život_Sestava 1 05.01.15 13:44 Stránka 9
1. kapitola
„Ahojky.“ Celia svůj pozdrav jako obvykle zazpívala a použila zdrobnělý tvar. „Ahoj, to jsem já,“ prohlásila jsem bezbarvě a v duchu si říkala, že je dobře, že je na mně jednoznačně vidět, jak špatně na tom jsem. Lidé se sebevražednými sklony přece až do poslední chvíle navenek působí, že jsou v nejlepší náladě. Vždycky to udělají ti, od nichž by to člověk nečekal, a tak podobně. Vtom jsem si sama sebe představila, jak skáču z horního patra parkovacího domu, nadšeně přitom mávám rukama a křičím: „Jsem v pohodě! Nic mi není!“ a potom se rozplácnu na asfalt. „Ros!“ Sestra neztrácela optimismus. „To je ale milé překvapení. Už je dost pozdě. Byla jsi někde venku? Jak to šlo s knihami? Děje se něco v St Albans?“ „Morče umřelo.“ „Cože, tvoje morče? To, které jsi dostala s domem? Pan Edmund?“ „Pan Edward,“ opravila jsem ji. „Ale to ne,“ řekla téměř neslyšně a já v jejím hlase zaslechla náznak paniky. Zaplavily mě výčitky. „Zas taková katastrofa to není,“ vyhrkla jsem poněkud nepřesvědčivě. „Mrzí mě to, Ros,“ prohlásila Celia, „ale stejně už na |9|
život_Sestava 1 05.01.15 13:44 Stránka 10
J o P l at to vá
tom nebyl nejlíp. Kolik mu bylo? Tři nebo čtyři? To už je přece skoro stařecký věk. A měl se u tebe jako v pohádce, ne? Představ si, jak by to s ním asi dopadlo, kdyby ses ho neujala. Vždyť ho chtěli nechat uspat!“ Na chvilku se odmlčela. „Koukni, vím, že je to hrozný, ale nesmíš si to tak brát. Jen si vzpomeň na všechno dobré, co se ti teď objevilo v životě: krásný dům, skvělá nová práce, všichni ti kamarádi, co sis v ní našla, všichni ti lidé, co jim na tobě tolik záleží… Ros?“ Zírala jsem z okna a zapomněla, že bych asi měla něco říct. „Ros? Jsi tam ještě?“ „Jo, jsem.“ „Jen tím chci říct, že ti to teď v životě začíná klapat a že to morče mělo sakra štěstí. Kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby ses neobjevila ty. Opravdu mělo kliku. A velkou. Vlastně jsi mu spíš měla říkat Štístko.“ Vesele se zasmála. „Soused ho přejel sekačkou.“ „Cože?“ „Můj soused,“ vyslovovala jsem pomalu a zřetelně, jako bych mluvila s kojencem, „ho přejel,“ odmlčela jsem se a zhluboka se nadechla, „sekačkou,“ další nádech, „pak ho pohřbil a dneska večer se u mě stavil s kyticí a omluvou.“ „To je hrůza.“ Zlehka se jí zachvěl hlas a já přemýšlela, jestli náhodou nepotlačuje smích. Sama bych se tomu zasmála, ale bála jsem se, že bych se pak přestala ovládat a skončila záchvatem pláče, který už poslední dobou naštěstí býval čím dál vzácnější a obvykle se dostavoval teprve, když jsem si šla lehnout. Dala jsem ruku na mluvítko, aby Celia neslyšela mé přerývavé dýchání, neklamnou předehru blížících se slz. „Víš, Ce, ještě ti zavolám později,“ prohlásila jsem po chvilce. „Zrovna jsem si vzpomněla, že musím…“ „To nevadí.“ Skočila mi do řeči a zachránila mě tak od | 10 |
