titlist_Stendhal_Sestava 1 18.5.15 11:31 Stránka 1
Stendhal
Červený a Černý
odeon
KNIHA PRVNÍ
Pravda, hořká pravda. DANTON
KAPITOLA PRVNÍ MĚSTEČKO Put thousands together Less bad, But the cage les gay. HOBBES
Městečko Verrières lze považovat za jedno z nejkrásnějších v kraji Franche-Comté. Jeho bílé domy se špičatými střechami z červených tašek se rozkládají na úbočí kopce, jehož sebemenší záhyby zdůrazňují chomáče statných kaštanů. Pár stovek stop pod hradbami, zbudovanými kdysi za Španělů a dnes v rozvalinách, teče řeka Doubs. Od severu chrání Verrières vysoká hora, je to výběžek jurského pohoří. Rozervané vrcholky Verry pokrývá od prvních říjnových mrazíků sníh. Z hor se přes Verrières řítí bystřina, přítok řeky Doubs, a pohání množství pil, což je velice prostý průmysl, který poskytuje jistý blahobyt většině obyvatel, spíše venkovanů než měšťanů. Městečko však nezbohatlo z pil. Celková zámožnost, díky níž byly od Napoleonova pádu přebudovány téměř všechny fasády domů ve Verrières, pochází z výroby potištěných látek nazývaných mylhúzské. Sotva vstoupíte do města, ohluší vás rámus hlasitého a na pohled děsivého stroje. Kolo poháněné bystřinou tu zvedá dvacet těžkých kladiv a ta pak dopadají s bouchnutím, až se otřásá i dlažba. Každé z těch kladiv denně vykove nevím kolik tisíc hřebíků. Drobné kousky železa, které jsou vzápětí proměněny na hřebíky, těm obrovitým kladivům podávají hezké svěží dívky. Tato zdánlivě hodně hrubá práce patří k tomu, co nejvíce udiví poutníka, když do hor oddělujících 7
Francii od Helvécie přichází poprvé. Pokud se při vstupu do Verrières poutník zeptá, čí že je ta krásná továrna na hřebíky, která člověka cestou vzhůru po hlavní ulici ohlušuje, odpovídají mu loudavým přízvukem: Á, ta patří panu starostovi. Pokud se na té hlavní třídě ve Verrières, stoupající od řeky Doubs až na vrchol kopce, poutník na chvíli zastaví, můžete se vsadit sto ku jedné, že uvidí vysokého muže vyhlížejícího zaměstnaně a důležitě. Když se objeví, každý rychle smekne. Vlasy má prošedivělé, oděv nosí šedý. Je rytířem několika řádů, čelo má vysoké, nos orlí a celá jeho postava se vyznačuje jistou pravidelností: na první pohled se dokonce zdá, že důstojnost starosty se v ní snoubí s jistým půvabem, jaký se dá ještě vídat u osmačtyřicátníka či padesátníka. Avšak pařížského poutníka brzy pohorší jakási samolibost a nadutost spojená s čímsi omezeným a nevynalézavým. Nakonec je cítit, že talent tohoto muže se omezuje jen na to, dát si přesně zaplatit, co se mu dluží, a sám platit co možná nejpozději, pokud dluží někomu on. Takový je starosta Verrières pan de Rênal. Vážným krokem přechází ulici a vstupuje do radnice, takže poutníkovi mizí z očí. Pokud však poutník kráčí dál, o sto kroků výš uvidí docela krásný dům a skrze železnou mříž vedle domu nádherné zahrady. Za nimi linii obzoru rýsují burgundské kopce jako stvořené pro potěchu oka. Díky tomuto pohledu poutník zapomene na ovzduší zamořené přízemně finančními zájmy, které ho začíná dusit. Dozvídá se, že tento dům patří panu de Rênalovi. Starosta Verrières vděčí za toto právě dokončované krásné obydlí vystavěné z kamene výnosům ze své velké továrny na hřebíky. Jeho starobylá rodina pochází prý ze Španělska a podle toho, co se říká, se v kraji usadila dávno před tím, než ho dobyl Ludvík XIV. 8
