0036812

1813 Valecny pozar_001 az 003_Sestava 1 8/10/15 12:49 PM Stránka 3

SABINE EBERTOVÁ

KNIŽNÍ KLUB

Sabine Ebert 1813 KRIEGSFEUER Copyright © 2013 by Droemersche Verlagsanstalt Th. Knaur Nachf.

GmbH & Co. KG, München, Germany The book has been negotiated through AVA international GmbH, Germany (www.ava-international.de) Alle Rechte vorbehalten Translation © 2015 by Ivana Führmann Vízdalová www.sabine-ebert.de ISBN 978-80-242-4944-5

VALECNY POZAR 1813.indd 4

10.7.2015 9:49:08

„Tohle je vážně bitva národů,“ prohlásil prý jeden pruský důstojník uprostřed vražedného boje v říjnu 1813 u Lipska.

To jméno jí zůstalo dodnes. Onen důstojník se však mýlil.

Tady proti sobě nebojovaly národy.

Byla to válka bezohledných, nelítostných vládců o moc a území. Zajedno byli pouze v tom, že se nesmí uskutečnit žádný z ideálů, pro které občané zúčastněných zemí bojovali a umírali.

Proto román není soudem o národech.

Má připomenout lidi mnoha národů, zrazené a obětované z čiré chamtivosti.

In memoriam Thomasu Friedrichovi Moc tě postrádáme

Téměř všechny postavy v této knize skutečně žily. Psala jsem román, a nikoli literaturu faktu, můj příběh však v maximální možné míře vychází z jejich životopisů a svědectví o nich.

Rovněž všechny novinové zprávy, proklamace a dopisy historických osobností jsou originální texty.

Seznam postav je připojen v Dodatku.

