Prolog
noci se mi zdálo, že jedu dostih. To není nic divného, jel jsem tisíce dostihů. V tom snu byly překážky, koně, jezdci v pestrobarevných dresech a míle zelené trávy. Davy lidí, růžové oválky obličejů splývající do nezřetelných růžových skvrn, jak jsem kolem nich cválal přikrčený v sedle, soustředěný na rychlost. Oválky měly otevřená ústa a já věděl, že křičí, i když jsem je neslyšel. Křičely moje jméno, chtěly, abych vyhrál. Vítězství bylo nejdůležitější. Pro vítězství jsem žil. Proto jsem tam byl. Proto jsem se narodil. Ve snu jsem dostih vyhrál. Křik diváků se změnil v jásot a jásot mě povznesl do výše jako na perutích, jako na oblaku. Mně šlo o vítězství, ne o ten jásot. Jako již mnohokrát jsem se vzbudil do tmy. Ve čtyři hodiny ráno. Ticho. Žádný jásot. Jen ticho. Ještě jako bych cítil pohyb koně a jezdce, vlnění svalů procházející oběma napjatými těly, spojující je v jednu bytost. Jako bych ještě cítil třmeny pod nohama, svíral lýtky boky koně, jako bych udržoval rovnováhu, hlavu těsně u natažené hnědé šíje, vlající hřívu v ústech, v rukou otěže. Pak přišlo druhé probuzení, to skutečné, kdy jsem se poprvé pohnul, otevřel oči a vzpomněl si, že už nikdy nikde žádný dostih nepojedu. Pocit nenávratné ztráty mě pokaždé znovu zaplavil zármutkem. Sen, který se mi zdál, byl snem pro celé muže.
V