Od roku 1815 se za svou výrobní činnost stydí. Právě rok 1815 ho učinil starostou Verrières. I opěrné zdi držící jednotlivé části krásné zahrady, která terasovitě sestupuje až k řece, jsou odměnou za obratnost pana de Rênala v obchodování železem. Nečekejte, že ve Francii najdete malebné zahrady, jaké obklopují průmyslová města v Německu – Lipsko, Frankfurt, Norimberk atd. Ve Franche-Comté člověk získá tím větší právo na úctu sousedů, čím víc postaví zdí, čím víc své pozemky zježí kameny naskládanými na sebe. Zahrady pana de Rênala, plné zdí, jsou obdivovány také proto, že některé pozemky, na nichž se rozkládají, koupil za cenu zlata. Například pila, jejíž zvláštní poloha na břehu řeky Doubs vás udivila při vstupu do Verrières a kde jste si všimli jména SOREL napsaného obrovskými písmeny na prkně nahoře na střeše, zaujímala před šesti lety místo, kde dnes ční zeď čtvrté terasy zahrad pana de Rênala. Navzdory své hrdosti musel pan starosta starého Sorela, tvrdého a zarputilého venkovana, dlouho přemlouvat; musel mu vyplatit pěkné zlaťáčky, aby ho přiměl přesunout pilu jinam. Pokud jde o veřejný potok, který pilu poháněl, pan de Rênal dosáhl jeho odklonění díky vlivu, jemuž se těší v Paříži. Této milosti se mu dostalo po volbách roku 182*. Sorelovi dal čtyři jitra za jedno o pět set kroků níže na březích řeky Doubs. A ačkoli je tato poloha pro obchod jedlovým dřívím mnohem výhodnější, otec Sorel, jak se mu říká od chvíle, co zbohatl, dokázal ze sousedovy netrpělivosti a majetnické posedlosti vytěžit částku 6 000 franků. Je pravda, že tuto dohodu místní chytráci kritizovali. Jednou, bylo to v neděli před čtyřmi roky, když se pan de Rênal v úboru starosty vracel z kostela, spatřil starého Sorela obklopeného třemi syny, jak se při pohledu na něj pousmál. 9
Ten úsměv do duše pana starosty vnesl osudné světlo, od té doby si myslí, že mohl výměny dosáhnout levněji. Kdo chce ve Verrières dojít veřejného uznání, musí postavit mnoho zdí, ale hlavně při tom nesmí použít žádný plán od zedníků z Itálie, kteří na jaře cestou do Paříže procházejí horskými průsmyky. Taková inovace by neopatrnému stavebníkovi navěky vynesla pověst rebelanta a byl by navždy ztracen v očích počestných a umírněných lidí, kteří ve Franche-Comté rozhodují o váženosti. Ti počestní lidé zde vlastně nastolili ten nejotravnější despotismus: kvůli tomuto ošklivému slovu bývá pro toho, kdo žil v oné velké republice zvané Paříž, pobyt v malých městech nesnesitelný. Tyranie veřejného mínění (a jakého mínění!) je na francouzském maloměstě stejně hloupá jako ve Spojených státech amerických.
