0036894

1. KAPITOLA Krucihimltyrkn, zas jedno ráno, kdy jde všechno šejdrem. Vstala pozdě, protože kocour, který ji obvykle budil ve tři ráno důkladnou masáží tlapkami na hrudníku, aby jí naznačil, že mistička je asi porouchaná, když v ní není žádné masíčko, dneska spal spokojeně stulený pod jejími koleny, jako by tušil, že kočičí kapsičky stejně došly a nové koupit nestačila. Když se mátožně vypotácela z postele, bylo skoro šest – na její poměry prakticky poledne.

Chtěla si uvařit kávu, ale pod horkou vodou jí prasknul její nejoblíbenější hrnek; vlastně takový kyblík z pálené hlíny, co si ho dovezla ze skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Byl určený původně na pivo a díky tomu měl taky odpovídající objem.

Opatrně posbírala střepy, aby se nepořezala a kocour si je nevrazil do tlapky, a zadoufala, že by jí mohly přinést štěstí.

Tahle naděje se ale okamžitě rozplynula, když se rozhodla huňatému rezavému kocourovi, neúnavně se otírajícímu o její kotníky, uvařit místo masíčka vajíčko natvrdo. To poslední, které našla v prakticky prázdné lednici, jí bůhvíproč prasklo v ruce, a tak 8

jenom bezmocně sledovala, jak jí slizká hmota protéká mezi prsty.

Rezignovaně nechala celé vejce stéct na podlahu, skořápku hodila do koše, který napoprvé minula a musela se sehnout, aby ji uklidila, kam patří. Šla si najít nějaký náhradní hrnek, když ji hlasité mlaskání přesvědčilo, že o vejce na linoleu imitujícím dlažbu se starat nemusí. „Promiň, Kikeši,“ oslovila kocoura. „Dneska si budeš muset vystačit se sušenkama. Ale aspoň budeš mít krásný kožíšek po tom vajíčku.“ To jsem to dopracovala, pomyslela si, když konečně v mnohem menším hrnku spařila horkou vodou pečlivě odměřený kopeček kávy na dvou lžičkách hnědého cukru a sledovala, jak v husté pěně pomalu stoupá nahoru.

V bytě jako u snědeného krámu, do práce přijdu pozdě, hrnek na kafe je v… zarazila se, protože přes veškeré úsilí své nejlepší kamarádky, absolventky tří vysokých škol, docentky Rebeky Břicháčkové, zatím nebyla schopná vyslovit vulgarismy ani v duchu, natož nahlas, a v psaném textu je vytečkovávala. No prostě hrnek už není a já si tady povídám s kocourem jako sedmdesátiletá babka.

Otevřela laptop na kuchyňském, stole a než se prochroustal připojením, dopřála si v pidikoupelně rychlou sprchu. S osuškou omotanou kolem těla si vyčistila zuby, a pak se na sebe zkoumavě zadívala do zrcadla. Pohled jí oplácely tmavohnědé oči v oválné tváři lemované dlouhými vlasy s rovně zastřiže9

nou ofinou. Ani dost hezká na to, aby přede mnou chlapi padali do mdlob, ani tak ošklivá, aby v hrůze prchali, pomyslela si. Zkusila svůdně našpulit pusu, a pak se rozesmála, až se jí kolem očí poskládaly drobounké faldíky budoucích vrásek.

Vzpomněla si na jednu chmelovou brigádu před lety na vysoké, kde ji – oblečenou v nejšpinavějších džínách na světě, v holínkách a košili po dědovi – vzal k sobě do kabiny místní traktorista. Ten pupkatý, milý strejda ji vozil po chmelnici, jen tak, aby měla radost, jak říkal, a pak se na ni pobaveně podíval. „Tvůj budoucí manžel to s tebou nebude mít jednoduché,“ prohlásil. „Ty máš ďáblíky v očích.“ Bylo to zvláštní, ale tahle jediná poznámka padesátiletého, plešatícího, zpoceného chlapa dokázala prolomit první prasklinu do jejího, matkou vypěstovaného a do té doby skálopevného přesvědčení, že je největší ošklivka na světě.

