0036789

Ada na text.indd 4

22.9.14 15:42

Kapitola první da Hrůzová seděla ve své posteli s nebesy podepřenými osmi sloupky a zírala do inkoustově černé temnoty.

Už je to tu zas.

Vzdech, jemný, smutný a zakončený tichým zapištěním.

Ada se rozhlédla po ložnici, zvedla svícen a vylezla z postele. „Kdo je to?“ zašeptala.

Ada Hrůzová byla jediná dcera lorda Hrůzy z Hrůzohradu, slavného básníka, který opěvoval jízdu na kole. Její matka – půvabná provazochodkyně ze Soluně, se kterou se lord Hrůza seznámil a oženil na svých cestách, se jmenovala Partenopé a bohužel se zabila, když byla Ada ještě maličká. Nacvičovala při bouřce na střeše Hrůzohradu a zřítila se dolů.

5

Ada na text.indd 5

22.9.14 15:42

Lord Hrůza o té strašlivé noci nikdy nemluvil.

Uzavíral se ve svém rozlehlém sídle, vysedával v pracovně a skládal neuvěřitelně dlouhé básně.

Když zrovna nebásnil, trávil čas rajtováním po pozemcích na hřbetě svého dřevocipédu Pegasa a nazdařbůh se trefoval mušketou do zahradní výzdoby. Netrvalo dlouho a získal si pověst šílence a zvrhlého nepřítele trpaslíků.

Od nehody lord Hrůza zastával názor, že děti mají být slyšet, ale ne vidět. Trval na tom, aby Ada nosila ohromné těžké boty a dupala v nich po chodbách a průchodech Hrůzohradu. Slyšel tak její kroky, když se blížila, a ještě než se objevila, schoval se do své pracovny, kde ho nesměla rušit.

A LORD HRŮZ

Ada na text.indd 6

22.9.14 15:42

Ada proto svého tatínka příliš často nevídala. Občas ji to mrzelo, ale chápala ho. Jednou týdně, když s ním svačila v Dlouhé galerii, vídala, jak se výraz na jeho tváři mění, kdykoli se jejich pohledy setkají.

Tatínek měl v očích hluboký smutek a to Adě stačilo, aby poznala, že mu připomněla svou matku Partenopé, půvabnou provazochodkyni, i strašlivé neštěstí, které se přihodilo. Ada měla černé kudrnaté vlasy a zelené oči a vypadala úplně stejně jako její maminka.(Ada to věděla, protože zdědila medailonek s maličkým portrétem Partenopé uvnitř.) „Kdo je to?“ zašeptala Ada znovu, o trochu hlasitěji. „To jsem jenom já,“ ozval se tenký hlásek odněkud z přítmí.

7

Ada na text.indd 7

22.9.14 15:42

Ada na text.indd 8

22.9.14 15:42

Ada vklouzla do černých kožených střevíčků, které stály vedle postele. Patřily její mamince a byly to speciální střevíčky na chození po provaze, trochu velké, ale velice pohodlné, a co bylo ze všeho nejdůležitější, našlapovalo se v nich docela potichu. Ada si je s oblibou natahovala a plížila se v nich po Hrůzohradu. Moc ráda něco objevovala, hlavně v noci, když všichni ostatní tvrdě spali. Přestože Ada žila v Hrůzohradu celý život, sídlo bylo tak rozlehlé, že v něm pořád ještě byly místnosti, které nikdy nenavštívila, a budovy na zarostlých pozemcích, které ještě čekaly na prozkoumání.

Ada se postavila na zašlý anatolský koberec a podržela před sebou svíčku. A opravdu, uprostřed na vybledlém vzoru stála malá bílá zářivá postavička.

Byla sotva viditelná a lehounce průsvitná.

Ada vytřeštila oči. „Ty jsi myš!“ vykřikla.

Myška se bledě zatřpytila a vydala ze sebe další vzdech zakončený jemným zapištěním.

9

Ada na text.indd 9

22.9.14 15:42

Ada na text.indd 10

22.9.14 15:42

11

Ada na text.indd 11

22.9.14 15:43

„Býval jsem,“ prohlásil tvoreček a potřásl hlavou, „ale teď jsem myší strašidlo.“ Protože Hrůzohrad byl tak velký a starodávný, proháněla se po něm docela slušná sbírka strašidel. Za měsíčných nocí se v Dlouhé galerii občas zjevovala bílá jeptiška, po Krátké galerii příležitostně obcházel černý mnich a každé první úterý v měsíci sjížděl po zábradlí hlavního schodiště béžový kaplan. Duchové si obvykle něco mumlali, tiše úpěli, anebo – v případě kaplana – si cosi prozpěvovali vysokým, šišlavým hlasem, ale na rozdíl od téhle myšky nikdy nic doopravdy neřekli. „A už strašíš dlouho?“ zeptala se Ada, odložila svíčku a posadila se se zkříženýma nohama na koberec. „Myslím, že moc dlouho ne,“ odpovědělo myší strašidýlko. „Poslední, na co se pamatuji, je, že jsem utíkal po chodbě v zaprášené, pavučinami opředené části domu, kde jsem předtím nikdy nebyl.“ Myška se ve světle svíčky bledě zatřpytila.

12

Ada na text.indd 12

22.9.14 15:43

„Byl jsem navštívit v zahradě jednu saň a na zpáteční cestě jsem zabloudil. Mám za podlahovou lištou v pracovně tvého tatínka takovou útulnou díru – vlastně měl jsem…“ Duch se odmlčel a znovu tiše vzdychl. „Ty jsi určitě ta dcera,“ změnil náhle téma a podíval se na Adu. „Malá Hrůzová. Ta, co tu pořád dupe v těch ohromných botách.“ „Přesně tak. Jmenuju se Ada,“ odpověděla Ada zdvořile. „A ty?“ „Říkej mi Ismael,“ odpovědělo myší strašidýlko. Pak pokračovalo: „Držel jsem se ve stínu, hlavu jsem měl skloněnou, ale pak ke mně chodbou přilétla nádherná vůně.

Nedokázal jsem jí odolat.

13

Ada na text.indd 13

22.9.14 15:43