0036851

Ž á r liv ý ry tíř a t ich á n e v ě s ta

Rytir a ticha nevesta TISK.indd 3

22.03.16 12:06

H e l e n a L e h eč ková

Žárlivý rytíř a tichá nevěsta Ilustrovala Lucie Dvořáková

Knižní klub

Rytir a ticha nevesta TISK.indd 5

22.03.16 12:06

1 „Jmenuje se Žárlíř, jestli by vám to nevadilo,“ nadhodil jeden ze střízlivějších zbrojnošů. „Ale jinak je pro vás jak dělaný.“ „Proč by mi to mělo vadit?“ podivil se rytíř Otakar a opsal otazník stehenní kostí téměř zuhelnatělé zaječí pečínky. „Já jen že to jméno vyvolává podivné představy,“ zahuhlal zbrojnoš do poháru. „Ale kdybyste tam postavil svou tvrz, tak byste si ten vrch mohl přirozeně přejmenovat.“ Otakar pořád nechápal. Na kopec asi praží slunce, proto se mu říká Žárlíř, odhadl od boku a ukvapeně schválil tohle jméno i pro svůj plánovaný hrad. Otakar neměl ve zvyku hloubat nad slovy. Otakar vůbec moc nehloubal. Až dosud trávil většinu času na válečných taženích a teď ho prostě napadlo zbudovat si vlastní sídlo, aby se měl kam vracet. „Čert vem jméno, ale bude to trochu z ruky,“ podotkl jiný zbrojnoš, který se právě potácivě zvedl, aby přiložil na skomírající oheň. „Nešiklo by se spíš něco víc při cestě?“ Otakar ho neuznal za hodna odpovědi. Když to bude při cestě jemu, bude to při cestě i jiným, a to právě nemohl potřebovat. Jeho jediným přáním bylo držet se ve volných chvílích co nejdál od lidí, ať už od zavilých nepřátel nebo,

7 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 7

22.03.16 12:06

a to snad ještě víc, od přátelsky naladěných. Nedostupné místo si vybral záměrně a jeho divné jméno přijal bezmyšlenkovitě. „Sežeňte chlapy, dobře jim zaplaťte, a hlavně ať už příště nemusím nocovat v lese!“ rozkázal, hodil zbytek okousaného stehna do ohně a kopl vztekle do pařezu, na kterém si ještě před chvílí dost pohodlně hověl. Sehnat chlapy na práci šlo jako po másle. „Bačkorové,“ myslel si pohrdavě Otakar. Nemohl pochopit, že někdo dá přednost dřině na stavbě před vzrušením při válečné výpravě. Na druhé straně byl rád, že je nemusí přeplácet. „Jakou stavbu byste si představoval, pane?“ chtěl vědět vrchní stavitel, jen co přijal zakázku. „Máte raději klasiku, vysoké klenby a vznešenou masivnost, nebo dáváte přednost odlehčenosti a eleganci? Mohli bychom se pokusit i o něco zcela moderního, třeba trochu nevtíravé zdobnosti,“ navrhoval zapáleně. „Nech řečí a předveď nákres!“ utnul jeho výklad Otakar. „Ale pane, nákres jsem přece ještě nemohl zhotovit, když nevím, co ode mě očekáváte,“ bránil se stavitel a začínal litovat, že se přece jen nedal zverbovat na válečné tažení. „Třeba by se ti líp malovalo v hladomorně!“ zahromoval Otakar a byl by tuto možnost okamžitě vyzkoušel, nebýt toho, že hladomorna zatím nestála. „Chci pořádný hrad. Nedobytné hradby, tlusté zdi a strmé schody. Žádné cerepetičky. Zbrojnici, hladomornu a vysokou věž. A hni sebou, než tě popoženu mečem!“ zahrozil rytíř a odjel zase jednou do boje. Tak byla počata v jinak málo obydleném kraji, uprostřed nejhlubších lesů, na nej­v yšším příkrém srázu tvrz Žárlíř.

8 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 8

22.03.16 12:06

2

Stavba se zdála být hračkou. Dělníků na ni bylo dost, ka­ menem nemuseli šetřit, plány vypadaly proveditelně a rytíř byl příliš daleko, než aby sekýroval. Vyskytl se ale nečekaný zádrhel. „Kam jsi dal ty obrovské kameny, které jsme sem včera natahali?“ vyjel zlověstně vrchní polír na stavitele. Na prostranství, které se mělo stát nádvořím, zbylo ráno po úctyhodné hromadě jen pár kamínků. „Kam já bych takové balvany asi tak mohl dát,“ odsekl neduživý stavitel, očividně polichocený, že polír považuje nějaký silácký zásah z jeho strany vůbec za možný. Následovalo přísné a zevrubné vyšetřování, viník se však nenašel a kameny také ne. Teprve za několik dnů na ně čirou náhodou narazil čeledín Řehoř, když hledal dole pod srázem zatoulanou kozu Andělku. Trvalo dlouho, než z hromady kamenů kozu vyprostil, a trvalo ještě déle, než zedníci v potu tváře kvádry znovu dopravili nahoru. Další den nechali přes noc u kamenů stráž. Stavební kvádry sice zůstaly na místě, ale stalo se něco jiného: trámy, otesané do příslušného tvaru, byly do slunce východu všechny přeříznuté vejpůl. A tak to šlo den co den. Nebylo rána, aby se neukázalo, že část hotové práce se musí předělat. „Kdo to zase pobořil jižní zeď?“ zoufal si nešťastný stavitel, jen co se mu poda­ řilo dát jakžtakž do pořádku vychýlenou severní stěnu. Ještě si nestihl srovnat v hlavě, jak to, že mu severní fronta hradby ujela o dobrý metr doleva, i když ji přeměřoval několikrát denně, a už tu byla další pohroma. „To přece není jen tak! Kdo v tom může mít prsty?“ Jak si tak rval vlasy, padl mu pohled na statného chasníka, který při práci pusu nezavřel. Pořád vypravoval nebo vyzpěvoval, ale jinak než ostatní. Stavitel