10
KAPITOLA DRUHÁ S T A R O S TA Důležitost! To snad, pane, nic není? Úcta hlupáků, úžas dětí, závist boháčů, opovržení moudrých. BARNAVE
Naštěstí pro pověst pana de Rênala jakožto správce obce potřebovala veřejná promenáda podél svahu sto stop nad tokem řeky Doubs ohromnou opěrnou zeď. Díky této obdivuhodné poloze skýtá promenáda jeden z nejmalebnějších pohledů ve Francii. Každé jaro však cestu rozrývala dešťová voda, hloubila v ní strže, takže se po ní nedalo chodit. Této všemi pociťované nevýhody pan de Rênal šťastně využil ke zvěčnění svého funkčního období zdí vysokou dvacet a dlouhou třicet či čtyřicet stop. Parapet této zdi (kvůli níž musel pan de Rênal podniknout tři cesty do Paříže, protože předposlední ministr vnitra se prohlásil za úhlavního nepřítele promenády ve Verrières) sahá nyní čtyři stopy nad zem. A jakoby natruc všem současným i minulým ministrům ho právě obkládají kamennými deskami. Kolikrát jen jsem se hrudí opíral o tyto krásně modrošedé kamenné kvádry a s myšlenkou na včera opuštěné pařížské plesy nořil pohled do údolí řeky Doubs! Za ní na levém břehu se vine pět nebo šest údolí, v nichž oko dobře rozeznává drobné bystřiny. Pospíchají od vodopádu k vodopádu, až je člověk vidí spadat do řeky. Slunce v těchto horách bývá velmi horké; když praží přímo nad hlavou, poutníkovo snění na této terase cloní nádherné platany. Za rychlý růst a krásnou zeleň s nádechem do modra vděčí 11
zemině, již pan starosta dal za svou ohromnou opěrnou zeď navozit, neboť přes nesouhlas městské rady rozšířil promenádu o víc než šest stop (za to ho chválím, ačkoli je ultraroajalista a já liberál), takže podle jeho mínění i podle názoru pana Valenoda, šťastného správce verrièreského chudobince, snese tato terasa srovnání s velkou terasou v Saint-Germain-en-Laye. Já osobně bych CESTĚ VĚRNOSTI vytkl jedinou věc (ten oficiální název lze číst na patnácti či dvaceti místech na mramorových deskách, které panu de Rênalovi vynesly další vyznamenání křížem); co bych já této Cestě věrnosti vyčetl, je barbarsky radikální způsob, jakým úřady nechávají statné platany řezat a sestříhávat. Místo aby se nízkými, kulatými a zploštělými palicemi podobaly té nejobyčejnější zelenině, nechtějí nic jiného než skvostný tvar, jaký u nich lze vidět v Anglii. Ale vůle pana starosty je despotická a všechny stromy patřící obci jsou dvakrát ročně nelítostně amputovány. Místní liberálové tvrdí, ale to přehánějí, že ruka obecního zahradníka postupuje mnohem pádněji od doby, kdy si ořezanou stříž uvykl brát pan vikář Maslon. Toho mladého duchovního před pár lety poslali z Besançonu, aby dohlédl na abbé Chélana a několik farářů z okolí. Jeden starý vojenský chirurg z italského tažení, který ve Verrières pobýval na odpočinku, podle pana starosty zároveň jakobín i bonapartista, se jednou odvážil si mu na pravidelné mrzačení těch krásných stromů postěžovat. Pan de Rênal mu s náznakem vznešenosti, jaká se patří, mluvíte-li s lékařem, členem Čestné legie, odpověděl: „Mám rád stín, dávám své stromy stříhat tak, aby stín poskytovaly, a nemyslím, že by stromy sloužily k něčemu jinému, pokud samozřejmě, jako užitečný ořešák, nevynášejí žádný zisk.“ VYNÁŠET ZISK, to je hlavní heslo, které ve Verrières 12
