1 „Braň se, kacíři!“ Zkřížili jsme zbraně s dutým třeskem, ozvěnu vrátil tmavý les. Boj to byl lítý. Vytasil jsem se na toho pohanského psa s kvartou, dokonale mi ji však kontroval. „Primisima. Kde tě učili šermovat? V klášteře?“ Nato jsem přešel k prudkému výpadu na levý bok. Ale zase bez úspěchu, nic, kacíř měl postřeh. Dokonce mě zatlačil do křoví, ano, já byl zády v trní. „Tak tohle ti nedaruju, pse pohanská!“ Odrazil jsem útok, který mi směřoval přímo na temeno. „Túdle, kamaráde! Hlavička nechať zůstane tam, kde je!“ Šup – šup! Následovaly dva tvrdé údery, levá pravá, a v mžiku jsem byl z křoví venku. Ještě úkrok, výborně!, a na řadu přišel můj osvědčený trik, úkrok a vzápětí výpad na srdce – touché! „Ó la la!“ Rup! „Kurňa!“ Praskl mi klacek. Můj nesmiřitelný protivník pozvedl svou zbraň k nebesům, zatočil jí nad hlavou a se smíchem mrštil klacek do pampelišek. Pak ze sebe strhl košili a jen tak, jak byl, rozběhl se k řece. Přitom ječel jak podsvinče pod nožem. Jsme my to ale dva šašci, pomyslel jsem si a praštil sebou do voňavé trávy. Koukám na boty, mám je sundávat? 7
Do vody se mi nechtělo, bylo chladno. Srpen máme téměř u konce. Slyšel jsem jeho vábení, vodička je prý dneska báječná, póď , póď, co je s tebou?, ustavičně křičel a ráchal se ve strašlivě studené vodě. Zvedl jsem se, líně popošel pár kroků a zastavil se na břehu. Udělal jsem brrrr…! Ten člověk ve vodě se mi vyloženě vysmíval, když prý je mi v létě zima, tak kdy mi bude akorát? Seděl jsem na břehu, a už jen jak jsem se podíval na tu vodu, dával se do mě třas. Jemu ale bylo náramně. Položil se na hladinu, přidal pár temp tam a pár temp zpátky. Kukačka, volal na mě zprostřed řeky, slyšíš, Vilémku, kuku, kuku! Slyšel jsem nějaké kdákání, jenomže v lese pořád něco štěbetá, píská a chrochtá, tyhle zvuky člověk jednoduše nevnímá, kdežto Prokop – jak bych to jen řek? – je jako dítě, všechno je pro něho novum, zajímavé, pozoruhodné, jako třeba zrovna teď to kvákání. Záleží snad na tom, co v lese kváká? „Kuku – kuku,“ dělal na mě ten blázen z řeky a mohutnými záběry si to brázdil ku břehu. Vylezl z vody, a jak lezl ven, prohlížel si hřbet ruky, a já si pomyslel, škoda že něco takového přidělí Pánbůh akorát knězi, to je hotová boží rozmařilost, a řekl jsem varovně: „Jestli na mě sáhneš tou svou studenou pazourou, tak ti ji urazím.“ Toho se však neodvážil. Zmatečně pobíhal po břehu, mával rukama, cákal na všechny strany a drkotal zuby. „Prochladil ses, Prokůpku,“ řekl jsem a mrskl po něm jeho svršky. „Hoď to na sebe, na! Osuš se,“ nabídl jsem mu vlastní pláštík; ne ovšem aby se do něj utřel. Samozřejmě, nerozpakoval se ani vteřinku a začal se 8
utírat do mého pláště. Jeho hábit, jak by ne!, musí zůstat netknutý, to je svátost oltářní. Vletěl do spodků a cvakaje zuby vykládal mi, jak krááásně ssse osssvěžil. „Vilémku, chlapče zlatý, že by to byla opravdu kukačka? Kuku, kuku,“ pokoušel se ji přivábit. „Kukačka? To určitě. Nejspíš na tebe za bukem kukali kardinálovi hrdlořezi.“ Pečlivě si prohlížel hřbet ruky, někde se odřel, a když zaznamenal můj zvídavý pohled, řekl: „Ty, Vilémku, stejně tě obdivuju. Prosím tě,“ natáhl ke mně ruku, „podržíš mi to laskavě?“ Přidržel jsem mu rukáv. Vzal do ruky pohozený klacek, potěžkával ho a řekl mi: „Uznáš, bratříčku,“ třel si loket, „být to opravdická zbraň, ne větev,“ šklebil se, „mám na mysli opravdovskej meč a jeho chladnou, lesknoucí se a příšerně ostrou čepel, a nořit ji do lidskýho těla, tak chladnokrevně…“ Zamyslel se. „S některými věcmi,“ řekl po chvilce zadumání, „se asi nikdy nedokážu smířit. Nikdy.