9 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 9

22.03.16 12:06

ho neznal. Nevěděl, odkud přišel ani jak se jmenuje. Dokonce ani ty jeho písničky nikdy dřív neslyšel. „Ten se mi nějak nezdá,“ pomyslel si. „Kdo ví, co je zač. Zdejší není, to je jisté. Má takový zvláštní přízvuk a divný kukuč. Na toho si budeme muset dát pozor!“ „Hrome, chlapi, už toho mám dost!“ rozkřikl se polír zoufale, když vyslechl stavitelovu stížnost, už aspoň dvacátou za poslední měsíc. „Který mizera nám to tu kazí dílo?“ Tu ho napadlo: „Což takhle ten nový? Ten se mi od začátku nechtěl líbit. Že já jsem ho bral! Chová se jinak než zdejší chlapi, nepije pivo, nechce se h ­ ádat, a navíc tak nějak divně mluví.“ „Jakpak ti říkají?“ houkl na nováčka pro začátek. „Já su ňáké Fanóš,“ zazubil se chasník a pleskl pořádnou dávku malty na další vrstvu kamenů. „Ty asi nebudeš odsud, viď?“ vyzvídal stavitel mazaně. „Já su od Žvanína. Nechcu sa dát zamordovat někde v tramtárii, tak su vděč­né za každó prácu, co mi dajó,“ vysvětloval chlapík ochotně, ale ani na chvil­ ku se při tom nepřestal ohánět zednickou lžící, která jakoby mu srostla se svalnatou paží. „Našinec to není,“ hlásil snaživě polír staviteli. „Za práci vzít umí, to nemohu říct, ale jinak bych za něj ruku do ohně nedal. Vždyť já mu ani pořádně nerozumím, a to mele bez přestání. Ale já si na něj posvítím!“ Mezitím už počala klíčit nedůvěra i mezi pracanty. „Tohle je práce pro vraha,“ reptali dělníci a začínali zvažovat přednosti vojenského řemesla. „Někdo nám to tu kazí. Přece to tady není začarované! Nikdo z nás, co se známe, to jistě není. Jedině snad ten přivandrovalec, o tom nikdo nic neví. Zpívá si a vykládá, zatímco my sotva dechu popadáme, ten by toho byl klidně schopný,“ uvažovali udření zedníci a trochu se od Fanouše odtáhli. Zatímco chasníci byli vůči neznámému silně podezřívaví, místní děvčata na něm mohla oči nechat. Jeho zjevná odlišnost i cizí přízvuk jim připadaly zajímavé, až žádoucí. U muziky by za to nejedna dala nevímco, aby pro ni Fanouš

10 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 10

22.03.16 12:06

přišel. Ale Fanouš k muzice nechodil, a když, tak jako by tam nebyl. Nepil, netancoval, nepral se. Usadil se někam do kouta ke starým tetkám a strejcům a bez okolků se jim vnutil do hovoru. Jak jednou začal, nikdo jiný se už ke slovu nedostal. Fanouš se svou zvláštně táhlou výslovností vypouštěl slova pomalu, ale bez přestávky. Přitom poočku pozoroval, jak vyšňořené páry rejdí mezi stoly v rytmu polky a třasáku, všímal si, jak se děvčatům na­douvají spodničky a vlají mašle na copech, ale jako kdyby se ho to všechno netýkalo. Jako by zůstával v zajetí světa, který si sám vytvořil z barvitých slov vyšperkovaných dlouhými samohláskami. Zničehonic se Fanouš zarazil v půli slova a zůstal civět na parket. V kole se právě objevila Doubravka ze statku. Na první pohled bylo jasné, že právě ona má spodničky nejnabranější, mašle nejpestřejší a copy nejdelší. A navíc měla ještě ze všech děvčat ve vsi nejsladší úsměv. Na druhý pohled bylo ale jasné, že má taky Řehoře, který se od ní nehne ani na krok. Po prvním pohledu se Fanouš ještě jednou pokochal okouzlujícími ďolíčky ve tvářích i těžkými copy, ale když mu došlo, že je Doubravka zadaná, jako by pro něj přestala existovat. Otočil se znovu ke strejcovskému stolu a dokončil nakousnutou větu, aby tetky o nic nepřišly. Vtom se před ním uklonila rozdováděná Markéta. „Přece bys tu neseděl jako pantáta. Pojď si taky skočit,“ vyzvala ho a natáhla k němu ruku. Fanouš se na ni usmál, ale zdvořile odmítl: „Nezlob sa, to je na mňa moc rychlé. Leda až budó hrát něco hópavého. A taky mám rozpovídanó takovó historiju...“ „I jen si běž skočit,“ vybízely ho tetky dychtivě. Doufaly, že si konečně budou moct v klidu promluvit podle svého. Ale to už Fanouš pokračoval: „Tož jak říkám, Otylka…“ Markéta se uraženě otočila na kramfleku, až jí sukně zavlála. Je to dřevák, pomyslela si. Neumí se ani pořádně vymáčknout a já bych si od něj měla dát dělat ostudu? To tedy ne! A zlostně odklapala. Strejcům připadalo odmítnutí naparáděné tanečnice nepřirozené, tetkám podezřelé a kořenářce Róze natolik podivné, že to nevydržela.

11 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 11

22.03.16 12:06

„A copak že se ti naše holky nelíbí?“ zeptala se naplno a zabodla do něho nedůvěřivý pohled. „Což o to, líbijó sa mi. Ale já mám doma svoju Otylku, která na mňa čeká. Dali jsme si slovo, tož tady nemožu trdlovat s jinéma,“ odpovídal Fanouš ochotně směrem ke kořenářce, i když hlavu měl ještě otočenou za mizející Markétou. „Říkal, že by si dal říct jedině od Doubravky,“ sdělila zlomyslně Markéta kamarádkám, které ji z houfu u výčepu žárlivě pozorovaly. Jedna jako druhá by se byla s Fanoušem ráda zatočila, ale žádná jiná nesebrala odvahu jít ho vyzvat do kola. Proto Markétě to veřejné odmítnutí docela přály. „Doubravka je přece zadaná!“ vyjekly holky v neklamném tušení, že se k něčemu schyluje. „Každý přece musí vidět, že má Řehoře!“ Široko daleko bylo zná-