VALECNY POZAR 1813.indd 5

10.7.2015 9:49:08

1813 Evropa v Napoleonově době Francie v hranicích z roku 1796

Bergen

KRÁLO DÁN A NO

SKOTSKO

oblasti, které Francie anektovala do roku 1812

Glasgow

Státy, které Francie obsadila, nebo jsou na ní závislé

Severní moře

Edinburgh Belfast

IRSKO

Napoleonovo vítězství

Leeds

Dublin

Napoleonova porážka Cork

Patová situace

HELGOLAND

Manchester

WALES

SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ VELKÉ BRITÁNIE A IRSKA

Cardiff

HOLANDSKÉ KRÁLOVSTVÍ

ANGLIE Londýn

Amsterdam

Dortmund

Brusel

S

1815 Waterloo

KANÁLSKÉ OSTROVY

Z

Le Havre

V

Paříž

J

Hambu Brémy VÉVODSTVÍ OLDENBURG 1813 War

Kolín FLANDRY OBLASTI NA LEVÉM BŘEHU RÝNA

1806 Auerste 1806 1

RÝN SPOL

1814 zimní a jarní kampaň

Nantes

1805 Ulm

Mn

Biskajský záliv

TY Bordeaux Lyon 1800 Marengo

Bilbao 1813 Vittoria

Toulouse

Porto PORTUGALSKÉ KRÁLOVSTVÍ

republika ANDORRA

ŠPANĚLSKÉ KRÁLOVSTVÍ

1808 Vimeiro

Lisabon

Ligurie

B Marseille

KNÍŽECTVÍ LUCCA

Barcelona KNÍŽECT LUCCA

Valencie

Sevilla Murcia

1805 mys Trafalgar

Malaga Gibraltar Ceuta Melilla

BALEÁRY

Středozemní moře

KRÁLOVSTVÍ SARDINIE

Cagliari

Alžír

Rabat Casablanca Tunis

MAROKO

VALECNY POZAR 1813.indd 6

ET

ELBA

KATALÁNSKO Ajaccio KORSIKA

Tanger

KR Janov

ALŽÍRSKO TUNISKO

10.7.2015 9:49:08

VELKOKNÍŽECTVÍ FINSKÉ v RUSKÉ ŘÍŠI

Bergen

ŠVÉDSKÉ KRÁLOVSTVÍ

Oslo

Sankt Petěrburg

Helsinky

Stockholm

Tallinn

KRÁLOVSTVÍ DÁNSKA A NORSKA Göteborg

GOTLAND

Baltské moře

Kodaň ND

BORNHOLM Gdaňsk

Lipsko

1813 Wartenburg

Minsk

RU S K É

VARŠAVSKÉ VÉVODSTVÍ Varšava

Berlín

Moskva

Smolensk

1812 bitva na Berezině

Vilnius

REPUBLIKA 1807 PRUSKÉ GDAŇSK Pruská Jílová KRÁLOVSTVÍ 1813 Großbeeren

d

1812 Smolensk

1807 Friedland

PŘEDNÍ POMOŘANY Hamburk rémy VESTFÁLSKÉ TVÍ KRÁLOVSTVÍ URG 1813 Dennewitz

1812 Borodino

Riga

IMPÉRIUM

1813 Lipsko

06 Auerstedt Vratislav SASKÉ 1806 Jena KRÁLOVSTVÍ 1813 Drážďany 1813 Katzbach 1813 Hanau

Krakov

1813 Kulm

Praha

RÝNSKÝ SPOLEK

Lvov

1805 Slavkov

Halič

1809 Wagram

BAVORSKÉ KRÁLOVSTVÍ Mnichov

5 Ulm

Presburk Vídeň Budapešť

1809 Aspern

TYROLSKO

Graz

RAKOUSKÉ CÍSAŘSTVÍ

Lublaň ITALSKÉ KRÁLOVSTVÍ

MOLDÁVIE

Benátky

ov

Bukurešť

Bologna

VALAŠSKO

BOSNA

VÍ

Sarajevo

ETRURIE

OSMANSKÁ

LBA CÍRKEVNÍ STÁT NÍŽECTVÍ LUCCA Řím

ILYRSKÉ PROVINCIE

ČERNOHORSKÉ KNÍŽECTVÍ

Sofie

ŘÍŠE Konstantinopol

Tirana Soluň

Taranto NEAPOLSKÉ KRÁLOVSTVÍ KORFU

Izmir Athény

Palermo KRÁLOVSTVÍ SICILSKÉ MALTA

VALECNY POZAR 1813.indd 7

IÓNSKÉ OSTROVY Rhodos KRÉTA

10.7.2015 9:49:09

Prolog

Ž

e voni Blücher přecházejí přes Odru?“ zeptal se nedů„ věřivě pruský král Fridrich Wilhelm III. svým osobitým stylem.

Okamžitě mu začalo nervózně cukat pravé oční víčko. Už zase ho jeden z generálů svou neslýchanou svévolností nutí k jednání!

Nejprve to byl Yorck, který v prosinci 1812 bez dovolení prostě dohodl neutralitu mezi Ruskem a Pruskem. To krále přimělo vystoupit z vynuceného vojenského svazku s Francií a vyhlásit válku Napoleonu Bonapartovi. Zrovna Bonapartovi, jenž v roce 1806 Prusko téměř úplně zničil a podřídil si skoro celou Evropu!

Měl toho Yorcka uvrhnout do žaláře v pevnosti za porušení subordinace. Nebylo to poprvé…

A teď zase ten bláznivý starý Blücher opustil pozici ve Slezsku, kde měl podle rozkazu vyčkávat, a pochoduje s armádou přes Odru, takže podnítí k postupu i Rakušany a Švédy!

Teď už rozhodující bitvě o Evropu nelze zabránit. Musí dbát, aby celá věc nevyústila v lidové povstání. Nakonec možná i k nastolení republiky s ústavou, jak to požadují Stein a s ním další horké hlavy! Nikdy!

8

VALECNY POZAR 1813.indd 8

10.7.2015 9:49:10

Když tedy musí vést válku, může se aspoň pomstít za dlouholeté pokořování a učinit z Pruska opět mocnost v Evropě respektovanou. A při té příležitosti si přivlastnit Sasko. Takový obchod by měl vynést i kus Polska – tolik, kolik mu přenechal ruský car.

Fridricha Wilhelma slibné úvahy uklidnily a potěšily, napřímil se a začal si broukat neznámou melodii. Ano, dneska určitě složí pochod. „Konec s čekáním, zaútočíme společně s Pruskem!“ rozkázal ruský car Alexandr. „Vyhnali jsme Bonaparta s jeho Grande Armée z Ruska, poženeme ho dál, až na pobřeží Atlantiku.“ Po mladém obličeji mu přelétl triumfální úsměv při vzpomínce, jak se zbytky napoleonského vojska vlekly mrazivými ruskými pláněmi. Když se zdálo, že všechno je již ztraceno, jeho oddíly zničily mýtus o neporazitelnosti Velké armády.

On povolal svůj lid k vlastenecké válce proti vtělenému Antikristovi. Ten se nechal oklamat, považoval ho za hravé štěně. Ale teď proti němu stál ruský medvěd s tlapami pozvednutými k útoku. Když car vtáhne do Paříže jako vítěz, bude nejen nejmocnějším vládcem v Evropě, ale i oslavovaným zachráncem Evropy. Nejkrásnější ženy mu budou ležet u nohou.

Kutuzov je mrtvý, tentokrát tedy car povede své oddíly osobně. Proto na chvíli odsunul stranou myšlenky na polskou milenku a dal svolat generály. „Můj drahý Metternichu!“ zvolal rakouský císař František se zářivým úsměvem a zvedl oči od nového herbáře. „Diplomaticky jste mi vyjednal dost času, abychom mohli naverbovat další vojáky a posílit jezdectvo. Teď bychom je měli vést do pole a postavit se čelem tomu korsickému parvenu. Ale vrchní velení nad všemi třemi armádami, naší, 9

VALECNY POZAR 1813.indd 9

10.7.2015 9:49:10

Slezskou a Severní, by měl mít Schwarzenberg. Jinak do toho nepůjdeme.“ Osobně ho po drtivé porážce u Slavkova v prosinci 1805 přešla chuť na bitvy.

Schwarzenberg se na vojevůdce nehodí, pomyslel si střízlivě hrabě Metternich. Ale pouze s naším mužem v čele můžeme ovlivnit konec války a postarat se, aby v Evropě byl obnoven monarchistický řád. Rusko a Prusko nesmějí být příliš silné a naopak Francie by neměla být moc slabá, aby se dokázala proti těm dvěma prosadit. Jinak Rakousko ztratí vliv a Evropa rovnováhu sil. Myšlenku, kterou císař beztak důvěrně znal, však nevyslovil, nýbrž se hluboce poklonil.

František I. se stále ještě usmíval. „Mé poslušné Čechy a Uhry pošleme do útoku nejdřív.“ „Spojíme se s Blücherovou Slezskou armádou!“ rozkázal korunní princ Karel Jan Švédský, občanským jménem Bernadotte, bývalý maršál Grande Armée.

