Zajíček se vrací Ještě neskončilo léto, ale v lesíku nedaleko moře se zvedá vítr a prohání listí mezi stromy. Kdo by sem zabloudil, ani by si nevšiml, že v ďolíčcích pod vysokou jedlí sedí tři skřítci. Jsou totiž docela malincí, ne vyšší než tráva na pasece. A všichni tři mají stejné zelené kamizolky a kapucky.
Skřítkové zrovinka vzpomínají, co všechno v létě zažili. Smějí se a hlásky jim přitom zvoní, jako když vyzvání zvonek – bim, bam, bum. Možná právě proto se ti skřítkové také tak jmenují – jen trochu obráceně: Bum, Bam a Bim. „Pamatujete, jak jsme dětem vysypali z hrnků nasbírané borůvky a houbařům houby z košíků?“ vzpomínal největší skřítek Bum. Ten, kterému čouhá zpod kapucky černý pramínek vlasů a rád o všem rozumuje. „Anebo jak jsme cestářovi schovali svačinu?“ přidal se světlovlasý Bam, který nikdy nezkazí žádnou legraci. „Anebo jak jsem nachytal do sklenice motýly?“ nezůstal pozadu Bim. Tenhle skřítek se zrzavou čupřinou pro nápady nikdy nemusí chodit daleko. Skřítkové nezapomněli, že ještě nedávno nepatřili mezi ty nejhodnější. Prováděli všelijaké lumpárny a neplechy, 4
až se na ně jednou rozhněvala i sama přímořská víla Duna. Také kluci ze vsi Buma, Bama a Bima málem vytrestali. Honili je, chtěli skřítky chytit a trochu jim nabančit. Naštěstí se víla Duna tenkrát nad skřítky smilovala a schovala je před kluky pod svou neviditelnou pláštěnkou. Bum, Bam a Bim jí za to slíbili, že se polepší. Od té doby se snažili pomáhat rostlinám i zvířátkům a naučili se mnoho užitečných věcí o přírodě, o dobrém i zlém. „Největší strach jsem měl, když Bim sundával ze stromu draka a ten s ním pak uletěl,“ přiznal se Bam. „Nebýt našeho kamaráda zajíčka, sotva bychom se ještě někdy shledali!“ „A já zase nezapomenu, jak jste mě zachránili před pytlákem!“ ozval se nablízku známý hlas. Skřítkové se ohlédli. „Zajíčku! Kamaráde!“ zvolal Bum. 5
„Dlouho jsme tě neviděli. Přišels nás navštívit? Jak se máš?“ „Což o to, já se mám dobře a doufám, že vy také,“ odpověděl zajíček a vesele zastříhal dlouhýma ušima. „Je tu ale někdo, komu není zrovna do skoku.“ „A kdo?“ vyzvídali skřítkové. „Povídej!“ „Co se děje?“ vyptávali se o překot. „Těžko se o tom povídá,“ svěsil hlavu zajíček. „Snad byste měli jít se mnou, abyste to viděli na vlastní oči.“ „To víš, že ano! Hned s tebou půjdeme!“ zvolali skřítkové a rychle vyskočili ze svých pelíšků pod jedlí. „Běž první a ukazuj nám cestu!“ navrhl Bim.
6
Hladový koník Zajíček nemeškal a rozběhl se pasekou. Prokličkoval mezi pařezy, až dohopsal ke kamenité pěšině u lesa. Skřítkové upalovali, co mohli, za ním. Pak zamířili polem ke vsi a skřítkům se trochu ztajil dech. Ne proto, že běželi, 7