0036733

Jonathan Stroud

ŠEPTAJÍCÍ LEBKA

KNIŽNÍ KLUB

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 3

04.08.15 12:31

Jonathan Stroud

LOCKWOOD & CO.: THE SCREAMING STAIRCASE Copyright © Jonathan Stroud, 2014 Logo © blacksheep-uk.com

Published by arrangement with

Random House Children’s Publishers UK, a division of The Random House Group Limited.

Translation © 2015 by Petra Diestlerová

Cover illustration © Miroslav Hadinec, 2015 ISBN 978-80-242-4996-4

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 4

04.08.15 12:31

Lauře a Georgii

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 5

04.08.15 12:31

( O

Obsah

Wimbledonské mátohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Nečekaný hrob . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . .

Ukradené zrcadlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Slova mrtvých lidí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Večer ve společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . . . . . . .

Za zrcadlem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Slovníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 7

9 39 129 231 315 399 488

04.08.15 12:31

I

Wimbledonské mátohy

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 9

04.08.15 12:31

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 10

04.08.15 12:31

1

„Nedívej se tam,“ řekl Lockwood. „Jsou dva.“ Riskovala jsem kratičký pohled přes rameno a zjistila, že má pravdu. Jen kousek od nás, na druhé straně mýtiny, se ze země vynořil druhý duch. Stejně jako ten první připomínal bledý mlžný opar přibližně ve tvaru lidské postavy vznášející se nad tmavou mokrou trávou. Hlavu držel v podivném úhlu ke straně, jako by měl zlámaný vaz.

Vztekle jsem se po něm podívala, spíš otrávená než vyděšená. Během těch dvanácti měsíců, co jsem pracovala pro Lockwooda & spol. jako mladší terénní agentka, jsem čelila přízračným Návštěvníkům nejrůznějších hrůzných podob a velikostí. Zlámané vazy mě už nedokázaly vyvést z míry tak jako dřív. „To je bezva,“ utrousila jsem. „Kde se vzal tenhle?“ Zapraskal suchý zip, jak Lockwood odepnul z opasku rapír. „To je fuk. O něj se postarám. Ty si hlídej toho svého.“ 11

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 11

04.08.15 12:31

LOCKWOOD & SPOL.

Vrátila jsem se na pozici. První zjevení se pořád vznášelo asi tři metry od železného řetězu. Už s námi pobývalo skoro pět minut a bylo stále hmotnější. Rozeznávala jsem kosti paží i nohou a chrupavčité spoje mezi nimi.

Rozmlžené okraje postavy se zpevnily v cáry zetlelého oblečení: plandavé bílé košile a tmavých kalhot ke kolenům, plných děr.

Z ducha se valily vlny chladu. Navzdory teplému letnímu večeru rosa pod přízračnými kostnatými chodidly mrzla v lesklé úlomky jinovatky. „Dává to smysl,“ křikl na mě přes rameno Lockwood. „Jestli chceš pověsit jednoho zločince a zakopat ho potom na křižovatce, tak proč ne rovnou dva? Měli jsme to čekat.“ „Fajn, a proč jsme to teda nečekali?“ podotkla jsem. „Na to by ses měla zeptat spíš George.“ Prsty jsem měla kluzké potem. Nadhodila jsem si meč a stiskla ho pevněji. „Georgi?“ „Co je?“ „Jak to přijde, že jsme nevěděli, že jsou dva?“ Ozvalo se mlaskavé zaškrabání rýče zajíždějícího do bahna. Na botách se mi rozstříkla nálož hlíny. A z hlubin země se ozval popuzený hlas: „Já můžu zjistit jen to, co je v záznamech, Lucy. A z nich vyplývá, že tu popravili a pohřbili jednoho muže. Nemám tušení, co je zač ten druhý týpek. Kdo si chce ještě zakopat?“ „Já ne,“ odpověděl Lockwood. „Jde ti to výborně, Georgi. Vyloženě se na to hodíš. Jak na tom vlastně jsi?“ 12

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 12

04.08.15 12:31

Š E P TA J Í C Í L E B K A

„Jsem utahaný, špinavý a nenašel jsem vůbec nic. Ale jinak si nestěžuju.“ „Žádné kosti?“ „Ani malíček.“ „Tak pokračuj. Zdroj musí být tam. A teď hledáš dvě mrtvoly.“ Zdroj je předmět, k němuž je duch připoutaný. Jakmile ho najdete, za chvíli máte přízrak pod kontrolou.