život_Sestava 1 05.01.15 13:44 Stránka 11
Život
vzhůru nohama
nedokonalé lži. „Vlastně už taky musím běžet,“ prohlásila honem a předstírala, že si nevšimla, jak zničeně mluvím. „Ale zítra s tebou chci probrat, co vymyslíme tátovi k narozeninám,“ pokračovala a snažila se mi poskytnout nové téma, na které bych se mohla zaměřit, a zároveň si tím připravila záminku, aby mě druhý den mohla zkontrolovat. „Objednáš někde dort, viď? Znáš mě, v tomhle směru jsem prostě nemožná.“ Snažila se, abych si připadala schopná, užitečná a lepší než ona. „Zavolám ti zítra, Ros. Asi brzy ráno – doufám, že to nevadí – ale většinu dne budu s Benem na fotbale, na blátivém hřišti bez signálu.“ Tahle poslední věta vlastně vyjadřovala: Budu volat už za úsvitu, a když to nezvedneš, zburcuju rodiče, takže ti nejpozději v půl osmé začnou bušit na dveře. Což už se skutečně jednou stalo, před několika měsíci v neděli ráno poté, co jsem se po večírku rozhodla přespat u kamarádky. Zapomněla jsem si doma mobil, a co hůř, zapomněla jsem i na to, že jsem mámě slíbila, že zavolám. Když se pak u mě doma nedozvonili, napadlo naštěstí mámu zavolat několika lidem, a tak se jí podařilo vystopovat mě dřív, než s otcem zahájili druhou fázi jeho mistrovského plánu. Což, jak mi druhý den hrdě líčil, bylo „vypáčit ti okno v kuchyni mým novým páčidlem. Vždyť víš kterým, tím, co teď s sebou pořád vozím v autě, kdyby náhodou.“ Matce zbylo aspoň tolik zdravého rozumu, aby v ten okamžik obrátila oči v sloup a dodala: „Znáš svého otce, Ros. On si to nové páčidlo hrozně chtěl vyzkoušet.“ „Ros?“ Celia znovu zněla vyděšeně. „Ros? Nějak tě neslyším.“ „Ne, promiň, to já neslyším tebe.“ „Bezva. Takže si zavoláme hned ráno?“ | 11 |
život_Sestava 1 05.01.15 13:44 Stránka 12
J o P l at to vá
„Jo. A nedělej si starosti, Ce, jsem v pořádku. Jen je to trochu, víš…“ Zakašlala jsem, abych zakryla svou neschopnost dokončit větu. „Vím, že jsi v pořádku. Ale něco takového by sebralo každého. Já bych taky byla smutná, kdyby mi někdo… No, tak jako tak, mám tě ráda.“ Znovu nasadila zpěvavou intonaci, což byl její způsob, jak vše zlehčit. Nechtěla, abych měla pocit, že jsem jí na obtíž, i když to tak někdy, vlastně spíš často, opravdu být muselo. „Já tebe taky,“ prohlásila jsem a zavěsila. Šla jsem do kuchyně, nalila si další sklenku šumivého vína a hrozila se vlastní sobeckosti. Proč jsem Celii o Panu Edwardovi jenom říkala? Narušila jsem jí večer a zkazila radost z toho, co bude podnikat o víkendu – radši o svých plánech nechtěla ani mluvit, aby se její zoufalá a beznadějná mladší sestra náhodou necítila ještě hůř. A navíc jsem byla k tomu nešťastnému, zkroušenému zabijáku morčat, který bydlí vedle mě, tak hrubá. Podle všeho bych se také měla začít omlouvat.