12 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 12

22.03.16 12:06

mo, že Řehoř je nejen Doubravčin nápadník, ale taky horká hlava, se kterou nejsou žádné žerty. „Právě že to vidí a chtěl by se s ním poměřit,“ lhala uražená Markéta bez nejmenších výčitek svědomí. Považovala svou pomstu za zcela oprávněnou. Ji nikdo odmítat nebude. Čím vzrušeněji dcerečky přetřásaly domnělou Fanoušovu neomalenost, tím hrozivěji narůstalo nebezpečí, že se křivé obvinění donese i horkokrevnému Řehořovi. Nikoho nakonec nepřekvapilo, když se čeledín výhružně vztyčil před Fanoušem: „Tak ty prý pošilháváš po mojí Doubravce?“ Hospoda nacvičeně ztichla v napjatém očekávání. Nebylo by to poprvé, co se mládenci poprali o děvčata. Tady byla navíc v sázce čest místních proti cizímu přivandrovalci, což už dopředu nebezpečně vychylovalo jazýček vah ve Fanoušův neprospěch. Ten však nebyl vůbec vyveden z míry. „Nehlópni, Řehořu,“ zahuhlal smířlivě. „Tvoja Dóbravka je děvčica jako obrázek, ale snad sa neokóká, když sa na ňu podívám. Jinak mně do ní nic néni.“ Hospoda zašuměla zklamáním. „Ale zatancovat by sis s ní chtěl, co?“ nakročil před něj Řehoř znovu, ale už poněkud méně útočně. „Nechcu tancovat s jinéma, nebudu tancovat ani s ňó,“ protáhl uvážlivě Fanouš. „Já si počkám na svó Otylku.“ Tetky vydechly úlevou. Nedorozumění se vyjasnilo a ze rvačky sešlo. Jenom Markéta nebyla spokojená. Byla by si přála, aby Řehoř Fanoušovi přede všemi nějakou vrazil. Tím by považovala za vyrovnané své pokoření před kamarádkami. Když to nevyšlo, pokusila se aspoň vyhecovat ostatní mládence. „Já být vámi, pěkně bych si ho v lese podala. Přece si nedáte od nějakého přespolního všechno líbit? To jste chlapi?“ útočila na jejich ješitnost a byla by i uspěla, nebýt rozestavěného hradu. Chasníkům nebránilo v pomstě ani tak svědomí jako Fanoušův fortel. Kdyby nepřišel druhý den na stavbu, museli by zastat i jeho díl práce. A to by nebyla žádná hračka. „Však my mu to vrátíme jinak,“ slíbili Markétě.

13 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 13

22.03.16 12:06

3 Na Žárlíři to bylo k uzoufání. „Takhle nebudeme hotovi do soudného dne!“ láteřili zedníci, když zjistili, že jim přes noc někdo poschovával všechno náčiní. „Kdo jen v tom může mít prsty?“ pátrali bezvýsledně a pro jistotu se přestali bavit s tím nejméně známým. „Někdo to dělat musí,“ soudili správně a dělali nesprávně, jako by Fanda neexistoval. „Nikdo z nás by si přece neničil vlastní práci, a jiný tu široko daleko není.“ Pravda, široko daleko nebyl žádný jiný člověk. Ale nedá se říct, že by tam nebyl vůbec nikdo. Už nějakou dobu se totiž v okolí ochomýtali dva čerti: záškodnický čert Kazisvět a zpravodajský čert Špehoň. Kazisvět byl čert nejnižší kategorie. Neměl žádné odborné vyškolení ani zvláštní schopnosti. Jelikož nepatřil mezi čerty k nejchytřejším, byl od začátku využíván spíše na silácké úkoly. Měl prostě lidem kazit jejich dílo. „Podle takových, jako jsi ty, se v lidském jazyce ustálila přirovnání hloupý jako čert, škaredý jako čert a vzteklý jako čert,“ dobíral si ho Lucifer. „Jediné, co o tobě neplatí, je líný jako čert,“ dodal uznale, když si připomněl, jak se Kazisvět při každé akci nadře. Kazisvět byl ve své prostoduchosti pyšný na to, že je předobrazem něčeho tak nesrozumitelného, jako je přirovnání. Kazisvět totiž neznal lidskou řeč. Ne že by se ji nesnažil naučit, ale neměl na jazyky hlavu. I když pro jeho profesi nebyla znalost lidštiny nezbytná, byla by mu nepochybně práci zjednodušila. Čert nikdy nevěděl dopředu, na co se lidé chystají, a tak mohl kazit pouze výsledky jejich snažení.

14 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 14

22.03.16 12:06

Lucifer průběžně sledoval jeho činnost v pekelném zrcadle a bručel: „Je to trouba, ale je na něj spoleh.“ Nemohl ovšem přehlédnout, že výsledky nemá ­K azisvět v poslední době valné. Přičítal to z větší části malé podnikavosti lidí, která neposkytovala čertovu záškodnictví dost prostoru k uplatnění. Nezastíral si však ani to, že Kazisvět musí o svou příležitost doslova zakopnout, jinak ho netrkne. „Nejvyšší čas zvýšit Kazisvětovi jeho sebevědomí,“ uvažoval Lucifer. „Čert bez sebevědomí je horší než namyšlený anděl.“ Jednou se takhle Kazisvět potuloval kolem Žárlíře ve snaze narazit na něco hodného zničení, když tu si div nevyvrkl kopyto v díře po měřicí tyči. Ďábelsky zaklel a rozplácl se na nerovné zemi. Rohem se přitom zabořil do hromady písku, a než se z ní vyhrabal, rozsvítilo se mu v hlavě. „Tohle musí být staveniště! Podobně jsem si natloukl naposled při stavbě kutnohorské fary, fuj tajbl!“ odplivl si po čertovsku. Dál nepátral, co a kdo tam staví, nýbrž začal hned stavbu narušovat, jak nejlépe uměl. Kdyby byl rozuměl lidskému domlouvání, mohl by své kazi­­ svět­ství pojmout daleko mnohostranněji. Takto mu nezbylo než vláčet do úmoru balvany z jedné hromady na druhou a přepižlávat připravené trámy. Alespoň to tedy dělal s nevšedním zápalem a pečlivostí. Potřeboval totiž úspěch jako sůl. Už dlouho nic pořádného nezkazil a sám cítil, že začíná vypadávat z formy. Čert Špehoň patřil naopak k pekelné elitě. Jeho úkolem bylo dodávat do pekla spolehlivé zprávy o tom, nač se lidé chystají. Byl velmi horlivý a svědomitý, ale ani to mu nebylo moc platné. Na světě se nedělo nic, co by za raport stálo. Válečná tažení byla všední záležitostí, sousedské rozmíšky jakbysmet, sem tam nějaký ten vynález z královského dvora už taky začínal Lucifera nudit, a tak nebylo co donášet. A meldovat se muselo. „V hospodě pod vrchem Žárlíř se schyluje ke rvačce,“ hlásil Špehoň svědomitě při pravidelné audienci, i když sám pochyboval o tom, že by to vládce pekel uspokojilo. Proto se rozhodl být aspoň co nejpodrobnější. „Několik místních kolohnátů se chystá nabančit jednomu cizímu. Abych řekl pravdu, není