Kdo ví, proč to matka dělala, pomyslela si, zatímco se snažila aspoň trochu vysušit vlasy fénem a pak je, pořád víc mokré než suché, zaplést do copu. Proč byla přesvědčená, že unesu všechny ty její poznámky typu „To nic, že nejsi hezká, aspoň jsi chytrá a uživíš se sama, i když si tě nikdo nevezme“? Anebo odpovědi na otázku „A jsem aspoň trochu hezká?“ ve stylu „Ne, ale stejně tě máme rádi“.

Ušklíbla se na sebe. To asi proto, že nejsem Sonička, pomyslela si. Moje o dva roky starší sestra, která naprosto popírá tvrzení, že ti mladší jsou vždycky rozmazlovaní. Od malička jsem slýchávala: 10

„A pomoz Soničce, víš přece, že ona se před lidmi stydí!“ když jsme šly nakupovat a o všechno jsem tak musela říkat já. Anebo: „A nesměj se Soničce, že je tlustá,“ když jsem byla hubená jako lunt, že jsem si na žebrech mohla hrát jako na xylofonu, zatímco ona byla holka krev a mlíko.

A tohle neskončilo. Nikdy to neskončí. Sonička je teď – na rozdíl ode mě – šťastně vdaná, má dvě děti, poslední dobou nádherně zhubla, jak říká máma, ale stejně ji to trochu zneklidňuje. A před její poslední návštěvou mě varovala: „Ne že se budeš smát Soničce, že ty máš prsa a ona ne!“ Zatřásla hlavou, aby zahnala vzpomínky, bosá přešla do kuchyně a sedla si za laptop. Rychle začala třídit e-maily a snažila se vymyslet, co by dneska mohla navrhnout na poradě. Protože jestli zase nic, tak budu brzo nezaměstnaná, napadlo ji, ale rychle tu myšlenku spláchla prvním horkým douškem kávy z ne dost velkého hrnku. *

*

*

Na ranní poradě redakce bulvárního deníku Břit, zaměstnanci familiárně přezdívaného Daily Hnus, kteří oficiální název používali jen v oblíbeném rčení už jsme zase v břiti, zuřila bouře. „Poslouchejte mě dobře,“ řval šéfredaktor David Nejezchleba přezdívaný z příčin poměrně zjevných Kublaj Chán nebo také Attila Bič Boží. Slabý hlásek, který jeho řeč doplnil seriálově profláknutým 11

„… nebudu to dvakrát opakovat…“, naštěstí neslyšel.

Ztišil hlas do monotónního mručení. „Našel její levé ňadro a jemně stiskl. Polaskal jí bradavku, a když nereagovala, stiskl silněji a pak ještě trochu víc. Když znovu nereagovala, uvědomil si, že je mrtvá.“ Dorecitoval, zhluboka se nadechl a začal znovu řvát. „Co má tohle jako být?! Řekl jsem čtivou krimošku o tom, jak postaršímu chlapovi navzdory všemu očekávání exla v posteli mladá milenka, a dostanu návod na ohledání mrtvoly!“ Hlas mu přeskočil do hysterického jekotu, což ho obvykle vytočilo ještě víc. Elévka Zuzanka, autorka onoho nešťastného příspěvku a terč jeho hněvu, se přikrčila v židli, ale sebrala odvahu alespoň maličko oponovat. „Říkal jste přece, abych z něj vytáhla nějaké pikantní podrobnosti, aby to bylo trochu lascivní…“ Mluvit dál nedostala šanci. „Pikantní? Lascivní?“ zařval Attila, že by vystydla krev v žilách i jeho mongolským nájezdníkům. „A kde si k tomu jako bereš mustr, děvenko? V harlekýnkách? Protože tohle není ani jedno, ani druhý!

U toho by nám čtenáři umřeli nudou, stejně jako ta chudák holka v posteli toho chlíváka.“ „Umřela prý na infarkt,“ odvážila se ještě Zuzanka, ale rychle zmlkla, protože to vypadalo, že ji šéf rozsápá holýma rukama a její nakrátko ostříhanou, obrýlenou hlavinku narazí na kůl. „Takže tohle jsme promáchli,“ přerušil ji Nejezchleba mrazivě. „Včera to v téhle podobě vyjít 12

nemohlo a dneska už je to zasmrádlý jak týden starý Jágrovy ponožky. Museli jsme vycpat prostor kapsářema ze Smíchova, ty se dají použít vždycky, ale teď už chci konečně nějaký pěkný, šťavnatý kus masa.