Problém je v tom, že někdy se nehledá úplně snadno.

George něco zabrblal, ale znovu se sklonil k práci.

V matném světle luceren, které jsme postavili vedle našich vaků, vypadal jako obrovský brýlatý krtek. Už v té díře vězel po prsa a hromada zeminy, kterou vykopal, vyplňovala skoro celý kruh ohraničený železnými řetězy. Velký hranatý patník obrostlý mechem, který podle nás téměř s jistotou označoval hrob, jsme dávno vyvrátili a odvalili stranou. „Lockwoode,“ ozvala jsem se náhle, „ten můj se stahuje blíž.“ „Nepanikař. Prostě ho jemně odraz. Stačí prosté odrážecí výpady, jako to doma děláme s Létajícím Joem.

Vycítí železo a bude se držet dál.“ „Víš to určitě?“ „No jasně. Žádný důvod k obavám.“ To se mu lehko řeklo. Jenže trénovat si šermování na slámou vycpaném panákovi jménem Joe za slunného odpoledne je jedna věc, zatímco odrážet Mátohu uprostřed strašidelného lesíku něco docela jiného. Váhavě jsem máchla rapírem. Duch pomaličku připlouval blíž.

13

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 13

04.08.15 12:31

LOCKWOOD & SPOL.

Teď už se zhmotnil úplně. Kolem lebky mu povlávaly dlouhé černé vlasy. V levém očním důlku se daly zahlédnout pozůstatky oka, ale pravý byl prázdný. Na hrotech lícních kostí ulpívaly zkroucené proužky tlející kůže a spodní čelist visela nad límcem ve šviháckém úhlu. Tělo působilo ztuhle, paže měl duch přilepené k bokům, jako by mu je tam někdo přivázal. Obklopovala ho slabá aura nezemského světla; postava se každou chvíli zachvěla, jako by stále ještě visela na šibenici bičované větrem a deštěm. „Pořád se blíží k bariéře,“ upozornila jsem. „Ten můj taky.“ „Vypadá fakt děsně.“ „Tadytomu chybějí obě ruce. Zkus tohle trumfnout.“ Lockwood mluvil naprosto klidně, jenže na tom nebylo nic nového. On tak mluvil vždycky. Nebo skoro vždycky: když jsme tenkrát otevřeli hrobku paní Barrettové, zaskočilo to i jeho, ačkoli hlavně proto, že mu na tom pěkném novém plášti zůstaly stopy po drápech.

Poočku jsem na něj mrkla. Stál s rapírem v pohotovosti: vysoký, štíhlý, nenucený jako vždycky a sledoval, jak se pomaličku blíží druhý Návštěvník. Světlo luceren se mu míhalo po úzké bledé tváři, ozařovalo elegantní linii nosu a hřívu rozcuchaných vlasů. Ve tváři měl nepatrný úsměšek vyhrazený pro nebezpečné situace; typ úsměvu, který naznačuje naprostou vládu nad situací. Plášť mu ve vánku lehce povlával. Jako obvykle mi už jen pohled na něj dodal sebevědomí. Pevně jsem sevřela meč a otočila se zpátky ke svému duchovi.

14

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 14

04.08.15 12:31

Š E P TA J Í C Í L E B K A

A zjistila, že se vznáší těsně vedle řetězů. Nehlučně a rychle jako myšlenka se přenesl blíž, sotva jsem odvrátila zrak. Švihla jsem rapírem vzhůru. Ústa se otevřela, v očních důlcích zaplál zelený oheň.