| 12 |
život_Sestava 1 05.01.15 13:44 Stránka 13
2. kapitola
V události, která tak negativně ovlivnila mou schopnost ovládat lítost a pocity osamění poté, co jsem přišla o Pana Edwarda, také figuroval hlodavec, jen mnohem méně roztomilý, a došlo k ní před osmnácti měsíci a třemi dny. Byl to den, který si, jak se říká, budu pamatovat do konce života: dokonalé prostředí, dokonalé šaty, dokonalá kytice, sto osm hostů a jedna naprostá krysa! Ještě pořád jsem si schovávala album, což byla dost morbidní památka, jejíž existenci jsem tajila, protože by ji rodina i kamarádi mohli považovat za záminku k přivolání dvou zdravotníků, kteří mě pak zbaví svéprávnosti. Obsahovalo jen čtyři fotky, které jsem vybrala z těch dvaceti, které oficiální fotograf ten den udělal. Na první jsem byla já s otcem, jak spolu sedíme na kované lavičce u našich v zahradě. Objímá mě kolem ramen a usmíváme se na sebe. Fotograf ji cvaknul asi deset minut předtím, než jsme nastoupili do čekajícího veterána se staženou střechou – to mám taky vyfocené. Třetí fotka z této poněkud masochistické kolekce byla momentka a zachycovala nevěstu s družičkami, jak spolu stojí před kostelem. Antonia nám na ní právě sdělila, že tak pospíchala ze záchodu, až si cvrnkla na šaty, a tak se tam všechny hrozně smějeme. Tahle fotka byla asi moje | 13 |
život_Sestava 1 05.01.15 13:44 Stránka 14
J o P l at to vá
nejoblíbenější, ale zároveň mě i nejvíc trápila, protože představovala poslední důkaz toho, že jsem bývala spokojená, možná dokonce šťastná. Prohlížela jsem si ji často a snažila se, zásadně neúspěšně, znovu prožít ten pocit. Místo štěstí jsem však cítila směs lítosti a opovržení k té neustále se hihňající, bláhově optimistické, sedmicentimetrové fotografické verzi sebe samé. Poslední snímek jsem si nechávala pouze jako důkaz chvíle těsně před vykolejením. Byl to špatně vycentrovaný záběr zezadu – mě a otce, když se velké dřevěné dveře kostela začínaly otevírat a my se chystali kráčet k oltáři. Pochopitelně jsme ještě netušili, že nás před ním čeká jen opocený svědek, který nás bude informovat, že několik okamžiků předtím Krysa opustil budovu, zřejmě přes okno sakristie, a on ho nemůže nikde najít.
Ze zbytku toho dne už jsem si pak nepamatovala vůbec nic a z následujících týdnů, které jsem trávila u rodičů v Hertfordshiru, jen málo. Dny mi splývaly v jednolitou rozmazanou šmouhu. Dvakrát týdně sezení u terapeutky Tiny Sharpové, která mi zrovna moc nepomáhala. Byla blonďatá, krásná a úspěšná, měla třípodlažní dům, dvě zlatovlasé děti a nádherného manžela. Mluvila tichým, chlácholivým tónem o tom, abych nespěchala a vyčkala, dokud se mlha nezvedne, zatímco její rodinné portréty na mě ze zdí křičely: „Nulo!“ Nakonec se ve mně probudil náznak schopnosti vnímat čas i realitu a usoudila jsem, že Londýn a práce budou mnohem příjemnější než Tinina nesnesitelná dokonalost a ustarané tváře rodičů. Proto jsem se po dvouměsíční nemocenské, vyhublá na kost a stále na antidepresivech, díky nimž jsem každé ráno na| 14 |
život_Sestava 1 05.01.15 13:44 Stránka 15
Život
vzhůru nohama