“ Sáhl po bílé šňůře a opásal si sutanu. „Nikdy, Vilémku.“ Vrátili jsme se ke koním. Bylo krásně. Na palouk šlo stále ještě unavené letní slunce. Měl jsem dojem, že těm zvířatům planou hřívy. Byl to věru spanilý pohled na oba koně. A jak jsem se letmo dotkl kamizoly, něco zachrastilo a já si ihned vzpomněl. Sedl jsem si na mez. Z rukávu jsem vytáhl složený list a rozprostřel ho na koleně. Pokoušel jsem se luštit prapodivně kroucená písmenka. List byl sepsán hatmatilkou, kterou jsem nikdy nedokázal zvládnout. Nejsem ani dost 9
chytrý, ani dost bohatý, ani dost slavný. Jestli vůbec něco jsem, tak leda jeho stín. To jsem vyjádřil přesně: jsem stín jiné postavy. Item, přečetl jsem mimovolně; věděl jsem, co se tam píše, on mi to přečetl, přeložil a vysvětlil ráno. Píše nám jistá mademoiselle z Francie a Prokop mi psaní podal se slovy: „Pokud si to nechceš nechat na památku, tak to někde spal, Vilémku.“ Nechám si to asi na památku, řekl jsem si, sroloval latinské psaní od mademoiselle Jean d’Arc a vsunul je zpátky do rukávu. Ta krásná zvířata se pásla, hlavy těsně nad zemí. Prokopův Nektar zvedl hlavu, zalapal po větru. Vzadu za ním zapadalo slunce za obzor. Nic není tak spanilé jako skutečnost, kterou máme přímo před očima. „Vstávej, prochladneš!“ Prokop stál nade mnou. Postavil jsem se a sáhl mu na loket. „Umazal sis rukávek.“ A když se začal ohledávat: „Ne tenhle, druhej.“ Začal se pucovat, ale nešlo to dolů. „To nepude, je to smůla. Musel ses někde otřít o strom.“ Zkoušel to dostat dolů nehtem, ale to bylo ještě horší. „Teď jsi to zadrápal do látky, teď už se to ani nehne, bratříčku.“ Držel si rukáv jako malé dítě a tvářil se, jako by se chtěl co nevidět rozplakat. A tehdy jsem si znovu uvědomil, že jsem to jenom já a nikdo jiný, kdo ho takhle zná, kdo o něm tohle ví a kdo ho denně přistihuje při všech jeho dětinskostech. „No bóže,“ řekl jsem, „kutnu zahodíš a v magacínu vyfasuješ jinou.“ Rozhořčeně na mě pohlédl. 10
„Vilémku, buď od té lásky a neber boží jméno nadarmo. Dobře víš, že to nemám rád, viď?“ Šel ke mně, objal mě a zahučel do ucha: „Jseš si úplně jist, že to nebyla kukačka?“ „Nemohla,“ řekl jsem. „Kukačky odletěly z našich krajin v červnu. Letos taky.“ „Takže, bratříčku, to byli kardinálovi hrdlořezi.“ Zvedl ruku. „Padáme odsaď, Vilémku!“ „Jedem!“ skočil jsem do sedla. „Stůj! Kam spěcháš, Vilémku?“ „Mám hlad!“ vykřikl jsem z koně. „Pokud chceme dorazit do Hory dřív, než padne tma, radím ti, Prokope, sedej na koně, máme nejvyšší čas!“ Zatímco na lukách panovalo šero, v lese vládla tma. To pak klidně sjedete z cesty a po dvou hodinách usilovné jízdy namísto do Kutné Hory dorazíte do Kolína, nebo do Přelouče. „Namísto sakrování a krucifixování si vymysli nějaké slovo, dejme tomu sssíra nebo sssanytr,“ radil mi Prokop, v dlaních borůvky, a vztahoval ke mně své fialové ruce. „Ten dopis, myslím, ten od té francouzské čarodějnice, máš ho ještě?“ Přitakal jsem. „Umíš kornout?“ Vytáhl jsem dopis od Jany z Arku a stočil ho do kornoutu. „Výborně,“ jásal Prokop. „Nastav! Ale dávej pozor, abys nesletěl z koně. Pozor, sypu!“ Co bude dělat s tolika borůvkami, ví jen Pánbůh. Nasypal mi do francouzského dopisu borůvky z obou dlaní a tiše se přitom pochechtával. „Neříkal jsem ti, že nám její výhrůžné psaníčko bude 11