rozhoduje o všem. Samo o sobě představuje obvyklé smýšlení více než tří čtvrtin obyvatel. V tom malém městečku, které vám připadalo tak pěkné, o všem rozhoduje zisk. Když sem přijde někdo cizí, okouzlený krásou okolních svěžích a hlubokých údolí, zprvu si představuje, že místní obyvatelé jsou vnímaví ke kráse; až příliš často totiž mluví o kráse svého kraje a nelze popřít, že si jí považují; ale to proto, že občas přivábí cizince, jejichž peníze obohatí hostinské, což prostřednictvím daní přinese zisk městu. Jednoho krásného podzimního dne se pan de Rênal procházel po Cestě věrnosti se svou paní. Paní de Rênal, zavěšená do svého vážně hovořícího muže, mu naslouchala, přičemž pohledem neklidně sledovala tři malé chlapce. Nejstaršímu mohlo být jedenáct let; příliš často se přibližoval k parapetu a tvářil se, že na něj chce vylézt. Tehdy mírný hlas pronesl jméno Adolphe a dítě od svého ambiciózního záměru upustilo. Paní de Rênal vypadala na třicet let, ale dosud byla dost hezká. „Ten panáček z Paříže by toho mohl litovat,“ říkal právě pan de Rênal uraženě, s tváří ještě bledší než obvykle… „Mám pár přátel u dvora…“ Ale ačkoli vám chci na následujících stránkách povídat o venkově, nebudu takový barbar, abych vás nutil poslouchat důmyslné okolky zdlouhavého venkovského rozhovoru. Tím panáčkem z Paříže tak nemilým starostovi Verrières nebyl nikdo jiný než pan Appert, jemuž se o dva dny dříve podařilo proniknout nejen do verrièreského vězení a chudobince, ale také do nemocnice, zdarma spravované panem starostou a největšími místními vlastníky. „Ale jak vám může ten pán z Paříže uškodit, vždyť majetek těch ubožáků spravujete nanejvýš svědomitě a poctivě?“ tázala se nesměle paní de Rênal. 13
„Přijel jedině proto, aby káral a pak o tom psal do liberálních novin.“ „Takové nikdy nečtete, příteli.“ „Ale lidé nám o těch jakobínských článcích říkají; to vše nás rozptyluje a brání nám to konat dobro. Já osobně to faráři nikdy neodpustím.“
14
KAPITOLA TŘETÍ MAJETEK CHUDÝCH Ctnostný farář, který nepletichaří, je pro vesnici požehnáním. FLEURY
Nutno vědět, že verrièreský farář, osmdesátiletý stařec, který za své železné zdraví i charakter vděčil čerstvému horskému povětří, měl právo navštěvovat v kteroukoli hodinu vězení, nemocnici, a dokonce i chudobinec. Pan Appert, jejž faráři doporučili z Paříže, byl dostatečně moudrý na to, aby do pozoruhodného městečka dorazil právě v šest hodin ráno. Ihned se vydal na faru. Když farář Chélan četl dopis, který mu napsal člen panské sněmovny a nejbohatší pozemkový vlastník v kraji pan markýz de La Mole, tvářil se zamyšleně. Nakonec si polohlasně řekl: „Jsem starý a tady oblíbený, to by si netroufli!“ Hned se otočil k pánovi z Paříže a přes vysoký věk mu v očích zableskl posvátný oheň, jaký ohlašuje potěšení z ušlechtilého a poněkud nebezpečného činu: „Pojďte se mnou, pane, a v přítomnosti žalářníka a zejména dozorců v chudobinci raději nepronášejte žádný názor na to, co uvidíme.“ Pan Appert pochopil, že stojí před laskavým mužem: následoval ctihodného faráře, navštívil vězení, špitál, chudobinec, hodně se vyptával a přes podivné odpovědi si nedovolil sebemenší náznak výtky. Ta návštěva trvala několik hodin. Farář pozval pana Apperta na oběd, ale ten se vymluvil, že musí psát dopisy: nechtěl svého šlechetného průvodce ještě víc zkompromitovat. Ke třetí hodině oba pánové končili s prohlídkou 15