stoupila do příměstského vlaku, místo abych postávala na kraji nástupiště a přemýšlela, jestli se pod něj náhodou nevrhnu, vrátila do práce. Jakmile jsem byla zpátky v kanceláři, uznal můj šéf Alan Bullen mé „duševní utrpení a emoční křehkost“, jak se vyjádřil ve své řeči na přivítanou, a slíbil, že udělá, co bude moct, abych se mohla zase v klidu zapracovat, a že se bude snažit na mě nijak netlačit. Podle všeho se za můj duševní stav i uzdravení cítil osobně zodpovědný. Nebyla jsem si jistá, jestli se snaží přejímat otcovskou roli, přestože byl jen o deset let starší než já, každopádně ale víc než jednou vyjádřil lítost, že té „Tragédii“, jak to sám nazval, nedokázal zabránit. Pracovali jsme spolu tři roky, a i když jsem s ním a jeho ženou Anne byla několikrát na večeři, nikdy jsem ho nepovažovala za blízkého přítele. Vlastně mi Alan lezl trochu na nervy, protože měl sklony přistupovat k pracovním záležitostem tak nějak zbytečně osobně a citově. Po Tragédii jsem však jeho otcovský, možná dokonce mateřský způsob řešení problémů začínala oceňovat. A přes svou depresivní otupělost jsem mu byla tiše, vnitřně a nenápadně vděčná. Zároveň jsem si však uvědomovala, že i když mě zbavuje téměř veškerého stresu a odpovědnosti, skutečný problém to nijak neřeší. Nešlo totiž o stres a o to, jak jsem schopná se s ním vyrovnat, šlo o to, na čem mi záleží – a mně nezáleželo vůbec na ničem. Zatímco předtím mě ničil zapomenutý e-mail, pozdní příchod nebo překlep ve jméně, potom jsem si jen s námahou vybavovala, jak mi některá z těch věcí někdy mohla připadat důležitá. Celkový rozsah problému dokonale, a jak se ukázalo, i definitivně odhalilo jednání, na něž jsem dorazila pozdě, | 15 |
život_Sestava 1 05.01.15 13:44 Stránka 16
J o P l at to vá
s naším poněkud nudným generálním ředitelem a předsedou představenstva Jamesem Gavillem. Na jednání jsme měli probírat pojistný program naší firmy pro následující rok, a přestože byl Alan více než schopný naše oddělení zastupovat sám, požádal mě v rámci své iniciativy „3P“ (jak povzbudit, polepšit a popostrčit Ros), abych ho na ně doprovodila. Jednání podle mě probíhalo hladce, až do chvíle, kdy se, jak jsem později identifikovala, Gaville pokusil o vtip a poznamenal, že ho zaráží, že v některých částech firemních materiálů, které jsem měla na starost já, je uváděn jako James T. Gaville, ale na jiných jen jako James Gaville. Tedy bez T. Načež se s úsměvem rozčiloval nad naší nepřijatelnou nedůsledností. Celý rozhovor už se mi nevybavuje. Asi bude stačit, když řeknu, že já přispěla hlavně tím, že jsem Gavilla informovala, že podle velké většiny jeho zaměstnanců to „T.“ ve skutečnosti znamená „trouba“, takže bych si na jeho místě na to vynechávání příliš nestěžovala. Nedostala jsem přímo padáka, Gaville byl dokonce natolik taktní, že mě přesvědčoval, abych zůstala, i když měl přitom dost nervózní výraz v očích. Za daných okolností jsem se však rozhodla pro „rozvázání pracovního poměru dohodou“, kterou nějakým zázrakem vykouzlil Alan. Měla jsem pocit, že jsem ho hrozně zklamala, a toto probuzení aspoň jistého náznaku odpovědnosti moje utrpení jen zhoršilo. Alan měl samozřejmě, přesně jak jsem čekala, pochopení až do poslední chvíle a vůbec mě z toho nešťastného sledu událostí nevinil. Když mi pak po koktejlech na rozloučenou pomáhal do taxíku, zněla jeho poslední slova: „Moc mě to mrzí, Ros. Opravdu. Víc, než dokážu slovy vyjádřit.“ Pak se taxík rozjel, já jsem se obrátila a sledovala, jak se za mnou truchlivě dívá. Zjistila | 16 |
život_Sestava 1 05.01.15 13:44 Stránka 17
Život
vzhůru nohama
jsem, že náhle lituju, že jsem jeho laskavost a starostlivost neocenila už dříve. A pochopitelně jsem se kvůli tomu cítila ještě mizerněji.
| 17 |