Nyní tedy Blücher není jeho protivníkem, nýbrž spojencem. Naopak bývalý přítel a císař je nepřítel. Jako trn zaražený v mase pociťoval Bernadotte ještě pořád urážlivá slova, jimiž mu Napoleon dával vinu za ztráty u Aspernu a Wagramu v květnu a červnu 1809. Stále znovu v něm také ožívala vzpomínka na zatvrzelost a hrdost, s jakou starý válečný harcovník Blücher ještě po pruských porážkách u Jeny a Auerstedtu kladl odpor a vynutil pro své oddíly kapitulační podmínky. Získal si tím u Bernadotta takový respekt, že poraženému vrátil jeho kord.

Teď však je adoptivní syn švédského krále a musí hájit především švédské zájmy. Tedy bojovat na správné straně, za což Švédsko dostane Norsko, jež dosud patří k napoleonskému Dánsku, a postarat se, aby přežilo pokud možno co nejvíc jeho vojáků. Zachmuřeně proto přikazoval veliteli štábu: „Ať naše 10

VALECNY POZAR 1813.indd 10

10.7.2015 9:49:10

jednotky nepostupují příliš rychle. První útok přenecháme Prusům, Rakušanům a Rusům.“ Napoleona Bonaparta, francouzského císaře a vládce téměř celé Evropy, zjevně ani v nejmenším nezneklidnily zprávy generálního štábu o pohybu oddílů nepřátelských armád. „Pruský král je hlupák a slaboch, to i jeho Luisa má víc za ušima!“ zvolal a pohrdavě odfrkl. „Car je sukničkář a snílek, jehož jediný pořádný maršál už odpočívá pod zemí, a rakouský císař je můj tchán. Ten proti mně bojovat nebude.

Nu a Bernadotte – ten zrádce nebude mít odvahu proti mně nastoupit. Nikdo z nich ji nemá. Nikdo neporazí Napoleona!“ Vztekle udeřil pěstí do stolu s mapami, pak se protáhl v kříži a založil ruce za zády. „Soustředíme všechny oddíly, které máme k dispozici. Tentokrát pošleme do boje i gardy. Teď mi přiveďte saského krále!

Musím tomu ustrašenému starci znovu vštípit do hlavy, že máme vítězství jisté, aby nám věrně zůstal u nohy.“ Aniž tušili, že ostatní panovníci ve stejné chvíli činí totéž, přistoupili francouzský císař, pruský král, ruský car, rakouský císař a švédský následník trůnu ke stolům s rozloženými mapami. Nezávisle na sobě každý z nich hledal místo, na kterém by se měla odehrávat rozhodující bitva. Téměř ve stejném okamžiku ťukli ukazováčkem na stejný bod, logickou volbu území, kde se vojska střetnou – v nížině u Lipska, kterou protéká více řek a dobře udržované silnice se rozbíhají všemi směry.

Nezávisle na sobě také vypočítali nejpravděpodobnější den zahájení bitvy: 16. říjen 1813.

Proti sobě nastoupí a bude bojovat víc než půl milionu mužů, více než kdykoli předtím v dějinách lidstva. Bitva potrvá čtyři dny a bude stát sto tisíc životů.

Nový, děsivý rozměr smrti.

11

VALECNY POZAR 1813.indd 11

10.7.2015 9:49:10

PRVNÍ DÍL Jaro války – čas rozhodování

VALECNY POZAR 1813.indd 13

10.7.2015 9:49:10

Nečekaná návštěva Freiberg, 3. května 1813, dům tiskaře Gerlacha na Dolním náměstí

K

lepání na dveře znělo divně. Bylo vytrvalé, avšak příliš slabé na to, že by se vpuštění dožadovali vojáci.

Ovšem tak vytrvale a vtíravě by neklepal žádný žebrák.

Poněkud obtloustlou paní domu naplnilo tiché bušení náhlou obavou, proto se rozhodla, že se osobně podívá, kdo stojí za dveřmi, přestože byla už v polovině cesty nahoru a nohy v těsných botách ji bolely. Johana Christiana Charisiová, záhy ovdovělá Barthelová a nyní již dvaadvacet let manželka váženého tiskaře Fridricha Gerlacha, si narovnala krajkami zdobený čepec, lehce pozvedla sukni modrobíle proužkovaných šatů a spěchala po schodech zpátky dolů.

Třebaže slunce ještě svítilo a všechno dnešního pondělního rána vypadalo pokojně – přece jen byla neklidná doba, čas války, a člověk udělá dobře, když se ujistí, komu otevře dveře víc než jenom na skulinku.

Když Johana návštěvníky poznala, leknutím upustila na zem kytičku konvalinek, kterou si přinesla od sousedky. „Jetto! Franci! Co tady děláte?“ vykřikla užasle. Její sedmnáctiletá neteř s malým bratrem vlastně měli v této chvíli být doma ve Weißenfelsu vzdáleném odtud dobrých sto kilometrů.

15

VALECNY POZAR 1813.indd 15

10.7.2015 9:49:11

A jak oba vypadají – jsou úplně vyčerpaní a vyhublí!

Henrietta se tváří přímo zoufale, desetiletý Franc, kterého drží za ruku, se únavou div nezhroutí. Jetta má obličej posetý prachem, hnědé vlasy nepokrývá klobouk s hezkou stuhou, ale vykukují zpod vlněné šály, modrý kabát je celý špinavý.

