0036846

Ann Learyová

k a ma rá dky z mo kré čt v rt i Pravda se prý ukrývá až na dně sklenky.

Ale vážně ji chcete znát?

THE GOOD HOUSE Copyright © 2012 by Ann Leary All rights reserved Translation © 2015 by Dana Stuchlá Jacket design © 2015 by Marek Novák ISBN 978-80-249-2811-1

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 2

1.6.2015 10:35:36

(1)

S

tačí mi, když nějaký dům jednou projdu, a už o jeho obyvatelích vím víc než psychiatr po ročních sezeních. Vzpomínám si, jak jsem o tom jednou večer žertovala s Peterem Newboldem, psychiatrem, který si ode mě pronajímá ordinaci v patře nad mou kanceláří. „Až budeš mít nového pacienta, prošmejdím jeho dům,“ nabízela jsem mu. „Zatímco ty si budeš dělat poznámky o jeho minulosti, snech a kdovíčem ještě, já si posvítím baterkou na půdu, otevřu pár skříněk a nakouknu do ložnice. Až si potom porovnáme poznatky, garantuju ti, že já budu mít jasnější obrázek o jeho duševním zdraví.“ Samozřejmě že jsem si ho dobírala, ale prodávám domy už od doby, kdy on chodil na základní školu, a za svou teorií si stojím.

Mám ráda, když je vidět, že se v domě žije. Povšechné opotřebení je zdravé. Úzkostlivě čistý příbytek mi naznačuje domácí neshody stejně jako dům, v němž panuje nebetyčný nepořádek. Alkoholici, shánčlivci, fl amendři, narkomani, sexuální devianti, sukničkáři, lidé v depresi – kdokoli, stačí říct, a já to vyčtu z koutů jejich hnízdeček.

Zápach cigaret a zvětralé skotské nepřebije ani přemíra svíček s vůní vanilky. Zvířecí pach čpí z podlahy, i když se kočičí máma i se svými miláčky odstěhovala už před měsíci.

Manželská ložnice, z níž je teď jeho pokoj, nebo přecpaný pokoj pro hosty, který nyní jasně patří jí – z toho si prostě uděláte obrázek.

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 5

1.6.2015 10:35:36

6

Ann Learyová

Někdy ani nemusím chodit dovnitř, abych určila diagnózu, obvykle stačí rozbor z chodníku. Dokonalým příkladem je dům McAllisterových. Vlastně bych ráda porovnala svoje poznatky o Rebece McAllisterové s těmi Peterovými. Za prvé je v depresi. Jela jsem kolem jejich domu jednou ráno koncem května, nedlouho poté, co se nastěhovali, a ona v ranním oparu byla venku a sázela letničky podél chodníčku. Nebylo ještě ani sedm hodin, ale ona to očividně prováděla už celé hodiny. Na sobě měla průsvitnou bílou noční košili, promáčenou potem a zašpiněnou od zeminy.

Kolem pomalu projížděla další auta, ale Rebeka byla tak zabraná do zahradničení, že ji zjevně vůbec nenapadlo hodit na sebe něco vhodnějšího.

Zastavila jsem a pozdravila ji z okénka auta. Pár minut jsme si povídaly o počasí, o tom, jak si děti zvykají na novou školu, a já jsem z toho, jak Rebeka sázela rostliny – tak nějak truchlivě, jako kdyby usazovala každou rostlinku do hrobečku –, vycítila jakýsi smutek. A přitom šlo o jasně červené netýkavky. Na výběru téhle výrazné barvy pro květinové záhony před domem je vždycky něco šíleného. Rozloučila jsem se, a když jsem pohlédla do zpětného zrcátka, na tu vzdálenost to vypadalo, jako kdyby od domu až k místu, kde klečela, vedla úzká krvavá cestička. „Nabídla jsem jí, že to zasázím, ale ráda to dělá sama,“ svěřila mi později toho dne na poště Linda Barlowová, zahradnice u McAllisterových. „Myslím, že si tam připadá osamělá. Jejího manžela skoro nevidím.“ Linda věděla, že jsem jim dům prodala já, a patrně došla k závěru, že jsem jaksi pochybila při zajištění patřičné aklimatizace jednoho z nejnovějších wendoverských pokladů – McAllisterových. „Báječných McAllisterových“, jak jim ráda říkala Wendy Heathertonová. Wendy a já jsme při prodeji spolupracovaly. Já jsem měla dům v nabídce, Wendy ze Sotheby’s měla báječné McAllisterovy. „Chce to čas,“ namítla jsem k Lindě.