chudobince a vrátili se do vězení. U dveří tam našli žalářníka, obra vysokého šest stop s křivýma nohama: ohavnou tvář mu znetvořil strach. „Ach, pane faráři,“ řekl, sotva ho uviděl, „není snad tento pán zde s vámi pan Appert?“ „Záleží na tom?“ chtěl vědět farář. „Dostal jsem totiž oproti včerejšku přesnější pokyny a pan prefekt po četníkovi, který musel jet tryskem celou noc, vzkazuje, že pan Appert nemá být do vězení vpuštěn.“ „Pane Noiroude,“ řekl farář, „prohlašuji, že tento pán zde se mnou je pan Appert. Víte, že mám právo vstoupit do vězení v kteroukoli denní či noční hodinu a že s sebou můžu vzít, koho uznám za vhodné?“ „Ano, pane faráři,“ řekl žalářník tiše a svěsil hlavu jako buldok, když poslouchá nerad, jen ze strachu z výprasku. „Jenže, pane faráři, mám ženu a děti, a jestli se znelíbím, vyhodí mě; živí mě jen tohle místo.“ „I já bych nerad ztratil to své,“ řekl farář stále pohnutěji. „V tom je rozdíl!“ namítl živě žalářník. „Vy, pane faráři, máte, jak se ví, osm set liber renty, pěkný pozemeček…“ Taková jsou fakta, která už dva dny, všelijak přeháněná a komentovaná, vyvolávala nejrůznější nenávistné vášně městečka Verrières. V tuto chvíli sloužila jako námět k menší diskusi pana de Rênala s jeho ženou. Ráno v doprovodu ředitele chudobince pana Valenoda zašel za farářem, aby mu dal najevo, že je nanejvýš nespokojen. Pana Chélana nikdo nechránil, takže cítil veškerý dosah jejich slov. „Dobrá, pánové, budu třetí osmdesátiletý farář, kterého v okolí sesadí. Sloužím zde šestapadesát let; pokřtil jsem téměř všechny obyvatele města, které bylo jen vesnicí, když jsem sem přišel. Denně oddávám mladé lidi, jejichž prarodiče jsem oddal kdysi. Verrières je moje rodina, ale při pohledu na cizince jsem si řekl: ‚Ten člověk přišel z Paříže 16
a může opravdu být liberál, těch je až příliš, ale jak by mohl uškodit našim chudým a našim vězňům?‘“ Když se výtky pana de Rênala a zejména ředitele chudobince pana Valenoda stupňovaly, starý farář rozechvěle vykřikl: „Dobrá, pánové, dejte mě odvolat! Budu dál bydlet v kraji. Je známo, že před osmačtyřiceti lety jsem zdědil pole, které vynáší 800 liber. Budu žít z tohoto příjmu. Já si ze své funkce nic nenaspořím, pánové, možná právě proto se tolik nebojím, když se mluví o tom, že bych o ni mohl přijít.“ Pan de Rênal vycházel se svou paní dobře, ale nevěděl, co odpovědět, když mu nesměle opakovala: „Jak může ten pán z Paříže vězňům uškodit?“, takže se už málem rozzlobil, když tu vykřikla. Druhý z jejích synů vylezl na parapet terasy a běhal po něm, přestože zeď se na druhé straně tyčila přes dvacet stop nad vinicí. Z obavy, aby synka nepoplašila a on nespadl, na něj paní de Rênal nechtěla promluvit. Dítě rozesmáté vlastní odvahou nakonec pohlédlo na matku, uvidělo, jak je bledá, seskočilo na promenádu a běželo k ní. Dostalo pěkně vyhubováno. Tato drobná událost změnila směr hovoru. „Chci k sobě rozhodně vzít Sorela, syna toho majitele pily,“ pronesl pan de Rênal. „Dohlédne na děti, začínají na nás být příliš nezbedné. Je to mladý kněz nebo skoro, ovládá dobře latinu a děti něčemu přiučí; farář říká, že umí být důsledný. Dám mu tři sta franků a stravu. Trochu jsem pochyboval o jeho morálnosti, protože býval oblíbencem toho starého chirurga, člena Čestné legie, který se ubytoval u Sorelů pod záminkou, že je jejich příbuzným. Ten člověk mohl docela dobře být jen tajným agentem liberálů; říkal, že náš horský vzduch mu prospívá při jeho astmatu; ale to není nijak dokázáno. Prodělal všechny Buonapartovy kampaně v Itálii, a dokonce prý kdysi hlasoval proti zavedení císařství. 17