Přízrak se strašlivou rychlostí vrhl vpřed. Zaječela jsem a uskočila. Duch narazil do bariéry jen kousíček od mé tváře. Úder, vyšplíchnutí ektoplazmy. Na rozbahněnou trávu za vnějším okrajem kruhu pršely hořící částečky.

Bledou postavu to odhodilo o tři metry dál, kde se nyní třásla a stoupala z ní pára. „Dávej bacha, Lucy,“ ozval se George. „Právě jsi mi šlápla na hlavu.“ Lockwoodův hlas zněl tvrdě a úzkostně. „Co se stalo?

Co se tam vzadu děje?“ „Je to v pohodě,“ odpověděla jsem. „Zaútočil, ale železo ho zahnalo. Příště použiju světlici.“ „Ještě s nimi neplýtvej. Meč a řetězy prozatím úplně stačí. Georgi – nějakou dobrou zprávu, prosím. Už jsi přece určitě něco našel, ne?“ Místo odpovědi vyletěl z jámy rýč. Vzápětí se za ním vynořila postava obalená bahnem. „Tohle nikam nevede,“ prohlásil George. „Není to správné místo. Už kopu celé hodiny. Nikdo tu pohřbený není. Někde jsme udělali chybu.“ „Ne,“ namítla jsem. „Tohle je rozhodně správné místo.

Ten hlas jsem slyšela přímo tady.“ „Promiň, Lucy. Tam dole prostě není.“ 15

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 15

04.08.15 12:31

LOCKWOOD & SPOL.

„Fajn, a čí je to chyba? To tys tvrdil, že tu bude!“ George si otřel brýle posledním čistým cípkem trička. Lhostejně omrkl mého ducha. „Našla sis fakt fešandu,“ utrousil. „Co se jí to stalo s okem?“ „Je to chlap,“ odsekla jsem. „Tenkrát se tak dlouhé vlasy nosily, jak ví úplně každý. A nepokoušej se změnit téma. To tvůj výzkum nás dovedl přímo sem!“ „Můj výzkum a tvůj Talent,“ opáčil George stroze. „Já žádný hlas neslyšel. Takže co kdybys pro změnu sklapla, abychom se mohli domluvit, co podnikneme?“ Dobrá, možná jsem působila trochu hašteřivě, ale když mi skáčou do obličeje hnijící mrtvoly, náladu mi to obvykle moc nevylepší. A kromě toho jsem měla mimochodem pravdu: George nám fakt slíbil, že tu bude mrtvola. Našel záznam o vrahovi a zloději ovcí, jistém Johnu Mallorym, kterého pověsili na wimbledonském Husím trhu v ruce 1744. Malloryho popravu oslavovala jedna tehdejší oblíbená jarmareční písnička. Odvezli ho na káře na místo poblíž earlsfieldské křižovatky, kde ho pověsili na šibenici devět metrů nad zemí. Poté ho tam zanechali vranám a mrchožroutům, než jeho ohlodané ostatky pohřbili poblíž šibenice. To všechno přesně odpovídalo nynějšímu zjevování, při němž náhlý výskyt Mátohy ve veřejném parku poněkud umenšil oblíbenost zdejšího hřiště pro batolata. Duch se zjevoval nedaleko houští zakrslých stromů; a když jsme zjistili, že se tomu lesíku kdysi přezdívalo „Malloryho konec“, připadalo nám, že jsme na správné stopě. Teď už jen stačilo přesně určit, kde se hrob nachází.

16

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 16

04.08.15 12:31

Š E P TA J Í C Í L E B K A

Ten večer v lesíku vládla podivně tísnivá atmosféra.