Něco, z čeho uděláme titulní story. Ať to čvachtá emocema. Čtenář je zmlsaný. Čtenář je otupělý. Čtenáře hned tak něco nechytne,“ odrecitoval svou oblíbenou mantru už skoro normálním tónem naznačujícím, že pravidelné ranní zvedání tlaku dosáhlo žádoucí úrovně. „Co svodky? Něco zajímavého? Milane?“ Milan Šlupka zabořil nos do štosu papírů vyjetých z tiskárny. „Normální věci, nic mimořádného,“ odpověděl truchlivě. „Ranní klasika. Bouračka na dé jedna, ucpaná dálnice, ale jenom plechařina. Můžu zkusit zjistit, jestli jim do cesty nevletěl jelen nebo tak něco, mám tu statistiky od myslivců, šel by z toho udělat takový slepenec, kolik zvířat jako…,“ nedořekl. „Na to ti každej hodí zaječí bobek,“ přerušil ho Nejezchleba nesmlouvavě. „Od dob klokana pobíhajícího na Vysočině už by lidi vzrušil snad jenom krokodýl. Nebo slon. Co tam máš dál? Žádné závody zlaté mládeže, žádná nabořená celebrita? Tak nic.

Sašenko, co tvoje hvězdná pěchota?“ Saša Kunešová odpovědná za svět celebrit všeho druhu jen pokrčila rameny. „Jako by se všichni najednou rozhodli vstoupit do kláštera a složit řeholní slib čistoty,“ odpověděla vzdělaně. „Jíchová porodila, Jeřábek abstinuje, Hodeček nám poslal mejlem prohlášení na téma Proč jsem 13

se rozhodl skončit v seriálu Právo a neřádi, a přitom přece všichni vědí, že ho vylila produkce, protože po nich chtěl dvakrát víc za natáčecí den než všichni ostatní a k tomu karavan a osobní maskérku s mírami 90-60-90. Asi mu někdo zapomněl říct, že Kavčí hory nejsou žádný Svatý les,“ dodala povzneseně. „To není Svatý les, ty trubko,“ usadil ji Milan, který byl na její intelektuální hříčky alergický. „Kdyby byl svatý, měl by jenom jedno el,“ vysvětloval, ale rodící se hádku zarazil příchod Niny, která se do zasedačky zvané skleník připlížila tak nenápadně, jak se s ohledem na její prosklenou stěnu dalo. „Ááááá, madam se nám konečně vyhajala?“ vyprsknul na ni Nejezchleba. „Máš pravdu, žádný spěch! Vždyť tu na tebe čeká jenom pět lidí!“ zařval vztekle. „Čtyři,“ opravil ho mechanicky Milan Šlupka, který svou akurátností všem dost lezl na nervy. „Šorťák včera hlásil, že hned za kuropění odplachtí do Liberce omrknout, jestli se nějak nevyvíjí ten skandál… však víš. A jeho kluci si jako obvykle jedou po své lajně,“ dodal, a myslel tím dva mladíčky, kteří každý na půlúvazek při vysoké tvořili osazenstvo sportovní redakce a jediné podřízené jejího šéfa Libora Dutohlávka přezdívaného Šorťák. „No dobře, tak čtyři.“ Nejezchlebu to upozornění ještě víc rozpálilo. „Ale čekaj!“ zařval a jeho vztek znovu dosáhl výhřevnosti průměrného řezacího plamene. „Tak si schválně poslechneme, co pro nás madam má, když už si s tím dala tak na čas!“ 14

Nina si sedala tak pomalu, jak to šlo, a zoufale se snažila přijít na něco, čím by rozzuřeného šéfa aspoň trochu uklidnila. Všichni věděli, že je cholerik, ale uznávali, že má nos, kterým dokonale odhaduje, co se chytne, a po čem naopak neštěkne ani onen příslovečný pes. Díky tomu se Břit od svého založení před zhruba dvěma lety nejenom dokázal uchytit na českém přesyceném mediálním plácku, ale navíc i vytrvale stoupal v žebříčku prodeje a navzdory minimalistické redakci se propracoval do první pětky. Nebýt Attily, nikdy se to nemohlo povést, pomyslela si. Ale jestli mu rychle něco nepředhodím… hlavou jí blikla vzpomínka na zářící růžovofialový poutač, který míjela cestou do redakce. „Napadlo mě…,“ začala opatrně. Šéfovo „nóóóóóó“ zadunělo jako začátek sopečné erupce. Jsem tady, bublala láva pod jeho povrchem.