Tenhle liberál ukazoval Sorelovu synovi latinu a zanechal mu spoustu knih, které si s sebou přivezl. Mě by nikdy nenapadlo dát k našim dětem tesařova synka; ale farář mi právě den před tím, než došlo ke scéně, co nás navždy rozkmotřila, řekl, že tenhle Sorel už tři roky studuje teologii s úmyslem vstoupit do semináře; není tedy liberál a umí latinsky. Takové uspořádání má nejednu výhodu,“ pokračoval pan de Rênal a zatvářil se na ženu diplomaticky. „Valenod je celý pyšný na dva krásné normandské koně, které si koupil ke kolesce. Ale domácího učitele k dětem nemá.“ „Mohl by nám odloudit tohoto.“ „Souhlasíš tedy s mým plánem?“ zeptal se pan de Rênal a úsměvem ženě poděkoval za skvělou připomínku. „Tak tedy ujednáno.“ „Ach, Bože, drahý příteli, jak rychle se rozhoduješ!“ „Protože jsem rázný, a to farář dobře viděl. Nic si nenamlouvejme, jsme tu obklopení liberály. Všichni ti obchodníci s plátnem mi závidí, to si můžu být jistý; dva nebo tři dost zbohatli a já budu rád, když uvidí děti pana de Rênala chodit na procházku pod dohledem svého vychovatele. To udělá dojem. Můj dědeček nám častokrát vyprávěl, že v mládí míval vychovatele. Mohl by mě stát i sto dukátů, ale to je třeba považovat za výdaje nezbytné k udržení našeho postavení.“ Toto náhlé rozhodnutí zanechalo paní de Rênal celou zamyšlenou. Byla to velká, pěkně rostlá žena, bývala kráskou celého kraje, jak se říká v oněch horách. Měla mladistvou chůzi a v sobě cosi prostého; v očích Pařížana by takový naivní půvab plný nevinnosti a živosti mohl dokonce vyvolávat představu něžné rozkoše. Kdyby se paní de Rênal o takovémto hodnocení dozvěděla, hluboce by se za ně styděla. Jejímu srdci byla cizí jakákoli koketerie či strojenost. 18
Říkalo se, že se jí dvořil bohatý ředitel chudobince pan Valenod, ale neúspěšně, čímž se její ctnost obzvlášť proslavila; neboť tento pan Valenod, urostlý mladík, silák s výraznou tváří a hustými černými licousy, patřil k oněm hrubým, drzým a hlučným lidem, které na venkově považují za krasavce. Velice nesmělou a zdánlivě velmi vyrovnanou paní de Rênal neustálá živost a povykování pana Valenoda především pohoršovaly. Její odstup od toho, co se ve Verrières nazývá radovánky, jí vynesl pověst osoby náramně pyšné na svůj původ. To ji ani nenapadlo, ale byla velice ráda, že k ní obyvatelé městečka přestali tolik chodit. Nezakrývejme si, že jejich paničky ji považovaly za hloupou, protože absencí jakékoli taktiky vůči manželovi se připravovala o nejlepší příležitosti nechat si kupovat krásné klobouky v Paříži nebo v Besançonu. Nikdy si nestěžovala, hlavně když se mohla procházet sama po své krásné zahradě. Byla to naivní duše, která se nikdy nepovznesla ani natolik, že by manžela nějak posuzovala a přiznala si, že ji nudí. Předpokládala, aniž si to kdy řekla, že vztahy mezi manželem a jeho ženou nemohou být něžnější. Pana de Rênala milovala, zejména když jí říkal o svých plánech pro jejich děti, z nichž jedno hodlal zasvětit meči, druhé státní správě a třetí církvi. Zkrátka pan de Rênal jí připadal mnohem méně nudný než všichni muži, které znala. Tento manželský úsudek byl rozumný. Za pověst o své duchaplnosti a zejména bontonu vděčil starosta Verrières půltuctu žertů, které zdědil po jednom strýci. Starý kapitán de Rênal před revolucí sloužil v pěším pluku vévody z Orléansu, a když jezdil do Paříže, měl přístup do princových salonů. Vídal tam paní de Montesson, proslulou paní de Genlis, pana Ducresta, který vymyslel Palais-Royal. Tyto osobnosti se v anekdotách pana de Rênala vyskytovaly až 19
příliš často. Postupně ho však vyprávění o takto vybraných záležitostech začalo unavovat a už nějakou dobu své historky týkající se orléanské linie královského rodu opakoval jen při velkých příležitostech. Protože byl navíc náramně zdvořilý, ledaže se zrovna mluvilo o penězích, oprávněně ho považovali za nejvznešenější osobnost ve Verrières.
20