Tamní stromy, převážně duby a břízy, byly pokroucené a pokřivené, kmeny potažené hustou vrstvou šedozeleného mechu. Zdálo se, že ani jeden nemá úplně normální tvar. Každý z nás použil svůj zvláštní Talent – parapsychické smysly, speciálně vyladěné na přízraky. Já slyšela podivný šepot a vrzání dřeva tak blízko, že jsem leknutím nadskočila, ale ani Lockwood, ani George nezaslechli nic. Lockwood, který z nás má nejlepší Zrak, prohlásil, že v dálce mezi stromy spatřil postavu. Kdykoli se však na ni pokusil zaostřit, okamžitě se rozplynula.

Uprostřed doubí jsme našli mýtinku, kde žádné stromy nerostly a přízračný šepot tam zněl hlasitě. Opatrně jsem ho stopovala sem a tam dlouhou mokrou trávou, dokud jsem uprostřed paseky neobjevila mechem obrostlý kámen, napůl zapadlý do země. Byl opředený pavučinami a výrazný pokles teploty naznačoval, že jde o takzvané „chladné místo“. Lepkavý pocit nepřirozeného děsu jsme pocítili všichni tři a já párkrát zaslechla hlas bez těla, který poblíž něco šeptal.

Všechno do sebe zapadalo. Usoudili jsme, že kámen označuje Malloryho hrob. A tak jsme vytvořili kruh ze železných řetězů a pustili se do práce v domnění, že s tím budeme do půl hodiny hotoví.

O dvě hodiny později vypadalo skóre následovně: dva duchové, žádné kosti.

Vůbec to nešlo podle plánu.

17

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 17

04.08.15 12:31

LOCKWOOD & SPOL.

„Všichni se musíme uklidnit,“ prohlásil Lockwood do krátké pauzy, v níž jsme se s Georgem výhrůžně dívali jeden na druhého. „Jsme nevímproč na špatné stopě a nemá smysl v tom pokračovat. Sbalíme to a vrátíme se jindy. Takže teď se jenom musíme vypořádat s těmi Mátohami. Čím bychom to podle vás měli udělat? Světlicemi?“ Popošel k nám a přitom nespouštěl pohled z druhého ducha, který také přivlál blíž ke kruhu. Stejně jako ten můj měl podobu tlející mrtvoly, tentokrát oděné v dlouhém fraku a dost křiklavých šarlatových gatích. Zdálo se, že mu upadl kus lebky, a z rukávů lemovaných krajkou trčely holé pažní kosti. Jak se Lockwood zmínil, zjevení postrádalo ruce. „Světlice budou nejlepší,“ řekla jsem. „Solné bomby na Typ 2 nestačí.“ „Připadá mi škoda promrhat hned dvě magnéziové světlice, když jsme ani nenašli Zdroj,“ podotkl George. „Víte přece, kolik stojí.“ „Mohli bychom je odrazit rapíry,“ zamyslel se Lockwood. „Dvě Mátohy? To je dost riskantní.“ „Mohli bychom po nich hodit železné piliny.“ „Pořád říkám, že světlice jsou nejlepší.“ A zatímco jsme se takhle handrkovali, bezruký duch se pomaličku kradl blíž a blíž k železnému kruhu, s hlavou trucovitě nakloněnou ke straně, jako by našemu rozhovoru naslouchal. Teď se zlehka opřel o bariéru. K nebi 18

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 18

04.08.15 12:31

Š E P TA J Í C Í L E B K A

vyletěla fontána nezemského světla; vločky plazmy syčely a prskaly na zemi. Všichni jsme o půl krůčku ustoupili.

A to se už blížil i můj původní duch. V tom je ten problém s Mátohami: jsou hladové, zlovolné a prostě nevědí, kdy přestat. „Tak do toho, Lucy,“ povzdechl si Lockwood. „Vytáhni světlice. Ty vyřídíš jednoho, já druhého a pro dnešek to odpískáme.“ Nevesele jsem přikývla. „Moje řeč.“ Na používání řeckého ohně v otevřené krajině je vždycky něco uspokojivého. Můžete vyhazovat věci do vzduchu bez obav z následků. A jelikož jsou Mátohy tak odpudivý druh Návštěvníků (ačkoli Krvavé koleno a Beztvarý šoupač taky krásy moc nepobrali), bývá mimořádně příjemné vyřídit je tímhle způsobem. Vytáhla jsem si z opasku plechovku a mrskla ji vší silou na zem pod svým duchem.