15 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 15

22.03.16 12:06

mi úplně jasné proč, ale zdálo se mi, že to ani není důležité. Podstatné je, že je ten společný záměr jaksi stmelil.“ „Hrom do kotle,“ přerušil ho Lucifer. „Tohle má být služební hlášení? O hospodské rvačce, ke které nota bene ani nedošlo? To už se na světě opravdu na nic kloudného nezmůžou, takže mě musíš otravovat takovýma prkotinama?“ Špehoň se pod Luciferovým hněvem jen přikrčil a zoufale šátral v paměti, jestli by neměl do své zprávy přece jen nějaké tučnější sousto. Obával se, aby ho vládce v tom pekelném rozhořčení nedegradoval na řadového záškodnického čerta. Takové ponížení by nepřežil. „Zaplať Lucifer, konečně to mám!“ zaradoval se náhle a vysypal ze sebe: „Na Žárlíři se taky staví nová tvrz.“ „No konečně,“ ulevil si pán pekel. „Katedrála by byla lepší, ale aspoň něco. Tak proč to neřekneš rovnou, ty ťululum?“ „Schovával jsem si to na konec jako zlatý hřeb,“ vymýšlel si Špehoň bezostyšně. „Zkrátka rytíř Otakar si dává zbudovat velkolepý hrad,“ opakoval svou zprávu jinými slovy, aby si ji šéf vychutnal. „Výborně,“ zamnul si pracky Lucifer. „To se nám hodí. Jednak to zaměstná na delší dobu čerta Kazisvěta, který už dávno nemá do čeho pracky vrazit, a jednak to vytvoří prostor pro nevyhnutelnou pohromu. Lidská žárlivost je pro peklo hotové požehnání,“ dodal, když viděl Špehoňův nechápavý výraz. „Při vší úctě, mocný Lucifere, s tou žárlivostí to moc nevidím. Otakar je sám jak kůl v plotě a takový jistě i zůstane, jak ho tak pozoruju. Sám žádnou krasotinku nemá a mezi lidi nechodí, aby se tam mohl dostat do neštěstí kvůli nějaké cizí. To pak nejsou pro žárlivost žádné zvláštní podmínky.“ „Jsi ještě moc nezkušený, Špehoni,“ usmál se Lucifer shovívavě. „To ještě uvidíš, jaké drama se nám z toho vyklube,“ dodal zasněně. Lucifer měl s lidmi své zkušenosti a dokázal čekat. Nepochyboval, že se dočká i tentokrát.

16 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 16

22.03.16 12:06

17 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 17

22.03.16 12:06

4 Špehoň měl pravdu. Statečný rytíř padl do oka nejedné pěkné panence, která by ho ráda blíž poznala a třeba ho i měla ráda. Ale Otakar se nechtěl seznamovat. Cizí názory ho nezajímaly a svoje neuměl vyjádřit jinak než činem. Nebyla s ním rozumná řeč. A tak se každá panenka dřív nebo později urazila a našla si přístupnějšího nápadníka. O tom by mohla vyprávět třeba kovářovic Markéta. Švarný rytíř z jejich kraje se jí líbil jako zatím nikdo, i když ho viděla pokaždé jenom v trysku. Jeho tajemnost, nepřístupnost a zasmušilost považovala ve srovnání s vlastnostmi vesnických chasníků za tak neobvyklé, že ji nepřestávaly přitahovat. V duchu si ráda představovala, jak by se s ním mohla seznámit. Měla přesně vymyšleno, co by řekla ona a co by měl říct on. Ponechávala sice jistý prostor náhodě, ale v zásadě jí vycházel asi takovýto seznamovací rozhovor: On: „Krásná panno, co jsem tě spatřil, nemohu myslet na nic jiného.“ Ona: „Také vy jste mi padl do oka, udatný rytíři.“ On: „Procestoval jsem půl světa, ale takovou krásu jsem ještě neviděl.“ Ona: „Těší mě, že se vám líbím.“ On: „Krása ale není všechno. Zdá se mi, že máš i dobré srdce a zdravý rozum.“ Ona: „O tom bych vás ráda přesvědčila.“ On: „Člověku je těžko, když nemá spřízněnou duši. Tolik jsem toho zakusil a nemám se s kým podělit o své zážitky. Ty bys mi jistě rozuměla, kdybych ti o nich vyprávěl.“ Ona: „Ó, hrdinný rytíři, budu vám s radostí naslouchat a prožívat v duchu vaše dobrodružství s vámi.“

18 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 18

22.03.16 12:06

Tak nějak to mělo proběhnout. Markéta si nezastírala, že některé věty vkládá rytíři do úst především s ohledem na Doubravku ze statku. Markéta trochu žárlila na její obecně uznávaný půvab. Doubravka byla možná nejhezčí, ale Markéta ji rozhodně předčila výřečností a podnikavostí. Zatímco Doubravka se jen roztomile usmívala a čekala, až si jí svět všimne, Markéta byla připravena dobře voleným slovem osud popostrčit. Seznámení s rytířem měla předem vymyšlené do poslední slabiky. Jenže když se jí konečně poštěstilo připlést se mu do cesty, vypadal jejich rozhovor úplně jinak, než jak plánovala. Otakar: „Kdepak tu najdu kováře, panenko?“ Markéta: „To je náš táta, pane.“ Otakar: „Tak ho přiveď, ale hned.“ Markéta: „To nejde. Odjel na jarmark a vrátí se až k večeru. Můžu vám zatím nějak pomoct?“ Otakar: „Potřebuju narychlo okovat koně, v tom ty mi těžko pomůžeš.“ Markéta: „Najíte se, napijete, odpočinete si. Ráda vám zatím budu dělat spo­lečnost.“ Otakar: „Nepotřebuju si odpočinout, potřebuju okovat koně. A na tvou společnost nemám kdy, jedu do boje.“ Není jistě divu, že Markéta svůj idol rychle zavrhla a že ve svých představách vyměnila nemluvného rytíře za upovídaného učitelského mládence. S Vítkem si koneckonců dobře rozuměla od dětství a lecjaké dobrodružství s ním už prožila doopravdy. Otakar byl přesvědčený, že nikoho nepotřebuje a nechce. Hlavně nikoho takového, s kým by se musel bavit. Proto mu vyhovovalo pobývat v krajích, kde se mluvilo pro něj cizím jazykem. Nesrozumitelnost řeči ho chránila před snahou o sblížení a pomáhala mu držet si lidi pěkně od těla. Dobrovolně se hlásil na dlouhá tažení, na která se nikomu jinému nechtělo. Když viděl, jak srdceryvně se někteří vojáci loučí se svými milými, blahořečil si, že zůstal svobodný. „A když se konečně rozloučí, není to o moc lepší,“ dodával po poslední zkušenosti. Zrovna nedávno do jeho šiku totiž přibyl jeden takový neodloučitelný. ­Postava lamželeza, ale srdce nahniličko. Jak se Otakar podíval do jeho široké