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 6

1.6.2015 10:35:36

K AMAR ÁDK Y Z MOKRÉ ČT VRTI

7

„Taky bych řekla,“ přitakala. „Wendy Heathertonová pro ně bude příští víkend pořádat večírek. Seznámí se tam s milými lidmi.“ „No ovšem, všichni ti milí skvělí lidé.“ Linda se smála. „Ty tam jdeš?“ „Musím,“ potvrdila jsem. Prohlížela jsem si poštu, převážně to byly složenky. Složenky a nepotřebné tiskoviny. „Je pro tebe těžký chodit na večírky? Myslím jako… teď?“ Linda se mě zlehka dotkla na zápěstí a ztišila hlas. „Co myslíš tím ,teď‘?“ vypálila jsem na ni. „Ale nic…, Hildy,“ zakoktala se. „Tak nashle, Lindo,“ rozloučila jsem se a otočila se, aby neviděla, jak jsem zrudla. Linda Barlowová si dělá starosti, jestli je pro mě těžké navštěvovat večírky. Nepotkala jsem chudinku Lindu na večírku od střední.

A jak litovala Rebeku McAllisterovou. Rebeka si vzala jednoho z nejbohatších mužů v Nové Anglii, měla dvě krásné děti a bydlela v domě, který kdysi patřil soudci Raymondu Barlowovi, Lindinu dědečkovi. Linda v tom velkém starém domě s nádhernými výhledy na přístav a ostrovy vyrostla, ale znáte to, rodinné peníze se rozkutálely, majetek několikrát vystřídal majitele a Linda teď žije v bytě nad lékárnou ve Wendover Crossing. Rebeka jí platí za údržbu právě těch poděděných trvalek a keřů – nasládlých pivoněk, křehkých čajových růží, šeříků a zimolezů a všech barevných záhonů lilií, narcisů a kosatců – které před víc než půlstoletím vysázela Lindina babička.

Takže zatímco její starost o mě byla vážně k smíchu, to, že litovala Rebeku, bylo přímo absurdní. Předvádím domy spoustě důležitých lidí – politikům, lékařům, právníkům, dokonce tu a tam i nějaké celebritě – ale musím přiznat, že když jsem poprvé uviděla Rebeku, toho dne, kdy jsem jí ukazovala sídlo Barlowových, došla mi řeč. Vybavil se mi verš z básničky, kterou se před mnoha lety jedna z mých dcer učila nazpaměť.

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 7

1.6.2015 10:35:36

8

Ann Learyová

Potkal jsem ženu, překrásnou.

Rebece bylo tehdy tak třicet, třicet jedna let. Před prohlídkou jsem si Briana McAllistera proklepla na googlu a očekávala jsem starší ženu. Lidi si musí myslet, že je její otec, napadlo mě, až na to, že z její tváře vyzařovalo značné pochopení a moudrost, jakýsi poklid, kterého žena obvykle nedosáhne, dokud nejsou její děti dospělé. Rebeka má tmavé, téměř černé vlasy, a to ráno si je vyčesala do neupraveného ohonu a omotala je barevnou šálkou, ale bylo jasné, že když si je rozpustí, jsou dlouhé a vlnité. Potřásla mi rukou a usmála se na mě. Patří k těm ženám, které se usmívají hlavně očima, a ty její se zdají v jednu chvíli šedivé a vzápětí zelené. Řekla bych, že to souvisí se světlem.

Tehdy byla docela štíhlá, ovšem ona má takovou drobnou postavu, ale ne tak vychrtlá jako později. Byla křehká.

Krásná. Pohybovala se v kruzích, které se samy pohybovaly, stejná báseň, ačkoli na autora si nevzpomínám, ale Rebeka je jedna z těch přirozeně půvabných žen, v jejichž blízkosti si připadáte jak obryně. Já nejsem tlustá, i když trochu shodit bych mohla. Wendy Heathertonová je hubená, ale ta podstoupila spoustu liposukcí a úprav. Nevím, koho chtěla obalamutit, když před lety blábolila o operaci žlučníku.

Je všeobecně známo, že McAllisterovi utopili v roční rekonstrukci Barlowova sídla celé jmění. Pro ty, kdo to nevědí, Brian McAllister patří k zakladatelům jednoho z největších hedgeových fondů na světě. Vyrostl v činžáku v jižním Bostonu se čtyřmi bratry a sestrou, a než mu bylo padesát, stal se multimilionářem. Kdyby se oženil s někým jiným, pravděpodobně by žil na nějakém zámečku se služebnictvem, ve Wellesley nebo Westonu, jenže si vzal Rebeku, která chtěla všechno dělat sama, protože ona vyrostla se služebnictvem a nepřístupnými rodiči.