Skleněná zátka se rozbila; zášleh železa, soli a magnézia ozářil stromy kolem nás na jediný oslepující okamžik – a potom noc zase zčernala. Mátoha zmizela a vystřídaly ji obláčky rychle klesajícího zářivého kouře, jako podivné květiny v temnotě hájku. Na trávě tu a tam skomíraly magnéziové ohníčky. „Pěkný zásah,“ pochválil mě Lockwood a vytáhl si od pasu svoji světlici. „Takže jeden je vyřízený a ten druhý – Co je, Georgi?“ Teprve v tu chvíli jsem si všimla, že George má pusu dokořán a tváří se nadobyčej tupě a duchem nepřítomně.

To samo o sobě není nic zvláštního a normálně by mě 19

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 19

04.08.15 12:31

LOCKWOOD & SPOL.

to nezarazilo. Taky za brýlemi poulil oči, jako by mu je někdo zevnitř vytlačoval, jenže i to jsem už u něj viděla.

Znepokojivý byl však způsob, jakým zvedal ruku a buclatým prstem roztřeseně ukazoval kamsi do lesa.

Lockwood i já jsme se podívali naznačeným směrem – a uviděli jsme to taky.

Daleko v temnotě, mezi pokroucenými kmeny a větvemi, plulo nezemské světlo. V jeho středu se vznášela strnulá lidská postava. Měla zlomený vaz, hlava jí ochable visela ke straně. Pomalu, ale vytrvale postupovala mezi stromy k nám. „Vyloučeno,“ prohlásila jsem. „Právě jsem ho odpálila.

Tak rychle by se nedokázal poskládat zpátky.“ „Nejspíš se mu to povedlo,“ namítl Lockwood. „Přece jenom, kolik Šibeničních mátoh tady asi tak může být?“ George cosi nesrozumitelně zaskřehotal. Jeho prst se půlobloukem posunul a ukázal k další oblasti lesa. Srdce mi klopýtlo, žaludek se sevřel. Pohybovalo se tam další slabé nazelenalé světlo. A za ním, téměř mimo dohled, ještě jedno. A za ním… „Je jich pět,“ řekl Lockwood. „Pět dalších Mátoh.“ „Šest,“ opravil ho George. „Tamhle vidím ještě jednu malou.“ Polkla jsem. „Odkud se můžou brát?“ Lockwoodův hlas zněl pořád klidně. „Odřízly nás.

Jak to vypadá za námi?“ Stála jsem hned vedle Georgeovy kupky hlíny. Vy20

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 20

04.08.15 12:31

Š E P TA J Í C Í L E B K A

šplhala jsem na ni a začala se nervózně otáčet o tři sta šedesát stupňů.

Ze svého stanoviště jsem viděla kalužinku světla z luceren, ohraničenou věrným železným řetězem. Za jeho stříbřitými články zbývající duch pořád dorážel na bariéru jako kočka na klec s kanárkem. Všude kolem se rozkládala noc – neporušená, černočerná a pod hvězdami nekonečná – a temným půlnočním lesem se pohyboval shluk tichých stínů. Šest, devět, dvanáct, ještě víc… a každý ten uzlíček cárů, kostí a nezemského světla měl namířeno k nám. „Jsou všude kolem,“ ohlásila jsem. „Blíží se ze všech stran…“ Na okamžik se rozhostilo ticho. „Nezbylo někomu v termosce trochu čaje?“ zeptal se George. „Nějak mi vyschlo v puse.“

21

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 21

04.08.15 12:31

2

V napjatých situacích nepropadáme panice. To je součást našeho výcviku. Jsme parapsychičtí vyšetřovatelé a můžu vás ujistit, že by bylo potřeba daleko víc než jen patnáct Návštěvníků, abychom ztratili nervy.