Ostatně oblečení obou sourozenců vyvolává dojem, že několik posledních nocí přespávali pod širým nebem. „Snad jste sem z Weißenfelsu nepřišli pěšky?“ podivila se Johana. „Sami přes válečnou oblast? Ty ses úplně zbláznila.“ Henrietta popostrčila bratra dovnitř úzkou mezerou pootevřených dveří, ustrašeně se rozhlédla napravo a nalevo a zašeptala: „Teto, stalo se něco strašného.“ Zhluboka se nadechla a ještě tišeji pokračovala: „Myslím, že jsem někoho zabila.

Jednoho francouzského vojáka.“ „Dítě! Něco takového ani neříkej!“ Johana si zděšeně zakryla ústa dlaní. „Možná to byl Ital nebo Valon, já nevím… Nerozuměla jsem mu ani slovo, když na mě řval,“ bědovala Jetta a po tvářích jí stékaly slzy. „Vpadli do Weißenfelsu ze všech koutů světa.“ Johana Gerlachová rychle vtáhla rozrušenou neteř do domu a pro jistotu se ještě zkoumavě rozhlédla vpravo vlevo.

Město je už nějaký čas obsazeno Rusy a Prusy, nikoli Francouzi, ale tajná policie může číhat všude. Paní domu roztřesenýma rukama posbírala konvalinky rozsypané pod schody a zavřela dveře.

V hale zavolala na kuchařku – tak pronikavě, že Lisbet Trögerová těžkým, houpavým krokem přišla nezvykle rychle, na zástěře ještě stopy po mouce a na rukou zbytky těsta. „Vezměte France do kuchyně a dejte mu najíst!“ přikázala Johana kuchařce. „Ať se umyje a pak pořádně vyspí. Připravte narychlo něco teplého také pro slečnu Henriettu, nebo aspoň pár krajíců chleba s máslem.“ 16

VALECNY POZAR 1813.indd 16

10.7.2015 9:49:11

Rázná Lisbet byla zpustlým zevnějškem návštěvníků překvapená stejně jako Johana. Mateřsky objala chlapce kolem ramen a tiše ho uklidňovala: „Však něco pro mladého pána najdeme.“ Navzdory únavě přelétl po Francově špinavém obličeji spokojený úsměv. Když tady bývali na návštěvě, Lisbet jemu i sestře vždycky dovolila mlsat těsto na koláče nebo je rozmazlovala různými dobrotami.

Ale ještě než se kuchařka s chlapcem vzdálila, obrátila se k dívce. „Smím se slečny na něco zeptat?“ vypravila ze sebe nezvykle váhavě.

Johana hned uhodla, co asi bude následovat, a soucitně na Lisbet pohlédla. „Proslýchá se, že lazarety z Lipska byly kvůli nebezpečí nákazy přesunuty do Weißenfelsu, kde se teď léčí zranění, kteří se vrátili z Ruska,“ začala kuchařka a úpěnlivě upřela oči na Jettu. „Neviděla jste náhodou některého z mých synů, slečno?

Fritze, Paula, Clause nebo Wilhelma… však je znáte z dřívějška. Všichni jsou u jízdního dělostřelectva, baterie Hiller…“ Henrietta smutně zavrtěla hlavou. „Ne. Mezi těmi, které přivezli, nebyli vůbec žádní Sasové.“ Kuchařka se zkroušeně šourala ven.

Johana zavedla neteř do salonu, třebaže by obvykle nikomu v tak zaprášeném a otrhaném oblečení nedovolila usednout na parádní nábytek. Vtiskla dívku na chaise longue a podala jí misku s pečivem, které bylo v těch časech velkou vzácností.

Než se posadila, znovu otevřela dveře a zavolala na novou služku: „Nelli, přiveď sem rychle mistra z dílny! Řekni mu, že je to nutné.“ Potom za sebou zavřela a sklesla vedle Henrietty, jež seděla jenom na krajíčku sofa a vyhladověle pojídala piškoty. „No 17

VALECNY POZAR 1813.indd 17

10.7.2015 9:49:11

tak konečně povídej, co se stalo? Kde je váš otec? Ví vůbec, kde vy dva vězíte?“ Energickým pohybem si vyzula tlačící boty, které s klapnutím dopadly na podlahu, a bez nadechnutí mluvila dál: „Váš hodný strýc a já jsme si o vás dělali hrozné starosti! Povídá se, že včera se na jihu od Lipska, ve vašem kraji, bojovalo.

Nějaká ohromná bitva. Prusové vedení generálem Blücherem a Rusové proti Napoleonovi. Proto taky odtáhly oddíly, které jsme tady měli nakvartýrované. Ale ještě nedošla žádná zpráva, jak to celé dopadlo.“ Henriettě poklesly ruce s miskou do klína. „Bitvu jsme zdálky slyšeli, hlavně střelbu z děl,“ poznamenala ochraptěle. „Bylo to strašné. Ale to už jsme byli s Francem na útěku.

Už od pátku.“ „Čtyři dny?“ užasla opět Johana. „V pátek a v sobotu se bojovalo hodně blízko Weißenfelsu.

Prý tam své oddíly vedl osobně Napoleon,“ zajíkala se Henrietta. „Kolem města a ve městě tábořila obrovská spousta vojáků. Někteří spali i na náměstí.“ Zhluboka se nadechla, upírala pohled před sebe a mrkáním se snažila potlačit slzy. „Otec je mrtvý. Zemřel v úterý.“ „Lazaretní horečka?“ zvolala poplašeně Johana a instinktivně si kousek odsedla, za což se v příštím okamžiku zastyděla. Strach, že by neteř mohla přivléct nebezpečnou nemoc, nejprve v jejím vědomí potlačil zprávu o švagrově smrti. Byl knihař a jeho dílna v posledních letech vydělávala stěží tolik, aby dokázal skromně uživit rodinu. Jen málo zákazníků si teď ještě mohlo dovolit kupovat knihy ve skvostné vazbě, kterou uměl tak skvěle udělat. „Od chvíle, co jsme se doslechli, že Lipsko přesunulo přeplněné lazarety do Weißenfelsu, jsme pořád vzpomínali, jak se vám asi daří,“ tvrdila Johana.