Jak to, že toho o McAllisterových tolik vím? Není za tím jen jejich dům. Já totiž vím o všem, co se v tomhle městě šustne. Tak či tak se to ke mně dostane. Jsem starousedlice,

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 8

1.6.2015 10:35:36

K AMAR ÁDK Y Z MOKRÉ ČT VRTI

9

pravnučka Sarah Goodové, jedné z čarodějnic odsouzených a pověšených v Salemu, v osmé generaci. Moji klienti mají rádi, když se o tom mezi řečí zmíním. A ještě dodávám, že moje rodina žije v Salemu a sousedním Wendoveru ve státě Massachusetts od začátku sedmnáctého století.

Můj manžel Scott vždycky říkával, že kdybych žila v jiné době, taky by mě pověsili jako čarodějnici. Věřte tomu nebo ne, myslel to spíš jako poklonu, a je pravda, že to na mě docela sedí, obzvlášť teď, když se ocitám na temné straně středního věku. Jmenuju se Hilda a moje děti mi vždycky tvrdily, že to připomíná jméno čarodějnice, ale říká se mi Hildy. Žiju sama, dcery jsou dospělé a můj manžel už dávno není mým manželem. Povídám si se zvířaty. To myslím na někoho působí jak červený hadr na býka. A někteří lidé se domnívají, že vládnu mimořádnými psychickými schopnostmi, což není pravda. Jen umím pár triků. Trochu se vyznám v lidech, a jak jsem říkala, vím, co se kde šustne.

Je mým úkolem vědět, co se kde šustne. Jsem nejlepší realitní makléřka ve městě, jehož hlavním průmyslovým odvětvím jsou starožitnosti a nemovitosti. Bývala to stavba lodí a lov škeblí, ale poslední doky ve Wendoveru se zavřely už před víc než třiceti lety. A tak my, které neživí peníze z hedgeových fondů, prodáváme pompézní usedlosti na pobřeží těm, které fondy živí. Škeble můžete hledat pořád – pobřežní mokřady u Getchellovy zátoky jsou dobrým místem – ale už se tím neuživíte. Dokonce i v proslulé restauraci Famous Fried Clams sypou do oleje mražené škeble z Nového Skotska. Ne, nejlepší způsob, jak tady teď vydělat peníze, jsou nemovitosti: prodej, správa, úpravy a údržba těch bezcenných pobřežních oblastí, kde bývaly mokřady a farmy, ale nedávno o nich v časopisu Boston psali jako o novém „Zlatém severním pobřeží“. Čirou náhodou časopis vlastní Brian McAllister. Toho dne, kdy jsme se seznámili a já ho prováděla jeho no-

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 9

1.6.2015 10:35:36

10

Ann Learyová

vým domem, ukázal na výtisk časopisu, který jsem měla v autě na sedadle vedle sebe, a řekl: „Tohle je můj časopis, Hildy.“ „Vážně? Tak si ho vemte. Můj tu taky musí někde být.“ „Ale ne,“ zasmál se Brian. „Vlastním ho. Časopis Boston. Jsem vydavatel. Koupil jsem ho vloni ještě s jedním přítelem.“ A já si pomyslela, ty jsi ale sakra velký zvíře. Nenávidím bohaté lidi. Tedy, sama jsem na tom poslední dobou dobře, ale nenávidím všechny ostatní bohaté lidi. „Je to můj oblíbený časopis,“ zalichotila jsem mu.

Nakonec, předváděla jsem mu dům za dva miliony dolarů, dům, který jeho žena, jak jsem věděla, už v myšlenkách rekonstruovala. Za těch pár dní od chvíle, kdy jsem jí dům ukázala, ho v duchu vymalovala, zařídila nábytkem, vyměnila vodovodní potrubí a rozvody elektřiny a dramaticky nasvítila. „Vsadím se, že vám můžeme nabídnout výhodnou sazbu inzerce v rubrice realitek, pokud chcete,“ navrhl Brian. „To by bylo skvělé, děkuju,“ poděkovala jsem.

A nenáviděla jsem ho trošku míň.