Což ovšem neznamená, že se za každých okolností zdržujeme nedůtklivých poznámek. „Jeden chlap, Georgi!“ zaječela jsem, sklouzla z hromady vykopané zeminy a přeskočila mechem obrostlý kámen. „Říkals, že je tu pohřbený jeden chlap! Chlap jménem Mallory. Můžeš mi prosím ukázat, který to je?

Nebo ti dělá problém ho v tom davu najít?“ George, který si právě kontroloval úchyty na opasku a přitahoval popruhy kolem každé plechovky a světlice, namíchnutě vzhlédl. „Vycházel jsem z historických záznamů. Tohle na mě hodit nemůžeš.“ „Můžu to aspoň zkusit.“ „Nikdo,“ zarazil nás Lockwood, „nebude na nikoho nic 22

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 22

04.08.15 12:31

Š E P TA J Í C Í L E B K A

házet.“ Po celou dobu nehybně stál a přimhouřenýma očima zkoumal mýtinu. Jakmile se rozhodl, přešel do akce. „Plán F,“ prohlásil. „Teď se budeme držet Plánu F.“ Podívala jsem se na něj. „To je ten, kdy se prostě sebereme a utečeme?“ „Vůbec ne. To je ten, kdy provedeme důstojný nouzový ústup.“ „Ty asi myslíš Plán G, Lucy,“ utrousil George. „Jsou dost podobné.“ „Poslouchejte mě,“ vyzval nás Lockwood. „Nemůžeme v tom kruhu trčet celou noc – a navíc by nemusel vydržet. Na východě je Návštěvníků nejmíň: vidím tam jenom dva. Takže se vydáme tím směrem. Doběhneme k tomu vysokému jilmu, pak prorazíme lesem a přes park pryč. Když sebou mrskneme, nedokážou nás chytit.

George a já máme pořád světlice, a jestli se někdo z nich dostane blíž, použijeme je. Zní to dobře?“ Neznělo to úplně skvěle, ale bylo to rozhodně lepší než jakákoli jiná možnost, která mě napadala. Odepnula jsem si z opasku solnou bombu. George si nachystal světlici. Čekali jsme na pokyn.

Bezruký duch se zatoulal na východní stranu kruhu. Při svých pokusech dostat se přes železo přišel o spoustu ektoplazmy a vypadal ještě ubožeji a zbídačeněji než předtím. Co to s těmi Mátohami je? Proč ten příšerný vzhled? Proč se nemůžou normálně zjevit jako muži a ženy, kterými kdysi byli? Existuje na to množství teorií, ale stejně jako u spousty dalších věcí 23

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 23

04.08.15 12:31

LOCKWOOD & SPOL.

ohledně epidemie duchů, která nás postihla, odpovědi nikdo nezná. Proto se tomu taky říká „Problém“. „Dobrá,“ prohlásil Lockwood. Vystoupil z kruhu.

Já hodila po duchovi solnou bombu.

Vybuchla, sůl se rozletěla kolem, a jakmile se srazila s plazmou, rozzářila se smaragdovými jiskřičkami.

Mátoha se roztříštila jako odraz na rozvířené hladině.

Proudy bílého světla se prohýbaly dozadu, pryč od soli a kruhu, a o kus dál se zase slévaly do podoby otrhané postavy.

My jsme tam ale neotáleli, abychom to mohli pozorovat. Tou dobou jsme se už řítili pryč přes černý hrbolatý terén.

Mokrá tráva mě švihala do nohou, rapír mi v ruce nadskakoval. Mezi stromy se míhaly bledé stíny, měnily směr a snažily se nás pronásledovat. Nejbližší dva vypluly na mýtinu, hlavy na zlomených krcích sebou škubaly a tváře měly vyvrácené ke hvězdám.