19 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 19

22.03.16 12:06

usoužené tváře a zaslechl jeho smutné písničky, bylo mu jasné, že s ním to ­nevyhrál. A utvrdil se v tom, když zjistil, že každá jeho druhá věta začíná „Otylka“. Rytířovi bylo srdečně jedno, co si jeho muži myslí, dokud ho s tím neobtěžo­ vali. Ani jeho obrněné srdce však nedokázalo nevycítit, jak je tenhle chasník nešťastný. Ten byl očividně stvořený pro obdělávání rozlehlého lánu a vychovávání kupy dětí, ne pro vojenské tažení. „Kde jste sebrali tohohle moulu?“ obořil se Otakar vztekle na verbíře, kteří si rozhodně s nějakým dušezpytem hlavu nedělali. Chlap jako chlap, jen když udrží zbraň. „Ten nám doslova spadl do klína. Narazili jsme na něj v jednom lese, ze kterého jsme se nemohli vymotat. Staví se tam jakýsi hrad, takže kdo má ruce, má i práci. Nikdo se tudíž do žoldu nehnal. Až tenhle. Že prý ho ze stavby pro hloupé nedorozumění vyštvali a on že si musí nějak vydělat, aby si mohl vzít svou Otylku. Tak jsme ho sebrali,“ vysvětloval hlavní verbíř a odškrtával si další řádku v ukoptěném seznamu. „Jenže teď máme tu Otylku na talíři v jednom kuse. On s ní nedá pokoj. Nemluví o ničem jiném, nemyslí na nic jiného, nechce o ničem jiném ani slyšet,“ podotkl druhý verbíř, kterému žádný seznam nesvěřili, takže si musel všechno pamatovat z hlavy. „Lákali jsme ho mezi sebe, nabízeli mu víno i karty, zábavu i vzrušení, ale jemu není nic dost dobré. Z toho kloudný voják nikdy nebude,“ uzavřel znechuceně. Otakar se ohlédl po nováčkovi. Ten se chránil před studeným větrem v chumlu mezi ostatními a strkal jim před oči, co právě vyřezal do dřeva: „Podivéte, chalani, takovó krásu ste neviděli.“ „Co to je?“ natahovali krky vyčerpaní vojáci, aby snad o něco nepřišli. „To je moja Otylka,“ ukazoval nováček pyšně svůj výtvor a díval se na svůj kousek dřeva jako na svatý obrázek. „Nádhera,“ mumlali vojáci rozpačitě, aby neurazili. V neútulném ležení nebyl doma nikdo, cizí byli všichni. Nebylo třeba se proti nikomu stmelovat. Nepříjemností bylo kolem dost tak jako tak, a nikdo se nesnažil jejich počet zbytečně rozmnožovat. Ale i dobrá vůle má své meze.

20 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 20

22.03.16 12:06

„Já vám o ní možu povídat…,“ nabídl se Fanouš ochotně, když se jeho dílu dostalo vlídného přijetí. „Jako by se stalo!“ děsili se vojáci. Najednou měl kdekdo někam napilno. Jen ti nejunavenější nebo nejnetečnější se nerozprchli, nýbrž vyslechli další z nekonečné řady vyprávění o božské Otylce. A pak taky čert Špehoň. Zase zoufale paběrkoval zprávy do hlášení, které bylo čím dál stručnější. Předpokládal, že se ve vojenském táboře dozví něco o rytířových plánech, které by rozhojnily jeho spis v pekle. Ale Otakar se neobtěžoval ani otevřít pusu. Jediný, kdo ji naopak nezavřel, byl ten nový voják. Špehoň si stejně potřeboval trochu orazit, a tak se natáhl mezi odpočívající bojovníky. Dokonce se mu podařilo uzmout zpod jednoho tvrdého spáče houni. Pohodlně se na ní rozvalil a zavřel oči. Uši měl ale i nadále nastražené, a tak zažil něco podivného. Fanoušova slova k němu doléhala jako příjemná zvuková kulisa, něco jako praskání ohně nebo chřestění řetězů, zvuky, na které byl z pekla zvyklý. Na rozdíl od domáckého pekelného rámusu však bublavé vyprávění začalo vytvářet čertovi před očima obrázky. Fanouš vykreslil boubelatou Otylku, bytelnou chalupu, rozkvetlou zahrádku, dokonce i tu kupu vysněných capartů tak barvitě, že měl čert dojem, že by je poznal na první pohled. „Není nad to umět se květnatě vyjadřovat,“ usoudil Špehoň. Hned si předsevzal, že příště své hlášení zahalí do nápaditějšího jazyka, aby udělal na Lucifera dojem alespoň svou výřečností, když už neměl co říct. Rytíř Otakar se při pohledu na rozpovídaného a rozesmutněného nováčka ­otřásl. Jemu přišel každý projev stesku po blízkém člověku nepochopitelný. Touha po dobrodružství a služba králi ho hnaly z místa na místo a z bitvy do bitvy. Otakar se vyznamenal v nejednom boji a hrnul se vždycky tam, kde o nebezpečí nebyla nouze. Udatnějšího rytíře nikdo nepamatoval a o jeho bezúhonnosti taky nebylo pochyb. Jediná vlastnost, kterou by mu někdo mohl vytknout, kdyby si troufl, byla vznětlivost. Protože však byl Otakar znám svou prudkostí, nikoho by ve snu nenapadlo mu něco vytýkat. Jak byl rytíř chrabrý v boji, tak byl nesmlouvavý v rozepřích. Nikdy si nepřipustil, že by se mohl mýlit. Za svou pravdu by neváhal dát život, a to jak svůj, tak cizí.