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 10

1.6.2015 10:35:36

(2)

W

endy Heathertonová ráda pořádá večírky pro své báječné klienty. Je to její způsob, jak jim poděkovat za uzavřený obchod, a také příležitost, jak je seznámit s jinými lidmi, které Wendy považuje za báječné. Vše vždy připravují její syn Alex a jeho přítel Daniel. Daniel je bytový architekt, Alex sbírá starožitnosti. V případě party pro McAllisterovy rozhodli, že večeři uspořádají na zahradě. Pod rozkvetlou magnolií naaranžovali několik dlouhých stolů. Na větve rozvěsili lampiony. Potom stoly zakryli Wendyinými bílými lněnými ubrusy a použili její nejlepší stříbrné příbory, porcelán a křišťálové sklo, což bylo poněkud nečekané u zahradní party, ale potěšující.

Z vysokých stříbrných váz se nakláněly kytice šeříků. Cestičku od domu ke stolům lemovaly zahradní louče s citrusovým olejem, které umístili i kolem stolů, aby odháněly hmyz. Všichni Wendy, Alexovi a Danielovi říkali, že je to „kouzelné“. A taky že bylo.

Party začala v sedm, ale já jsem tam šla až skoro v osm, protože nepiju. Jsem „po léčení“. Nechodím moc na večírky, a když už, snažím se dorazit až těsně před večeří a odcházím hned po dezertu. Na večírek pro McAllisterovy jsem přišla ve stejnou dobu jako Peter a Elisa Newboldovi. Peter, Elisa a jejich syn Sam bydlí přes týden v Cambridgi, protože Peter je psychiatr v nemocnici v sousedním Belmontu. Má také menší praxe v Cambridgi a ve Wendoveru, ale tady ordinuje jen v pátek nebo příležitostně o sobotách.

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 11

1.6.2015 10:35:37

12

Ann Learyová

Když jsme stoupali po schodech ke vchodu, poplácal mě Peter po rameni a řekl: „Aspoň jednu osobu na téhle party známe.“ A otočil se ke své ženě: „Eliso, znáš Hildy Goodovou, viď?“ Elisa sarkasticky poznamenala: „Ne, Petere, o Hildy Goodové jsem jakživa neslyšela.“ Peter má pronajatou ordinaci nad mou kanceláří už roky, ale Elisu jsem vážně za tu dobu viděla jen párkrát. Vede v Cambridgi kurzy tvůrčího psaní, já si však nemůžu vzpomenout, co vlastně sama píše. Možná verše. Od té doby, co jejich Sam dospěl do puberty, nerad opouští kamarády kvůli víkendům ve Wendoveru a já jsem navíc vždycky měla dojem, že Elisa sem nejezdí vůbec ráda, takže poslední roky tu tráví Peter spoustu víkendů sám. Říkal mi, že je to pro něj vlastně lepší, protože píše novou knihu – Psychologie komunit se to myslím jmenuje.

Když jsme vstoupili do domu, mladá žena nás zavedla přes obývací pokoj ven na terasu, kde se podávaly koktejly.

Zeptala se nás, co si kdo dáme k pití, a Peter si poručil pivo. Elisa se zeptala, jaké mají bílé víno, pak nakrčila nos nad dvěma možnostmi a nakonec se rozhodla pro Pinot Grigio.

Já jsem si objednala perlivou vodu s citronem.

Moje dcery Tess a Emily, zlatíčka moje, mě skoro před dvěma lety překvapily takovým „zásahem“. Emily žije v New Yorku, ale Tess bydlí v Marbleheadu, což je jen asi dvacet minut odsud. Jednoho chladného listopadového večera mě Tess a Michael, můj zeť, pozvali na večeři. Jejich syn Grady byl v té době ještě nemluvně, takže jsem pozvání přijala s nadšením. Po jeho narození se Tess trochu odtáhla. Tedy, odtáhla se ode mě, pořád měla u sebe Michaelovu matku Nancy. „Ráda bych Gradyho vídala, kdykoli,“ ujišťovala jsem Tess

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 12

1.6.2015 10:35:37

K AMAR ÁDK Y Z MOKRÉ ČT VRTI

13

pokaždé. „Měli byste si s Michaelem zajít na večeři nebo do kina. Gradyho nechte se mnou.“ „Nancy bydlí přímo tady v Marbleheadu. Nechci, abys musela jezdit takovou dálku,“ odpovídala mi Tess. Přesvědčovala jsem ji, že mi to ani v nejmenším nevadí, ale když mě o to nikdy nepožádala, usoudila jsem, že mě opravdu nechce obtěžovat.