18

VALECNY POZAR 1813.indd 18

10.7.2015 9:49:11

„Selhalo mu srdce. Doktor nám řekl, že už nechtělo dál tlouct.“ Jetta si otřela slzy z očí, otevřela pusu a na důkaz vyplázla jazyk. „Podívej, žádné zarudlé okraje! Franc a já bychom byli už dávno taky nemocní, kdyby zemřel na lazaretní horečku.

Kvůli válce a nebezpečí nákazy jsme museli otce rychle dát pohřbít, ani jsme vám nestačili poslat zprávu. Všechno je teď ve válce jinak. Nic není, jak bývalo.“ Odmlčela se, postavila misku na stůl a sklopila hlavu. „Zůstala jsem úplně sama a nevěděla, jak se postarat o France. Měla jsem strach a byla zoufalá. Pak vtrhnul do našeho domu ten voják a začal všechno prohrabávat a hledat peníze nebo něco cenného. Přitom jsme už vůbec nic neměli.

Město je několik týdnů přeplněné raněnými – všechno muži, kteří se vrátili z tažení do Ruska. Byli mezi nimi i Francouzi, ale když jsme viděli, v jakém jsou žalostném stavu, srdce nám krvácelo. Dávali jsme jim i z toho mála, co jsme měli, trochu jídla, aby neumřeli hlady, a roztrhali jsme prostěradla na obvazy. Ale ten, co v pátek vtrhl k nám do domu, byl zdravý jako řípa a chtěl jenom drancovat. Francouzsky tak, jak jsem v tom strachu nejlépe dokázala, jsem ho prosila, aby nás ušetřil, že jsme sirotci. Ale to ho nezajímalo.“ Bezděčně si položila ruku na hrdlo a těžce polkla. „Strhl mi z krku medailonek s obrázkem maminky – to jediné, co mi po ní zůstalo… a pak nám sebral poslední kus chleba. Výhrůžně mi ho držel před obličejem a požadoval víc. Řval na mě a přitlačil mě ke zdi… Tápala jsem rukama kolem sebe a najednou jsem držela pohrabáč… a tím jsem ho praštila. Padl na zem a po obličeji mu stékala krev. To jsem… nechtěla.“ Roztáhla prsty na ruce a prohlížela si je jako nějaký cizí předmět. „Teď na mých rukou lpí krev. Jak s tím mám žít?“ rozplakala se a padla tetě kolem krku.

19

VALECNY POZAR 1813.indd 19

10.7.2015 9:49:11

„Co z nás všech ta válka udělá,“ zašeptala stísněně Johana a povzbudivě poklepávala neteři po zádech. Zblízka viděla na dívčině krku stopy po škrcení. Jetta zřejmě vůbec netušila, že vetřelec po ní možná chtěl ještě víc než jen peníze a chleba.

Potom se však tiskařova žena vzpamatovala. „Nemysli na to!

Možná byl jenom v bezvědomí a ještě žije. Tady jsi v bezpečí.“ Nechala si pro sebe myšlenku, že v těchto časech bezpečí není nikde. Dosud nikdo ve městě nevěděl, jak včerejší bitva skončila. Zda spojenci dokázali Napoleona zatlačit za Rýn, jak většina lidí doufala, aby konečně nastal mír, nebo diktátor nad Rusy a Prusy opět zvítězil.

Henrietta však její slova nevnímala. „Kdyby ho jeho lidé našli, tak by France a mě na místě zabili…,“ pokračovala. „Popadla jsem tedy bratra, poslední kus chleba a medailonek, a vyplížili jsme se z města. V tom strašném strachu jsem ani nepomyslela na to, abych sbalila ještě pár věcí a nějaké oblečení. Museli jsme co nejrychleji pryč. Tak jsme se rozběhli prostě směrem na jih, protože se povídalo, že francouzská armáda potáhne na sever k Lipsku. Na útěku byla spousta lidí, občas se někdo slitoval a kousek nás svezl na voze. Když jsme narazili na nějaké Prusy, dovolili nám projít liniemi…“ Sáhla po hrnku s horkým mlékem, který jí s vlídným úsměvem přinesla Lisbet, a sevřela ho do dlaní, jako by tak mohla ze sebe dostat vnitřní chlad. Potom mléko spěšně vypila, aby nakonec ještě necvakala zuby. Nejraději by plakala a křičela, dupala nohama a vyřvávala do světa, jaké šílenství je válka, v níž se zabíjejí lidé, kteří se v životě neviděli – pro kus chleba!

Není to tak dávno, co se jí život jevil docela v pořádku.