Duchové byli rychlí, ale my jsme byli rychlejší. Už jsme se dostali skoro na druhý konec paseky. Jilm byl přímo před námi. Lockwood měl nejdelší nohy a o kousek nás předběhl. Já se hnala za ním s Georgem v patách. Za pár vteřin už budeme v tmavé části lesa, v té bez duchů.

Dobře to dopadne.

Zakopla jsem. Noha se mi za něco zachytila a já se ztěžka zřítila na zem. Do tváře mě zašimrala studená tráva, po kůži se mi rozstříkla rosa. Něco mě uhodilo 24

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 24

04.08.15 12:31

Š E P TA J Í C Í L E B K A

do nohy a pak George dopadl na mě, zaklel a odvalil se stranou.

Podívala jsem se před sebe: Lockwood už ke stromu doběhl a ohlédl se přes rameno. Teprve teď si uvědomil, že nejsme s ním. Varovně vykřikl a rozběhl se k nám.

Otřel se o mě závan ledového vzduchu. Mrkla jsem ke straně: stála tam Mátoha.

Musely se jí přiznat body za originalitu: žádná lebka ani prázdné oční důlky, žádné pahýly kostí. Tahle vypadala jako mrtvola předtím, než začne tlít. Tvář byla neporušená, skelné oči vypoulené a lesklé. Kůže se matně bíle třpytila, jako ryby na tržišti. Ta věrnost byla ohromující: viděla jsem každé roztřepené vlákénko provazu na krku, stopy vlhkosti na zářivě bílých zubech…

A pořád jsem ležela na břiše – nemohla jsem tasit zbraň asi si sáhnout k opasku.

Návštěvník se ke mně sklonil, natáhl nezřetelnou bílou ruku…

A vzápětí zmizel. Přímo nade mnou vyšlehlo oslnivé světlo. Oblečení mi zasypala sprška soli, popela a hořícího železa a poštípala mě ve tváři.

Světlice uhasla. Začala jsem se zvedat. „Díky, Georgi,“ řekla jsem. „To jsem nebyl já.“ Pomohl mi na nohy. „Podívej.“ Lesík i mýtina teď byly plné pohyblivých světel, úzkých paprsků bílých magnéziových baterek, navržených tak, aby pronikly spektrálními těly. V podrostu se hemžily siluety z masa a kostí, tmavé a hlučné. Soušky a listí 25

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 25

04.08.15 12:31

LOCKWOOD & SPOL.

křupaly pod pevnými botami, větve odstrkované stranou praskaly. Doléhaly k nám mumlané rozkazy a strohé odpovědi, pronášené jasnými, dychtivými, ostražitými hlasy. Mátohy náhle přestaly postupovat. Zmátlo je to a bezcílně se třepotaly všemi směry. Sůl vybuchovala, mezi stromy vyšlehával řecký oheň. Spleť nezřetelných větví se vždycky na okamžik rozzářila a její obraz se mi palčivě otiskl na sítnici. Jedna Mátoha za druhou byla rychle a účinně likvidována.

Lockwood se mezitím vrátil k nám a nyní, podobně jako já a George, se zarazil v šoku nad tím vpádem. Před našima očima se zpoza stromů začaly vynořovat postavy a pochodovaly přes trávník směrem k nám. V záři baterek a výbuchů se jejich rapíry a saka přízračně stříbřitě leskly, dokonalé a neposkvrněné. „Agenti od Fittesové,“ řekla jsem. „No výborně,“ zaúpěl George. „Myslím, že bych dal přednost těm Mátohám.“ Bylo to ale ještě horší, než jsme si mysleli. Nebyla to jen tak nějaká partička agentů od Fittesové. Blížil se k nám Kippsův tým.