21 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 21

22.03.16 12:06

Pokaždé, když se vojáci po dlouhé a namáhavé cestě složili v krčmě, nastal ten příjemnější okamžik vojenské služby. Nastřádané vzrušení i strach bylo třeba uvolnit v co možná nejkvětnatějších hrdinských historkách, ve kterých se předháněli ostřílení bojovníci s natěšenými nováčky. Těchto řečí se Otakar nikdy neúčastnil, ani když ho kumpáni vybízeli sebevíc. „Asi se nemá čím chlubit,“ provokovali rytíře, aby se rozpovídal. „Třeba nic hrdinského nedokázal,“ přisadil si nejtroufalejší posměváček v očekávání šťavnaté odpovědi. Rytíř se ani neobtěžoval vytáhnout meč. Jediným pohybem zarazil vtipálkovi okousanou kost do krku a vypotácel se na vzduch. V krčmě nastalo udivené ticho. Jen rytířův první zbrojnoš Blažej nebyl vyveden z míry: „Máš štěstí,“ řekl kuckajícímu vojákovi. „Dřív by tě byl na místě probodl. Nějak ztrácí páru.“ Když rytíř vyklidil pole, rozhostilo se rozpačité ticho, které rozčísl až zpěvavý hlas: „To moja Otylka jednó…“ Při řeči se Fanoušova zakaboněná tvář rozjasňovala, oči dostávaly jiskru a vypravěč náladu. Jako by si ze známých slov vystavěl kolem sebe svůj známý svět, který mu dal zapomenout na příkoří a nepohodlí kolem sebe. Jako by se důvěrnými slovy opevňoval proti nebezpečí a přibližoval své milé. Čert Kazisvět byl také na doslech, ale na něj vyprávění nijak nepůsobilo. Marně si lámal hlavu, co to slyší. Bylo by ho vskutku zajímalo, jaké řeči dokážou člověka tak proměnit. „Že by nějaká zaklínadla?“ dohadoval se čert, kterému znělo Fanoušovo vyprávění jen jako náladová hudba. Otakar dával přednost tichu. Uložil se pod rozsochatý strom a zasnil se. Vzpomněl si, že se mu na Žárlíři staví hrad, a začal si představovat, jak by měl vypadat. „Já bych vlastně mohl být architekt,“ usoudil vzápětí. Ulomil si větvičku a začal s ní čmárat do písku. Narýsovat nádvoří nebyl žádný kumšt. To povzbudilo Otakara natolik, že si pomyslel: „Komnaty, chodby a schodiště půjdou jistě stejně snadno.“ Nad jižní stranou nádvoří přikreslil několik čtverců jako sálů, ale pak se zadumal. Nějak se mu jejich zdi nestýkaly, a to tam ještě ani nebylo schodiště. Jak tak hloubal nad svým nákresem, padl na něj stín.

22 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 22

22.03.16 12:06

„Co mi tu ramtáš po hradu?“ rozvzteklil se Otakar a natáhl se pro dýku. Než ji vyndal z pochvy, nebylo už koho bodnout. Nikde kolem se ani lísteček nepohnul. Rytíř jen zakroutil hlavou a začal rýsovat severní stranu hradu, i za cenu toho, že se mu hradby nespojí. Čert Kazisvět si oddechl. Dal se Fanoušovým hlasem ukolébat do nepozornosti a nějakým nedopatřením na chvilku přestal být neviditelný, když se tak klackoval kolem. Jen taktak se upamatoval na správné kouzlo. „To je všechno tím, že já jim nerozumím,“ pomyslel si čertovsky. „Kdybych věděl, co má rytíř za lubem, nemusel bych se tak namáhat. Co je mi platné, že mi Lucifer prozradil, čí stavbu mám teď v prackách? Z té jeho čmáranice nejsem

23 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 23

22.03.16 12:06

moudřejší, a ještě mě málem bodl,“ stěžoval si. „Takhle mi zase nezbyde, než se vrátit a dál tahat sem tam ty zatracené šutry.“ Jenže ať nosil kameny, div se nestrhal, bylo mu to málo platné. Dělníků bylo víc, a tak hrad pomalu, ale jistě rostl.

5

Otakar se tentokrát vracel z tažení plný očekávání. Byl zvědavý, jak odpovídá jeho představa hradu tomu, co uvidí. Udivovalo ho, že stavba nijak nevyčuhuje z lesa. Dokonce si nebyl úplně jist, jestli nezabloudil, když očekávaný hrad ne a ne objevit. Konečně se prodral houštinou a div nenarazil do hradby. Ta ho na první pohled potěšila svou mohutností i výškou. „Přes ni se hned tak nějaký nezvaný host nedostane,“ liboval si. „Ještě tak najít bránu.“ Otakar se drápal po svahu, škrábal se o ostré větve a zakopával o kameny podél zdi, ale zaboha nemohl najít, kde nechal tesař díru. Když konečně vchod našel, byl už bez sebe vzteky. „Co jste to tu postavili, budižkničemové!“ rozkřikl se na zedníky. „Vždyť se sem není možné dostat!“ „Ale to bylo přece vaše přání,“ podotkl ustrašený stavitel. Otakar se s rachotem odstrojil z brnění, svalil se na nádvoří a chvíli se vydýchával. Jen se trochu vzpamatoval, vydal se na obhlídku svého sídla. Chodby tam byly, schodiště taky, jeden sál za druhým se otvíraly po všech stranách nádvoří, dokonce i zbrojnice stála. Samé holé zdi. „To nejsou sály, to jsou ratejny!“ rozkřikl se Otakar a dutá ozvěna mu jeho vý­ křik posměšně vrátila. „Neříkal jsem, že chci komnaty?“