Válka byla daleko, otci se vedlo dobře, ona psala básně, četla knihy a snila o tom, jak jednou její srdce opanuje nějaký mladý muž. Ale nikdy to už nebude takové. Krvavým 20

VALECNY POZAR 1813.indd 20

10.7.2015 9:49:11

činem ztratila nevinnost duše a nikdy již nebude moci žít bezstarostně. Teď se místo básní tisknou a čtou válečné proklamace. „Teto,“ zašeptala a pohlédla Johaně do obličeje, „mohla byste se mě a France ujmout? Pomáhala bych v dílně. V knihkupectví. Nebo v kuchyni… Umím třídit písmena a číst korektury. Strýček přece ještě tiskne svého Prospěšného zpravodajce?“ Johana si zhluboka povzdychla. Zabořila ruce do hnědých vlasů, ve kterých už prosvítaly šedivé pramínky, a ani si nevšimla, že jí nabíraný čepec sklouzl na stranu. Potom poplácala neteř po hřbetu ruky a trochu nuceně se usmála. „Dítě, chápeš vůbec, jaké jsi měla štěstí, že jste sem došli živí? Vždyť přicházíte přímo z ohniska války! Včera v té bitvě musely být na obou stranách tisíce mrtvých, a to ještě ani přesně nevíme, kde přesně k ní došlo a jak dopadla. Možná je váš dům zničený. Ale nedělej si starosti! Samozřejmě tady zůstanete.“ Vstala, narovnala si čepeček a v punčochách přešla ke dveřím. „Kde ten mistr vězí?“ vykřikla netrpělivě do chodby.

Mladá služka Nelli se zářivě rudými vlasy přiběhla a udělala pukrle. „Ještě pořád je na radnici, paní mistrová. U cenzora předkládá příští vydání.“ Proč to zrovna dneska tak dlouho trvá, pomyslela si nedočkavě tiskařova manželka. Ale teď se nejprve musí postarat, aby se to děvče uklidnilo a přišlo na jiné myšlenky. Co je to za dobu, ve které něžné, mladé dívky zaútočí pohrabáčem na ozbrojence. Doufám, že časem na to všechno zapomene. A že nám nakonec opravdu nepřitáhla do domu lazaretní horečku.

Bůh stůj při nás všech!

S předstíraným sebejistým úsměvem vyzvala neteř, aby se podívala, co dělá bratr a co by ještě mohla dostat k snědku. „Pak by ses mohla umýt a vyspat. Vaše věci dáme do 21

VALECNY POZAR 1813.indd 21

10.7.2015 9:49:11

pořádku. Pro France najdu v truhle něco, z čeho Eduard vyrostl. A tobě upravím jedny své šaty.“ Pozorně se na Henriettu zadívala a opět se usmála. „Budu je muset zkrátit. A vzhledem k tomu, jak jsi hubená, odeberu tolik látky, že nám zbude ještě na šátek přes ramena.“ Fridrich ponořený do myšlenek a netušící, jaká nečekaná návštěva přišla do jeho domu, kráčel z povinné schůzky s královským cenzorem domů na Dolní náměstí. Kousek od domovních dveří uviděl drobného doktora Bursiana, dozorčího nad všemi freiberskými vojenskými nemocnicemi, jak prudce mává rukou, aby na sebe upozornil, a s vlajícími šosy k němu chvátá přes náměstí a napříč loužemi.

Johan Christoph Fridrich Gerlach, nevelký, podsaditý sedmapadesátiletý muž s vlídnou tváří a řídkými bílými vlasy, se zastavil a pohlédl lékaři vstříc.

Doktor Bursian měl pomačkané oblečení, poškrábané pravé sklo brýlí, stuhu kolem krku nakřivo, pod očima hluboké stíny a podle strniště na tvářích se neholil nejméně dva dny. „Byl byste tak laskav a uveřejnil tohle v nejbližším vydání?“ zeptal se a vytáhl z vesty zmuchlaný, hustě popsaný list papíru. „Je to poděkování všem ženám, které nám darovaly plátno a cupaninu na obvazy – a výzva, aby ve své dobročinnosti pokračovaly,“ vysvětloval správce lazaretu a tiskař očima přelétl několik řádek s nadpisem Dík a prosba. „Přivážejí stále víc raněných, prostě už nevíme, jak se o všechny postarat.“ Bursian si rozpačitě odkašlal. „A kdybyste jako svůj příspěvek za uveřejnění téhle zprávy…“ „Samozřejmě vám nebudu nic počítat,“ přerušil ho Gerlach.

Za jiných okolností by za ním Bursian poslal pomocníka a nepřišel osobně vzhledem ke spoustě práce, která na něj čeká.

22

VALECNY POZAR 1813.indd 22

10.7.2015 9:49:11

„V těchto časech musí každý přispět, jak jen může. Nechcete si vypít u mě v kanceláři šálek čaje?“ pozval lékaře a ukázal ke dveřím svého domu.

Avšak drobný správce lazaretu odmítavě mávl rukou. „Strašně spěchám. Máme tolik práce! A chybí nám personál, nejen plátno a léky…“ Naklonil se ke Gerlachovi a významně zašeptal: „Po včerejší bitvě je prý tolik mrtvých a raněných, že se tady máme připravit na nejhorší.“ „Ví se už, kde se odehrála? A hlavně kdo zvítězil, zda Francouzi, nebo spojenci?“ zeptal se rozrušeně tiskař. „Ještě nedošel žádný oficiální zpravodaj.“ „Bojovalo se jihovýchodně od Lipska, hlavně v Großgörschenu, Kleingörschenu, Kaje a Rahně,“ odpověděl Carl Fridrich Bursian a ustaraně stáhl koutky úst. „Na zpravodaje jsem opravdu moc zvědavý, protože každá strana tvrdí, že vyhrála ona. Proslýchá se však, že spojenci ve velkém spěchu ustupovali. To zrovna nevypadá na vítězství, že? V každém případě jsem dostal nařízení připravit se na příjem dalších raněných.“ Ťukl si na krempu klobouku, otočil se na podpatku a spěšně odcházel ke Křížové ulici. Z dómu zazněly půvabné tóny Silbermannových varhan, které náhle utichly a vzápětí se melodie opakovala. Varhaník zřejmě nacvičuje.