Takže toho večera jsem jela do Marbleheadu a s údivem jsem zjistila, že před domem kromě jejich aut stojí ještě dvě další. „Ahoj!“ zvolala jsem vesele, když jsem otevřela dveře.

Měla jsem docela dobrou náladu. Odpoledne jsem definitivně uzavřela jednu smlouvu a s klienty ji pak oslavila ve Warwick Tavern. Dala jsem si jen jednu nebo dvě skleničky.

Maximálně tři. Vstoupila jsem do Tessina obývacího pokoje a překvapeně jsem zjistila, že tam je i Emily a že s sebou z New Yorku přivezla i svého přítele Adama. A taky tam seděla Sue Petersonová. Moje sekretářka. Kromě toho jsem uviděla ještě jednu osobu, zavalitou ženu s krátkými měděnými vlasy. (Popravdě ty vlasy byly oranžové.) Všichni seděli, ale když jsem vešla, vstali. Soucitně se na mě usmívali a mě nejdřív napadlo, že se něco stalo Gradymu. Doslova se mi podlomila kolena. Sotva jsem stála. „Mami,“ uvítala mě Tess se slzami v očích. „Pojď se posadit.“ Nechala jsem se od ní odvést k pohovce a posadila jsem se, Tess po jednom boku a Emily po druhém. Pořád jsem měla obavy o to dítě. Tohle je něco, co Tess ani Emily nikdy nedocení. Všechno, co dělám, dělám pro ně. Na prvním místě je u mě vždycky jejich dobro. Jejich a malého Gradyho.

Myslím, že všichni víte, jak to chodí. Děvčata se střídala ve vypočítávání nesnesitelných podrobností všech zločinů, které jsem spáchala. Jak jsem moc pila na Emilyině maturitní oslavě. Jak jsem „ztratila vědomí“ (jejich slova, ne

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 13

1.6.2015 10:35:37

14

Ann Learyová

moje – já jsem si zdřímla) před večeří na Díkůvzdání. Jak jsem se kolikrát „vypotácela“ z auta a jak se vždycky bály, když jsem trvala na tom, že pojedu domů sama. A taky pochopitelně vytáhly řízení pod vlivem. Přistihli mě to léto předtím, cestou od Mamie Langové. Mamie je moje nejstarší kamarádka – známe se od třetí třídy – jednou večer jsme to trochu s pitím přepískly, a když jsem jela domů, pozorovala jsem oknem měsíc. Projížděla jsem kolem mokřadů, a to jasně oranžové měsíční světlo jako kdyby poskakovalo po vrcholcích slabounké mořské trávy přímo vedle mě a honilo mě jak rozpustilý balonek. Jela jsem po Atlantic Avenue, a když jsem přijížděla ke stopce před křižovatkou se silnicí číslo 122, uviděla jsem auto. Brzdila jsem. Ale nejspíš jsem neodhadla vzdálenost a zezadu jsem do něj vrazila. Sotva jsem se ho dotkla. Maličko jsem mu promáčkla nárazník, nic víc, jenže jsem měla jako obvykle to štěstí, že to byl policista. Státní policista Sprenger. Musel to být Sprenger.

Místní policista kdysi chodil s Emily a náš jediný obecní strážník Sleepy Haskell je nejlepší kamarád mého bratra Judda. Sprengera jsem předtím nikdy nepotkala. Neměl tušení, kdo jsem.

Takže jsem u té inkvizice – ach, pardon, při tom „zásahu“ – poslouchala, jak moje dcery vypočítávají moje hanebné prohřešky jak nějaké ufňukané soudní úřednice. Nějak přesvědčily Sue, aby se s nimi dala do party, a ta koktala, že si toho začínají všímat i klienti. A že to vědí všichni ostatní makléři. Taky ronila slzy a jako moje dcery zakončila proslov tím, že se na mě vrhla, objala mě kolem ramen a vzlykala mi na krku. Nejsem právě objímací typ, ale přitiskla jsem je k sobě a snažila se ze sebe vymáčknout nějakou vhodnou odpověď. „Ach,“ zašeptala jsem, myslím. „To je ale zajímavý úhel pohledu.“ No co asi tak máte na tohle říct?

Věděla jsem, že nemá smysl se dohadovat. Nemá smysl se

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 14

1.6.2015 10:35:37

K AMAR ÁDK Y Z MOKRÉ ČT VRTI

15

obhajovat. Četla jsem autobiografii Betty Fordové. Neprokážete, že nejste alkoholik, jakmile všichni prohlásí, že jste nemocní, a s pláčem vám vysvětlují, jak se jich vaše „choroba“ dotýká. Čím víc protestujete – „popíráte“ podle nich – tím víc přikládají pod kotel a přiživují plameny studu, které vás od začátku vyšetřování olizují.