Ne že bychom to zjistili hned, protože prvních deset vteřin nám příchozí vytrvale svítili baterkami přímo do očí, takže nás prakticky oslepili. Nakonec svítilny sklonili a podle jejich jízlivého smíchu a odporného deodorantu jsme poznali, s kým máme tu čest. „Tony Lockwood,“ řekl nějaký hlas pobaveně. „S Georgem Cubbinsem a… ééé… to je Julie? Omlou26

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 26

04.08.15 12:31

Š E P TA J Í C Í L E B K A

vám se, ale jméno té holky si ne a ne zapamatovat. Na co si to tady pro všechno na světě hrajete?“ Kdosi rozsvítil noční lucernu, jejíž světlo je tlumenější než oslepující záře magnéziových baterek, a najednou byly vidět všechny tváře. Vedle nás stáli tři lidé.

Další agenti v šedých uniformách přecházeli sem a tam po mýtině a rozhazovali kolem sebe sůl a železo. Mezi stromy se vznášel stříbřitý dým. „Vypadáte příšerně,“ oznámil nám Kipps.

Už jsem se zmínila o Kippsovi? Je to vůdce jednoho týmu londýnské pobočky Agentury Fittesové. Fittesová je samozřejmě nejstarší a nejuznávanější agentura parapsychického vyšetřování v celé zemi. Zaměstnává víc než tři stovky agentů a sídlí v obrovské kancelářské budově na Strandu. Většině jejich operativců je méně než šestnáct a některým teprve osm. Pracují v týmech pod vedením dospělého supervizora. A jedním z nich je Kipps.

Kdybych se chtěla vyjadřovat diplomaticky, řekla bych, že je to mladý muž drobné postavy, něco přes dvacet, s nakrátko ostříhanými narezlými vlasy a úzkým pihatým obličejem. Nediplomaticky (zato přesněji) můžu prohlásit, že je to naprosto neschopný zakrslý zrzek s lasiččím ksichtem a prasečím rypáčkem, kterému na hubeném ramínku sedí komplex méněcennosti velký jako Big Ben. Ztělesněná škodolibost. Zlomyslný kašpar. Je už moc starý, aby byl při honu na přízraky k něčemu užitečný, ale stejně nosí ten nejnablýskanější rapír, jaký kdy kdo viděl, kolem koše zdobený lacinými umělými 27

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 27

04.08.15 12:31

LOCKWOOD & SPOL.

drahokamy. Každopádně, kde jsem to byla? Jo, u Kippse. Firmu Lockwood & spol. vášnivě nenávidí. „Na vás je teda pohled,“ zdůraznil Kipps znovu. „Ještě děsnější než obvykle.“ Uvědomila jsem si, že výbuch světlice nás zasáhl všechny tři. Lockwood měl předek pláště sežehnutý a tvář mu zdobily pruhy spálené soli. Z mého oblečení se při každém pohybu sypal černý prach. Vlasy jsem měla rozcuchané a z bot stoupal slabý pach spálené kůže.

George byl taky od sazí, ale jinak z nás dopadl nejlíp – možná proto, že byl od hlavy k patě pokrytý tlustou vrstvou bláta.

Lockwood promluvil konverzačním tónem a ometal si přitom popel z manžet. „Díky za pomoc, Kippsi,“ utrousil. „Začínalo tu být trochu horko. Měli jsme to pod kontrolou, ale stejně“ – zhluboka se nadechl – „ta světlice přišla vhod.“ Kipps se ušklíbl. „To nestojí za řeč. Prostě jsme si všimli tří zoufalých civilů, co prchají jako o život. Kat musela jednat okamžitě. V životě by nás nenapadlo, že ti pitomci byste mohli být vy.“ Dívka vedle něho bez úsměvu doplnila: „Tu operaci úplně zvrzali. Tady naprosto nemůžu naslouchat. Je tu příšerný psychický kravál.“ „No, už jsme hodně blízko Zdroje,“ opáčil Kipps. „Měl by se dát snadno najít. Možná teď Lockwoodův tým pomůže nám.“ „O tom pochybuju,“ utrousila holka opovržlivě.

28

LOCKWOOD 2 septajici lebka_001-504.indd 28

04.08.15 12:31