Tiskař se krátce zadíval za Bursianem a vstoupil do prostorného domu na rohu Dolního náměstí a Pekařské uličky, kde měl dílnu, knihkupectví a byt.

Podivil se, že ho manželka nevítá obvyklým: Tak jak to dneska šlo?, což byla otázka, kterou mu kladla vždy, když se vrátil od cenzora. Pokaždé to byly choulostivé návštěvy, ale v době války ještě dvojnásob obtížné.

Mnohdy ho rozčilovalo, že ve svém Freiberském prospěšném zpravodajci pro královské saské Krušnohoří, kterého vydává již 23

VALECNY POZAR 1813.indd 23

10.7.2015 9:49:11

čtrnáctý rok, píše o nepodstatných věcech, když se zároveň ve válce odehrávají děsivé události.

Zvítězili včera Francouzi, nebo spojenci? A pokud spojenecké armády Ruska a Pruska skutečně musely ustoupit – kam až a na jak dlouho? Utrpěly drtivou porážku, nebo jen soustřeďují rezervy a novou munici? Závisí na tom osud Saska, Německa, Evropy. Lidé touží po míru a mají dost života za francouzské okupace. Snil o reformách, o stavovské ústavě a rozsáhlejších měšťanských právech – a spolu s ním i jeho bratři v lóži.

Avšak koncesi k vydávání novin získal pouze s příkazem, že nebude uveřejňovat žádné politické články. To bylo povoleno jenom novinám Leipziger Zeitung, jež nedávno vydaly dokonce výzvu univerzitního rektora Kruga, aby se saský lid ozbrojil a pozvedl k boji za svobodu a svou vlast, jak to učinili Prusové.

Něco podobného bylo samozřejmě ve Freibergu nemyslitelné, třebaže někteří profesoři zdejší Královské saské hornické akademie veskrze sdíleli Krugovy názory.

V poslední době si lidé museli objednávat noviny z Pruska, aby se dozvěděli, co se v německých zemích děje.

On si musel dát od cenzora schválit řádek po řádku i ty nejnevinnější zprávy o dění ve městě a neustále se musel mít na pozoru. Cokoli by se znelíbilo, může ho stát hodně peněz, možná dokonce koncesi a v nejhorším případě znamenat vězení nebo i smrt.

V celé zemi se nesmělo uveřejnit ani slovo o porážce a velkých ztrátách Grande Armée v Rusku, dokud nebyl k událostem vydán oficiální bulletin, který byl šířen, až když vojsko dávno bylo na ústupu. Přitom tamější dění se mnoha Sasů přímo dotýkalo: vždyť Sasko muselo Napoleonovi na tohle tažení poskytnout dvaadvacet tisíc mužů. Velké oddíly 24

VALECNY POZAR 1813.indd 24

10.7.2015 9:49:11

postavily i Bavorsko, Vestfálsko, Prusko, Rakousko a Württembersko.

Od většiny Sasů z Ruska nedošly žádné zprávy, na něž jejich rodinní příslušníci stále zoufaleji čekali. Například jeho kuchařka Lisbet tam měla čtyři ze šesti synů a nechtěla se vzdát naděje, že se jí ještě vrátí. Neexistovaly však žádné seznamy mrtvých, zajatých nebo zraněných.

Občas přemítal, co si asi jednou o této době pomyslí potomci, až budou listovat jeho Prospěšným zpravodajcem. Zda mezi řádky dokážou přečíst, co se tehdy ve městě skutečně odehrávalo? Například z poděkování a prosby správce špitálů, kterou přinese vydání z příštího týdne? Nebo z úředních vyhlášek o podmínkách ubytování vojáků? Každý důstojník má nárok na tři libry chleba a libru masa denně – jak to mají rodiny sehnat po vleklé válce a katastrofální neúrodě v loňském roce? Zvlášť když se už proti předložení ubytovacího potvrzení nedostává odškodnění jako dřív.

Vyvodí jednou potomci z uveřejňovaných výzev rekrutům, aby konečně nastoupili do služby, správný závěr, že totiž mladí muži dávno ztratili nadšení pro válku a raději prchnou, než aby se hlásili u svých oddílů?

Naštěstí svého nejstaršího syna, jemuž bylo dvacet, už před delší dobou poslal na studijní cestu do ciziny. A druhorozený Eduard je v patnácti letech ještě moc mladý na to, aby táhl do boje.

To vše procházelo Gerlachovi znovu hlavou, když vstoupil do domu, odložil šedivý klobouk na věšák, hůlku na stojan a vyměnil nepohodlný frak za domácí kabátek. Přitom se v duchu divil, že mu nepřichází vstříc manželka ani služka.

Nechtěl je hned volat, tak si nejprve nahlas odkašlal, potom znovu otevřel dveře a zaklapl je hlasitěji než obvykle.

To konečně zapůsobilo. Za několik okamžiků stála Johana 25

VALECNY POZAR 1813.indd 25

10.7.2015 9:49:11

v hale a na výrazu tváře poznal, že se nepochybně přihodilo něco mimořádného, co vyvolá starosti.

Nejprve si pomyslel, že se dřív než on dozvěděla výsledek včerejší bitvy, přestože to bylo velmi nepravděpodobné. Vrátili se snad Francouzi? Ale zvěst, kterou uslyšel, ho zasáhla jako blesk z čistého nebe.

