Sobota 23. listopadu
MODRÁ SVĚTLA…To byla jeho první jasná myšlenka poté, co otevřel oči. Bezvědomí mohlo trvat nanejvýš pár okamžiků, drobná mikropauza v jeho hlavě. A přesto mu svět připadá tak cizí, tak neznámý. Jako by se pořád ještě úplně neprobudil. Kolem něj tančí odrazy modrých světélek. Ve zpětném zrcátku, přeskakují až na betonové zdi, strop, mokrou vozovku, a dokonce i na lesklou umělohmotnou palubní desku. Auto. Sedí na místě řidiče v autě a jede dlouhým tunelem. Dožene ho bolest. Nejasně si vzpomíná, že ji cítil už předtím, než upadl do bezvědomí. Je průzračná a ledově modrá jako plamen ze svářečky, proniká mu levou částí lebky a mění mu myšlenky v líně plynoucí bahnitý tok. Dokonce cítí její vůni. Kov, plast, elektřina. S jeho tělem se něco děje, něco, co ohrožuje celou jeho existenci, ale kupodivu se nijak zvláš6 nebojí. Prsty sevře volant, jeho hebký kožený povrch ho pohladí po dlaních. Příjemný, uklidňující pocit. Na krátkou chvíli pocítí touhu se mu poddat. Prostě jen uvolnit sevření a sklouznout po těch hladkých molekulách zpátky do bezvědomí. Místo toho svírá volant, jak nejpevněji dovede, a pokouší se přimět bolavou hlavu, aby mu nějak vysvětlila, co se to děje.
1