24 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 24

22.03.16 12:06

„Ale pane, výslovně jste zakázal všechny cerepetičky a cingrlátka, tak jsme si na žádnou výzdobu nedovolili ani pomyslet,“ drmolil stavitel, celý tumpachový z pánovy náladovosti. Otakar si připomněl svůj náčrt v písku a byl skálopevně přesvědčen, že sám by hrad naplánoval líp. „To snad nemůže být takový problém trochu to umělecky štrejchnout,“ zuřil. „Až budu mít čas, pustím se do toho.“ Najednou si na něco vzpomněl. „A kde je věž?“ rozkřikl se. „Tu jsme ještě nestačili vybudovat, protože se tu vyskytly jisté překážky,“ ošíval se stavitel. „Ztrácel se nám materiál, a kromě toho nám to tu někdo boural. Taky jsem si s dovolením myslel, že věž třeba ani nebude potřeba, v tomhle pustém místě…“ „Věž bude potřeba například na to, abych tě do ní mohl zavřít, když neuděláš, co jsem poručil,“ vztekal se Otakar. „A taky tam budu schovávat své nejcennější poklady. Musím už pomalu myslet na zadní kolečka. Nemůžu se donekonečna vláčet po světě. Prostě postavíš věž a dál se o tom nebudeme bavit.“ Stavitel se jen uklonil a klidil se rytíři z očí. Také všichni ostatní se hleděli Ota­ karovi vyhnout. „Dělat umění přece nemůže být žádný kumšt,“ uvažoval zatím rytíř rozhorleně. „Kdekdo se s tím páře a dělá z toho vědu. Kdybych já nebyl tak zaneprázdněný důležitějšími věcmi, mohl bych se do toho pustit sám, a to by všichni koukali! Takovýhle hrad bych zmáknul levou rukou!“ chvástal se a užuž se chystal propustit stavitele. Do vlhkého písku ve stínu hradby se jal čmárat svou představu. Právě chtěl rozmáchlým gestem spojit věž s hodovní síní, když mu na spojovací chodbu dopadlo koňské kopyto. Na nádvoří, kde se vzal, tu se vzal, stál uřícený královský posel. „Rytíři Otakare, sedlejte koně,“ sípal vyčerpaně. „Kdo tě sem pustil, ty mameluku!“ zařval Otakar. „Stráže sem!“ zavelel. Vtom si uvědomil, že nemotorné stráže by mu rozdupaly i zbytek jeho smělého nákresu, a proto se rychle opravil: „Naopak, stráže tam, když už nepřišly dřív. A jak ty ses sem vůbec dostal?“ obořil se na vetřelce. „Hledal jsem váš hrad celý den,“ vysvětloval posel dotčeně. „Dostal jsem rozkaz přivést vás z hradu Žárlíř, ale nikdo mi nedokázal poradit, kde ho najdu. Už

25 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 25

22.03.16 12:06

jsem se obával, že se vrátím s nepořízenou. Ale to abych se raději nevracel vůbec. Konečně mi jedna babka prozradila, kterému kopci se tu říká Žárlíř, ale že tam, pokud ví, žádný hrad není. Že prý by na takovém místě stavěl sídlo jenom blázen. To mi štymovalo, tak jsem se vydrápal až sem.“ „Na plané řeči nejsem zvědavý. Co tu vlastně chceš?“ nepochopil rytíř nactiutrhačnou poznámku. „Král pro vás posílá. Chystá se na dlouhé tažení až někam na sever a chce vás do své družiny. Mezi námi, nikomu se tam nechce, ale vám prý to vadit nebude. Má tam být zima a tma a nekouká z toho dohromady žádná kořist. Prostě výprava jako dělaná pro vás,“ dodal posel. „Zima ani tma mi nevadí, hlavně když budu mít klid,“ řekl Otakar a začal se vypravovat na novou cestu. Byl poslušným rytířem, a kromě toho ho nedostavěný hrad nijak netěšil. Doufal, že na dálku získá od stavby náležitý odstup a třeba ho napadne, jak propojit schodiště se severní chodbou a čím vyzdobit hodovní síň. Ale hlavně už se nemohl dočkat, až se zase ocitne v místech, kde nebude nikomu rozumět.

6 Čert Kazisvět by naopak dal nevímco za to, kdyby lidem rozuměl. Ne že by toužil po důvěrných rozhovorech, ale bylo mu jasné, že by si tím notně usnadnil těžkou práci. Přesněji řečeno, že by se jí přímo zbavil. Jako lidštiny znalý by byl totiž převelen na náročnější úkoly. Lucifer by ho jistě záhy povýšil na zpravodajského čerta. „Donašečů není nikdy dost,“ tvrdil pekelný pán, „a na zpravodajské službě se nesmí šetřit. Zapište si za uši, že kdo má informace, ten má moc.“ Čerti poulili oči a snažili se srovnat si to v prázdných hlavách. Když se tak

26 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 26

22.03.16 12:06

Lucifer rozhlédl po svých nedovtipných posluchačích, bylo mu jasné, že někomu nepomůžou ani ty informace. Tak zcela zabednění čerti ale zase nebyli. Svému dílu každý rozuměl, to se nedalo popřít. „Záškodníci jsou tupci, kteří musejí nahrazovat silou, co nezvládnou rozumem,“ posmívali se svým kolegům donašeči. „Donašeči jsou banda líná, na kterou my musíme dřít,“ hudrovali čerti záškodníci. Obojí byla pravda. Stačilo se podívat, jaké lehy má čert Špehoň, aby si neustále uřícený a schvácený Kazisvět přál povýšit na jeho úroveň. To by ovšem znamenalo složit nejprve pekelnou jazykovou zkoušku, což by se zase nepodařilo