A jestli něco neuděláš, vyteču a zničím všechno, co mi bude stát v cestě. „Napadlo mě, jestli bychom se neměli podívat na ten nový masážní salón,“ řekla s vědomím, že teď už není cesty zpět, protože všechny mosty hoří. „Lotos se jmenuje. Otevírali asi před dvěma měsíci, tvrdí, že používají originální kombinaci thajských masáží a ajurvédy, a do výlohy si vystavili fotky všech celebrit, které je už poctily návštěvou. Tak jsem si říkala, když se tam ty celebrity tak hrnou… jestli to třeba nemůže být i něco víc než jenom obyčejné masáže,“ dodala opatrně, protože teď se pustila na hodně tenký led. Jestli tedy na tomhle rybníčku vůbec nějaký je, pomyslela si.

15

Šéfovi blýsklo v očích, ale tentokrát to nebyl vztek. Ty jiskřičky znamenaly, že zacítil story, která by se mohla chytnout. „Výbornej nápad, kočičko,“ usmál se spokojeně. „Z toho by mohlo něco kápnout. Běž za tím, pěkně to tam pročenichej, vem si do kapsy svého digi blbečka, ale no jo, já vím, jak jsi na digitální foťáky alergická, ale nemůžeš si pořád fotit ty svoje umělecky rozmazaný chcíplý krtky,“ zaryl.

Nina si v duchu povzdychla. Tohle budu mít na tapetě pořád. Jenom proto, že mi jednou v jednom časopise zveřejnili fotku vyfocenou na klasický film a s malou hloubkou ostrosti, už mi nikdo neodpáře nálepku umělkyně. Aspoň u Nejezchleby ne. Rezignovaně kývla. „Přines nám nějaký pěkný fotky těch asijských kočiček, jak tam masírujou starý, vrásčitý dědky, a kdybys tam chytla nějakou celebritu, bylo by to terno. Ale i tak můžem přece leccos naznačit a nadhodit a nedoříct… vždyť to přece znáš, jsi holka šikovná!“ Zamnul si ruce. „Jestli to klapne tak, jak si to představuju, půjde to zítra na titulku. A ty si klidně choď pozdě, když budeš dál nosit takhle skvělý nápady!“ dodal v náhlém záchvatu velkomyslnosti. „Tak, děti, běžte si každý kutat na svém písečku, ať toho molocha máme čím nakrmit. A pamatujte si – nic není tak mrtvé jako včerejší zpráva,“ neodpustil si ještě na závěr jedno ze svých oblíbených rčení.

16

2. KAPITOLA „Dneska přijde zas ten volezlej dědek,“ prohlásila drobná Asiatka znechuceně a v jejím hlase kupodivu nebyl ani náznak cizího přízvuku, natož roztomilé šišlavosti, která jí v zaměstnání dodávala nádech exotiky a – jak tvrdil její šéf – salónu Lotos zdání autentičnosti. „Nikdo se nenechá masírovat od Vietnamky, co přišla na svět někde v Holešovicích za stánkem,“ utrhl se na ni, když s ním jednou zkoušela na tohle téma polemizovat. „Ale jakmile bude mít pocit, že se ho prstejčkama dotejká nějaká Thajka, co právě přiletěla z prosluněné pláže, otrčí kopyta do vzduchu a bude vrnět blahem!“ Od té doby se s ním už nehádala a smířila se s tím, že v zaměstnání bude šišlavá, exotická Lin a doma, v malém bytečku, kde už rok bydlela s přítelkyní, docela obyčejná Linda, která se narodila a vyrostla v Praze. Ani jedno z těch jmen sice neměla v rodném listě, ale co na tom, pomyslela si. Pro rodiče jsem stejně přestala existovat ve chvíli, kdy jsem jim oznámila, že jsem lesba a nehodlám se přetvařovat. „Sodomistka?“ řval otec vietnamsky, než přestal mluvit úplně. A pak už jsem si jenom spakovala věci 17