nakonec k něčemu dobré?“ řekl a třel si dlaně, aby je zbavil lepkavosti. Teprve potom si vyskočil na Nektara. Vyjeli jsme z tmavého lesa na rozlehlou planinu; tudy se to dalo brát poklusem. „Nemělo by se jí aspoň nějak odpovědět? Aby Jean věděla, že nejsme zlí kacíři a že se Francouzi nemusí hotovit na výpravu do Čech. Dostalo se jí zřejmě o nás nepřesných informací.“ „Neztratils kornout s borůvkami?“ odpověděl mi Prokop a s výkřikem vijó přidal. Hned byl několik délek přede mnou. Volal nyní na celou pláň: Voilá, voilá, nous sommes les héretics j’ai entendu, mademoiselle Jean d’Arc! Zvedl ruce k nebesům, a protože uháněl dost rychle, dostal jsem strach, že sletí z koně a poláme si hnáty. Pobídl jsem svého Nefrita, abychom byli tomu šílenci co nejblíže, až se sveze ze sedla. Sutana po sedle neuvěřitelně klouže, a vyjede-li vám noha z třmenu… „Vidíš je, bratře?“ „Koho, bratře?“ Ale to už jsem je viděl. Byli tři. Nicméně při představě, že na ně máme jen jeden meč, se mi udělalo mdlo. Hledal jsem očima na planině něco, cokoliv, chroští, hromadu kamení, prostě něco, u čeho bych se mohl krýt alespoň po tu chvíli, než si to vyřídím s prvními dvěma. Byl tam dub a já nepochyboval, podaří-li se nám včas dojet aspoň k tomu stromu, že si s nimi poradím. Jen jsem měl strach, že se mi z nedalekého háječku zčistajasna vynoří další jezdci, a to už by bylo dosti zlé. Hlavou se mi mihla Libuščina tvář, to byl jen mžik, a někdy tehdy se Prokop zastavil, obrátil ke mně svou klidnou tvář a řekl: „Bratři.“ 12
Poznal je hned. Divil jsem se, že jsem nepoznal Hrabce, když se vynořili z háječku. Ta jeho mohutná, i za jízdy nakrčená záda, to mohl být jedině Jáchym Hrabec. „Vidím je,“ hlas mi směšně přeskočil a vše na mě prozradil. Kámen, který mi právě spadl ze srdce, musel být jako skála. Na paloučku jsme se všichni sjeli u rozložitého dubu, my dva, Jáchym Hrabec, Soucha a ještě jeden, jehož jméno mi hned nevytanulo. Řekli, že nás hledají už od poledne, nejen oni, ale i další dvě nebo tři hlídky. „Němci,“ řekl Jáchym Hrabec, „vtrhli dnes ráno do Čech.“ A Soucha pohotově hlásil: „Vzali to ze tří stran. Vede je bavorský kníže, saský vévoda a nějaký kardinál. Postupují na Plzeň, Cheb a Most.“ Copak chtějí dobývat katolická města? pomyslel jsem si a Soucha pokračoval: „Někdo říkal, že jich je padesát, jiný že sto tisíc. Jestliže táhnou ve třech proudech, je docela dobře možné, že je jich dvakrát tolik.“ A tehdy nastal ten okamžik, který jsem už tak dobře znal. Byl to okamžik proměny Prokopa Holého. Jeho obličej jako by se na neviditelný pokyn protáhl, oči jako by zapadly, zatímco nos a brada výrazně vystoupily z tváře. Byla to tvář muže ostrých rysů, tvář správce husitských vojsk, tvář – ale i to už jsem poznával –, kterou teď nadlouho nepřeletí úsměv; na tak dlouho, dokud tuhle zemi bude tepat svými kopyty jediný křižácký kůň. Prokop Veliký zvedl ruku, jako by ji chtěl podat Bohu tam nahoře, a vydal rozkaz: „Na Tábor!“
13
2 Co je to za dunění? pomyslel si Martin Hora. Slyšel nějaké hřmění, doslova jako by vycházelo ze země. Teď, teď to bylo dobře slyšet. Bylo to, jako by uvnitř země začínala bouřka. Martin Hora se překulil na bok a ucho vtiskl do trávy. Ano, teď, už to bylo hodně blízko; odněkud zvnitřku země přicházela bouře. Doslova cítil v hlavě, jak bouřka otřásá zemí i nebem. Pozvedl se na loket a – vtom se zděsil. Neboť tehdy je spatřil. „Jéžišmarjá,“ vykřikl. „Bejci!