Ale existovala naděje. Jenny, ta s oranžovými vlasy, byla z léčebny Hazelden. Nabídla mi řešení: osmadvacetidenní odvykací program v Minnesotě. „To nemůžu,“ namítla jsem. „Mám tu práci.“ „Já se o všechno postarám,“ zacvrlikala Sue. „Teď obchody stejně moc nejdou a Wendy (Wendy tehdy byla moje spřátelená makléřka) může převzít naše klienty. Je to jen měsíc. Řekneme jí, že jsi na Floridě.“ Sue se o všechno postarala a já se pár týdnů po svém návratu z Minnesoty postarala o Sue. Propustila jsem ji.

Na Wendyině večírku jsem stála vedle Petera a Elisy a rozhlížela se, abych zjistila, koho dalšího bych ještě mohla znát, a téměř okamžitě k nám přiběhla Wendy. Kromě toho, že je štíhlá a temperamentní, patří Wendy k těm ženám, co musí vždycky každému stisknout ruce. Rukou vám jen tak nepotřese, ona ji popadne oběma dlaněmi a nakloní hlavu, aby se na vás mohla usmát z úhlu, z něhož její profi l vypadá, jak je přesvědčena, úchvatně. „Petere! Eliso! Hildy!“ vykřikla, postupně nám drtila ruce ve svých a nakláněla hlavu sem a tam. „Jsem tak ráda, že jste to stihli. Zrovna se chystáme zasednout k večeři, ale pojďte se nejdřív seznámit s našimi čestnými hosty McAllisterovými. I když ty, Hildy, už Briana a Rebeku znáš.“ Wendy nás vedla na opačnou stranu přeplněné terasy.

Pořád držela Petera za ruku, ten popadl za ruku Elisu a mě na okamžik napadlo, že bych měla chytnout Elisu kolem štíhlého pasu a vytvořit takového lidského hada.

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 15

1.6.2015 10:35:37

16

Ann Learyová

Lindě Barlowové jsem to nedokázala přiznat, ale já teď večírky opravdu nesnáším.

Konečně jsme došli do rohu, kde se kolem Briana McAllistera vytvořila skupinka, která si povídala o Boston Bruins. Je známo, že Brian je spolumajitelem týmu jako tichý společník, s Jeremym Jacobsem a několika dalšími lidmi, a taky jste v Massachusetts. Většina zdejších jsou hokejoví šílenci. Všichni se vyptávali na nové posily a na cíle týmu. Mamiin manžel Boatie, trochu protivný republikán z úctyhodné bostonské rodiny, několikrát vykřikoval cosi o Philu Espositovi a Bobbym Orrovi a starých dobrých časech. „Jen počkejte letos,“ sliboval Brian, upil piva a usmál se. „Myslím, že budeme mít skvělou sezonu.“ Viděla jsem, že Rebeka stojí poněkud stranou, a zamířila jsem k ní. Newboldovi šli za mnou a já je představila. Potřásli si rukama a Rebeka vzhlédla, zadívala se na Petera a zeptala se: „Neviděli jsme se už? Připadáte mi povědomý…“ „Nejsem si jistý,“ zaváhal Peter. Pozorně se na ni podíval. „Neřekl bych. Já prostě tak vypadám. Vždycky lidem někoho připomínám.“ Rebeka se na něj usmívala, ale nepřesvědčil ji. Peter odvedl řeč jinam: „Váš manžel už určitě musí mít po krk lidí, co si pořád chtějí povídat o hokeji.“ „Kdepak, vůbec ne. Vlastně si to užívá.“ Všimla jsem si, jak Peter vrhl pohled na Briana a potom se pobaveně usmál na Rebeku. „Co děláte vy?“ zeptala se Elisa. „Vlastně skoro nic.“ Rebeka se nervózně zasmála.

Najednou upadla do rozpaků a já pocítila nutkání, které jsem samozřejmě potlačila, přitáhnout si Rebeku k sobě, jako když matka chrání plaché dítě před cizím člověkem.

Elisa se zeptala Rebeky, co dělá, takže Rebeka by se na oplátku měla zeptat jí a Elisa by mohla mluvit o svém otravném psaní.

Kamaradky_z_mokre_ctvrti.indd 16

1.6.2015 10:35:37