je bezbožná, pokud si chudák uvědomil, že může věřit jenom sám sobě a svým dvěma rukám, pak musí nevyhnutelně jednoho dne prohlásit: Válku boháčům! I já si chci užívat tady na zemi, protože jinde mě nic nečeká! Chci zemi, neboť nebe je prázdné! Chci to, co mají ostatní, protože všichni jsou si rovni! Ó vy vznešení rozumáři, kteří jste dovedli chudáka až sem, co mu povíte, až bude poražen?

Bezpochyby jste filantropové, bezpochyby máte pravdu a v budoucnu přijde den, kdy vám budou žehnat; ale teď ještě ne, teď vám skutečně žehnat nemůžeme. Když kdysi utlačovatel říkal: „Mně patří pozemský život!“, utlačovaný odpovídal: „Mně zase nebe.“ Co odpoví dnes?

Veškerá nemoc tohoto století pochází ze dvou příčin; lid, 22

který prožil rok třiadevadesátý a potom i rok 1814, nese v srdci dvě zranění. Všechno, co bylo, už není; všechno, co bude, dosud není. Jinde tajemství naší choroby nehledejte.

Představte si člověka, jehož dům je v rozvalinách; zbořil ho, aby si postavil jiný. Na jeho pozemku jsou sutiny a on čeká na kámen na nový dům. Ve chvíli, kdy je připraven otesat kámen, vyhrnout si rukávy a vyrobit cement s krumpáčem v rukách, mu řeknou, že kámen není, a poradí mu, aby si znovu opracoval ten starý kámen a využil ho. Co má podle vás dělat, když si nechce nové hnízdo stavět z rozvalin? Lom je příliš hluboký a nástroje příliš jednoduché na to, aby z něj vytěžily kámen. Počkejte, říkají mu, pomaloučku ho vytěžíme; doufejte, pracujte, jděte kupředu, pak zase couvněte. A co mu neříkají? Mezitím ten muž, který už nemá svůj starý dům a dosud nemá dům nový, neví, jak se chránit před deštěm, ani jak si večer připravit jídlo, jak pracovat, jak odpočívat, jak žít, jak zemřít; a má novorozené děti.

Buď se hodně mýlím, nebo se všichni podobáme tomuto muži. Ó lidé budoucích století! Až se jednoho krásného teplého letního dne budete hrbit nad pluhy na svých polích, až uvidíte pod jasným sluncem bez poskvrnky zemi, svoji plodnou matku, jak se ve svém ranním župánku usmívá na sedláka, své milované dítě, až si osušíte klidná čela od svatého křtu potu, pohlédnete na nesmírný obzor, kde nebude ani jeden klas lidského pokolení vyčnívat nad druhý, ale mezi zlátnoucím obilím se budou skvět pouze chrpy a kopretiny, pak, ó svobodní lidé, až budete děkovat Bohu, že jste se narodili pro tuto sklizeň, vzpomeňte si na nás, kteří už tady nebudeme. Řekněte si, že my jsme velmi draho vykoupili klid a mír, jež si užíváte; politujte nás víc než všechny své otce; neboť my zažíváme zlo, na něž si oni stěžovali, ale přišli jsme o to, co je utěšovalo.

23

KAPITOLA TŘETÍ

Teď musím vyprávět, při jaké příležitosti mě poprvé zasáhla choroba století.

Seděl jsem u stolu při velké slavnostní večeři po maškarním plese. Ze všech stran mě obklopovali přátelé v bohatých kostýmech, mladí muži a ženy zářící krásou a radostí; napravo a nalevo vybraná jídla, karafy, lustry, květiny; nad mou hlavou hlučný orchestr a proti mně moje milenka, nádherná bytost, kterou jsem zbožňoval.

Bylo mi tehdy devatenáct; nezažil jsem dosud žádné neštěstí, neprodělal žádnou nemoc; byl jsem současně povýšený i otevřený, plný nadějí, s překypujícím srdcem. Vinné výpary mi rozpalovaly krev v žilách; byla to jedna z oněch opojných chvil, kdy všechno, co vidíte a slyšíte, se týká jen vaší milované. Celá příroda se potom zdá jako drahokam s tisícem faset, v němž je vyryto tajemné jméno. Člověk by ochotně objal všechny, kdo se usmívají, cítíte se jako bratr všehomíra. Moje milenka si se mnou dala schůzku na tuto noc a já jsem pomalu nesl sklenici k ústům a díval se na ni.

Otočil jsem se pro talíř a přitom mi upadla na podlahu vidlička. Sklonil jsem se, abych ji sebral, ale hned jsem ji neviděl, zvedl jsem tedy ubrus a rozhlížel se, kam se zakutálela.

Vtom jsem pod stolem uviděl milenčinu nohu, položenou na noze mladíka sedícího vedle ní; jejich nohy byly prokřížené, propletené a čas od času se k sobě něžně přitiskly.

Narovnal jsem se, s naprostým klidem jsem požádal o jinou vidličku a pokračoval v jídle. Moje milenka a její soused se rovněž chovali klidně, sotva spolu promluvili a vůbec 24