“ Řítili se proti němu, dalo by se dokonce říct, že se hnali přímo na něho. Celé stádo býků právě přebíhalo úvozovou cestu. Kopyta tvrdě dusala měkkou trávu. Dunění bylo teď o něco temnější, ale pořád zlověstné. Z prachu, který se nad úvozem zvedl, trčely vztyčené ohony rozběsněných zvířat. To trvalo snad vteřinu či dvě. Masa mohutných zvířecích těl se nezadržitelně valila vpřed a kopyta nemilosrdně drtila vše, co bylo v cestě, pampelišky, petrklíče, sasanky, bílé i žluté kvítky, červené i modré kytky, všechno bralo v jediném okamžiku zasvé. Voňavá zelenožlutá louka se za rozzuřeným býčím stádem měnila v udusanou planinu, a tehdy Martina Horu napadlo – to je válka! A to už byl na nohou! Zaboha by si nevzpomněl, jak to zvládl, vztyčit se, odrazit se a dát se na zběsilý úprk k lesu. Běžel a běžel hodně rychle, neboť téměř necítil zemi pod chodidly, a jednu chvíli měl dokonce pocit, že se nad loukou vznáší. 14
Avšak býci byli rychlejší. Skoro cítil, jak mu býk, který vedl stádo, užuž funí na krk. Bože, co udělám, říkal si v tom šíleném běhu, co provedu, až dosáhnu lesa? Vylézt na strom? Jenomže to by chtělo zastavit se, drapnout se nejbližší větve a pak šplhat vzhůru. Jenomže to chce čas, který pohříchu neměl. Ach, Martínku, jako by kdesi vysoko nad sebou slyšel lamentovat hlas tety Božky, kam ses mi to zas přimotal? Bejci? No tak utíkej, Martínku, neohlížej se a žeň, prosím tě, nebo mi tě ještě naberou na tisíc rohů a bez milosti rozdupou. „Stůj!“ Jako by ho někdo volal. „No tak se zastav!“ Opravdu, někdo na něho volal. Ale nezastavoval se, vybral si vysoký smrk na pokraji lesa, k němu si to namířil připraven v mžiku vyšplhat třeba až do koruny stromu, jenomže… „Héj!“ Zastavil se, otočil se; hleděl na to z dálky a z bezpečí ukryt za kmenem stromu. Býci už neběželi. Už ne, stáli, ocasy svěšené a hlavy s mohutnými rohy skloněné k zemi. Pásli se jak ovečky. A někdo, koho zatím nebylo vidět, křičel: „Héj! Proč jsi mi je nepomohl zastavit?“ Nějaký kluk se oddělil od býčích těl. Měl klacek a zuřivě jím mával. „Měls je zastavit,“ křičel. Rozběhl se k lesu, a když běžel, směšně poskakoval. „Cože?“ vyhrkl Martin Hora, když kluk dohopsal až k lesu. „Jak zastavit?“ „Neviděls, že střečkujou?“ 15
„Bejci střečkujou?“ Klukovi se rozšířila pusa od ucha k uchu. Kuckavě se zachechtal. „Hele,“ řekl a ukázal klackem na pasoucí se stádo, „tys nikdy neviděl střečkovat krávy?“ „Krávy?“ vydechl Martin Hora a setřel z čela pot. „Jasně že krávy,“ řekl kluk a klacek zabodl do kypré země na kraji lesa. „Hele, stádo se splaší, když některou bodne hovád.“ Šklebil se do sluníčka, které pronikalo mezi kmeny a větvemi a barvilo mu každou pihu ještě více do hněda. „Pak letěj jak divoký. Stačí, aby jedna zvedla ocas, a frr…, zjančej se všechny.“ A smířlivě dodal: „Zřejmě jsi nikdy nepásl krávy.“ „Jenomže jak jsem měl poznat, že to jsou krávy?“ „Hele,“ ukázal kluk na stádo krav volně se pasoucí na louce, „vidíš takový to růžový, co se každý kejvá pod břichem? Vidíš to?“ „Vidím, a co jako má bejt?“ „Vemeno,“ řekl kluk a odloupl kůru z klacku. „Nikdy neslyšel? Vemeno?“ „V tom fofru a prachu myslíš, že jsem se díval, co maj pod břichem?“ „Jasně,“ řekl kluk. „Jsi městskej.“ A přátelsky se zeptal: „Jak se jmenuješ?“ Vzal klacek do obou rukou a předpažil. „Já jsem Matěj, ale říká se mi Vrabčák,“ a připažil i s klackem. „Proč Vrabčák?“ „No proč asi,“ řekl kluk a přešlápl z nohy na nohu. „Aha,“ pochopil to ihned Martin Hora a napřáhl pravici. „Já jsem Martin Hora.“ „Hora z Hor Kutných?“ 16