27 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 27

22.03.16 12:06

bez vyčerpávajícího šprtání. Lucifer dal na srozuměnou, že zvládnutí lidštiny je pro všechny čerty žádoucí a že je to zárukou služebního postupu, ale na druhé stra­ ně zdůraznil, že kdo nebude umět, bez pardonu od zkoušky vyletí. „Nechci po vás zázraky,“ tvrdil vládce pekel, „ale základní slovní zásoba a jed­ noduchá gramatika je to nejmenší, co musím vyžadovat.“ Lucifer věděl, že jeho poddaní nejsou žádní géniové. Tedy až na jednu výjimku, čerta Polyglota. To byl takový zvláštní případ. Jako čert zcela n ­ eschopný, ale na druhé straně zvláštně nadaný. Oheň pod kotlem nedokázal ani rozdě­lat, ani udržet, pořádný řetěz ani neuzvedl, natož aby s ním uměl rachotit, a zaklínadla motal páté přes deváté. Zato měl ohromnou paměť na jazyky. Uměl jich tolik, že to nedovedl ani spočítat, protože matematika mu naopak nešla. Znal nespočet jazyků živých a navíc řadu jazyků už vymřelých. To by se dalo ještě jakž takž pochopit, i když to ostatní čerti považovali za vrchol výstřednosti, ne-li přímo za šílenství. Co se ale naprosto vymykalo chápání i samotného Lucifera, byl Polyglotův zápal pro srovnávací jazykovědu. Celá dlouhá desetiletí ležel čert-badatel zahrabaný v pekelném archivu a zkoumal staré texty, jen aby rozluštil neznámé písmo nebo dokázal příbuznost nesrozumitelných jazyků. „Ale budiž,“ říkal si odevzdaně Lucifer. „Aspoň nenadělá žádnou škodu a neublíží si.“ S obojím už byly zkušenosti, po kterých se vládce pekel rozhodl, že tohoto vrcholně nezpůsobilého a beznadějně roztržitého čerta nemůže bez dozoru víckrát na svět pustit. Ve skupině byl Polyglot také nepoužitelný. Do party záškodnických čertů se nehodil pro svou zoufalou nešikovnost a tělesnou slabost. Mezi zpravodaje by sice zapadl odborností, ale chyběla mu nutná pohotovost a prohnanost, takže se s ním rozhodně nedalo počítat pro choulostivější úkoly. Proto byl ponechán v archivu a příležitostně využíván jako překladatel podkladů pro soudní jednání.

28 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 28

22.03.16 12:06

7

Rytířské tažení směřovalo ze země do země, neznámý kraj se střídal s neznámým krajem a cizí jazyk s cizím jazykem. Otakar se obehnal hradbou mlčení a kochal se svým soukromím. V něm se z bojovníka měnil v snílka, který spřádá plány na své životní dílo. „Až seknu s válečnictvím, a to bude už brzo, dám se na umění,“ vymýšlel si. „Už mám toho umírání kolem sebe po krk, nejvyšší čas zaměřit se na něco nesmrtelného. Na opravdovou krásu, ne na krásné řeči jako kdejaký pisálek nebo žvanil.“ Otakarovi vytanul na mysli ten nešťastný voják, který si přikrášloval neutěšenou skutečnost obrázky své milé, vykouzlenými vlastní výřečností. „Něco, čemu každý porozumí i beze slov.“ Rytíř si začal pohrávat s myšlenkou, že by se mohl stát na stará kolena architektem. „Ten můj stavitel je hotový břídil. To já bych dokázal vymyslet vzletnější stavby. Na můj hrad by se jezdili dívat z daleka široka,“ snil Otakar v přestávkách mezi bitvami. „Ne, vlastně ne. To bych nemohl potřebovat. Obdivovatelé nebo zvědavci, každopádně by narušili můj klid. A to je to poslední, co bych chtěl.“ Navíc zatím nevykoumal, jak to udělat, aby se hodovní síň vešla mezi kuchyň a schodiště, aniž by se musela bourat hradba, a aby jediný přístup do hladomorny nebyl z přijímací komnaty. Ať čmáral cestou do vlhkého písku, do udusané země, do mazlavého jílu či do rozbředlého sněhu, v nákresu hradu mu pořád něco nesedělo. A to uvažoval pouze dvojrozměrně. Na třetí rozměr se zatím neodvažoval ani pomyslet. „Pane, neseďte tu sám. Pojďte si s námi zahrát vrchcáby!“ lákali Otakara zbrojnoši, kterým chyběl jeden do hry, navíc někdo s plnějším měšcem, než měli sami.

29 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 29

22.03.16 12:06

„Neruš mě, ničemo,“ utrhl se Otakar na vyslance, který ho měl přivést mezi hrá­če. „Já se nemůžu flákat tak jako vy. Pracuju na svém díle.“ Zbrojnošovi to jako velká práce nepřipadalo, když tak viděl rytíře s klacíkem v ruce, jak se rýpá v mrazem ztuhlém blátě, ale ze zkušenosti věděl, že není radno mu odporovat. Pokrčil rameny, jako že udělal, co mohl, a vrátil se ke svým kumpánům. „Rytíř tvoří,“ ušklíbl se, než znovu zasedl ke hře. Otakar zatím v duchu vyměnil rýsovací prkno za dláto. „Architektem nebudu, s těmi pravými úhly a rovnými čarami ať se moří někdo jiný,“ rozhodl se a podpatkem rozkopal svůj plánek hradu. „Já budu slavným umělcem.“ Ale jaképak umění bez lásky a jakápak láska bez porozumění! A přece. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Večerní slunce stálo nízko na oblo­ ze, ale ne a ne zapadnout. Otakar si nemohl zvyknout na tu severskou podivnost. Pozdě do noci svítí slunce na obloze, jako by nikdy nemínilo jít spát, a když se konečně rozhoupá k západu, vykouzlí na nebi záři, jakou neviděl nikde jinde. Oblaka visela tak nízko, že mu div nespadla na hlavu, a barvila se do všech odstínů rudé, jež se nápadně odrážela od tlumeně šedozelené krajiny. Otakar se nemohl nabažit ticha, které jako by bylo nejen slyšet, ale i vidět v té málo obydlené krajině. Kdyby nebylo občasných šarvátek, které se snad bojem ani nedaly nazvat, neozývalo by se kolem nic než šumění borovic ve větru a šplouchání vody pod přistávajícími divokými kachnami. Rytíř se nemohl rozhodnout, zda mu víc vyhovuje vytoužené ticho, nebo zda ho víc zlobí nedostatek činnosti. „Koneckonců válečné tažení není žádná vlastivědná vycházka. Na ně se jezdí dobývat a ne obdivovat krásy přírody,“ připomínal si v duchu. Aby si nepřipadal zcela nevyužitě, vrátil se ke svým uměleckým plánům. „Tyhle červánky by nebyl kumšt namalovat. Červená hlinka se sežene ­vždycky, šedé je kolem plno – kdybych to hodil na zeď, měl bych fresku v hodovní síni jedna radost. A jmenovala by se ,Blahoslavené ticho‘. Na obrazech se stejně nejvíc cení trefný název, ostatní je už hračka.“

30 Rytir a ticha nevesta TISK.indd 30

22.03.16 12:06