Gréta
Rozlehlou zahradou fakultní nemocnice se neustále trousili nedisciplinovaní pacienti. Dokuřovali zbytky zakázaných cigaret a dojídali poslední nedovolená sousta. Pokud se procházející lékaři náhodně ocitli v jejich blízkosti, v předstírané slepotě se snažili zavřít nad jejich prohřešky oči. Snad doufali, že některá anamnéza se díky zakázaným maličkostem nečekaně zvrátí a zafunguje to jako zázračný spouštěč uzdravování. V otevřených oknech se vznášely tváře, v nichž se dala přečíst jediná zoufalá myšlenka: vrátit se konečně domů. Na to si ale ještě většina pacientů musí počkat. Za dalšími okny vládl buď dech spánku, nebo nervózní šramot a převalování, neměnný rejstřík složený z útržků vět, rámusu a ticha, z výkřiků a zvuků, které jsou odnepaměti součástí všech nemocnic, míst, kde tak často vyhrávají démoni bolesti a utrpení. V jednom z pokojů s oknem do zahrady ležela žena, které neforemná tělnatost znetvořila původní příjemné rysy a působila, že se její věk dal jen těžko určit. Co chvíli zabořila bledou ruku do potem slepených šedivých vlasů. Bylo to gesto zoufalství, protože ženiny prs(5)