Henrietta v tetině příliš dlouhé nabírané noční košili ležela ve velké posteli v pokoji pro hosty. Ještě předtím se najedla a smyla ze sebe špínu venkovských cest. Byla nesmírně vyčerpaná, ale nedokázala usnout.

V hlavě se jí honily vzpomínky na utrpení minulých dnů, v uších jí ještě zněla kanonáda… a do ní ze ozýval bratrův hlas, který někdy za čtyřdenního útěku přidušeně tvrdil: Ten Francouz ještě žije. Dobře jsem viděl, že dýchal.

Nevěděla, jestli je to pravda, ale přála si, aby byla. Zde je snad dostatečně daleko od jejich domu ve Weißenfelsu, nenajdou ji tu a nepotrestají.

Za otcova života nadšeně četla vlastenecké spisy Ernsta Moritze Arndtse a básně Theodora Körnera, jehož mladicky zbožňovala, když před třemi lety, za studií, bydlel ve Freibergu naproti strýcovu domu na Dolním náměstí. Všechna děvčata ve městě pokukovala po pohledném mladém muži s tmavými kudrnami a krásnýma očima. Ale studentu z Drážďan zřejmě byla jen pro smích.

Chtěla něco dělat, pomáhat jako pruské ženy své zemi, bránit se proti utlačovatelům. Nebo jako povstalkyně v Lübecku a Hamburku. Tajil se jí dech při představě, že by všichni Němci společně povstali, vyhnali ze země okupanty a spojili se v jeden národ. Nechápala, proč jsou Prusové nebo Württemberčané v Sasku považovaní za cizince, přestože všichni mluví jedním jazykem.

26

VALECNY POZAR 1813.indd 26

10.7.2015 9:49:11

Když však ošetřovala raněné Francouze, kteří se vrátili z Ruska, vyzáblé postavy s omrzlinami a těžkými zraněními, nedokázala v sobě potlačit soucit.

Potom možná jednoho zabila a byla do morku kosti zděšená sama nad sebou.

Jestlipak ten cizinec táhl do války dobrovolně, aby zabíjel lidi? Nebo toužil po domově, bál se stejně jako ona a prostě jenom chtěl přežít?

Co by se stalo, kdyby ten muž odrazil její útok? Při vzpomínce na tu scénu rozechvěle pohlédla na bratra, který teď spal na úzké posteli pod oknem.

Dělá si tu starosti kvůli jednomu mrtvému a včera pravděpodobně zemřely tisíce.

Pssst! Už o tom nebudeme mluvit. Dívej se dopředu! poradila jí teta.

Jak jen by mohla někdy zapomenout, co udělala?

Nikdy už nebude schopná napsat jedinou řádku a přečíst báseň. Právo na to ztratila svým krvavým činem.

Henrietta se ještě víc schoulila, přitáhla si kolena k tělu a objala je pažemi.

Bratr ze sna něco zamumlal, neklidně se převaloval, tloukl kolem sebe rukama a teď hlasitěji zasténal. Rychle vstala a přešla k němu, nejprve mu jemně položila ruku na rameno, potom jím zatřásla, až otevřel oči a nechápavě se na ni podíval. „Franci, měl jsi nějaký zlý sen,“ zašeptala, objala ho a lehce kolébala. Bez odmluvy strpěl to, co od svých pěti let odmítal. „Jsme ve Freibergu, v bezpečí. Nemusíš mít strach,“ šeptala mu. Chlapec si beze slova přetáhl deku přes obličej a zřejmě opět usnul.

Prochladlá Henrietta se vrátila do postele. Pažemi si objala kolena, ležela a přemýšlela, dokud neuslyšela, jak dole klaply dveře. To jistě přišel strýc.

27

VALECNY POZAR 1813.indd 27

10.7.2015 9:49:11

Vyčkávala tak dlouho, dokud mu teta Johana nepověděla, co se událo. Potom vklouzla do příliš dlouhého a širokého županu krémové barvy s růžovými volánky, který visel vedle dveří, a scházela po schodech, aby strýčka pozdravila. To se sluší a patří, když bude ochoten ji a France přijmout k sobě domů.

Rozhovory u stolu Freiberg, 3. května 1813

F

ridrich Gerlach soucitně hleděl skrze oválné brýle na neteř, jež stála na schodech bosá a s úzkostným pohledem, v příliš velkém županu jeho manželky. Vždycky byla na svůj věk drobná, teď však na něj působila jako ztělesnění křehkosti. „Drahá Jetto, samozřejmě jste tady vítáni,“ oslovil ji vlídně, přikročil k ní a objal ji. Henrietta se o něj s nesmírným ulehčením opřela a z očí se jí vyřinuly slzy. „Pojď, posaď se!“ vyzval ji strýc a jemně ji vedl ke stolu.

Johana neteři opět povzbudivě poklepala na záda, její muž beze slova vytáhl kapesník a podal jej dívce.

Fridrich Gerlach byl hluboce mírumilovný člověk, jenž chtěl tištěnými díly šířit vzdělání a humanistické ideály.

Mrzelo ho, že život mladičké neteře byl v posledních dnech tak násilně narušen, a zaplavoval ho pocit bezmocnosti.

Bude si s ní muset promluvit, aby její duše neutrpěla ještě větší škody. Ale ne teď. Nechce na ni naléhat. Jetta ho zná dost dobře, aby věděla, že se ho kdykoli může zeptat na radu.

28

VALECNY POZAR 1813.indd 28

10.7.2015 9:49:11